Takže další dárek, co jsi mi věnoval do našeho společného života, drahý, prolétne mi hlavou nevesele, když mne Kamael obeznámí s tím, co v lidech jako my probouzí ozvěnu minulých životů. Alexander se usmívá, ztracen očividně v mnohem šťastnějších vzpomínkách než já. Závidím mu to, opravdu moc. Jak je to vlastně dlouho, co se probudil? Něco mi říká, že přede mnou musel mít náskok aspoň několika let... Co se stalo jemu? Zvědavost ve mne hlodá, tak ráda bych se ho zeptala, přesto mi ta otázka přijde příliš... Příliš intimní. Moji nahlas vyslovenou domněnku pochopí po svém, s jiným významem než byla vyřčena, přesto mu to nijak nevyvracím. Je to tak vlastně... Lepší.

Přemýšlím, jak by to vypadalo, pokud by se zjevil v podobě stínu před otcem Fernsbym... Nejsem si jistá, zda by mi to pomohlo. Jediné, co mi v Greenhillu mohlo pomoci, jsem byla já sama a... A vražda té ženy. Před očima mi prokmitne její tvář a velké vyděšené oči ušmudlané dívky. Ta vzpomínka mi nepříjemně rezonuje hlavou a utnou ji až poslední Alexanderova slova. V rukou máme už jen svoji budoucnost. Má pravdu, samozřejmě má pravdu, přesto necítím radost ani úlevu. Je jen jediný způsob jak uniknout z téhle noční můry, jediný správný způsob, jak bych měla uchopit svoji budoucnost já. Jediný způsob... Jak dopřát své duši klid.

"Dumah rozhodně ne. Byla přesvědčená, že svoji zkoušku nezvládla," přitakám již uvolněně. Těší mne, že si na to pamatuje stejně jako já, že roky ani jiné vzpomínky tuhle nevytěsnily a neschovaly pod příkrovem neurčité mlhavosti. Ovšem jak vyprávím dál, zvážní - ostatně já také. Ticho, které nastane jakmile domluvím je... Nepříjemné. Tíživé. Cítím sílící neklid i nervozitu v očekávání odpovědi, jakkoliv se snažím to nedávat najevo... Tak moc. S každým klepnutím nehtu k němu kmitnu pohledem a zase ho rychle odvrátím.

Když se vzápětí rozmluví, nepřerušuji ho. I přes únavu, kterou začínám pociťovat, soustředěně naslouchám jeho výkladu a... Svým jistým způsobem cítím to zvláštní deja vu. Vidím před sebou Kamaela hovořícího k Dumah, rozvážného a přímého, přesně jak si ho pamatuji. Všechno o čem mluví si uvědomuji, vlastní rozpolcenost, kterou cítím pokaždé, když na něj pohlédnu. Delilah a Dumah. Jsme dvě a zároveň jedna, cítím to ač nevím... Nevím, jak to popsat. Pojmenovat. Byly jsme tolik rozdílné, a přesto jsme se navzájem prolínaly... Teď, teď jsem si to už uvědomovala. To, co mi vždy v životě chybělo, po čem jsem ve skrytu duše toužila, to co jsem cítila... To byla ona. Skrytá pod povrchem, neviděna a neslyšela, přesto přítomna.

"Myslím, že tohle je něco, o čem bylo rozhodnuto ještě před tímto rozhovorem, Alexandře," na rtech se mi objeví náznak úsměvu, avšak marně by v tom hledal stopy po veselí, ovšem ani po smutku. Ne, ten v tuto chvíli necítím, naopak jako by mi tohle celé dodalo... Jistoty. Vědomí, že aspoň o něčem ve svém v životě mám nyní jasno a konečně mám pocit, že tomu rozumím. "Ne, to já děkuji vám. Ovšem v jedné věci se mýlíte, já vám jsem zavázána. Ne z povinnosti, ale protože chci. Berte to jako mé první skutečné rozhodnutí ohledně vlastní budoucnosti," promluvím tiše a měkce se pousměji. Byť jen na okamžik. "Pomohl jste mi. Jako jediný. Bez ohledu na to, že jste se k tomu cítil povinen kvůli Dumah, vážím si toho."

