Andor.cz - Dračí doupě online

Karem mi nevědomky odpoví na jednu z otázek, co mne pálila na jazyku, a to, zda je i on… Jako my. A vlastně o ničem z toho nepochybuji, vždyť tíhu na hrudi už vůbec necítím, jen někdy mne přinutí odkašlat si nepříjemný pocit v krku a… Včera jsem nemohla bez pomoci ani vstát, zatímco dnes už chodím. A zítra to zajisté bude zase o něco lepší a já budu silnější. Určitě.

„Chápu, že Jeruzalém ve srovnání s vaší domovinou musí působit… Nepřátelsky a odtažitě,“ podotknu zamyšleně, však ani Alyia s Alexandrem se o Jeruzalému vyjadřovali jen s pramalými sympatiemi. Snažím se v duchu přesvědčit sama sebe, že to chápu a vím, proč se tak cítí, přesto… Já zde vyrostla. A tohle vše mi připadalo vždy normální, zkrátka to tak bylo a představa, že lidé v jiných koutech světa žijí jinak… To byla jen vzdálená představa z knih a pár cestopisů, které se mi dostaly pod ruce.

Zavrtím hlavou. „To je… Komplikované,“ zavrtím decentně hlavou, když se Karem podiví nad mým výčtem knih. Vlastně to až tak složité není, ovšem nechce se mi to vysvětlovat a zabíhat do zbytečných detailů, které vlastně nikoho nezajímají. V duchu si jen udělám poznámku, že si musím lépe prohlédnout knihy, co mám v pokoji. Vlastně bych ráda viděla i tu hlavní knihovnu, avšak nezdá se, že by to bylo v tuto chvíli místo, kam bych mohla mít přístup.

Z absence klavíru jsem zklamaná jen trochu, opravdu jsem neočekávala kladnou odpověď, nicméně zkusit jsem to musela. Přemýšlivě se zamračím, když Karem zmíní „cizokrajné nástroje“. „Dumah byla, já… Ne… Ale zkusit bych to mohla, to ano,“ souhlasím nejistě a v další chvíli mne muž přede mnou rozhodí úplně, když začne mluvit o shánění klavíru. Překvapeně zamrkám, rozhodně se nejednalo o kdovíjak levnou záležitost, navíc jen kvůli mně a… „Uch, to… Já…“ mé protesty spolehlivě umlčí Karemův výraz i rychlé rozloučení, kterého se mi dostane.

„Děkuji, i Vám, pane Asghare,“ vypadne ze mne už ze zvyku jako by ve mně ta fráze vyvolala nějaký potlačený reflex a pak… Pak se ocitnu zase sama. Povzdechnu si. Co jsem to zase vyvedla? Abych zabavila hlavu i ruce, raději začnu prohledávat šuplata v koupelně, abych věděla, co zde je a případně není. Využiji vany, abych se opláchla a nějaký čas věnuji i svým vlasům, které dlouhými tahy notnou chvíli pročesávám hřebenem, který zde najdu. Stále mne fascinuje jejich… Barva. Pravděpodobně za to může ten olejíček, přesto se mi ta změna líbí. Líbí se mi, co mi to připomíná…

* * *

V pokoji na mne čeká nachystané občerstvení, na kterém mohu po pravdě oči nechat. Drobné zákusky mi přijde skoro až škoda prostě jen sníst, přesto neodolám, abych hned neukořistila jeden, který je posypaný zelenými nasekanými oříšky. Chuť, co se mi rozlije ústy je hodně sladká a silná zároveň – až mne to překvapí. Chvíli si to vychutnávám, než sousto spolknu a natáhnu se po dalším kousku té božské dobroty. Sladkému jsem sice nikdy příliš neholdovala, ale nyní jsem se po něčem takovém mohla utlouct.

To už moji pozornost ovšem zaujme další věc, která mi sem přibyla. Nástroj. V životě jsem takový neviděla, tedy, rozhodně ne v tomhle životě. Olíznu si prsty a otřu si je o župan, než se posadím na postel a opatrně se dotknu napnutých strun. Rozhodně to ničím nepřipomíná housle, na které jsem trochu uměla, možná je to spíše něco jako taková… Příruční obrácená harfa? Matka si velice přála, abych na harfu uměla hrát, připadalo jí to elegantní a éterické, vhodné pro mladou křehkou lady, avšak mne více vyhovovalo těleso klavíru, za které jsme se mohla snáze schovat před světem a jeho silný zvuk.

