Delilah Blair Flanagan

Karem tě klidně sleduje a všimneš si, že se pod vousy lehce pousměje. „V pořádku, v pořádku.“ Otevře více dveře a vyjde na chodbu za tebou.

„Kareme? Kdo je tam?“ Ozve se za ním pokoje Alyin tázavý hlas.

„V pořádku Alyio, je to jen tady náš host. Vyřeším to s ní. Nemusíš se bát.“ Otočí se krátce do místnosti a zavře za sebou dveře, nechajíc tam Alyiu s její ne zrovna dobrou náladu.

„Takže vidím, že už zvládáte stát a nevypadá to, že by vás to tolik vyčerpávalo.“ Přeměří si tě stojící na chodbě. Rozhodně by si neřekla, že tě to z tvých sil nic nestojí, ale stále je to výrazné zlepšení oproti několika dnům zpátky.

„Nemusíte se bát, lady. Tenhle dům jen tak prázdný nebude. Na to je příliš velký. Pro vás je ale zatím vyhrazená pouze tady západní část. Vaši přítomnost chceme držet inkognito. Ačkoliv se zde pohybují převážně naši lidé, jeden nikdy neví a pan Alexander je v jistých věcech dosti… obezřetný. Nerad nechává věci náhodě.“ Dodá krátce na vysvětlenou.

„Koupelnu? Ale jistě. Vlastně jste ji už přešla.“ Pousměje se a dojde k tobě připraven ti případně nabídnout rámě, nebo jakkoliv tě podepřít, kdyby to vypadalo, že tvůj krok není natolik jistý, aby ses tu zvládla pohybovat bez opory. „Raději půjdeme.“ Otočí se krátce ke dveřím, které necháváte za sebou a můžeš si jen domýšlet, jak se asi teď Alyia tváří.

Zastavíte se kousek ode dveří vedoucích do tvého pokoje. Pouze jsou ob jedny na protější stěně. Karem je otevře a za nimi je zařízená koupelna. Tentokrát už je zde nádech orientu výrazně méně patrný. Vlastně to docela připomíná koupelny, na jaké si zde zvyklá. Pouze jisté části dekoru nábytku a zdobených kachlí si zachovávají exotický nádech. Rozhodně to není prostorná místnost jako s lázní, ale je zde vše, co člověk potřebuje.

„Tady… Pokud byste si ale přála, není problém, aby vám někdo nachystal zase lázeň jako včera. Jistě je to příjemnější, než se tísnit v těch vašich… vanách.“ Promluví Karem stojící vedle tebe.

„Nebo byste si přála nějaký čaj? Občerstvení? Náš kuchař umí výborné sladkosti. Myslím, že už by to váš žaludek mohl zvládnout. Samozřejmě, jen pokud chcete.“ Otočí se na tebe. „Případně byste si přála něco jiného? Nějaké knihy jsou ve vašem pokoji, ale pokud byste měla určité přání, mohu se podívat, zda knihu nenajdu v hlavní knihovně.... Jestli hledáte Alexandra, tak ten tu momentálně bohužel není... Ehm, nějaké pracovní povinnosti, co jsem tak pochopil.“ Zaváhá lehce, ale už to dál nerozebírá a čeká, co si lady poručí.

Noční můra

♫♫♫♫

Verše: Anděl krve srdce

Ramena se mi zachvějí tichým smíchem, přičemž na okamžik sklopím hlavu. Ne, tohle nikde šířit nebudu, to můžu slíbit, vlastně… si dvakrát rozmyslím, jestli se s tímhle okamžikem vůbec někomu svěřím. Ještě na cvičišti jsem chtěla Nuriah zezelenat závistí, teď mi to připadá pošetilé a nemístné. Připadám si… zvláštně. Tak nepopsatelně zvláštně, až se kamenného zábradlí chytím pevněji. Nikdy jsem nemluvila s nikým, jako je Lucifer. Jeho melodický hlas dává zrod pozoruhodným myšlenkám a staví mi před očima nový svět, stejně snadno uvěřitelný jako jeho iluze. Svobodná vůle je téma, nad kterým zřejmě přemýšlel už předtím, nad kterým nemohl vzhledem ke svému daru nepřemýšlet, a cítím se polichocena, že se ho nezdráhá rozebírat v mé přítomnosti. Proč by ale měl? Zlaté město jsem dosud vnímala jenom jako další dar, který nám Pán svěřil, možná se však jeho největší dar skýtal v něčem jiném. Umožnil nám tenhle svět měnit, přetvářet ho podle našich potřeb. Stačilo mu zaset semínko, dovolit nám myslet a pracovat vlastníma rukama a díky Němu jsme tu vytvořili domov. Náš domov.

