Práce přes čas

Nathaniel Thorp

Hříšná myšlenka, prostě se tvářit, že nejsi doma, zaklepe na dveře tvé mysli stejně jako ta dvojice tam dole. Ano, bylo by to docela snadné. Vlastně velmi snadné… Uskočíš od okna, když se tvým směrem zvedne pohled ženy dole. Srdce ti poskočí, ačkoliv racionalita v tobě jasně argumentuje jediným prostým vysvětlením. Byla to náhoda. Nic než náhoda. Chvíli se opíráš o stěnu vedle okna a snažíš se uspořádat alkoholem poněkud rozhoupané myšlenky. Možná právě díky tomu se nakonec rozhodneš tak, jak ses rozhodl. Co se má stát se stane…

Dojdeš ke dveřím a odemkneš. Na moment čekáš, jestli se ta dvojice před tebou na tebe přeci jen nevrhne a nepokusí se z tebe vymlátit duši, zatímco ti vykradou dům. Stačí ale krátký pohled na to, aby ti došlo, že tohle skutečně není fingované přepadení. Nejprve si všimneš ženy, která podpírá muže vedle ní. Ve tváři má několik cákanců krve, a i její oblečení vypadá, že je rudou tekutinou na pár místech zasažené. Především na pravé ruce a tělu. Nepozoruješ ale, že by se nějak krčila, ulehčovala části těla, nebo jakkoliv dávala na sobě znát jakoukoliv bolest.  

Muž vedle ní na první pohled ale nevypadá, že si prošel jatkami. Tvář má zsinalou a patrně je na pokraji bezvědomí. „Ah, ještěže tak…“ Vydechne žena s jistou stopou úlevy v hlase, když se zjevíš ve dveřích. „Přepadli nás… je postřelený.“ Řekne krátce, zatímco podepřeš muže na druhé straně a společně ho dotáhnete do domu. Dveře se za vámi zavřou a vy jste zase zpátky u tebe doma. Naštěstí ordinace je hned vedle. „Myslím, že má dva průstřely.“ Dodá neznámá žena, zatímco dojdete do místa, které nazýváš honosně ordinací, ačkoliv k těm nemocničním má tahle provizorně zařízená místnost docela daleko.    

Položíte muže na vyšetřovací stůl a všimneš si jen, jak žena krátce začichá, než se na tebe otočí s nakrčenými rty a výrazem, ve kterém se mísí nedůvěra se stopou zhnusení. „V okolí nebyl jiný lékař…“ Dostane nakonec ze sebe a nejsi si jistý, jestli to vůbec patřilo tobě. „Dobře, co potřebujete?“ Podívá se na tebe a ty si všimneš, že stejně jako muž na tvém stole i ona je nejspíše pod kabátem ukrývá nějakou zbraň. To je samo o sobě dost zvláštní, stejně ale také i její nezvykle klidné chování vzhledem k situaci, která tu zrovna probíhá. Většina tvých pacientek by v podobné situaci panikařila a hroutila se z pohledu na spoustu krve, ale ona tím nevypadá jakkoliv zasažena.

Když muže prohlédneš, zjistíš, že měla pravdu. Má dvě střelná poranění. Jedena střela prošla do břišní dutiny, naštěstí dostatečně daleko od páteře a nezasáhla ani ledviny a další z důležitých orgánů. Druhý průstřel je ale nepříjemnější. V hrudní oblasti. Dle mělkého sípavého dechu a krve vytékající z mužových úst to vypadá na kolaps plíce. Můžeš jen doufat, že kulky nezůstaly uvnitř, protože už tak je jasné, že ztratil hodně krve a počítá se každá vteřina. Tohle nebude snadné…  Nebylo by to snadné ani na plně zařízeném operačním sále v nemocnici, kde by si měl k ruce minimálně ještě jednoho lékaře a několik sester. Vlastně, možná by bylo snazší je zase poslat na ulici a jít si dopít tu lahev. Aspoň by ses dnes večer ještě vyspal. Šance tu jsou malé. Hodně malé.

