Kdo chce kam...

* * *

Zerachiel

Stojíš uprostřed písků arény a tvrdit, že se se ti podařilo urovnat si nedávné zážitky v hlavě by bylo dost odvážné. Naopak, čím déle tam stojíš, tím více otázek, o kterých dříve neuvažovala, ti vytane na mysli. Usměješ se mile na dvojici mužů před tebou. Kamael si zachovává vstříc tvému úsměvu i tak kamennou tvář, ale Lucifer ti ho oplatí, než se vydá společně s Ramielem po rozloučení pryč z arény.

Vidíš, jak se Ramiel s Lucieferem vzdalují a dochází ti, že s nimi odchází i možnost najít alespoň nějaké odpovědi na ty palčivé otázky. Ano, mohla by si teď jít domů, ale co z toho? Raději přidáš do kroku a místo směru domů, se vydáš v jejich stopách. Kamael tě vyprovodí jen krátkým ohlédnutím, než se vydá sám svou cestou.

„… a skutečně, tam nebyla jiná možnost, jak se odtamtud dostat?“ Slyšíš Ramiela, který jde vedle Lucifera a zaujatě na něj hledí.

„…možností bylo hned několik, Ramieli, a….“ Zarazí se Lucifer ve svých slovech, když si všimne, že nejsou sami. Zastaví se a ohlédne se na tebe. „Zerachiel? Ano, ještě něco?“ Nakloní tázavě hlavu lehce na stranu, patrně překvapený tím, že ses k nim přeci jen přidala. Když vyslovíš, svou otázku máš na moment pocit, jako by z něj opadlo jisté napětí.

„Mé iluze? Hmm, to je zajímavá otázka. Můžeme to probrat po cestě.“ Pousměje se letmo a vykročí zase směrem z arény. „Mé iluze fungují prostě. Vytvářím v nich svět, pravidla, vše… Zároveň v nich mohu být sám. Nejsou to rozhodně pouze obrazy. Vnímám, co se děje, jak aktérům, tak v zásadě také i vám. Jako tvůrce toho světa musím nést také jeho tíhu. Je to jen chabý odraz toho, co dokázal náš Pán, ale tím spíše chápu jeho břímě. “ Mluví pomalým, vážným tónem.

„Je zajímavé vidět, jak vaše mysl reaguje. Jak ostatní uvažují. Každý naprosto jinak a jedinečně.  Skutečně, svobodná mysl je opravdovým zázrakem.“ Vzhlédne k nebi a ve tváři se mu zračí obdivný výraz.

„Nechávám se vámi inspirovat. Některé prvky v mých světech si vypůjčuji od vás. Je to… obohacující. Sám bych tak pestré světy bez ostatních nikdy nestvořil. Vždy by to byl jen můj… omezený pohled. Takto ale se ale můžu snažit pochopit i jiné.“ Shlédne k tobě, zatímco kráčíš po jeho pravici. Skutečně, když o tom tak přemýšlíš, některé prvky v paláci připomínali tvůj dům. Dokonce si vzpomeneš na to, že závěsy v několika oknech, které povlávaly v nočním vánku, byly doslova stejné. Tehdy ve spěchu vám to nedošlo, protože nebyl čas zabývat se takovými detaily, ale zpětně, když o tom přemýšlíš a vše si rekapituluješ nacházíš spoustu detailů, které byly tvé. Tvé osobní.

„A abych odpověděl i na tvou další otázku, Zerachiel, ano, cítím. Bez toho by to byl jen mrtvý obraz. Nic víc.“ Dodá věcně.

„Někdy to může být i větší zábava než zrovna hroutící se jeskyně.“ Pohlédne na tebe Ramiel přes Lucifera, který jde mezi vámi.

Zavrtím hlavou, přesto nedokážu odpovědět, že se není za co omlouvat. Skutečně není, ale mé myšlenky i přes veškeré sebezapření sklouznou zpátky k mému manželovi a není zase tak lehké… Je opět vypudit z mysli. Ba naopak. Je to nemožné. On je alfou a omegou všeho, co se mi stalo. Bartholomew je mým začátkem konce.

