Na okamžik si připadám opět hloupě, avšak tento pocit potupy nahradí velmi brzo zcela jiný. ‚Tím se netrapte‘. Já? Trápit se? Trápí mě leda tak on tím, že o tom nechce mluvit! Akorát vrší na hromadu nezodpovězených otázek a záhad další, další a další. Řekla bych, že se v té záplavě tajemství začínám ztrácet, ovšem po pravdě ani nevím, jestli jsem se vůbec zvládla najít. Nic neřeknu, ovšem zamračený pohled, který Alexandrovi věnuji mluví za vše.

Povytáhnu levé obočí, když Alexander naváže na má slova způsobem, který jsem opravdu nečekala. Ženy. Dumah. Já. Komplikovaná. Tohle jsem o sobě neslyšela rozhodně poprvé a nikdy to nebylo myšlené jako lichotka. Ovšem na rozdíl od mé matky mi to Alexander nevmete do tváře namísto dobře mířeného políčku. „… zatímco s Kamaelem a vámi je to vždy jednoduché, že,“ zamumlám si spíše sama pro sebe a drobně se ušklíbnu, zatímco Alexander už s o něco vážnějším výrazem i tónem hlasu pokračuje dál.

„Ne, v tom není problém, jsem… Jsem na to zvyklá,“ potřesu hlavou. On by se z toho zbláznil, mne ovšem naopak vždy děsil svět mimo stěny mého pokoje. Domu. Mé skrýše. Většinu mého dětství mě matka držela v domě na kolik se bála o mé zdraví a bezpečí. Zvykla jsem si na to a… Nevadilo mi to. Měla jsem vždy vše, co jsem chtěla a nepotřebovala jsem k tomu nic mimo hájemství nepropustných stěn. Až do toho dne. „… a možná v tom je ta chyba. Když se budu schovávat, nic tím nevyřeším,“ dodám o něco rozhodněji, zamyšleněji.

Ale to se náš rozhovor již přesune do temnější vod. Tam, kde končí mělčina a začíná strmý pád do hlubin. Opět uhnu pohledem. V uších mi zazvoní jméno, které mu málem přešlo přes jazyk. Jednu moji část to potěší. A zároveň mne z toho zamrazí.
„Přátele… Bartholomew měl přátele. Já ty lidi nikdy neměla moc ráda. A rodina? Otec nebyl nikdy nadšený, že to já bych měla dědit vše, co celá ta léta budoval. A matka? Jistě utratila za šaty na pohřeb jistě celé jmění, poplakala si a teď si zajisté užívá pozornost, kterou jí budou všichni věnovat. Ztratila přeci dceru, to je příšerné. Dokonce i přesto, že byla tak trochu divná, ale zase pěkně hrála, škoda takového talentu,“ vypadne ze mne s nečekaným cynismem a hrubostí, který se nehodí k mladé tváři. Dlaněmi se zapřu o desku stolu a sevřu ji v prstech.

Závidím Dumah. Žila tak, jak byla spokojená. Byla oproštěna od těchto světských břemen a závazků.

Tak trochu nevěřícně pohlédnu na Alexandera, když se mne zeptá na tu nejvíce absurdní věc, jakou jsem za poslední dny slyšela. Chtěla bych se k mému muži vrátit? Odpověď, která mi prolétne hlavou je neuvěřitelně zlá. Špatná. Nebo ne? Zajisté, vrátila bych se. Ovšem ne, abych byla jeho ženou, ale vdovou. Ostře se nadechnu. Naštěstí pro promyšlení odpovědi dostanu čas, čas, který mi Alexander dá vlastním ujištěním.

Hrdý generál Kamael. Přímočarý. Netrpělivý.

„Ne, nechci se k němu vrátit. A nemůžu se přihlásit ke svému jménu, dokud jsou lidé jako můj manžel, doktor Hart nebo otec Fernsby tam venku, dokud nebudu vědět, proč to… Celé muselo dopadnout takhle. Proč zinscenovali moji smrt, ale nezabili mě,“ zachmuřím se a… Pohled zabodnu do podlahy přede mnou. To, co se chystám říci… Ne, nemůžu to tajit. Sežralo by mě to zevnitř. A on mi pomohl, zaslouží si znát pravdu o tom… Kdo je Delilah.
„Ne, kvůli minulosti… Ne,“ sotva znatelně potřesu hlavou. Vzpomínky Dumah možná byly strašlivé, ale… Ona to tak nevnímala. Necítila to jako já. „Když se… To, co umím poprvé projevilo… Byl u toho i můj manžel. Málem to nepřežil. Několik týdnů byl v nemocnici. Když se vrátil, nechal mě odvést,“ nezabíhám do podrobností. Nechci.

