| |||
Verše: Břemeno tvůrce Zerachiel Stojíš uprostřed písků arény a tvrdit, že se se ti podařilo urovnat si nedávné zážitky v hlavě by bylo dost odvážné. Naopak, čím déle tam stojíš, tím více otázek, o kterých dříve neuvažovala, ti vytane na mysli. Usměješ se mile na dvojici mužů před tebou. Kamael si zachovává vstříc tvému úsměvu i tak kamennou tvář, ale Lucifer ti ho oplatí, než se vydá společně s Ramielem po rozloučení pryč z arény.
Vidíš, jak se Ramiel s Lucieferem vzdalují a dochází ti, že s nimi odchází i možnost najít alespoň nějaké odpovědi na ty palčivé otázky. Ano, mohla by si teď jít domů, ale co z toho? Raději přidáš do kroku a místo směru domů, se vydáš v jejich stopách. Kamael tě vyprovodí jen krátkým ohlédnutím, než se vydá sám svou cestou.
„… a skutečně, tam nebyla jiná možnost, jak se odtamtud dostat?“ Slyšíš Ramiela, který jde vedle Lucifera a zaujatě na něj hledí.
„…možností bylo hned několik, Ramieli, a….“ Zarazí se Lucifer ve svých slovech, když si všimne, že nejsou sami. Zastaví se a ohlédne se na tebe. „Zerachiel? Ano, ještě něco?“ Nakloní tázavě hlavu lehce na stranu, patrně překvapený tím, že ses k nim přeci jen přidala. Když vyslovíš, svou otázku máš na moment pocit, jako by z něj opadlo jisté napětí.
„Mé iluze? Hmm, to je zajímavá otázka. Můžeme to probrat po cestě.“ Pousměje se letmo a vykročí zase směrem z arény. „Mé iluze fungují prostě. Vytvářím v nich svět, pravidla, vše… Zároveň v nich mohu být sám. Nejsou to rozhodně pouze obrazy. Vnímám, co se děje, jak aktérům, tak v zásadě také i vám. Jako tvůrce toho světa musím nést také jeho tíhu. Je to jen chabý odraz toho, co dokázal náš Pán, ale tím spíše chápu jeho břímě. “ Mluví pomalým, vážným tónem. „Je zajímavé vidět, jak vaše mysl reaguje. Jak ostatní uvažují. Každý naprosto jinak a jedinečně. Skutečně, svobodná mysl je opravdovým zázrakem.“ Vzhlédne k nebi a ve tváři se mu zračí obdivný výraz. „Nechávám se vámi inspirovat. Některé prvky v mých světech si vypůjčuji od vás. Je to… obohacující. Sám bych tak pestré světy bez ostatních nikdy nestvořil. Vždy by to byl jen můj… omezený pohled. Takto ale se ale můžu snažit pochopit i jiné.“ Shlédne k tobě, zatímco kráčíš po jeho pravici. Skutečně, když o tom tak přemýšlíš, některé prvky v paláci připomínali tvůj dům. Dokonce si vzpomeneš na to, že závěsy v několika oknech, které povlávaly v nočním vánku, byly doslova stejné. Tehdy ve spěchu vám to nedošlo, protože nebyl čas zabývat se takovými detaily, ale zpětně, když o tom přemýšlíš a vše si rekapituluješ nacházíš spoustu detailů, které byly tvé. Tvé osobní.
„A abych odpověděl i na tvou další otázku, Zerachiel, ano, cítím. Bez toho by to byl jen mrtvý obraz. Nic víc.“ Dodá věcně.
„Někdy to může být i větší zábava než zrovna hroutící se jeskyně.“ Pohlédne na tebe Ramiel přes Lucifera, který jde mezi vámi.