Stáhnu ruce do klína, abych odolala nutkání začít si hrát s vlasy. To, jak mne Alexander sleduje a naslouchá mi sebou přináší ozvěnu vzpomínek a… Rozptyluje mě to. Je mu tak moc… Podobný. Jak je to možné? Já nejsem Dumah přeci podobná ani trochu. Nebo jsem? Jen ta představa mi přijde naprosto šílená, a přesto… Přesto ve mne čím dál více sílí pocit, že tu se mnou sedí Kamael a ne Alexander. Musím si to v duchu neustále připomínat. A pak vysloví to jméno. Dumah. A snad ani nejde o to jméno jako o fakt, jak ho vysloví. Dokonale mne to rozhodí.

„Neměla jsem žádné problémy,“ odmlčím se. Vyjma toho, že jsem málem zabila a zmrzačila svého manžela, samozřejmě. Kdo ví. Chtěla bych doufat, že jednoho dne nadejde čas, kdy se tomu budu moci zasmát, přesto… Výčitky už sice dávno necítím, ale čím dál častěji si opakuji, že kdybych se podvolila a nechala ho ulevit si ve svém vzteku, nemuselo se nic z tohohle stát. Byla bych šťastná? Pochybuji. Což mne přivádí k myšlence, která vždy za takovým zamyšlením následovala… Měla jsem ho zabít. „To já jsem byla tím problémem,“ hlesnu. „Ano… V jedné vypjaté chvíli se projevilo naše spříznění,“ uhnu pohledem. Můj hlas takřka postrádá barvu i intonaci, když o tom mluvím. „Ale myslím si, že by se to stalo nakonec i bez toho. Jen později,“ vůbec poprvé se odvážím vyslovit nahlas tu příšernou domněnku.

Kývnu hlavou. To, co říká dokonale zapadá a zároveň mě to děsí. Děsí mne pouto našich minulých životů, síla, která dokázala provázat i ty současné. Aspoň na chvíli.
„Tak se to přeci jen stalo… Když mě zavřeli do té cely, zpívala jsem si a… Najednou vás uviděla. V té vzducholodi. A poznala vás. Tedy, Kamaela,“ upřesním. Už nedodávám, jak moc se mi tehdy ulevilo. Jak jsem ještě celé dny žila z té iracionální radosti z faktu, že je naživu. Jen vzpomínka na to mne uváděla do nevýslovných rozpaků, protože to bylo špatně. „Nezpůsobilo, jen mě to vystrašilo, než jsem to pochopila… Akorát mě jeden zřízenec začal podezírat z toho, že jsem čarodějnice,“ dodám a zpoza rtů mi vybublá to tiché nervózní uchechtnutí. Sturges. Nikdy nezapomenu na výraz v jeho tváři…

Je tak zvláštní mluvit s někým o tomhle otevřeně. A ještě ke všemu s Alexanderem, s živoucí připomínkou Kamaela. Zjišťuji, že mě to rozptyluje. Jeho gesta, výrazy, tón hlasu i rudé vlasy. Musím se neustále napomínat, abych neustále nehltala očima každý ten drobný detail.
„Dva měsíce. Ale první vzpomínka přišla až v ten… V ten den. Předtím, než jsem vás nevědomky našla…“ V ten den, kdy jsem poprvé zabila. V ten den, kdy jsem si podepsala vlastní nekrolog. „Mám pocit, jako bych o nich věděla vše a přitom nic… V sanatoriu jsem měla… Měla jsem hned několik návratů. Vzpomínám si na arénu, na jejich první setkání. Jejich první slib,“ ošiju se.

Rozhodně to není jejich poslední „první věc“ kterou si pamatuji. Sklopím pohled ke stolu. Není vhodné, abych o tom mluvila. A už vůbec není vhodné vzpomínat na touhu v jeho pohledu a prsty vpletené do vlasů, přitahující v prudkém pohybu její tvář blíže k té svojí. A naprosto nepřípustné je byť pomyslet na chvíli, která nastala poté. Jediným mužem v mém životě byl do toho okamžiku Bartholomew, a stokrát jsem ho mohla nenávidět, přesto se ta vzpomínka příčila všemu, co do mne matka s vychovatelkou vštěpovaly od mého mládí.

Ztuhnu. To, když se opět neubráním myšlence na Bartha. Na ty první šťastné chvíle našeho společného života. Na to, jak mne pozorně poslouchal, věnoval se mi a dával mi najevo, že mu záleží nejen na mne, ale i na mém názoru. Na chvíli, kdy jsem ho poprvé ostýchavě políbila a on si mě dravě přitáhl blíže. Srdce se mi rozbuší. Podobnost těch zážitků mne rozruší mnohem více než jsem vlastně ochotná si připustit.

