Andor.cz - Dračí doupě online

Boj s vlastními vlasy je pomalý a úporný, přesto to i přes bolest pulsující ve svalech nevzdávám. Kousek po kousku, pramen po pramenu. Olej mi stéká po rukou i krku, sladká vůně se vtírá do nosu až nakonec necítím skoro nic jiného. Aspoň na krátké chvíle ovšem musím dávat rukám aspoň trochu odpočinku na kolik cítím, jak mi tuhnou a těžkou únavou. Rozhovor s Alyiou mi v tom příliš nepomáhá, naopak... Když na mne pohlédne s neskrývaným zklamáním, na okamžik ztuhnu. Výtka, která dopadne na moji hlavu... Zabolí. Krutě tne do živého a zanechá po sobě hluboký šrám. Protože Alyia má pravdu. Jak jsem mohla dovolit komukoliv, aby mi něco takového provedl? Proč jsem nebojovala? Proč... Proč jsem to aspoň nezkusila?

Kousnu se silně do rtu a opět sklopím hlavu. Nedokážu se podívat ani na svůj vlastní odraz ve vodě natož na Alyiu. "Nevěděla jsem to, když si pro mě přišli, věřila jsem..." ostře se nadechnu. "Vzpomínky Dumah ke mně začali přicházet až tam, ale... Už bylo pozdě. Nevěděla jsem, jak uprchnout, měla jsem... Měla jsem strach z otce Fernsbyho. A pak jsem... Už byla příliš slabá na cokoliv," zatímco mluvím, vrátím se k pročesávání vlasů. Tahám za ně, až to bolí, zatímco vlastní hlas mi zní tak cize. Znovu se po ní podívám až v okamžiku, kdy zmíní... Užší okruh? Většina lidí? Pro mé bezpečí? Nezvykle ohleduplné? Její slova ve mne zanechávají akorát ještě větší zmatek, zatímco výraz i chování mne odrazuje od toho ji zasypat přehršelem otázek, které mám.

"Já... Asi úplně nerozumím tomu, o čem mluvíš. Ale... Neboj se. Řeknu Alexandrovi vše, co by měl vědět," pohled od ní opět odvrátím. Akorát tak včas, aby v další chvíli neviděla, že mi tváře opět hoří studem. Morley. Morleyho společnost. Jsem tak... Jsem tak hloupá! Za tohle bych si nejraději dala tu facku sama. Jistěže jsem Morleyho obchodní společnost znala, a samozřejmě nic z toho, co mi právě vmetla do tváře pro mě nebylo novinkou. Mimoděk se nahrbím v tváří tvář blahosklonnému úsměvu v její tváři a... Nesnáším se za to. "Byla jsem mimo sebe, když jsem se poprvé probudila. Nespojila jsem si to jméno..." odkašlu si.

Přechytím v rukách další pramen. Neschopná a hloupá k tomu. Tak musím v jejích očí nyní vypadat... Na okamžik si představím Bartha, a to jak by se mi za tohle vysmál a podotkl, ať raději zůstanu za klavírem. Silně k sobě stisknu zuby, až lehce zaskřípou než ten tlak opět povolí. Musím se vzchopit. Musím se dát dohromady. Už nesnesu další boty, které by mi šlapaly po zádech, další už ne. Na okamžik přivřu oči, abych ukonejšila svoji mysl a dokázala se soustředit.

Alyia pokračuje dál, z jejího hlasu čtu všechno. Hrdost, vášeň, trpkost i rozmrzelost. Je skutečně tolik podobná živelné Adriel... "Neudělala jsem to schválně, Alyio, já... Já chápu, že teď mělo být všechno jinak a důvodem všeho zlého jsem já, ale... Prosím, nenuť mě omlouvat se za to, že jste mi zachránili život..." potřesu hlavou. Do hlasu mi pronikne frustrace podpořená únavou. Ovšem aspoň na chvíli si podržím myšlenku na to, že Alexanderovi na mém osudu záleželo... Tak moc. Jakkoliv je to špatné. Pro něj i jeho obchod a ostatně... Já... V sobě cítím akorát zmatek. Je to cizí muž a tak bych o něm měla smýšlet. On není Kamael a já nejsem Dumah, ne doopravdy.

"Snažím se," povzdechnu si. "Bude... Bude mi to asi ještě... Trvat... Nemusíš tu se mnou být celou dobu, pokud nechceš..."

