Andor.cz - Dračí doupě online

K mému vlastnímu překvapení mě Alyia neveze zpátky do pokoje - jak jsem předpokládala - ale do jídelny. Vlastně mne ani v té nejdivočejší fantazii nenapadlo, že bych se mohla najíst někde jinde, než s tácem jídla na posteli nebo u stolu v ložnici. I přes únavu a poněkud dusné příměří s Alyiou se zvědavě rozhlížím po místnosti. Celý tento dům na mne působí jako bych se ocitla v úplně jiném světě, daleko... Tisíce mil od Jeruzaléma. Stále si na to nemohu zvyknout, i má vlastní domácnost oproti tomuhle byla chladným ponurým místem, natož ve srovnáním s mým "novým" domovem, který jsem našla v Hartově sanatoriu. Až mi z toho všeho oči přechází a nevím, kam se dříve dívat. Mimoděk si promnu rozbolavělé oči i unavenou tvář. Čím více zdejší prostředí poznávám, tím více se zde cítím... Cize.

S Alyiinou pomocí se poněkud těžkopádne přesunu z kolečkového křesla na vyřezávanou židli s měkkým příjemným čalouněním. I přes svoji muší váhu mne nohy málem neunesou na kolik mi chybí v těle jakákoliv síla. Snažím se na to nemyslet. Stůl přede mnou je prostřen skutečně velkoryse a polévka... Polévka moc dobře voní. Až se mi z té vůně stáhne žaludek a dosti nevybíravým způsobem mi připomene kolik jsem toho v posledních dnech... Týdnech?... Vlastně snědla."Dobře, děkuji," odpovím své společnici, zatímco bříškem prstu přejedu po chladném povrchu bronzového zvonku, co mi tu zanechala. Více ji nezdržuji, jen ji vyprovodím pohledem z místnosti.

Nebudu lhát. O samotě se cítím klidněji - a hlavně jistěji. Nejsou tu cizí oči, co by mne sledovaly, hodnotily, soudily. Není tu nikdo, před kým bych se musela stydět, když beru do rukou lžíci a ta mi z nich na poprvé málem vyklouzne jak moc se při stisku chvějí. Ze sladké šťávy mi div netrne jazyk, jak moc jsem něčemu takovému odvykla, přesto si dopřeji několik doušků. Potřebuji energii. Potřebuji cukr a maso.

Odhodlaně se pustím do polévky, silný vývar je tím nejlepším jaký jsem za poslední týdny měla. Nehltám, byť to k tomu chvíli svádí, jím pomalu a po malých soustech. Polévku nedojím zdaleka celou, když misku od sebe odsunu a přitáhnu si blíže poklop ukrývající pronikavě vonící maso se zeleninou. S prvním soustem mi v ústech exploduje celá plejáda neznámých chutí. Zamrkám. Tak trochu váhavě to sežvýkám a polknu. No, vlastně... To asi chutná dobře? Vlastně nad tím po pár soustech ani moc nepřemýšlím, vychutnávám si už jen ten fakt, že to vůbec nějakou chuť mám. Přísahám, že po jídelníčku, co mi nakázal otec Fernsby bych prohlásila za delikatesu i dobře ochucenou krysu.

Ovšem ani veškeré mé odhodlání nestačí k tomu, abych nachystané jídlo snědla beze zbytku. Vlastně se dá považovat za úspěch, když do sebe vtlačím polovinu z každého jídla, a že u těch posledních soust masa se zeleninou těžce oddechuji a funím jako lord Cavendish, co raději celý večer tráví u banketu než aby musel jít tančit se svojí o dvacet let mladší ženou. Z pochopitelných důvodů, samozřejmě.

Zrovna usilovně žvýkám kousek masa, když zaslechnu zvuk otevírajících se dveří společně s kroky. Nejdříve svědomitě polknu, než pootočím hlavu v očekávání mé vrchní strážkyně, když... Hlas, který se ozve, rozhodně nepatří Alyii. Ani Karemovi. Vidlička cinkne o talíř, jak mi vyklouzne z prstů. Trhnu sebou a na krátkou chvíli odtrhnu od Alexandera pohled, abych se ujistila, že jsem nenapáchala žádné velké škody. Vypadá... Vypadá jinak. Oblek, co má na sobě i stažené vlasy mi připomenou, že jsme stále v Jeruzalémě, protože se sem... Vůbec nehodí. Přesto mu to sluší, dokážu si jej bez problémů představit na kterémkoliv z večírků pořádaných v Zahradách... Byť barva jeho vlasů byla stále nezvyklá, možná až moc.

