Tohle se nemělo stát

V uších mi duní tlukot cizího srdce. Je to nejpodivnější píseň na světě. Píseň života, nazvala by to Zerachiel. Stejně jako dirigentovi na pódiu jí stačilo mávnout hůlkou a hudba uposlechla každé její přání. Když natáhnu ruku já, bubny utichnou a housle protáhnou tu poslední děsivou notu. Nevím, co dělám. Vím jenom, že ho nemůžu nechat odejít s tou schránkou, a to jediné dává dokonalý smysl. Úkol musí být splněn. A pak se nitka přetrhne. A nastane hrobové ticho.

Ani si neuvědomím, že se dveře otevřely, dokud se přede mnou neobjeví Elyse a nezačne mi pomáhat na nohy. Jako by mi až teď došla ta zvláštní lidská potřeba, vydechnu. Ano, musím dýchat. Stejně jako v tom sarkofágu, když to na Zerachiel dopadlo. Věděla, co musí udělat. Nebyla jiná cesta. Ona… to ona…

„J-já…“ zakoktám se, když okno cvakne a Elyse se ke mně otočí.

Co se stalo?

„… nevím. Ne-nejsem si jistá, on… ten muž v masce…“

Podlaha se zhoupne. Najednou se mi zdá zvláštně měkká, ne tak měkká jako koberec, to ne, jenom mi nepřipadá dost pevná, aby byla opravdová. Ano, to je přesně ten problém. Není opravdová, nic z toho není opravdové. Nemůže bát. Tohle se přece nemělo stát… Už vůbec ne podruhé! Ve snaze nabýt rovnováhu udělám krok stranou, čímž se dostanu přímo pod obraz Philipa v loveckém obleku. Shlíží na mě chladně netečným pohledem, ale já místo něj vidím znovu jen nebesa ohraničená jiskrami ohně, vážnou tvář vévody, černé peří a – pád. Ten strašlivý pád. A chrám. Sarkofág a konečně Ramiela, který… kterého jsem…

„… nechtěla jsem ho zabít!“ vypadne ze mě, než se stačím zarazit. A já nechtěla. Bože, věř mi, když to říkám. Nechtěla jsem zabít ani Philipa, jenom – jenom se to všechno stalo tak rychle a on by – „odnesl tu schránku a to jsem… nemohla… Nechtěla jsem. Tohle ne, proboha,“ slyším se nesmyslně opakovat. „Elyse, nevím… Já nevím, proč se tohle děje. To jejich krev… Slyším jejich krev. Přesně jako v tom snu.“

Třesu se. Vím to. Uvědomuji si to se zvláštním zaujetím, jako by to snad ani nebylo mé tělo. I to by dávalo větší smysl než to, co se právě stalo. Já bych ho přece… nezabila. Pohnu se vpřed, nebo možná spíše klopýtnu, už si vlastně nejsem jistá. Svět se ztrácí v mlze, v níž je už jenom docela malé okénko. Musím ho – vidět. Nahmatám kliku na okně a prudce za něj zaberu, abych ho otevřela dokořán.

Na kratičkou chvíli strnu, když zaslechnu Alyiu, nicméně Karem zřejmě sám moc dobře ví, co by v tuto chvíli bylo moudré a co už méně, a tak za mnou vyjde na chodbu a zavře za sebou dveře. "Na běhání to zatím není, ale rozhodně se cítím lépe. Je to skoro jako... Zázrak," potvrdím mu, ačkoliv jakmile spatřím, že si mne prohlíží, mimoděk se ošiju. Ten župan na mě visí stejně jako včera a vlastně mne samotnou překvapuje, že mě vlastní tenké nohy zvládnou unést.

Vzápětí zpozorním, když se Karem nečekaně rozhovoří o tom, že mi vyhradili část domu. To je... Rozhodně dobré vědět. Nenapadlo mne, že by až tolik úzkostně dbali o moji bezpečnost, ačkoliv když si zpětně vzpomenu na to, co říkala v lázni Alyia, začínalo to dávat smysl. Bojí se, že by mě někdo mohl poznat? Nebo je to ještě kvůli něčemu jinému? Zamyšleně semknu rty a kývnu hlavou, přesto je z mého výrazu patrná ta dychtivost, přehršel otázek, kterými bych nejraději Karema teď a tady zasypala.

