Andor.cz - Dračí doupě online

Jacob White

♬♬♬♬♬

Tělo arcivévody dopadne na zem. Mrtvé oči protočené v sloup a tenký proužek dýmu stoupající z čela s puchem škvařeného masa. Je po všem. Máš ophirium a tvůj úkol je splněn. Téměř. Těch pár přeživších, kteří sténají kolem po zemi, případně se po ní snaží bláhově z posledních sil odplazit někam do bezpečí, tě už nemusí trápit. Brzy tohle všechno shoří. Bude po všem…

Ovšem, jak ven? Skoro jako kdyby si mohl slyšet v hlavě tikot malých hodinek ukrytých ve tvé kapse. Času nemáš nazbyt, a tak… Stačí udělat jen pár kroků a vhodně si stoupnout. Ostatně tohle je často základ úspěchu nejenom u toho, co se právě chystáš udělat.

Zvedneš ruku s pistolí, tu jejíž rameno nemáš prostřelené a zlatá záře se zformuje do nové pistole. Střílet do skla místo do zrcadla. Tohle bude jistě zajímavé. Vystřelíš první střelu. Část světla projde sklem na druhou stranu a pokračuje mezi zlatavé mraky. Na nic ale nečekáš. Mačkáš spoušť a energie koncentrovaná ve zbrani vylétává s rychlou kadencí z hlavně. Netrvá to dlouho a místo, kam střílíš, skutečně začne žhnout, roztékat se a pak se po tvrzeném skle rozběhne pavouk prasklin.

*Prask*

S tím jediným posledním zvukem se náhle vše spustí. Jako když se protrhne hráz. Vytáhne tě to podtlakem do volného prostoru. V jednu chvíli nevíš, kde je nahoře nebo dole. Prostě jen… padáš. Nakolik by to mělo být děsivé, pro tebe je to pravým opakem. Ten pocit, který je ti tak dobře známý. Doslova vyrytý do duše. Vítr ti sviští v uších a ty se cítíš tak lehký, zatímco tě oslňují zlaté paprsky. Je to jako tehdy. Cítíš to… Ten známý pocit. Stačilo by jen roztáhnout…

Lano s tebou silně trhne a ruka, kolem které jej máš omotané, ti vystřelí prudce nad hlavu. V rameni ti něco nepříjemně lupne. Tohle bolelo. I přes závoj drog si tohle cítil. Avšak není to nic, co bys nezvládl. Ještě… chvíli. Z mraků se vynoří podlouhlý trup Menorah. Motory žhnou stejnou září, jako ophirium ve schránce ve tvých rukách. Není to něco, co by tě překvapovalo. Zdroje, které měl Metatron k dispozici, tě nepřestávaly udivovat. Jak dlouho tohle celé chystal? A jakou roli si v tom všem hrál ty?

Tik, tak.

Menorah se přiblíží k boční straně gondoly Spirit of Progress. Musíš hodně zaklonit hlavu, ale i tak zahlédneš, jak se do lodi spustí jedna postava. Můžeš se jen dohadovat, který z tvých spolubojovníků tu dnes zaplatil nebo zaplatí životem. Protože čas už skoro vypršel.

Smyčka lana ti proklouzne v ruce, ve které ztrácíš cit.

Tik tak.

Menorah začne klesat k tobě. Viděli tě. Jistěže tě viděli. Sice tohle není místo, které bylo původně domluvené k extrakci, ale povaha vaší práce často zahrnovala improvizaci. A že dnes sis jí užil dostatek. Jen kdyby…

Prsty ruky povolí a ty se propadneš, jak opět sjedeš o něco níže. Skoro až na konec… než…

„Ne tak rychle vojáku.“ Jako kdyby ti je k lanu přitiskla druhá ruka. Dlouhé štíhlé prsty, které v sobě ale skrývají až nelidskou sílu. „Nezapomněl si na něco?“ Slyšíš známý ženský hlas.

Menorah už je skoro u tebe. Už jen pár metrů. Už jen pár metrů tě dělí od volného pádu a jisté smrti od možné záchrany.

„Jacobe… Nezapomněl si na někoho?“ Doplní jej ten druhý, o poznání jemnější a zároveň s ním však pocit dotyku, který k novému hlasu nepatří, na tvé ruce zmizí. „Jacobe, musíš…!“

*Sviiist*

Konec lana se ti prosmýkne kolem zápěstí, mezi prsty a ty… Padáš. Opět tebou prostoupí ten pocit beztíže, který… Tvrdý dopad ti vyrazí vzduch z plic a ty cítíš, jak začínáš klouzat. V jedné ruce držíš kufřík a ta další… nejspíš musíš mít po tom skoku něco s ramenem, protože rozhodně neposlouchá, jak by měla. Oblý plášť Menorah společně se silným protivětrem rozhodně není místem, kde by ses snad nějak zastavil. Ne… Tohle…

„Whoaaa! Sakra… Jacobe!“ Chytí tě silně ruka ve stejné rukavici, jakou máš ty. „Mám tě!“ Ozve se Keith. Jeho hlas zkreslený maskou i tak poznáváš. To znamená, že tam musel zůstat….

„Hej… Slyšíš?“ Cítíš, jak tě vytahuje a pokládá na vrchní plášť, po kterém si před tím i s kovovou schránkou tak nezastavitelně klouzal. Vysoká postava k tobě skloní tvář skrytou za zlatou maskou, zatímco jí vítr divoce vlaje s pláštěm kolem těla.

„Drž se! Za chvíli jsme doma.“