Třicet stříbrných

Alespoň spánek je milosrdný…

„Elyse, prosím,“ skočím jí do řeči a stisknu jí paži, „slib mi to.“

S úlevou přikývnu, když souhlasí. Vím, že to zní bláznivě. A možná to bláznivé opravdu je. Dokonce i já si přestávám být jistá, co jsem věděla. Posledních pár týdnů, vlastně od doby, co je Philip pryč, jsem toho moc nenaspala. Vrací se mi to, co se stalo. Ta podivná chvíle. Možná byl včerejšek poslední kapka, možná jsem se při pádu vzducholodě praštila do hlavy a doktor si toho jenom nevšiml, nebo se po probdělé noci vyčerpané vědomí poddalo příliš živému snu. Copak by právě to nedávalo smysl víc než cokoliv jiného?

V rukách držím zlatou skřínku. Konečky prstů mi mravenčí, dosud z ní sálá to zvláštní teplo. Možná se mi i to zdá… Rozum samozřejmě souhlasí se vším, co Elyse řekla, ale něco ve mně si trvá na tom, že se v pracovně opravdu objevil maskovaný cizinec. Že se jmenoval Ramiel. A že jsem ho potkala… tehdy, dávno, na měkkém písku v aréně.

Zatímco se podepřena Elyse vydám zpátky do své ložnice, napadne mě otázka, kterou jsem si měla položit dřív. Proč přesně je tak schránka tak důležitá? Pro mě představuji šanci na život, nový a lepíš, neohrožený chybami minulosti, ale Ramiel řekl něco zvláštní. Podobné věci se mého manžela netýkaly. Myslel tím… Jemně zavrtím hlavou. Možná bych se měla napřed ujistit, že byl opravdový a ne jenom výplod mé představivosti, než jeho slovům začnu přikládat váhu. Táhne mě to směrem, který je docela určitě bláznivý.

* * *

„Ramiel,“ připomenu Elyse, když dosednu na postel. Ani si neuvědomím, že je to poprvé, co jsem jeho jméno vyslovila nahlas. Schránku odložím na noční stolek a prsty si přeběhnu po napjatém čele. Tímhle tempem zešedivím a budu mít vrásky dřív, než mi bude dvacet. „Potřebuji… Potřebuji vědět, že tam neleží, Elyse. A že nepotřebuje doktora. Prosím.“

Odhodlána vydržet vzhůru, dokud se Elyse nevrátí, složím hlavu do dlaní a vzdychnu, sotva se za ní zacvaknou dveře. Pane Ježíši Kriste, smiluj se prosím nade mnou hříšným, přistihnu se, jak bezhlasně pohnu rty. Skoro mě to rozesměje. Kéž by! Kéž by se stačilo pomodlit a milostivý bůh ze mě smyl vinu. Přesně to by se mi hodilo. Odpuštění. Smrtelné hříchy se neodpouštějí, Vero, napomenu se v duchu. Nepoznávám se. Možná tohle město opravdu mění lidi, možná se to všechno jenom skrývalo pod povrchem připraveno udeřit v pravou chvíli, ale já přece… zamrkám, abych rozehnala slzy… Nejsem vrah! Byl to jenom – omyl. Zvednu hlavu a vzhlédne ke dveřím s nadějí, že se Elyse už vrátila. Ale ne. I když se mi zdá, že čekám celou věčnost, uběhly teprve minuty.

Nevydržím to a položím se na záda. Nenamáhám se přikrýt, vždyť se Elyse každou chvílí vrátí a já musím být připravena řešit doktora, ale… pak oči přeci jenom zavřu. Na chvíli. Jenom na chvíli, aby mě přestaly pálit. Tělo ztěžkne, mysl mi zalije milosrdná temnota a… usnu. Takřka okamžitě.

Nic mne nemohlo připravit na situaci, do které jsem se právě zapletla. Alexander nejen zněl nahněvaně, rozhodně se tak nyní i tváří. Má otázka vyzní do prázdna a já bych možná byla raději, kdybych se na ni vůbec nezeptala, když mlčky a bez varování prudce pohne hlavou a pohlédne na ženu za sebou. To už ji zahlédnu taky. A více než jen zahlédnu. Krátce střižené světlé vlasy nenosí v Novém Jeruzalémě příliš mnoho žen, no rozhodně ne žen, co by si mohli dovolit takové šaty má na sobě ona. A já ji poznám. Samozřejmě, že ji poznám. Žena, která dokázala to, o čem mnohé z nás jen snily. Žena, která nejenže vystoupila ze stínu svého manžela, ale dokázala pro sebe zabrat i veškeré světlo a vypracovat se až… Do Rady Sedmi. Oči mi na chvíli rozevře dokořán to poznání. Šok. Překvapení. Čekala jsem mnoho, tohle ovšem ne.