Když se ke mně zničehonic obrátí lesknoucí se pohled hřejivě zlatých očí, strnu. Srdce mi poskočí, jako by se myslelo, že jsem… v nebezpečí? Ne, to není tak docela trefné, jenom pro to nenacházím vhodnější slova. Hluboko uvnitř si totiž uvědomuji, že právě teď nastal vhodný okamžik pohled odvrátit, ale místo toho se pousměji. Možná dokonce maličko pobaveně. Přistihl mě.

„V krvi je síla, ano, ale stejně tak je v ní život,“ uvážlivě vyslovím skutečnost, která mnohým uniká. Ne, že bych se ji kdy snažila uvést na pravou míru… Druhá trojice byla stvořena, aby bojovala, a proto jsou i naše dary posuzovány v těchto mantinelech, ale… „Proudí v žilách každého z nás. Spojuje nás všechny. Zvířata, lidi, dokonce i nás. A cítím díky ní spoustu věcí. Když jsme šťastní, naše srdce tlučou rychleji, a když jsme klidní, pomaleji. Nemyslím, že dar kteréhokoliv z nás, má jenom jedno využití. Jenom si je musíme uvědomit.“

Když jsme šťastní… Ano, možná by se právě tak dal popsat ten zvláštní pocit v hrudi. Nabídku vyslovím lehce, ne úplně bezmyšlenkovitě, ale rychleji a snáze, než bych čekala. A pak vzduch mezi námi ztěžkne. Hlavou mi probleskne obava, že jsem přeci jenom překročila onu mez, ale zlaté paprsky snadno rozeženou temná mračna. Aniž bych se uvědomila, úsměv Luciferovi opětuji.

* * *

… a zpátky do reality…

Na podlahu dopadnu náhle a tvrdě, až na těle znovu pocítím všechny ty modřiny, které jsem si odnesla ze včerejška. Příjemné to není, vlastně mám co dělat, abych se nestočila do rozbolavělého klubíčka, ale zvládnout se to dá. Zalapám po dechu. Zatnu zuby. Obraz usmívajícího se muže, na jehož tváři tančily zlatavé paprsky slunce, se rozplyne a spolu s ním i klid, který ve mně jeho přítomnost vzbuzovala. Opravdu se jmenoval Lucifer? Něco ve mně však zůstane. Jistota nebo odhodlání, s nimiž zvednu tvář a –

„Ramieli,“ vykřiknu bezmyšlenkovitě, „stůj!“

Možná tak docela nerozumím, co se děje a co přesně to znamená, ale jedno vím jistě. Zerachiel by bojovala. Pokud by bylo jejím úkolem doručit zlatou skřínku, udělala by všechno, aby toho dosáhla. A já musím taky, protože – protože bez ní se celý můj život řítí do propasti. Ruka mi vyletí do vzduchu. Pořád nevím, jestli to dělám správně, jestli si to celé jenom nevymýšlím, jestli neblázním, ale teď se tím nezaobírám. Nechám se vést rudou vůní ve vzduchu, proklouznu rankou do krevního toku a prsty se pokusím zachytit provázky v něm. Během zkoušky Zerachiel dokázala utlumit srdce ostatních, tak možná, když teď zatáhnu, dosáhnu něčeho podobného. Hlavně ať zastaví. Hlavně ať…!

