Andor.cz - Dračí doupě online

Zerachiel

Na tvá slova Kamael jen souhlasně pokývá hlavou. Ramiel sice chvíli vypadá, že chce něco namítnout, ale nakonec se kousne do rtu a nic nedodává. Je patrné, že i on si umí spočítat, kdy je přeci jen vhodnější mlčet.

„Dobře tedy, jestli nejsou nějaké další dotazy…“ Pohlédne na vás oba Lucifer.

„Já bych možná pár měl, ale… nebudu zdržovat tady Zerachiel a vlastně ani generála.“ Kmitne prchlivým pohledem Ramiel ke Kamaelovi a zase rychle raději vrátí pozornost Luciferovi. Kamael jen tázavě povytáhne obočí, ale nezasahuje do toho.

„Dobře, Ramieli. Mohl jsem to čekat. Připravím se tedy na tvůj další příval otázek.“ Povzdechne si Lucifer, ale vypadá ve vcelku dobré náladě. I Ramiel nevypadá, že by se před serafínem jakkoliv ostýchal na rozdíl od generála, od kterého si udržuje patřičný odstup. „Můžeme to probrat cestou z arény. Tady už jsme ostatně stejně pro dnešní den skončili, že příteli?“ Pousměje se Lucifer na Kamaela a ten jen souhlasně kývne.

„Naopak, já děkuji. Zerachiel, Ramieli, jsem rád, že jste dnes přišli a zúčastnili se zkoušky. Bylo to zajisté poučné pro obě strany. Určitě se vám pak někdo ozve s výsledky. Jen samotné rozhodnutí bude ještě chvíli trvat.“ Promluví vážně Kamael a Ramiel se jen krátce ukloní. „Zajisté, generále. Byla to čest.“

„Dobře tedy. Tady se naše cesty nejspíše rozejdou. Zerachiel, přeji pěkný den a děkuji.. bylo to skutečně velmi poučné i pro mě. Rozhodně… něco nového.“ Skloní k tobě Lucifer zamyšlený pohled, než zamrká a odkašle si.

 „Kamaeli? Pak si dáme vědět. A… Ramieli, tak pojď. Myslím, že si nějaký čas na tebe najdu.“ Pousměje se smířlivě Lucifer a pokyne Ramielovi, aby ho následoval. Ten na tebe jen mávne a vydá se rychlým krokem za mužem v bílé. Kamael se také rozloučí a tobě dojde, že je na čase se vydat domů. Zkouška je za tebou a zanechává po sobě smíšené pocity. Bylo to celé zvláštní. Je to poprvé, co jsi zažila něco takového. Tak reálného a při tom jsi celou dobu věděla, že je to jen iluze. Zabít někoho z vás… sama zemřít… Byla by vůbec reálná smrt taková? Možná už je Ramielův zájem o něco pochopitelnější. Lucifer je rozhodně velká záhada, ale generál Kamael na tom není o moc jinak. Nuriah ale rozhodně praskne závistí…

„Spíše řezník,“ odpovím váhavě a drobně se u toho ošiju. Fernsby na mě nikdy nepůsobil jako muž víry, ačkoliv něco v něm mne nutilo ho tak neustále oslovovat. Naštěstí se Alyia více nevyptává a já tak mohu tyto nepříjemné myšlenky pustit aspoň na chvíli z hlavy…

… abych se mohla trápit pro změnu něčím jiným…

Krátce se zarazím a značně znejistím, když zaslechnu poznámku cezenou skrze zuby jejíž tón nedává ani na okamžik pochyb, co si o tom žena myslí. Alexander. Neměla bych takhle o něm mluvit, je to… Je to pro mě pan Morley. Proboha. Cizí muž, který se velkoryse uvolil mi pomoci. Uvědomění si vlastního nevhodného chování má na mě stejný účinek jako klepnutí přes prsty od netrpělivé guvernantky. Ramena i záda mi sevře napětí, kterého se nedokážu zbavit. Mlčím. Nevím, co na to odpovědět, aniž bych nenapáchala ještě větší škody.