A dost možná jsem zkrátka neměla ráda madam Beatrice, která měla při lekcích hry na harfu nepříjemný zvyk mne neustále chytat za prsty a zápěstí, aby mi je odtáhla od nástroje vždy, když jsem dle ní udělala byť sebedrobnější chybu.

Nakonec vstanu, abych zatáhla závěsy u okna, které ovšem nechám pootevřené, aby sem mohl proudit vzduch. Je to příjemná změna – vlastně celé tohle je… Neskutečná změna. Pořád mne to trochu vyvádí z míry. Namátkou si vytáhnu z police jednu z knih, se kterou se vrátím ke stolu a naliju si čaj. Svůj čas pak věnuji uždibováním zákuskům – já vím, že když to s ním všechno, bude mi asi těžko – ale… Ale co. Tak mi bude těžko, ale ono dost dobře nejde přestat je jíst, dokud nějaké na talíři zbývají. Popíjím k nim mátový čaj, před sebou mám otevřenou knihu…

… na kterou se nedokážu vůbec soustředit. Vlastně ani nejsem schopná říci, co to vlastně čtu, jak mi myšlenky neustále utíkají pryč. Ke všemu, co se stalo, děje, co se bude dít. Nakonec knihu frustrovaně zaklapnu a na chvíli prostě jen zakloním hlavu dozadu, zatímco si mnu spánky.

Poté se přesunu zpátky do postele, k nástroji, který ji nyní okupuje a posadím se k němu. Tedy, nakonec si jej položím přes nohy do klína, abych se k tomu mohla pohodlně opřít zády o polštáře. Z těch prstenů příliš moudrá nejsem, patří to na jednu nebo obě ruce? Hm. Vlastně poté, co párkrát opravdu necitlivě brknu o struny, raději prsteny minimálně na nějaký čas odložím, zatímco… Zkrátka zkouším, co s nástrojem vlastně svedu.

Je to uklidňující činnost, zaměstná to moji hlavu dost na to, abych neměla čas na přemýšlení o čemkoliv jiném a zároveň mi to pomáhá s cvičením jemné motoriky. No… A také se tím dá strávit celý večer, než mi víčka opět zavře únava.

♬♬♬♬♬

Tohle se nemělo stát

V uších mi duní tlukot cizího srdce. Je to nejpodivnější píseň na světě. Píseň života, nazvala by to Zerachiel. Stejně jako dirigentovi na pódiu jí stačilo mávnout hůlkou a hudba uposlechla každé její přání. Když natáhnu ruku já, bubny utichnou a housle protáhnou tu poslední děsivou notu. Nevím, co dělám. Vím jenom, že ho nemůžu nechat odejít s tou schránkou, a to jediné dává dokonalý smysl. Úkol musí být splněn. A pak se nitka přetrhne. A nastane hrobové ticho.

Ani si neuvědomím, že se dveře otevřely, dokud se přede mnou neobjeví Elyse a nezačne mi pomáhat na nohy. Jako by mi až teď došla ta zvláštní lidská potřeba, vydechnu. Ano, musím dýchat. Stejně jako v tom sarkofágu, když to na Zerachiel dopadlo. Věděla, co musí udělat. Nebyla jiná cesta. Ona… to ona…

„J-já…“ zakoktám se, když okno cvakne a Elyse se ke mně otočí.

Co se stalo?