A zároveň si až příliš dobře uvědomuji, že část mojí otázky vynechal. Přesto se rozhodnu na něj netlačit ani nevyzvídat. Nemám na to právo, protože ačkoliv si to musím neustále opakovat, tak... Alexander je cizinec. A já v jeho očích nejsem nic jiného než cizí žena. To, co nás spojuje... Není ve skutečnosti naše. Ostře se nadechnu.

"Jen se obávám toho, že tohle... Tohle je jen zlomek mé současné situace," pohledem sklouznu k vlastní ruce položené na stole. "Bylo by ode mne troufalé, mít na vás prosbu?" kousnu se do vnitřku rtu. "Otec Fernsby mi v novinách ukázal můj vlastní nekrolog. Tvrdil mi, že... Že místo mne na Rosehill pohřbili sestru Bellovou, že pro svět za zdmi sanatoria jsem... Mrtvá a musím si zvolit nové jméno. Myslíte... Mohl byste mi prosím zjistit... Zda má opravdu lady Delilah Blair Flanagan v Rosehill náhrobek? Pamatuji si... Pohřeb měl být osmnáctého září," vydoluji ze sebe - a bolí to. Vzpomínka na nevinnou sestru Bellovou, na Fernsbyho, jak mi před očima drží noviny - jen proto, aby mi ublížil.

Verše: … a možnosti, především možnosti tvůrce.

Nebyla tam jiná možnost, jak se dostat pryč? Tak daleko jsem se v úvahách nedostala. Posledních pár okamžiků mě pohltilo natolik, že jsem zbytek brala prostě jako daný. Možná nebyl. Kolik chybných kroků mě tam zavedlo? Jinou cestu jsem neviděla. Pokouším se teď probrat celým tím scénářem v mysli, znovu se procházím chodbami paláce a znovu se rozhlížím po stropě, až v zátylku ucítím to výmluvné zamražení. Přemýšlet, co by bylo kdyby, je zbytečné, a přece si v tom nedokážu zabránit. V daném okamžiku jsem své rozhodnutí považovala za nejlepší možné, musím si za tím stát, teď i příště, až na něm bude záležet, jinak bych se z toho mohla zbláznit. Vlezla bych do toho sarkofágu každopádně. Snad jediné, co bych změnila, je to, kdo žil až do konce a kdo ne… Stisknu prsty v pěst a znovu je povolím. Nádech, výdech. Přejde to, tím jsem si jistá. Byla to má povinnost. A především to nebylo doopravdy. Ramiel tady stojí živý a zdráv. Nepamatuje si nic. Jestlipak by to bylo právě takové, kdyby vyšel znovuzrozen z Háje? Cítila bych se takto? Nebo by to bylo tisíckrát horší?

Pohledem kmitnu zpátky k Luciferovi. Lehce nakloním hlavu do strany po jeho vzoru. Když se soustředím na něj, je snazší se otočit zády ke všemu, co se stalo v sarkofágu. Dokonce se zvládnu znovu usmát. Zvláštní napětí v něm mi samozřejmě neunikne. Uleví se mu? Co proboha čekal, že budu chtít? Ano, některé věci je těžké překousnout, ale nebudu kvůli tomu na něj házet cihly. Nepřišlo mi to nefér, za tím si stojím i teď. Okolnosti by možná byly jiné, nedostali bychom se do té situace tak snadno, ale… že by se nikdy stát nemohla, si nemyslím. Generál Kamael chtěl vědět, jak budeme reagovat v krizi. Byl to úkol, stejně jako ten, který jsem měla splnit já. A úkol musí být splněn.

„Nedokážu si představit, jaké to je,“ zatřesu hlavou beze snahy zastřít obdiv v hlavě. Samozřejmě jsem slyšela, že andělé z prvního kůru mají nejblíže našemu pánovi, ale… moct nahlédnout do duší ostatních… Teoreticky bych vůči tomu měla mít námitky. Dokonce i v mysli anděla se objeví věci, které by si raději nechal jenom sám pro sebe, v jeho případě to však děsivé není. „Je to pozoruhodný dar. Vidět, cítit, chápat… Musí být těžké cítit to všechno. Nejenom okolnosti, ale…“ mávnu rukou neurčitě do vzduchu, abych nemusela zacházet do detailů. Oba víme, co tím myslím. „Vybíráš si, co si vezmeš od ostatních, nebo si je mysl volně dopisuje jednotlivé detaily, aby byly…“ zaváhám nad vhodným slovem, „uvěřitelnější?“

