| |||
Ve správný čas na špatném místě Nic mne nemohlo připravit na situaci, do které jsem se právě zapletla. Alexander nejen zněl nahněvaně, rozhodně se tak nyní i tváří. Má otázka vyzní do prázdna a já bych možná byla raději, kdybych se na ni vůbec nezeptala, když mlčky a bez varování prudce pohne hlavou a pohlédne na ženu za sebou. To už ji zahlédnu taky. A více než jen zahlédnu. Krátce střižené světlé vlasy nenosí v Novém Jeruzalémě příliš mnoho žen, no rozhodně ne žen, co by si mohli dovolit takové šaty má na sobě ona. A já ji poznám. Samozřejmě, že ji poznám. Žena, která dokázala to, o čem mnohé z nás jen snily. Žena, která nejenže vystoupila ze stínu svého manžela, ale dokázala pro sebe zabrat i veškeré světlo a vypracovat se až… Do Rady Sedmi. Oči mi na chvíli rozevře dokořán to poznání. Šok. Překvapení. Čekala jsem mnoho, tohle ovšem ne. |
| |||
Ve vysoké společnosti Delilah Blair Flanagan Dveře se otevřou a v nich stojí Alexander. Oblečený je opět do tmavých barev, tentokrát ale ne jeruzalémských střihů. Místo toho je to něco podobného tomu, v čem si ho viděla tenkrát ve vzducholodi, ačkoliv je ten oděv více zdobený a působí honosněji. Obočí má svraštělé a rty semknuté do tenkých linek. Evidentně není v nejlepší náladě. Když tě uvidí, trhne sebou a překvapeně na tebe pohlédne. Viditelně nečekal, že na druhé straně dveří kohokoliv potká.
Nejistě na něj hledíš a on jen beze slova prudce otočí hlavu, až se jeho rozpuštěné vlasy rozlétnou do stran a otočí se kamsi za sebe. Tam už hledíš ostatně také. Zvědavě nakukuješ přes něj a skutečně se nemusíš příliš snažit, než ji zahlédneš. Stojí kousek za ním. Žena středně vysoké, štíhlé postavy, oděná do petrolejových šatů s vysokým límcem. Její vlasy jsou světle blonďaté, skoro až platinové. Nejzvláštnější na nich je ale jejich sestřih, pro ženu velmi netradiční. Jsou krátce střižené a účes připomíná spíše mužský, jakkoliv se to k její tváři vlastně hodí. Ve tváři má na rozdíl od Alexandra nevzrušený, až chladný výraz, který pak upře i na tebe. Víš kdo to je, jakkoliv se tomu nechce věřit. Její vzezření je nezaměnitelné. Je to jedna z Rady Sedmi. Isabella Madron.
„Dobré odpoledne, lady…“ S neskrývaným zájmem si tě prohlíží, zatímco jí oči krátce kmitnou k Alexandrovi, který vypadá celou situací zaskočen a rozhodně ne potěšen. Na tvou otázku neodpoví, jen zůstane stát ve dveřích mezi vámi dvěma.
„Je to ten důvod, proč si se vrátil, Alexandře?“ Vzhlédne k němu a v očích se jí vítězoslavně zableskne. „Ráda vás poznávám. Isabella Madron, členka Rady Sedmi Nového Jeruzaléma.“ Udělá krok k tobě, potažmo Alexandrovi, který se ale nevypadá, že by byl ochoten jí jakkoliv uhnout.
„Ne, tak to není Isabello. Ona nemá s ničím z tohoto nic společného.“ Alexander vypadá poprvé poněkud zahnaný do úzkých. Skutečně jako on. Ani lhaní mu příliš nejde.
„Ale no tak, Alexandře? Myslíš, že jsem slepá? A hloupá k tomu? Je mi jasné, že je jen pár věcí, kvůli kterým by ses jen tak zčista jasna vrátil do Jeruzaléma.“ Napomene ho jako malé dítě.