Stojím tady před členkou Rady.

Alexander se tu hádá se členkou Rady!

Mohlo by to být ještě šílenější? Rozhodně mohlo, protože lady Madron přesunula svoji pozornost v té samé chvíli ke mně, jako když se jestřáb vrhne z oblohy na svoji kořist. Protože přesně tak si nyní připadám, zvláště když se obrátí zpátky na Alexandera s tou jedinou prostou otázkou, ze které mi přejede mráz po zádech. Přesto jakmile mne osloví a představí se mi, duchapřítomně se okamžitě ukloním – přesně jako mne to učila matka. Zvyk je železná košile, říká se. Neklaním se jako služka, ale jako lady ze Zahrad, v tom prostém poklesnutí v kolenou a pohybu hlavy musí být pokora a zároveň důstojnost. Umění, které do mladých děvčat vtloukají celé zástupy guvernantek celé roky, aby to dovedly k dokonalosti. „Dobré odpoledne i Vám, je mi nesmírnou ctí se s Vámi setkat, lady Madron,“ slyším se odpovídat, než se zase narovnám. Po téhle větě obvykle následuje představení, ovšem to… Polknu. No stačí mi jediný pohled na napjatého Alexandera, který stojí ve dveřích podoben živému zátarasu a dojde mi, jak velká hloupost by to byla.

V duchu zaúpím. Měla jsem zapadnout zpátky do jídelny sotva jsem zaslechla hluk. Nebo kamkoliv jinam. Alexander nejen vypadá napjatě, ale dokonce tak i zní. Dokonce i já bych z jeho hlasu poznala, že neříká tak úplně pravdu, natož… Vážně jsou stejní. Chybí mu jen křídla, za která by mne schoval.

Mlčím, pohledem těkám mezi lady Madron a Alexanderem jejichž rozhovor eskaluje směrem, který se mi nelíbí a nutí mne cítit se… Nepříjemně. Ah, o to více, když na mne opět přistane ten její dravčí pohled hodnotící slabý kus ve stádu. Za to, že se v ten samý okamžik jen ostýchavě nezhroutím sama do sebe vděčím opět jen své výchově, byť navzdory tomu, jak klidně se snažím tvářit na venek mi srdce bije na poplach. A přeci jen pocítím horkost ve tvářích, když poukáže na můj očividně stále bídný stav. Je něco jiného vědět, že nevypadáte zrovna k světu a něco zcela jiného slyšet to od ženy jako byla lady Madron.

Na okamžik strnu. To, když se tím sladkým hlasem nehodícím se k její tváři i vzezření otáže na… Ne, to není ve skutečnosti otázka na mne, to je jen rukavice vmetená do tváře rudovlasého generála. A velice dobře. Stačím se jen nadechnout, když Alexander vztekle vyletí. Chyba. To byla chyba. Jedna vedle druhé. Dával jí přesně to, co očekávala. Vidím to v její tváři, je klidná a chladná, od okamžiku, kdy mne spatřila celý tento hovor probíhal přesně podle její taktovky jako když dirigent řídí svůj soubor.

Pamatuji si, že Bartholomew o ní nikdy nemluvil zrovna v dobrém, když už přišla v soukromí řeč na Radu Sedmi. Byla mimo jeho sféru zájmu, ačkoliv vsadila bych se, že ještě před pár měsíci by to pro něj byla velká věc, kdyby zjistil, kdo s jeho manželkou zapředl hovor. No, i když zapředl i slovo hovor byly v této chvíli dost spekulativní.

„Vy už jste jen obchodník…“ Generál Morley. Takže to opravdu nebyla jen narážka na Kamaela. Ne? Tedy nemám úplně prostor nad tím přemýšlet, protože to, co padne z jejích úst vzápětí je zcela jistě výhružka. Zabalená tak, aby se dala spolknout podobně jako hořká pilulka, přesto… Je to výhružka.

„Těší mne Váš zájem o mne a nesmírně si ho cením, lady Madron, ale mohu Vás ujistit, že mne zde skutečně nikdo nedrží proti mé vůli, pokud ovšem nepočítám mé vlastní chatrné zdraví, jak jste sama bystře poznala,“ odpovím a snažím se, aby se mi hlas nezadrhával ani netřásl. Přesto si vypomáhám tím, že nehty přejíždím po vlastních dlaních. Mohla bych zkusit se zmínit, že mne zde „pan Morley laskavě ubytoval vzhledem k mému stavu, než se můj manžel vrátí z pracovní cesty“ ale to by nesměl Alexander tak plamenně vybuchnout a nejsem si jistá, zda by to nevyznělo akorát jako další hloupá lež. A téhle ženě rozhodně bylo hloupé lhát.