Klika tiše cvakne a zámek se nevzepře k odporu. Je odemčeno. Spadne mi obrovský kámen ze srdce, jedna má část zpola očekávala, že... Je to hloupost, já vím. Přesto tu stojím a cítím úlevu z toho, že mne nikdo v pokoji nezamkl, byť to pro většinu lidí je samozřejmost. Pro mě to bývala samozřejmost, ovšem... Časy se mění. Plna nových poznatků a otázek vířících v hlavě dveře pootevřu a vyhlédnu do chodby. Skutečně nikde není ani noha, mohu tak nerušeně opustit zádveří a rozhlédnout se kolem sebe. Chvíli mhouřím oči, pokud si to dobře pamatuji, tak... Tak tímhle směrem snad měla být lázeň a tam... Tam někde jídelna? Dveří je tu ovšem o dost víc, chodba je prostorná, světlá a vzdušná.

Tiše našlapuji, připadám si tu tak trochu jako zloděj, v tom cizím domě. Zvláště, když si všimnu pootevřených dveří, zpoza kterých ke mne doléhají hlasy. Alyiu nelze přeslechnout, zdá se mi ještě podrážděnější a nepříjemnější než tehdy v lázni. Mužský hlas pro mne také není neznámý, musí patřit Karemovi. Zastavím se, dlaní se opřu o zeď, abych se na chvíli opřela... A nejistě kmitnu pohledem po chodbě. Neměla bych tu být a už vůbec bych je neměla poslouchat. Ovšem je to právě Karemova odpověď, která mne udrží na místě.

Zamrkám. Snaží se ji uklidnit, ovšem je to snaha předurčená k selhání. Když Alyia vyštěkne a skočí mu do řeči, drobně sebou škubnu a rychle se narovnám, ruku stáhnu ze zdi. Napětím takřka ani nedýchám. Takže takhle to je? Nepřijala Adriel? Patří mezi ty, kteří Verše i jejich odkaz... Nechtějí? Přemýšlivě se zamračím, mám pocit, že v tomhle... V tomhle bude více. Co to zničilo? Vztah mezi ní a Alexanderem? Stisknu rty. Alyia se mýlí, tak moc... Nevím, kým Alexander býval, ale nyní... Nyní byl celý Kamael. Měl jeho rysy, jeho vlasy, jeho gesta i intonaci. Když jsem se na něj dívala, viděla jsem před očima Generála, nikoliv obchodníka Morleyho.

Obdivuji Karemův klid, kterým čelil jejímu vzteku. Viděl to. Nepochybně si toho musel také všimnout. Maličko se zachvěji, tón ženina hlasu mi až příliš připomene vzpomínku na arénu. Na tu odhodlanou tvář zbrocenou krví i na bolest, když do mne uhodil proud čirého světla společně s čirou agónií. Já i Dumah jsme věděli, že to nebyla ona, přesto ten iracionální pocit skutečnosti... Z hloubi vzpomínky mne náhle vytáhne Karemova tvář shlížející na mě zpoza otevřených dveří.

Kousnu se do vnitřku rtu, namísto paniky a provinilého rudnutí se ovšem krátce - rozhodně - nadechnu a stáhnu ramena o něco více dozadu, abych se narovnala. V tomhle jsem měla už zkušenosti, hlavní bylo... Nedat najevo, že víte, že jste právě dělali něco špatného a nevhodného. I tak se mi tedy v tváří tvář orientálnímu doktorovi rozbuší srdce.
"Ahm, pane Asghare, zdálo se mi, že slyším váš hlas..." odkašlu si, "ano... Ano. Cítím se mnohem lépe, tak... Zkouším, co zvládnu," pokývu hlavou. "Netušila jsem, zda v domě někdo je nebo tu jsem sama," dodám tlumeným hlasem. "Myslíte - mohl byste mi prosím ukázat, kde najdu... Koupelnu?" otáži se ho, abych tady svému okounění dala nějaký smysl a mimoděk nervózně přešlápnu z nohy na nohu. Trochu se obávám, aby se ze dveří nevyřítila Alyia, která na mne působila dost v ráži, a tak... Možná i schválně směřuji ten dotaz jen a jen na něj. Mám takové podezřené, že by mě totiž Alyia momentálně chtěla tak akorát strčit ze schodů dolů, i kdyby mě na ně měla nejdříve vyvléct.

