Andor.cz - Dračí doupě online

Jacob White

Pohár trpělivosti přetekl. Jakmile se objeví ten neznámý muž ve dveřích a je ti jasné, že je ozbrojený, na nic dalšího nečekáš. Už tak jsi na místě smrti a očekávat, že by tomu najednou mělo být jinak, je dosti naivní. Nesáhneš po klasických zbraních, ale rozhodneš se sáhnout mnohem hlouběji. Do svého nitra. Jako tehdy poprvé… jako pak už několikrát poté. Namíříš prázdnou ruku směrem k maskovanému muži, aby po ní pak v přeběhl zlatý opaleskující záblesk a v mžiku se v ní zhmotnila pistole. A ne jedna. V druhé ruce se z ničeho nic objeví její přesná kopie. Jedna z nich míří na maskovaného muže, druhé na Alexeje. Odtud žádné živé svědky nenecháš odejít.

Přes hlaveň pistole vidíš, jak neznámý muž naproti tobě nakloní hlavu na stranu a v ten moment se ti v uších rozezní kakofonie zvuků. Jsou tak hlasité, až ti to zatemňuje vědomí. Nevypadá to, že kdokoliv jiný by ti byl ovlivněn kromě tebe. Zmáčkneš spoušť, ale tvá ruka je rozechvělá. Muška není pevná. Hlaveň pistole se rozžehne bílým plamenem a postava naproti tobě trhne rukou dozadu. Trefil si ho, ale jen do paže. Nevydal ani hlásku, ale zvuky ve tvé hlavě naráz ještě zesílily. Začínáš cítit závrať a před očima se ti míhají bílé mžitky značící jedno jediné, blížící se bezvědomí. Podlomí se ti kolena.

„No to mě poser. Je to taky jeden z nich…“ Je až s podivem, že v těch zvucích vnímáš i hlas Alexeje, který udělá krok k tobě. Vidíš, jak se mu na těch rozbitých a opuchlých rtech roztáhne vítězoslavný škleb.  

 „Tomu říkám dvě mouchy...“

Mitzrael

For I know the plans I have for you,” declares the LORD, “plans to prosper you and not to harm you, plans to give you hope and a future.

Jeremiah 29:11

„… jednou ranou. Jednou ranou? Skutečně?“  Povytáhla Cassiel jeden oblouk obočí ve výrazu, který moc dobře znáš. Nevěřila ti všechno, ale tvá historka ji viditelně pobavila, proto ji nerozporovala ještě úplně a nechávala tě pokračovat. Byli jste u tebe ve tvém domě. Zlaté město bylo za okny kolem vás a hřejivá záře pronikala dovnitř četnými okny.

„Tak tedy… Tomu říkám hrdinský čin.“ Pousmála se, než se postavila. Bílá, lehká říza jí zavlála kolem těla, zatímco došla k oknu, kterým se zahleděla na město. Její tvář o něco potemněla a úsměv zmizel ze rtů.
„Co myslíš, že se stalo před dvěma dny? Nikdo o tom nemluví, ale… vím, že to cítili všichni.“ Pohlédla na tebe vážně. Věděl si, o čem mluví. Ten den si to cítil také. Jako kdyby se něco v tobě zlomilo, rozbilo…. Bylo nenávratně pryč. Nikdo o tom ale nemluvil. Bylo ticho. Žádné vyjádření z vrchu nepřicházelo. Alespoň zatím. „Nevím, přijde mi, jako kdyby kus mě samotné chyběl.“ Obejme se pažemi a svěsí hlavu. „Něco je jinak…“ Šeptne tiše.    

"Jen čas..." zopakuji po Karemovi bezmyšlenkovitě a povzdechnu si. Čas, čas, čas... Vím to, nejsem hloupá, přesto ve mne klíčí pocit, že já ten rok nemám - že jsem už příliš mnoho času ztratila čekáním na to... Až bude lépe. Potřebuji se dá do pořádku tak rychle, jak to jen dokážu. Musím být zase silná, musím... Myšlenku nedokončím, raději se soustředím na doktora. Halucinace, přeludy, záblesky světla? Všeho, co vyjmenoval, jsem si zažila vydatně poslední dny - nebo týdny? - v sanatoriu, přesto... Já nevím, bylo to skutečně špatně? Vybaví se mi pohled na Dumah, krásnou, smutnou, naléhající... Abych si vzpomněla. Zachránila mi tím život. Mohl to být snad jen přelud mysli zmítané horečkou?