Ovšem namísto toho se rozejdu po jeho boku chodbou pryč. K tomu mne nemusí dvakrát pobízet, cítím se stále nesvá z představy, že by náš rozhovor přeci jen Alyiu vylákal ven. Kráčím pomalu, začínám po pravdě trochu cítit nohy, jakkoliv se snažím to na sobě nedávat najevo. Byť je to nakonec stejně Karemova ruka, která mne zachytí za loket v okamžiku, když v chůzi bez varování zakolísám. To už jsme ovšem kousek od našeho cíle, koupelna se nachází příhodně takřka hned u mého pokoje. Cizokrajné chutě majitele domu naštěstí v případě této místnosti připomínají jen dekorace a barevné ladění kachlí, jinak koupelna vypadá... No, jako koupelna.

Překvapeně pohlédnu na Karema a na rtech se mi objeví lehký úsměv. "Jestli to dobře chápu, tak u vás... Nemáte vany? Jen takové velké lázně?" vypadne ze mne zvědavě, byť se za tu otázku v další chvíli tak trochu zastydím. "Vana mi nevadí, nerada bych někomu přidělávala další práci a účty k tomu," dodám měkce a lehce u toho potřesu hlavou. Ovšem jakmile dojde řeč na jídlo a další věci, které by mi zde mohly zpříjemnit můj... Ozdravný pobyt... V tváří tvář takovým nabídkám je opravdu těžké zůstat skromná.

"Něco sladkého zní opravdu lákavě... Zvláště, když si teď žiju sen každé lady - nemusím si hlídat figuru," řeknu odlehčeně. Pokud bych se měla neustále jen litovat, zblázním se z toho. Musím... Musím začít hledat na tomhle všem i to... Dobré. "Za ty knihy vám děkuji, jste laskavý, pane Asghare. Určitě nad tím popřemýšlím, takhle z hlavy mne v tuto chvíli žádný titul nenapadá, to bych musela hlavní knihovnu navštívit osobně... Ovšem nepohrdnu asi ničím, co by nebude Bible nebo Alenkou v Říši divů."
To, že Alexander je mimo dům mne... Svým způsobem zamrzí, musím myslet na to, co na Rosehillu zjistil, zvláště pokud tam vyrazil hned po našem rozhovoru... Ale hádám, že aspoň budu mít čas na to se trochu dát dohromady, abych při našem dalším setkání už vypadala trochu více jako člověk. Vlastně... Proč mi na tom tak záleží? Kvůli Dumah? Ani celý prospaný den nic nezměnil na všech těch rozporuplných pocitech, co se točily kolem toho muže. Trochu mne to rozčilovalo i děsilo zároveň, ten fakt, že na mě měl tak velký... Vliv.

"Opravdu si nechci zbytečně vymýšlet nebo si klást nějaké nároky, jsem vám vděčná za pohodlí, co mi zde poskytujete... Ovšem... Nemáte náhodou v domě... Klavír? Nebo jiné nástroje? Bude to znít asi zvláštně, ale bez hudby... Dny bez bez ní mi připadají prázdné. Před... Tím... Jsem cvičila i několik hodiny denně..." zeptám se, byť očekávám zápornou odpověď. Neuměla jsem si představit, že by v sídle jako tohle měli něco takového, byl to sice očividně prostorný velký dům, nicméně dokonce ani v Zahradách nebyl klavír součástí každé domácnosti.

