| |||
Zasloužený odpočinek Vera De Lacey „Jak by se sem ale někdo dostal? Venku je psí počasí. Vylézt takhle do okna v prvním patře?“ Nevypadá to, že by Elyse příliš věřila tvým slovům. „Možná se vám jen něco zdálo. Třeba jste na chvíli usnula. Ano, po tom, čím jste si prošla, musíte být velmi unavená.“ Snaží se Elyse hledat jakákoliv logická vysvětlení, která ale opomíjí jeden z faktů a to, že se nemohla nějakou dobu dostat do místnosti. Někdy je ale lepší před něčím zavřít oči, než se z toho zbláznit.
Jamile máš příležitost, natáhneš se rychle po skříňce Nechat ji tu jen tak ležet po tom všem, čím sis kvůli ní prošla, je to poslední, co by byla ochotná udělat. „Nemůžete do nemocnice. Vévoda je po operaci. Pokud bude vůbec při vědomí, bude určitě pod vlivem léků. Co myslíte, že s ním dořešíte. Vždyť tu schránku ani neudrží. Nepanikařte. Propustí ho do domácí péče a vy ho uvidíte poté, pokud budete chtít. Případně sem pošle někoho pro ty věci a nebo mu je po někom pošleme zase my. Hlavní je, že je máme. Tohle už jsou detaily.“ Snaží se tě chlácholit Elyse, jakkoliv vypadáš připravená naskočit znovu do kočáru a vydat se zpátky směrem do nemocnice.
Elyse tvá další slova trpělivě poslouchá. Nezbývá jí nic moc jiného. „Dobře, podívám se dolů. Nemusíte se bát. Jestli někdo vypadl, jen tak ho nepřehlédnu.“ Pousměje se stále se stopami nervozity v hlase a viditelně se jí uleví, když souhlasíš s tím, že si půjdeš přeci jen nakonec lehnout.
„Dobře, dobře… pojďte, paní. Dovedu vás do ložnice a pak se podívám po tom vašem tajemném návštěvníkovi, jestli neleží v růžových keřích.“ Vede tě ven z místnosti. Necháváte za sebou Philipovu pracovnu v dosti neutěšeném stavu a samotný Philip tě vyprovází přísným pohledem, který se ti opírá do zad.
☩
„Tak. Lehněte si.“ Dovede tě Elyse ke tvé posteli. Jsi zpátky ve své ložnici. Přijde ti jako kdyby uplynuly věky od doby, co si zde byla naposledy a při tom to není ani jeden den. Položíš se do měkké matrace, která tě přívětivě obejme. Je to tak pohodlné. Ani příliš dlouho nevzdoruješ, než tě pohltí hluboký spánek. |
| |||
Generál Morley Večer mi nakonec uteče jako voda, a když odložím na stůl ten zvláštní nástroj, jsem vlastně nečekaně... Spokojená sama se sebou. Únava, kterou cítím je příjemná, nikoliv vysilující a vidina dalšího rána s sebou nepřináší úzkostný strach ani obavy z toho, co bude. Dokonce si můžu užít po dlouhé době luxus převalování se v posteli a čekání na to, než si pro mě přijde spánek. Je to tak... Zvláštní. Ležet a jen zírat do tmavého stropu. V tomhle domě, v tomhle pokoji, v tomhle... Životě. |
| |||
Hádka Delilah Blair Flanagan Večer uteče velmi příjemně. Netradiční sladkosti, hudba i mátový čaj se tak nějak celkově hodí k místnímu koloritu. Přijde ti to zase o stupínek normálnější, než když ses s tímto místem setkala poprvé. Projdeš si knihovnu, kde je kromě množství prózy také pár cestopisů a pak zhruba tak třetina knih v jazycích, které neznáš. Namátko vytáhneš jednu z nich a musíš se pousmát. Jsou to Pohádky tisíce a jedné noci. Bohatě zdobený a ilustrovaný výtisk. Vlastně je to docela příhodné tomu, kde se teď zrovna nacházíš. Není to sice příliš složité čtení, ale k tomuto místu se docela hodí.
Začteš se do knihy, zatímco si užíváš rafinovaných chutí drobných zákusků. Samotný nástroj je pro tebe velkou neznámou, ale něco málo na něj zkusíš zahrát. Je to spíše takové brnkání a hraní si se strunami. Ale i tak je to vlastně osvěžující nehrát podle not a prostě jen experimentovat s tóny a melodiemi. Jakkoliv je ti jasné, že nevyužíváš potenciál nástroje naplno, podaří se ti z něj nakonec vyloudit i nějaké jednoduché melodie.
