Zerachiel

„Jistě, já také, Zerachiel. Zatím si užij zbytek dne.“ Otočí se na tebe zase se svým typicky veselým úsměvem, ve kterém někdy je a někdy není stopa ironie, jakkoliv je to těžké poznat. To už ale seběhne schody a vydá se do ulic Zlatého města.

 „Možná ano, kdo ví.“ Vzhlédne Lucifer k obloze protkané zlatými paprsky. „Cesty našeho Pána jsou někdy nevyzpytatelné… I pro nás serafíny.“ Skloní pohled zpátky k tobě a pobaveně se pousměje. „Ale příliš to raději nikde nešiř, Zerachiel. Někteří moji bratři a sestry jsou v tomto příliš zahledění do sebe. Ještě by se jich podobné řeči mohly dotknout. Ješitnost… Někdy si říkám, že jsme v jistých věcech až příliš lidští a jestli to náš Pán skutečně takto zamýšlel. Alespoň se nenudíme.“ Dodá opět trochu odlehčeně.

„Nejspíše ano. Pokud je můj dar skutečně odrazem našeho Pána a jeho stvoření, tak ano… tak je s námi pořád. Přesto je zde jeden rozdíl. Mnou vytvořené iluze, bytosti, nemají vlastní svobodnou vůli. Vždy je to tak jen a pouze můj svět. Naproti tomu tohle… Tohle jsme vytvořili my sami. Není to jeho práce, jakkoliv byl v tom okamžiku s námi.“ Mávne lehce rukou a opíše půl oblouk nad Zlatým městem. Chvíli na tu scenérii před vámi zamyšleně hledí, zatímco ty hledíš na něj. Pozorně si jej prohlížíš. Jeho rysy v tváři zdobené zlatým tetováním, které připomíná korunu. Linie, které se proplétají a mizí pod světlými, až bílými vlasy a část z nich se táhne až na nos. Zlatem zdobený oděv, který ani na okamžik nezapře, že ten, který jej nosí, nebude jen tak obyčejným obyvatelem tohoto města. Jeho oči se zlatě zalesknou, když zamrká a stočí lehce překvapený pohled k tobě, která jej celou dobu sleduješ. Rychle tedy přispěcháš se svou částí, protože ticho najednou je poněkud tíživé.

„Ano, svět lidí.“ Kývne souhlasně a ty se pustíš do vyprávění. Lucifer to celé pozorně poslouchá a působí lehce ztracený v myšlenkách. „To muselo být fascinující.“ Doplní pak tvá slova, když domluvíš. „Vnímat takto skutečný svět. Žádnou iluzi. Vidím, že náš Pán byl štědrý i k tobě. Kdo by to byl řekl, že zrovna anděl krve…“ Nepronáší to nikterak hanlivě, jak jsi měla možnost párkrát slyšet od jiných. Přeci jen tvé umění nebylo zrovna líbivé, a naopak vzbuzovalo spíše strach. „…mu bude tak blízko. Blízko životu.“ Vidíš, že v jeho očích je patrný obdiv. Něco, co by si tam skutečně nečekala. A pak vyslovíš svou nabídku. Vidíš, že Lucifer zaváhá a jeho pohled zvážní, snad jako kdyby čekal, co ještě dodáš. Jaká bude stanovená cena. Ale ty mlčíš. Chvíli na sebe jen tiše hledíte, než se muž před tebou potěšeně usměje. Zlaté paprsky se zalesknou na liniích na jeho čele a otočí se od zábradlí vstříc tobě. „Dobře, děkuji Zerachiel. To bych… moc…“

Vera De Lacey

„… Moc rád jsem vás poznal, lady.“ Slyšíš hlas, který je ti povědomý, ačkoliv je ztlumený maskou. Stejně tak cítíš i vůni jeho krve. Tak známou a při tom novou. Visíš ve vzduchu uprostřed Philipovy pracovny. Kolem vás se povalují různé knihy a lejstra. Za tebou je otevřený trezor, ve kterém se lesknou zlaté cihly. Kromě nich se tu leskne ještě jedna věc a tu drží ten maskovaný muž v rukou, zatímco se vydává k otevřenému oknu.