Zerachiel

Promluvíš. První slova ti jdou trochu hůře zformulovat, protože máš poněkud vyschlo v krku, ale není to nic proti tomu, jak si se cítila, když jsi byla pohřbená v sarkofágu. Nebo vlastně nebyla, ale… Zdálo se to velmi skutečné.

Cítíš, jak se na tebe upírá trojice pohledů. Ramiel rozhodně nevypadá příliš otřeseně. Naopak, nejspíš už bude nějaký čas mimo Luciferovu iluzi a tak už mu na rtech hraje ten typický křivý úšklebek. Kamael naproti tomu se tváří jako vždy, neměnně, jen si tě pozorně měří. Snad jako kdyby čekal, že se každou chvíli sesypeš. Nakonec nejunaveněji z celé trojice působí Lucifer, jediný serafín zde. Je to docela ironie.

„Ano, je to tak. A také, co jste schopní obětovat.“ Promluví pomalu Lucifer. „A ne, prosím, Zerachiel. Žádné pane. Mé jméno je Lucifer. Nejsem někdo, kdo by si zasloužil, nebo ještě spíše vyžadoval takové oslovení.“ Odpoví ti tiše. „A ano, jen si musím trochu odpočinout.“ Pousměje se omluvně a promne si spánek.

„A také to bylo to tom, jestli jste schopní vyhodnotit i tak kritickou situaci nezaujatě a učinit logické rozhodnutí.“ Doplní ho Kamael.

„A? Jak jsme dopadli?“ Skočí mu do řeči nedočkavě Ramiel a Lucifer si jen povzdechne.

„Jak myslíš, Ramieli? Řekl bych, že zboření poloviny jeskynního komplexu a zasypání i svého cíle se nebere příliš jako úspěch.“ Založí Kamael ruce na hrudi a upře nekompromisní pohled na Ramiela, který jen nasucho polkne. „Myslím, že ta statika nebyla úplně reálná… A…“

„V tom případě se ti omlouvám Ramieli, jestli cítíš, že jsem ti v té zkoušce, jakkoliv ukřivdil.“ Vloží se do toho Lucifer. Vypadá to, že to skutečně myslí vážně. V jeho hlase není ani stopa po jízlivosti, nebo výčitce. Ramiela jeho jednání viditelně zaskočí a zakoktá se. „Ne… Ne, tak jsem to nemyslel. Prostě jen. Asi se tam sešlo více nečekaných faktorů.“ Dodá o něco smířlivěji.

„Nemyslím si, že Lucifer by se tu měl omlouvat. Měl by si přijmout svůj díl zodpovědnosti za selhání, Ramieli.“ Kamaelova slova šlehnou jako bič. Generál nevypadá, že by se chtěl vyhnout konfliktu na rozdíl od serafína.

„V pořádku Kamaeli. Chápu, že ani jednomu to celé jistě nepřijde úplně… fér. Ostatně, nebyla to snadná zkouška ani u jednoho z nich.“ Mírní Lucifer Kamaelův zápal.

„Myslím, že ty by sis měl hlavně odpočinout, Lucifere. Zerachielina zkouška trvala výrazně déle než ty ostatní. Je vidět, že se to na tobě podepsalo.“ Stočí generál svůj přísný pohled pro změnu na muže v bílém.

Delilah Blair Flanagan

Rozčesáváš zacuchané vlasy a vtíráš do nich olej, z kterého se line nasládlá vůně. Skutečně to pomáhá, ačkoliv i tak máš pocit, že ti i takový obyčejný úkon dává pořádně zabrat. Paže jsou zesláblé a někdy je to skutečně boj rozplést chumel vlasů. Nevzdáváš to ale. Možnost toho, že alespoň vlasy budou vypadat jako před dávnými časy, kdy jsi ještě nebyla poznamenaná pobytem v Hartově sanatoriu, a především Fernsbyho kobce, je velmi silnou motivací.

