Elyse na tebe jen nechápavě hledí, zatímco se ze sebe snažíš vykoktat alespoň nějaká slova. „Cože? Muž v masce?“ Rozhlédne se kolem a pak jen nejistě svraští obočí. Vidíš na ní, že o tvých slovech trochu pochybuje a hodnotí je. Ty se zatím pomalu zvedáš. Jde to těžko. Jakkoliv ses před tím cítila unavená, teď je to, jako by tě někdo praštil kladivem. Svět se sem tam zhoupne, ale nakonec se postavíš zpátky na nohy. Říci, že v hlavě máš zmatek, by bylo slabé slovo. Je to naprostý chaos. Tvé myšlenky jsou rozmetané jako po výbuchu. Zlaté město, vévoda, úsměv toho vysokého muže, pád vzducholodi, Philipův pohled, tma v sarkofágu a zpomalující tlukot jednoho srdce. Připadáš si, že snad ztrácíš rozum a dle znepokojeného Elysina pohledu, který po tvých dalších slovech na tebe služebná upře, v tom asi nebudeš jediná.

„Paní, koho zabít? Jakou krev? Panebože, o čem to mluvíte.“ Odloží schránku na parapet a chytne tě pevně za ramena, když k ní dojdeš, zatímco máš namířeno k oknu. „Co blázníte? Slyšet krev?! Jakém snu… Prosím, musíte si sednout. Už toho na vás bylo dnes moc. Měla byste se... něčeho napít. Něco na nervy. Ano, to potřebujete!“ Kývne souhlasně na svůj nápad a viditelně tě chce odvést alespoň k Philipově židli, aby ses posadila. Třeseš se a víš, že to vnímá i Elyse, která tě drží. Nemůžeš si ale sednout. Ona to nechápe. Neviděla ho. Neviděla to všechno!

Vytrhneš se a prosmýkneš se kolem ní až k oknu, které prudce otevřeš. Na tvář ti dopadne několik kapek silného lijáku, který skrápí Jeruzalém. Vyhlédneš z okna a vítr ti rozevlaje už tak rozcuchané vlasy. Hledíš dolů. Je ještě ranní šero, ale i tak by si ho měla vidět.
Pod okny je množství seřezaných ozdobných keřů a pak pískem vysypaná cesta vinoucí se kolem domu. Takto z výšky žádné tělo na cestě nevidíš. Snad je možnost, že spadl do těch keřů, ale to musely být polámané. Možná tam… nebo že by tam? Nejsi si jistá. Jak by to vůbec vypadalo, kdyby do keřů spadl bezvládný člověk? Každopádně na první pohled tam nikde nevidíš tělo toho maskovaného muže. Ramiela?

„Paní, no tak… co děláte? Vy snad blouzníte. Ještě nastydnete!“ Sáhne ti Elyse na rameno a docela nevybíravě tě stáhne zpátky do místnosti. „Musíte se uklidnit! Nemůžeme… Nemůžete takhle jednat. Co kdyby vás někdo viděl?! Nebo i jen slyšel?!“ Je vidět, že má v očích strach. Kdyby si ztratila rozum, co by s ní bylo. A co by bylo vůbec s tebou, kdyby něco takového prosáklo na veřejnost?

„Pojďte, musíte do postele. Vyspíte se z toho a všechno bude zase dobré. Jako dřív…“ Drmolí rychle, zatímco se tě snaží vystrkat z Philipovy pracovny zpátky do tvé ložnice.

„Zázrak? Hmm, vlastně možná trochu ano. Vy a vám podobní se uzdravujete rychleji než běžní lidé. Nemusíte se tedy bát, že byste se z toho nedostala. Naopak vaše rekonvalescence bude trvat násobně méně než u jiných. Však už to sama vidíte.“ Vysvětlí Karem a sama musíš uznat, že na tom něco bude. To, jak se cítíš dnes, a jak ses cítila včera, jsou dva naprosto rozdílné příběhy. Stále to ale není dokonalé. To ani zdaleka. Uvědomíš si to v momentě, kdy přeci jen přeceníš svou sílu a zakolísáš. Karem je ale naštěstí vedle tebe a zavčas tě přidrží.

„Ne takové, jaká máte zde. U nás jsou častější lázně. Podobné té, jakou jste měla možnost vidět. Jsou i mnohem větší, veřejné lázně, kam chodí lidé společně. Tedy ne muži a ženy dohromady. Alespoň tedy tradičně.“ Odkašle si. „Ale lidé u nás jsou mnohem družnější. Naproti tomu obyvatelé tohoto města působí dosti… chladně na můj vkus.“ Podotkne zamyšleně.

„Dobře tedy, nechám vám tedy něco připravit… Bible a Alenka v Říši Divů?“ Podiví se tvým preferencím nebo spíše averzím. „Pokud vám vadí pouze tyto knihy, nebudete mít jistě problém si něco vybrat.“
Tvůj poslední požadavek ho upřímně překvapí. „Klavír? Hmm, ne, obávám se, že ten se tu nikde nenalézá. Pan Alexander se hudbě nevěnuje a přiznám se, že ani já v ní nejsem moc zběhlý.“ Odpoví omluvně a pak se zamyslí. „Něco by se tu ale snad našlo. Jen nevím, jak moc jste zběhlá ve hře na cizokrajné nástroje. Zkusit to ale můžete. Každopádně vyřídím vaše přání Alexandrovi, až bude zpátky. Pokud jste skutečně trávila takový čas hraním na klavír, musí vám chybět. Nedělejte si starosti. Nějaký seženeme.“ Nevypadá, že by o tom chtěl příliš diskutovat a případné námitky jen zažene zamítavým mávnutím ruky.

„Nebudu vás už rušit. Hezký večer.“ Pousměje se a zavře za tebou dveře koupelny.