Spánek mne pohltí a už mne ze svých spárů nepropustí. Stejně jako v posledních dnech, ani nyní mne nesužují noční můry ani přízraky postávající kolem postele, ačkoliv po probuzení ve mne přetrvává neurčitý pocit, pár matných vzpomínek na Karema a tiché hlasy znějící zpoza dveří. Nebo se mi to jen zdálo? Netuším, ale po pravdě mne to nijak netrápí ani nad tím příliš nerozjímám. Namísto toho se rozkošnicky protáhnu a se zívnutím se zavrtím ve změti hedvábných polštářů, ve kterých si hovím jako nějaká princezna. Teprve až poté pootevřu oči a zamžourám kolem sebe… Chvíli mi trvá než si vzpomenu, kde to jsem.

Paprsky barvící místnosti do odstínů západu slunce mi napoví, že už musí být večer… Jak dlouho jsem spala, pár hodin? Cítím se dobře, dokonce mne ani neškrabe v krku a nepotřebuji si odkašlat. S dalším nádechem ucítím tu hříšnou vůni teplého jídla, dost možná to byla právě ona, co mne probudila… Uhm. Žaludek se na okamžik stáhne a zvuk, který vyjde z mého břicha zní jako by se mi tam něco zabydlelo. Něco, co mělo pořádný hlad. Tak trochu malátně se vyhrabu z polštářů a posadím se, musím si promnout oči a tvář, zatímco dál urputně zívám. Rozhodně se necítím jako bych spala jen pár hodin… Je to možné? Prospala jsem… Celý den? Den a půl? začne mi pomalu docházet. Stejně jako to, že jsem se dokázala posadit bez všeho toho chrčení a namáhavého funění.

Zvednu ruce a shrnu ze sebe přikrývku. No pořád vypadám jako bída obalená nouzí, tedy kost a kůže, ale… Tentokrát necítím tu ochromující slabost, co mne poslední dny držela v posteli jako lazara. V pokoji se mnou nikdo není a vlastně ani nemám, jak někoho zavolat, přesto je to asi to poslední na co nyní myslím. Voňavé jídlo je mi dostatečnou motivací pro to, abych neohroženě spustila nohy z postele a s tichým heknutím se zapřela dlaněmi o její okraj a vytáhla se na nohy. Na pár okamžiků se obávám, že zadkem přistanu zpátky na postel, ale… Ale ne. Podaří se mi udržet balanc, dokonce ani kolena se mi nepodlomí jako prve, kdy mi musel pomáhat Karem.

Usměji se. Z ramen jako by mi spadla obrovská tíha. Drobnými opatrnými krůčky se vydám ke stolu, kde na mě čeká podnos s poklopem. Sice u toho musím vypadat směšně, když pomalu pokládám nohu za nohou, přesto se nedá slovy popsat ten pocit úlevy a radosti, který cítím. Chodím! Sama! Svaly se napínají a lýtky ke stehnům nevystřeluje žádná nepříjemný tahavá bolest ani slabost, co by mne poslala k zemi. Zvládnu to. Teď už zvládnu všechno.

S nově nabytou chutí do jídla i života se pustím do své večeře. Tentokrát již opatrně neuždibuji, naopak hladově hltám jednotlivá sousta masa s rýží zeleninou – jen ty rozinky mi tam nejsou příliš po chuti, nejsem na tuhle kombinaci chutí příliš zvyklá, přesto se tím rozhodně nenechávám odradit. Jídlo navíc hojně zapíjím vodou a je mi… Dobře. Natolik dobře, že když ucítím kolem žaludku ten příjemný pocit sytosti, tak se opět vytáhnu zpátky na nohy. Se zájmem se rozhlédnu po ložnici – vědoma si toho, že potřebuji chodit, aby se mi do nohou vrátila zpátky síla a nevrávorala jsem při jakémkoliv neopatrném pohybu.

