Jak bych si jen mohla myslet, že mne lady Madron propustí ze svých spárů tak snadno? Na to jsem byla ve světle jejího zájmu o Alexandra až příliš zajímavý ptáček. Přemýšlím na kolik je její nabídka „pomoci“ upřímně míněná, co by se stalo, pokud bych opravdu stanula před branami jejího sídla nebo ji zkontaktovala a žádala pomoc. Co by mne to stálo, a jakou cenu by musel musel zaplatit Alexander. Protože na rozdíl od něj… Tato žena by zajisté mohla najít vhodné páky na doktora Harta a jeho uzavřené oddělení v základech Greenhillu.

A pak padne ta otázka, která padnout musela. Doufala jsem, že se mi podaří tento rozhovor ukončit dříve než… Než co? Než si lady Madron vzpomene, že jsem se jí vlastně nepředstavila? Než jí dojde, že to možná bylo schválně? Nějak pochybuji, že by byť na okamžik moji snahu vyhnout se tomu nezaregistrovala.

„Ah, omlouvám se, to ta slabost...“ hlesnu. „Angela,“ vyslovím to prokleté jméno, co se ke mne neustále vrací a sápe se po mne jako věčná připomínka toho, na co bych chtěla zapomenout. Nenávidím Fernsbyho, že mi tohle provedl a v tuto chvíli pohrdám i sama sebou, že jsem to přijala. Angela. V krátké odmlce, která nastane si ovšem uvědomím, že to nestačí. Lady Madron na mne vyčkávavě hledí a nepochybně očekává něco více než jméno nebohé siroty bez rodiny, co nemá ani nárok na příjmení. „… Blair,“ dopovím tak rychle. Angela Blair. To je tak… Směšné. A hloupé. Proč jsem si nevymyslela něco lepšího?

To jméno jí nic neřekne, samozřejmě, že jí nic neřekne. A možná to je ta chyba? Ale copak jsem mohla říct své pravé jméno? Všechno se ve mně kroutí a stahuje na kolik si připadám v této situaci… Nepříjemně. V pasti, do které jsem se sama chytila. „Mne také, lady Madron, a děkuji Vám za laskavou nabídku, budu na ni pamatovat,“ odpovídám, tak jak se sluší a patří.

A to je vše. Konec překvapení. Věřím, že Alexe musí stát velké přemáhání jí nejen odpovědět na rozloučení, ale i za ní netřísknout vší silou dveřmi. Jeden by možná řekl, že se atmosféra s odchodem Radní uvolní, ale opak je pravdou. Chci namítnout, že to zvládnu sama a není třeba mi pomáhat, ale vlastně mne Alexův útěk – co nejdále od památky na lady Madron – natolik překvapí, že ho… Zkrátka nechám, aby mne odvedl do mého pokoje. A možná… Možná mne i zaskočí jeho nečekaná blízkost.

Nicméně na odsunutou židli se neposadím a zůstanu stát.

„A já se též omlouvám, nevěděla jsem, že smím opouštět pokoj jen za nezbytnými návštěvami koupelny,“ zareaguji na Alexův podrážděný tón hlasu vlastní nedůtklivostí. Ani nevím, kde se to ve mne vzedme, možná jen… Jako bych to snad udělala schválně. Jak jsem mohla vědět, že má v patách Radní?

Zavrtím hlavou, zatímco založím ruce na hrudi. „Obávám se, že není za co děkovat, neptala se na moje jméno jen ze zdvořilosti. Nevím, jak dlouho takové věci mohou trvat, ale určitě přijde na to, že žádná lady jménem Angela Blair v Novém Jeruzalému nežije a nikdy nežila, natož aby ji někdo věrohodný znal. A můžete si být jistý, že až se příště zase potkáte, vytáhne to na vás,“ zamračím se. Nezlobím se na něj, to mohu akorát tak na sebe. „Takže… Ať chcete nebo ne, tak jsem se právě stala součástí téhle hry, ať už jde o cokoliv, Alexandře,“ povzdechnu si a mimoděk udělám během svých slov několik krátkých kroků.