Před očima mi vytane povědomý obraz vysokých obloukových oken ze slunečně žlutého mramoru, tak nepatřičně zasazený do napjatých chvílí zkoušky a pocházející právě z mého domova. I ve scénách vytesaných do zdí bych nalezla podobnosti… Mé oblíbené místo ve světě smrtelníků, vrcholek vodopádu tyčící se větvemi pralesních velikánů, snad dokonce i s těmi samými rudozlatými ptáky, které jsem tam naposledy pozorovala, těžko mělo místo před dveřmi pokladnice hrozící zlodějům bolestivou smrtí. Mělo mi to dojít, ale byly to jenom prazvláštní části zasazené do úplně jiného celku. Za okny se nerozpínala věčně kvetoucí kamélie, vzduchem se nenesla sladká vůně a místo svatyně klidu se chodby pevnosti staly bojištěm. Zvláštní…

„Myslím, že si vybavuji pár věcí, které nemohly být tvé,“ pokračuji zamyšleně. „Jak málo stačilo, aby působily úplně jinak…“ Odpovědi na Ramielova slova se pobaveně pousměji. „To ano, dokázala bych si představit i příjemnější scénáře.“

Místa, chvíle. Bojové scénáře. Nevtipkovala jsem, když jsem říkala, že by se mi někdo s podobnou schopností hodil na cvičišti. Moct prožít některé okamžiky, opravdu je prožít a vnímat je jako opravdové, by s výcvikem pomohlo neskutečně. Avšak teď nepřemýšlím nad ryze praktickými záležitostmi. Snad se až příliš nechávám unést možnostmi, které Luciferova schopnost nabízí. Je to fascinující. Dvě mysli se prolínají jako dvě různé melodie vycházející ze strun hudebního nástroje. Jedna dotváří druhou. Cíleně, nevědomky. Když dáme stranou to, co jsem v danou chvíli cítila, je to vlastně nádherné. Zvláštně osvobozující. Netřeba slov; netřeba se trápit tím, jak myšlenku nejlépe vystihnout, prostě jí zalije světlo serafína a ona vykvete jako růže.

„Opravdu není důvod se omlouvat, Lucifere. Byla to zkouška… Nemyslím si, že by bylo tvým záměrem mi – nám – jakkoliv ublížit,“ řeknu přesvědčeně. Nepochybuji, že by toho byl schopen a že jeho moc přesahuje podobné hrátky. Jestli na mě působila tolik s těmi nejlepšími úmysly, nechci si představovat, čeho všeho by byl schopen, kdyby tam opravdu byl záměr někoho zranit. Každá mince má dvě strany. Stejně jako krev se váže k smrti i životu, jeho iluze jistě dokážou světy stavět i bořit. „Příjemné to nebylo. Nemyslím, že jsem někdy pocítila něco byť jenom vzdáleně podobného jako v tom sarkofágu. Bylo to velmi… lidské,“ volím slova pečlivě. „Pozoruhodně lidské, dalo by se říct. Až si z toho vyberu všechno, co potřebuji, bude to neocenitelná zkušenost. Něco nového. Rozhodně tam vidím cesty, které jsem minula, ale… kam by vedly a jestli by změnily konečný výsledek, těžko říct. Ale byla to dobrá připomínka toho, že věci nejdou vždycky podle plánů. A i to je důležité,“ znovu k němu vzhlédnu. „Když říkáš, že vytváříš pravidla toho světa, musíš je udržovat a vědomě podle nich jednat, nebo je určitý okamžik, odkdy se jimi iluze dokáže sama řídit?“

Kdo chce kam...

* * *

Zerachiel

Stojíš uprostřed písků arény a tvrdit, že se se ti podařilo urovnat si nedávné zážitky v hlavě by bylo dost odvážné. Naopak, čím déle tam stojíš, tím více otázek, o kterých dříve neuvažovala, ti vytane na mysli. Usměješ se mile na dvojici mužů před tebou. Kamael si zachovává vstříc tvému úsměvu i tak kamennou tvář, ale Lucifer ti ho oplatí, než se vydá společně s Ramielem po rozloučení pryč z arény.