„Hmm, takže ty to už víš…“ Pohlédne na tebe nikterak překvapeně, spíše… zklamaně? „V tom případě nechápu, jak ses mohla nechat zavřít na takovém místě. Nechat se tam… takhle udolat. Doslova zabít. Nedává to smysl, pokud si někdo, kdo nese její odkaz.“ Zakroutí nevěřícně hlavou a pátravě na tebe hledí. „Jistě, nemůžu tě nutit mi o tom povědět. Pouze zvaž, jestli některé věci nepotřebujeme vědět s předstihem... Alexander už tak zakázal většině lidí, aby s tebou přišli do kontaktu. Zatím to má povolen jen jeho nejužší okruh. Samozřejmě pro tvé bezpečí. Nechce nic riskovat. Je to od něj nezvykle ohleduplné.“ Ušklíbne se pohodí podrážděně hlavou, až jí zlaté náušnice zacinkají. Otočí se a raději udělá pár kroků zase od tebe. Zarazí ji až pak tvá další otázka.

„My? Myslíš tím ty, které si viděla? Alexander se ti nepředstavil? Alexander Morley? Morleyho obchodní společnost?“ Podívá se na tebe, jako kdyby si byla prostá venkovanka, kterou zavál vítr do velkoměsta. „Má pobočky po celém světě, a především v Jižních provinciích je majoritním členem trhu. Ale chápu, že ne všichni se k takovým informacím dostanou. Pokud si třeba někde sloužila u některé z rodin, nebo pracovala v nějaké putyce, těžko by si něco takového věděla.“ Pousměje se blahosklonně. Takto, když ti to Alyia řekla, zacvaklo ti v hlavě těch několik povědomých koleček na své místo. Samozřejmě, že jsi o této společnosti slyšela. Jeruzalém ve velkém využíval dovozu, který zajišťovala. Především čaje a koření z dálných krajů šly na dračku a v Zahradách se mnozí rádi chlubili různými předměty z exotických krajů.

„Karem a já jsme jeho společníci. Ne přímo obchodní, ale pomáháme mu. Každý máme své povinnosti. Jsme s Alexanderem už dlouho.“ Dodá a z jejího hlasu je cítit hrdost. „Samozřejmě, nejsme jediní, ale Alexander naznal, že do této… záležitosti nebude ostatní zatahovat. Už tak se muselo zrušit několik domluvených jednání. Na některá se čekalo už skoro rok… Rozhodně jsme teď neměli sedět v Jeruzalémě.“ Nakrčí rty a už se ani nesnaží skrývat jistou rozmrzelost.

Mitzrael

„Myslíš, Mitzraeli? Možná… možná máš pravdu. Chce to jen čas.“ Vloudí se jí do tváře poněkud strojený úsměv. Pak se zeptáš na její názor a v jejích očích se zableskne vnitřní zápal pro ni tak typický. Cassiel je jedna z těch, která má vždy na každou záležitost svůj názor, za který se nebojí postavit. Kolikrát překvapilo i tebe, s jakými závěry přišla a na jakých informacích je stavěla. Ač patřila v nebeské hierarchii níže než ty, měl si kolikrát neodbytný pocit, že je mnohem lépe informovaná než ty sám. Tušil si ale, co za tím bude. Cassiel byla velmi společenskou osobou. Znala se skoro s každým z obyvatel Zlatého města. Uměla s nimi jednat. Někdy prohodit pouze pár slov, jindy zapříst rozhovor přímo na ulici. Až si ji někdy podezříval, jestli to není nějaký její vrozený dar od Pána, o kterém ti nikdy nepověděla, ale ona sama vždy trvala na tom, že jen ráda naslouchá druhým.

„Já? Hmm, myslím, že jen tak brzy nám někdo něco neřekne. Ne, kdyby to bylo tak snadné, už by o tom vědělo. Tohle ale je něco naprosto nového. Ty si snad pamatuješ někdy něco takového? Že by všichni z nás v jeden moment vnímali to stejné? Tu.. ztrátu a změnu?“ Otočí se na tebe vážně, zatímco tvá ruka zůstává na jejím rameni.

„A netýkalo se to jen nás tady ve městě. Ne… mluvila jsem včera se Surielem. Vrátil se zrovna ze světa smrtelníků, kde ho to zastihlo také. Z toho, co vím, se obávám, že to pocítili všichni… všichni andělé.“ Polkne nasucho a projde kolem tebe, aby si to začala zamyšleně rázovat po pokoji.