"To je v pořádku, není za co se omlouvat, pane Morley," zavrtím hlavou a tentokrát si dám pozor na to, abych jej oslovila správně. Přistihnu se, že z něj nedokážu odtrhnout oči, teď... Když si ho mohu prohlédnout lépe. Pořádně. Bez té vlčí mlhy. "Ah, ano, byl to sice boj, ale aspoň něco se mi podařilo zachránit," přitakám a během těch slov si mimoděk vjedu prsty do vlasů, abych jeden z pramenů vysvobodila ze zajetí ucha. A vzápětí ho zastrčila zpátky. Vlasy se mi stále vlhce lesknou, cítím mokro v místech, kde se voda vpila skrze župan i košili. Mám je nyní vlastně tak dlouhé, že mám pocit jako by byly naprosto všude. Už před nástupem do sanatoria jsem je měla na můj vkus přerostlé a za tu dobu přeci jen ještě povyrostly.

"Já.. Ano, všechno v pořádku. Podle pana Asghara jsem na tom lépe než sám očekával, akorát... Akorát myslím, že značně přecenil moji schopnost do sebe vpravit více než myší porci jídla," na rtech se mi objeví náznak úsměvu. "Pokud... Nemusíte kvůli mě odcházet, jestli jste... Omlouvám se, tohle mi moc nejde, za tu dobu jsem z tohohle trochu... Poněkud vypadla," dodám ve snaze zamluvit vlastní společenskou... Jak se to říká slušně? Ah, neobratnost.

Delilah Blair Flanagan

Oblékneš se s Alyinou pomocí do látek, které příjemně hřejí. Je trochu nepříjemné vidět, jak moc je třeba utáhnout pásek županu, aby ti seděl, ale… ale jistě to bude chtít čas, jak říkal Karem. Obě se držíte na stranách svého pomyslného herního pole. Alyia je už ticho, nedoráží na tebe s otázkami jako dříve a ty se také příliš nepouštíš do nových rozhovorů s ní. Vypadá to, že zavlála bílá vlajka. Alespoň prozatím.

Veze tě na vozíku chodbou k velkým dvoukřídlým dveřím. Jedno z křídel je otevřené a za ním se nachází prostorná místnost. Už od pohledu ti je jasné, že jde o jídelnu. I tentokrát je ale patrné množství pro tebe nezvyklých zdobných prvků. Vysokými okny sem přes lehké záclony dopadá spousta denního světla. Ve výklencích u oken je množství exotických rostlin se zdobnými listy i květy. Některé druhy ani neznáš. Stůl, stejně jako židle kolem něj, je opět vyveden z tmavého lakovaného dřeva a je zdobený umným vyřezáváním. Židle mají tmavě rudé polstrování a většina je zasunutá u stolu. Pouze jedna je postavená stranou. Alyia tě doveze k ní a pomůže ti se na ni posadit. Vzhledem k tomu, že je vyšší než kolečkové křeslo, je to určitě rozumnější volba, než zkoušet jíst u stolu přímo v křesle.  

Samotná stůl je už prostřený. Je tam na talíři už nachystána polévka a nedaleko je ještě stříbrný poklop, který bude jistě skrývat druhý chod, pokud se k němu tedy zvládneš propracovat. Sklenice s nějakou ovocnou šťávou a také už asi všudypřítomná malá konvička s čajem a těmi jejich podivnými miskami.

„Tak dobrou chuť. Kdyby něco zazvoň.“ Podá ti Alyia bronzový zvonek a bez dalších slov tě nechá samotnou v jídelně. Máš tedy klid na jídlo. Polévka vypadá na silný masový vývar a pod poklopem najdeš barevnou směs masa a zeleniny, která silně voní nějakou pro tebe neznámou směsí koření. Dáš se do jídla. Ač jsou to pro tebe často nové chutě, nedá se říct, že by nebylo dobré. Pouze je to jiné, ale dochucené je to dobře. Po čase ti ale dojde, že je toho příliš, aby si to zvládla sníst všechno. Stále je to ale ta lepší z variant, které mohly nastat.