„Přesto… Nečekala jsem, že to bude zrovna tato.“ Stočí zaujatý pohled zpátky na tebe a pousměje se. „Nějaké komplikace? Nevypadá nejlépe.“ Pohlédne káravě na Alexandra. „Nepotřebujete jakkoliv pomoci, lady? Nedrží vás tu třeba pan Morley proti vaší vůli?“ Zeptá se tě sladce, až přeslazeně.
„Isabello! A dost. Není tu držena proti své vůli a podobné řeči v mém domě nestrpím.“ Okřikne ji už zcela otevřeně Alexander, kterému se v očích doslova ohnivě zableskne. Isabella si toho buďto ale nevšimla anebo ji to nechalo zcela chladnou.
„Pane Morley, myslím, že se zapomínáte. Jsem představenou Rady Sedmi a vy… vy jste už jen obchodník, který těží z pohostinství tohoto města. Nic víc. Takovéto jednání je vůči mé osobě nepřípustné… Tohle berte jako přátelské varování.“ Usměje se blahosklonně a pak pohlédne opět na tebe.
„A vy, lady? Skutečně nepotřebujete třeba nějakou mou asistenci?“ Nakloní hlavu lehce na stranu naprosto ignorujíc Alexandra, který stojí mezi vámi. |
| |||
Lékařův ceník Nathaniel Thorp „Hmm, říkal.“ Souhlasí tiše žena, které se představíš. Trochu překvapeně zamrká, než se jí rty trochu nespokojeně zkřiví. „Nemyslela jsem tohle vaše… jméno.“ Povzdechne si a zase se narovná. „Eliza Morgan.“ Shlíží na tebe její světle hnědé, až zlatavé oči, které se stočí zpátky k pacientovi na stole, jakmile se zeptáš na jeho stav.
„Vypadá v pořádku. Ještě nepřišel k vědomí, ale dle toho, co jsem viděla, že se stalo s jeho ranou na břiše a… každopádně krvácení také ustalo. Dech má pravidelný.“ Mluví stále klidně, nikterak nevzrušeně, až v tobě samotném začíná hlodat pochybnost, cože se to nakonec zatraceně vůbec stalo?!
„Mimo? Tak třicet minut? Nic hrozného. Vypadal jste podchlazeně.“ Odpoví ti nevzrušeně a přejde pár kroky zpátky ke svému společníkovi, na kterého se zamyšleně zahledí. Začneš se sbírat ze země. Nejde to úplně snadno. Cítíš se vyčerpaný. Zralý na to si lehnout do postele a usnout. Tentokrát ti je jasné, že máš velkou šanci usnout i bez posilnění alkoholem. Postavíš se na nohy a prohlédneš si svého pacienta. Vypadá… zdravě. Tedy v rámci možností. Rána na břiše vypadá jako v pokročilém stádiu zhojení. Potahuje ji narůžovělá, nová kůže a krvavé skvrny kolem vypadají jakoby tam ani nepatřily. Co je pod gázou na hrudi můžeš jen odhadovat, ale dle jeho pravidelného dechu, ve kterém není ani stopa po dřívějším sípání začínáš být schopen udělat si přesný obrázek, jakkoliv těžko uvěřitelný. Vlastně ve světle toho všeho působíš mnohem šokovaněji než Eliza stojící vedle tebe.
„Myslím, že vám dlužím platbu za zákrok. Kolik se dnes platí za zázraky?“ Uchechtne se a sjede tě hodnotícím pohledem. „Vypadáte dost hrozně.“ Potřese lehce hlavou.
„Nemáte něco, čím ho probudíme? Myslím, že v tomhle stavu odtud už bude schopen odejít a kdyby ne odnesu ho.“ Její ruka zmizí v kabátu, ve kterém chvíli šmátrá, než z něj vytáhne peněženku, která už od pohledu působí docela naditě.