V úložních prostorách najdu vše, co by lady mohla potřebovat ke svému ustrojení – a nebudu lhát, uleví se mi, když vedle orientálně působících svršků najdu i konvenční jeruzalémskou módu. Mohu se snad tedy domnívat, že je to zde uložené právě pro mne? Přesto se do převlékání zatím nehrnu, přeci jen se den chýlí k večeru a já si vlastně vůbec nejsem jistá, co bych nyní měla dělat. Akorát si tak nazuju pohodlné měkké trepky a zahalím se do županu. Mimoděk pohledem přelétnu po neznámých titulech sídlících v jedné z poliček knihovny, cizí písmo na okamžik přitáhne moji pozornost.

Poté přejdu k oknu, jehož okenice si dovolím otevřít a vyhlédnout z něj ven ve snaze zjistit, kde to aspoň přibližně vlastně jsem… A také… Užívám si čerstvého večerního vzduchu. Pocitu, kdy se vánek otírá o moji tvář, probírá se rozpuštěnými vlasy, které si chvíli pročesávám aspoň prsty, abych mi jen nevlály rozcuchané podél tváře. Nakonec okno zase zavřu a… Co teď? Co bych měla dělat? Co se ode mě očekává? Že budu vyčkávat v tomhle pokoji, dokud někdo… Nepřijde pro ten tác nebo mne zkontrolovat?

Přistihnu se… Že z této myšlenky jsem poněkud nervózní, přináší do mé mysli ten jitřící pocit neklidu. Celé týdny jsem trávila zavřená v jedné místnosti bez možnosti s tím cokoliv udělat, nyní ovšem… Nyní nejsem ničím vězeň.
Když procházím kolem zrcadla, zastavím se u něj. Seberu odvahu a pohlédnu na odraz mé vlastní tváře. Strnule hledím na ženu, která mi můj pohled opětuje a nepoznávám ji. Nebo jsem už snad zapomněla na to, jak má tvář vypadal před tímhle vším? Prsty si přejedu po lících a vjedu si jimi do vlasů, abych je ještě upravila. Poté… Poté vykročím ke dveřím. Tentokrát našlapuji opatrně z úplně jiných důvodů – aby mi neunikl žádný zvuk z chodby. Ovšem zdá se, že je všude ticho a klid… Jsem tu sama? Vlastně nemám ani ponětí, jak je tenhle dům velký, sotva si matně vybavuji, jakým směrem byla lázeň a jídelna.

Chvíli stojím jen u dveří, tak trochu se o ně opírám a váhám, než… Než vezmu za kliku, abych je otevřela a mohla vyhlédnout ven. A vlastně nejen vyhlédnout. Snad by… Nebylo proti ničemu, kdybych se pokusila najít koupelnu a opláchnout si aspoň tvář…? Na tom přeci není nic špatného, ne? A trochu se projít mi také neuškodí, aspoň zjistím, jak na tom doopravdy jsem a co zvládnu. Přistihnu se, že v duchu si připravuji výmluvy, pokud bych na někoho skutečně narazila. Po pravdě… Možná… Prostě jen potřebuji zase cítit… Svobodu. A také… Jsem možná zvědavá. Možná určitě. Srdce mi buší, tentokrát ovšem tím příjemným způsobem. Na okamžik si tak připadnu zase jako ta malá holka, co se po večerce vyplížila ze svého pokoje pryč…

Delilah Blair Flanagan

Alyia ti pomůže dostat se z křesla na postel a brzy už ležíš mezi duhovou záplavou hedvábných polštářů. Je to příjemné konečně ležet. Přijde ti, že máš za sebou snad maraton, a to si byla vzhůru co? Pár hodin? Jídlo příjemně hřeje v žaludku a s posledními zbytky vědomí si přitáhneš přikrývku, než usneš. Spánek je příjemný a hluboký. Párkrát máš pocit, že tě z něj něco vyruší. Karem, který ti dává napít opět toho bylinkami vonícího trpkého sirupu. Nějaké kroky kolem postele. Tlumený hovor nesoucí se sem nejspíše pootevřenými dveřmi z chodby… Přesto spíš. Tyhle drobné vyrušení tě neproberou natolik, aby si zase hned opět neusnula a nestaly se z nich spíše ozvěny něčeho na pomezí snu a vzpomínky.