„Co by to ale mohlo být, že? Nikdy se nic takového nestalo. Ne, tohle bylo skutečně unikátní. Víš, přemýšlela jsem o tom. Včera a ehm… no v poslední době.“ Pousměje se na tebe krátce, než zase upře pohled před sebe. „Jsou tu jisté náznaky. Střípky skládačky, které, když do sebe zapadnou, vytvářejí jistou… teorii. Teorii, které nechci raději uvěřit. Kdy si naposledy slyšel o někom, kdo by vystoupil z vod v Háji nesmrtelných? Vím, nestává se to tak často. Přeci jen… neumíráme tak snadno, ale… Víš, že tam byl v poslední době do jedné z částí zapovězen přístup? Slyšela jsem to z vícero zdrojů. A i když tam málokdy někdo chodí, nechali tu část hlídat. Nikdo se nedostal přímo k jezírku. Prý nějaká bezpečnostní opatření. Pcha… bezpečnostní. Nikdy to místo nikdo nehlídal. Alespoň ne takto napřímo. Co se stalo, že najednou bylo tohle zapotřebí?“ Povytáhne tázavě obočí a pak se nadechne k dalším slovům. „Vzhledem k tomu, že tohle se nikdy dříve nestalo, stejně jako ta věc, která se nedávno dotkla nás všech, můžu jen předpokládat, že to celé spolu nějak souvisí. Mitzraeli…“ Zastaví se kousek od tebe. Shrne si tmavé vlasy za ucho a vzhlédne k tobě vážným pohledem.

„Bojím se… že…“ Její tlumený hlas se vytratí do ticha, které se rozhostí všude kolem vás.

Verše: Past

Čekám ve tmě. Hruď se mi hýbe nahoru a dolů pečlivě odměřenými nádechy. Silou vůle brzdím tlukot srdce, abych si nedovolila propadnout zoufalství. Hlavu mám těžkou, jako by se všechen smutek zavrtal přímo doprostřed mozku a bylo nemožné ho udržet. Mysl mi neustále sklouzává k chladnoucímu tělu vedle mě. Nespočítala bych, kolikrát jsem vzala život, ale ležet bok po boku vlastní oběti… je něco nového. A ne zcela příjemného. Vydrž, nabádám se, zatímco mi před očima tancují čmouhy bílé a chladné jako sníh, ještě chvíli to vydrž, Zerachiel. Musíš dokončit úkol. Pro Ramiela.

Napřed se mi nechce věřit, že se zvenku opravdu ozývá zvuk hučení vody. S trhnutím se proberu k životu. Rozechvěné dlaně položím na kamenné víko. Vím, že to musím vydržet ještě chvíli, dokud hladina neklesne až na podlahu, ale je čím dál těžší udržet oči otevřené. Svět se zvláštně kolébá. Ještě chvíli… Vší silou se opřu do víka, až mi skrze zatnuté zuby vyjde zvláštní hrdelní zvuk, v kterém se nepoznávám. Není to vzteklé zavrčení, spíše zesláblé zakňourání nakopnutého štěněte, tak zvláštně sevře, až mi sevře žaludek. Nedokážu to. Pokusím se obrátit ke svému srdci, roztlouct ho rychleji a hlasitěji, pohnout se, udeřit pěstmi do kamene, ale… všechno je to marné…

Všechno se to ztratí v záblesku světla.

* * *

Ostře zalapám po dechu. I když vnímám, jak mě na kůži zašimrá teplo tohoto místa a boty se s neklidným přešlápnutím zaboří do měkkého písku arény, mysli ještě chvíli trvá, než se plně odpoutá od temného zatuchlého sarkofágu. Bylo to tak opravdové… V uších mi duní naléhavý tlukot vlastního srdce, který pro jednou nejsem schopna ovládnout, a zvláštně si uvědomuji pohled generála Kamaela. Zkusmo se dotknu své tváře, jako bych se potřebovala ujistit, že – ne, nebrečím, i to byla jenom iluze. Nepříjemná, hrůzu nahánějící, srdce drásající iluze.

„Ano?“ trhnu sebou, když zaslechnu své jméno. „Ano, jsem zpátky.“

Uklidni se, seknu po sobě nebývale ostře a bezděčně se přitom napřímím. Jakkoliv by se tělo potřebovalo uklidnit a úplně nejlépe ze sebe všechnu tu zdivočelou energii dostat, tohle není chvíle, kterou bych chtěla sdílet… s kýmkoliv, natož s generálem Kamaelem a serafínem. Naprázdno polknu. Ohlédnu se za Ramielem. Opravdu je to pitomec, mihne se mi hlavou pobaveně už při jeho prvních slovech, ale stejně ho teď ráda slyším. I když jsem věděla, že mu nemůžu ublížit doopravdy, na jazyk se mi dere otázka, jestli je v pořádku. Zarazím se. Něco na něm… je jinak, dochází mi jinak. Ani bych nedokázala říct přesně, co by to mělo být, snad pohled v jeho očích nebo držení těla, snad jenom celkový dojem, jistá si úplně nejsem. Tázavě se podívám na Lucifera. Chvíli trvá, než jednotlivé detaily zapadnou na své místo, ale už mi pomalu dochází, že… Ramiel se mé zkoušky neúčastnil. A já jeho také ne.  