Ani nevím proč, v hlavě se mi vynoří jeden z rozhovorů otce s matkou, kterému jsem byla svědkem před lety.

"Asi byste měl vědět," prohodil tehdy otec u večeře konverzačně ke svému obchodnímu partnerovi, "že Evelynn má poměrně unikátní sklon k předčasnému žárlení..."
"Předčasná žárlivost je nesmysl," poznamenala tehdy suše matka. "Žárlivost přichází naopak vždycky pozdě."

Lžu. Vím proč. A právě to je důvod, proč spolknu svoji další otázku, na kterou bych se zeptala mnohem raději než na koupelnu.

Delilah Blair Flanagan

Když vyhlédneš z okna, vidíš menší zahradu a za ní ulici a další domy. Jsi v přízemí, takže se ti nenabízí žádný lepší výhled, který by pomohl lépe určit tvou polohu. Může to být nějaký okraj Zahrad, nebo snad Univerzitní čtvrť, možná i Úřednická. Rozhodně tu ale chybí zápach z továren v Industriální čtvrti a naopak je zde cítit slaná vůně moře, slabě ale přece.

Zastavíš se před zrcadlem, které ti dává možnost prohlédnout si samu sebe v plné kráse a bídě. Žena před tebou působí poněkud jako duch. Přesto ale vidíš, že už tvá tvář nabírá zdravých odstínů a oči působí živěji. Je to zvláštní. Skoro jako kdyby tvé vlasy o pár odstínů zesvětlaly a nabraly výraznější měděný odstín, podobně jako ty Dumah. Nejspíše za to může ten olej. Nic jiného. I tvá tvář působí v něčem více cize. Tady to ale jistě můžeš přikládat pohublosti a faktu, že jsi už delší dobu nedělala něco tak prostého, jako je nerušené prohlížení se v zrcadle.

Rozhodneš se nezůstávat v pokoji a zkusit se porozhlédnout po domu tvých hostitelů. Vezmeš za kliku a… dveře se otevřou. Nejsi zde zamčená. To je první dobrá známka. Vystoupíš na chodbu, kterou už znáš. Tam dozadu by se šlo do lázně a tímto směrem bude zase jídelna. Je tu ale množství dveří, že kterými netušíš, co je.

Procházíš tiše chodbou, když v tom si všimneš, že jedny z dveří před tebou vypadají pootevřeně a zpoza nich slyšíš tlumené hlasy.

„…dlouho tu ještě budeme? Tohle město nemám ráda. Jako by mě neustále svrběla kůže. Něco tu musí být ve vzduchu.“ Poznáváš ženský hlas s notnou dávkou nespokojenosti.

„Nejspíše to ještě nějakou dobu zabere. Ta dáma se stále zotavuje a pochybuji, že by Alexander chtěl odtud odejít, dokud nebude úplně v pořádku. Samozřejmě, že zotavení proběhne rychleji než u běžných lidí, už teď vidím značné pokroky, ale i tak to bude chvíli trvat. Nic s tím nenaděláš Alyio a myslím, že by to nebylo ani moudré. Přeci jen… měla by v sobě nést odkaz někoho, kdo byl blízký Kamaelovi, tím pádem…“ Klidný a rozvážný hlas Karema je ti také hned blízký.

„Neříkej to jméno!“ Přeruší ho nazlobeně Alyia. „Tohle všechno… Kamael, Adriel, Dumah… a další. Všechno to zničilo. Je to Alexander. Nikdo jiný.“

„Hmm, jak si přeješ Alyio, ale to, že před tím budeš zavírat oči, neznamená, že ty věci zmizí.“ Zachovává si Karem svůj klid vstříc nejspíše docela nazlobené Alyii. „Víš, co to s sebou přináší a také víš, jak se…“ Hlas se zarazí. „Vím, vím… až moc dobře. Ale kdo z nás se o to prosil? Já tedy rozhodně ne.“ Mluví dál zapáleně Alyia.

„To už jsme probírali Alyio už nesčetněkrát. Některé věci nelze…“ Dveře v chodbě před tebou se otevřou a vyhlédne jimi Karem, který se rozhlédne po chodbě. „…změnit.“ Pohlédne na tebe vážně.