Ostatně Alyia se nerozpakuje seknout zpátky a uvést mě tak ještě do větších… Rozpaků? „Brzy budeme zase na cestě. Nemusíš se bát.“ Bojím se? Nevím. Přesto pocítím úzkost svíjející se v břiše. Potřebovala bych si v klidu utřídit myšlenky a začít přemýšlet o tom, co bude dál, ale… Nejde to. Nedokážu se soustředit na nic déle než pár minut. Nejen díky ženě, co mne probodává svým pichlavým odtažitým pohledem… Je toho očividně tolik, co nevím. Připadám si jako čerstvě narozené kotě potácející se v krabici.

„Dám na sebe pozor,“ ujistím ji polohlasně a… Jakmile zmizí z koupelny, dlouze vydechnu – až se mi ramena rozechvějí. Chvíli jen nehybně sedím v lázni a zírám na vlastní odraz, který mi můj pohled vyčítavě oplácí, dokud jej nerozbiju jedním dobře mířeným plácnutím do vody. Povzdechnu si, než začnu tiše pobrukovat stále se opakující melodii, abych vyplnila ticho čtyř stěn.

Slovy se nedá popsat ten pocit úlevy i čiré radosti, který se mne zmocní, když zuby hřebenu protáhnu posledním pramenem rusých vlasů zamatlaných olejem. Pousměji se. Možná je to malicherná hloupost, ale… Je to první věc, kterou se mi podařilo zachránit. Zachránit a vrátit do původního stavu. Ruce mne sice bolí tak, že nedokážu prsty zatnout v pěst bez toho, aniž by se mi začaly třást a svaly stahovat v nepříjemné křeči, ale stálo to za to. Rozhodně. Sklouznu dolů, pod hladinu, jen tvář nechám vznášet se nad ní, zatímco z vlasů pomocí vody začnu dostávat olej.

Vzpomenu si na Katherine, vždy mi s koupelí pomáhala a divila se, že se v té horké vodě má bledá kůže nikdy nespálí. Někdy jsem jí i předčítala nahlas z knihy, kterou jsem si ve vaně četla, zatímco mi vtírala do vlasů bylinné masti či směsi z čaje, které mi Kayla vyráběla přesně dle mých pokynů. A Kayla… Její výraz, když mě odváděly… Pracují stále v našem domě? Tedy… V našem…

Na okamžik zmizím celá pod hladinou a nechám se obklopit absolutním tichem.

* * *

„Už ano. Ten olejíček mě zachránil,“ odpovím Alyie poté, co ji přelétnu pohledem. Netváří se na mě, z jejího hlasu nezaznívá ani ta nepříjemná úsečnost, a tak… Tak se i já snažím. Nechci ji proti sobě poštvat, rozhodně ne v této chvíli. Z toho napětí a neustálého hlídání se… Cítím akorát vyčerpání, tu těžkou ubíjející únavu a neklid.

S její pomocí vylezu z vody, kde na mne spadne snad veškerá tíha světa. Mé vlastní tělo je opět tak těžké a nemotorné a… Osuším se spíše aby se neřeklo, než velice ráda zakryji své tělo košilí. Hedvábný župan též přivítám s radostí, příjemně klouže po kůži a zakrývá to všechno, na co nechci myslet – a ani nechci, aby to kdokoliv jiný spatřil.

Kývnu hlavou na znamení poděkování, když dosednu zpátky do křesla. Sice z toho mám stejně nepříjemný pocit jako prve – ale nejde to jinak. Krůček po krůčku… Musím být… Trpělivá. Mlčím, byť ticho mezi námi je nepříjemné. Možná bych měla zkusit… To nějak prolomit. Zlepšit? Vysvětlit, co já vím.

Ale… Ne, neudělám to. Nepromluvím. Chci se už jen v klidu najíst a odpočinout si. A tak když mě Alyia tlačí chodbou vpřed, nechávám mezi prsty zamyšleně prokluzovat pramen vlhkých lesknoucích se vlasů a modlím se za to, aby na mne snad nechtěla dohlížet i při jídle.

Delilah Blair Flanagan

„Otec Fernsby? To je nějaký místní duchovní?“ Nakrčí nechápavě Alyia čelo a čeká na tvou odpověď. Tvá další slova už ale nekomentuje. Tiše se vrátíš k pročesávání vlasů, které skutečně jde díky sladce vonícímu oleji značně snáz.