„Chtěli jste vidět, jak budeme reagovat,“ odpovím pevným hlasem. Rozhodně pevnějším, než si teď uvnitř připadám, a mohu jenom děkovat bohu, že anděl krve jsem tady já. A něco mi říká, že jsem nereagovala zrovna adekvátně, pohodím hlavou, abych dostala vlasy z ramen. „Jsi…“ zaváhám, natolik mi ta otázka přijde nepatřičná, ale pohled v jeho očích je zvláštně unavený, „v pořádku? Pane?“ dodám rychle.

Alyia má pravdu, zdejší smetánka byla svázaná mnoha pravidly a dogmaty, které příliš nepřály uvolněnému a svobodnému projevu. Trochu se mi uleví, když přistoupí na tykání, možná to trochu pomůže uvolnit dusnou atmosféru mezi námi? Nevím, doufám. Na víc nemám energii ani vůli. Ne teď a tady. Její spontánní otázka mne trochu zaskočí, přesto s odpovědí příliš neotálím. Pokrčím sotva patrně rameny. „Narodila jsem se tady. Žila jsem tady. Zemřela jsem tady. Je to můj domov, ten člověk musí mít rád,“ odpovím tiše, spíše hladině horké vody než své společnici. Vlastně mne nikdy nelákalo cestování ani cizí země, měla jsem ráda svůj klid a své chráněné území v domě, kde mi nic nechybělo. Možná, kdysi dávno jsem měla ambice, ovšem bylo mi rázně vysvětleno, kde mají tyto bláhovosti svůj začátek i konec.

„Nůžky, to by byla moje smrt,“ vypadne ze mne zděšeně jen při té představě, že by mne někdo měl ostříhat. Vzápětí mi dojde, co jsem řekla a neubráním se uchechtnutí. Je to neveselý zvuk završený cynický ušklíbnutím. „Dobře, snad to půjde,“ převezmu si od ní hřeben i flakon s olejíčkem. Horká voda uvolňuje ztuhlé ochablé svaly, lépe se mi v ní pohybuje i funguje – i dýchá, s novým odhodláním se tak pustím do záchrany všeho, co ještě zachránit půjde.

Zatímco se Alyia k mé úlevě vzdálí, pustím se do namáčení pramenů a jejich následné vlhčení cizokrajně vonícím olejem, abych mohla začít s jejich opatrným pročesáváním. Nepospíchám. Užívám si toho, že nemusím a… I tak je to pro mne náročná činnost. Více než tehdy v sanatoriu, to jsem ještě měla aspoň nějaké síly. Snědou krásku po očku sleduji, nedá mi to, abych k ní vždy nezalétla aspoň na okamžik pohledem.

Zvláště když se ke mne náhle otočí a přejde blíže.

Její slova o mne zadrnkají jako prsty o napjatou strunu. V tváří tvář jejímu pohledu se necítím příjemně, nutí mne k obezřetnosti a jakmile začne mluvit, rozbuší se mi opět srdce vlivem vzrůstajícího neklidu. Sklopím pohled k hladině, když zmíní cenu za mé tělo. Svaly kolem čelistí se mi napnou a o to urputněji začnu prsty masírovat jednotlivé prameny zcuchaných vlasů. Nastane ticho přerušované jen mým mělkým oddechováním.

„Myslím, že… Alexanderovi nešlo nikdy o to, kdo jsem, ale kým jsem byla, což jistě sama moc dobře víš, nebo aspoň tušíš,“ slyším se odpovídat. Neodvážím se na ni podívat, zvláště když zmíním to jméno, které mi tak moc nejde přes rty. „Ale máš pravdu, odpovědi dlužím, a pravděpodobně i nemalý obnos za mé tělo,“ do hlasu mi pronikne ledový osten. Měla bych jí to všechno říci, ale zjišťuji, že nechci. Nechci se zpovídat ze svých hříchů i chyb této ženě – pokud někomu něco dlužím, je to Alexandr. On se kvůli mně vrátil.