„Snad mne omluvíte, lady Madron, i krátká chvíle na nohách mne smrtelně vyčerpává a musím si jít znovu lehnout…“ dodám diplomaticky a na rtech se mi objeví ten naučený zdvořilý úsměv. Maska. Jak moc dobrá, to už neposoudím, nikdy jsem tyhle hry neměla ráda. Přesto… Není to vysloveně lež, protože z téhle situace se mi tedy rozhodně chvějí kolena.

Nathaniel Thorp

„Hmm, říkal.“ Souhlasí tiše žena, které se představíš. Trochu překvapeně zamrká, než se jí rty trochu nespokojeně zkřiví. „Nemyslela jsem tohle vaše… jméno.“ Povzdechne si a zase se narovná.

„Eliza Morgan.“ Shlíží na tebe její světle hnědé, až zlatavé oči, které se stočí zpátky k pacientovi na stole, jakmile se zeptáš na jeho stav.

„Vypadá v pořádku. Ještě nepřišel k vědomí, ale dle toho, co jsem viděla, že se stalo s jeho ranou na břiše a… každopádně krvácení také ustalo. Dech má pravidelný.“ Mluví stále klidně, nikterak nevzrušeně, až v tobě samotném začíná hlodat pochybnost, cože se to nakonec zatraceně vůbec stalo?!

„Mimo? Tak třicet minut? Nic hrozného. Vypadal jste podchlazeně.“ Odpoví ti nevzrušeně a přejde pár kroky zpátky ke svému společníkovi, na kterého se zamyšleně zahledí. Začneš se sbírat ze země. Nejde to úplně snadno. Cítíš se vyčerpaný. Zralý na to si lehnout do postele a usnout. Tentokrát ti je jasné, že máš velkou šanci usnout i bez posilnění alkoholem. Postavíš se na nohy a prohlédneš si svého pacienta. Vypadá… zdravě. Tedy v rámci možností. Rána na břiše vypadá jako v pokročilém stádiu zhojení. Potahuje ji narůžovělá, nová kůže a krvavé skvrny kolem vypadají jakoby tam ani nepatřily. Co je pod gázou na hrudi můžeš jen odhadovat, ale dle jeho pravidelného dechu, ve kterém není ani stopa po dřívějším sípání začínáš být schopen udělat si přesný obrázek, jakkoliv těžko uvěřitelný. Vlastně ve světle toho všeho působíš mnohem šokovaněji než Eliza stojící vedle tebe.

„Myslím, že vám dlužím platbu za zákrok. Kolik se dnes platí za zázraky?“ Uchechtne se a sjede tě hodnotícím pohledem. „Vypadáte dost hrozně.“ Potřese lehce hlavou.

„Nemáte něco, čím ho probudíme? Myslím, že v tomhle stavu odtud už bude schopen odejít a kdyby ne odnesu ho.“ Její ruka zmizí v kabátu, ve kterém chvíli šmátrá, než z něj vytáhne peněženku, která už od pohledu působí docela naditě.  

Vera De Lacey

„Jak by se sem ale někdo dostal? Venku je psí počasí. Vylézt takhle do okna v prvním patře?“ Nevypadá to, že by Elyse příliš věřila tvým slovům. „Možná se vám jen něco zdálo. Třeba jste na chvíli usnula. Ano, po tom, čím jste si prošla, musíte být velmi unavená.“ Snaží se Elyse hledat jakákoliv logická vysvětlení, která ale opomíjí jeden z faktů a to, že se nemohla nějakou dobu dostat do místnosti. Někdy je ale lepší před něčím zavřít oči, než se z toho zbláznit.

Jamile máš příležitost, natáhneš se rychle po skříňce Nechat ji tu jen tak ležet po tom všem, čím sis kvůli ní prošla, je to poslední, co by byla ochotná udělat. „Nemůžete do nemocnice. Vévoda je po operaci. Pokud bude vůbec při vědomí, bude určitě pod vlivem léků. Co myslíte, že s ním dořešíte. Vždyť tu schránku ani neudrží. Nepanikařte. Propustí ho do domácí péče a vy ho uvidíte poté, pokud budete chtít. Případně sem pošle někoho pro ty věci a nebo mu je po někom pošleme zase my. Hlavní je, že je máme. Tohle už jsou detaily.“ Snaží se tě chlácholit Elyse, jakkoliv vypadáš připravená naskočit znovu do kočáru a vydat se zpátky směrem do nemocnice.

Elyse tvá další slova trpělivě poslouchá. Nezbývá jí nic moc jiného. „Dobře, podívám se dolů. Nemusíte se bát. Jestli někdo vypadl, jen tak ho nepřehlédnu.“ Pousměje se stále se stopami nervozity v hlase a viditelně se jí uleví, když souhlasíš s tím, že si půjdeš přeci jen nakonec lehnout.