Postel je na závěr dne vítaným společníkem. Dnes do ní konečně po dlouhé době uléháš beze strachu z toho, co bude zítra a bez šílené únavy. Vlastně máš po dlouhé době čas hledět do šera pokoje, položená mezi hebkými polštáři a přemýšlet. O tom, co se stalo. O tom, co se děje. A také o tom, co přinese budoucnost.
☩
Druhý den si pěkně přispíš. Čeká tě pozdní vydatná snídaně, která je dnes připravená v duchu Jeruzaléma. Nějaká vajíčka, opečené toasty a voňavá opečená slanina. Tentokrát poprvé chybí jakákoliv medikace od Karema. Vlastně, ani se není čemu divit. Dýchá se ti dobře. Tlak na plicích je ten tam, a i slabost těla zase o něco polevila. Teď už to bude spíše o tom zase ho uvyknout na nějaký pravidelnější pohyb a neodbývat pravidelnou stravu.
☩
Den utíká. Dnes je v domě podivné ticho. Nevypadá to, že by zde v dosahu byl někdo od Alexandra, natož samotný Alexander. Snažíš se nějak zabavit ve své samotě. Když se jednou vracíš chodbou zpátky ke svému pokoji uslyšíš z jednoho směru hlasy. Jeden z nich ti je hned povědomý. Alexander. Když se podíváš tím směrem. Všimneš si, že to jsou dveře, kterými končí, anebo snad začíná chodba západního křídla. Jsou zavřené, ale hlasy pronikající sem z druhé strany jsou dostatečně hlasité. Už dle jejich tónů je konverzace dosti vyhrocená.
„… samozřejmě, že víme, že jsi se vrátil. Myslíš, že tohle by někomu z nás uteklo?“ Neznámý, poměrně hluboký ženský hlas nepoznáváš.
„Jestli si myslíte, že jsem se vrátil kvůli tomu, že jsem změnil názor, tak jste na omylu. Tohle s vámi nemá nic společného. Naše cesty se rozešly už před lety. Nestojím o to abyste…“ Alexander ale větu nedokončí, neb je hrubě přerušen. „Generále Morley! Važte slova. Přišla jsem za vámi jako přítel.“
„Zajisté. Ty hodnosti si nechte. Už dávno nejsem v armádě. Pokud mi něco chcete, zanechte u služebných vzkaz a já se vám budu věnovat, až na to budu mít čas. Mám teď plno jiných starostí a vaše problémy se mě už netýkají.“ Klika u dveří před tebou cvakne.
„To se mýlíš, Alexandře. Týkají se tě víc než kdy dřív. Máme informace…“
„Nezajímá mě to!“ Tentokrát pro změnu odsekne chladně Alexander a dveře před tebou se začnou otevírat. |
| |||
Lazarus Jako sedět ve vyhřáté místnosti u krbu a náhle otevřít dveře ven, do sněhové vánice. Takový pocit to je. Mohl bych ty dveře kdykoli zavřít, alespoň si to myslím. Ale zároveň nemůžu. Dokud neucítím, jak se skomírající jiskra v bezvládném těle probudí, tak nemůžu. Po mých rukou se rozlévá hřejivé teplo, které mě ovšem okamžitě opouští a vpíjí se do těla přede mnou. Jak to proudění pokračuje a jiskra se stále ne a ne rozhořet, cítím mráz, který mi postupně začne svírat kosti. I tak si ale nemyslím, že by mi někdy reálně hrozilo, že by mi můj vlastní oheň uhasl. Nedokážu vysvětlit proč, je to jen pocit, matná intuice. Tak jako tak, zkoušet to nehodlám. A naštěstí ani nemusím. Ulehčeně vydechnu, když pod rukou ucítím, jak se dech stabilizuje a srdce začne silněji bušit. Ruku stáhnu a otevřu oči. Svět je rozmazaný a nezřetelný. Ani Elizu nedokážu pořádně vnímat, jen si všimnu jejího pohledu v očích. Je mi zima, šílená zima. Tělem mi prostupuje nezastavitelně únava. “Jsem v pořádku.