Probudíš se. Naoranžovělé paprsky prosvětlují tvou ložnici a cítíš vůni jídla, která uniká zpod poklopu stojícího na stole. Jsi zde sama. Nadechneš se a vzduch do plic tentokrát proniká výrazněji snáz, než jako tomu bylo v posledních dnech. Cítíš se lépe. Rozhodně lépe. Dle pohledu ven poznáš, že zapadá slunce. Spala jsi pár hodin, nebo snad až do dalšího dne? Zakručení v břiše a hlad napoví, že možná ta druhá možnost bude ta správná. Posadíš se a i když stále cítíš slabost, rozhodně to není tak ochromující jako dříve.

Aby ses dostala ke stolu a k židli, která je u něj, budeš muset sama udělat pár kroků, ale není tu v dosahu nikdo, kdo by ti pomohl. Alyia zde také nenechala zvoneček jako v jídelně, a tak nemáš, jak se případné pomoci dozvonit. Přesto, cítíš se lépe, takže proč to nezkusit. Spustíš nohy pomalu na zem, stejně jako včera a postavíš se. Trochu zavrávoráš, ale stojíš. Vnímáš, jak je tvá rovnováha nejistá, ale nohy nebolí. Spíše je to to tom, zase je uvyknout na pravidelný pohyb.

Dojdeš ke stolu, na kterém je pod poklopem skrytý pokrm z rýže, masa, zeleniny a rozinek vonící po šafránu a nasládlé směsi koření. Je to opět velmi nezvyklé, ale tentokrát se k velkému hladu přidala i pořádná chuť do jídla, která tomu přidává na lákavosti. Je zde také karafa s vodou a sklenice. Nic dalšího.

Konečně si můžeš prohlédnout nerušeně svou novou ložnici. Je zde kromě koutku se stolem, u kterého sedíš, také menší knihovna. Skříň, na jejíž straně je na stěně pověšené vysoké zrcadlo zasazené ve vyřezávaném tmavém rámu. Vedle okna je pak psací stůl s pohodlně vypadajícím křesílkem. A také si všimneš za sebou toaletního stolu se zrcadlem a malou stoličkou. Vše je vyvedené v podobně laděném orientálním duchu. Je zde množství vyřezávání, ornamentů a celkově vše působí poměrně barevně. Pokud prohlédneš obsah knihovny, najdeš zde několik knih v místním jazyce, ale také pár kousků s písmem, které nejsi schopná přečíst. Ve skříni pak visí několik šatů a v policích jsou vyskládané další kousky spodního oděvu. Ve spodní polici jsou pak nějaké boty, mezi kterými najdeš i takové připomínající domácí papuče. Většina oděvů vypadá střihem dost podobná tomu, co měla na sobě Alyia, ačkoliv ne tak zdobené a křiklavé, ale najde se tam i několik kousků, které jsou ušité dle jeruzalémských standardů. V domě je ticho. Z chodby neslyšíš žádné kroky ani hlasy. Vypadá to, že alespoň v této části domu jsi sama.

Práce přes čas

Nathaniel Thorp

Hříšná myšlenka, prostě se tvářit, že nejsi doma, zaklepe na dveře tvé mysli stejně jako ta dvojice tam dole. Ano, bylo by to docela snadné. Vlastně velmi snadné… Uskočíš od okna, když se tvým směrem zvedne pohled ženy dole. Srdce ti poskočí, ačkoliv racionalita v tobě jasně argumentuje jediným prostým vysvětlením. Byla to náhoda. Nic než náhoda. Chvíli se opíráš o stěnu vedle okna a snažíš se uspořádat alkoholem poněkud rozhoupané myšlenky. Možná právě díky tomu se nakonec rozhodneš tak, jak ses rozhodl. Co se má stát se stane…

Dojdeš ke dveřím a odemkneš. Na moment čekáš, jestli se ta dvojice před tebou na tebe přeci jen nevrhne a nepokusí se z tebe vymlátit duši, zatímco ti vykradou dům. Stačí ale krátký pohled na to, aby ti došlo, že tohle skutečně není fingované přepadení. Nejprve si všimneš ženy, která podpírá muže vedle ní. Ve tváři má několik cákanců krve, a i její oblečení vypadá, že je rudou tekutinou na pár místech zasažené. Především na pravé ruce a tělu. Nepozoruješ ale, že by se nějak krčila, ulehčovala části těla, nebo jakkoliv dávala na sobě znát jakoukoliv bolest.  