Už dojídáš, když uslyšíš otevření dveří za tebou a rychlé kroky, které se po chvíli zarazí.

„Ehm, omlouvám se. Netušil jsem, že tu teď budete.“ Stojí tam Alexander. Je oblečený v klasickém, tmavém obleku, který se nosí v Zahradách. Vlasy má tentokrát svázané a celkově působí najednou více jako místní a ne zjevení z dálných krajů. Nejistě na tebe hledí, ale nevypadá to, že by chtěl hned zase odejít. „Vidím, že už jste si poradila s vašimi vlasy. To je dobře.“ Pousměje se. „Nepotřebujete něco? Nečekal jsem, že vás tu jen tak nechají samotnou. Vše v pořádku?“

Mitzrael

Cassiel sebou trhne, když zmíníš tu jednoduchou a prostou věc, jako kdyby to nic neznamenalo. „Ano… ano to myslím. Dovedeš si představit ty důsledky, Mitzraeli? Byli bychom vymírající druh. Postupně bychom zmizeli ze světa a byli zapomenuti. Nic by tu nezůstalo. Nic by z nás nezůstalo…“ Ošije se nervózně ustoupí o krok od tebe viditelně zasažená takovou myšlenkou. „Nedivím se, že by to ti nahoře chtěli ututlat.“ Pronikne jí do tónu přeci jen stopa opovržení. „Pokud je to ale pravda… měli by to vědět všichni. Copak někteří z nás neriskují životy při plnění svých povinností? Vědět to…Ale ne, to je jedno. Je to jen teorie. Jedna z mnoha. Něco takového je nemožné. Náš Pán by něco takového nedovolil.“

 Když mluvíš, ona na tebe jen beze slova hledí. Ty planeš zaujetím a nápady. Necítíš strach, naopak fascinaci novými možnostmi, kterou neskrýváš. Předkládáš to vše před ni jako tapisérii plnou nových začátků. Stačí jen, aby se jako vždy přidala k vašim debatám a rozpravám nad věcmi, které nejsou, ale mohly by být. Jednou jistě. Ovšem ne dnes. Dnes to tak nevypadá. Cassiel je totiž o poznání rezervovanější. Přijde ti až nezvykle zaražená na to, jak dobře ji znáš. Dokonce si všimneš, že se lehce kouše do rtu, než domluvíš. Dlouho mlčí, než se přeci jen nadechne k dalším slovům.  

„Co je smrt? To… To si nepamatuji. Pokud máš ale pravdu a skutečně… skutečně se nebudeme moci znovuzrodit, tak to znamená, že nás všechny jednoho dne čeká konec a pak… nic. Nejsme smrtelníci. Těm Pán dal věčný život, ačkoliv umírají, ale my… my jsme dostali do vínku jinou formu nesmrtelnosti. Ovšem, pokud je pravda to, o čem tu mluvíme, tak… tak jsme o ni přišli. Nečeká nás věčný život, Miztraeli. Nečekají nás ani žádné děti. Chápeš, že nás takto nečeká nic? Jen konec?“ Vytrhne své ruce z tvých dlaní a přejde k jednomu ze sloupů, o který se opře a svěsí s povzdechem hlavu. Chvíli je ticho, než se na tebe přeci jen otočí. Ve tváři už má smířlivější výraz.

„Omlouvám se, Mitzraeli. To jsem přehnala. Nepatřilo to sem. Mezi nás… Kéž bych tak měla tvůj optimismus a neochvějnou víru.“ Pousměje se smutně, ale nevypadá, že by se jí vrátil její dřívější zápal.

V tom se ozve zaklepání. Cassiel jen nakrčí čelo, ale nic neříká. Opět někdo zaklepe na dveře.