„Mohu vám nějak pomoci, lady?“ Zeptá se zdvořile. „Vidím, že děláte pokroky, lady, doslova.“ Pousměje se mírně, když tě tam tak vidí stát.

Nathaniel Thorp

„Nejsem zraněná.“ Zavrtí hlavou žena jako kdyby to přeci bylo nad slunce jasné. Rozhodně tak ale nevypadá. Leda by všechna ta krev nebyla její… což je vlastně také možnost. Na tvou poznámku o místních lékařích a tom nejlepším se jen krátce ušklíbne, než zase skloní pohled k tělu ležícímu na stole. Evidentně se nechce pouštět do zbytečné debaty a možné hádky, zatímco její společník tu krvácí.

Rozstřihneš mužův oděv a prohlédneš střelné rány. Není to skutečně nic moc. „Jak je libo.“ Odsekne krátce žena a vezme mužovu pistoli a všimneš si také nože, aby to vše společně se svými složila u dveří přesně dle tvých instrukcí. Vrátí se pak pár kroky zpátky ke stolu, kde se snažíš otočit tělo muže, aby sis mohl prohlédnout jeho záda. Samozřejmě, že znáš různé vhodné chvaty na manipulaci s bezvládnými těly, ale není to nikdy až takový zázrak, aby to šlo až tak lehce, jak by si rád. Žena, když vidí, jak s tím zápasíš, přiloží ruku k dílu a podrží muže na boku a ty si tak můžeš prohlédnout jeho záda. Je tam pár krvácejících ran. Máš štěstí. Vypadá to, že v obou případech kulka prošla ven. Je to ale jen malá útěcha.

Přetočíte ho zpět a ty vidíš, že na chvíli nabere vědomí. Očima bloudí po místnosti a evidentně má problém zaostřit. „Elizo…?“ Dostane ze sebe přerývavě, aby se vzápětí rozkašlal a kolem se při tom rozlétla sprška krve. „Neboj se… jsem tady. Jsme u lékaře. Dostane tě z toho.“ Pohlédne žena tentokrát už o něco nervózněji zpátky na tebe. „Neprosím se o žádné…“ Odsekne najednou, ale pak se kousne do rtu a trochu se zklidní. „Dobře, dobře… hlavně už se nezdržujme.“ Potřepe hlavou.

Po tvé výzvě nezaváhá ani na vteřinu. Umyje si ruce a vyhrne rukávy přesně dle tvého vzoru. Oplachuje si zrovna obličej, když s tichým cinkáním vyskládáváš na stůl své nástroje. Není jich moc. Dovedl by sis rozhodně představit pár, které ti budou chybět, ale při svém odchodu si vybíral chytře, máš tu tedy sbírku takových, které ty složitější zvládnout ve většině případů zastoupit. Je sice občas nutné poněkud improvizovat a být obratnější, ale to není nic, co by si nezvládl. Tedy za běžné situace. Jakkoliv je stoupající hladina stresu a adrenalinu skvělým nakopnutím a pomocí s vystřízlivění, neumí úplné zázraky, stále ještě jeho vliv vnímáš. Na druhou stranu, možná právě díky němu si je sem v první řadě vůbec pustil.

„Dobře.“ Kývne žena udělá vše dle tvých instrukcí. Jak se dalo čekat, muž, kterému teď tlačí silně do otevřené rány vykřikl a tělo se propnulo. „To nemáte něco… na uspání?!“ Pohlédne na tebe naléhavě žena, ale ruce z rány nevytahuje. Nemusíš, ale příliš dlouho přemýšlet nad odpovědí, protože mužovy oči se vzápětí protočí v sloup a upadne do mrákot. Skoro by se zdálo, že to bylo dobře vypočítané.

Díky tomu, že se pacient nezmítá, máš mnohem snazší práci. Přesto to ale není nic snadného. Světlo z lamp není ideální a několikrát musíš i svou prozatímní asistentku požádat, aby ti jednu z nich podržela ve správném úhlu. Eliza, pokud to bylo její jméno, tě poslouchá a svou úlohu plní vlastně poměrně efektivně na to, že musí minimálně jednu z rukou neustále držet v těle svého společníka.