„Takže… Asi tu nemáte teď v noci sestru?“ Rozhlédne se černovláska po opuštěné místnosti. „Mohu vám pomoci, jestli potřebujete. Nevyznám se v tom, ale lepší něco než nic.“ Řekne rozhodně. „Jestli  ho zachráníte, tak vám to zaplatím. Nemusíte se bát. Peníze nejsou problém. Ale zachraňte ho.“ Dodá jako by to byla samozřejmost. Je to poprvé od tvého příchodu do této čtvrti, co slyšíš něco podobného. Skoro jako kdyby si byl zase zpátky v Zahradách, a i tam se s touto formulí dosti šetřilo, skoro jako kdyby se lidé báli, aby je osud nevzal za slovo. Žena před tebou nevypadá na první pohled nijak bohatě. Oděv má kvalitní, ale vcelku průměrný. Takový, který nebudí v této části města nějaký větší zájem. Stejně tak i ten muž na tvém stole nevypadá, že by byl v obleku šitém na míru. Ne, prostě dva obyčejní lidé z této čtvrti.

Verše: Obdiv

Při pohledu na město protkané něžnou zlatavou září se pousměji. Je nádherné… Teď, v téhle chvíli, a tady, po boku serafína, se nezdráhám v duchu zvolit i slovo dokonalé. Rozhodně se takové zdá. Na Luciferova slova přikývnu s vděkem v srdci. Ano, každá cesta vede někam. I mně napadlo něco podobného, ale slyšet to z jeho rtů myšlence přikládá prazvláštní váhu, jako by bylo nemístné o ní pochybovat. Lze pouze kráčet vpřed, vždyť to vím, a je těžké si představit, že by jakákoliv cesta – obzvláště tady na nebesích – vedla špatným směrem. Vykonáváme boží vůli. Vždycky. Než však stačím odpovědět, do rozhovoru se vmísí Ramiel a já k němu střelím přistiženým pohledem. Má, samozřejmě pravdu, nechala jsem se unést…

„Tobě také, Ramieli,“ podaří se mi vzpamatovat včas. Natáhnu k němu ruku, abych mu krátce stiskla paži. Je to malé gesto, dalo by se říct, že bezvýznamné, ale ne pro mě. Těžko bych mu mohla vysvětlit, proč jsem ráda, že je v pořádku. Přinejmenším ne bez toho, abych přiznalo, co se odehrálo během mé zkoušky. „Budu se těšit na naše další setkání, bratře. A hodně štěstí.“

Vím, že bych neměla zneužívat Luciferovy laskavosti a ochoty mi odpovídat. Vypadá unaveně, a přece se neodhodlám k odchodu. Kdo ví, kdy dostanu příležitost s ním znovu promluvit. Ještě chvíli, přistihnu se, jak smlouvám sama se sebou. Ještě chvíli… Pomalým krokem ho následuji ke kamennému zábradlí. Přejedu po něm prsty, ale neopřu se stejně jako on. Zůstanu stát vzpřímeně. Rychlost, s jakou mu ze rtů opadl úsměv a vystřídala ho dříve neviděná přísnost, mě nepřekvapila. Spíše než varování to beru jako připomínku toho, kdo je. Serafín. Anděl tak blízký bohu, že si to ani neumím představit.

„Ano, zajímala mě… pravidla světa. Nakolik je možné upustit otěže a nechat iluzi, aby se řídila interními pravidly toho světa,“ upřesním svoji otázku.

Neskáču mu do řeči. Vstřebávám každé slovo stejně jako po dlouhém dešti vyprahlá země kapky deště. Takhle nějak si musí připadat smrtelníci na mších. Plní obdivu, touhy po pochopení jeho vůle a… něčeho, co neumím pojmenovat. Najednou mnou projede ostré vědomí, že na něm visím pohledem až moc dlouho, a přinutím se oči odvrátit k městu, ale neudržím je tam. Nedokážu se soustředit na nic jiného, neustále se k němu obracím. Můj svět teď má docela jiné slunce než to na obloze a všechno se kolem něj točí.

„Možná ti dal tenhle dar, abys lépe chápal Jeho břímě,“ řeknu s úsměvem. Nahlas nepokračuji. Nesnažím se předstírat, že zrovna já rozumím vůli boží lépe než kdokoliv jiný, ale… nepřekvapilo by mě, kdyby byla Luciferova moc opravdu stvořena po vzoru našeho Pána. „Myslíš, že by to znamenalo, že stejně jako ty svět nejenom řídí, ale i prožívá? Že je s námi v každém okamžiku?“

Uvědomuji si, že je to odvážná otázka. Možná až moc odvážná? Nemám ve zvyku zabývat se podobnými úvahami, stejně jako nemám ve zvyku zpochybňovat rozkazy. Jedno se váže k druhému. Snad protože je to právě Lucifer. Serafín. Právě on by měl o našem Pánovi vědět víc než kdokoliv z druhé trojice… Do zlatavých očí mi proklouzne kapička tázavosti, jako bych se snažila odhadnout, jestli jsem přeci jenom nepřekročila neviditelnou mez. Bude ochotný odpovědět i na tohle?