„A z vašich díků za mou prozřetelnost tedy usuzuji, že představit se jménem mrtvé ženy by byl ještě větší nerozum…“ dodám o poznání tišeji, když k němu zvednu pohled, který postrádá… O poznání méně jistoty než před chvílí.

Peníze hýbou světem

Vidíš, jak si tě Isabella prohlíží ostřížím pohledem, když vysekneš vzorové pukrle. Rozhodně je patrné, že hodnotí každý tvůj pohyb a celkovou řeč těla. Jakkoliv zbídačeně vypadáš, tak jsi se právě zařadila do určitě kasty lidí. Té vyšší kasty.

„To jsem velmi ráda, lady, že jste zde vítána a jistě je vám poskytována náležitá péče.“ Opět ten krátký pohled na Alexandra. „Samozřejmě, pokud byste potřebovala, jsem schopná vám zajistit péči mého osobního lékaře. Jste viditelně dobrou známou tady pana Morleyho. Je to to nejmenší, co pro vás mohu udělat.“ Usměje se na tebe a Alexander jen sevře ruku v pěst.

„Jistě, jistě. Chápu. Pokud byste tedy potřebovala…“ Chápavě pokývá hlavou.

„Tak tě samozřejmě kontaktuje. Nemusíš se bát Isabello. Viditelně jí není dobře. Pokud nás umluvíš, musím dohlédnout na to, aby se v pořádku dostala do svého pokoje.“ Chytí se Alexander nabízené pomocné ruky.

„Zajisté. Jen… asi jsem přeslechla vaše jméno, lad?.“ Pohlédne na tebe s lehkým úsměvem na rtech, zatímco Alexander k tobě kmitne rychle pohledem, ale nic neříká. Nemůže. Ne ve světle takto napřímo položené otázky.

„Angela Blair?“ Zamyslí se po tvé odpovědi a viditelně jí to jméno nezazvoní na žádný zvoneček. „Nejspíše jsem asi neměla ještě tu čest se s vámi potkat. Každopádně mě těšilo, lady Blair.“ Kývne, skoro neznatelně hlavou. Oproti tvému pukrleti je to skoro neviditelné gesto.

„V tom případě se už rozloučíme Alexandře. Ráda jsem tě po letech viděla a věřím, že to nebylo naposled.“ Otočí se na Alexandra, který jen nasadí chladný, nucený úsměv.

„Ještě uvidíme, Isabello. Hezký den.“ Odpoví s jistým přemáháním, než se radní otočí a Alexander vzápětí za vámi zavře dveře.

„Jdeme.“ Šeptne a bezmyšlenkovitě tě podepře, aby tě doprovodil dále od dveří. Viditelně mu jedny dveře mezi ním a Isabellou nestačí. Nejblíže je vchod do tvé ložnice, kam tě také zavede a odsune židli u stolu, aby ses na ní mohla posadit. Samozřejmě, že jsi se svou slabostí dost přeháněla, ale ve tvém stavu jeden nikdy neví.

„Omlouvám se za tohle… představení. Nečekal jsem, že budete zrovna za dveřmi.“ Zavrčí stále poněkud podrážděně Alexander, na kterém je ještě i teď vidět přetrvávající frustrace z poslední výměny názorů mezi ním a členkou Rady Sedmi.

„A děkuji za prozřetelnost. S tím jménem myslím. Víte… tohle není hra, do které je dobré se zaplétat. Rozhodně ne pro vás.“  Povzdechne si a prohrábne si lehce unaveným gestem rudé vlasy.