„Heh, ano Ramieli, uznávám, že dnešní scénář nebyl zrovna z těch, na které bude většina ráda vzpomínat.“ Pokývá hlavou Lucifer a smířlivě se pousměje, než opět zvážní a otočí se tvým směrem. „Za to se opět omlouvám Zerachiel. Vím, že to pro tebe rozhodně nebylo snadné.“ |
| |||
Kamael Zavrtím hlavou, přesto nedokážu odpovědět, že se není za co omlouvat. Skutečně není, ale mé myšlenky i přes veškeré sebezapření sklouznou zpátky k mému manželovi a není zase tak lehké… Je opět vypudit z mysli. Ba naopak. Je to nemožné. On je alfou a omegou všeho, co se mi stalo. Bartholomew je mým začátkem konce. |
| |||
Verše: Příležitosti, které se anděli nenaskytnou často
Pod pátravým pohledem Lucifera si připadám zvláštně. Ne špatně, jenom zvláštně. Snad maličko nesvá. Těžko říct, co všechno mu iluze odhalila, co všechno prožil se mnou a co si o tom myslí, ale dohlédl hlouběji než kdokoliv jiný. Dostal se za pečlivě strážené dveře hned s několika zámky, aniž bych mu v tom mohla zabránit. A já bych vlastně ani nechtěla, vždyť… je to anděl prvního kůru, jeden z těch, kteří mají nejblíže našemu pánovi. Jenom tím, že tady stojím v jeho společnosti, si Mu připadám blíž. Na rtech mi vykvete úsměv. Pod kůží se mi šíří šimravé teplo a tíha na srdci vzlétne ladně jako pták. Ať už Zkouška dopadla jakkoliv – a opravdu si nedělám valné naděje –, za tohle setkání to stálo.
„To jsem ráda,“ řeknu, než se znovu otočí ke Kamaelovi. „Vám také.“
Když se muži otočí a zamíří pryč z arény, zůstanu stát. Vydechnu a zavřu oči. Dovolím si chvíli klidu, než se znovu dám do pohybu. Tohle bylo výživné… Chvíli to budu muset vstřebávat, abych si ujasnila názor na to, co se odehrálo. A na ty, které jsem díky téhle zkoušce potkala. Povolím křečovitě sevřená křídla a máchnu jimi. Část mě se už chystá vznést k obloze a vydat se domů, ale pak se přeci jenom ohlédnu za Luciferem a Ramielem.
Váhám jenom chvíli, než za nimi vykročím. Musím trochu popoběhnout, abych je dohnala, a okamžitě jim věnuji omluvný úsměv. Neměla jsem se v úmyslu na nic ptát a možná bych ani neměla, ale… To, co bych se ráda dozvěděla, se zkoušky netýká. To spíše serafína jako takového. A Ramiela. Pozastavím se na něj pohledem a zkouším odhadnout, nakolik přesná iluze to byla. Mihla jsem se v jeho zkoušce také? Nakolik do něj Lucifer viděl? A nakolik viděl do mě?
„Vlastně bych otázku měla,“ promluvím k Luciferovi. „Netýká se to úplně naší zkoušky, ale… Jak tvé iluze fungují? Jaké to je pro tebe? Cítíš z nich něco nebo jsou to jenom vzdálené obrazy? Omlouvám se,“ zarazím se rychle. „Je to… fascinující představa.“ |
| |||
Probuzená Delilah Blair Flanagan Alexander jen souhlasně kývne, když souhlasíš s tím, že ho budeš oslovovat křestním jménem. Přesto to pro tebe není úplně ono. Na jazyk se dere naprosto jiné slovo, ale nevyslovuješ jej. Musíš si připomínat, že muž před tebou skutečně není generálem, ale nejspíše jen prostým obchodníkem. Stejně jako ty nejsi anděl smrti, Dumah, ale prostě jen… Delilah.
Alexander se trochu zarazí, když vidí, tvou ostýchavou reakci, když si uvolní své formální oblečení. „Omlouvám se. Síla zvyku.“ Dodá krátce a alespoň manžetové knoflíčky nechá tak, jak jsou. Podobnost s Bartholomewem, který se vrátil z obchodního jednání, je až nepříjemně živá.
„To jsem rád. V pořádku. Nemusíte se nutit. Ještě by vám pak bylo zle. Hlavně, že jste něco snědla. Myslím, že časem s tím už takový problém mít nebudete.“ Dodá uklidňujícím tónem, než se krátce rozhovoříš sama o sobě. Alexander tě poslouchá a pozorně sleduje. Skoro jako tehdy Kamael v aréně, kde jsi se dostavila na místo zkoušky. Vytane ti na mysli opět vzpomínka na cizí život.