Čas běží. Za okny je stále tma, ale je těžké odhadovat, kolik času uběhlo. Jazyk se ti lepí na patro. Máš žízeň, ale na to teď není čas. Jsi ponořený do práce. Ránu na hrudi se ti podařilo nakonec ošetřit, ale když se chceš přesunout k průstřelu břicha, začneš si všímat, že je něco špatně. Dech začíná být více nepravidelný, rty modrají a jeho srdce zpomaluje. Jako by si vnímal život, který z těla odchází každým výdechem, každým úderem srdce. Ruce ti mravenčí a svět kolem utichá a stahuje do tunelového vidění. Je to opět ten podivný pocit, jako tehdy. Otázkou ale je, zda se mu budeš chtít poddat a nebo celé tohle šílenství včas zastavíš.  

Zerachiel

„Jistě, já také, Zerachiel. Zatím si užij zbytek dne.“ Otočí se na tebe zase se svým typicky veselým úsměvem, ve kterém někdy je a někdy není stopa ironie, jakkoliv je to těžké poznat. To už ale seběhne schody a vydá se do ulic Zlatého města.

 „Možná ano, kdo ví.“ Vzhlédne Lucifer k obloze protkané zlatými paprsky. „Cesty našeho Pána jsou někdy nevyzpytatelné… I pro nás serafíny.“ Skloní pohled zpátky k tobě a pobaveně se pousměje. „Ale příliš to raději nikde nešiř, Zerachiel. Někteří moji bratři a sestry jsou v tomto příliš zahledění do sebe. Ještě by se jich podobné řeči mohly dotknout. Ješitnost… Někdy si říkám, že jsme v jistých věcech až příliš lidští a jestli to náš Pán skutečně takto zamýšlel. Alespoň se nenudíme.“ Dodá opět trochu odlehčeně.

„Nejspíše ano. Pokud je můj dar skutečně odrazem našeho Pána a jeho stvoření, tak ano… tak je s námi pořád. Přesto je zde jeden rozdíl. Mnou vytvořené iluze, bytosti, nemají vlastní svobodnou vůli. Vždy je to tak jen a pouze můj svět. Naproti tomu tohle… Tohle jsme vytvořili my sami. Není to jeho práce, jakkoliv byl v tom okamžiku s námi.“ Mávne lehce rukou a opíše půl oblouk nad Zlatým městem. Chvíli na tu scenérii před vámi zamyšleně hledí, zatímco ty hledíš na něj. Pozorně si jej prohlížíš. Jeho rysy v tváři zdobené zlatým tetováním, které připomíná korunu. Linie, které se proplétají a mizí pod světlými, až bílými vlasy a část z nich se táhne až na nos. Zlatem zdobený oděv, který ani na okamžik nezapře, že ten, který jej nosí, nebude jen tak obyčejným obyvatelem tohoto města. Jeho oči se zlatě zalesknou, když zamrká a stočí lehce překvapený pohled k tobě, která jej celou dobu sleduješ. Rychle tedy přispěcháš se svou částí, protože ticho najednou je poněkud tíživé.

„Ano, svět lidí.“ Kývne souhlasně a ty se pustíš do vyprávění. Lucifer to celé pozorně poslouchá a působí lehce ztracený v myšlenkách. „To muselo být fascinující.“ Doplní pak tvá slova, když domluvíš. „Vnímat takto skutečný svět. Žádnou iluzi. Vidím, že náš Pán byl štědrý i k tobě. Kdo by to byl řekl, že zrovna anděl krve…“ Nepronáší to nikterak hanlivě, jak jsi měla možnost párkrát slyšet od jiných. Přeci jen tvé umění nebylo zrovna líbivé, a naopak vzbuzovalo spíše strach. „…mu bude tak blízko. Blízko životu.“ Vidíš, že v jeho očích je patrný obdiv. Něco, co by si tam skutečně nečekala. A pak vyslovíš svou nabídku. Vidíš, že Lucifer zaváhá a jeho pohled zvážní, snad jako kdyby čekal, co ještě dodáš. Jaká bude stanovená cena. Ale ty mlčíš. Chvíli na sebe jen tiše hledíte, než se muž před tebou potěšeně usměje. Zlaté paprsky se zalesknou na liniích na jeho čele a otočí se od zábradlí vstříc tobě. „Dobře, děkuji Zerachiel. To bych… moc…“