„Chápu, Alexandrovi… Jak jinak.“ Procedí skrz zuby kysele, když zmíníš, že celou situaci vysvětlíš až panu Morleymu. Nevypadá to, že by ji tvá slova potěšila, ale vidíš, že se sama drží, aby nenaléhala více. Raději se proto zase otočí a uhne pohledem. Začíná být patrné, že tohle má k relaxační koupeli daleko. Ty se zde necítíš úplně komfortně a vynakládáš většinu sil na to to skrývat a Alyia na tom není o moc jinak. Napětí, které tu mezi vámi dvěma visí ve vzduchu, by se dalo doslova krájet. Opět se rozhostí ticho, díky kterému máš alespoň více prostoru na to se soustředit na vlasy.

„Nepotřebuji tvou omluvu. Tohle… zdržení je jen nepříjemnost, která pro nás ve výsledku nic neznamená. Jednání se posunou. Cesty odloží. Není to nic, co by nás citelně zasáhlo. Brzy budeme zase na cestě. Nemusíš se bát.“ Ohlédne se na tebe úsečně.

Při tvé nabídce viditelně zaváhá. Pohlédne ke dveřím a pak zase zpátky na tebe. Je vidět, že o něčem notnou chvíli přemýšlí, než přeci jen nejistě přešlápne z nohy na nohu a… kývne. „Dobře, ale neutop se tady. Budu nedaleko, kdyby něco a přijdu tě pak zkontrolovat. Pro všechny případy.“ Dodá a s tím se otočí na patě a zanechá tě samotnou.

Konečně máš klid. Žádný pohled, který by tě nepříjemně propaloval a ani tu neznějí úsečné poznámky a vtíravé otázky. Jsi sama. Lázeň příjemně hřeje a nemuset svádět boj s vlasy, byl by to konečně čas na zasloužený odpočinek. Takto máš před sebou ještě nějakou práci…

Čas běží. Z poklidné hladiny, na které se vznášejí okvětní lístky a sušené bylinky stoupá líně pára. Rozčesáváš už poslední pramen. Konečně jsi na konci. Sladkou vůni oleje, už ani nevnímáš a je to tak lepší, po nějaké době už začala být docela vtíravá. Pročešeš poslední zamotaný kus a.. je to. Je to hotové. Ruce tě bolí, ale pohled na rozprostřené prameny vlasů vlnících se kolem tebe na hladině je dostatečným zadostiučiněním. Je tu chvíle klidu a odpočinku.

☩

„Tak… už jsi hotová?“ Ozve se po nějaké době známý hlas ode dveří. Jde k tobě Alyia, která vypadá zase o něco klidnější a viditelně se jí uleví, když tě vidí, živou a zdravou. „Tady. Pomůžu ti ven.“ Dojde k tobě, aby ti pomohla se zase postavit a podala ti velký měkký ručník, aby ses mohla osušit a pak se obléci do nové košile s vůní čerstvě vypraného prádla. „Ještě tohle. Ruku..“ Zvedne hedvábný župan s podšívkou, který je vyvedený v tmavě zelené barvě se zlatými a rudými ornamenty. Oblékneš si ho a Alyia ti ho pomůže přepásat v pase, než se opět těžce usadíš do kolečkového křesla.  

„Zavezu tě zpátky. Mělo by tě tam čekat jídlo.“ Řekne krátce, aniž by se na tebe podívala a zatlačí do vozíku.

Verše: Ne vše nové je špatné

„Ne.“ Zavrtím hlavou. Doopravdy si nic podobného nepomatuji. Pokud to ale dosáhlo až dolů do světa lidí muselo to být něco velkého. Doopravdy velké a co se dotklo nás všech a možná ještě víc dotkne. Rád ji poslouchám i když tentokrát zní starost v jejím hlase tak naléhavě že mě z toho bodá u srdce. Nakloním hlavu na stranu a poslouchám.