"Ah, ne, to ne, já si rozhodně nemyslela, že byste snad mohl být... Vy nebo někdo jiný..." zavrtím rychle hlavou. "Ještě jednou vám moc děkuji, pane Asghare," pokusím se o úsměv. Příliš mi to nejde, ale snaha se cení, ne? Poté zůstanu v pokoji nějakou dobu sama. Cítím se zde tak zvláštně, je to tu tak moc odlišné od všeho, co jsem kdy poznala. Kdykoliv jindy bych cítila zvědavost, svěžest nového zajímavého prostředí, ovšem teď? Cítím se zde tak cize... Možná až nepatřičně. Takže tohle je teď tvůj svět? prolétne mi mimoděk hlavou, když mé myšlenky bez varování zalétnout k Alexanderovi, byť jsem si to... Zakázala. Před čím jsi sem utekl z Jeruzaléma?

Nakonec si pro mne přijde Alyia. Stejně exotická a cizokrajná jako tenhle dům... Neubráním se tomu, abych si ji neprohlédla, pohledem nesklouzla po šatech, které by si na sebe žádná lady ze Zahrad nevzala. A pokud ano, tak jen jednou, na kolik by to bylo skandální. Ovšem mnohem více můj pohled přitahovala její tvář. Bolestně známá. Dozvuk minulého života... Adriel. Na jazyku mne pálí otázka, kterou ovšem nevysloví, její odměřený chladný výraz mne zastaví.

"Dobré ráno... Ano, bohužel to sama nezvládnu," odpovím s krátkým kývnutím hlavy. Vzápětí mi na chvíli zmizí z dohledu a vrátí se... S kolečkovým křeslem. Hruď se mi sevře a do tvář se mi na okamžik zbarví studem. Nikdy bych si nemyslela, že se dostanu do situace, kdy mne někdo bude muset vozit kolečkovým křeslem jako nějakého mrzáka. Vím, že jinak to nejde, přesto cítím pod jazykem pachuť té ponižující bezmoci, když mi Alyia pomáhá se na vozík posadit.

Nehty krátce zatnu do vlastních stehen, když padne ta otázka. Jak dlouho mne bude pronásledovat tahle Fernsbyho zlomyslnost? "Jmenuji se Delilah," slyším se odpovídat, přesto se mi nedaří vyslovit své vlastní jméno s tou samozřejmou hrdostí. "A... Pokud chcete, můžeme si klidně... Tykat. Přiznám se, že mi v takové situaci formální vykání příliš nejde přes rty, přesto... Je to jen návrh, Ad... Alyio," dodám záhy, zatímco neklidným pohledem těkám po chodbě neznámého domu. Komu patřil? Jí? Alexanderovi? Karemovi? Někomu úplně jinému? Bylo tolik věcí, na které jsem se chtěla zeptat...

Místnost, která je zřejmě koupelnou, je až nečekaně... Ne obyčejná, spíše jednoduchá? Rozhodně se to nedá srovnávat s plechovými vanami v sanatoriu. Příjemná vůně bylin mi uvolňuje sevřený krk společně s horkou párou stoupající z nádrže, která je zde právě zřejmě namísto vany. Poté přijde ta těžší část - dostat mě z kolečkového křesla do vody. Včetně toho nepříjemného kroku, kdy se musím před zraky cizí ženy svléci z košile. Není to mi příjemné, i přestože to byla pravděpodobně ona, kdo mne převlékal. Tedy... Doufám. Určitě. Určitě jen ona, že? Och bože, představa, že by mne někdo jiný viděl nahou - a v takovém stavu! - mě málem uvede v takové decentní mdloby.

Ne, nad tím nechci přemýšlet.

Dlouze vydechnu, když své zhuntované kostnaté tělo konečně ponořím do horké voňavé vody. Ten pocit, když mne obejme ze všech stran horkost, je tak... Je tak opojný. Uvolňující. Na chvíli prostě jen zavřu oči, sedím, dýchám. "Tohle jsem potřebovala," zašeptám než zvrátím hlavu dozadu a dotknu se okraje bazénku temenem hlavy. Rusé vlasy se kolem mne ve vodě rozprostřou, vznáší se mezi snítkami bylin. "Nikdy jsem nevěřila, že mi bude tolik chybět něco jako... Horká lázeň," zamumlám vzápětí neadresně, než se přinutím se zase narovnat a opláchnout si tvář.

