Nathaniel Thorp

„Hmm, říkal.“ Souhlasí tiše žena, které se představíš. Trochu překvapeně zamrká, než se jí rty trochu nespokojeně zkřiví. „Nemyslela jsem tohle vaše… jméno.“ Povzdechne si a zase se narovná.

„Eliza Morgan.“ Shlíží na tebe její světle hnědé, až zlatavé oči, které se stočí zpátky k pacientovi na stole, jakmile se zeptáš na jeho stav.

„Vypadá v pořádku. Ještě nepřišel k vědomí, ale dle toho, co jsem viděla, že se stalo s jeho ranou na břiše a… každopádně krvácení také ustalo. Dech má pravidelný.“ Mluví stále klidně, nikterak nevzrušeně, až v tobě samotném začíná hlodat pochybnost, cože se to nakonec zatraceně vůbec stalo?!

„Mimo? Tak třicet minut? Nic hrozného. Vypadal jste podchlazeně.“ Odpoví ti nevzrušeně a přejde pár kroky zpátky ke svému společníkovi, na kterého se zamyšleně zahledí. Začneš se sbírat ze země. Nejde to úplně snadno. Cítíš se vyčerpaný. Zralý na to si lehnout do postele a usnout. Tentokrát ti je jasné, že máš velkou šanci usnout i bez posilnění alkoholem. Postavíš se na nohy a prohlédneš si svého pacienta. Vypadá… zdravě. Tedy v rámci možností. Rána na břiše vypadá jako v pokročilém stádiu zhojení. Potahuje ji narůžovělá, nová kůže a krvavé skvrny kolem vypadají jakoby tam ani nepatřily. Co je pod gázou na hrudi můžeš jen odhadovat, ale dle jeho pravidelného dechu, ve kterém není ani stopa po dřívějším sípání začínáš být schopen udělat si přesný obrázek, jakkoliv těžko uvěřitelný. Vlastně ve světle toho všeho působíš mnohem šokovaněji než Eliza stojící vedle tebe.

„Myslím, že vám dlužím platbu za zákrok. Kolik se dnes platí za zázraky?“ Uchechtne se a sjede tě hodnotícím pohledem. „Vypadáte dost hrozně.“ Potřese lehce hlavou.

„Nemáte něco, čím ho probudíme? Myslím, že v tomhle stavu odtud už bude schopen odejít a kdyby ne odnesu ho.“ Její ruka zmizí v kabátu, ve kterém chvíli šmátrá, než z něj vytáhne peněženku, která už od pohledu působí docela naditě.  

Vera De Lacey

„Jak by se sem ale někdo dostal? Venku je psí počasí. Vylézt takhle do okna v prvním patře?“ Nevypadá to, že by Elyse příliš věřila tvým slovům. „Možná se vám jen něco zdálo. Třeba jste na chvíli usnula. Ano, po tom, čím jste si prošla, musíte být velmi unavená.“ Snaží se Elyse hledat jakákoliv logická vysvětlení, která ale opomíjí jeden z faktů a to, že se nemohla nějakou dobu dostat do místnosti. Někdy je ale lepší před něčím zavřít oči, než se z toho zbláznit.

Jamile máš příležitost, natáhneš se rychle po skříňce Nechat ji tu jen tak ležet po tom všem, čím sis kvůli ní prošla, je to poslední, co by byla ochotná udělat. „Nemůžete do nemocnice. Vévoda je po operaci. Pokud bude vůbec při vědomí, bude určitě pod vlivem léků. Co myslíte, že s ním dořešíte. Vždyť tu schránku ani neudrží. Nepanikařte. Propustí ho do domácí péče a vy ho uvidíte poté, pokud budete chtít. Případně sem pošle někoho pro ty věci a nebo mu je po někom pošleme zase my. Hlavní je, že je máme. Tohle už jsou detaily.“ Snaží se tě chlácholit Elyse, jakkoliv vypadáš připravená naskočit znovu do kočáru a vydat se zpátky směrem do nemocnice.

Elyse tvá další slova trpělivě poslouchá. Nezbývá jí nic moc jiného. „Dobře, podívám se dolů. Nemusíte se bát. Jestli někdo vypadl, jen tak ho nepřehlédnu.“ Pousměje se stále se stopami nervozity v hlase a viditelně se jí uleví, když souhlasíš s tím, že si půjdeš přeci jen nakonec lehnout.