Vidíš, jak se Ramiel s Lucieferem vzdalují a dochází ti, že s nimi odchází i možnost najít alespoň nějaké odpovědi na ty palčivé otázky. Ano, mohla by si teď jít domů, ale co z toho? Raději přidáš do kroku a místo směru domů, se vydáš v jejich stopách. Kamael tě vyprovodí jen krátkým ohlédnutím, než se vydá sám svou cestou.

„… a skutečně, tam nebyla jiná možnost, jak se odtamtud dostat?“ Slyšíš Ramiela, který jde vedle Lucifera a zaujatě na něj hledí.

„…možností bylo hned několik, Ramieli, a….“ Zarazí se Lucifer ve svých slovech, když si všimne, že nejsou sami. Zastaví se a ohlédne se na tebe. „Zerachiel? Ano, ještě něco?“ Nakloní tázavě hlavu lehce na stranu, patrně překvapený tím, že ses k nim přeci jen přidala. Když vyslovíš, svou otázku máš na moment pocit, jako by z něj opadlo jisté napětí.

„Mé iluze? Hmm, to je zajímavá otázka. Můžeme to probrat po cestě.“ Pousměje se letmo a vykročí zase směrem z arény. „Mé iluze fungují prostě. Vytvářím v nich svět, pravidla, vše… Zároveň v nich mohu být sám. Nejsou to rozhodně pouze obrazy. Vnímám, co se děje, jak aktérům, tak v zásadě také i vám. Jako tvůrce toho světa musím nést také jeho tíhu. Je to jen chabý odraz toho, co dokázal náš Pán, ale tím spíše chápu jeho břímě. “ Mluví pomalým, vážným tónem.

„Je zajímavé vidět, jak vaše mysl reaguje. Jak ostatní uvažují. Každý naprosto jinak a jedinečně.  Skutečně, svobodná mysl je opravdovým zázrakem.“ Vzhlédne k nebi a ve tváři se mu zračí obdivný výraz.

„Nechávám se vámi inspirovat. Některé prvky v mých světech si vypůjčuji od vás. Je to… obohacující. Sám bych tak pestré světy bez ostatních nikdy nestvořil. Vždy by to byl jen můj… omezený pohled. Takto ale se ale můžu snažit pochopit i jiné.“ Shlédne k tobě, zatímco kráčíš po jeho pravici. Skutečně, když o tom tak přemýšlíš, některé prvky v paláci připomínali tvůj dům. Dokonce si vzpomeneš na to, že závěsy v několika oknech, které povlávaly v nočním vánku, byly doslova stejné. Tehdy ve spěchu vám to nedošlo, protože nebyl čas zabývat se takovými detaily, ale zpětně, když o tom přemýšlíš a vše si rekapituluješ nacházíš spoustu detailů, které byly tvé. Tvé osobní.

„A abych odpověděl i na tvou další otázku, Zerachiel, ano, cítím. Bez toho by to byl jen mrtvý obraz. Nic víc.“ Dodá věcně.

„Někdy to může být i větší zábava než zrovna hroutící se jeskyně.“ Pohlédne na tebe Ramiel přes Lucifera, který jde mezi vámi.

Zavrtím hlavou, přesto nedokážu odpovědět, že se není za co omlouvat. Skutečně není, ale mé myšlenky i přes veškeré sebezapření sklouznou zpátky k mému manželovi a není zase tak lehké… Je opět vypudit z mysli. Ba naopak. Je to nemožné. On je alfou a omegou všeho, co se mi stalo. Bartholomew je mým začátkem konce.

Stáhnu ruce do klína, abych odolala nutkání začít si hrát s vlasy. To, jak mne Alexander sleduje a naslouchá mi sebou přináší ozvěnu vzpomínek a… Rozptyluje mě to. Je mu tak moc… Podobný. Jak je to možné? Já nejsem Dumah přeci podobná ani trochu. Nebo jsem? Jen ta představa mi přijde naprosto šílená, a přesto… Přesto ve mne čím dál více sílí pocit, že tu se mnou sedí Kamael a ne Alexander. Musím si to v duchu neustále připomínat. A pak vysloví to jméno. Dumah. A snad ani nejde o to jméno jako o fakt, jak ho vysloví. Dokonale mne to rozhodí.

