Andor.cz - Dračí doupě online

Zrádce co mě dostal

Verše: Dům na nebesích

He is my refuge and my fortress, my God, in whom I trust.

Psalms 91:2

„Popravdě netuším. I když mě to také trápí. Podle mě nikdo netuší, a proto se mlčí. Zkoušel jsem se ptát, ale nikdo neodpověděl. Tvářili se na mě jako bych zešílel, ale přesto jsem věděl, že moc dobře ví, o čem mluvím.“

☩

Skutečně tomu tak bylo ležel jsem v posteli a přes dvojité okno jsem hleděl na Zlaté město. Velké pohodlné lože zabíralo většinu místnosti v druhém patře. Závěsy kolem něj se daly zatáhnout a dát tak soukromí. Vyskočil jsem a minul skříň s mým oblečením. Rozrazil dveře a zastavil se až o zábradlí které bylo kolem celé chodby. Z ní bylo přímo vidět na můj pokoj tančící barvami ze skleněných tabulí. Dávalo to místnosti ještě větší prostor a vzdušnost. Vyrazil jsem ale rovnou do druhé místnosti v patře. Moje zbrojnice.

Stojan s mou zbrojí ji vyobrazoval v celé její kráse. Na drobném oltáři vedle ležel můj meč. Kamenné stěny popsané modlitbami a slovy útěchy před bojem mi teď moc klidu nepřinášely. Rychle jsem se nasoukal do zbroje a vyrazil dveřmi ven. Přímo do vzduchu. Několik kroků a odraz. Opustil jsem svůj dům v největší rychlosti. Jen abych se o pár hodin později vrátil znepokojený tím, že nikdo nedává najevo že se nic neděje.

Uložil jsem zbroj na své místo a prsty přejel po zlatých písmenech na stěnách. To ale k uklidnění nestačilo. Vyšel jsem na chodbu, rukou přejel po složité vyřezávaném zábradlí a sešel po schodech dolů. Neusadil jsem se ale v křesle. Místo toho otevřel malé dveře a vešel do malé kamenné místnosti. Nebyla ničím zajímavá, obyčejná a kamenná s oknem které propouštělo paprsky světla na jediné místo. Drobnou kamennou podložku na podlaze. Poklekl jsem na ní a meditoval. Přemítal a doufal ani to ale klidu nepřineslo.

☩

„Snad někdo brzy přijde s odpovědí. Neboj se.“ Usměji se sebevědomě a přemýšlím čím jí zdvihnout náladu. Možná nějaké ovoce z malé kuchyně napojené na obývací místnost. Spíš ale zajít trochu dál a sejít po schodech do chladného sklepení kde leží lahve všeho druhu. Ten nektar, co ho ještě lahev schovávám jí vždy rozveselil. Možná ji vzít na malou zahradu za domem kde mezi několika stromy stojí mé cvičiště. Protáhnout se a možná i zkusit cvičný souboj na uvolnění stresu. Ne nic z toho nepomůže ne doopravdy. Možná jen potřebuje mluvit.

„A co si myslíš ty? Znám tě a musela jsi přijít s nějakou teorií. Jak hádám bude chytřejší a možná i přesnější než cokoliv, co se nám budou snažit říct.“ Usměji se na ní a prsty se dotknu jejího ramene. Snažím se tvářit co nejpovzbudivěji.

Zerachiel

♬♬♬♬♬

„Dobře. To zvládneš.“ Stiskne ti na oplátku ruku a vydechne. „Skutečně? Heh, opravdu zoufalá… situace.“ Prohodí pobaveně poslední slova, než ztichne. Je tvůj čas. Zaposloucháš se do rytmu jeho srdce. Bije rychle, ale pravidelně. Tentokrát nevnímáš žádné rušení, ani nějakou jeho vlastní obranu. Stačí svou vůli natáhnout a… Srdce zpomalí. Jeho dech se zklidní a protáhne. Další ovlivnění.

Srdce vynechá a opět se jeho rytmus změní. Už skoro nebije. Cítíš, jak sevření jeho ruky na tvé povolí. Dech je mělký a přerývavý, ale klidný. Ještě chvíli mu nasloucháš, než se ho dotkneš naposledy. Srdce zastaví. Jeho bití ustane. Ramiel ještě několikrát zalapá po dechu, než dlouze vydechne a pak… pak už slyšíš jen své srdce a dech. Jsi tu jediná živá. Hrobka nakonec nebyla dlouho bez těla. Ležíš ve tmě. Z Ramielovy ruky a bezvládného těla cítíš ještě teplo, skoro jako kdyby byl živý, ale sama víš, že je to jen otázka času, než bude chladný stejně jako kameny kolem vás.