“ Odmávnu strach v Elizině tváři, jen abych se v následující moment zhroutil na zem. * * * Probudím se. Zabalený v dece, ze které se mi upřímně zas tak moc nechce. Neochotně otevřu oči, abych se mohl rozhlédnout. Za okny je stále tma, takže buď jsem byl mimo celý den, nebo jen chvíli. Před sebou vidím Elizu a postřeleného, ten stále leží na stole. Na chvíli se přese mě přelije počátek paniky, když uvažuji, jestli jsem prostě omdlel a nechal ho zemřít. Ale ne, cítil jsem jeho nádech. Možná prostě jen trvá, než se probere. Pomalu ze sebe stáhnu deku, čímž upoutám pozornost ženy, která se ke mně otočí a po chvíli přijde. Krátce se ušklíbnu nad komplimentem. Dobře, úplně to asi kompliment nebyl, ale vezmu, co můžu dostat. “Neříkal jsem to?“ Odkašlu si, stále jsem se nenapil a sucho v krku teď způsobuje, že mám chraplavější hlas než normálně. “Nathaniel Thorp, vy?“ Představím se své impromptu sestře a pomalu se začnu drápat na nohy. Mám hromadu otázek, obav a dalších věcí k řešení. Ale nejdříve priority. “Jak mu je?“ Kývnu hlavou k pacientovi, než se poněkud odvážně k němu vydám, zkontrolovat, jak dýchá a jak silný má tep. “A, hm, jak dlouho jsem byl mimo?“ Zeptám se po chvíli. Nechci teď přemýšlet nad tím co jsem udělal, jakkoli mi myšlenky víří. Ne, nejvíce teď chci je pomalu odsud vyprovodit a vrátit se do postele. |
| |||
Příčetnost? Tu neznám.
Bezmyšlenkovitě se vykloním z okna. Sotva mi na čele zabubnují studené krápěje vody, před očima se mi zatmí a svět se nebezpečně zhoupne. Cítím, jak se třesu, nejspíše by stačil i silnější vána větru, aby… Proboha. Chytím se parapetu pevněji, až mi klouby na rukách křečovitě zbělají. Musí tam být. Ten muž. Ramiel, tak se jmenoval. Ohlédl se, když jsem ho oslovila. Možná by si nechal domluvit, kdybych mu řekla, proč je ta schránka tak důležitá. Možná…
Obavy Elyse, možná dokonce oprávněné, zanikají ve vyplašených tónech stoupajících výš než obvykle. Už to mě mělo zarazit, ale zoufalým pohledem se snažím najít bezvládného muže pod oknem. Musí tam být. Prostě musí… Nemohl se jen tak vytratit! Vím, co jsem viděla. Byl tady. Mluvil se mnou. Chtěl tu skřínku odnést a pak – se zhroutil bolestí. Spadl. Doktor nejsem, ale i já vím, že takový pád je pro člověka nebezpečný. Pokud je to člověk, probleskne mi hlavou a tentokrát bláznivost té myšlenky dojde i mně.
„Elyse,“ nechám se vtáhnout dovnitř a otočím se k ní. „Viděla jsem ho. Viděla jsem ho spadnout a byla to…“ má chyba.
Zarazím se. Konečně se na ni podívám. Na strach lesknoucí se v jejích očích. Bojí se. Samozřejmě, že se bojí. Už tak na ní toho kladu tolik – a teď tohle? Ani nevím, jestli je zdivočelý tlukot srdce opravdu můj, nebo… Polknu. Odhodlaně zatřesu hlavou. Koho jiného by mohl být, Vero? Vzpamatuj se. Námitka, že vím, co cítím a co jsem cítila teď, mi nikdy nepřejde přes rty. Nemůžu jí to udělat. Od začátku jsme v tom byly spolu. To ona mě našla s Philipem, odtrhla mě od jeho těla a postarala se, aby to bylo v pořádku. Přinejmenším v míře, které toho byla schopna. A já se teď musím zvládnout zbytek. Kvůli nám oběma. Ještě jednou se ohlédnu oknu a při pohledu na skřínku tak výmluvně zapomenutou na parapetu se jí vzepřu.