Ostře se nadechnu. „Promiň, nejsem… Nejsem ještě připravená o tom mluvit,“ vymluvím se z toho, zaštítěná vlastní zranitelností. Pravdou je, že jí zkrátka nechci vyprávět o svém manželství, o tom, že jsem Bartholomewe málem zabila a on se mi za to pomstil způsobem, který jsem od něj nikdy nečekala. Nechci už vůbec vyprávět o tom, že jsem zrůda, co zabila dvě sestry a vysloužila si za to laskavou péči ještě většího monstra žijícího ve své sluji v podzemí sanatoria. Já v tomhle příběhu nejsem jen nevinná oběť a… A už vůbec nechci, aby se to všechno Alexander dozvěděl od ní.

„A když mluvíš o vás… Kdo vlastně jste vy?“ pokusím se převést řeč jinam. A vlastně… Mě to opravdu zajímá. Alexander, Karem a ona. Cizinci, kteří kvůli mně – Dumah – opustili svůj domov.

Zrádce co mě dostal

Verše: Dům na nebesích

He is my refuge and my fortress, my God, in whom I trust.

Psalms 91:2

„Popravdě netuším. I když mě to také trápí. Podle mě nikdo netuší, a proto se mlčí. Zkoušel jsem se ptát, ale nikdo neodpověděl. Tvářili se na mě jako bych zešílel, ale přesto jsem věděl, že moc dobře ví, o čem mluvím.“

☩

Skutečně tomu tak bylo ležel jsem v posteli a přes dvojité okno jsem hleděl na Zlaté město. Velké pohodlné lože zabíralo většinu místnosti v druhém patře. Závěsy kolem něj se daly zatáhnout a dát tak soukromí. Vyskočil jsem a minul skříň s mým oblečením. Rozrazil dveře a zastavil se až o zábradlí které bylo kolem celé chodby. Z ní bylo přímo vidět na můj pokoj tančící barvami ze skleněných tabulí. Dávalo to místnosti ještě větší prostor a vzdušnost. Vyrazil jsem ale rovnou do druhé místnosti v patře. Moje zbrojnice.

Stojan s mou zbrojí ji vyobrazoval v celé její kráse. Na drobném oltáři vedle ležel můj meč. Kamenné stěny popsané modlitbami a slovy útěchy před bojem mi teď moc klidu nepřinášely. Rychle jsem se nasoukal do zbroje a vyrazil dveřmi ven. Přímo do vzduchu. Několik kroků a odraz. Opustil jsem svůj dům v největší rychlosti. Jen abych se o pár hodin později vrátil znepokojený tím, že nikdo nedává najevo že se nic neděje.

Uložil jsem zbroj na své místo a prsty přejel po zlatých písmenech na stěnách. To ale k uklidnění nestačilo. Vyšel jsem na chodbu, rukou přejel po složité vyřezávaném zábradlí a sešel po schodech dolů. Neusadil jsem se ale v křesle. Místo toho otevřel malé dveře a vešel do malé kamenné místnosti. Nebyla ničím zajímavá, obyčejná a kamenná s oknem které propouštělo paprsky světla na jediné místo. Drobnou kamennou podložku na podlaze. Poklekl jsem na ní a meditoval. Přemítal a doufal ani to ale klidu nepřineslo.

☩

„Snad někdo brzy přijde s odpovědí. Neboj se.“ Usměji se sebevědomě a přemýšlím čím jí zdvihnout náladu. Možná nějaké ovoce z malé kuchyně napojené na obývací místnost. Spíš ale zajít trochu dál a sejít po schodech do chladného sklepení kde leží lahve všeho druhu. Ten nektar, co ho ještě lahev schovávám jí vždy rozveselil. Možná ji vzít na malou zahradu za domem kde mezi několika stromy stojí mé cvičiště. Protáhnout se a možná i zkusit cvičný souboj na uvolnění stresu. Ne nic z toho nepomůže ne doopravdy. Možná jen potřebuje mluvit.

„A co si myslíš ty? Znám tě a musela jsi přijít s nějakou teorií. Jak hádám bude chytřejší a možná i přesnější než cokoliv, co se nám budou snažit říct.“ Usměji se na ní a prsty se dotknu jejího ramene. Snažím se tvářit co nejpovzbudivěji.