„Dobře, dobře… pojďte, paní. Dovedu vás do ložnice a pak se podívám po tom vašem tajemném návštěvníkovi, jestli neleží v růžových keřích.“ Vede tě ven z místnosti. Necháváte za sebou Philipovu pracovnu v dosti neutěšeném stavu a samotný Philip tě vyprovází přísným pohledem, který se ti opírá do zad.

☩

Večer mi nakonec uteče jako voda, a když odložím na stůl ten zvláštní nástroj, jsem vlastně nečekaně... Spokojená sama se sebou. Únava, kterou cítím je příjemná, nikoliv vysilující a vidina dalšího rána s sebou nepřináší úzkostný strach ani obavy z toho, co bude. Dokonce si můžu užít po dlouhé době luxus převalování se v posteli a čekání na to, než si pro mě přijde spánek. Je to tak... Zvláštní. Ležet a jen zírat do tmavého stropu. V tomhle domě, v tomhle pokoji, v tomhle... Životě.

* * *

Ráno se ještě notnou chvíli rozkošnicky převaluji v polštářích a podřimuji, zatímco se paprsky slunce opírají do těžkých závěsů držících v místnosti to příjemné tlumené šero. Dokonce mne nepřijde probudit ani Karem s léky, což mi tedy dojde až opožděně. Ale... To je dobré znamení, ne? Cítím se vlastně natolik odpočatě a dobře, že se po té hříšně dobré snídani, kterou sním beze zbytku, rozhodnu i převléci do něčeho... Důstojnějšího pro lady než je košile a župan. Vyberu si jedny z těch jednoduchých šatů šitých dle jeruzalémských poměrů. Sice mi nesednou zdaleka tolik, jak bych si přála, ovšem... S přimhouřenýma očima... To vlastně nebude tak zlé. Rozhodně se v nich cítím lépe, je to správný krok dopředu.

* * *

Jeden by řekl, že jsem za ty týdny vlastní izolaci od světa venku přivykla, přesto se cítím z toho podivného prázdna všude kolem... Trochu nesvá. V západní části jsem opravdu jen já a jakkoliv bych měla být vděčná za pohodlí a klid, které mi zde bylo zařízeno, narůstá ve mne naopak pocit tygra v kleci. Jako by se mé vězení prostě jen... Zvětšilo z jednoho pokoje na část domu. Rozhodně si tedy nemíním stěžovat to ne, se sanatoriem se to nedá opravdu vůbec srovnávat. Snažím se tak zabavit - knihami, hrou na ten nástroj a... Pravidelnými procházkami po chodbě.

Vycházím zrovna z jídelny, do které jsem se vydala na jeden z odvážných průzkumů, když... Když náhle zaslechnu hlas. Ženský hlas, který ovšem nepatří Alyii. To bych poznala, tím jsem si už poměrně jistá. A druhý, který mu odpovídá je... Alexander? Udělám mimoděk pár kroků blíže ke dveřím vedoucím pryč z tohoto křídla než se zarazím a zůstanu napjatě stát uprostřed chodby. Oba hlasy se přibližují, dost na to, abych dokonce i přes dveře zaslechla, o čem se baví.
Tedy, baví. Tohle rozhodně není přátelská konverzace. Zamračím se a... A v dalším okamžiku málem nadskočí, když ženský hlas práskne jak rána bičem. Generále Morley. Zamrkám. Vážně to řekla nahlas? Vážně ho oslovila jako "generála"? Armáda? Opravdu byl v armádě? Vážně se tohle celé děje? O co jde? Tolik... Tolik otázek! A jedinou odpovědí mi je... Zvuk otevíraných dveří. A nejen zvuk. Ony se totiž vážně otevírají - a co více, jsou otevírány rozzlobeným Alexanderem.

Mimoděk couvnu rychle dozadu, div nezakopnu o vlastní nohy a pohledem rychle kmitnu od stěny ke stěně. Není kam se schovat a já... Uhm. Přešlápnu z nohy na nohu a... Pokusím se netvářit se jako vyplašený králík, co omylem vletěl do liščí nory. Shrnu si rychle pramen vlasů z tváře za ucho a vzápětí se chytím za vlastní loket, jak náhle nevím, co s rukama.
"Ehm, všechno v pořádku?" odkašlu si. A také... Také mne to vážně zajímá, byť tím možná riskuji, že se Alexanderova nelibost obrátí i proti mě. Pohledem přitom mimoděk zalétnu kamsi... Za něj ve snaze zahlédnout ženu, kterou má zřejmě v patách...