Vera De Lacey

Pocit příjemného hřejivého tepla v hrudi začne vyprchávat, stejně jako se obraz světlovlasého muže vytrácí a stává se z něj jen vzpomínka. Místo toho zase vnímáš únavu, bolest z naraženého boku a zoufalost. Nejspíš z toho bude další modřina, která se ale jen přidá k bohaté sbírce těch ostatních. Novějších i starších. Musíš se přimět myslet na současnou situaci a nesklouzávat zase zpátky do vzpomínek na… To město… Toho muže… To zvláštní jméno…

Slyšíš stále sílící hlásek ve tvé hlavě, který ti připomíná to jediné, na čem teď záleží, a to je ta zlatá krabička v rukou maskovaného muže, který vypadá, že tě brzo bez nějakého většího loučení opustí. Kolečka v hlavě zapadnou na správná místa a tobě v mysli vytane další z těch zvláštních jmen. Vykřikneš ho, aniž by si o tom, jakkoliv přemýšlela. Postava, která už je napůl venku z okna sebou trhne a zastaví se v půlce pohybu. Vidíš jen, jak se k tobě otočí nehybná maska, zpoza které se tehdy párkrát zaleskly zlatavé oči.

Natáhneš ruku, snad jako kdyby si ho chtěla chytit za paži jako tenkrát a rozloučit se. Místo toho se ale natáhneš to té rudé lince, která vede k jeho tělu. Z části je to automatizované, z části se musíš doslova pekelně soustředit, ale nakonec skutečně jako kdyby si měla tep jeho srdce nadosah. Jako tenkrát. Snad protože jsi v panice anebo snad díky tomu, že tohle je pro tebe zcela nové a vlastně ani pořádně nevíš, co děláš, nedá se pak tvé konání příliš srovnávat se šetrností a opatrností Zerachiel. Jeho srdce poskočí vynechá hned několik úderů.

Vidíš, jak se bolestivě zkroutí a ruku si přitiskne k hrudi, zatímco mu zlatá krabička vypadne na zem. Z pod masky se ozve těžký výdech a vzápětí na to začne evidentně ztrácet kontrolu nad svým tělem. Překlopí se… a s tiše se sesune z okna. Bohužel na druhou stranu, než spadla skříňka. Nitka se přetrhne a zůstanou za ním jen ve větru vlající závěsy.

„Paní!“ Dveře konečně povolí a rozletí se. Je v nich vyjukaná Elyse, které se oči ještě rozšíří, když vidí tu podivnou scénu před sebou. „Co… co se stalo?!“ Doběhne k tobě, kde přiklekne, aby ti pomohla na nohy. „Proč jste tak křičela? A proč nešly otevřít ty dveře… a kde…“ Rozhlédne se po pokoji a pohled jí padne na zlatou skříňku ležící na boku pod otevřeným oknem. „A proč je ta skříňka…“ Dojde pak k ní a zvedne ji. Vítr z okna nesoucí sem vůni a chlad deště jí rozfouká vlasy. Se skříňkou v ruce se Elyse otočí, vyhlédne z okna a prostě ho zavře. „Tak, co přesně se stalo?“

Delilah Blair Flanagan

Karem tě klidně sleduje a všimneš si, že se pod vousy lehce pousměje. „V pořádku, v pořádku.“ Otevře více dveře a vyjde na chodbu za tebou.

„Kareme? Kdo je tam?“ Ozve se za ním pokoje Alyin tázavý hlas.

„V pořádku Alyio, je to jen tady náš host. Vyřeším to s ní. Nemusíš se bát.“ Otočí se krátce do místnosti a zavře za sebou dveře, nechajíc tam Alyiu s její ne zrovna dobrou náladu.

„Takže vidím, že už zvládáte stát a nevypadá to, že by vás to tolik vyčerpávalo.“ Přeměří si tě stojící na chodbě. Rozhodně by si neřekla, že tě to z tvých sil nic nestojí, ale stále je to výrazné zlepšení oproti několika dnům zpátky.

„Nemusíte se bát, lady. Tenhle dům jen tak prázdný nebude. Na to je příliš velký. Pro vás je ale zatím vyhrazená pouze tady západní část. Vaši přítomnost chceme držet inkognito. Ačkoliv se zde pohybují převážně naši lidé, jeden nikdy neví a pan Alexander je v jistých věcech dosti… obezřetný. Nerad nechává věci náhodě.“ Dodá krátce na vysvětlenou.