„Svět lidí?“ zopakuji překvapeně. „Je překrásný, samozřejmě. Ale jinak než nebesa. Svět tam dole je divočejší a nepředvídatelnější,“ vypadne ze mě, až mě samotnou překvapí, co říkám. Snad jsem neplánovala zodpovědět Luciferovu otázku tak upřímně. „Což je jedna z jeho předností,“ dodávám honem. „Náš svět je… klidnější. Opravdová bouře tady nehrozí, nebeské stromy se nikdy neohnou pod plnou tíhou větru, ale tam dole… může pršet celé dny a jejich svět je pak o to krásnější. Je to zvláštní,“ připustím. Mělo by to být nepříjemné, ale nebylo. „Když jsem tam byla poprvé, poslal nás do džungle. Krátce po období dešťů. Co mě tam zaujalo asi nejvíce, bylo to, že… jsem na každém kroků cítila život. Tím nemyslím jenom velká zvířata, ale mezi kořeny stromů běhaly myši, v jejich větvích se houpaly opice a nad jejich korunami létala hejna ptáků. A jejich srdce tloukla tak harmonicky, jako by jejich krev věděla, že k sobě patří. Občas nad tím přemýšlím dodnes,“ svěřím se s něčím, co bych jindy neřekla. „Města jsou v tomhle podobné, ale u lidí to tak přímočaré není…“

Přítomnost serafína na mě má zvláštní vliv. Nepochybuji, že je na podobné věci zvyklý. Kudy jde, je nepochybně středem pozornosti. Má pěkný úsměv, uvědomím si, když ho tak pozoruji. Vřelý a chápavý. Snad proto je tak snadné se mu otevřít… Odmlčím se. Chvíli váhám, jestli bych měla opravdu dát průchod slovům, která se mi derou na jazyk. Ale zřejmě už jsem jakýkoliv boj s tím šimravým klidem pod kůží vzdala…

„Kdybys chtěl,“ řeknu pomalu, „mohla bych ti ukázat, co jsem viděla. Kdykoliv.“

Brzy nebo naopak pozdě? Na okamžik z něj přímo čiší dychtivost po jednoznačné odpovědi, než se ovládne a... A co? Zajímalo by mne, co si myslí, přesto jen kývnu hlavou bez toho, aniž bych mu tu přímou odpověď poskytla. Aspoň prozatím, tohle brzy pochopí i bez mého ujištění a já nechci... Nechci, aby si myslel, že to je jen nějaké mé náhlé rozhodnutí, vrtoch lady ze Zahrad.

"... nemůžeme pomoci všem." Ošiju se a prsty poklepu mimoděk o stůl v ostrém staccatu. Ne, všem se nedá pomoci, tak to v tomhle světě zkrátka chodí, přesto... Já jim pomoci chci. Jak bych si mohla žít svůj vlastní klidný život s vědomím toho, co se doopravdy děje v místech, kde vládnou muži jako doktor Hart? Jak bych mohla klidně spát s myšlenkou na otce Fernsbyho a jeho malou pomocnici. Jak bych dokázala existovat s vědomím, že v té vlhké černé díře teď dost možná sedí jiná žena a zírá do tmy, obklopena jen tichem a plísnivou nicotou. "Obávám se, že něco takového by chtělo velký vliv a já... Nechci vás zatáhnout do problémů, co se vás netýkají a mohly by uškodit vaší pověsti, Alexandře," odpovím s lehkým potřesením hlavy. Nejsem hloupá ani naivní, Greenhill stojí na pevných základech, které nebude vůbec snadné podkopat - na to jeho služeb využívá až příliš mnoho lidí ze Zahrad, kterým by jeho pád mohl uškodit.

Nicméně mi neujde ta formulace, tón hlasu, co použil. Tohle město a jeho aféry. Kterou z nich za sebou zanechal on? Co vlastně všechno vím o Morleyho společnosti? Ačkoliv drby ani společenské tlachání o skandálech otřásající vyšší společností mne nikdy příliš nezajímaly. Jistě, s Bartholomewem jsem vyrážela do společnosti poměrně často, avšak pokud mi to situace jen trochu umožňovala, trávila jsem ten čas raději u klavíru.

