| |||
Verše: … a možnosti, především možnosti tvůrce.
Nebyla tam jiná možnost, jak se dostat pryč? Tak daleko jsem se v úvahách nedostala. Posledních pár okamžiků mě pohltilo natolik, že jsem zbytek brala prostě jako daný. Možná nebyl. Kolik chybných kroků mě tam zavedlo? Jinou cestu jsem neviděla. Pokouším se teď probrat celým tím scénářem v mysli, znovu se procházím chodbami paláce a znovu se rozhlížím po stropě, až v zátylku ucítím to výmluvné zamražení. Přemýšlet, co by bylo kdyby, je zbytečné, a přece si v tom nedokážu zabránit. V daném okamžiku jsem své rozhodnutí považovala za nejlepší možné, musím si za tím stát, teď i příště, až na něm bude záležet, jinak bych se z toho mohla zbláznit. Vlezla bych do toho sarkofágu každopádně. Snad jediné, co bych změnila, je to, kdo žil až do konce a kdo ne… Stisknu prsty v pěst a znovu je povolím. Nádech, výdech. Přejde to, tím jsem si jistá. Byla to má povinnost. A především to nebylo doopravdy. Ramiel tady stojí živý a zdráv. Nepamatuje si nic. Jestlipak by to bylo právě takové, kdyby vyšel znovuzrozen z Háje? Cítila bych se takto? Nebo by to bylo tisíckrát horší?
Pohledem kmitnu zpátky k Luciferovi. Lehce nakloním hlavu do strany po jeho vzoru. Když se soustředím na něj, je snazší se otočit zády ke všemu, co se stalo v sarkofágu. Dokonce se zvládnu znovu usmát. Zvláštní napětí v něm mi samozřejmě neunikne. Uleví se mu? Co proboha čekal, že budu chtít? Ano, některé věci je těžké překousnout, ale nebudu kvůli tomu na něj házet cihly. Nepřišlo mi to nefér, za tím si stojím i teď. Okolnosti by možná byly jiné, nedostali bychom se do té situace tak snadno, ale… že by se nikdy stát nemohla, si nemyslím. Generál Kamael chtěl vědět, jak budeme reagovat v krizi. Byl to úkol, stejně jako ten, který jsem měla splnit já. A úkol musí být splněn.
„Nedokážu si představit, jaké to je,“ zatřesu hlavou beze snahy zastřít obdiv v hlavě. Samozřejmě jsem slyšela, že andělé z prvního kůru mají nejblíže našemu pánovi, ale… moct nahlédnout do duší ostatních… Teoreticky bych vůči tomu měla mít námitky. Dokonce i v mysli anděla se objeví věci, které by si raději nechal jenom sám pro sebe, v jeho případě to však děsivé není. „Je to pozoruhodný dar. Vidět, cítit, chápat… Musí být těžké cítit to všechno. Nejenom okolnosti, ale…“ mávnu rukou neurčitě do vzduchu, abych nemusela zacházet do detailů. Oba víme, co tím myslím. „Vybíráš si, co si vezmeš od ostatních, nebo si je mysl volně dopisuje jednotlivé detaily, aby byly…“ zaváhám nad vhodným slovem, „uvěřitelnější?“
Před očima mi vytane povědomý obraz vysokých obloukových oken ze slunečně žlutého mramoru, tak nepatřičně zasazený do napjatých chvílí zkoušky a pocházející právě z mého domova. I ve scénách vytesaných do zdí bych nalezla podobnosti… Mé oblíbené místo ve světě smrtelníků, vrcholek vodopádu tyčící se větvemi pralesních velikánů, snad dokonce i s těmi samými rudozlatými ptáky, které jsem tam naposledy pozorovala, těžko mělo místo před dveřmi pokladnice hrozící zlodějům bolestivou smrtí. Mělo mi to dojít, ale byly to jenom prazvláštní části zasazené do úplně jiného celku. Za okny se nerozpínala věčně kvetoucí kamélie, vzduchem se nenesla sladká vůně a místo svatyně klidu se chodby pevnosti staly bojištěm. Zvláštní…