„Dobře, dobře… pojďte, paní. Dovedu vás do ložnice a pak se podívám po tom vašem tajemném návštěvníkovi, jestli neleží v růžových keřích.“ Vede tě ven z místnosti. Necháváte za sebou Philipovu pracovnu v dosti neutěšeném stavu a samotný Philip tě vyprovází přísným pohledem, který se ti opírá do zad.

☩

Večer mi nakonec uteče jako voda, a když odložím na stůl ten zvláštní nástroj, jsem vlastně nečekaně... Spokojená sama se sebou. Únava, kterou cítím je příjemná, nikoliv vysilující a vidina dalšího rána s sebou nepřináší úzkostný strach ani obavy z toho, co bude. Dokonce si můžu užít po dlouhé době luxus převalování se v posteli a čekání na to, než si pro mě přijde spánek. Je to tak... Zvláštní. Ležet a jen zírat do tmavého stropu. V tomhle domě, v tomhle pokoji, v tomhle... Životě.

* * *

Ráno se ještě notnou chvíli rozkošnicky převaluji v polštářích a podřimuji, zatímco se paprsky slunce opírají do těžkých závěsů držících v místnosti to příjemné tlumené šero. Dokonce mne nepřijde probudit ani Karem s léky, což mi tedy dojde až opožděně. Ale... To je dobré znamení, ne? Cítím se vlastně natolik odpočatě a dobře, že se po té hříšně dobré snídani, kterou sním beze zbytku, rozhodnu i převléci do něčeho... Důstojnějšího pro lady než je košile a župan. Vyberu si jedny z těch jednoduchých šatů šitých dle jeruzalémských poměrů. Sice mi nesednou zdaleka tolik, jak bych si přála, ovšem... S přimhouřenýma očima... To vlastně nebude tak zlé. Rozhodně se v nich cítím lépe, je to správný krok dopředu.

* * *

Jeden by řekl, že jsem za ty týdny vlastní izolaci od světa venku přivykla, přesto se cítím z toho podivného prázdna všude kolem... Trochu nesvá. V západní části jsem opravdu jen já a jakkoliv bych měla být vděčná za pohodlí a klid, které mi zde bylo zařízeno, narůstá ve mne naopak pocit tygra v kleci. Jako by se mé vězení prostě jen... Zvětšilo z jednoho pokoje na část domu. Rozhodně si tedy nemíním stěžovat to ne, se sanatoriem se to nedá opravdu vůbec srovnávat. Snažím se tak zabavit - knihami, hrou na ten nástroj a... Pravidelnými procházkami po chodbě.

Vycházím zrovna z jídelny, do které jsem se vydala na jeden z odvážných průzkumů, když... Když náhle zaslechnu hlas. Ženský hlas, který ovšem nepatří Alyii. To bych poznala, tím jsem si už poměrně jistá. A druhý, který mu odpovídá je... Alexander? Udělám mimoděk pár kroků blíže ke dveřím vedoucím pryč z tohoto křídla než se zarazím a zůstanu napjatě stát uprostřed chodby. Oba hlasy se přibližují, dost na to, abych dokonce i přes dveře zaslechla, o čem se baví.
Tedy, baví. Tohle rozhodně není přátelská konverzace. Zamračím se a... A v dalším okamžiku málem nadskočí, když ženský hlas práskne jak rána bičem. Generále Morley. Zamrkám. Vážně to řekla nahlas? Vážně ho oslovila jako "generála"? Armáda? Opravdu byl v armádě? Vážně se tohle celé děje? O co jde? Tolik... Tolik otázek! A jedinou odpovědí mi je... Zvuk otevíraných dveří. A nejen zvuk. Ony se totiž vážně otevírají - a co více, jsou otevírány rozzlobeným Alexanderem.