Je tma. Vzduch řídne. Najednou ale slyšíš hučení vody. Něco se děje. Určitě! Vyčkáváš. Už se ti krátí dech. Lapáš po vzduchu, ale i přes hluboké nádechy ti stále chybí. V těle začínáš cítit nezvyklou lehkost a slabost. V zorném poli se ti objevují bílé jiskřičky. Hučení vody zesílí a pak ustane…

Je ti jasné, že už musíš ven. Na tohle si čekala. Zatlačíš do víka… A to se ani nehne. Ten mohutný, těžký kamenný blok tam sedí jako přilepený a tobě už se nedostává sil. Zabereš znovu, ale ne… Dochází ti, že takto zevnitř, a ještě k tomu už malátná nemáš dost sil na to sarkofág otevřít. Ruce máš těžké a svět se s tebou houpe.

Bílé jiskřičky se rozšíří a začnou slévat jedna v druhou…

Jsi v pasti…

A pak svět pohltí bílá záře.

☩

Probíráš se. Stojíš v píscích arény a před sebou máš dvojici mužů. Generál Kamael na tebe hledí s povytaženým obočím. Lucifer má zavřené oči a stojí nehnutě před tebou. Tetování na jeho čele ještě žhne a září, když v tom konečně dlouze vydechne a otevře zlaté oči, které působí dosti unaveně.

„Zerachiel? Vítej zpátky.“ Dostane ze sebe trochu přerývavě a usměje se mírně. Shrne si bílé vlasy z tváře a narovná se v ramenou.

„Takže?... Byl jsem rychlejší?“ Vidíš Ramiela v odlehčené nebeské zbroji, jak si tě měří pohledem.

„Neřekl bych rychlejší…  Tohle nebyla zkouška rychlosti, Ramieli.“ Zchladí ho hned Kamael.

„Ne, to skutečně nebyla. Bylo to o něčem jiném, že?“ Dodá pomalu Lucifer a stočí unavený pohled plný očekávání k tobě.

Jacob White

Pohár trpělivosti přetekl. Jakmile se objeví ten neznámý muž ve dveřích a je ti jasné, že je ozbrojený, na nic dalšího nečekáš. Už tak jsi na místě smrti a očekávat, že by tomu najednou mělo být jinak, je dosti naivní. Nesáhneš po klasických zbraních, ale rozhodneš se sáhnout mnohem hlouběji. Do svého nitra. Jako tehdy poprvé… jako pak už několikrát poté. Namíříš prázdnou ruku směrem k maskovanému muži, aby po ní pak v přeběhl zlatý opaleskující záblesk a v mžiku se v ní zhmotnila pistole. A ne jedna. V druhé ruce se z ničeho nic objeví její přesná kopie. Jedna z nich míří na maskovaného muže, druhé na Alexeje. Odtud žádné živé svědky nenecháš odejít.

Přes hlaveň pistole vidíš, jak neznámý muž naproti tobě nakloní hlavu na stranu a v ten moment se ti v uších rozezní kakofonie zvuků. Jsou tak hlasité, až ti to zatemňuje vědomí. Nevypadá to, že kdokoliv jiný by ti byl ovlivněn kromě tebe. Zmáčkneš spoušť, ale tvá ruka je rozechvělá. Muška není pevná. Hlaveň pistole se rozžehne bílým plamenem a postava naproti tobě trhne rukou dozadu. Trefil si ho, ale jen do paže. Nevydal ani hlásku, ale zvuky ve tvé hlavě naráz ještě zesílily. Začínáš cítit závrať a před očima se ti míhají bílé mžitky značící jedno jediné, blížící se bezvědomí. Podlomí se ti kolena.

„No to mě poser. Je to taky jeden z nich…“ Je až s podivem, že v těch zvucích vnímáš i hlas Alexeje, který udělá krok k tobě. Vidíš, jak se mu na těch rozbitých a opuchlých rtech roztáhne vítězoslavný škleb.  

 „Tomu říkám dvě mouchy...“

Mitzrael

For I know the plans I have for you,” declares the LORD, “plans to prosper you and not to harm you, plans to give you hope and a future.

Jeremiah 29:11

„… jednou ranou. Jednou ranou? Skutečně?“  Povytáhla Cassiel jeden oblouk obočí ve výrazu, který moc dobře znáš. Nevěřila ti všechno, ale tvá historka ji viditelně pobavila, proto ji nerozporovala ještě úplně a nechávala tě pokračovat. Byli jste u tebe ve tvém domě. Zlaté město bylo za okny kolem vás a hřejivá záře pronikala dovnitř četnými okny.

„Tak tedy… Tomu říkám hrdinský čin.“ Pousmála se, než se postavila. Bílá, lehká říza jí zavlála kolem těla, zatímco došla k oknu, kterým se zahleděla na město. Její tvář o něco potemněla a úsměv zmizel ze rtů.
„Co myslíš, že se stalo před dvěma dny? Nikdo o tom nemluví, ale… vím, že to cítili všichni.“ Pohlédla na tebe vážně. Věděl si, o čem mluví. Ten den si to cítil také. Jako kdyby se něco v tobě zlomilo, rozbilo…. Bylo nenávratně pryč. Nikdo o tom ale nemluvil. Bylo ticho. Žádné vyjádření z vrchu nepřicházelo. Alespoň zatím. „Nevím, přijde mi, jako kdyby kus mě samotné chyběl.“ Obejme se pažemi a svěsí hlavu. „Něco je jinak…“ Šeptne tiše.    

