Andor.cz - Dračí doupě online

Verše: Příležitosti, které se anděli nenaskytnou často

Pod pátravým pohledem Lucifera si připadám zvláštně. Ne špatně, jenom zvláštně. Snad maličko nesvá. Těžko říct, co všechno mu iluze odhalila, co všechno prožil se mnou a co si o tom myslí, ale dohlédl hlouběji než kdokoliv jiný. Dostal se za pečlivě strážené dveře hned s několika zámky, aniž bych mu v tom mohla zabránit. A já bych vlastně ani nechtěla, vždyť… je to anděl prvního kůru, jeden z těch, kteří mají nejblíže našemu pánovi. Jenom tím, že tady stojím v jeho společnosti, si Mu připadám blíž. Na rtech mi vykvete úsměv. Pod kůží se mi šíří šimravé teplo a tíha na srdci vzlétne ladně jako pták. Ať už Zkouška dopadla jakkoliv – a opravdu si nedělám valné naděje –, za tohle setkání to stálo.

„To jsem ráda,“ řeknu, než se znovu otočí ke Kamaelovi. „Vám také.“

Když se muži otočí a zamíří pryč z arény, zůstanu stát. Vydechnu a zavřu oči. Dovolím si chvíli klidu, než se znovu dám do pohybu. Tohle bylo výživné… Chvíli to budu muset vstřebávat, abych si ujasnila názor na to, co se odehrálo. A na ty, které jsem díky téhle zkoušce potkala. Povolím křečovitě sevřená křídla a máchnu jimi. Část mě se už chystá vznést k obloze a vydat se domů, ale pak se přeci jenom ohlédnu za Luciferem a Ramielem.

Váhám jenom chvíli, než za nimi vykročím. Musím trochu popoběhnout, abych je dohnala, a okamžitě jim věnuji omluvný úsměv. Neměla jsem se v úmyslu na nic ptát a možná bych ani neměla, ale… To, co bych se ráda dozvěděla, se zkoušky netýká. To spíše serafína jako takového. A Ramiela. Pozastavím se na něj pohledem a zkouším odhadnout, nakolik přesná iluze to byla. Mihla jsem se v jeho zkoušce také? Nakolik do něj Lucifer viděl? A nakolik viděl do mě?

„Vlastně bych otázku měla,“ promluvím k Luciferovi. „Netýká se to úplně naší zkoušky, ale… Jak tvé iluze fungují? Jaké to je pro tebe? Cítíš z nich něco nebo jsou to jenom vzdálené obrazy? Omlouvám se,“ zarazím se rychle. „Je to… fascinující představa.“

Pomlčím o tom, že s Alyiou jsem si už zcela nevhodně potykala – nevhodně nejen ze společenského hlediska, skoro jako bych tím vypustila tygra z klece. Kývnu sotva patrně hlavou. „Tak tedy… Alexander,“ souhlasím s tím návrhem tiše. Vlastně na tom nezáleží, zda ho budu oslovovat pane Morley nebo jeho křestním jménem, když se mi převaluje na jazyku jen to jedno jediné oslovení. S jasnou hlavou se mi ovšem daří si za pomoci rozumu držet větší odstup, vystavět aspoň chatrnou bariéru stojící mezi andělem ze vzpomínek a mužem z masa a kostí stojícím přede mnou.

Překvapeně zamrkám, když si sundá sako a začne rozepínat knoflíčky na vestě. Možná je to směšné, ale tohle je něco, co v mé přítomnosti dělal akorát tak Bartholomew. Rychle uhnu pohledem, když mi jej bez varování opětuje a s nejistým polknutím mírně sklopím hlavu. „Zdejší móda je jako zbroj, má nás chránit, pohodlí je až… Úplně na konci seznamu,“ brouknu v odpověď a když k němu zvednu oči, má povolenou už i vázanku. Ah. Zase těžko ho soudit, sama jsem trpěla vždy, když jsem se musela nechat sešněrovat – doslova – a stáhnout příliš utáhnutým korzetem. Oblékat se jako správná dáma bylo leckdy nepohodlné a bolestivé. A já si vždy v takových šatech připadala jako… Podvodník.