„Při příjmu do sanatoria se to stalo znovu. Vrchní sestra mě uhodila,“ na okamžik stisknu čelisti. Ano, tím si to omlouvám. Vyprovokovala mě k tomu, abych jí chtěla ublížit. „Zemřela. Stejně jako sestra Bellová, která u toho byla,“ dodám hluše. „Zabila jsem je. Za všechno z toho si mohu sama.“

Prsty zatínám do stolu až mi z toho bělají klouby.

Otázky a odpovědi

"Zkomplikovalo se to" je jen hezký příměr pro "dopadlo to tak hrozně, jak jen mohlo". Pozoruji Alexandra, jak si to rázuje místností a více než kdy jindy působí jako tygr zavřený v kleci, zatímco mluví a já si nejsem jistá, zda se o tom snaží přesvědčit mne nebo sebe. A zda se mu to vůbec daří, protože já si klidnější rozhodně nepřipadám. Zvláště, když na mne upře ten svůj vážný pohled a... A já to prostě nevydržím. Kousnu se do vnitřku rtu a odvrátím od něj tvář, až příliš mi v tu chvíli připomene Kamaela. Ta vzpomínka je stále živá, rezonuje mnou a je pro mne až příliš snadné si představit, že nyní stojíme v domě Dumah a... Soustřeď se. Jeho dalším slovům se mi nechce příliš věřit, lady Madron je přeci Radní a ti... Ti jsou přeci všemocní. Nebo to jsem si aspoň vždy myslela. A zrovna lady Madron na mne působila... Nebezpečně. Všehoschopně. A odhodlaně. To byla nebezpečná kombinace...

"A nebylo by lepší předpokládat tu horší variantu?" podotknu a odhalím tak své vlastní pochybnosti. Kdybych předtím předpokládala vždy to nejhorší, všechno mohlo dopadnout jinak. Doufání ve šťastné konce mne zabilo. A ne, to není příměr. Alexander kolem sebe aspoň přestane vířit vzduch a posadí se, což mne... Trochu uklidní. Z toho chození jsem byla nervózní. Sama zůstanu stát, jen přenesu váhu z nohy na nohu a přinutím se vydechnout.

Mlčím, když pokračuje dál. Co to je vlastně šťastný život? Co bych pro sebe chtěla? Žít svůj starý život, začít nový? Tohle všechno byla jen slova, ale co by to ve skutečnosti znamenalo? Tolik otázek a místo odpovědí jen vlastní domněnky, představy a obavy. V jedné chvíli se hořce pousměji. Vím, že to Alexander myslí dobře, přesto mne představa toho, jak jednu zlatou klec vyměním za jinou, jak budu opět pohodlně žít ze štědrosti nějakého muže a doufat, že se to jednoho dne neotočí proti mne... Jsem hloupá. Pravděpodobně by stačilo Alexovi říci a pomohl by mi. Ovšem ne s tím, co mne trápilo, co jsem v sobě potřebovala uzavřít. Ne s tím, co jsem musela udělat - nebo se o to alespoň pokusit.

"To, co si přeji je... Komplikované," odpovím nakonec a krátce mezi ukazováčkem a palcem stisknu kořen nosu než se opět narovnám a pár kroky přejdu ke stolu, o který se opřu zády. "Hlavně... Hlavně buďte opatrný," povzdechnu si vzápětí, když k němu opět natočím svoji tvář, "Alexandře," dodám s krátkým zaváháním, protože jméno, které se mi dralo na jazyk... Bylo zcela jiné. Kladu na ta měkce pronesená slova ten naléhavý důraz, stejně jako Dumah, když si dělala o Kamaela starost.

A pak... Pak mi potvrdí to, o čem jsem do poslední chvíle v koutku duše doufala, že byl jen krutý žert. Jsem mrtvá. Doopravdy mne pohřbili. Ale... Ale proč? Proč mne nechali zavřenou v Greenhillu? Proč se doktor Hart hněval na otce Fernsbyho, když jsem vydechla naposledy? Mělo se mu přeci ulevit, problém se přeci sám vyřešil a na mém životě už nemělo nikomu záležet. To, že ani na jednu z těch otázek nedokážu odpovědět mne ničí. Jak bych mohla začít nový život, když toho zůstalo tolik nedořešeného v tom starém? Potřebuji to vědět!