Polknu. A dopiju zbytek šťávy ve sklenici, abych svlažila hrdlo, ve kterém náhle tolik váznou slova. Ale musím mluvit. Musím to ze sebe dostat.

„Vzpomínám si to, jak byl Kamael zničený, když Lucifer padl. Na ten den, kdy se vydali plnit úkol, kvůli kterému si ji vybral…“ neklidně poklepu prsty o stehno. Nezabíhám do detailů, má tvář mne prozrazuje dostatečně, přesto… V ten den se toho stalo mnohem více. „Vlastně… Bude to zní šíleně,“ opět mi zacukají koutky, „ale viděla jsem ji. Doopravdy. V pokoji, když jsem… Když jsem umírala. Myslím, že chtěla abych ji viděla a pochopila, jak… Jak se zachránit. A taky… Taky mi ukázala… Je,“ zachvěji se. Ne, na tohle skutečně vzpomínat nechci, i nyní se cítím velmi nepříjemně jen na to pomyslím.

„A pak… Myslím, že jsem viděla Kamaelovu smrt,“ dodám a do hlasu mi vklouzne smutek. Zlatá pírka tančící vzduchem… „Bylo toho víc, ale zbytek… Už byly jen záblesky, krátké a neurčité,“ dodám o něco jistěji a přinutím se zvednout hlavu, abych pohlédla Alexandrovi do tváře. „Jste mu tak podobný…“ hlesnu bezmyšlenkovitě. A odkašlu si. Co to dělám?! A tak si odkašlu ještě jednou.

„Takže… Vy už jste dostal odpovědi na všechny své otázky, Alexandře? Vzpomněl jste si na všechno?“

Verše: Příležitosti, které se anděli nenaskytnou často

Pod pátravým pohledem Lucifera si připadám zvláštně. Ne špatně, jenom zvláštně. Snad maličko nesvá. Těžko říct, co všechno mu iluze odhalila, co všechno prožil se mnou a co si o tom myslí, ale dohlédl hlouběji než kdokoliv jiný. Dostal se za pečlivě strážené dveře hned s několika zámky, aniž bych mu v tom mohla zabránit. A já bych vlastně ani nechtěla, vždyť… je to anděl prvního kůru, jeden z těch, kteří mají nejblíže našemu pánovi. Jenom tím, že tady stojím v jeho společnosti, si Mu připadám blíž. Na rtech mi vykvete úsměv. Pod kůží se mi šíří šimravé teplo a tíha na srdci vzlétne ladně jako pták. Ať už Zkouška dopadla jakkoliv – a opravdu si nedělám valné naděje –, za tohle setkání to stálo.

„To jsem ráda,“ řeknu, než se znovu otočí ke Kamaelovi. „Vám také.“

Když se muži otočí a zamíří pryč z arény, zůstanu stát. Vydechnu a zavřu oči. Dovolím si chvíli klidu, než se znovu dám do pohybu. Tohle bylo výživné… Chvíli to budu muset vstřebávat, abych si ujasnila názor na to, co se odehrálo. A na ty, které jsem díky téhle zkoušce potkala. Povolím křečovitě sevřená křídla a máchnu jimi. Část mě se už chystá vznést k obloze a vydat se domů, ale pak se přeci jenom ohlédnu za Luciferem a Ramielem.

Váhám jenom chvíli, než za nimi vykročím. Musím trochu popoběhnout, abych je dohnala, a okamžitě jim věnuji omluvný úsměv. Neměla jsem se v úmyslu na nic ptát a možná bych ani neměla, ale… To, co bych se ráda dozvěděla, se zkoušky netýká. To spíše serafína jako takového. A Ramiela. Pozastavím se na něj pohledem a zkouším odhadnout, nakolik přesná iluze to byla. Mihla jsem se v jeho zkoušce také? Nakolik do něj Lucifer viděl? A nakolik viděl do mě?

„Vlastně bych otázku měla,“ promluvím k Luciferovi. „Netýká se to úplně naší zkoušky, ale… Jak tvé iluze fungují? Jaké to je pro tebe? Cítíš z nich něco nebo jsou to jenom vzdálené obrazy? Omlouvám se,“ zarazím se rychle. „Je to… fascinující představa.“