„Takže kolik?“ Vzhlédne k tobě připravená odpočítat patřičnou sumu. Alespoň v to tedy doufáš. „Ale… měl byste na sebe dávat pozor s tím… co tady děláte. V poslední době není ve čtvrti pro podobné bezpečno.“ Dodá tišeji. |
| |||
Zasloužený odpočinek Vera De Lacey „Jak by se sem ale někdo dostal? Venku je psí počasí. Vylézt takhle do okna v prvním patře?“ Nevypadá to, že by Elyse příliš věřila tvým slovům. „Možná se vám jen něco zdálo. Třeba jste na chvíli usnula. Ano, po tom, čím jste si prošla, musíte být velmi unavená.“ Snaží se Elyse hledat jakákoliv logická vysvětlení, která ale opomíjí jeden z faktů a to, že se nemohla nějakou dobu dostat do místnosti. Někdy je ale lepší před něčím zavřít oči, než se z toho zbláznit.
Jamile máš příležitost, natáhneš se rychle po skříňce Nechat ji tu jen tak ležet po tom všem, čím sis kvůli ní prošla, je to poslední, co by byla ochotná udělat. „Nemůžete do nemocnice. Vévoda je po operaci. Pokud bude vůbec při vědomí, bude určitě pod vlivem léků. Co myslíte, že s ním dořešíte. Vždyť tu schránku ani neudrží. Nepanikařte. Propustí ho do domácí péče a vy ho uvidíte poté, pokud budete chtít. Případně sem pošle někoho pro ty věci a nebo mu je po někom pošleme zase my. Hlavní je, že je máme. Tohle už jsou detaily.“ Snaží se tě chlácholit Elyse, jakkoliv vypadáš připravená naskočit znovu do kočáru a vydat se zpátky směrem do nemocnice.
Elyse tvá další slova trpělivě poslouchá. Nezbývá jí nic moc jiného. „Dobře, podívám se dolů. Nemusíte se bát. Jestli někdo vypadl, jen tak ho nepřehlédnu.“ Pousměje se stále se stopami nervozity v hlase a viditelně se jí uleví, když souhlasíš s tím, že si půjdeš přeci jen nakonec lehnout.
„Dobře, dobře… pojďte, paní. Dovedu vás do ložnice a pak se podívám po tom vašem tajemném návštěvníkovi, jestli neleží v růžových keřích.“ Vede tě ven z místnosti. Necháváte za sebou Philipovu pracovnu v dosti neutěšeném stavu a samotný Philip tě vyprovází přísným pohledem, který se ti opírá do zad.
☩
„Tak. Lehněte si.“ Dovede tě Elyse ke tvé posteli. Jsi zpátky ve své ložnici. Přijde ti jako kdyby uplynuly věky od doby, co si zde byla naposledy a při tom to není ani jeden den. Položíš se do měkké matrace, která tě přívětivě obejme. Je to tak pohodlné. Ani příliš dlouho nevzdoruješ, než tě pohltí hluboký spánek. |
| |||
Generál Morley Večer mi nakonec uteče jako voda, a když odložím na stůl ten zvláštní nástroj, jsem vlastně nečekaně... Spokojená sama se sebou. Únava, kterou cítím je příjemná, nikoliv vysilující a vidina dalšího rána s sebou nepřináší úzkostný strach ani obavy z toho, co bude. Dokonce si můžu užít po dlouhé době luxus převalování se v posteli a čekání na to, než si pro mě přijde spánek. Je to tak... Zvláštní. Ležet a jen zírat do tmavého stropu. V tomhle domě, v tomhle pokoji, v tomhle... Životě. |
| |||
Hádka Delilah Blair Flanagan Večer uteče velmi příjemně. Netradiční sladkosti, hudba i mátový čaj se tak nějak celkově hodí k místnímu koloritu. Přijde ti to zase o stupínek normálnější, než když ses s tímto místem setkala poprvé. Projdeš si knihovnu, kde je kromě množství prózy také pár cestopisů a pak zhruba tak třetina knih v jazycích, které neznáš. Namátko vytáhneš jednu z nich a musíš se pousmát. Jsou to Pohádky tisíce a jedné noci. Bohatě zdobený a ilustrovaný výtisk. Vlastně je to docela příhodné tomu, kde se teď zrovna nacházíš. Není to sice příliš složité čtení, ale k tomuto místu se docela hodí.