„Myslím, že si vybavuji pár věcí, které nemohly být tvé,“ pokračuji zamyšleně. „Jak málo stačilo, aby působily úplně jinak…“ Odpovědi na Ramielova slova se pobaveně pousměji. „To ano, dokázala bych si představit i příjemnější scénáře.“
Místa, chvíle. Bojové scénáře. Nevtipkovala jsem, když jsem říkala, že by se mi někdo s podobnou schopností hodil na cvičišti. Moct prožít některé okamžiky, opravdu je prožít a vnímat je jako opravdové, by s výcvikem pomohlo neskutečně. Avšak teď nepřemýšlím nad ryze praktickými záležitostmi. Snad se až příliš nechávám unést možnostmi, které Luciferova schopnost nabízí. Je to fascinující. Dvě mysli se prolínají jako dvě různé melodie vycházející ze strun hudebního nástroje. Jedna dotváří druhou. Cíleně, nevědomky. Když dáme stranou to, co jsem v danou chvíli cítila, je to vlastně nádherné. Zvláštně osvobozující. Netřeba slov; netřeba se trápit tím, jak myšlenku nejlépe vystihnout, prostě jí zalije světlo serafína a ona vykvete jako růže.
„Opravdu není důvod se omlouvat, Lucifere. Byla to zkouška… Nemyslím si, že by bylo tvým záměrem mi – nám – jakkoliv ublížit,“ řeknu přesvědčeně. Nepochybuji, že by toho byl schopen a že jeho moc přesahuje podobné hrátky. Jestli na mě působila tolik s těmi nejlepšími úmysly, nechci si představovat, čeho všeho by byl schopen, kdyby tam opravdu byl záměr někoho zranit. Každá mince má dvě strany. Stejně jako krev se váže k smrti i životu, jeho iluze jistě dokážou světy stavět i bořit. „Příjemné to nebylo. Nemyslím, že jsem někdy pocítila něco byť jenom vzdáleně podobného jako v tom sarkofágu. Bylo to velmi… lidské,“ volím slova pečlivě. „Pozoruhodně lidské, dalo by se říct. Až si z toho vyberu všechno, co potřebuji, bude to neocenitelná zkušenost. Něco nového. Rozhodně tam vidím cesty, které jsem minula, ale… kam by vedly a jestli by změnily konečný výsledek, těžko říct. Ale byla to dobrá připomínka toho, že věci nejdou vždycky podle plánů. A i to je důležité,“ znovu k němu vzhlédnu. „Když říkáš, že vytváříš pravidla toho světa, musíš je udržovat a vědomě podle nich jednat, nebo je určitý okamžik, odkdy se jimi iluze dokáže sama řídit?“ |
| |||
Něco za něco Delilah Blair Flanagan „Hmm, chápu. Vypjaté chvíle, stres, boj o život… to jsou často chvíle, kdy se probouzíme. Málokdy je to něco příjemného, ale už jsem slyšel i o takových šťastlivcích.“ Pousměje se na moment ztracen ve vzpomínkách. „Nejspíše ano… možná v příštím životě. Ten koloběh je stále záhadou.“ Nevypadá tvou domněnkou, jakkoliv zaskočen. Celkově působí Alexander podivně klidně vzhledem k tématu, o kterém se bavíte. Nejspíše to pro něj nebude nic nového. Musí se na rozdíl od tebe v tomto novém a neznámém světě již nějaký čas pohybovat, ale nepůsobí o mnoho starší než ty.