Mimoděk couvnu rychle dozadu, div nezakopnu o vlastní nohy a pohledem rychle kmitnu od stěny ke stěně. Není kam se schovat a já... Uhm. Přešlápnu z nohy na nohu a... Pokusím se netvářit se jako vyplašený králík, co omylem vletěl do liščí nory. Shrnu si rychle pramen vlasů z tváře za ucho a vzápětí se chytím za vlastní loket, jak náhle nevím, co s rukama.
"Ehm, všechno v pořádku?" odkašlu si. A také... Také mne to vážně zajímá, byť tím možná riskuji, že se Alexanderova nelibost obrátí i proti mě. Pohledem přitom mimoděk zalétnu kamsi... Za něj ve snaze zahlédnout ženu, kterou má zřejmě v patách...

Delilah Blair Flanagan

Večer uteče velmi příjemně. Netradiční sladkosti, hudba i mátový čaj se tak nějak celkově hodí k místnímu koloritu. Přijde ti to zase o stupínek normálnější, než když ses s tímto místem setkala poprvé. Projdeš si knihovnu, kde je kromě množství prózy také pár cestopisů a pak zhruba tak třetina knih v jazycích, které neznáš. Namátko vytáhneš jednu z nich a musíš se pousmát. Jsou to Pohádky tisíce a jedné noci. Bohatě zdobený a ilustrovaný výtisk. Vlastně je to docela příhodné tomu, kde se teď zrovna nacházíš. Není to sice příliš složité čtení, ale k tomuto místu se docela hodí.

Začteš se do knihy, zatímco si užíváš rafinovaných chutí drobných zákusků. Samotný nástroj je pro tebe velkou neznámou, ale něco málo na něj zkusíš zahrát. Je to spíše takové brnkání a hraní si se strunami. Ale i tak je to vlastně osvěžující nehrát podle not a prostě jen experimentovat s tóny a melodiemi.  Jakkoliv je ti jasné, že nevyužíváš potenciál nástroje naplno, podaří se ti z něj nakonec vyloudit i nějaké jednoduché melodie.

Postel je na závěr dne vítaným společníkem. Dnes do ní konečně po dlouhé době uléháš beze strachu z toho, co bude zítra a bez šílené únavy. Vlastně máš po dlouhé době čas hledět do šera pokoje, položená mezi hebkými polštáři a přemýšlet. O tom, co se stalo. O tom, co se děje. A také o tom, co přinese budoucnost.

☩

Druhý den si pěkně přispíš. Čeká tě pozdní vydatná snídaně, která je dnes připravená v duchu Jeruzaléma. Nějaká vajíčka, opečené toasty a voňavá opečená slanina. Tentokrát poprvé chybí jakákoliv medikace od Karema. Vlastně, ani se není čemu divit. Dýchá se ti dobře. Tlak na plicích je ten tam, a i slabost těla zase o něco polevila. Teď už to bude spíše o tom zase ho uvyknout na nějaký pravidelnější pohyb a neodbývat pravidelnou stravu.

☩

Den utíká. Dnes je v domě podivné ticho. Nevypadá to, že by zde v dosahu byl někdo od Alexandra, natož samotný Alexander. Snažíš se nějak zabavit ve své samotě. Když se jednou vracíš chodbou zpátky ke svému pokoji uslyšíš z jednoho směru hlasy. Jeden z nich ti je hned povědomý. Alexander. Když se podíváš tím směrem. Všimneš si, že to jsou dveře, kterými končí, anebo snad začíná chodba západního křídla. Jsou zavřené, ale hlasy pronikající sem z druhé strany jsou dostatečně hlasité. Už dle jejich tónů je konverzace dosti vyhrocená.

„… samozřejmě, že víme, že jsi se vrátil. Myslíš, že tohle by někomu z nás uteklo?“ Neznámý, poměrně hluboký ženský hlas nepoznáváš.

„Jestli si myslíte, že jsem se vrátil kvůli tomu, že jsem změnil názor, tak jste na omylu. Tohle s vámi nemá nic společného. Naše cesty se rozešly už před lety. Nestojím o to abyste…“ Alexander ale větu nedokončí, neb je hrubě přerušen.

„Generále Morley! Važte slova. Přišla jsem za vámi jako přítel.“

„Zajisté. Ty hodnosti si nechte. Už dávno nejsem v armádě. Pokud mi něco chcete, zanechte u služebných vzkaz a já se vám budu věnovat, až na to budu mít čas. Mám teď plno jiných starostí a vaše problémy se mě už netýkají.“ Klika u dveří před tebou cvakne.