„Neměla jsem žádné problémy,“ odmlčím se. Vyjma toho, že jsem málem zabila a zmrzačila svého manžela, samozřejmě. Kdo ví. Chtěla bych doufat, že jednoho dne nadejde čas, kdy se tomu budu moci zasmát, přesto… Výčitky už sice dávno necítím, ale čím dál častěji si opakuji, že kdybych se podvolila a nechala ho ulevit si ve svém vzteku, nemuselo se nic z tohohle stát. Byla bych šťastná? Pochybuji. Což mne přivádí k myšlence, která vždy za takovým zamyšlením následovala… Měla jsem ho zabít. „To já jsem byla tím problémem,“ hlesnu. „Ano… V jedné vypjaté chvíli se projevilo naše spříznění,“ uhnu pohledem. Můj hlas takřka postrádá barvu i intonaci, když o tom mluvím. „Ale myslím si, že by se to stalo nakonec i bez toho. Jen později,“ vůbec poprvé se odvážím vyslovit nahlas tu příšernou domněnku.

Kývnu hlavou. To, co říká dokonale zapadá a zároveň mě to děsí. Děsí mne pouto našich minulých životů, síla, která dokázala provázat i ty současné. Aspoň na chvíli.
„Tak se to přeci jen stalo… Když mě zavřeli do té cely, zpívala jsem si a… Najednou vás uviděla. V té vzducholodi. A poznala vás. Tedy, Kamaela,“ upřesním. Už nedodávám, jak moc se mi tehdy ulevilo. Jak jsem ještě celé dny žila z té iracionální radosti z faktu, že je naživu. Jen vzpomínka na to mne uváděla do nevýslovných rozpaků, protože to bylo špatně. „Nezpůsobilo, jen mě to vystrašilo, než jsem to pochopila… Akorát mě jeden zřízenec začal podezírat z toho, že jsem čarodějnice,“ dodám a zpoza rtů mi vybublá to tiché nervózní uchechtnutí. Sturges. Nikdy nezapomenu na výraz v jeho tváři…

Je tak zvláštní mluvit s někým o tomhle otevřeně. A ještě ke všemu s Alexanderem, s živoucí připomínkou Kamaela. Zjišťuji, že mě to rozptyluje. Jeho gesta, výrazy, tón hlasu i rudé vlasy. Musím se neustále napomínat, abych neustále nehltala očima každý ten drobný detail.
„Dva měsíce. Ale první vzpomínka přišla až v ten… V ten den. Předtím, než jsem vás nevědomky našla…“ V ten den, kdy jsem poprvé zabila. V ten den, kdy jsem si podepsala vlastní nekrolog. „Mám pocit, jako bych o nich věděla vše a přitom nic… V sanatoriu jsem měla… Měla jsem hned několik návratů. Vzpomínám si na arénu, na jejich první setkání. Jejich první slib,“ ošiju se.

Rozhodně to není jejich poslední „první věc“ kterou si pamatuji. Sklopím pohled ke stolu. Není vhodné, abych o tom mluvila. A už vůbec není vhodné vzpomínat na touhu v jeho pohledu a prsty vpletené do vlasů, přitahující v prudkém pohybu její tvář blíže k té svojí. A naprosto nepřípustné je byť pomyslet na chvíli, která nastala poté. Jediným mužem v mém životě byl do toho okamžiku Bartholomew, a stokrát jsem ho mohla nenávidět, přesto se ta vzpomínka příčila všemu, co do mne matka s vychovatelkou vštěpovaly od mého mládí.

Ztuhnu. To, když se opět neubráním myšlence na Bartha. Na ty první šťastné chvíle našeho společného života. Na to, jak mne pozorně poslouchal, věnoval se mi a dával mi najevo, že mu záleží nejen na mne, ale i na mém názoru. Na chvíli, kdy jsem ho poprvé ostýchavě políbila a on si mě dravě přitáhl blíže. Srdce se mi rozbuší. Podobnost těch zážitků mne rozruší mnohem více než jsem vlastně ochotná si připustit.