Verše: To, co je třeba

Když Ramiel znovu promluví, stisknu rty a na okamžik zavřu oči. Má pravdu, věděla jsem to předtím a vím to i teď. Dohadovat se o tom naše šance nezvýší, právě naopak. Nelíbí se mi to, jemu také ne, ale musíme se soustředit na úkol. Ať to stojí, co to stojí. Oba víme, jak bychom se zachovali, kdyby to bylo doopravdy. Ani nevím, proč váhám. Snad právě protože to hlava odmítá vážně, je to těžší. Ano, byla by to čest sloužit v jednotce generála Kamaela, ale… skutečnosti, které bych jindy považovala za samozřejmě, teď zvláštně tíží srdce. Naprázdno polknu. Položím ruku na tu Ramielovu a přikývnu, i když to nevidí. Ale možná ucítí takřka nepatrný pohyb ramen.

„Dobře,“ vydechnu. „Tak… uvolni se. Nebude to bolet a za chvíli jsi venku. Ramieli, taky jsem nakonec,“ zdůrazním škádlivě a pokusím se přitom usmát, i když se mi hruď sevře, „ráda, že jsi tady se mnou byl ty.“

… a pak se zaposlouchám do tlukotu jeho srdce. Vnímám každičký úder, jako by byl můj vlastní. Cítím krev proudící mu v žilách a život s ní spjatý. Postarám se, aby to nebolelo, to pro něj udělat můžu. Bude to jako usnout. Napřed tok zpomalím. Ponořím do něj ruce a pochytám rudé provázky. Teprve, když mysl vypne, je zastavím úplně. Smrt je to rychlá, snadná… A až moc opravdová.

Opravdu mi připadá, jako bych ho… Proboha. Pustím Ramielovu dlaň. Nechám ji sklouznout z ramene dolů. Dech se mi nebezpečně zachvěje, ale nedovolím si propadnout tomu drásavému pocitu. Je to tak správné, věděli jsme to oba. A navíc musí šetřit vzduch, musím… se soustředit na to, co je důležité. Úkol, který je třeba splnit. Ostatně jako vždycky. Hřbetem ruky si přejedu po tváři – jenom tak pro jistotu – a zvednu oči ke kamennému víku. Bude to fungovat, zopakuji si i tentokrát. Musí.

Benedikt Tskilekwa

„Tak dobře. Do laboratoře. Tam je asi stejně jen tak někdo neukradne.“ Souhlasí s tebou Vratislaw, zatímco se vláčíte se zavazadly ke vchodu do budovy. Tam už v prostorné vstupní chodbě narazíte na vrátného, který je kromě dozoru nad budou také možným zdrojem informací.

„O Elke?“ Zabručí si ten muž pod vousy a složí noviny. „Ah, jistě, vy myslíte tu mladou dívku, co sem občas chodí. Samozřejmě, ta od Jannsena. Bohužel, nic nového nevím. Už jsem říkal tomu… Pánovi, co také pracuje pro Jannsena, že jsem ji tu naposledy viděl včera kolem… Myslím, že kolem páté odpoledne. Odcházela docela ve spěchu a nesla s sebou nějaké papíry. Myslel jsem, že jste se s ní viděl. Měla jít do laboratoře pana Doofenshmirtze. Nebyla tam snad?“ Upře na tebe tázavý pohled z pod hustého obočí a druhý podobný cítíš od Vratislawa vedle tebe. „Každopádně to bylo naposledy, co jsem ji viděl. Je mi to líto, ale víc vám nepomůžu. Nikomu.“ Pokrčí rameny a noviny zašustí.

„Ehm, pane… Děkujeme za tu informaci. Chtěl bych se zeptat, čtete i tu dvoustranu s inzercí?“ Udělá krok vpřed Vratislaw a velmi slušně položí svou otázku.

„Ne, většinou ne. Proč mladíku?“ Nakrčí vrátný čelo.