„… nevím. Ne-nejsem si jistá, on… ten muž v masce…“

Podlaha se zhoupne. Najednou se mi zdá zvláštně měkká, ne tak měkká jako koberec, to ne, jenom mi nepřipadá dost pevná, aby byla opravdová. Ano, to je přesně ten problém. Není opravdová, nic z toho není opravdové. Nemůže bát. Tohle se přece nemělo stát… Už vůbec ne podruhé! Ve snaze nabýt rovnováhu udělám krok stranou, čímž se dostanu přímo pod obraz Philipa v loveckém obleku. Shlíží na mě chladně netečným pohledem, ale já místo něj vidím znovu jen nebesa ohraničená jiskrami ohně, vážnou tvář vévody, černé peří a – pád. Ten strašlivý pád. A chrám. Sarkofág a konečně Ramiela, který… kterého jsem…

„… nechtěla jsem ho zabít!“ vypadne ze mě, než se stačím zarazit. A já nechtěla. Bože, věř mi, když to říkám. Nechtěla jsem zabít ani Philipa, jenom – jenom se to všechno stalo tak rychle a on by – „odnesl tu schránku a to jsem… nemohla… Nechtěla jsem. Tohle ne, proboha,“ slyším se nesmyslně opakovat. „Elyse, nevím… Já nevím, proč se tohle děje. To jejich krev… Slyším jejich krev. Přesně jako v tom snu.“

Třesu se. Vím to. Uvědomuji si to se zvláštním zaujetím, jako by to snad ani nebylo mé tělo. I to by dávalo větší smysl než to, co se právě stalo. Já bych ho přece… nezabila. Pohnu se vpřed, nebo možná spíše klopýtnu, už si vlastně nejsem jistá. Svět se ztrácí v mlze, v níž je už jenom docela malé okénko. Musím ho – vidět. Nahmatám kliku na okně a prudce za něj zaberu, abych ho otevřela dokořán.

Na kratičkou chvíli strnu, když zaslechnu Alyiu, nicméně Karem zřejmě sám moc dobře ví, co by v tuto chvíli bylo moudré a co už méně, a tak za mnou vyjde na chodbu a zavře za sebou dveře. "Na běhání to zatím není, ale rozhodně se cítím lépe. Je to skoro jako... Zázrak," potvrdím mu, ačkoliv jakmile spatřím, že si mne prohlíží, mimoděk se ošiju. Ten župan na mě visí stejně jako včera a vlastně mne samotnou překvapuje, že mě vlastní tenké nohy zvládnou unést.

Vzápětí zpozorním, když se Karem nečekaně rozhovoří o tom, že mi vyhradili část domu. To je... Rozhodně dobré vědět. Nenapadlo mne, že by až tolik úzkostně dbali o moji bezpečnost, ačkoliv když si zpětně vzpomenu na to, co říkala v lázni Alyia, začínalo to dávat smysl. Bojí se, že by mě někdo mohl poznat? Nebo je to ještě kvůli něčemu jinému? Zamyšleně semknu rty a kývnu hlavou, přesto je z mého výrazu patrná ta dychtivost, přehršel otázek, kterými bych nejraději Karema teď a tady zasypala.

Ovšem namísto toho se rozejdu po jeho boku chodbou pryč. K tomu mne nemusí dvakrát pobízet, cítím se stále nesvá z představy, že by náš rozhovor přeci jen Alyiu vylákal ven. Kráčím pomalu, začínám po pravdě trochu cítit nohy, jakkoliv se snažím to na sobě nedávat najevo. Byť je to nakonec stejně Karemova ruka, která mne zachytí za loket v okamžiku, když v chůzi bez varování zakolísám. To už jsme ovšem kousek od našeho cíle, koupelna se nachází příhodně takřka hned u mého pokoje. Cizokrajné chutě majitele domu naštěstí v případě této místnosti připomínají jen dekorace a barevné ladění kachlí, jinak koupelna vypadá... No, jako koupelna.

Překvapeně pohlédnu na Karema a na rtech se mi objeví lehký úsměv. "Jestli to dobře chápu, tak u vás... Nemáte vany? Jen takové velké lázně?" vypadne ze mne zvědavě, byť se za tu otázku v další chvíli tak trochu zastydím. "Vana mi nevadí, nerada bych někomu přidělávala další práci a účty k tomu," dodám měkce a lehce u toho potřesu hlavou. Ovšem jakmile dojde řeč na jídlo a další věci, které by mi zde mohly zpříjemnit můj... Ozdravný pobyt... V tváří tvář takovým nabídkám je opravdu těžké zůstat skromná.