Vera De Lacey

„… Moc rád jsem vás poznal, lady.“ Slyšíš hlas, který je ti povědomý, ačkoliv je ztlumený maskou. Stejně tak cítíš i vůni jeho krve. Tak známou a při tom novou. Visíš ve vzduchu uprostřed Philipovy pracovny. Kolem vás se povalují různé knihy a lejstra. Za tebou je otevřený trezor, ve kterém se lesknou zlaté cihly. Kromě nich se tu leskne ještě jedna věc a tu drží ten maskovaný muž v rukou, zatímco se vydává k otevřenému oknu.

Spánek mne pohltí a už mne ze svých spárů nepropustí. Stejně jako v posledních dnech, ani nyní mne nesužují noční můry ani přízraky postávající kolem postele, ačkoliv po probuzení ve mne přetrvává neurčitý pocit, pár matných vzpomínek na Karema a tiché hlasy znějící zpoza dveří. Nebo se mi to jen zdálo? Netuším, ale po pravdě mne to nijak netrápí ani nad tím příliš nerozjímám. Namísto toho se rozkošnicky protáhnu a se zívnutím se zavrtím ve změti hedvábných polštářů, ve kterých si hovím jako nějaká princezna. Teprve až poté pootevřu oči a zamžourám kolem sebe… Chvíli mi trvá než si vzpomenu, kde to jsem.

Paprsky barvící místnosti do odstínů západu slunce mi napoví, že už musí být večer… Jak dlouho jsem spala, pár hodin? Cítím se dobře, dokonce mne ani neškrabe v krku a nepotřebuji si odkašlat. S dalším nádechem ucítím tu hříšnou vůni teplého jídla, dost možná to byla právě ona, co mne probudila… Uhm. Žaludek se na okamžik stáhne a zvuk, který vyjde z mého břicha zní jako by se mi tam něco zabydlelo. Něco, co mělo pořádný hlad. Tak trochu malátně se vyhrabu z polštářů a posadím se, musím si promnout oči a tvář, zatímco dál urputně zívám. Rozhodně se necítím jako bych spala jen pár hodin… Je to možné? Prospala jsem… Celý den? Den a půl? začne mi pomalu docházet. Stejně jako to, že jsem se dokázala posadit bez všeho toho chrčení a namáhavého funění.

Zvednu ruce a shrnu ze sebe přikrývku. No pořád vypadám jako bída obalená nouzí, tedy kost a kůže, ale… Tentokrát necítím tu ochromující slabost, co mne poslední dny držela v posteli jako lazara. V pokoji se mnou nikdo není a vlastně ani nemám, jak někoho zavolat, přesto je to asi to poslední na co nyní myslím. Voňavé jídlo je mi dostatečnou motivací pro to, abych neohroženě spustila nohy z postele a s tichým heknutím se zapřela dlaněmi o její okraj a vytáhla se na nohy. Na pár okamžiků se obávám, že zadkem přistanu zpátky na postel, ale… Ale ne. Podaří se mi udržet balanc, dokonce ani kolena se mi nepodlomí jako prve, kdy mi musel pomáhat Karem.

Usměji se. Z ramen jako by mi spadla obrovská tíha. Drobnými opatrnými krůčky se vydám ke stolu, kde na mě čeká podnos s poklopem. Sice u toho musím vypadat směšně, když pomalu pokládám nohu za nohou, přesto se nedá slovy popsat ten pocit úlevy a radosti, který cítím. Chodím! Sama! Svaly se napínají a lýtky ke stehnům nevystřeluje žádná nepříjemný tahavá bolest ani slabost, co by mne poslala k zemi. Zvládnu to. Teď už zvládnu všechno.