Pak už tě tiše poslouchá a sem tam skoro neznatelně přikývne. U zmínky o vyděšeném zřízenci se jen ušklíbne a oči mu pobaveně zajiskří. „A to ještě nic neviděl… Škoda ale, že vám to nepomohlo trochu víc. No, nemá smysl přemýšlet nad tím, co mohlo dopadnout lépe. Minulost nezměníme. V rukou už máme jen svou budoucnost.“
„Jistě, ta aréna. Kdo by tušil, kam to povede.“ Usměje se a opře se do opěradla židle, jako kdyby vzpomínal na události, které se staly spíše před pár roky než staletími. S tvými dalšími slovy, zmínce o Luciferovi, tvé i jeho smrti, ale zase zvážní a krátce, skoro až unaveně si povzdechne. Domluvíš a rozhostí se ticho. Jen sem tam do stolu ťukne jeho prst, zatímco na něj Alexander zamyšleně hledí. Uběhne nějaká doba, než se nadechne a zvedne k tobě opět svůj pohled.
„To není málo ze života Dumah, ale je tam toho mnohem více… Otázkou je, jestli o to stojíte? Víte, tohle je obousměrná cesta. Už teď to musíte vnímat. Tu rozpolcenost mezi tím, jak by celou situaci vnímala Dumah a jak Delilah. A to jste prožila, co? Tři vzpomínky? Někteří z nás tomu říkají verše. Zní to tak poeticky a malebně, ale zdání často klame...
„Ale… to není něco, co byste měla rozhodovat hned teď a už vůbec ne probírat se mnou. Nejste mi ničím zavázána, ačkoliv to možná vnímáte jinak.“ Kývne na tebe. „Já… dostal jsem od vás dost odpovědí, děkuji vám. Snad jsem vám mohl být také trochu nápomocen v tom, abyste lépe pochopila vaši současnou situaci.“ Domluví poklidně, ale něco v jeho slovech chybí. Jednu odpověď ti nedal, ale netváří se, že by chtěl ještě něco dodávat. |
| |||
|
| |||
Verše: Břemeno tvůrce Zerachiel Stojíš uprostřed písků arény a tvrdit, že se se ti podařilo urovnat si nedávné zážitky v hlavě by bylo dost odvážné. Naopak, čím déle tam stojíš, tím více otázek, o kterých dříve neuvažovala, ti vytane na mysli. Usměješ se mile na dvojici mužů před tebou. Kamael si zachovává vstříc tvému úsměvu i tak kamennou tvář, ale Lucifer ti ho oplatí, než se vydá společně s Ramielem po rozloučení pryč z arény.
Vidíš, jak se Ramiel s Lucieferem vzdalují a dochází ti, že s nimi odchází i možnost najít alespoň nějaké odpovědi na ty palčivé otázky. Ano, mohla by si teď jít domů, ale co z toho? Raději přidáš do kroku a místo směru domů, se vydáš v jejich stopách. Kamael tě vyprovodí jen krátkým ohlédnutím, než se vydá sám svou cestou.
„… a skutečně, tam nebyla jiná možnost, jak se odtamtud dostat?“ Slyšíš Ramiela, který jde vedle Lucifera a zaujatě na něj hledí.
„…možností bylo hned několik, Ramieli, a….“ Zarazí se Lucifer ve svých slovech, když si všimne, že nejsou sami. Zastaví se a ohlédne se na tebe. „Zerachiel? Ano, ještě něco?“ Nakloní tázavě hlavu lehce na stranu, patrně překvapený tím, že ses k nim přeci jen přidala. Když vyslovíš, svou otázku máš na moment pocit, jako by z něj opadlo jisté napětí.