Dojdeš tedy ke dveřím a otevřeš. Stojí za nimi vysoká žena. Rovné, světle hnědé vlasy má stažené dozadu a čelo zdobené složitou korunou, která se leskne ve všudypřítomné zlaté záři a táhne se i přes její čelist. Ve tváři má pohledné, ale ostré rysy. Kolem hlavy je sem tam patrná světlá linie svatozáře. Víš, že takto permanentně viditelná i v běžných situacích je pouze u pár z tvých bratrů a sester. Je to zvláštní jev, o kterém si toho ale příliš nečetl. Žena před tebou je oděná ve složitém zdobeném rouchu, na kterém jsou patrné kovové části. Rozhodně nepůsobí lehce a vzdušně jako většina oděvů, které zde běžně potkáváš. Znáš ji. Je to Harut, jedna z cherubínů, zástupců druhého kůru.

„Mitzraeli, zdravím tě. Mohla bych dál?“ Upřou se na tebe její zlaté oči.

Harut

Zerachiel

Na tvá slova Kamael jen souhlasně pokývá hlavou. Ramiel sice chvíli vypadá, že chce něco namítnout, ale nakonec se kousne do rtu a nic nedodává. Je patrné, že i on si umí spočítat, kdy je přeci jen vhodnější mlčet.

„Dobře tedy, jestli nejsou nějaké další dotazy…“ Pohlédne na vás oba Lucifer.

„Já bych možná pár měl, ale… nebudu zdržovat tady Zerachiel a vlastně ani generála.“ Kmitne prchlivým pohledem Ramiel ke Kamaelovi a zase rychle raději vrátí pozornost Luciferovi. Kamael jen tázavě povytáhne obočí, ale nezasahuje do toho.

„Dobře, Ramieli. Mohl jsem to čekat. Připravím se tedy na tvůj další příval otázek.“ Povzdechne si Lucifer, ale vypadá ve vcelku dobré náladě. I Ramiel nevypadá, že by se před serafínem jakkoliv ostýchal na rozdíl od generála, od kterého si udržuje patřičný odstup. „Můžeme to probrat cestou z arény. Tady už jsme ostatně stejně pro dnešní den skončili, že příteli?“ Pousměje se Lucifer na Kamaela a ten jen souhlasně kývne.

„Naopak, já děkuji. Zerachiel, Ramieli, jsem rád, že jste dnes přišli a zúčastnili se zkoušky. Bylo to zajisté poučné pro obě strany. Určitě se vám pak někdo ozve s výsledky. Jen samotné rozhodnutí bude ještě chvíli trvat.“ Promluví vážně Kamael a Ramiel se jen krátce ukloní. „Zajisté, generále. Byla to čest.“

„Dobře tedy. Tady se naše cesty nejspíše rozejdou. Zerachiel, přeji pěkný den a děkuji.. bylo to skutečně velmi poučné i pro mě. Rozhodně… něco nového.“ Skloní k tobě Lucifer zamyšlený pohled, než zamrká a odkašle si.

 „Kamaeli? Pak si dáme vědět. A… Ramieli, tak pojď. Myslím, že si nějaký čas na tebe najdu.“ Pousměje se smířlivě Lucifer a pokyne Ramielovi, aby ho následoval. Ten na tebe jen mávne a vydá se rychlým krokem za mužem v bílé. Kamael se také rozloučí a tobě dojde, že je na čase se vydat domů. Zkouška je za tebou a zanechává po sobě smíšené pocity. Bylo to celé zvláštní. Je to poprvé, co jsi zažila něco takového. Tak reálného a při tom jsi celou dobu věděla, že je to jen iluze. Zabít někoho z vás… sama zemřít… Byla by vůbec reálná smrt taková? Možná už je Ramielův zájem o něco pochopitelnější. Lucifer je rozhodně velká záhada, ale generál Kamael na tom není o moc jinak. Nuriah ale rozhodně praskne závistí…

„Spíše řezník,“ odpovím váhavě a drobně se u toho ošiju. Fernsby na mě nikdy nepůsobil jako muž víry, ačkoliv něco v něm mne nutilo ho tak neustále oslovovat. Naštěstí se Alyia více nevyptává a já tak mohu tyto nepříjemné myšlenky pustit aspoň na chvíli z hlavy…

… abych se mohla trápit pro změnu něčím jiným…

Krátce se zarazím a značně znejistím, když zaslechnu poznámku cezenou skrze zuby jejíž tón nedává ani na okamžik pochyb, co si o tom žena myslí. Alexander. Neměla bych takhle o něm mluvit, je to… Je to pro mě pan Morley. Proboha. Cizí muž, který se velkoryse uvolil mi pomoci. Uvědomění si vlastního nevhodného chování má na mě stejný účinek jako klepnutí přes prsty od netrpělivé guvernantky. Ramena i záda mi sevře napětí, kterého se nedokážu zbavit. Mlčím. Nevím, co na to odpovědět, aniž bych nenapáchala ještě větší škody.