„Koupelnu? Ale jistě. Vlastně jste ji už přešla.“ Pousměje se a dojde k tobě připraven ti případně nabídnout rámě, nebo jakkoliv tě podepřít, kdyby to vypadalo, že tvůj krok není natolik jistý, aby ses tu zvládla pohybovat bez opory. „Raději půjdeme.“ Otočí se krátce ke dveřím, které necháváte za sebou a můžeš si jen domýšlet, jak se asi teď Alyia tváří.

Zastavíte se kousek ode dveří vedoucích do tvého pokoje. Pouze jsou ob jedny na protější stěně. Karem je otevře a za nimi je zařízená koupelna. Tentokrát už je zde nádech orientu výrazně méně patrný. Vlastně to docela připomíná koupelny, na jaké si zde zvyklá. Pouze jisté části dekoru nábytku a zdobených kachlí si zachovávají exotický nádech. Rozhodně to není prostorná místnost jako s lázní, ale je zde vše, co člověk potřebuje.

„Tady… Pokud byste si ale přála, není problém, aby vám někdo nachystal zase lázeň jako včera. Jistě je to příjemnější, než se tísnit v těch vašich… vanách.“ Promluví Karem stojící vedle tebe.

„Nebo byste si přála nějaký čaj? Občerstvení? Náš kuchař umí výborné sladkosti. Myslím, že už by to váš žaludek mohl zvládnout. Samozřejmě, jen pokud chcete.“ Otočí se na tebe. „Případně byste si přála něco jiného? Nějaké knihy jsou ve vašem pokoji, ale pokud byste měla určité přání, mohu se podívat, zda knihu nenajdu v hlavní knihovně.... Jestli hledáte Alexandra, tak ten tu momentálně bohužel není... Ehm, nějaké pracovní povinnosti, co jsem tak pochopil.“ Zaváhá lehce, ale už to dál nerozebírá a čeká, co si lady poručí.

Noční můra

♫♫♫♫

Verše: Anděl krve srdce

Ramena se mi zachvějí tichým smíchem, přičemž na okamžik sklopím hlavu. Ne, tohle nikde šířit nebudu, to můžu slíbit, vlastně… si dvakrát rozmyslím, jestli se s tímhle okamžikem vůbec někomu svěřím. Ještě na cvičišti jsem chtěla Nuriah zezelenat závistí, teď mi to připadá pošetilé a nemístné. Připadám si… zvláštně. Tak nepopsatelně zvláštně, až se kamenného zábradlí chytím pevněji. Nikdy jsem nemluvila s nikým, jako je Lucifer. Jeho melodický hlas dává zrod pozoruhodným myšlenkám a staví mi před očima nový svět, stejně snadno uvěřitelný jako jeho iluze. Svobodná vůle je téma, nad kterým zřejmě přemýšlel už předtím, nad kterým nemohl vzhledem ke svému daru nepřemýšlet, a cítím se polichocena, že se ho nezdráhá rozebírat v mé přítomnosti. Proč by ale měl? Zlaté město jsem dosud vnímala jenom jako další dar, který nám Pán svěřil, možná se však jeho největší dar skýtal v něčem jiném. Umožnil nám tenhle svět měnit, přetvářet ho podle našich potřeb. Stačilo mu zaset semínko, dovolit nám myslet a pracovat vlastníma rukama a díky Němu jsme tu vytvořili domov. Náš domov.

Když se ke mně zničehonic obrátí lesknoucí se pohled hřejivě zlatých očí, strnu. Srdce mi poskočí, jako by se myslelo, že jsem… v nebezpečí? Ne, to není tak docela trefné, jenom pro to nenacházím vhodnější slova. Hluboko uvnitř si totiž uvědomuji, že právě teď nastal vhodný okamžik pohled odvrátit, ale místo toho se pousměji. Možná dokonce maličko pobaveně. Přistihl mě.

