Andor.cz - Dračí doupě online

Delilah Blair Flanagan

„To je pravda.“ Povzdechne si tiše Alexander po tvých slovech o krvi a zavře ruku v pěst. V ten moment plamen zmizí a vše působí jako dříve. Zase jste jen jako dva obyčejní lidé, kteří spolu o něčem hovoří v tichu pokoje.

Uděláš krok k sedícímu rudovlasému muži a promluvíš. O tobě. O Dumah. O tvém rozhodnutí. Alexander k tobě jen vzhlédne, čelo tázavě nakrčené. Snad jako kdyby čekal, že vzápětí dodáš, že tohle je jen nejapný žert a vše popřeš. Nastane chvíle ticha, než se jeho rty protáhnou do mírného, leč poněkud posmutnělého úsměvu.

„Víte… nečekal jsem, že to od vás uslyším. Mohl jsem jen doufat, že Dumah nezůstane zapomenuta, ale teď, když to říkáte, je to zvláštní… nevím, jak…“ Zatřese hlavou a postaví se, takže je to tentokrát on, kdo shlíží na tebe.

„V tom případě vás Delilah čeká ještě dlouhá cesta. Vzpomenout si na to, kým jste skutečně byla a kým jsou ostatní z nás.“ Chvíli to vypadá, že se tě chce dotknout, ale ruku opět spustí k tělu.

„Ale na to budete potřebovat nabrat síly. Stejně jako na vaše další plány.“ Vykročí, projde kolem tebe a zase se ti vzdálí. Jakoby mimoděk se zastaví u knihovny, kterou si s rukami založenými za zády chvíli prohlíží. Dojem generála z jeho pohybů nevyprchává ani při tak banálních činnostech.

„Sehnal jsem vám ten klavír, o kterém jste mluvili s Karemem. Zítra ráno ho najdete v jídelně. Je tam dobré světlo a snad vhodná akustika. Tedy doufám. Popravdě, tohle jde naprosto mimo mě.“ Otočí se na tebe opět o něco uvolněněji a trochu se ušklíbne, než si tě zamyšleně prohlédne.

„Hmm, zajímavé. Některé věci se skutečně nemění…“ Šeptne.

„Delilah, vypadá to, že díky návštěvě Isabelly tu dnes budu mít nečekanou změnu programu. Přesto… pokud byste měla nějaké otázky, přání? Stačí říct. Klidně teď hned. Jak už jsem říkal, nejste tu vězněm. Pokud bych vám mohl s něčím pomoci, nebojte se o to požádat.“ Pronese vážným tónem.

„Stejně tak, pokud bych vám mohl pomoci se záležitostmi týkajícími se Dumah, ačkoliv si myslím, že na tohle je nejlepší, abyste si přišla sama. Kdyby mi před dávnými lety někdo vyprávěl o Kamaelovi, nevěřil bych mu.“ Pousměje se na tebe od knihovny.

Verše: Truchlení není pro nás

„Ano, je tu.“ Odpovím zmateně a čekám až má společnice přijde k nám. Oči se mi rozšíří překvapením, když slyším, proč Harut přišla. Nechci jí, ale přerušovat, dokud nám nesdělí, co má na srdci. Mé otázky by do té doby byly zbytečné. Jen si vyměním šokovaný pohled s Cass. Další šok přijde, když mi dojde, že si Harut myslí, že by naše slova mohl někdo odposlouchávat, tady v mém domě. Špehovat válečníka vládnoucího plamenným mečem. Ta představa mě uráží a hnusí se mi, že by se k tomu někdo snížil. Přesto nic nenamítám. Jen zatnu zuby a mé rysy ztvrdnou. Nepřísluší se mi nic namítat a vím kde je mé místo… přesto ve mně hoří plamen.

„Chápu paní.“ Pokývnu hlavou, když domluví a vře to ve mně překvapením i radostí. „Je mi ctí se zhostit takového úkolu. Jaké nebezpečí můžeme čekat a je nějaký způsob jakým ty kusy nalezneme?“

Má slova přeruší pohled na věc, která se zjeví v její dlani. Zrcadlo. V myšlenkách se chtě nechtě vrátím přesně k debatě, kterou jsme vedli před jejím příchodem. Nerušil jsem, že existuje víc než jedno… znamená to, že se něco doopravdy stalo s tím ve Zlatém Městě? Je to snad správě ono, co skončilo ve zničeném Babylónu? Podívám se na Cass, potřebuji vědět, jak se tváří. Nechci rozporovat rozkazy, nechci mrknout okem a chci se vrhnout dolů a přinést zpět co si nebesa žádají ale zeptat se musím i když je to nepříjemné otázky na mě působí jako svědivá vyrážka.