Ostatně Alyia se nerozpakuje seknout zpátky a uvést mě tak ještě do větších… Rozpaků? „Brzy budeme zase na cestě. Nemusíš se bát.“ Bojím se? Nevím. Přesto pocítím úzkost svíjející se v břiše. Potřebovala bych si v klidu utřídit myšlenky a začít přemýšlet o tom, co bude dál, ale… Nejde to. Nedokážu se soustředit na nic déle než pár minut. Nejen díky ženě, co mne probodává svým pichlavým odtažitým pohledem… Je toho očividně tolik, co nevím. Připadám si jako čerstvě narozené kotě potácející se v krabici.

„Dám na sebe pozor,“ ujistím ji polohlasně a… Jakmile zmizí z koupelny, dlouze vydechnu – až se mi ramena rozechvějí. Chvíli jen nehybně sedím v lázni a zírám na vlastní odraz, který mi můj pohled vyčítavě oplácí, dokud jej nerozbiju jedním dobře mířeným plácnutím do vody. Povzdechnu si, než začnu tiše pobrukovat stále se opakující melodii, abych vyplnila ticho čtyř stěn.

Slovy se nedá popsat ten pocit úlevy i čiré radosti, který se mne zmocní, když zuby hřebenu protáhnu posledním pramenem rusých vlasů zamatlaných olejem. Pousměji se. Možná je to malicherná hloupost, ale… Je to první věc, kterou se mi podařilo zachránit. Zachránit a vrátit do původního stavu. Ruce mne sice bolí tak, že nedokážu prsty zatnout v pěst bez toho, aniž by se mi začaly třást a svaly stahovat v nepříjemné křeči, ale stálo to za to. Rozhodně. Sklouznu dolů, pod hladinu, jen tvář nechám vznášet se nad ní, zatímco z vlasů pomocí vody začnu dostávat olej.

Vzpomenu si na Katherine, vždy mi s koupelí pomáhala a divila se, že se v té horké vodě má bledá kůže nikdy nespálí. Někdy jsem jí i předčítala nahlas z knihy, kterou jsem si ve vaně četla, zatímco mi vtírala do vlasů bylinné masti či směsi z čaje, které mi Kayla vyráběla přesně dle mých pokynů. A Kayla… Její výraz, když mě odváděly… Pracují stále v našem domě? Tedy… V našem…

Na okamžik zmizím celá pod hladinou a nechám se obklopit absolutním tichem.

* * *

„Už ano. Ten olejíček mě zachránil,“ odpovím Alyie poté, co ji přelétnu pohledem. Netváří se na mě, z jejího hlasu nezaznívá ani ta nepříjemná úsečnost, a tak… Tak se i já snažím. Nechci ji proti sobě poštvat, rozhodně ne v této chvíli. Z toho napětí a neustálého hlídání se… Cítím akorát vyčerpání, tu těžkou ubíjející únavu a neklid.

S její pomocí vylezu z vody, kde na mne spadne snad veškerá tíha světa. Mé vlastní tělo je opět tak těžké a nemotorné a… Osuším se spíše aby se neřeklo, než velice ráda zakryji své tělo košilí. Hedvábný župan též přivítám s radostí, příjemně klouže po kůži a zakrývá to všechno, na co nechci myslet – a ani nechci, aby to kdokoliv jiný spatřil.

Kývnu hlavou na znamení poděkování, když dosednu zpátky do křesla. Sice z toho mám stejně nepříjemný pocit jako prve – ale nejde to jinak. Krůček po krůčku… Musím být… Trpělivá. Mlčím, byť ticho mezi námi je nepříjemné. Možná bych měla zkusit… To nějak prolomit. Zlepšit? Vysvětlit, co já vím.