"Také mi to přišlo zvláštní a nechtěla jsem tomu věřit, dokud jsem neviděla ten nekrolog v novinách..." přitakám s krátkým zamračením. Alexander je založením praktický muž a mne se uleví, když nemá potřebu mne jakkoliv utěšovat, když z jeho pohledu nečtu odraz vlastní bezmoci, cejch "oběti". Je to osvěžující, pomáhá mi to nenechat se stáhnout temnými stíny vlastní mysli zase o kousek níže. "Obávám se, že to nebude už vůbec jednoduché..." pozoruji ho, jak vstává. Když opomenu celou absurdnost scény, kdy zaklepu na dveře Dohertyho sídla a ohlásím se jako dcera, jež vstala ze svého hrobu, který obývá cizí žena... Co by se dělo dál? Přijala by mne má rodina zpátky? Rozpoutal by otec štvanici na mého manžela a doktora Harta? A... A co otec Fernsby? Z pomyšlení na to, že by ten muž věděl, že jsem stále naživu... S vědomím toho, co mi koluje v žilách... Mi je úzko.

Neměla bych o tom Alexovi povědět? prolétne mi hlavou. Ovšem neudělám to, sbírá se k odchodu a má pravdu, jsem unavená a na rozhovor s ním chci mít čistou hlavu a jasnou mysl. A pak je tu ještě jedna otázka - či spíše prosba, co mne tak pálí, přesto se neodvážím ji vyslovit. Žije ještě můj manžel? Jak je na tom? Co... Co teď dělá? Bojím se těch odpovědí, přesto je musím znát.

"Ne, nemusíte se omlouvat, jsem za tenhle rozhovor vděčná, ty informace... Jsem ráda, že to vím," řeknu, nechci ho již déle zdržovat, zvláště... Zvláště když to dělá jen kvůli mě. Vlastně jsem nečekala, že se hned zvedne, přeci jen je očividně velmi zaneprázdněným mužem - co jsem tedy pochopila z toho, co mi vmetla do tváře Alyia... Ah, Alyia. Tomuhle setkání se dnes očividně nevyhnu, na druhou stranu mi rozhodně bude příjemnější, když svědkem mé neschopnosti ujít byť pár kroků bude právě ona - a nikoliv Alex. "Máte pravdu, pokusím se, i když... Nic neslibuji," odpovím upřímně. Poslední dobou jsem přemýšlela opravdu hodně. Čas strávený jen s mými myšlenkami... Měla jsem pocit, že mi stejnou měrou něco dal i vzal. Stejně jako teď.

Vděčně se na něj usměji, zatímco si shrnu z tváře vyklouzlý pramen stále navlhlých vlasů. "I Vám... Alexandře," popřeji mu na rozloučenou - či spíše už jen jeho vzdalujícím se zádům. Je to ta chvíle, kdy není Kamaelovi jen podobný... Ale jako by to byl skutečně on. Povzdechnu si. Dveře klapnou a místností se opět rozhostí ticho. Navzdory svému příslibu se natolik ztratím ve vlastních myšlenkách, že si až s opožděním uvědomím zaklepání na dveře. Tedy až v okamžiku, kdy se ke mne blíží Alyia.

"Ano, prosím," pouze krátce přitakám než s její pomocí přesednu do kolečkového křesla. Únava proudící končetinami začíná být bolestivá a stačí ten krátký - leč namáhavý - pohyb přesedání, abych pocítila i těžko kolem plného žaludku. Ve spáncích cítím tepání vlastního srdce v předzvěsti bolesti žádající si odpočinek a především spánek... Ano, přesně to potřebuji a těším se na něj. Na tu chvíli, kdy budu moci vydechnout a nechat se unášet pryč. A až se vyspím... A bude mi zase o něco lépe... Mají tu klavír? Trochu o tom pochybuji a... Uvědomuji si, jak je to malicherné a zbytečné přání, leč... Hudba mi chybí. Když hraji, přemýšlí se mi o všem lépe, dodává mi to potřebný klid. Zeptám se na něj, určitě ano. Jen ne teď a ne Alyii. Působila bych v jejích očích jako rozmazlené dítě.

Mám pocit, že spánek mne obejme ve své náruči sotva se má hlava dotkne polštáře...