„Mé iluze? Hmm, to je zajímavá otázka. Můžeme to probrat po cestě.“ Pousměje se letmo a vykročí zase směrem z arény. „Mé iluze fungují prostě. Vytvářím v nich svět, pravidla, vše… Zároveň v nich mohu být sám. Nejsou to rozhodně pouze obrazy. Vnímám, co se děje, jak aktérům, tak v zásadě také i vám. Jako tvůrce toho světa musím nést také jeho tíhu. Je to jen chabý odraz toho, co dokázal náš Pán, ale tím spíše chápu jeho břímě. “ Mluví pomalým, vážným tónem. „Je zajímavé vidět, jak vaše mysl reaguje. Jak ostatní uvažují. Každý naprosto jinak a jedinečně. Skutečně, svobodná mysl je opravdovým zázrakem.“ Vzhlédne k nebi a ve tváři se mu zračí obdivný výraz. „Nechávám se vámi inspirovat. Některé prvky v mých světech si vypůjčuji od vás. Je to… obohacující. Sám bych tak pestré světy bez ostatních nikdy nestvořil. Vždy by to byl jen můj… omezený pohled. Takto ale se ale můžu snažit pochopit i jiné.“ Shlédne k tobě, zatímco kráčíš po jeho pravici. Skutečně, když o tom tak přemýšlíš, některé prvky v paláci připomínali tvůj dům. Dokonce si vzpomeneš na to, že závěsy v několika oknech, které povlávaly v nočním vánku, byly doslova stejné. Tehdy ve spěchu vám to nedošlo, protože nebyl čas zabývat se takovými detaily, ale zpětně, když o tom přemýšlíš a vše si rekapituluješ nacházíš spoustu detailů, které byly tvé. Tvé osobní.
„A abych odpověděl i na tvou další otázku, Zerachiel, ano, cítím. Bez toho by to byl jen mrtvý obraz. Nic víc.“ Dodá věcně.
„Někdy to může být i větší zábava než zrovna hroutící se jeskyně.“ Pohlédne na tebe Ramiel přes Lucifera, který jde mezi vámi.
„Heh, ano Ramieli, uznávám, že dnešní scénář nebyl zrovna z těch, na které bude většina ráda vzpomínat.“ Pokývá hlavou Lucifer a smířlivě se pousměje, než opět zvážní a otočí se tvým směrem. „Za to se opět omlouvám Zerachiel. Vím, že to pro tebe rozhodně nebylo snadné.“ |
| |||
Kamael Zavrtím hlavou, přesto nedokážu odpovědět, že se není za co omlouvat. Skutečně není, ale mé myšlenky i přes veškeré sebezapření sklouznou zpátky k mému manželovi a není zase tak lehké… Je opět vypudit z mysli. Ba naopak. Je to nemožné. On je alfou a omegou všeho, co se mi stalo. Bartholomew je mým začátkem konce. |
| |||
Verše: Příležitosti, které se anděli nenaskytnou často
Pod pátravým pohledem Lucifera si připadám zvláštně. Ne špatně, jenom zvláštně. Snad maličko nesvá. Těžko říct, co všechno mu iluze odhalila, co všechno prožil se mnou a co si o tom myslí, ale dohlédl hlouběji než kdokoliv jiný. Dostal se za pečlivě strážené dveře hned s několika zámky, aniž bych mu v tom mohla zabránit. A já bych vlastně ani nechtěla, vždyť… je to anděl prvního kůru, jeden z těch, kteří mají nejblíže našemu pánovi. Jenom tím, že tady stojím v jeho společnosti, si Mu připadám blíž. Na rtech mi vykvete úsměv. Pod kůží se mi šíří šimravé teplo a tíha na srdci vzlétne ladně jako pták. Ať už Zkouška dopadla jakkoliv – a opravdu si nedělám valné naděje –, za tohle setkání to stálo.
„To jsem ráda,“ řeknu, než se znovu otočí ke Kamaelovi. „Vám také.“
Když se muži otočí a zamíří pryč z arény, zůstanu stát. Vydechnu a zavřu oči. Dovolím si chvíli klidu, než se znovu dám do pohybu. Tohle bylo výživné… Chvíli to budu muset vstřebávat, abych si ujasnila názor na to, co se odehrálo. A na ty, které jsem díky téhle zkoušce potkala. Povolím křečovitě sevřená křídla a máchnu jimi. Část mě se už chystá vznést k obloze a vydat se domů, ale pak se přeci jenom ohlédnu za Luciferem a Ramielem.
Váhám jenom chvíli, než za nimi vykročím. Musím trochu popoběhnout, abych je dohnala, a okamžitě jim věnuji omluvný úsměv. Neměla jsem se v úmyslu na nic ptát a možná bych ani neměla, ale… To, co bych se ráda dozvěděla, se zkoušky netýká. To spíše serafína jako takového. A Ramiela. Pozastavím se na něj pohledem a zkouším odhadnout, nakolik přesná iluze to byla. Mihla jsem se v jeho zkoušce také? Nakolik do něj Lucifer viděl? A nakolik viděl do mě?