„Říkal jsem si, zda byste nebyl tak laskavý a nemohl nám ji… poskytnout. Potřeboval bych sehnat nějaké věci. Pro studium.“ Dodá pohotově Vratislaw.

„No… vlastně, proč ne. K ničemu mi není.“ Vytáhne z novin vrátný požadované listy a podá je Vratislawovi, který se vděčně usměje a vezme si je. „Děkuji, to nám určitě pomůže.“ Skoro máš až pocit, že ho nepoznáváš. Rozhodně to není ten arogantní Vratislaw, který uměl dávat ostentativně najevo své postavení, když měl na to náladu.

„Tak… půjdeme to vynést nahoru?“ Otočí se na tebe Vratislaw stále s nevyprchaným elánem.

„A myslel TU Elke?“ Šeptne ti do ucha zvídavě, když se k tobě přitočí, než se chopí svého kufru.

Delilah Blair Flanagan

„Hmm… ztratila jste dost své váhy, ale nemusíte se bát. Bude to chtít jen čas a vhodnou, vyváženou stravu. Jste mladá, nejlepší roky máte ještě před sebou. Viděl jsem mnohem horší případy. Ty lidi byste za rok nepoznala.“ Usměje se na tebe Karem vlídně, zatímco tě podpírá.

Nakonec se zase posadíš a cítíš se hned jistější. I taková krátká chvíle ti dala docela zabrat, ale nezbývá než bojovat. Dle slov tvého nového lékaře to chce jen čas. Toho si v posledních dnech měla skutečně hodně. „Ano? Už jste se setkaly? Pravda, Alyia tam byla tehdy s Alexanderem, když jste se probudila. Jsem rád, že paměť nebyla dotčená. To je dobré vědět. Kdybyste ale zaznamenala nějaké halucinace, přeludy, nebo záblesky světla v zorném poli, řekněte mi to. Může jít ještě o dozvuky vašeho stavu.“ Přejde zase do lékařské věcnosti, ale tvá další slova ho donutí se přeci jen pobaveně pousmát. „Nemusíte se bát, že si teď musíte vybrat pouze jednu z těch věcí. Tak krutí nejsme. Samozřejmě koupel i jídlo nebude problém zajistit. Dobře, tedy. Koupel první. Domluvím v kuchyni, aby vám připravili něco vhodného vzhledem k vašemu stavu. Počkejte zde. Alyia se pro vás zastaví.“ Kývne na rozloučenou a pak tě opustí. Zůstaneš sama v neznámém pokoji. Konečně si ho můžeš lépe prohlédnout. Skutečně to vypadá, jako kdyby tě někdo přesunul někam daleko za hranice Jeruzaléma. Nábytek, výzdoba i vůně linoucí se vzduchem, to vše je pro tebe nové a exotické.

Uběhne nějaký čas, než se ozve zaklepání. Dveře se otevřou a do pokoje vstoupí žena, kterou si už viděla. Alyia. Stejně jako toho večera má na sobě zdobené šaty, které by většina místních žen považovala za naprosto nevhodné. Ona je ale nese s hrdostí a nevypadá to, že by jakkoliv zaváhala ani při tvém pohledu.

„Dobré ráno… Karem říkal, že se už cítíte na koupel. Jsem tu, abych vám pomohla. Bude to třeba.“ Vidíš, že oproti tomu večeru, kdy jsi ji zahlédla poprvé se z jejího hlasu vytratila ta jistá hřejivost a nahradila ji chladná formálnost. Přesto se ale netváří, že by si jí byla na obtíž. Prostě jen… působí velmi chladně až odměřeně. Konečně něco, s čím by místní dámy souhlasily. Zastaví se ve dveřích a zamyšleně si tě prohlédne. „Hmm, moment, asi bude snazší, když…“ Zvedne omluvně ruku a zase zmizí, aby se po pár minutách objevila před sebou vezla kolečkové křeslo. Dojede s ním k tvé posteli a pomůže se ti do něj posadit.