Žádný odpočinek pro hříšníky

Delilah Blair Flanagan

Tvůj společník domluví a rozhostí se ticho. Ačkoliv to vypadá, jako kdyby před tebe předložil komplikované dilema, ty sama v tom máš jasno a nezaváháš. Alexander samozřejmě zaznamená tvou jistotu a jen lehce povytáhne obočí, jako kdyby čekal, že zazní odpověď. 

„Skutečně… A jak…? Ne, na to je příliš brzy. Jsem ale rád, že vás to nerozhodilo. Sama tedy uvidíte, kam vás cesta zavede.“  Ovládne přeci jen svou až nezvyklou netrpělivost a jeho konverzační tón se zase zklidní.

„Dobře, děkuji. Jak si tedy přejete. Rozhodně se s vámi nehodlám přít.“ Pousměje se pobaveně. „Víte, jsem rád, že jsme vám pomohli. Nehledě na to, že jsme se k vám dostali především díky Dumah. Myslím, že jsme udělali dobrou věc. Na druhou stranu, nemůžeme pomoci všem. Od toho tu nejsme. Každopádně, jestli je pravda, co jste říkala a v tom sanatoriu jsou takové podmínky…“ Povzdechne si dlouze a zavře na chvíli oči. „Možná tu ještě mám nějaké staré kontakty a mohl bych zatahat za pár nitek, ale nic neslibuji. Tohle město a jeho… aféry, jsem nechal za sebou už před dávnými roky.“

„Váš nekrolog?“ Svraští čelo a poposedne si. „Sestru Bellovou? Oni kvůli vám nafingovali vaši smrt? Hmm, zvláštní. Každopádně dobře, určitě to nebude problém ověřit. Podívám se na to osobně. Ostatně, Rosehill znám. Předpokládám, že se tam toho za ty roky příliš nezměnilo. Pouze pár nových náhrobků…“ Odmlčí se zase na chvíli a o něčem na chvíli přemýšlí. Nevypadá to, že by chtěl spustit lamentování nad krutým osudem, který tě potkal, ani na tebe hledět lítostivým pohledem, ale spíše přemýšlí pragmaticky a jeho věcný tón to také potvrzuje. „Delilah Blair Flanagan… víte, nevím, jak šťastný byl váš život před tím, než jste skončila v tom zařízení, ale časem si budete muset vybrat, zda se vrátíte ke svému starému životu, nebo naopak… Někdy nám příkoří v životě dávají i nové možnosti. Ale na taková to rozhodnutí máte ještě plno času. Prvně se musíte dát trochu do pořádku.“ Dodá chlácholivě a vstane. „Omlouvám se, lady, že jsem vás tak zahltil informacemi. Někdy mi vyčítají, že jsem poněkud náročný na ostatní. Vím, že teď potřebujete především oddych a… No, nepřemýšlejte už dnes o tom. Odpočiňte si a já se postarám o mou část naší dohody.“ Přehodí si sako přes předloktí a pár kroky dojde k tobě.

„Požádám Alyiu, aby vám pomohla zpátky do ložnice. Samozřejmě, pokud vám bude cokoliv chybět, obraťte se na ni, či Karema, pokud tu zrovna nebudu. Nemusíte se ostýchat.“ Shlédne k tobě a lehce se usměje, než vykročí zpátky ke dveřím. Vypadá to, že cokoliv sem přišel původně řešit bylo odsunuto na druhou kolej. „A hezký den Delilah. Děkuji za příjemný rozhovor.“ Otočí se ještě krátce, než se za ním zavřou dveře a ty zůstaneš zase sama. Ne však na dlouho. Klepání na dveře jen předznamená příchod tobě už známé osoby. Alyia působí podobně jako před tím, odměřeně a chladně.

„Takže? Alex… Alexander říkal, že už jsi skončila. Můžeme tedy?“ Zeptá se krátce, aby tě pak vzápětí odvezla zpátky do ložnice, což nakonec vcelku oceníš, protože cítíš, že tvé tělo už se začíná hlásit o zasloužený odpočinek. Tato kratochvíle byla náročná jak fyzicky, tak i mentálně. Tolik nových věcí, tolik nových informací…

Zerachiel

„Hmm, chápu. Sám to nejsem schopen správně vložit do slov.“ Usměje se Lucifer smířlivě a skloní pohled k tobě. „Ale stejně tak je jistě nemožné slovy plně popsat, jak funguje tvůj dar Zerachiel. Ty rudé linky, tep srdcí… Je toho tolik. Slova jsou někdy velmi omezujícím médiem.“ Povzdechne si neznatelně.