"Něco sladkého zní opravdu lákavě... Zvláště, když si teď žiju sen každé lady - nemusím si hlídat figuru," řeknu odlehčeně. Pokud bych se měla neustále jen litovat, zblázním se z toho. Musím... Musím začít hledat na tomhle všem i to... Dobré. "Za ty knihy vám děkuji, jste laskavý, pane Asghare. Určitě nad tím popřemýšlím, takhle z hlavy mne v tuto chvíli žádný titul nenapadá, to bych musela hlavní knihovnu navštívit osobně... Ovšem nepohrdnu asi ničím, co by nebude Bible nebo Alenkou v Říši divů."
To, že Alexander je mimo dům mne... Svým způsobem zamrzí, musím myslet na to, co na Rosehillu zjistil, zvláště pokud tam vyrazil hned po našem rozhovoru... Ale hádám, že aspoň budu mít čas na to se trochu dát dohromady, abych při našem dalším setkání už vypadala trochu více jako člověk. Vlastně... Proč mi na tom tak záleží? Kvůli Dumah? Ani celý prospaný den nic nezměnil na všech těch rozporuplných pocitech, co se točily kolem toho muže. Trochu mne to rozčilovalo i děsilo zároveň, ten fakt, že na mě měl tak velký... Vliv.

"Opravdu si nechci zbytečně vymýšlet nebo si klást nějaké nároky, jsem vám vděčná za pohodlí, co mi zde poskytujete... Ovšem... Nemáte náhodou v domě... Klavír? Nebo jiné nástroje? Bude to znít asi zvláštně, ale bez hudby... Dny bez bez ní mi připadají prázdné. Před... Tím... Jsem cvičila i několik hodiny denně..." zeptám se, byť očekávám zápornou odpověď. Neuměla jsem si představit, že by v sídle jako tohle měli něco takového, byl to sice očividně prostorný velký dům, nicméně dokonce ani v Zahradách nebyl klavír součástí každé domácnosti.

Vera De Lacey

Pocit příjemného hřejivého tepla v hrudi začne vyprchávat, stejně jako se obraz světlovlasého muže vytrácí a stává se z něj jen vzpomínka. Místo toho zase vnímáš únavu, bolest z naraženého boku a zoufalost. Nejspíš z toho bude další modřina, která se ale jen přidá k bohaté sbírce těch ostatních. Novějších i starších. Musíš se přimět myslet na současnou situaci a nesklouzávat zase zpátky do vzpomínek na… To město… Toho muže… To zvláštní jméno…

Slyšíš stále sílící hlásek ve tvé hlavě, který ti připomíná to jediné, na čem teď záleží, a to je ta zlatá krabička v rukou maskovaného muže, který vypadá, že tě brzo bez nějakého většího loučení opustí. Kolečka v hlavě zapadnou na správná místa a tobě v mysli vytane další z těch zvláštních jmen. Vykřikneš ho, aniž by si o tom, jakkoliv přemýšlela. Postava, která už je napůl venku z okna sebou trhne a zastaví se v půlce pohybu. Vidíš jen, jak se k tobě otočí nehybná maska, zpoza které se tehdy párkrát zaleskly zlatavé oči.

Natáhneš ruku, snad jako kdyby si ho chtěla chytit za paži jako tenkrát a rozloučit se. Místo toho se ale natáhneš to té rudé lince, která vede k jeho tělu. Z části je to automatizované, z části se musíš doslova pekelně soustředit, ale nakonec skutečně jako kdyby si měla tep jeho srdce nadosah. Jako tenkrát. Snad protože jsi v panice anebo snad díky tomu, že tohle je pro tebe zcela nové a vlastně ani pořádně nevíš, co děláš, nedá se pak tvé konání příliš srovnávat se šetrností a opatrností Zerachiel. Jeho srdce poskočí vynechá hned několik úderů.

Vidíš, jak se bolestivě zkroutí a ruku si přitiskne k hrudi, zatímco mu zlatá krabička vypadne na zem. Z pod masky se ozve těžký výdech a vzápětí na to začne evidentně ztrácet kontrolu nad svým tělem. Překlopí se… a s tiše se sesune z okna. Bohužel na druhou stranu, než spadla skříňka. Nitka se přetrhne a zůstanou za ním jen ve větru vlající závěsy.