Ale… Ne, neudělám to. Nepromluvím. Chci se už jen v klidu najíst a odpočinout si. A tak když mě Alyia tlačí chodbou vpřed, nechávám mezi prsty zamyšleně prokluzovat pramen vlhkých lesknoucích se vlasů a modlím se za to, aby na mne snad nechtěla dohlížet i při jídle.

Delilah Blair Flanagan

„Otec Fernsby? To je nějaký místní duchovní?“ Nakrčí nechápavě Alyia čelo a čeká na tvou odpověď. Tvá další slova už ale nekomentuje. Tiše se vrátíš k pročesávání vlasů, které skutečně jde díky sladce vonícímu oleji značně snáz.

„Chápu, Alexandrovi… Jak jinak.“ Procedí skrz zuby kysele, když zmíníš, že celou situaci vysvětlíš až panu Morleymu. Nevypadá to, že by ji tvá slova potěšila, ale vidíš, že se sama drží, aby nenaléhala více. Raději se proto zase otočí a uhne pohledem. Začíná být patrné, že tohle má k relaxační koupeli daleko. Ty se zde necítíš úplně komfortně a vynakládáš většinu sil na to to skrývat a Alyia na tom není o moc jinak. Napětí, které tu mezi vámi dvěma visí ve vzduchu, by se dalo doslova krájet. Opět se rozhostí ticho, díky kterému máš alespoň více prostoru na to se soustředit na vlasy.

„Nepotřebuji tvou omluvu. Tohle… zdržení je jen nepříjemnost, která pro nás ve výsledku nic neznamená. Jednání se posunou. Cesty odloží. Není to nic, co by nás citelně zasáhlo. Brzy budeme zase na cestě. Nemusíš se bát.“ Ohlédne se na tebe úsečně.

Při tvé nabídce viditelně zaváhá. Pohlédne ke dveřím a pak zase zpátky na tebe. Je vidět, že o něčem notnou chvíli přemýšlí, než přeci jen nejistě přešlápne z nohy na nohu a… kývne. „Dobře, ale neutop se tady. Budu nedaleko, kdyby něco a přijdu tě pak zkontrolovat. Pro všechny případy.“ Dodá a s tím se otočí na patě a zanechá tě samotnou.

Konečně máš klid. Žádný pohled, který by tě nepříjemně propaloval a ani tu neznějí úsečné poznámky a vtíravé otázky. Jsi sama. Lázeň příjemně hřeje a nemuset svádět boj s vlasy, byl by to konečně čas na zasloužený odpočinek. Takto máš před sebou ještě nějakou práci…

Čas běží. Z poklidné hladiny, na které se vznášejí okvětní lístky a sušené bylinky stoupá líně pára. Rozčesáváš už poslední pramen. Konečně jsi na konci. Sladkou vůni oleje, už ani nevnímáš a je to tak lepší, po nějaké době už začala být docela vtíravá. Pročešeš poslední zamotaný kus a.. je to. Je to hotové. Ruce tě bolí, ale pohled na rozprostřené prameny vlasů vlnících se kolem tebe na hladině je dostatečným zadostiučiněním. Je tu chvíle klidu a odpočinku.

☩

„Tak… už jsi hotová?“ Ozve se po nějaké době známý hlas ode dveří. Jde k tobě Alyia, která vypadá zase o něco klidnější a viditelně se jí uleví, když tě vidí, živou a zdravou. „Tady. Pomůžu ti ven.“ Dojde k tobě, aby ti pomohla se zase postavit a podala ti velký měkký ručník, aby ses mohla osušit a pak se obléci do nové košile s vůní čerstvě vypraného prádla. „Ještě tohle. Ruku..“ Zvedne hedvábný župan s podšívkou, který je vyvedený v tmavě zelené barvě se zlatými a rudými ornamenty. Oblékneš si ho a Alyia ti ho pomůže přepásat v pase, než se opět těžce usadíš do kolečkového křesla.  

„Zavezu tě zpátky. Mělo by tě tam čekat jídlo.“ Řekne krátce, aniž by se na tebe podívala a zatlačí do vozíku.