„Takže vám tam někdo zaplatil pobyt. Proč? Měla jste nějaké problémy? A jak se stalo, že jste dopadla… jak jste dopadla? Tak přeci neskončí pacienti, když za ně někdo platí.“ Svraští Alexander čelo. „Ah.. Jistě… Nemělo to souvislost… s Dumah?“ Vysloví její jméno s naprosto správnou výslovností i přízvukem, na jaký jsi z jejích vzpomínek zvyklá. „Hledat? Nevěděl jsem to. Alespoň ne do toho momentu před více než měsícem, kdy jsem byl na palubě jednoho z mých zeppelinů. Tehdy jsem… cítil, že nejsem sám. Slyšel známou melodii.“ Odmlčí se a sklopí pohled k desce stolu. „Ten stín… ano… Bylo to poněkud komplikované, ale… podařilo se. Omlouvám se, že vám to způsobilo komplikace. Tyto věci nejsou tak snadné. Ne v této době.“ Mluví věcně a poněkud stroze. Jakkoliv ty si s Dumah nepřijdeš v jistých chvílích až tak podobná, Alexander je v tomto naprosto jiný příběh. Skutečně působí jako on… Gesta, způsob mluvy, občas i ten pohled. Až je to někdy děsivé.
„Kamael. Co o něm víte? A nebo o Dumah? Pochopil jsem, že nejspíše budete probuzená pouze krátce? Možná něco přes ten měsíc? Za tu dobu jste asi nedostala příliš odpovědí na své otázky. Sám jsem byl na tom kdysi podobně, ale to už je poměrně dávno.“ Prohlíží si svou ruku, která na rozdíl od Kamaelovy nemá na sobě zlatá tetování. Působí prostě… lidsky. „Víte, k některým z nás vzpomínky na minulé životy přicházejí sporadicky. K někomu prakticky vůbec, k jiným… častěji. Těžko říct, jestli se to dá považovat za požehnání, nebo naopak... Předpokládám, že nějaké záblesky jste však viděla, že?“ Zvedne opět pohled k tvé pobledlé tváři. |
| |||
Spirála Nathaniel Thorp Není to až tak dlouho, co se tvůj život obrátil zcela naruby. Nutno podotknout, že ty ses nemohl příliš vymlouvat na nečekané zmítání osudem, ale jednalo se tehdy o tvé dobrovolné rozhodnutí. Opustil si život, jaký si dosud znal. Pohodlí a bezpečí života, který by většina obyvatel Nového Jeruzaléma považovala na luxusní. Tvou praxi, stabilní příjem i měkkou širokou postel. Nezanechal si za sebou ale pouze hmotné statky. Ne, rozhodl ses odstřihnout i od lidí, kteří tě více či méně provázeli životem. Tvůj otec… A také do jisté míry i Johanna byly osoby, které chtě nechtě ovlivnily tvůj život i pohled na svět. Ne vždy však v tom pozitivním slova smyslu. Možná právě i jim si vděčil za své rozhodnutí se všeho vzdát a začít zcela na novo. Konečně dělat něco, co bude mít význam, co je správné. Konečně žít život, který má cenu… ☩
Vzhledem k tvému rychlému odchodu z rodného domu jsi si s sebou tenkrát nevzal velký finanční obnos, ale pronájem domu v Industriální čtvrti se nakonec ukázal jako nečekaně levná záležitost. Bylo to příjemné překvapení. Plíseň a vlhkost domu, kolem kterého často projížděly drožky, jejichž drkotající kola byla slyšet přes chabé skleněné tabulky, už tak příjemným překvapením nebyli. Ovšem nebylo to něco, co by se alespoň z části nedalo vyřešit.
Majitel domu pan Stevens se nakonec ukázal jako docela rozumný a přející člověk, a to si ani nemusel zmínit tu kouzelnou formulku, která otevírá mnohé dveře – že jsi lékař. Pokud si potřeboval radu, na koho se ve čtvrti obrátit, kde najít nějaké pracovníky, dobrý podnik, byl vždy k ruce. Dokonce ti pomohl sehnat i za pár šekelů vhodný nábytek na zařízení tvé ordinace. Pravda, bylo to provizorní a s vybavením v Zahradách se to nedalo vůbec srovnat, ale svůj účel to plnilo. Nájem si platil poctivě a vaše obchodní partnerství tak neutrpělo žádnou újmu, alespoň prozatím.