Muž vedle ní na první pohled ale nevypadá, že si prošel jatkami. Tvář má zsinalou a patrně je na pokraji bezvědomí. „Ah, ještěže tak…“ Vydechne žena s jistou stopou úlevy v hlase, když se zjevíš ve dveřích. „Přepadli nás… je postřelený.“ Řekne krátce, zatímco podepřeš muže na druhé straně a společně ho dotáhnete do domu. Dveře se za vámi zavřou a vy jste zase zpátky u tebe doma. Naštěstí ordinace je hned vedle. „Myslím, že má dva průstřely.“ Dodá neznámá žena, zatímco dojdete do místa, které nazýváš honosně ordinací, ačkoliv k těm nemocničním má tahle provizorně zařízená místnost docela daleko.    

Položíte muže na vyšetřovací stůl a všimneš si jen, jak žena krátce začichá, než se na tebe otočí s nakrčenými rty a výrazem, ve kterém se mísí nedůvěra se stopou zhnusení. „V okolí nebyl jiný lékař…“ Dostane nakonec ze sebe a nejsi si jistý, jestli to vůbec patřilo tobě. „Dobře, co potřebujete?“ Podívá se na tebe a ty si všimneš, že stejně jako muž na tvém stole i ona je nejspíše pod kabátem ukrývá nějakou zbraň. To je samo o sobě dost zvláštní, stejně ale také i její nezvykle klidné chování vzhledem k situaci, která tu zrovna probíhá. Většina tvých pacientek by v podobné situaci panikařila a hroutila se z pohledu na spoustu krve, ale ona tím nevypadá jakkoliv zasažena.

Když muže prohlédneš, zjistíš, že měla pravdu. Má dvě střelná poranění. Jedena střela prošla do břišní dutiny, naštěstí dostatečně daleko od páteře a nezasáhla ani ledviny a další z důležitých orgánů. Druhý průstřel je ale nepříjemnější. V hrudní oblasti. Dle mělkého sípavého dechu a krve vytékající z mužových úst to vypadá na kolaps plíce. Můžeš jen doufat, že kulky nezůstaly uvnitř, protože už tak je jasné, že ztratil hodně krve a počítá se každá vteřina. Tohle nebude snadné…  Nebylo by to snadné ani na plně zařízeném operačním sále v nemocnici, kde by si měl k ruce minimálně ještě jednoho lékaře a několik sester. Vlastně, možná by bylo snazší je zase poslat na ulici a jít si dopít tu lahev. Aspoň by ses dnes večer ještě vyspal. Šance tu jsou malé. Hodně malé.

„Takže… Asi tu nemáte teď v noci sestru?“ Rozhlédne se černovláska po opuštěné místnosti. „Mohu vám pomoci, jestli potřebujete. Nevyznám se v tom, ale lepší něco než nic.“ Řekne rozhodně. „Jestli  ho zachráníte, tak vám to zaplatím. Nemusíte se bát. Peníze nejsou problém. Ale zachraňte ho.“ Dodá jako by to byla samozřejmost. Je to poprvé od tvého příchodu do této čtvrti, co slyšíš něco podobného. Skoro jako kdyby si byl zase zpátky v Zahradách, a i tam se s touto formulí dosti šetřilo, skoro jako kdyby se lidé báli, aby je osud nevzal za slovo. Žena před tebou nevypadá na první pohled nijak bohatě. Oděv má kvalitní, ale vcelku průměrný. Takový, který nebudí v této části města nějaký větší zájem. Stejně tak i ten muž na tvém stole nevypadá, že by byl v obleku šitém na míru. Ne, prostě dva obyčejní lidé z této čtvrti.