„Zrcadlo? Má to něco společného s tím, co jsme cítili. Co cítili všichni ve Zlatém Městě i mimo něj.“ Řeknu a sklopím oči. „Omluvte mou drzost. Musím ale před naší misí vědět jednu věc. Zásadní věc pro to, jak postupovat. Pokud zemřeme… zůstaneme mrtví?“ Zdvihnu očí a podívám se na Harut. Neplane v nich vzdor jen starost. Jsem voják, mou prací je bojovat a jsem schopný přijmout svůj konec i když se mi myšlenka na něj zdá neskutečně abstraktní. Cass ale voják není. Pokud hrozí její konec nechci být ten kdo jí povede do chřtánu nebezpečí. Bez ohledu na má optimistická prohlášení si nedokáži představit, že by se jí něco stalo a ona mohla… zmizet. To se ve Zlatém Městě přeci neděje! Nemusíme se bát o své přátele, milované ani kohokoliv jiného. Jsme věční, sloužíme věrně a tenhle zármutek nám byl odebrán. Nemůžeme zemřít a nechat po nás truchlící. Ne, to nejde. Pokud by mohla zemřít… musím tomu zabránit jakýmkoliv způsobem. Cítím, jak mi hruď svírá panika, jakou jsem nezažil. Nadechnu se hluboce a čekám na odpověď které se mi snad dostane.

Krátká chvíle souznění zmizí stejně rychle jako se objevila.

Avšak… I přes vážnost jeho tváře, možná se mi i trochu uleví. Nesoudí mne, v hlase mu nezaznívá ani falešná lítost. Má pravdu, samozřejmě ji má a vlastně mi neříká nic, k čemu bych už dávno nedošla sama. Naučila jsem s tím žít, s něčím jsem se zkrátka smířila, něco mi vlastně ani nevadilo. „Já vím. Měla ráda svůj klid a prostor,“ souhlasím tiše, zamyšleně. Avšak o jejích přátelích jsem toho příliš nevěděla, vlastně nic. Jen o tom křehkém a zvláštním, co cítila ke Kamaelovi. „Asi to tak prostě… Mělo být,“ dodám. Ani v mých slovech není stopa po lítosti, pouze konstatuji.

„Vidíte, říkala jsem vám… Že je to komplikované,“ chytím se toho jednoho jediného slova a bezděčně se pousměji, byť jen na krátkou chvíli, než se má tvář opět zachmuřeně stáhne do toho vážného přemýšlivého výrazu. „Já… Ještě nevím. Ale ty odpovědi potřebuji. Už nechci žít v nevědomosti, po tom všem… Co se stalo… Nemůžu se před tím schovávat. Nebyla bych šťastná, žít s vědomím, že… Že jsem mohla aspoň něco zkusit udělat,“ potřesu hlavou. Tak trochu lžu. Přesně vím, co chci udělat. Chci si dojít pro své odpovědi za jediným, kdo přede mnou nemůže utéci. Je vůbec Bartholomew ještě naživu? Nevím. Ale doufám, že ano. Musíme si spolu srovnat účty. A pak? Neustále se ke mne vrací krutá tvář otce Fernsbyho a vyděšené uplakané Anny. „A mýlíte se, Alexi. Znali mě. Ale teď si myslí, že jsem mrtvá. Výhoda je na mé straně,“ nesouhlasím s ním.

Když dojde řeč na to, o čem se mi tak těžce mluví… Hledím do země a napjatě očekávám Alexanderovu reakci. Ano, přiznala jsem se sice už otci Fernsbymu, ovšem… Ovšem to bylo jiné. On tím byl nadšený, fascinovalo ho to. Tím špatným způsobem. Drobně se přikrčím, když se v první chvíli ozve od Alexe jen to neurčité zamručení. A pak… Pak se rozmluví. Nedívám se na něj, jen nervózně zatínám nehty zespoda do desky stolu a lehce jimi škrábu o dřevo. „Vím, že neměla ve vínku jen smrt, její hlas…“ hlesnu mimoděk. Ani nyní mne Alexander nesoudí. Chápe to. Chápe…

Když se odmlčí, poprvé k němu vzhlédnu. Ano, Kamael a Dumah zabíjeli. Měli za vinu smrt ani stovek, ani tisíců, možná dokonce ani sta tisíců lidí…

Při jeho posledních slovech mne zamrazí v zádech. Fascinovaně hledím na plameny tančící v jeho dlani. Není to trik, je to skutečné, cítím jejich teplo – jen se po něm natáhnout. Pohledem kmitnu k jeho tváři, k očím, ve kterých se zaleskne zlato. A přistihnu se, že se do něj můj pohled vpíjí ještě dlouho poté, co plameny zmizí a z tmavých očí se vytratí poslední zlatý záblesk.