„Mám vás oslovovat Angelo, nebo Delilah?“ Zeptá se tě, zatímco tě veze ven z pokoje. Nevypadá to, že by ji to činilo nějaké velké problémy. Převeze tě chodbou o několik dveří dál, kde otevře dveře. Nejdříve projdete menší místností, která vypadá jako převlékárna, než za otevře druhé dveře na protější stěně. Před vámi se otevře místnost, která je vydlážděná velkými kachlemi ze světlého mramoru a podivně stupňovitá. Není zde příliš zlacených a honosných zdobných prvků jako v koupelnách u bohatých aristokratů tohoto města. Naopak vše působí jednoduše a čistě. Uprostřed místnosti je něco, co připomíná spíše malý bazén než vanu. Na hladině se houpou sušené byliny a okvětní plátky, které provoňují celý prostor. Cítíš výrazně cedr a nějakou neznámou květinovou vůni. Dýchá se ti tu o poznání lépe.

Zerachiel

„Příště se polepším.“ Uchechtne se Ramiel tlumeně, ale pak nastane zase nepříjemné ticho. Doslova hrobové. V hlavě ti běží myšlenky, které ale současnou situace příliš neosvětlují. Možní nějaké jsou, ale vybrat tu správnou je těžký úkol. Nakonec se jedné chytneš. Ta, díky které byste měli přežít oba dva. Ano, to by jistě šlo. Je to možnost…

„Hmm, sama si odpovídáš, Zerachiel. Koupilo by nám to pouze trochu času. A až by… pokud by bylo pozdě, umřeli bychom oba dva. Byl by konec. Selhali bychom. Jsem pro to zvýšit šance, jak nejvíce v tuhle chvíli můžeme a to tak… No, už jsem to řekl.“ Ramiel mluví pomalu a klidně. Spíše šeptá. Vaše hlasy rezonují v těsném sarkofágu a vzduch každým nádechem těžkne.

„Víš… neudělal bych to jinak. Být tohle reálná situace, stále by to bylo nejlepší možné řešení. Sama dobře víš, že smrt pro nás nic neznamená, Zerachiel. Je to jen… taková nepříjemnost. Zdržení. Nic víc. Jsme vojáci. S tímto se počítá.“ Jeho hlas zní až příliš smířeně. Skoro jako kdyby to pro něj nebyla až tak nová situace anebo možná je jen dobrý herec.

Výstřely ve tmě

Mám klič, mám plán a co víc si přát. Nenechám se ale ukolébat pocitem klidu a ostražitě sleduji své okolí. Kam až to sestupujeme? Jak moc pod úrovní čtvrti tohle musí být. Jak a kolik to stálo vybudovat. Všechny ty otázky se mi hodí hlavou, ale neptám se. Pokud by znal odpovědi nepodělí se. Ukázalo by to, že ví víc, než se tváří. Už tak si pravdu přibarvoval. Uvidíme, co bude dál.

Pak vejdeme do místnosti a mě dojde že je něco špatně. Pokud by jeho historka byla pravdivá rozhodně by na visící tělo nereagoval tak v klidu. Zableskne se a mě je jasné že to bude další člověk jako já. Další probuzený. Jsem na správné stopě ale se špatným mužem přede mnou. Už se k němu chystám vykročit, když v tom se otočí a osloví mě. Jeho výraz i postoj se změní. Jenže to on neví, proti komu stojí. Zraněný pes zahnaný do kouta kouše nejlépe. Usměju se na jeho prosbu. Právě prozradil, kdo za tím doopravdy stojí. Jeho sebejistota je hloupá.

Koutkem oka pozoruji otevírající se dveře a vcházející postavu. Jsem tu. On řekl jméno. Jeho užitečnost klesá. Ten podivný muž je ozbrojený. Je čas se bránit. To rozhodnutí padne ještě, než drahý předák vykřikne. Nenechám nic v náhodě. Je čas. Jsou věci, které lidi kolem mě uvidí jen jednou. Tajemství, která si vezmou do hrobu. Už několikrát jsem to zkoušel. Jsem připravený tasit. Už to není náhoda jako tenkrát v hostinci. Je to řízený proces. Spojení vědomí. Dosáhnutí určitého stupně spojení. Teď už konečně ale začínám tušit s čím.

Nemusím formovat nové zbraně jako tomu učinil Mitzrael. Už tam jsou. Natáhnu ruku směrem k zakuklenému muži. Jako bych na něj chtěl vystřelit jen prsty. Cítím, jak mnou prochází vlna horka. Víc opojná než bílý prášek ukrytý v krabičce. Krásnější než sluneční paprsky za letního rána. Hřejivější než večer u krbu. Je to dar, který nebyl určený pro lidi. Požehnání mocí větší, než si obyčejný smrtelník dokáže představit. Přesto mi byly dány. Jsem hoden jimi manipulovat. Připraven rozsévat smrt.