Kráčíte dál. Arénu už jste nechali za sebou a sestupujete po dlouhém stupňovitém schodišti zpět do města, jehož střechy a věže se před vámi rozprostírají do všech stran. „Těžké to je, ale nestěžuji si. Nikdy nic není zadarmo. Navíc… to poznání mi za to stojí.“ Odmlčí se a zamyslí nad tvou další otázkou. „To je zajímavý dotaz. Jak kdy… Skutečně, někdy tomu nechávám volnější průběh. Na některé detaily není třeba se soustředit. Stejně jako automaticky jdeme, dýcháme, létáme, tak i tohle může plynout samo od sebe. Zároveň se ale na tyto činnosti můžeme soustředit a pak… pak je prostě změnit, jak potřebujeme. Je to takto prosté.“ Pokrčí lehce rameny, zatímco kráčíte po kamenných, širokých schodech.

„Skutečně? A které?“ Zableskne se v Luciferových, jinak unavených očích, zájem a pak je zavře a zamyslí se. Všimneš si, že po zlatých liniích na jeho čele krátce přelétne zlatý záblesk. „Reliéf s vodopádem…. Skutečně krásné místo.“ Šeptne a zase otevře oči. „Povinnosti nás z prvního kůru málokdy zavedou do světa tam dole. Je škoda, že jsem zatím neměl příliš možností si jej tak do detailu prohlédnout.“ Z jeho slov je cítit upřímná stopa lítosti, ale víš, že mluví pravdu. Zástupci první trojice, jsou málokdy vysláni dolů do světa smrtelníků, aby tam plnili nějakou úlohu. Stává se to málokdy a už jen to, aby tam byl vyslán rovnou serafín, by znamenalo něco opravdu vážného.

„To rád slyším. Ano, byla tam spousta cest, ale nakonec se počítá pouze ta, kterou se vydáme. To je ta jediná pravá. Nemá smysl litovat minulých skutků, protože vždy nás někam dovedou. Třeba zrovna sem.“ Zastaví se na jednom z odpočívadel, která jsou mezi stupni dlouhého schodiště a ukáže na výhled na Zlaté město. Vidíte tam několik letících postav, proplétajících se mezi věžemi. Vše je zalité zlatou září a působí klidně. Naprosto klidně.

Ramiel se zastaví s vámi a jen si dlouze povzdechne. „Teda, Zerachiel, tolik otázek? A to jsem myslel, že já umím být o….“ Zarazí se uprostřed slova Ramiel, po kterém se Lucifer jen beze slova otočí. Jeho úsměv mu zmizel ze rtů, ale ačkoliv se netváří nijak nazlobeně, rozhodně najednou jako kdyby působil jinak, výhrůžněji. „Chápu Ramieli, že tyhle věci tě nikdy příliš nezajímaly, ale trocha trpělivosti a slušnosti by ti neublížila. Už jsme o tom hovořili." Pronese klidným tónem Lucifer a Ramiel si jen popuzeně odfrkne. „Jistě… a myslím, že ještě hovořit budeme, ale lepší bude to nechat na jindy. Jestli mě omluvíte. Uvidíme se brzy Lucifere.“ Pohlédne na muže vedle tebe. „Dobře, Ramieli. Uvidíme se.“ Vrátí se Luciferovy opět na rty mírný úsměv a kývne. Ramiel mu úsměv i kývnutí oplatí, než se otočí na tebe. „Zerachiel, přeji pěkný den. Rád jsem tě… no asi úplně nepoznal, ale tak chápeme se.“ Ušklíbne se o něco neformálněji a pak se vydá svižným krokem dále ze schodů. Lucifer ho chvíli vyprovází pohledem, než se opět podívá na tebe.

„Takže… jaká byla tvá poslední otázka, Zerachiel? Pravidla světa? Hmm, ty mohu měnit dle vůle. Jak už jsem říkal, je to jako s dýcháním, některé věci řídí mé podvědomí, bez mé vůle by ten svět nefungoval. Neexistoval by, takže nikdy nemůže být jen tak sám… běžet setrvačností. Někdy… Někdy si říkám, jestli to podobně má i náš Pán.“ Dojde ke kamennému zábradlí, které lemuje jak okraj schodiště, tak střídavě i kraje odpočívadel a opře se o něj. Hledí na vrcholky budov Zlatého města a bílé vlasy mu vlají ve větru, který zde vysoko fouká silněji než dole v ulicích. Stále si všímáš, že působí lehce znaveně, ale nedává to na sobě příliš znát.