V zádech se lehce nahrbím, jak stáhnu ramena a obejmu sebe sama. Kolem tváře se rozlijí dvě neprostupné hráze rusých vlasů, když sklopím hlavu. Nehroutím se, i když dobře mi také není. "Tak to jste asi jediný, komu to je líto, když nepočítám své služky," drobně potřesu hlavou a krátce k Alexanderovi kmitnu očima. Vstal. To vážně vypadám tak špatně? "Mému manželovi se muselo tak ulevit, ta slova málem zavrčím. Je v nich tolik zloby. Tolik neštěstí."Měla jsem to vědět. Měla jsem vědět, že mě odtam už nenechá odejít. Neměla jsem mu to dovolit, ale... Ale ne. Já se nechala odvést jako jehně na porážku a doufala jsem, že... Věřila jsem, že si to zasloužím za to, co jsem provedla," nehty přejíždím po vlastních pažích a můj hlas se láme. Ovšem nemůžu přestat, musí to ven. Bože, musím to říct nahlas, namísto abych to dusila v sobě jako... Jako všechno.

Přesto... Ztěžka polknu, když se přinutím se opět podívat po Alexanderovi. Ztichnu jako když utne, i když jsem se nadechovala k dalším slovům. "Omlouvám se. Nechtěla jsem vás tím obtěžovat, už takhle... To pro vás musí být náročné," přinutím se k normálnímu tónu hlasu.

Nathaniel Thorp

„Děkuji za nabídku, ale myslím, že tohle si nechám ujít. Navíc, nepřeceňujte mě. Tlačit někomu na vnitřnosti, nevyžaduje zas tak extra velký talent.“ Pohodí pobaveně hlavou v rámci přeci jen o něco odlehčené chvíle. Je patrné, že napětí spadlo z vás obou. Už ti na stole neumírá pacient a ona vidí, že její společník stále ještě dýchá a srdce mu pravidelně bije. Vyhráli jste oba. Vlastně všichni tři. Jen ten poslední si ještě neuvědomuje, jak natěsno utekl hrobníkovi z lopaty.

Pak ale dojde na závažnější téma, o kterém vlastně nic pořádně netušíš. Eliza vypadá, že ví víc, než se zdá a nebo se tak minimálně tváří. Bez mučení přiznáš, že nemáš nejmenší ponětí, o čem že to tady tak tajemně hovoří. Jistě toho profesora musela znát! Protože to, jak poté protočila oči, by udělal i on při takovéto odpovědi.

„Nemáte? Jak nemáte? Copak tohle vám přijde normální?“ Mávne rukou k muži se zhojenými střelnými poraněními. „Pár týdnů zpátky? Takže vy… vy jste taky nově probuzený?“ Zeptá se tě opět na něco, na co můžeš s klidným svědomím zopakovat svou předchozí odpověď.

„Co se to tady v poslední době děje?“ Zamumlá tiše, než na tebe tentokrát už vážně pohlédne. „Ale tak pár týdnů… To si už musíte něco pamatovat, ne? Pár záblesků? Zlaté město? Andělé? Vaše pravé jméno?“ Začíná znít jako někdo, koho by si poslal ke kolegům do sanatoria, zatímco na tebe pátravě hledí a hledá jakoukoliv souhlasnou reakci.

„Ne? Nic? Netvrďte mi, že tohle jste provedl před pár týdny a od té doby se vám nic zvláštního nestalo?!“ Přejde pár kroky k tobě, přimhouří oči a zahledí se do těch tvých.  „Vy skutečně nic nevíte, že? Možná ani nechcete vědět….“ Šeptne a pak zase o krok ustoupí. „No, zajímavé. V tomto vám ale nepomůžu. Tohle je vaše osobní cesta. Nejsem tu od toho, abych poučovala štěňata. Varování jste dostal. Dávejte si pozor a tohle…“ Ukáže na tělo.

„..Chápete, že tohle je velmi nebezpečný talent. Pokud se o něm někdo dozví a dostane se to na veřejnost, nebo stačí i do určitých kruhů, bude o vás velký zájem. A ne všichni pacienti platí penězi. Někteří umí platit i v alternativních, méně příjemných, ale o to více přesvědčivých měnách. Lidé v Jeruzalémě jsou ochotní udělat spoustu věcí, aby dostali to, co chtějí. A zdraví… Víte, zdraví máme jen jedno. A nakonec všichni zjistí, že je to to nejcennější.“ Jakkoliv to zní celé jakoby pronášené s nadsázkou, Eliza se tváří smrtelně vážně, skoro máš až pocit, jakoby si v jejích očích zahlédl na moment lítost.