„V krvi je síla, ano, ale stejně tak je v ní život,“ uvážlivě vyslovím skutečnost, která mnohým uniká. Ne, že bych se ji kdy snažila uvést na pravou míru… Druhá trojice byla stvořena, aby bojovala, a proto jsou i naše dary posuzovány v těchto mantinelech, ale… „Proudí v žilách každého z nás. Spojuje nás všechny. Zvířata, lidi, dokonce i nás. A cítím díky ní spoustu věcí. Když jsme šťastní, naše srdce tlučou rychleji, a když jsme klidní, pomaleji. Nemyslím, že dar kteréhokoliv z nás, má jenom jedno využití. Jenom si je musíme uvědomit.“

Když jsme šťastní… Ano, možná by se právě tak dal popsat ten zvláštní pocit v hrudi. Nabídku vyslovím lehce, ne úplně bezmyšlenkovitě, ale rychleji a snáze, než bych čekala. A pak vzduch mezi námi ztěžkne. Hlavou mi probleskne obava, že jsem přeci jenom překročila onu mez, ale zlaté paprsky snadno rozeženou temná mračna. Aniž bych se uvědomila, úsměv Luciferovi opětuji.

* * *

… a zpátky do reality…

Na podlahu dopadnu náhle a tvrdě, až na těle znovu pocítím všechny ty modřiny, které jsem si odnesla ze včerejška. Příjemné to není, vlastně mám co dělat, abych se nestočila do rozbolavělého klubíčka, ale zvládnout se to dá. Zalapám po dechu. Zatnu zuby. Obraz usmívajícího se muže, na jehož tváři tančily zlatavé paprsky slunce, se rozplyne a spolu s ním i klid, který ve mně jeho přítomnost vzbuzovala. Opravdu se jmenoval Lucifer? Něco ve mně však zůstane. Jistota nebo odhodlání, s nimiž zvednu tvář a –

„Ramieli,“ vykřiknu bezmyšlenkovitě, „stůj!“

Možná tak docela nerozumím, co se děje a co přesně to znamená, ale jedno vím jistě. Zerachiel by bojovala. Pokud by bylo jejím úkolem doručit zlatou skřínku, udělala by všechno, aby toho dosáhla. A já musím taky, protože – protože bez ní se celý můj život řítí do propasti. Ruka mi vyletí do vzduchu. Pořád nevím, jestli to dělám správně, jestli si to celé jenom nevymýšlím, jestli neblázním, ale teď se tím nezaobírám. Nechám se vést rudou vůní ve vzduchu, proklouznu rankou do krevního toku a prsty se pokusím zachytit provázky v něm. Během zkoušky Zerachiel dokázala utlumit srdce ostatních, tak možná, když teď zatáhnu, dosáhnu něčeho podobného. Hlavně ať zastaví. Hlavně ať…!

Klika tiše cvakne a zámek se nevzepře k odporu. Je odemčeno. Spadne mi obrovský kámen ze srdce, jedna má část zpola očekávala, že... Je to hloupost, já vím. Přesto tu stojím a cítím úlevu z toho, že mne nikdo v pokoji nezamkl, byť to pro většinu lidí je samozřejmost. Pro mě to bývala samozřejmost, ovšem... Časy se mění. Plna nových poznatků a otázek vířících v hlavě dveře pootevřu a vyhlédnu do chodby. Skutečně nikde není ani noha, mohu tak nerušeně opustit zádveří a rozhlédnout se kolem sebe. Chvíli mhouřím oči, pokud si to dobře pamatuji, tak... Tak tímhle směrem snad měla být lázeň a tam... Tam někde jídelna? Dveří je tu ovšem o dost víc, chodba je prostorná, světlá a vzdušná.

Tiše našlapuji, připadám si tu tak trochu jako zloděj, v tom cizím domě. Zvláště, když si všimnu pootevřených dveří, zpoza kterých ke mne doléhají hlasy. Alyiu nelze přeslechnout, zdá se mi ještě podrážděnější a nepříjemnější než tehdy v lázni. Mužský hlas pro mne také není neznámý, musí patřit Karemovi. Zastavím se, dlaní se opřu o zeď, abych se na chvíli opřela... A nejistě kmitnu pohledem po chodbě. Neměla bych tu být a už vůbec bych je neměla poslouchat. Ovšem je to právě Karemova odpověď, která mne udrží na místě.