Verše: Obdiv

Při pohledu na město protkané něžnou zlatavou září se pousměji. Je nádherné… Teď, v téhle chvíli, a tady, po boku serafína, se nezdráhám v duchu zvolit i slovo dokonalé. Rozhodně se takové zdá. Na Luciferova slova přikývnu s vděkem v srdci. Ano, každá cesta vede někam. I mně napadlo něco podobného, ale slyšet to z jeho rtů myšlence přikládá prazvláštní váhu, jako by bylo nemístné o ní pochybovat. Lze pouze kráčet vpřed, vždyť to vím, a je těžké si představit, že by jakákoliv cesta – obzvláště tady na nebesích – vedla špatným směrem. Vykonáváme boží vůli. Vždycky. Než však stačím odpovědět, do rozhovoru se vmísí Ramiel a já k němu střelím přistiženým pohledem. Má, samozřejmě pravdu, nechala jsem se unést…

„Tobě také, Ramieli,“ podaří se mi vzpamatovat včas. Natáhnu k němu ruku, abych mu krátce stiskla paži. Je to malé gesto, dalo by se říct, že bezvýznamné, ale ne pro mě. Těžko bych mu mohla vysvětlit, proč jsem ráda, že je v pořádku. Přinejmenším ne bez toho, abych přiznalo, co se odehrálo během mé zkoušky. „Budu se těšit na naše další setkání, bratře. A hodně štěstí.“

Vím, že bych neměla zneužívat Luciferovy laskavosti a ochoty mi odpovídat. Vypadá unaveně, a přece se neodhodlám k odchodu. Kdo ví, kdy dostanu příležitost s ním znovu promluvit. Ještě chvíli, přistihnu se, jak smlouvám sama se sebou. Ještě chvíli… Pomalým krokem ho následuji ke kamennému zábradlí. Přejedu po něm prsty, ale neopřu se stejně jako on. Zůstanu stát vzpřímeně. Rychlost, s jakou mu ze rtů opadl úsměv a vystřídala ho dříve neviděná přísnost, mě nepřekvapila. Spíše než varování to beru jako připomínku toho, kdo je. Serafín. Anděl tak blízký bohu, že si to ani neumím představit.

„Ano, zajímala mě… pravidla světa. Nakolik je možné upustit otěže a nechat iluzi, aby se řídila interními pravidly toho světa,“ upřesním svoji otázku.

Neskáču mu do řeči. Vstřebávám každé slovo stejně jako po dlouhém dešti vyprahlá země kapky deště. Takhle nějak si musí připadat smrtelníci na mších. Plní obdivu, touhy po pochopení jeho vůle a… něčeho, co neumím pojmenovat. Najednou mnou projede ostré vědomí, že na něm visím pohledem až moc dlouho, a přinutím se oči odvrátit k městu, ale neudržím je tam. Nedokážu se soustředit na nic jiného, neustále se k němu obracím. Můj svět teď má docela jiné slunce než to na obloze a všechno se kolem něj točí.

„Možná ti dal tenhle dar, abys lépe chápal Jeho břímě,“ řeknu s úsměvem. Nahlas nepokračuji. Nesnažím se předstírat, že zrovna já rozumím vůli boží lépe než kdokoliv jiný, ale… nepřekvapilo by mě, kdyby byla Luciferova moc opravdu stvořena po vzoru našeho Pána. „Myslíš, že by to znamenalo, že stejně jako ty svět nejenom řídí, ale i prožívá? Že je s námi v každém okamžiku?“

Uvědomuji si, že je to odvážná otázka. Možná až moc odvážná? Nemám ve zvyku zabývat se podobnými úvahami, stejně jako nemám ve zvyku zpochybňovat rozkazy. Jedno se váže k druhému. Snad protože je to právě Lucifer. Serafín. Právě on by měl o našem Pánovi vědět víc než kdokoliv z druhé trojice… Do zlatavých očí mi proklouzne kapička tázavosti, jako bych se snažila odhadnout, jestli jsem přeci jenom nepřekročila neviditelnou mez. Bude ochotný odpovědět i na tohle?