☩

Když se po neurčitě dlouhé době vrátíš na pokoj, čeká tě na stole konvice s mátou vonícím čajem a zdobený talíř s netradičními zákusky. Jsou malé a barevné. Vidíš, že velká část z nich je plněná drobně nasekanými ořechy, pistáciemi anebo zalitá v medovém sirupu. Když jeden z nich ochutnáš ucítíš na jazyku silnou sladkou chuť. Rozhodně je to opět něco nového, stejně jako většina vjemů zde.

Na posteli si pak všimneš položeného podivného nástroje. Je poměrně velký. Dřevěná zdobená deska je na jedné ze stran šikmo seříznutá a je na ní množství ladících kolíčků připomínající ty na kytaře, či houslích. Od každého se táhne kovová struna a celý nástroj tak připomíná podivnou harfu položenou naležato. Je zde také pár kovových kroužků s výstupkem, které připomínají prsteny a slouží nejspíše ke snadnějšímu drnkání na struny.

Za okny už se pomalu zešeřilo a vypadá to, že tě čeká klidná noc. Jakkoliv se teď cítíš odpočatě, je ti jasné, že to se za pár hodin může zase změnit. Tvé tělo stále není v plné kondici, ale rozhodně se to nedá srovnávat s dobou, kterou si trávila v péči otce Fernsbyho. To ani náhodou.  

Začínáte ho ztrácet. Je ti to naprosto jasné. Možná nějaké vnitřní krvácení, možná prostě jen jeho těla už došlo na hranice možností. Stává se to. Stává se to až moc často na tvůj vkus. Vzpomínáš si na slova svého otce poté, co ti zemřel první pacient pod rukama.

„Nemůžeme zachránit všechny. Od toho tu nejsme, Nathanieli. Každý neúspěch, ale dláždí cestu tomu, abychom příště byli lepší. Pomalu… jednou… Možná to nevyjde příště a ani poté. Možná ani po desáté. Ale jednou se to podaří. Ti lidé by zemřeli tak jako tak. Jejich smrt nám ale může nakonec prospět. Posunout nás dál. Můžeme pochopit naše chyby a poučit se z nich. Tak… Ale no tak! Přestaň už vypadat tak zničeně. Každému někdy někdo umře pod rukama. Od toho jsme chirurgové. Časem si zvykneš.“

Stále se ti to čas od času vybavuje. Ten zákrok. To, jak šlo všechno hladce, než jste pacienta najednou začali ztrácet. Krev. Bezmoc. Spěch a panika. A pak byl prostě… konec. Tělo zakryli bílou plachtou, na které hned vykvetly rudé květy a odvezli jej ze sálu. Nikdo se příliš nerozpakoval a šel dál. Jako by to byla běžná rutina. A ona možná skutečně byla. Ruce se ti třásly, zatímco si v nich křečovitě svíral nástroje, zatímco se začal uklízet sál.

Říká se, že první ženu jeden nikdy nezapomene. Je to pravda. Ty by si k tomu ale ještě mohl přidat jednu věc. Prvního mrtvého pacienta také ne.

„Co se děje?!“ Vytrhne tě z myšlenek hlas Elizy, která si ž také všimla, že něco není v pořádku. Ostatně nedáváš si moc práci s tím zachovávat pokerový výraz. Místo toho máš tvář staženou frustrací. Bezmoc a zoufalství tě nenavštívili dnes poprvé. To ani zdaleka. Ale nikdy to nejsou vítaní hosté. Tentokrát je zde ale ještě navíc. Jedna nová neznámá do rovnice, která může nakonec celý výsledek ovlivnit. Jak? To nevíš. Nechápeš to, co najednou cítíš a děsí tě to. Je to něco cizího. Nevysvětlitelného. Něco, co by nemělo existovat…

Přiložíš ruce na skoro nehybné tělo umírajícího muže. Svrbění v konečcích prstů se rozlije do dlaně a pak do celých paží, než se pomalu přemění v pocit tepla. Vnímáš, jak v muži dohořívá plamínek života, zatímco v tobě… Nedohlédneš tam pořádně, ale cítíš něco jiného. Naprosto jiného. Žhnoucí výheň života, která se na chvíli otevře a vlije ti horkost do žil. Je to skoro až opojný pocit. Zavřeš oči. Cítíš, jak je mužům plamínek pomalu rozdmýcháván a naproti tomu tobě síla dochází. Do těla se vkrádá chlad, ale to nevnímáš. Dokud neucítíš, že je stabilizovaný, nemůžeš přestat. Víš to.

Plamen se rozhoří a ty úlevně vydechneš. Je ti zima. Doslova mrzneš. Svět zase nabírá své kontury, jakkoliv ne tak ostré, jak býváš zvyklý. Vidíš světlo lampy, ležící tělo muže a tvář ženy, která na tebe hledí se směsicí šoku a strachu. „Doktore?!“ Slyšíš, jak vykřikne, než svět zase potemní a ty se vrávoravě skácíš k zemi.

☩

Probíráš se opřený o stěnu ve své ordinaci. Vypadá to, že přes tebe někdo hodil nějakou deku. Zamrkáš a zaostříš. Ano, jsi doma. Za okny je stále tma a tak místnost i nadále ozařuje teplé světlo z několika lamp. Na stole leží muž a vedle něj stojí ta žena, která se nad ním tiše sklání. Když se pohneš, trhne sebou a stočí svůj pohled k tobě.

„Už jste vzhůru…“ Udělá pár kroků k tobě a podřepne se, aby ti viděla lépe do očí a opře ruku o pokrčené koleno. „…Měl jste pravdu. Budete nejlepší lékař ve čtvrti…. Kdo vlastně jste?“ Šeptne a pátravě na tebe hledí.