„Jak bychom mohli, když nám v žilách koluje andělské zlato,“ šeptnu. V tu samou chvíli se přinutím narovnat, udělat krok od stolu blíže k němu. „Víte, vždy… Vždy jsem si připadala od lidí odtržená. Nedokázala jsem se s nikým sblížit. Teď už vím proč. Když jste mi říkal, že se musím rozhodnout, zda svoji druhou část přijmu nebo se vrátím ke svému životu, odpověděla jsem, že o tom už bylo dávno rozhodnuto,“ odmlčím se, byť jen krátce. Je zvláštní takhle o sobě mluvit, zvláště před neznámým mužem.

„Já už Dumah přijala. A asi to bude znít bláznivě, ale myslím… Že stejně tak ona přijala mne, když mi ukázala, jak přežít,“ mezi prsty sevřu pramen vlasů a krátce si jej prohlédnu. Měděný odstín mi připomíná ji. Mé rozhodnutí.

Delilah Blair Flanagan

Ten uvolněný moment ale zase rychle zmizí pod nánosy hutného bahna minulosti. Alexander tě tiše poslouchá, když mluvíš o své rodině a neexistujících přátelích a jeho výraz zase zvážní. Domluvíš a on tě jen zamyšleně pozoruje, než se smutně pousměje. „Rodinu si nevybíráme. Přátele ano, ale možná je to jen tím, že jste zatím nenarazila na takové lidi, kteří by za to stáli. Sám zastávám názor, že je lepší se obklopit méně přáteli, kterým mohu věřit než stádem falešných pochlebovačů. A… popravdě… Víte, Dumah také neměla spoustu přátel. Jen pár, ale věrných. V některých věcech jsme odrazem našich minulých já, ať už chceme, nebo nechceme.“  Stočí pohled k tobě a působí opět o něco uvolněněji, i když je tohle téma zrovna jedno z těch závažnějších.

Když zmíníš sanatorium Greenhill a celou tuto epizodu, napřímí se a viditelně zbystří. Semkne rty a pokývá hlavou. „A co byste tedy chtěla dělat? Hledat odpovědi na vaše otázky v tomto stavu nemůžete, a i až vám bude lépe, bude to dosti komplikované. Znají vás. Alespoň prozatím. Přesto vás chápu… Tedy snažím se.“ Jakkoliv tohle mohlo vyznít opět v žertu, zachovává při těch slovech Alexander vážnou tvář.

Pak promluvíš o svém probuzení. O té osudné chvíli, která tě málem připravila o manžela a zničila tvou zimní zahradu. A tím nekončíš. Pokračuješ. Bartholomew nebyl jediný. Tvé první opravdové oběti teprve následovaly. Sestra Meeksová a sestra Bellová. Dvě ženy, dvě mrtvá těla. Jedno z nich posloužilo otci Fernsbymu a druhé tomu, aby lady Flanaganová našla svůj klid na Rosehillu.

„Hmm…“ Povzdechne si zachmuřeně Alexander a sklopí pohled k podlaze. „Dar Dumah bohužel nemá často na první pohled šťastné konotace, a tak se ani nedivím, že nemáte nějaké více… pozitivní vzpomínky na vaše probuzení. Smrt nikdo nevítá, ačkoliv spousta lidí by za klidný odchod nakonec dala cokoliv. Víte, dar Dumah byl krásný a děsivý zároveň. Vy jste zatím viděla asi spíše jen tu druhou stránku. Byla jste vystavená strachu, a tak se ve vás spustila obranná reakce.“ Vzhlédne k tobě a trochu posmutněle kývne. „Tím samozřejmě neobhajuji to, co se stalo. Je to břímě, které si sebou ponesete po zbytek života, stejně jako my ostatní. Tahle cesta… Kamael a Dumah… víte, oni měli ruce od krve a minulost se opakuje. Já sám…“ Odmlčí se a zaváhá.

„Já sám jsem se o tom přesvědčil už mnohokrát. Přesto je to náš život. Pokud ho chceme žít a přijmout tuto svou část, musíme počítat i s tím méně příjemným. Nejsme jen lidé, Delilah.“ Otevře dlaň, na které se náhle rozhoří plamen. Rudo zlaté plameny tančí na jeho dlani, prstech. Ty sama cítíš závan teplého vzduchu, ale Alexandra to viditelně nepálí. Oči mu krátce zažhnou sytou barvou zlata.

„Nikdy jsme nebyli.“