Začínám mít pocit, že ode mne všichni čekali daleko víc, než jsem si kdy myslela, že dokážu. Tohle je ovšem aspoň myšleno v dobrém na rozdíl od zklamání, které mi dala Alyia najevo. „Bylo to moc dobré, mám skoro výčitky svědomí, že to nedokážu sníst celé,“ přitakám. Byť… Brzy… Nejsem si jistá, co si pod tím slovem představit, ale nechci vstupovat do Alexanderova optimismu vlastní skepsí. Byť… Také bych si to přála. A o tom, že mě ruce pálí jak čert a položené je mám na stole jen proto, abych jim ulevila, o tom se raději také nezmiňuji.

Další otázka… Je už více na tělo. Mnohem více na tělo. Srdce mi poskočí a hruď se jako na povel na okamžik stáhne. V krku pocítím nepříjemné šimrání, které mne přinutí odkašlat a připomenout, že zánět je pryč, ale zcela zdravá nejsem.

„Nebylo by fér před vámi tajit, co se stalo… Zvláště… Zvláště v mé situaci… A zvláště před vámi,“ potřesu jemně hlavou. „Máte samozřejmě pravdu, jsem… Žila jsem v Zahradách. Ostatně sanatorium doktora Harta není známé tím, že by přijímalo kohokoliv, kdo za to dobře nezaplatí. A za mě někdo zaplatil, tak snadné to je,“ dodám o poznání tišeji – napjatěji. Jaká je to ironie, že? Jeden muž musel zaplatit za to, aby mě tam zavřeli a druhý, aby dostal zpátky moje tělo. Někteří lidé si vůbec neuvědomují hodnotu svého života a já… No, zdá se, že bych se mohla dopracovat k velmi přesné sumě.

Natáhnu se po sklenici se šťávou, abych se napila.

„To neříkejte dvakrát, mám tolik otázek, že nevím, kterou bych měla začít…“ přeci jen se pousměji. Aspoň na chvíli, než si vzpomenu na rozhovor s Alyiou. Nadechnu se. „Asi… Bude nejlehčí začít… Od začátku. Jak jste věděl, že mě máte hledat?“ vyhrknu. Stále si vzpomínám na ten sen, na melodii, která mne odnesla daleko… K němu. Bylo to snad tehdy? Díky téhle náhodě? „A ten stín? To jste byl vy? Nevybavuji si, že by Kamael…“ zarazím se. Možná, jednou, jak ztlumil světelný orb a nechal přízemí domu ponořit do šera… Zamrkám. Znovu si odkašlu. Měla jsem to jméno vůbec zmiňovat? „… myslela jsem, že doopravdy začínám bláznit, přemýšlela jsem nad tím celé… Dny…“

K mému vlastnímu překvapení mě Alyia neveze zpátky do pokoje - jak jsem předpokládala - ale do jídelny. Vlastně mne ani v té nejdivočejší fantazii nenapadlo, že bych se mohla najíst někde jinde, než s tácem jídla na posteli nebo u stolu v ložnici. I přes únavu a poněkud dusné příměří s Alyiou se zvědavě rozhlížím po místnosti. Celý tento dům na mne působí jako bych se ocitla v úplně jiném světě, daleko... Tisíce mil od Jeruzaléma. Stále si na to nemohu zvyknout, i má vlastní domácnost oproti tomuhle byla chladným ponurým místem, natož ve srovnáním s mým "novým" domovem, který jsem našla v Hartově sanatoriu. Až mi z toho všeho oči přechází a nevím, kam se dříve dívat. Mimoděk si promnu rozbolavělé oči i unavenou tvář. Čím více zdejší prostředí poznávám, tím více se zde cítím... Cize.

S Alyiinou pomocí se poněkud těžkopádne přesunu z kolečkového křesla na vyřezávanou židli s měkkým příjemným čalouněním. I přes svoji muší váhu mne nohy málem neunesou na kolik mi chybí v těle jakákoliv síla. Snažím se na to nemyslet. Stůl přede mnou je prostřen skutečně velkoryse a polévka... Polévka moc dobře voní. Až se mi z té vůně stáhne žaludek a dosti nevybíravým způsobem mi připomene kolik jsem toho v posledních dnech... Týdnech?... Vlastně snědla."Dobře, děkuji," odpovím své společnici, zatímco bříškem prstu přejedu po chladném povrchu bronzového zvonku, co mi tu zanechala. Více ji nezdržuji, jen ji vyprovodím pohledem z místnosti.