„Sdílím tvé obavy ale… pokud vykonali opatření musela být nutná. Kdo ví, co se tam děje. Pokud by bylo pravdou to, co naznačuješ mohlo by to vyvolat paniku. Protože co to znamená? Máš doopravdy strach, že bychom nemohli být znovuzrozeni?“ Oči se zadívají do vyhaslého krbu a zračí se v nich přemýšlení nad tou myšlenkou. „Nedivím se, že by něco takového chtěli držet mimo vědomí obyvatel Zlatého města. Kolik by to vzbudilo emocí?“

Vskutku. Vím, že Cassiel nevěří všemu, co se tady děje. Je skeptická k celé struktuře toho, jak nás svět funguje ale přesto zůstává věrná. Důvěřuj, ale ptej se. Naslouchej, ale nechávej srdce otevřené a mozek v pohybu. Líbí se mi to na ní i když jsem mnohem skeptičtější k tomu že někdo jedná za našimi zády. Ano, hodně věcí se nám neříká ale je to špatně? K čemu je vojákovi znalost všech politických kejklí. K čemu je písaři umět tvořit obrazy? K čemu je politikovi schopnost vládnout mečem? K ničemu. Každý máme svůj úkol. Své místo i poslání. Funkce samotné společnosti je závislá i na tom nejmenším kolečku, a proto by žádné nemělo být smutné ze své funkce naopak mělo by ji velebit. Cesta nemusí dávat plný smysl, pokud je pro dobro celého Zlatého města. Všichni jsme součástí plánu.

„Nenech se ochromit strachem z neznáma. Nejsme lidé abychom se báli toho, co nechápeme. Co je smrt a kdo jí měl možnost prozkoumat? Nemění celý život pocit smrtelnosti? Vědomí že hodiny tikají a ty nejsi věčný? Co když to značí příchod nových andělů? Představ si tu krásu, pokud by se z Háje opět vynořili noví z nás. Nové osobnosti, názory a úkoly. Copak na tom může být něco špatného? Počty jsou přeci pevně dané. Co by se stalo, kdybychom se nevraceli zpět? Rovnováha musí být zachována.“ Ani nevnímám kdy mé srdce ta myšlenka zcela pohltí. Rozvádím teorie rychleji, než stíhám domýšlet a má mysl se vrhá do neprobádaných vod. „Podívej se na lidi a jejich krátké životy. Díky jejich krátkému času na zemi dokáží úžasné věci, a to nejsou ani z části tak dokonalí jako my. Jen si to představ. Takový potenciál hnaný vědomím že na sepsání knihy nemáš tisíce let, ale musíš ji dokončit mnohem dříve.“

„Myslím…“ řeknu a pokleknu k ní, sevřu její dlaně ve svých, „že se nesmíme nechat zastrašit. Vše, co se děje má svůj význam a je dobré. Pro plán, pro nás a pro celkový obraz který vytváříme. Neboj se toho, co přijde v jakémkoliv případě. Zlaté město nás potřebuje a my mu sloužíme, jak nejlépe dokážeme. Je to naše poslání a všechno co je nové je dobré.“ Usměji se na ní povzbudivě a srdce mi tluče vzrušením nad tím co by to všechno mohlo znamenat.

Verše: Dojezd

Přistiženě mávnu křídly. Hruď se mi vzedme hlubokým nádechem, načež generálovi oplatím pohled již klidněji a odhodlaněji, jako bych mu chtěla dokázat – a popravdě nejenom jemu, ale také sama sobě –, že mě žádná iluze nesloží. Dokonce ani tahle. Pořád ještě cítím to výmluvné mražení v zátylku, kdykoliv se mi hlavou mihne vzpomínka na temný sarkofág, ale už se mi ji daří odstrkovat stranou. Nebylo to opravdové…

Znovu se ohlédnu k Ramielovi, ale nic neřeknu. Mám trochu problém vyrovnat se s tím, co vidím a slyším, jako by to pořád nezapadalo do toho, co jsem zažila. A ono nezapadá. Zkoušku jsme skládali oba zvlášť, teď už je mi to jasné. Bezděčně nad sebou zatřesu hlavou. Upnula jsem se na něj navzdory náznakům, které jsem ochotně přehlížela. Těžko říct, co to o mě vypovídá, nejspíše nic dobrého… Svým způsobem to bylo přirozené, je to bratr a umírali jsme spolu, ale teď zakopávám o kořeny náklonnosti rychle se zarůstávající do rodné půdy. Ve skutečnosti patří někomu jinému. Pokud vůbec někomu. Bylo to jenom divadelní představení, snadno přejatá a uvěřitelná role, až mám sto chutí smeknout herci klobouk. Až teď dokážu plně ocenit, jak věrný obraz Lucifer vytvořil. Ramielův způsob vyjadřování, jeho gesta, dokonce i intonace hlasu…