Verše: Cesty nevyzpytatelné

„Zapomenuti? Kdepak. Zůstávají tu po nás naše díla a skutky. Podívej se už teď se o nás vypráví a básní. Žijeme velké životy a úplně jiné než lidé. Copak oni se bojí bitvy i když jim hrozí že v ní zahynou? Bojí se smrti ano. Jenže věřím že díky tomu žijí… víc.“ Mluvím a odmítám se nechat strhnout trudnomyslností. Cokoliv nového mi vlévá do žil podivný oheň a samotné myšlenky na takovou změnu mě až nebezpečně fascinují. „Naopak, pokud by to tak bylo musíme se změnit my sami. Copak je potomek to jediné, co po sobě můžeš zanechat? Kdepak. Napiš do svitků vše, co víš a umíš, nech své zkušenosti v tomto světě jako věčná dar. Konej tak aby na tebe zapomenuto nebylo. Kdo ví, co by se stalo se Zlatým Městem. Třeba se lidé jednou také vznesou k oblakům. Nedivil bych se, kdyby to zvládli i bez křídel. Tam kde jsme my silní a neporazitelní oni mají jiné metody. Věděla jsi jaká je jejich medicína? Snaží se léčit a zachraňovat ty kteří mohou umřít. My takové metody nepotřebujeme právě kvůli naší nesmrtelnosti. Každý, kdo vládne plamenným mečem už zabil nějakého svého druha. Prostě proto že při boje nebo nehodě utrpěl vážná zranění. Nač ho nechat trpět, když se znovuzrodí? Věřím, že nesmrtelnost je do jisté míry břímě jako dar. Kdo navíc tuší, co by s její absencí ještě přišlo? Co když o ní přijdeme právě proto abychom mohli plodit nové anděly?“ Moje myšlenky jedou po skluzavce ale tady i já uznám že jsem zašel moc daleko. Vím, že tohle téma je pro mnohé z nás bolestivé. Při sledování lidského plémě a jeho radosti z pokračování hodně z nás truchlí nad tím, že nemohou zažít zázrak zrození a péče. Zmlknu a podívám se omluvně na Cass.

„Jak ale říkáš víme toho moc málo. Kdo ví, co se stalo. Neměl bych se nechávat unést. Nezbývá, než počkat co nám bude řečeno. Pokud by tato teorie byla jen trochu pravdivá stejně se moc dlouho neutají. Nemohou riskovat, že by někdo zemřel při tréninku. Budou nám muset dát vědět kvůli prosté opatrnosti kterou často tak bláhově postrádáme.“ Povzdychnu si. „Nezbývá než věřit. Všechno je součástí Jeho plánu a vede nás po té nejlepší cestě. Nejsme tu od toho abychom Jeho slovo zpochybňovali a břímě které s sebou naše cesta nese je v důsledku dar. Dar toho abychom byli lepší ať se to tak v prvních chvílích nemusí zdát.“ Snažím se tvářit co nejvíc povzbudivě. Samotného mě ta slova ale uklidňují. Je dobré si uvědomit co se doopravdy děje a On by na své děti nezanevřel. Jeho slovo nás vede od nepaměti a bude nás vést až do konce věků.

„Vše zvládneme. I když budou vyhlídky temné a cesta trnitá zvládneme to. Když nebudeme mít sílu, aby nás jen Jeho slovo neslo dál… jsme tu jeden pro druhého a tu spřízněnost nepřetrhne ani smrt. To je to…“ má slova utne zaklepání na dveře. Tři hlasité údery klepadla ze zlata ve tvaru krkavčí hlavy, která drží v zobáku kruh. Omluvně se na Cass podívám a vydám se ke dveřím. Po cestě se mi honí hlavou to o kolik víc může být Cass propojená s děním ve městě než já. Sice je nižšího postavení, než já ale ví víc. Mnohem víc. Jsem jen obyčejný boží válečník, který se občas opájí vlastními myšlenkami a teoriemi. Ona ale s našimi druhy mluví, poznává je a oni se na ní obrací. Takový pocit jsem téměř nezažil. Jsem meč, jsem zbraň, která sekne tam kam se jí ukáže. Jsem prostě na jiné cestě. Není to špatně není to ani lépe. Tak to prostě je.