„To se mýlíš, Alexandře. Týkají se tě víc než kdy dřív. Máme informace…“

Lazarus

* * *

Příčetnost? Tu neznám.

Bezmyšlenkovitě se vykloním z okna. Sotva mi na čele zabubnují studené krápěje vody, před očima se mi zatmí a svět se nebezpečně zhoupne. Cítím, jak se třesu, nejspíše by stačil i silnější vána větru, aby… Proboha. Chytím se parapetu pevněji, až mi klouby na rukách křečovitě zbělají. Musí tam být. Ten muž. Ramiel, tak se jmenoval. Ohlédl se, když jsem ho oslovila. Možná by si nechal domluvit, kdybych mu řekla, proč je ta schránka tak důležitá. Možná…  

Obavy Elyse, možná dokonce oprávněné, zanikají ve vyplašených tónech stoupajících výš než obvykle. Už to mě mělo zarazit, ale zoufalým pohledem se snažím najít bezvládného muže pod oknem. Musí tam být. Prostě musí… Nemohl se jen tak vytratit! Vím, co jsem viděla. Byl tady. Mluvil se mnou. Chtěl tu skřínku odnést a pak – se zhroutil bolestí. Spadl. Doktor nejsem, ale i já vím, že takový pád je pro člověka nebezpečný. Pokud je to člověk, probleskne mi hlavou a tentokrát bláznivost té myšlenky dojde i mně.  

„Elyse,“ nechám se vtáhnout dovnitř a otočím se k ní. „Viděla jsem ho. Viděla jsem ho spadnout a byla to…“ má chyba.

Zarazím se. Konečně se na ni podívám. Na strach lesknoucí se v jejích očích. Bojí se. Samozřejmě, že se bojí. Už tak na ní toho kladu tolik – a teď tohle? Ani nevím, jestli je zdivočelý tlukot srdce opravdu můj, nebo… Polknu. Odhodlaně zatřesu hlavou. Koho jiného by mohl být, Vero? Vzpamatuj se. Námitka, že vím, co cítím a co jsem cítila teď, mi nikdy nepřejde přes rty. Nemůžu jí to udělat. Od začátku jsme v tom byly spolu. To ona mě našla s Philipem, odtrhla mě od jeho těla a postarala se, aby to bylo v pořádku. Přinejmenším v míře, které toho byla schopna. A já se teď musím zvládnout zbytek. Kvůli nám oběma. Ještě jednou se ohlédnu oknu a při pohledu na skřínku tak výmluvně zapomenutou na parapetu se jí vzepřu.

„Počkej,“ hlesnu, přičemž se vrátím k oknu a vezmu skřínku do rukou.  Nenechám ji tady, nebylo by to bezpečné...  Proboha, dokonce i v myšlenkách zním bláznivě, jako by se každou chvílí mělo objevit rozzlobené hejno andělů a vytrhnout mi ji. „Ne. Ne, teď nemůžu jít spát. Musím do nemocnice… Musím mluvit s vévodou, než ho propustí do domácí péče, jinak už ho…“ neuvidím? Na okamžik mě zarazí, proč by mi na tom mělo záležet, ale on je přece jako Ramiel. Jako já. Dokázal by mi zodpovědět otázky, které mi chaoticky víří hlavou. Dokázal by mi říct, jestli jsem se opravdu zbláznila. „Musím mu dát ty věci. Čím dříve to… Proboha,“ vydechnu, když mi to konečně dojde. „On je v tom keři. Elyse, poslouchej mě… já vím, já vím, ale přísahám, že tady někdo byl. A vypadl z toho okna. Musíme – musíme ho najít a zavolat mu doktora.“  

Už se jí nebráním. Dopadla na mě zvláštní únava. Poslušně jako ovečka se nechávám vyvést na chodbu a dál. Někdo se musí po Ramielovi podívat, jenom si už nejsem jistá, že bych to zvládla já. Pokud to jinak nepůjde, samozřejmě zvládnu, ale…

„Půjdu si lehnout. Aspoň na chvíli. Slib mi,“ podívám se na ni důležitě, „že se tam podíváš. Prosím. Pokud tam je…“