„Bylo to fér,“ řeknu. „Nebylo to příjemné, ale bylo to fér…“ Měla jsem Ramielovi říct, ať zkoušku dokončí on, dochází mi, pravděpodobně by toho byl schopen i ve chvíli, kdy já ne. Nebo odtamtud vedla jiná cesta, která mi v té chvíli nedošla. Ne, že by na tom teď záleželo… „Myslím, že to oba můžeme pojmout jako cennou lekci,“ když už nic jiného.

Nad výzvou, jestli bych se nechtěla na něco zeptat, něžně zatřepu hlavou. Vím, jak jsem dopadla. Zemřít zavřená v sarkofágu a nedoručit smaragd zpátky do nebes se totiž také nedá nazývat úspěchem, teď si nad tím můžu lámat hlavu sebevíc, ale na výsledku to nic nezmění.

„Myslím, že jsem slyšela vše, co jsem potřebovala slyšet,“ odpovím, „ale děkuji. Vám oběma, generáli Kamaeli, Lucifere. Nerada bych vás zdržovala od zaslouženého odpočinku,“ pousměji se přeci jenom. Pohledem ještě kmitnu ke generálovi a kývnu takřka v náznaku úklony. „Už jenom tahle příležitost byla velká čest.“

Boj s vlastními vlasy je pomalý a úporný, přesto to i přes bolest pulsující ve svalech nevzdávám. Kousek po kousku, pramen po pramenu. Olej mi stéká po rukou i krku, sladká vůně se vtírá do nosu až nakonec necítím skoro nic jiného. Aspoň na krátké chvíle ovšem musím dávat rukám aspoň trochu odpočinku na kolik cítím, jak mi tuhnou a těžkou únavou. Rozhovor s Alyiou mi v tom příliš nepomáhá, naopak... Když na mne pohlédne s neskrývaným zklamáním, na okamžik ztuhnu. Výtka, která dopadne na moji hlavu... Zabolí. Krutě tne do živého a zanechá po sobě hluboký šrám. Protože Alyia má pravdu. Jak jsem mohla dovolit komukoliv, aby mi něco takového provedl? Proč jsem nebojovala? Proč... Proč jsem to aspoň nezkusila?

Kousnu se silně do rtu a opět sklopím hlavu. Nedokážu se podívat ani na svůj vlastní odraz ve vodě natož na Alyiu. "Nevěděla jsem to, když si pro mě přišli, věřila jsem..." ostře se nadechnu. "Vzpomínky Dumah ke mně začali přicházet až tam, ale... Už bylo pozdě. Nevěděla jsem, jak uprchnout, měla jsem... Měla jsem strach z otce Fernsbyho. A pak jsem... Už byla příliš slabá na cokoliv," zatímco mluvím, vrátím se k pročesávání vlasů. Tahám za ně, až to bolí, zatímco vlastní hlas mi zní tak cize. Znovu se po ní podívám až v okamžiku, kdy zmíní... Užší okruh? Většina lidí? Pro mé bezpečí? Nezvykle ohleduplné? Její slova ve mne zanechávají akorát ještě větší zmatek, zatímco výraz i chování mne odrazuje od toho ji zasypat přehršelem otázek, které mám.

"Já... Asi úplně nerozumím tomu, o čem mluvíš. Ale... Neboj se. Řeknu Alexandrovi vše, co by měl vědět," pohled od ní opět odvrátím. Akorát tak včas, aby v další chvíli neviděla, že mi tváře opět hoří studem. Morley. Morleyho společnost. Jsem tak... Jsem tak hloupá! Za tohle bych si nejraději dala tu facku sama. Jistěže jsem Morleyho obchodní společnost znala, a samozřejmě nic z toho, co mi právě vmetla do tváře pro mě nebylo novinkou. Mimoděk se nahrbím v tváří tvář blahosklonnému úsměvu v její tváři a... Nesnáším se za to. "Byla jsem mimo sebe, když jsem se poprvé probudila. Nespojila jsem si to jméno..." odkašlu si.