Zamrkám. Snaží se ji uklidnit, ovšem je to snaha předurčená k selhání. Když Alyia vyštěkne a skočí mu do řeči, drobně sebou škubnu a rychle se narovnám, ruku stáhnu ze zdi. Napětím takřka ani nedýchám. Takže takhle to je? Nepřijala Adriel? Patří mezi ty, kteří Verše i jejich odkaz... Nechtějí? Přemýšlivě se zamračím, mám pocit, že v tomhle... V tomhle bude více. Co to zničilo? Vztah mezi ní a Alexanderem? Stisknu rty. Alyia se mýlí, tak moc... Nevím, kým Alexander býval, ale nyní... Nyní byl celý Kamael. Měl jeho rysy, jeho vlasy, jeho gesta i intonaci. Když jsem se na něj dívala, viděla jsem před očima Generála, nikoliv obchodníka Morleyho.

Obdivuji Karemův klid, kterým čelil jejímu vzteku. Viděl to. Nepochybně si toho musel také všimnout. Maličko se zachvěji, tón ženina hlasu mi až příliš připomene vzpomínku na arénu. Na tu odhodlanou tvář zbrocenou krví i na bolest, když do mne uhodil proud čirého světla společně s čirou agónií. Já i Dumah jsme věděli, že to nebyla ona, přesto ten iracionální pocit skutečnosti... Z hloubi vzpomínky mne náhle vytáhne Karemova tvář shlížející na mě zpoza otevřených dveří.

Kousnu se do vnitřku rtu, namísto paniky a provinilého rudnutí se ovšem krátce - rozhodně - nadechnu a stáhnu ramena o něco více dozadu, abych se narovnala. V tomhle jsem měla už zkušenosti, hlavní bylo... Nedat najevo, že víte, že jste právě dělali něco špatného a nevhodného. I tak se mi tedy v tváří tvář orientálnímu doktorovi rozbuší srdce.
"Ahm, pane Asghare, zdálo se mi, že slyším váš hlas..." odkašlu si, "ano... Ano. Cítím se mnohem lépe, tak... Zkouším, co zvládnu," pokývu hlavou. "Netušila jsem, zda v domě někdo je nebo tu jsem sama," dodám tlumeným hlasem. "Myslíte - mohl byste mi prosím ukázat, kde najdu... Koupelnu?" otáži se ho, abych tady svému okounění dala nějaký smysl a mimoděk nervózně přešlápnu z nohy na nohu. Trochu se obávám, aby se ze dveří nevyřítila Alyia, která na mne působila dost v ráži, a tak... Možná i schválně směřuji ten dotaz jen a jen na něj. Mám takové podezřené, že by mě totiž Alyia momentálně chtěla tak akorát strčit ze schodů dolů, i kdyby mě na ně měla nejdříve vyvléct.

Ani nevím proč, v hlavě se mi vynoří jeden z rozhovorů otce s matkou, kterému jsem byla svědkem před lety.

"Asi byste měl vědět," prohodil tehdy otec u večeře konverzačně ke svému obchodnímu partnerovi, "že Evelynn má poměrně unikátní sklon k předčasnému žárlení..."
"Předčasná žárlivost je nesmysl," poznamenala tehdy suše matka. "Žárlivost přichází naopak vždycky pozdě."

Lžu. Vím proč. A právě to je důvod, proč spolknu svoji další otázku, na kterou bych se zeptala mnohem raději než na koupelnu.

Delilah Blair Flanagan

Když vyhlédneš z okna, vidíš menší zahradu a za ní ulici a další domy. Jsi v přízemí, takže se ti nenabízí žádný lepší výhled, který by pomohl lépe určit tvou polohu. Může to být nějaký okraj Zahrad, nebo snad Univerzitní čtvrť, možná i Úřednická. Rozhodně tu ale chybí zápach z továren v Industriální čtvrti a naopak je zde cítit slaná vůně moře, slabě ale přece.