Když má ruka dokončí pohyb je v ní zlatem vykládaná zbraň. Nemusím ji plnit prachem ani nabíjet kulí je dokonale připravená taková jaká je. V druhé ruce je její identická kopie. Ta je připravená věnovat se předákovi tohohle temného místa. Zakuklenec ale první. Lehce stisknu spoušť. Spíš myšlenkou než prstem a plamen který dřív obýval čepel planoucího meče se vyřítí vpřed jako záblesk světla. Jasný, dokonalý a takový co nemine toho na jehož tělo se má snést má zloba.

Verše: Šetřit vzduchem

Ležíme ve tmě, v mrtvolném tichu a ve vlhkém, do duše prosakujícím chladu. Tlukot srdce odpočítává vteřiny, ale čas mi proklouzává mezi roztřesenými prsty. Nevím, kolik ho uběhlo. Nedovolila bych si hádat. Mohla to být celá věčnost stejně jako pouhých několik desítek minut. Zavřu pevně oči, jako by tma za víčky byla milosrdnější než ta kolem nás. A možná je, ale mysl mě stejně navrací zpátky do této chvíle. Jakkoliv si opakuji, že je hloupé se bát, že je to jenom noční můra, která mi drnká na již tak napnuté nervy, je těžké tomu uvěřit.

Když Ramiel promluví, i já se pokusím pohnout hlavou, abych na něj viděla. Ostře se nadechnu, abych ho s tím poslala někam, ale dlaň na paži mě zarazí. Myslí to vážně. A co je horší, má pravdu. Úkol musí být splněn, to víme oba. Za každou cenu. Kolikrát jsem tahle slova už slyšela, kolikrát jsem si je sama opakovala, kolikrát jsem se přesvědčila o jejich bezvýhradné pravdivosti…? Přesto mi teď v uších zní zvláštně hluše, jako by na nich bylo něco špatně. Vždyť to není ani skutečné! Chce generál slyšet, že bych to zvládla udělat? Někde hluboko uvnitř vím, že bych to zvládla, že bych měla, že by to tak bylo správné, protože úkol je vždycky důležitější než naše úkoly, ale… ale… Nechtěla bych, ani teď nechci, a přece nechávám ta slova viset ve vzduchu, přemýšlím nad nimi a snažím se v nich najít skulinku, která by mi dovolila to udělat. Protože není na vybranou – a je – a není.

„To jsi teda měl,“ prohodím, přičemž se mi skoro podaří pobaveně pousmát. Copak se sluší nepodat dámě pomocnou ruku? Ne, teď mu to opravdu nevyčítám, je to spíše přátelské poškádlení než cokoliv jiného. Předtím mě to naštvalo, zbytečně nás to zdrželo, ale byla to jenom taková… hra. Celé je to jenom hra. „Ramieli…“

… přece tě nezabiju kvůli hře.

Zarazím se včas, abych to nevyslovila nahlas. Jakkoliv opravdově to všechno působí – od zrychleného tlukotu srdce, přes kapky vody výhružně stékající po vnitřních stěnách sarkofágu, po nepříjemné ticho, v němž zaniká i ta poslední špetka naděje, že se odsud dostaneme živí –, hlava dobře ví, že je to jenom iluze. I kdybychom tady zemřeli, nebylo by to doopravdy. Ramielovi bych neublížila, pořád by to byl on, ale… pamatoval by si to. Můžu si namlouvat, že mě brzdí představa budoucí spolupráce, a možná to tak je. I když se občas chová jako nehorázný pitomec. Bezděčně zatřesu hlavou, než rozetnu ticho mezi námi.  