S nově nabytou chutí do jídla i života se pustím do své večeře. Tentokrát již opatrně neuždibuji, naopak hladově hltám jednotlivá sousta masa s rýží zeleninou – jen ty rozinky mi tam nejsou příliš po chuti, nejsem na tuhle kombinaci chutí příliš zvyklá, přesto se tím rozhodně nenechávám odradit. Jídlo navíc hojně zapíjím vodou a je mi… Dobře. Natolik dobře, že když ucítím kolem žaludku ten příjemný pocit sytosti, tak se opět vytáhnu zpátky na nohy. Se zájmem se rozhlédnu po ložnici – vědoma si toho, že potřebuji chodit, aby se mi do nohou vrátila zpátky síla a nevrávorala jsem při jakémkoliv neopatrném pohybu.

V úložních prostorách najdu vše, co by lady mohla potřebovat ke svému ustrojení – a nebudu lhát, uleví se mi, když vedle orientálně působících svršků najdu i konvenční jeruzalémskou módu. Mohu se snad tedy domnívat, že je to zde uložené právě pro mne? Přesto se do převlékání zatím nehrnu, přeci jen se den chýlí k večeru a já si vlastně vůbec nejsem jistá, co bych nyní měla dělat. Akorát si tak nazuju pohodlné měkké trepky a zahalím se do županu. Mimoděk pohledem přelétnu po neznámých titulech sídlících v jedné z poliček knihovny, cizí písmo na okamžik přitáhne moji pozornost.

Poté přejdu k oknu, jehož okenice si dovolím otevřít a vyhlédnout z něj ven ve snaze zjistit, kde to aspoň přibližně vlastně jsem… A také… Užívám si čerstvého večerního vzduchu. Pocitu, kdy se vánek otírá o moji tvář, probírá se rozpuštěnými vlasy, které si chvíli pročesávám aspoň prsty, abych mi jen nevlály rozcuchané podél tváře. Nakonec okno zase zavřu a… Co teď? Co bych měla dělat? Co se ode mě očekává? Že budu vyčkávat v tomhle pokoji, dokud někdo… Nepřijde pro ten tác nebo mne zkontrolovat?

Přistihnu se… Že z této myšlenky jsem poněkud nervózní, přináší do mé mysli ten jitřící pocit neklidu. Celé týdny jsem trávila zavřená v jedné místnosti bez možnosti s tím cokoliv udělat, nyní ovšem… Nyní nejsem ničím vězeň.
Když procházím kolem zrcadla, zastavím se u něj. Seberu odvahu a pohlédnu na odraz mé vlastní tváře. Strnule hledím na ženu, která mi můj pohled opětuje a nepoznávám ji. Nebo jsem už snad zapomněla na to, jak má tvář vypadal před tímhle vším? Prsty si přejedu po lících a vjedu si jimi do vlasů, abych je ještě upravila. Poté… Poté vykročím ke dveřím. Tentokrát našlapuji opatrně z úplně jiných důvodů – aby mi neunikl žádný zvuk z chodby. Ovšem zdá se, že je všude ticho a klid… Jsem tu sama? Vlastně nemám ani ponětí, jak je tenhle dům velký, sotva si matně vybavuji, jakým směrem byla lázeň a jídelna.

Chvíli stojím jen u dveří, tak trochu se o ně opírám a váhám, než… Než vezmu za kliku, abych je otevřela a mohla vyhlédnout ven. A vlastně nejen vyhlédnout. Snad by… Nebylo proti ničemu, kdybych se pokusila najít koupelnu a opláchnout si aspoň tvář…? Na tom přeci není nic špatného, ne? A trochu se projít mi také neuškodí, aspoň zjistím, jak na tom doopravdy jsem a co zvládnu. Přistihnu se, že v duchu si připravuji výmluvy, pokud bych na někoho skutečně narazila. Po pravdě… Možná… Prostě jen potřebuji zase cítit… Svobodu. A také… Jsem možná zvědavá. Možná určitě. Srdce mi buší, tentokrát ovšem tím příjemným způsobem. Na okamžik si tak připadnu zase jako ta malá holka, co se po večerce vyplížila ze svého pokoje pryč…