Zastavíš se před zrcadlem, které ti dává možnost prohlédnout si samu sebe v plné kráse a bídě. Žena před tebou působí poněkud jako duch. Přesto ale vidíš, že už tvá tvář nabírá zdravých odstínů a oči působí živěji. Je to zvláštní. Skoro jako kdyby tvé vlasy o pár odstínů zesvětlaly a nabraly výraznější měděný odstín, podobně jako ty Dumah. Nejspíše za to může ten olej. Nic jiného. I tvá tvář působí v něčem více cize. Tady to ale jistě můžeš přikládat pohublosti a faktu, že jsi už delší dobu nedělala něco tak prostého, jako je nerušené prohlížení se v zrcadle.

Rozhodneš se nezůstávat v pokoji a zkusit se porozhlédnout po domu tvých hostitelů. Vezmeš za kliku a… dveře se otevřou. Nejsi zde zamčená. To je první dobrá známka. Vystoupíš na chodbu, kterou už znáš. Tam dozadu by se šlo do lázně a tímto směrem bude zase jídelna. Je tu ale množství dveří, že kterými netušíš, co je.

Procházíš tiše chodbou, když v tom si všimneš, že jedny z dveří před tebou vypadají pootevřeně a zpoza nich slyšíš tlumené hlasy.

„…dlouho tu ještě budeme? Tohle město nemám ráda. Jako by mě neustále svrběla kůže. Něco tu musí být ve vzduchu.“ Poznáváš ženský hlas s notnou dávkou nespokojenosti.

„Nejspíše to ještě nějakou dobu zabere. Ta dáma se stále zotavuje a pochybuji, že by Alexander chtěl odtud odejít, dokud nebude úplně v pořádku. Samozřejmě, že zotavení proběhne rychleji než u běžných lidí, už teď vidím značné pokroky, ale i tak to bude chvíli trvat. Nic s tím nenaděláš Alyio a myslím, že by to nebylo ani moudré. Přeci jen… měla by v sobě nést odkaz někoho, kdo byl blízký Kamaelovi, tím pádem…“ Klidný a rozvážný hlas Karema je ti také hned blízký.

„Neříkej to jméno!“ Přeruší ho nazlobeně Alyia. „Tohle všechno… Kamael, Adriel, Dumah… a další. Všechno to zničilo. Je to Alexander. Nikdo jiný.“

„Hmm, jak si přeješ Alyio, ale to, že před tím budeš zavírat oči, neznamená, že ty věci zmizí.“ Zachovává si Karem svůj klid vstříc nejspíše docela nazlobené Alyii. „Víš, co to s sebou přináší a také víš, jak se…“ Hlas se zarazí. „Vím, vím… až moc dobře. Ale kdo z nás se o to prosil? Já tedy rozhodně ne.“ Mluví dál zapáleně Alyia.

„To už jsme probírali Alyio už nesčetněkrát. Některé věci nelze…“ Dveře v chodbě před tebou se otevřou a vyhlédne jimi Karem, který se rozhlédne po chodbě. „…změnit.“ Pohlédne na tebe vážně.

„Mohu vám nějak pomoci, lady?“ Zeptá se zdvořile. „Vidím, že děláte pokroky, lady, doslova.“ Pousměje se mírně, když tě tam tak vidí stát.

Nathaniel Thorp

„Nejsem zraněná.“ Zavrtí hlavou žena jako kdyby to přeci bylo nad slunce jasné. Rozhodně tak ale nevypadá. Leda by všechna ta krev nebyla její… což je vlastně také možnost. Na tvou poznámku o místních lékařích a tom nejlepším se jen krátce ušklíbne, než zase skloní pohled k tělu ležícímu na stole. Evidentně se nechce pouštět do zbytečné debaty a možné hádky, zatímco její společník tu krvácí.