„Paní!“ Dveře konečně povolí a rozletí se. Je v nich vyjukaná Elyse, které se oči ještě rozšíří, když vidí tu podivnou scénu před sebou. „Co… co se stalo?!“ Doběhne k tobě, kde přiklekne, aby ti pomohla na nohy. „Proč jste tak křičela? A proč nešly otevřít ty dveře… a kde…“ Rozhlédne se po pokoji a pohled jí padne na zlatou skříňku ležící na boku pod otevřeným oknem. „A proč je ta skříňka…“ Dojde pak k ní a zvedne ji. Vítr z okna nesoucí sem vůni a chlad deště jí rozfouká vlasy. Se skříňkou v ruce se Elyse otočí, vyhlédne z okna a prostě ho zavře. „Tak, co přesně se stalo?“

Delilah Blair Flanagan

Karem tě klidně sleduje a všimneš si, že se pod vousy lehce pousměje. „V pořádku, v pořádku.“ Otevře více dveře a vyjde na chodbu za tebou.

„Kareme? Kdo je tam?“ Ozve se za ním pokoje Alyin tázavý hlas.

„V pořádku Alyio, je to jen tady náš host. Vyřeším to s ní. Nemusíš se bát.“ Otočí se krátce do místnosti a zavře za sebou dveře, nechajíc tam Alyiu s její ne zrovna dobrou náladu.

„Takže vidím, že už zvládáte stát a nevypadá to, že by vás to tolik vyčerpávalo.“ Přeměří si tě stojící na chodbě. Rozhodně by si neřekla, že tě to z tvých sil nic nestojí, ale stále je to výrazné zlepšení oproti několika dnům zpátky.

„Nemusíte se bát, lady. Tenhle dům jen tak prázdný nebude. Na to je příliš velký. Pro vás je ale zatím vyhrazená pouze tady západní část. Vaši přítomnost chceme držet inkognito. Ačkoliv se zde pohybují převážně naši lidé, jeden nikdy neví a pan Alexander je v jistých věcech dosti… obezřetný. Nerad nechává věci náhodě.“ Dodá krátce na vysvětlenou.

„Koupelnu? Ale jistě. Vlastně jste ji už přešla.“ Pousměje se a dojde k tobě připraven ti případně nabídnout rámě, nebo jakkoliv tě podepřít, kdyby to vypadalo, že tvůj krok není natolik jistý, aby ses tu zvládla pohybovat bez opory. „Raději půjdeme.“ Otočí se krátce ke dveřím, které necháváte za sebou a můžeš si jen domýšlet, jak se asi teď Alyia tváří.

Zastavíte se kousek ode dveří vedoucích do tvého pokoje. Pouze jsou ob jedny na protější stěně. Karem je otevře a za nimi je zařízená koupelna. Tentokrát už je zde nádech orientu výrazně méně patrný. Vlastně to docela připomíná koupelny, na jaké si zde zvyklá. Pouze jisté části dekoru nábytku a zdobených kachlí si zachovávají exotický nádech. Rozhodně to není prostorná místnost jako s lázní, ale je zde vše, co člověk potřebuje.

„Tady… Pokud byste si ale přála, není problém, aby vám někdo nachystal zase lázeň jako včera. Jistě je to příjemnější, než se tísnit v těch vašich… vanách.“ Promluví Karem stojící vedle tebe.

„Nebo byste si přála nějaký čaj? Občerstvení? Náš kuchař umí výborné sladkosti. Myslím, že už by to váš žaludek mohl zvládnout. Samozřejmě, jen pokud chcete.“ Otočí se na tebe. „Případně byste si přála něco jiného? Nějaké knihy jsou ve vašem pokoji, ale pokud byste měla určité přání, mohu se podívat, zda knihu nenajdu v hlavní knihovně.... Jestli hledáte Alexandra, tak ten tu momentálně bohužel není... Ehm, nějaké pracovní povinnosti, co jsem tak pochopil.“ Zaváhá lehce, ale už to dál nerozebírá a čeká, co si lady poručí.