Polknu. A dopiju zbytek šťávy ve sklenici, abych svlažila hrdlo, ve kterém náhle tolik váznou slova. Ale musím mluvit. Musím to ze sebe dostat.

„Vzpomínám si to, jak byl Kamael zničený, když Lucifer padl. Na ten den, kdy se vydali plnit úkol, kvůli kterému si ji vybral…“ neklidně poklepu prsty o stehno. Nezabíhám do detailů, má tvář mne prozrazuje dostatečně, přesto… V ten den se toho stalo mnohem více. „Vlastně… Bude to zní šíleně,“ opět mi zacukají koutky, „ale viděla jsem ji. Doopravdy. V pokoji, když jsem… Když jsem umírala. Myslím, že chtěla abych ji viděla a pochopila, jak… Jak se zachránit. A taky… Taky mi ukázala… Je,“ zachvěji se. Ne, na tohle skutečně vzpomínat nechci, i nyní se cítím velmi nepříjemně jen na to pomyslím.

„A pak… Myslím, že jsem viděla Kamaelovu smrt,“ dodám a do hlasu mi vklouzne smutek. Zlatá pírka tančící vzduchem… „Bylo toho víc, ale zbytek… Už byly jen záblesky, krátké a neurčité,“ dodám o něco jistěji a přinutím se zvednout hlavu, abych pohlédla Alexandrovi do tváře. „Jste mu tak podobný…“ hlesnu bezmyšlenkovitě. A odkašlu si. Co to dělám?! A tak si odkašlu ještě jednou.

„Takže… Vy už jste dostal odpovědi na všechny své otázky, Alexandře? Vzpomněl jste si na všechno?“

Verše: Příležitosti, které se anděli nenaskytnou často

Pod pátravým pohledem Lucifera si připadám zvláštně. Ne špatně, jenom zvláštně. Snad maličko nesvá. Těžko říct, co všechno mu iluze odhalila, co všechno prožil se mnou a co si o tom myslí, ale dohlédl hlouběji než kdokoliv jiný. Dostal se za pečlivě strážené dveře hned s několika zámky, aniž bych mu v tom mohla zabránit. A já bych vlastně ani nechtěla, vždyť… je to anděl prvního kůru, jeden z těch, kteří mají nejblíže našemu pánovi. Jenom tím, že tady stojím v jeho společnosti, si Mu připadám blíž. Na rtech mi vykvete úsměv. Pod kůží se mi šíří šimravé teplo a tíha na srdci vzlétne ladně jako pták. Ať už Zkouška dopadla jakkoliv – a opravdu si nedělám valné naděje –, za tohle setkání to stálo.

„To jsem ráda,“ řeknu, než se znovu otočí ke Kamaelovi. „Vám také.“

Když se muži otočí a zamíří pryč z arény, zůstanu stát. Vydechnu a zavřu oči. Dovolím si chvíli klidu, než se znovu dám do pohybu. Tohle bylo výživné… Chvíli to budu muset vstřebávat, abych si ujasnila názor na to, co se odehrálo. A na ty, které jsem díky téhle zkoušce potkala. Povolím křečovitě sevřená křídla a máchnu jimi. Část mě se už chystá vznést k obloze a vydat se domů, ale pak se přeci jenom ohlédnu za Luciferem a Ramielem.

Váhám jenom chvíli, než za nimi vykročím. Musím trochu popoběhnout, abych je dohnala, a okamžitě jim věnuji omluvný úsměv. Neměla jsem se v úmyslu na nic ptát a možná bych ani neměla, ale… To, co bych se ráda dozvěděla, se zkoušky netýká. To spíše serafína jako takového. A Ramiela. Pozastavím se na něj pohledem a zkouším odhadnout, nakolik přesná iluze to byla. Mihla jsem se v jeho zkoušce také? Nakolik do něj Lucifer viděl? A nakolik viděl do mě?

„Vlastně bych otázku měla,“ promluvím k Luciferovi. „Netýká se to úplně naší zkoušky, ale… Jak tvé iluze fungují? Jaké to je pro tebe? Cítíš z nich něco nebo jsou to jenom vzdálené obrazy? Omlouvám se,“ zarazím se rychle. „Je to… fascinující představa.“