„Počkej,“ hlesnu, přičemž se vrátím k oknu a vezmu skřínku do rukou. Nenechám ji tady, nebylo by to bezpečné... Proboha, dokonce i v myšlenkách zním bláznivě, jako by se každou chvílí mělo objevit rozzlobené hejno andělů a vytrhnout mi ji. „Ne. Ne, teď nemůžu jít spát. Musím do nemocnice… Musím mluvit s vévodou, než ho propustí do domácí péče, jinak už ho…“ neuvidím? Na okamžik mě zarazí, proč by mi na tom mělo záležet, ale on je přece jako Ramiel. Jako já. Dokázal by mi zodpovědět otázky, které mi chaoticky víří hlavou. Dokázal by mi říct, jestli jsem se opravdu zbláznila. „Musím mu dát ty věci. Čím dříve to… Proboha,“ vydechnu, když mi to konečně dojde. „On je v tom keři. Elyse, poslouchej mě… já vím, já vím, ale přísahám, že tady někdo byl. A vypadl z toho okna. Musíme – musíme ho najít a zavolat mu doktora.“
Už se jí nebráním. Dopadla na mě zvláštní únava. Poslušně jako ovečka se nechávám vyvést na chodbu a dál. Někdo se musí po Ramielovi podívat, jenom si už nejsem jistá, že bych to zvládla já. Pokud to jinak nepůjde, samozřejmě zvládnu, ale…
„Půjdu si lehnout. Aspoň na chvíli. Slib mi,“ podívám se na ni důležitě, „že se tam podíváš. Prosím. Pokud tam je…“ |
| |||
Zákusky Karem mi nevědomky odpoví na jednu z otázek, co mne pálila na jazyku, a to, zda je i on… Jako my. A vlastně o ničem z toho nepochybuji, vždyť tíhu na hrudi už vůbec necítím, jen někdy mne přinutí odkašlat si nepříjemný pocit v krku a… Včera jsem nemohla bez pomoci ani vstát, zatímco dnes už chodím. A zítra to zajisté bude zase o něco lepší a já budu silnější. Určitě. |
| |||
Na pokraji příčetnosti Vera De Lacey Elyse na tebe jen nechápavě hledí, zatímco se ze sebe snažíš vykoktat alespoň nějaká slova. „Cože? Muž v masce?“ Rozhlédne se kolem a pak jen nejistě svraští obočí. Vidíš na ní, že o tvých slovech trochu pochybuje a hodnotí je. Ty se zatím pomalu zvedáš. Jde to těžko. Jakkoliv ses před tím cítila unavená, teď je to, jako by tě někdo praštil kladivem. Svět se sem tam zhoupne, ale nakonec se postavíš zpátky na nohy. Říci, že v hlavě máš zmatek, by bylo slabé slovo. Je to naprostý chaos. Tvé myšlenky jsou rozmetané jako po výbuchu. Zlaté město, vévoda, úsměv toho vysokého muže, pád vzducholodi, Philipův pohled, tma v sarkofágu a zpomalující tlukot jednoho srdce. Připadáš si, že snad ztrácíš rozum a dle znepokojeného Elysina pohledu, který po tvých dalších slovech na tebe služebná upře, v tom asi nebudeš jediná.
„Paní, koho zabít? Jakou krev? Panebože, o čem to mluvíte.“ Odloží schránku na parapet a chytne tě pevně za ramena, když k ní dojdeš, zatímco máš namířeno k oknu. „Co blázníte? Slyšet krev?! Jakém snu… Prosím, musíte si sednout. Už toho na vás bylo dnes moc. Měla byste se... něčeho napít. Něco na nervy. Ano, to potřebujete!“ Kývne souhlasně na svůj nápad a viditelně tě chce odvést alespoň k Philipově židli, aby ses posadila. Třeseš se a víš, že to vnímá i Elyse, která tě drží. Nemůžeš si ale sednout. Ona to nechápe. Neviděla ho. Neviděla to všechno!
Vytrhneš se a prosmýkneš se kolem ní až k oknu, které prudce otevřeš. Na tvář ti dopadne několik kapek silného lijáku, který skrápí Jeruzalém. Vyhlédneš z okna a vítr ti rozevlaje už tak rozcuchané vlasy. Hledíš dolů. Je ještě ranní šero, ale i tak by si ho měla vidět.
„Paní, no tak… co děláte? Vy snad blouzníte. Ještě nastydnete!“ Sáhne ti Elyse na rameno a docela nevybíravě tě stáhne zpátky do místnosti. „Musíte se uklidnit! Nemůžeme… Nemůžete takhle jednat. Co kdyby vás někdo viděl?! Nebo i jen slyšel?!“ Je vidět, že má v očích strach. Kdyby si ztratila rozum, co by s ní bylo. A co by bylo vůbec s tebou, kdyby něco takového prosáklo na veřejnost?
„Pojďte, musíte do postele. Vyspíte se z toho a všechno bude zase dobré. Jako dřív…“ Drmolí rychle, zatímco se tě snaží vystrkat z Philipovy pracovny zpátky do tvé ložnice. |
doba vygenerování stránky: 0.41622805595398 sekund