Nebudu lhát. O samotě se cítím klidněji - a hlavně jistěji. Nejsou tu cizí oči, co by mne sledovaly, hodnotily, soudily. Není tu nikdo, před kým bych se musela stydět, když beru do rukou lžíci a ta mi z nich na poprvé málem vyklouzne jak moc se při stisku chvějí. Ze sladké šťávy mi div netrne jazyk, jak moc jsem něčemu takovému odvykla, přesto si dopřeji několik doušků. Potřebuji energii. Potřebuji cukr a maso.

Odhodlaně se pustím do polévky, silný vývar je tím nejlepším jaký jsem za poslední týdny měla. Nehltám, byť to k tomu chvíli svádí, jím pomalu a po malých soustech. Polévku nedojím zdaleka celou, když misku od sebe odsunu a přitáhnu si blíže poklop ukrývající pronikavě vonící maso se zeleninou. S prvním soustem mi v ústech exploduje celá plejáda neznámých chutí. Zamrkám. Tak trochu váhavě to sežvýkám a polknu. No, vlastně... To asi chutná dobře? Vlastně nad tím po pár soustech ani moc nepřemýšlím, vychutnávám si už jen ten fakt, že to vůbec nějakou chuť mám. Přísahám, že po jídelníčku, co mi nakázal otec Fernsby bych prohlásila za delikatesu i dobře ochucenou krysu.

Ovšem ani veškeré mé odhodlání nestačí k tomu, abych nachystané jídlo snědla beze zbytku. Vlastně se dá považovat za úspěch, když do sebe vtlačím polovinu z každého jídla, a že u těch posledních soust masa se zeleninou těžce oddechuji a funím jako lord Cavendish, co raději celý večer tráví u banketu než aby musel jít tančit se svojí o dvacet let mladší ženou. Z pochopitelných důvodů, samozřejmě.

Zrovna usilovně žvýkám kousek masa, když zaslechnu zvuk otevírajících se dveří společně s kroky. Nejdříve svědomitě polknu, než pootočím hlavu v očekávání mé vrchní strážkyně, když... Hlas, který se ozve, rozhodně nepatří Alyii. Ani Karemovi. Vidlička cinkne o talíř, jak mi vyklouzne z prstů. Trhnu sebou a na krátkou chvíli odtrhnu od Alexandera pohled, abych se ujistila, že jsem nenapáchala žádné velké škody. Vypadá... Vypadá jinak. Oblek, co má na sobě i stažené vlasy mi připomenou, že jsme stále v Jeruzalémě, protože se sem... Vůbec nehodí. Přesto mu to sluší, dokážu si jej bez problémů představit na kterémkoliv z večírků pořádaných v Zahradách... Byť barva jeho vlasů byla stále nezvyklá, možná až moc.

"To je v pořádku, není za co se omlouvat, pane Morley," zavrtím hlavou a tentokrát si dám pozor na to, abych jej oslovila správně. Přistihnu se, že z něj nedokážu odtrhnout oči, teď... Když si ho mohu prohlédnout lépe. Pořádně. Bez té vlčí mlhy. "Ah, ano, byl to sice boj, ale aspoň něco se mi podařilo zachránit," přitakám a během těch slov si mimoděk vjedu prsty do vlasů, abych jeden z pramenů vysvobodila ze zajetí ucha. A vzápětí ho zastrčila zpátky. Vlasy se mi stále vlhce lesknou, cítím mokro v místech, kde se voda vpila skrze župan i košili. Mám je nyní vlastně tak dlouhé, že mám pocit jako by byly naprosto všude. Už před nástupem do sanatoria jsem je měla na můj vkus přerostlé a za tu dobu přeci jen ještě povyrostly.

"Já.. Ano, všechno v pořádku. Podle pana Asghara jsem na tom lépe než sám očekával, akorát... Akorát myslím, že značně přecenil moji schopnost do sebe vpravit více než myší porci jídla," na rtech se mi objeví náznak úsměvu. "Pokud... Nemusíte kvůli mě odcházet, jestli jste... Omlouvám se, tohle mi moc nejde, za tu dobu jsem z tohohle trochu... Poněkud vypadla," dodám ve snaze zamluvit vlastní společenskou... Jak se to říká slušně? Ah, neobratnost.