Přechytím v rukách další pramen. Neschopná a hloupá k tomu. Tak musím v jejích očí nyní vypadat... Na okamžik si představím Bartha, a to jak by se mi za tohle vysmál a podotkl, ať raději zůstanu za klavírem. Silně k sobě stisknu zuby, až lehce zaskřípou než ten tlak opět povolí. Musím se vzchopit. Musím se dát dohromady. Už nesnesu další boty, které by mi šlapaly po zádech, další už ne. Na okamžik přivřu oči, abych ukonejšila svoji mysl a dokázala se soustředit.

Alyia pokračuje dál, z jejího hlasu čtu všechno. Hrdost, vášeň, trpkost i rozmrzelost. Je skutečně tolik podobná živelné Adriel... "Neudělala jsem to schválně, Alyio, já... Já chápu, že teď mělo být všechno jinak a důvodem všeho zlého jsem já, ale... Prosím, nenuť mě omlouvat se za to, že jste mi zachránili život..." potřesu hlavou. Do hlasu mi pronikne frustrace podpořená únavou. Ovšem aspoň na chvíli si podržím myšlenku na to, že Alexanderovi na mém osudu záleželo... Tak moc. Jakkoliv je to špatné. Pro něj i jeho obchod a ostatně... Já... V sobě cítím akorát zmatek. Je to cizí muž a tak bych o něm měla smýšlet. On není Kamael a já nejsem Dumah, ne doopravdy.

"Snažím se," povzdechnu si. "Bude... Bude mi to asi ještě... Trvat... Nemusíš tu se mnou být celou dobu, pokud nechceš..."

Zerachiel

Promluvíš. První slova ti jdou trochu hůře zformulovat, protože máš poněkud vyschlo v krku, ale není to nic proti tomu, jak si se cítila, když jsi byla pohřbená v sarkofágu. Nebo vlastně nebyla, ale… Zdálo se to velmi skutečné.

Cítíš, jak se na tebe upírá trojice pohledů. Ramiel rozhodně nevypadá příliš otřeseně. Naopak, nejspíš už bude nějaký čas mimo Luciferovu iluzi a tak už mu na rtech hraje ten typický křivý úšklebek. Kamael naproti tomu se tváří jako vždy, neměnně, jen si tě pozorně měří. Snad jako kdyby čekal, že se každou chvíli sesypeš. Nakonec nejunaveněji z celé trojice působí Lucifer, jediný serafín zde. Je to docela ironie.

„Ano, je to tak. A také, co jste schopní obětovat.“ Promluví pomalu Lucifer. „A ne, prosím, Zerachiel. Žádné pane. Mé jméno je Lucifer. Nejsem někdo, kdo by si zasloužil, nebo ještě spíše vyžadoval takové oslovení.“ Odpoví ti tiše. „A ano, jen si musím trochu odpočinout.“ Pousměje se omluvně a promne si spánek.

„A také to bylo to tom, jestli jste schopní vyhodnotit i tak kritickou situaci nezaujatě a učinit logické rozhodnutí.“ Doplní ho Kamael.

„A? Jak jsme dopadli?“ Skočí mu do řeči nedočkavě Ramiel a Lucifer si jen povzdechne.

„Jak myslíš, Ramieli? Řekl bych, že zboření poloviny jeskynního komplexu a zasypání i svého cíle se nebere příliš jako úspěch.“ Založí Kamael ruce na hrudi a upře nekompromisní pohled na Ramiela, který jen nasucho polkne. „Myslím, že ta statika nebyla úplně reálná… A…“

„V tom případě se ti omlouvám Ramieli, jestli cítíš, že jsem ti v té zkoušce, jakkoliv ukřivdil.“ Vloží se do toho Lucifer. Vypadá to, že to skutečně myslí vážně. V jeho hlase není ani stopa po jízlivosti, nebo výčitce. Ramiela jeho jednání viditelně zaskočí a zakoktá se. „Ne… Ne, tak jsem to nemyslel. Prostě jen. Asi se tam sešlo více nečekaných faktorů.“ Dodá o něco smířlivěji.