„Vlastně bych otázku měla,“ promluvím k Luciferovi. „Netýká se to úplně naší zkoušky, ale… Jak tvé iluze fungují? Jaké to je pro tebe? Cítíš z nich něco nebo jsou to jenom vzdálené obrazy? Omlouvám se,“ zarazím se rychle. „Je to… fascinující představa.“ |
| |||
Probuzená Delilah Blair Flanagan Alexander jen souhlasně kývne, když souhlasíš s tím, že ho budeš oslovovat křestním jménem. Přesto to pro tebe není úplně ono. Na jazyk se dere naprosto jiné slovo, ale nevyslovuješ jej. Musíš si připomínat, že muž před tebou skutečně není generálem, ale nejspíše jen prostým obchodníkem. Stejně jako ty nejsi anděl smrti, Dumah, ale prostě jen… Delilah.
Alexander se trochu zarazí, když vidí, tvou ostýchavou reakci, když si uvolní své formální oblečení. „Omlouvám se. Síla zvyku.“ Dodá krátce a alespoň manžetové knoflíčky nechá tak, jak jsou. Podobnost s Bartholomewem, který se vrátil z obchodního jednání, je až nepříjemně živá.
„To jsem rád. V pořádku. Nemusíte se nutit. Ještě by vám pak bylo zle. Hlavně, že jste něco snědla. Myslím, že časem s tím už takový problém mít nebudete.“ Dodá uklidňujícím tónem, než se krátce rozhovoříš sama o sobě. Alexander tě poslouchá a pozorně sleduje. Skoro jako tehdy Kamael v aréně, kde jsi se dostavila na místo zkoušky. Vytane ti na mysli opět vzpomínka na cizí život.
„Takže vám tam někdo zaplatil pobyt. Proč? Měla jste nějaké problémy? A jak se stalo, že jste dopadla… jak jste dopadla? Tak přeci neskončí pacienti, když za ně někdo platí.“ Svraští Alexander čelo. „Ah.. Jistě… Nemělo to souvislost… s Dumah?“ Vysloví její jméno s naprosto správnou výslovností i přízvukem, na jaký jsi z jejích vzpomínek zvyklá. „Hledat? Nevěděl jsem to. Alespoň ne do toho momentu před více než měsícem, kdy jsem byl na palubě jednoho z mých zeppelinů. Tehdy jsem… cítil, že nejsem sám. Slyšel známou melodii.“ Odmlčí se a sklopí pohled k desce stolu. „Ten stín… ano… Bylo to poněkud komplikované, ale… podařilo se. Omlouvám se, že vám to způsobilo komplikace. Tyto věci nejsou tak snadné. Ne v této době.“ Mluví věcně a poněkud stroze. Jakkoliv ty si s Dumah nepřijdeš v jistých chvílích až tak podobná, Alexander je v tomto naprosto jiný příběh. Skutečně působí jako on… Gesta, způsob mluvy, občas i ten pohled. Až je to někdy děsivé.
„Kamael. Co o něm víte? A nebo o Dumah? Pochopil jsem, že nejspíše budete probuzená pouze krátce? Možná něco přes ten měsíc? Za tu dobu jste asi nedostala příliš odpovědí na své otázky. Sám jsem byl na tom kdysi podobně, ale to už je poměrně dávno.“ Prohlíží si svou ruku, která na rozdíl od Kamaelovy nemá na sobě zlatá tetování. Působí prostě… lidsky. „Víte, k některým z nás vzpomínky na minulé životy přicházejí sporadicky. K někomu prakticky vůbec, k jiným… častěji. Těžko říct, jestli se to dá považovat za požehnání, nebo naopak... Předpokládám, že nějaké záblesky jste však viděla, že?“ Zvedne opět pohled k tvé pobledlé tváři. |
doba vygenerování stránky: 0.39270687103271 sekund