„A ty Zerachiel. Jak se ti vlastně líbí jeho dílo tam dole. Ve světě lidí?“ Otočí se na tebe se zájmem.

Nathaniel Thorp

Sedíš sám s lahví a tělem se ti rozlévá příjemné teplo a uvolnění. Ještě pár sklenek a podaří se ti usnout. Snad. S trochou štěstí se ani nedostaví ten sen, který tě v posledních dnech čas od času pronásledoval a jemuž si mohl poděkovat za to, že flaška něčeho ostřejšího byla stále častěji tvým tichým konverzačním společníkem pro osamělé noci.

Povzdechneš si a zalituješ, že si přeci jen tenkrát nesbalil s sebou více věcí při svém kvapném odchodu. Možná snad i více peněz. Otci by přeci tak nechyběli. A že by na tebe poslal ten významný chirurg policii? Ne, o skandál nikdo nestojí. Skandály škodí řemeslu, a to i tomu vašemu. Jistě by… Flaška naproti tobě tiše stojí a jako vždy nic neříká. Ani tahle. S tichým plop zazátkuješ její zbývající obsah, jehož čas jistě brzy nadejde, jen ne dnes. Kopneš do sebe poslední zbytky pálenky ze dna sklenky a rozhodneš se jít na kutě. Ostatně, zítra tě čeká perný den, stejně jako dnes, včera, předevčírem... a tak dále. Za okny je už hustá tma. Světlo lampy žhne ve tmě místnosti, se kterou svádí prozatím úspěšný boj. I ten olej do lamp už dnes něco stojí, a tak si prostě omezil zbytečné osvětlení a spokojil se pouze s jednou petrolejkou pro podobné tiché večery. Ostatně, na co by si tu potřeboval obrovské lustry a nástěnné lampy jako v Zahradách? Lidem nakonec stačí ke štěstí docela málo, jak si sám zjistil. Tví pacienti ti toho byli častou připomínkou.

V krku tě ještě pálí alkohol, zatímco se postavíš, aby ses vydal spát. Svět se zhoupne a ty se musíš na moment přidržet stolu. Vypadá to, že dnes máš dobrou šanci padnout do bezvědomí, jen co se tvé tělo dotkne matrace. Uděláš pár vratkých kroků, když v tom se ozve zaklepání. Ne, klepání to ani tak není, spíše bušení na dveře. Hlasité a intenzivní, až to chvíli zní, jako kdyby ti chtěl někdo dveře spíše vylomit, než se jen doklepat na místního lékaře.

„Haló?! Je tam někdo? Potřebujeme lékaře!“ Ozve se zvenku ženský, pevný hlas a doprovodí ho vzápětí další zabušení na dveře. Díky tvému skromnému osvětlení nikdo nejspíše neměl možnost zpozorovat, že se za jedním z oken svítí, takže skutečně netuší, zda je někdo uvnitř. Když nejprve vyhlédneš z jednoho z oken, což ses naučil, že je tady v podobných nočních situacích docela rozumný postup, uvidíš u dveří stát dvojici. Je tam vysoká žena, oblečená v mužském oblečení. Kabát jí končí u kolen a na nohách má kalhoty a vysoké boty, které ale stejně jako její oděv mají k dámským střevíčkům daleko. Černé vlasy má rozpuštěné a poněkud rozlétané. Kolem ramen drží ruku muže, který na ní doslova visí. Tentokrát už to není tak nezvyklý pohled. Muž má krátce střižené vlasy a vousy. Oblečený je také do delšího kabátu a vypadá to, že už prakticky nestojí na nohou a pouze visí zavěšený na své společnici. Je to zvláštní, ale ta žena rozhodně nevypadá, že by ji to ale jakkoliv překáželo.

„Haló?!“ Zabuší zase žena na dveře a vzhlédne k oknu, ve kterém stojíš. Na chvíli máš pocit, jako kdyby se podívala přímo na tebe, ačkoliv není možné, aby tě v tmavém okně viděla. Prostě není.  

Neznámá žena

Neznámý muž