Byly chvíle, kdy si čas od času litoval, že sis s sebou nevzal více vybavení. Tvůj rychlý odchod i rozhodnutí tomu příliš nenahrávali a skutečně sis donesl jen to nejnutnější. Kolikrát si při samotném ošetřování pacientů automaticky začal hledat některý z nástrojů, aby ti došlo, že jej zde nemáš. Kolikrát ti také chyběly další zkušené ruce kolegy anebo alespoň sestry, zvláště u chirurgických zákroků, kterým si se z pochopitelných důvodů spíše vyhýbal, ale když nebylo zbytí, snažil si se pomoci, jak to jen šlo. Nástroje, světlo, léky… nebylo to tu ideální. To rozhodně ne. Ale i tak se ti dařilo zachraňovat životy. Přesto si ale věděl, že by to šlo lépe. Mnohem lépe.
Tvé dny se v poslední době dělily pouze na práci, pár chvil s lahví něčeho ostřejšího a trochu toho spánku. Sám si tušil, že tenhle kolotoč vede jen jedním směrem a nemůže to z dlouhodobého hlediska dopadnout dobře, ale pokračoval si. Tohle dávalo smysl. To, co jsi dělal, konečně dávalo smysl. A vidět dělníka, kterému stroj rozdrtil ruku, jak po nějaké době je zase schopen zvedat věci a víceméně zase fungovat, rozhodně dávalo tvému snažení smysl. Moc dobře si věděl, že místní většina lékařů, nebo spíše řezníků, by mu ji amputovala a rodina by tak přišla o veškerý zdroj příjmů a skončila velmi špatně. Až si se kolikrát divil, v jakém stavu k tobě přicházeli lidé, kteří údajně byli u tvých “kolegů“ ve čtvrti. Rozhodně si měl pochyby o tom, že mají plnohodnotné medicínské vzdělání.
I za tak krátkou dobu, co jsi zde strávil, se informace o schopném lékaři, který není ani příliš drahý, dokonce za svou práci častokrát ani nic nechce, rozkřikla po okolí a tvůj kolotoč začal nabírat na obrátkách. Doslova si byl poslední dny v jednom kole, zavalen prací. Úrazy z továren, děti s horečkami, často podvyživené, lehké ženy, které se snažily u nějakého pochybného lékaře zbavit nechtěného outěžku a skončily přiotrávené, nebo s vnitřním krvácením… Bylo toho tolik, a i když část z nich platila, začaly zdroje docházet. Lékařské vybavení, a především kvalitní léky něco stály a jakkoliv byl tvůj záměr poskytovat péči zadarmo šlechetný, začal narážet na tvrdý střet s realitou.
Ten večer si seděl u stolu. Unavený. Lahev s domácí pálenkou, kterou si dostal jako dar od jednoho z pacientů, už ztratila dobře polovinu ze svého obsahu. Byl vděčný, když ti ji dával. Neustále dokola ti děkoval a povídal ti z čeho ji dělají. Prý jen samé dobré věci. Skutečně, nebylo to špatné pití, ale účty to nezaplatí. To ti docházelo každým dnem stále intenzivněji. Čím více bylo pacientů, tím rychleji se zásoby tenčily. Byl jsi ve spirále, která vedla jen dolů… |
| |||
Cena života Nathaniel Thorp Blessed is the man who remains steadfast under trial, for when he has stood the test he will receive the crown of life, which God has promised to those who love him. |
| |||
Otázky a odpovědi Pomlčím o tom, že s Alyiou jsem si už zcela nevhodně potykala – nevhodně nejen ze společenského hlediska, skoro jako bych tím vypustila tygra z klece. Kývnu sotva patrně hlavou. „Tak tedy… Alexander,“ souhlasím s tím návrhem tiše. Vlastně na tom nezáleží, zda ho budu oslovovat pane Morley nebo jeho křestním jménem, když se mi převaluje na jazyku jen to jedno jediné oslovení. S jasnou hlavou se mi ovšem daří si za pomoci rozumu držet větší odstup, vystavět aspoň chatrnou bariéru stojící mezi andělem ze vzpomínek a mužem z masa a kostí stojícím přede mnou. |
doba vygenerování stránky: 0.396644115448 sekund