„Svět lidí?“ zopakuji překvapeně. „Je překrásný, samozřejmě. Ale jinak než nebesa. Svět tam dole je divočejší a nepředvídatelnější,“ vypadne ze mě, až mě samotnou překvapí, co říkám. Snad jsem neplánovala zodpovědět Luciferovu otázku tak upřímně. „Což je jedna z jeho předností,“ dodávám honem. „Náš svět je… klidnější. Opravdová bouře tady nehrozí, nebeské stromy se nikdy neohnou pod plnou tíhou větru, ale tam dole… může pršet celé dny a jejich svět je pak o to krásnější. Je to zvláštní,“ připustím. Mělo by to být nepříjemné, ale nebylo. „Když jsem tam byla poprvé, poslal nás do džungle. Krátce po období dešťů. Co mě tam zaujalo asi nejvíce, bylo to, že… jsem na každém kroků cítila život. Tím nemyslím jenom velká zvířata, ale mezi kořeny stromů běhaly myši, v jejich větvích se houpaly opice a nad jejich korunami létala hejna ptáků. A jejich srdce tloukla tak harmonicky, jako by jejich krev věděla, že k sobě patří. Občas nad tím přemýšlím dodnes,“ svěřím se s něčím, co bych jindy neřekla. „Města jsou v tomhle podobné, ale u lidí to tak přímočaré není…“

Přítomnost serafína na mě má zvláštní vliv. Nepochybuji, že je na podobné věci zvyklý. Kudy jde, je nepochybně středem pozornosti. Má pěkný úsměv, uvědomím si, když ho tak pozoruji. Vřelý a chápavý. Snad proto je tak snadné se mu otevřít… Odmlčím se. Chvíli váhám, jestli bych měla opravdu dát průchod slovům, která se mi derou na jazyk. Ale zřejmě už jsem jakýkoliv boj s tím šimravým klidem pod kůží vzdala…

„Kdybys chtěl,“ řeknu pomalu, „mohla bych ti ukázat, co jsem viděla. Kdykoliv.“

Brzy nebo naopak pozdě? Na okamžik z něj přímo čiší dychtivost po jednoznačné odpovědi, než se ovládne a... A co? Zajímalo by mne, co si myslí, přesto jen kývnu hlavou bez toho, aniž bych mu tu přímou odpověď poskytla. Aspoň prozatím, tohle brzy pochopí i bez mého ujištění a já nechci... Nechci, aby si myslel, že to je jen nějaké mé náhlé rozhodnutí, vrtoch lady ze Zahrad.

"... nemůžeme pomoci všem." Ošiju se a prsty poklepu mimoděk o stůl v ostrém staccatu. Ne, všem se nedá pomoci, tak to v tomhle světě zkrátka chodí, přesto... Já jim pomoci chci. Jak bych si mohla žít svůj vlastní klidný život s vědomím toho, co se doopravdy děje v místech, kde vládnou muži jako doktor Hart? Jak bych mohla klidně spát s myšlenkou na otce Fernsbyho a jeho malou pomocnici. Jak bych dokázala existovat s vědomím, že v té vlhké černé díře teď dost možná sedí jiná žena a zírá do tmy, obklopena jen tichem a plísnivou nicotou. "Obávám se, že něco takového by chtělo velký vliv a já... Nechci vás zatáhnout do problémů, co se vás netýkají a mohly by uškodit vaší pověsti, Alexandře," odpovím s lehkým potřesením hlavy. Nejsem hloupá ani naivní, Greenhill stojí na pevných základech, které nebude vůbec snadné podkopat - na to jeho služeb využívá až příliš mnoho lidí ze Zahrad, kterým by jeho pád mohl uškodit.

Nicméně mi neujde ta formulace, tón hlasu, co použil. Tohle město a jeho aféry. Kterou z nich za sebou zanechal on? Co vlastně všechno vím o Morleyho společnosti? Ačkoliv drby ani společenské tlachání o skandálech otřásající vyšší společností mne nikdy příliš nezajímaly. Jistě, s Bartholomewem jsem vyrážela do společnosti poměrně často, avšak pokud mi to situace jen trochu umožňovala, trávila jsem ten čas raději u klavíru.