„J… jistě.“ Řeknu překvapeně když otevřu dveře. Takovou návštěvu jsem rozhodně nečekal. Možná se doopravdy děje něco hodně velkého a dostanu odpovědi dříve, než jsem čekal. Podržím Harut dveře a pozvu jí do svého skromného příbytku. „Také tě zdravím. Co tě přivádí?“ Zeptám se a stejně jako prahnu po odpovědi se jí vlastně i bojím. Pak se podívám na ulici a zavřu za ní dveře.

Třicet stříbrných

Alespoň spánek je milosrdný…

„Elyse, prosím,“ skočím jí do řeči a stisknu jí paži, „slib mi to.“

S úlevou přikývnu, když souhlasí. Vím, že to zní bláznivě. A možná to bláznivé opravdu je. Dokonce i já si přestávám být jistá, co jsem věděla. Posledních pár týdnů, vlastně od doby, co je Philip pryč, jsem toho moc nenaspala. Vrací se mi to, co se stalo. Ta podivná chvíle. Možná byl včerejšek poslední kapka, možná jsem se při pádu vzducholodě praštila do hlavy a doktor si toho jenom nevšiml, nebo se po probdělé noci vyčerpané vědomí poddalo příliš živému snu. Copak by právě to nedávalo smysl víc než cokoliv jiného?

V rukách držím zlatou skřínku. Konečky prstů mi mravenčí, dosud z ní sálá to zvláštní teplo. Možná se mi i to zdá… Rozum samozřejmě souhlasí se vším, co Elyse řekla, ale něco ve mně si trvá na tom, že se v pracovně opravdu objevil maskovaný cizinec. Že se jmenoval Ramiel. A že jsem ho potkala… tehdy, dávno, na měkkém písku v aréně.

Zatímco se podepřena Elyse vydám zpátky do své ložnice, napadne mě otázka, kterou jsem si měla položit dřív. Proč přesně je tak schránka tak důležitá? Pro mě představuji šanci na život, nový a lepíš, neohrožený chybami minulosti, ale Ramiel řekl něco zvláštní. Podobné věci se mého manžela netýkaly. Myslel tím… Jemně zavrtím hlavou. Možná bych se měla napřed ujistit, že byl opravdový a ne jenom výplod mé představivosti, než jeho slovům začnu přikládat váhu. Táhne mě to směrem, který je docela určitě bláznivý.

* * *

„Ramiel,“ připomenu Elyse, když dosednu na postel. Ani si neuvědomím, že je to poprvé, co jsem jeho jméno vyslovila nahlas. Schránku odložím na noční stolek a prsty si přeběhnu po napjatém čele. Tímhle tempem zešedivím a budu mít vrásky dřív, než mi bude dvacet. „Potřebuji… Potřebuji vědět, že tam neleží, Elyse. A že nepotřebuje doktora. Prosím.“

Odhodlána vydržet vzhůru, dokud se Elyse nevrátí, složím hlavu do dlaní a vzdychnu, sotva se za ní zacvaknou dveře. Pane Ježíši Kriste, smiluj se prosím nade mnou hříšným, přistihnu se, jak bezhlasně pohnu rty. Skoro mě to rozesměje. Kéž by! Kéž by se stačilo pomodlit a milostivý bůh ze mě smyl vinu. Přesně to by se mi hodilo. Odpuštění. Smrtelné hříchy se neodpouštějí, Vero, napomenu se v duchu. Nepoznávám se. Možná tohle město opravdu mění lidi, možná se to všechno jenom skrývalo pod povrchem připraveno udeřit v pravou chvíli, ale já přece… zamrkám, abych rozehnala slzy… Nejsem vrah! Byl to jenom – omyl. Zvednu hlavu a vzhlédne ke dveřím s nadějí, že se Elyse už vrátila. Ale ne. I když se mi zdá, že čekám celou věčnost, uběhly teprve minuty.

Nevydržím to a položím se na záda. Nenamáhám se přikrýt, vždyť se Elyse každou chvílí vrátí a já musím být připravena řešit doktora, ale… pak oči přeci jenom zavřu. Na chvíli. Jenom na chvíli, aby mě přestaly pálit. Tělo ztěžkne, mysl mi zalije milosrdná temnota a… usnu. Takřka okamžitě.