„… můžu zpomalit tvé srdce, až ztratíš vědomí,“ navrhnu tichým hlasem. „Spotřeboval bys tak méně vzduchu, koupilo by nám to… trochu času.“ Třeba by to Luciferovi stačilo. Třeba… „Jsme v téhle hře spolu.“

Poslušně se snažím vyhovět jeho požadavkům jako příkladný pacient. Verdikt je naštěstí mírný, avšak zatáhnutí závěsů kvituji s jistým zklamáním. Šero mým očím sice dělá lépe, ovšem vidět po tak dlouhé době sluneční světlo byl neskutečný balzám na moji duši. Uklidňuje mě, že tohle šero je... Měkké, ne ta studený nepřátelská tma zírající ze všech koutků malé místnosti.
"Celou dobu mne drželi na samotce v podzemí sanatoria," potvrdím tiše Karemovi jeho domněnku o příkladné péči, která mi byla poskytována. ... za trest, kvůli tomu, co jsem provedla, co jsem udělala, dopovím v duchu pochmurně raději sklouznu pohledem zpátky ke svým vlasům.

Ah. Počkat... Co? Teď? Hned? překvapí mne náhlý vývoj konverzace, kdy se během okamžiku Karem rozhodne přejít od teorie k činům. Nedá mi dokonce ani prostor o tom popřemýšlet - ostatně jeho výraz, se kterým mne sleduje, mi dává jasně najevo, jak moc mám asi na výběr. "Uhm, dobře tedy," souhlasím nejistě. Nadechnu se i k dalším slovům, ovšem jeho další odpověď mi dokonale sebere vítr z plachet. Vrátill se? Kvůli mě? Tedy, vím, že ne kvůli mě, ale kvůli Dumah, přesto...

Zamrkám, to už totiž Karem shrnuje bokem přikrývku, pod kterou jsem se celou dobu choulila. Košile, do které mne někdo musel obléknout, je zvláštní, podobná té, které jsem viděla... Kdysi... Ve snu. Byl to sen? Ne, nemyslím si, že to byl sen, bylo to něco... Mnohem víc. Při pohledu na nabízenou ruku snědého muže zaváhám, přesto se za ni opatrně zachytím a pokusím se přitáhnout. Posadit se a dostat nohy z postele je pro mne těžké a náročné, zadýchám se u toho jako bych snad měla běžet přes celé Zahrady.

"Vypadám... Jako kostlivec," vypadne ze mne nešťastně a zhrozeně zároveň sotva spatřím své bledé tenké nohy. Ten pohled je mi vysloveně odporný. Tohle jsem já. Srdce se mi rozbuší. Matka mi vždy opakovala, že dáma se o sebe musí starat – že musím o sebe dbát, protože reprezentuji rodinu a jednou budu i tu svoji. Bartholomew si na to také potrpěl, musel být u toho, když jsem si vybírala šaty na večer, musel vše schválit a kontrolovat. Musela jsem vypadat podle jeho představ, pěkná, nikoliv vyzývavá, vše muselo být… Dokonalé. On. Já. My společně. Ne snad, že bych si z toho někdy dělala těžkou hlavou, ovšem... Ne, teď na to nechci myslet. Teď ne.

Ztěžka polknu a kývnu hlavou. "Uuuuf..." vydechnu námahou. Nebýt pomoci Karema, nezvládla bych to. Přesto nyní stojím na rozechvělých nohou.

Je to tak divné. Mám pocit, že se mi lehce točí hlava a třesou se mi nohy v kolenou. Přesto se pokusím takhle nějakou chvíli udržet, přenést váhu z nohy na nohu a zpátky. Je mi zima na záda. "To jsem... To jsem ráda," trochu se mi uleví. Zvládla jsem tohle. Zvládnu... Všechno. Budu zase chodit a bude mi dobře. Dostanu se z toho. Poté se s jeho pomocí zase posadím - no, nebudu lhát, takhle se cítím lépe, ovšem už se nehrnu do toho, abych zapadla zpátky do polštářů. Užívám si toho, že sedím a že si zase připadám trochu více jako člověk a ne rozbitá panenka.

Vzápětí se mi naskytne náročná volba. Jídlo? Koupel? Rozum velí se nejdříve najíst, ovšem nutkavá potřeba ze sebe smýt zážitky posledních dní jsou silnější. "Ah, ano... Alyia, vím, o kom mluvíte," kývnu hlavou. Vzpomínám si na ni, samozřejmě, stejně jako na její... Zvláštní reakci. "Já... Ráda bych se vykoupala. Ale jídlo chci také zkusit, aspoň trochu. Po koupeli...?" zkusím to vyjednat. Hezky jedno po druhém. Malé krůčky pryč ze zajetí vlastní bezmoci.