Začteš se do knihy, zatímco si užíváš rafinovaných chutí drobných zákusků. Samotný nástroj je pro tebe velkou neznámou, ale něco málo na něj zkusíš zahrát. Je to spíše takové brnkání a hraní si se strunami. Ale i tak je to vlastně osvěžující nehrát podle not a prostě jen experimentovat s tóny a melodiemi. Jakkoliv je ti jasné, že nevyužíváš potenciál nástroje naplno, podaří se ti z něj nakonec vyloudit i nějaké jednoduché melodie.
Postel je na závěr dne vítaným společníkem. Dnes do ní konečně po dlouhé době uléháš beze strachu z toho, co bude zítra a bez šílené únavy. Vlastně máš po dlouhé době čas hledět do šera pokoje, položená mezi hebkými polštáři a přemýšlet. O tom, co se stalo. O tom, co se děje. A také o tom, co přinese budoucnost.
☩
Druhý den si pěkně přispíš. Čeká tě pozdní vydatná snídaně, která je dnes připravená v duchu Jeruzaléma. Nějaká vajíčka, opečené toasty a voňavá opečená slanina. Tentokrát poprvé chybí jakákoliv medikace od Karema. Vlastně, ani se není čemu divit. Dýchá se ti dobře. Tlak na plicích je ten tam, a i slabost těla zase o něco polevila. Teď už to bude spíše o tom zase ho uvyknout na nějaký pravidelnější pohyb a neodbývat pravidelnou stravu.
☩
Den utíká. Dnes je v domě podivné ticho. Nevypadá to, že by zde v dosahu byl někdo od Alexandra, natož samotný Alexander. Snažíš se nějak zabavit ve své samotě. Když se jednou vracíš chodbou zpátky ke svému pokoji uslyšíš z jednoho směru hlasy. Jeden z nich ti je hned povědomý. Alexander. Když se podíváš tím směrem. Všimneš si, že to jsou dveře, kterými končí, anebo snad začíná chodba západního křídla. Jsou zavřené, ale hlasy pronikající sem z druhé strany jsou dostatečně hlasité. Už dle jejich tónů je konverzace dosti vyhrocená.
„… samozřejmě, že víme, že jsi se vrátil. Myslíš, že tohle by někomu z nás uteklo?“ Neznámý, poměrně hluboký ženský hlas nepoznáváš.
„Jestli si myslíte, že jsem se vrátil kvůli tomu, že jsem změnil názor, tak jste na omylu. Tohle s vámi nemá nic společného. Naše cesty se rozešly už před lety. Nestojím o to abyste…“ Alexander ale větu nedokončí, neb je hrubě přerušen. „Generále Morley! Važte slova. Přišla jsem za vámi jako přítel.“
„Zajisté. Ty hodnosti si nechte. Už dávno nejsem v armádě. Pokud mi něco chcete, zanechte u služebných vzkaz a já se vám budu věnovat, až na to budu mít čas. Mám teď plno jiných starostí a vaše problémy se mě už netýkají.“ Klika u dveří před tebou cvakne.
„To se mýlíš, Alexandře. Týkají se tě víc než kdy dřív. Máme informace…“
„Nezajímá mě to!“ Tentokrát pro změnu odsekne chladně Alexander a dveře před tebou se začnou otevírat. |
doba vygenerování stránky: 0.42523407936096 sekund