Rozstřihneš mužův oděv a prohlédneš střelné rány. Není to skutečně nic moc. „Jak je libo.“ Odsekne krátce žena a vezme mužovu pistoli a všimneš si také nože, aby to vše společně se svými složila u dveří přesně dle tvých instrukcí. Vrátí se pak pár kroky zpátky ke stolu, kde se snažíš otočit tělo muže, aby sis mohl prohlédnout jeho záda. Samozřejmě, že znáš různé vhodné chvaty na manipulaci s bezvládnými těly, ale není to nikdy až takový zázrak, aby to šlo až tak lehce, jak by si rád. Žena, když vidí, jak s tím zápasíš, přiloží ruku k dílu a podrží muže na boku a ty si tak můžeš prohlédnout jeho záda. Je tam pár krvácejících ran. Máš štěstí. Vypadá to, že v obou případech kulka prošla ven. Je to ale jen malá útěcha.

Přetočíte ho zpět a ty vidíš, že na chvíli nabere vědomí. Očima bloudí po místnosti a evidentně má problém zaostřit. „Elizo…?“ Dostane ze sebe přerývavě, aby se vzápětí rozkašlal a kolem se při tom rozlétla sprška krve. „Neboj se… jsem tady. Jsme u lékaře. Dostane tě z toho.“ Pohlédne žena tentokrát už o něco nervózněji zpátky na tebe. „Neprosím se o žádné…“ Odsekne najednou, ale pak se kousne do rtu a trochu se zklidní. „Dobře, dobře… hlavně už se nezdržujme.“ Potřepe hlavou.

Po tvé výzvě nezaváhá ani na vteřinu. Umyje si ruce a vyhrne rukávy přesně dle tvého vzoru. Oplachuje si zrovna obličej, když s tichým cinkáním vyskládáváš na stůl své nástroje. Není jich moc. Dovedl by sis rozhodně představit pár, které ti budou chybět, ale při svém odchodu si vybíral chytře, máš tu tedy sbírku takových, které ty složitější zvládnout ve většině případů zastoupit. Je sice občas nutné poněkud improvizovat a být obratnější, ale to není nic, co by si nezvládl. Tedy za běžné situace. Jakkoliv je stoupající hladina stresu a adrenalinu skvělým nakopnutím a pomocí s vystřízlivění, neumí úplné zázraky, stále ještě jeho vliv vnímáš. Na druhou stranu, možná právě díky němu si je sem v první řadě vůbec pustil.

„Dobře.“ Kývne žena udělá vše dle tvých instrukcí. Jak se dalo čekat, muž, kterému teď tlačí silně do otevřené rány vykřikl a tělo se propnulo. „To nemáte něco… na uspání?!“ Pohlédne na tebe naléhavě žena, ale ruce z rány nevytahuje. Nemusíš, ale příliš dlouho přemýšlet nad odpovědí, protože mužovy oči se vzápětí protočí v sloup a upadne do mrákot. Skoro by se zdálo, že to bylo dobře vypočítané.

Díky tomu, že se pacient nezmítá, máš mnohem snazší práci. Přesto to ale není nic snadného. Světlo z lamp není ideální a několikrát musíš i svou prozatímní asistentku požádat, aby ti jednu z nich podržela ve správném úhlu. Eliza, pokud to bylo její jméno, tě poslouchá a svou úlohu plní vlastně poměrně efektivně na to, že musí minimálně jednu z rukou neustále držet v těle svého společníka.

Čas běží. Za okny je stále tma, ale je těžké odhadovat, kolik času uběhlo. Jazyk se ti lepí na patro. Máš žízeň, ale na to teď není čas. Jsi ponořený do práce. Ránu na hrudi se ti podařilo nakonec ošetřit, ale když se chceš přesunout k průstřelu břicha, začneš si všímat, že je něco špatně. Dech začíná být více nepravidelný, rty modrají a jeho srdce zpomaluje. Jako by si vnímal život, který z těla odchází každým výdechem, každým úderem srdce. Ruce ti mravenčí a svět kolem utichá a stahuje do tunelového vidění. Je to opět ten podivný pocit, jako tehdy. Otázkou ale je, zda se mu budeš chtít poddat a nebo celé tohle šílenství včas zastavíš.