„Nemyslím si, že Lucifer by se tu měl omlouvat. Měl by si přijmout svůj díl zodpovědnosti za selhání, Ramieli.“ Kamaelova slova šlehnou jako bič. Generál nevypadá, že by se chtěl vyhnout konfliktu na rozdíl od serafína.

„V pořádku Kamaeli. Chápu, že ani jednomu to celé jistě nepřijde úplně… fér. Ostatně, nebyla to snadná zkouška ani u jednoho z nich.“ Mírní Lucifer Kamaelův zápal.

„Myslím, že ty by sis měl hlavně odpočinout, Lucifere. Zerachielina zkouška trvala výrazně déle než ty ostatní. Je vidět, že se to na tobě podepsalo.“ Stočí generál svůj přísný pohled pro změnu na muže v bílém.

Delilah Blair Flanagan

Rozčesáváš zacuchané vlasy a vtíráš do nich olej, z kterého se line nasládlá vůně. Skutečně to pomáhá, ačkoliv i tak máš pocit, že ti i takový obyčejný úkon dává pořádně zabrat. Paže jsou zesláblé a někdy je to skutečně boj rozplést chumel vlasů. Nevzdáváš to ale. Možnost toho, že alespoň vlasy budou vypadat jako před dávnými časy, kdy jsi ještě nebyla poznamenaná pobytem v Hartově sanatoriu, a především Fernsbyho kobce, je velmi silnou motivací.

„Hmm, takže ty to už víš…“ Pohlédne na tebe nikterak překvapeně, spíše… zklamaně? „V tom případě nechápu, jak ses mohla nechat zavřít na takovém místě. Nechat se tam… takhle udolat. Doslova zabít. Nedává to smysl, pokud si někdo, kdo nese její odkaz.“ Zakroutí nevěřícně hlavou a pátravě na tebe hledí. „Jistě, nemůžu tě nutit mi o tom povědět. Pouze zvaž, jestli některé věci nepotřebujeme vědět s předstihem... Alexander už tak zakázal většině lidí, aby s tebou přišli do kontaktu. Zatím to má povolen jen jeho nejužší okruh. Samozřejmě pro tvé bezpečí. Nechce nic riskovat. Je to od něj nezvykle ohleduplné.“ Ušklíbne se pohodí podrážděně hlavou, až jí zlaté náušnice zacinkají. Otočí se a raději udělá pár kroků zase od tebe. Zarazí ji až pak tvá další otázka.

„My? Myslíš tím ty, které si viděla? Alexander se ti nepředstavil? Alexander Morley? Morleyho obchodní společnost?“ Podívá se na tebe, jako kdyby si byla prostá venkovanka, kterou zavál vítr do velkoměsta. „Má pobočky po celém světě, a především v Jižních provinciích je majoritním členem trhu. Ale chápu, že ne všichni se k takovým informacím dostanou. Pokud si třeba někde sloužila u některé z rodin, nebo pracovala v nějaké putyce, těžko by si něco takového věděla.“ Pousměje se blahosklonně. Takto, když ti to Alyia řekla, zacvaklo ti v hlavě těch několik povědomých koleček na své místo. Samozřejmě, že jsi o této společnosti slyšela. Jeruzalém ve velkém využíval dovozu, který zajišťovala. Především čaje a koření z dálných krajů šly na dračku a v Zahradách se mnozí rádi chlubili různými předměty z exotických krajů.

„Karem a já jsme jeho společníci. Ne přímo obchodní, ale pomáháme mu. Každý máme své povinnosti. Jsme s Alexanderem už dlouho.“ Dodá a z jejího hlasu je cítit hrdost. „Samozřejmě, nejsme jediní, ale Alexander naznal, že do této… záležitosti nebude ostatní zatahovat. Už tak se muselo zrušit několik domluvených jednání. Na některá se čekalo už skoro rok… Rozhodně jsme teď neměli sedět v Jeruzalémě.“ Nakrčí rty a už se ani nesnaží skrývat jistou rozmrzelost.