"Také mi to přišlo zvláštní a nechtěla jsem tomu věřit, dokud jsem neviděla ten nekrolog v novinách..." přitakám s krátkým zamračením. Alexander je založením praktický muž a mne se uleví, když nemá potřebu mne jakkoliv utěšovat, když z jeho pohledu nečtu odraz vlastní bezmoci, cejch "oběti". Je to osvěžující, pomáhá mi to nenechat se stáhnout temnými stíny vlastní mysli zase o kousek níže. "Obávám se, že to nebude už vůbec jednoduché..." pozoruji ho, jak vstává. Když opomenu celou absurdnost scény, kdy zaklepu na dveře Dohertyho sídla a ohlásím se jako dcera, jež vstala ze svého hrobu, který obývá cizí žena... Co by se dělo dál? Přijala by mne má rodina zpátky? Rozpoutal by otec štvanici na mého manžela a doktora Harta? A... A co otec Fernsby? Z pomyšlení na to, že by ten muž věděl, že jsem stále naživu... S vědomím toho, co mi koluje v žilách... Mi je úzko.

Neměla bych o tom Alexovi povědět? prolétne mi hlavou. Ovšem neudělám to, sbírá se k odchodu a má pravdu, jsem unavená a na rozhovor s ním chci mít čistou hlavu a jasnou mysl. A pak je tu ještě jedna otázka - či spíše prosba, co mne tak pálí, přesto se neodvážím ji vyslovit. Žije ještě můj manžel? Jak je na tom? Co... Co teď dělá? Bojím se těch odpovědí, přesto je musím znát.

"Ne, nemusíte se omlouvat, jsem za tenhle rozhovor vděčná, ty informace... Jsem ráda, že to vím," řeknu, nechci ho již déle zdržovat, zvláště... Zvláště když to dělá jen kvůli mě. Vlastně jsem nečekala, že se hned zvedne, přeci jen je očividně velmi zaneprázdněným mužem - co jsem tedy pochopila z toho, co mi vmetla do tváře Alyia... Ah, Alyia. Tomuhle setkání se dnes očividně nevyhnu, na druhou stranu mi rozhodně bude příjemnější, když svědkem mé neschopnosti ujít byť pár kroků bude právě ona - a nikoliv Alex. "Máte pravdu, pokusím se, i když... Nic neslibuji," odpovím upřímně. Poslední dobou jsem přemýšlela opravdu hodně. Čas strávený jen s mými myšlenkami... Měla jsem pocit, že mi stejnou měrou něco dal i vzal. Stejně jako teď.

Vděčně se na něj usměji, zatímco si shrnu z tváře vyklouzlý pramen stále navlhlých vlasů. "I Vám... Alexandře," popřeji mu na rozloučenou - či spíše už jen jeho vzdalujícím se zádům. Je to ta chvíle, kdy není Kamaelovi jen podobný... Ale jako by to byl skutečně on. Povzdechnu si. Dveře klapnou a místností se opět rozhostí ticho. Navzdory svému příslibu se natolik ztratím ve vlastních myšlenkách, že si až s opožděním uvědomím zaklepání na dveře. Tedy až v okamžiku, kdy se ke mne blíží Alyia.

"Ano, prosím," pouze krátce přitakám než s její pomocí přesednu do kolečkového křesla. Únava proudící končetinami začíná být bolestivá a stačí ten krátký - leč namáhavý - pohyb přesedání, abych pocítila i těžko kolem plného žaludku. Ve spáncích cítím tepání vlastního srdce v předzvěsti bolesti žádající si odpočinek a především spánek... Ano, přesně to potřebuji a těším se na něj. Na tu chvíli, kdy budu moci vydechnout a nechat se unášet pryč. A až se vyspím... A bude mi zase o něco lépe... Mají tu klavír? Trochu o tom pochybuji a... Uvědomuji si, jak je to malicherné a zbytečné přání, leč... Hudba mi chybí. Když hraji, přemýšlí se mi o všem lépe, dodává mi to potřebný klid. Zeptám se na něj, určitě ano. Jen ne teď a ne Alyii. Působila bych v jejích očích jako rozmazlené dítě.

Mám pocit, že spánek mne obejme ve své náruči sotva se má hlava dotkne polštáře...

Žádný odpočinek pro hříšníky