"Jen čas..." zopakuji po Karemovi bezmyšlenkovitě a povzdechnu si. Čas, čas, čas... Vím to, nejsem hloupá, přesto ve mne klíčí pocit, že já ten rok nemám - že jsem už příliš mnoho času ztratila čekáním na to... Až bude lépe. Potřebuji se dá do pořádku tak rychle, jak to jen dokážu. Musím být zase silná, musím... Myšlenku nedokončím, raději se soustředím na doktora. Halucinace, přeludy, záblesky světla? Všeho, co vyjmenoval, jsem si zažila vydatně poslední dny - nebo týdny? - v sanatoriu, přesto... Já nevím, bylo to skutečně špatně? Vybaví se mi pohled na Dumah, krásnou, smutnou, naléhající... Abych si vzpomněla. Zachránila mi tím život. Mohl to být snad jen přelud mysli zmítané horečkou?

"Ah, ne, to ne, já si rozhodně nemyslela, že byste snad mohl být... Vy nebo někdo jiný..." zavrtím rychle hlavou. "Ještě jednou vám moc děkuji, pane Asghare," pokusím se o úsměv. Příliš mi to nejde, ale snaha se cení, ne? Poté zůstanu v pokoji nějakou dobu sama. Cítím se zde tak zvláštně, je to tu tak moc odlišné od všeho, co jsem kdy poznala. Kdykoliv jindy bych cítila zvědavost, svěžest nového zajímavého prostředí, ovšem teď? Cítím se zde tak cize... Možná až nepatřičně. Takže tohle je teď tvůj svět? prolétne mi mimoděk hlavou, když mé myšlenky bez varování zalétnout k Alexanderovi, byť jsem si to... Zakázala. Před čím jsi sem utekl z Jeruzaléma?

Nakonec si pro mne přijde Alyia. Stejně exotická a cizokrajná jako tenhle dům... Neubráním se tomu, abych si ji neprohlédla, pohledem nesklouzla po šatech, které by si na sebe žádná lady ze Zahrad nevzala. A pokud ano, tak jen jednou, na kolik by to bylo skandální. Ovšem mnohem více můj pohled přitahovala její tvář. Bolestně známá. Dozvuk minulého života... Adriel. Na jazyku mne pálí otázka, kterou ovšem nevysloví, její odměřený chladný výraz mne zastaví.

"Dobré ráno... Ano, bohužel to sama nezvládnu," odpovím s krátkým kývnutím hlavy. Vzápětí mi na chvíli zmizí z dohledu a vrátí se... S kolečkovým křeslem. Hruď se mi sevře a do tvář se mi na okamžik zbarví studem. Nikdy bych si nemyslela, že se dostanu do situace, kdy mne někdo bude muset vozit kolečkovým křeslem jako nějakého mrzáka. Vím, že jinak to nejde, přesto cítím pod jazykem pachuť té ponižující bezmoci, když mi Alyia pomáhá se na vozík posadit.

Nehty krátce zatnu do vlastních stehen, když padne ta otázka. Jak dlouho mne bude pronásledovat tahle Fernsbyho zlomyslnost? "Jmenuji se Delilah," slyším se odpovídat, přesto se mi nedaří vyslovit své vlastní jméno s tou samozřejmou hrdostí. "A... Pokud chcete, můžeme si klidně... Tykat. Přiznám se, že mi v takové situaci formální vykání příliš nejde přes rty, přesto... Je to jen návrh, Ad... Alyio," dodám záhy, zatímco neklidným pohledem těkám po chodbě neznámého domu. Komu patřil? Jí? Alexanderovi? Karemovi? Někomu úplně jinému? Bylo tolik věcí, na které jsem se chtěla zeptat...

Místnost, která je zřejmě koupelnou, je až nečekaně... Ne obyčejná, spíše jednoduchá? Rozhodně se to nedá srovnávat s plechovými vanami v sanatoriu. Příjemná vůně bylin mi uvolňuje sevřený krk společně s horkou párou stoupající z nádrže, která je zde právě zřejmě namísto vany. Poté přijde ta těžší část - dostat mě z kolečkového křesla do vody. Včetně toho nepříjemného kroku, kdy se musím před zraky cizí ženy svléci z košile. Není to mi příjemné, i přestože to byla pravděpodobně ona, kdo mne převlékal. Tedy... Doufám. Určitě. Určitě jen ona, že? Och bože, představa, že by mne někdo jiný viděl nahou - a v takovém stavu! - mě málem uvede v takové decentní mdloby.

Ne, nad tím nechci přemýšlet.

Dlouze vydechnu, když své zhuntované kostnaté tělo konečně ponořím do horké voňavé vody. Ten pocit, když mne obejme ze všech stran horkost, je tak... Je tak opojný. Uvolňující. Na chvíli prostě jen zavřu oči, sedím, dýchám. "Tohle jsem potřebovala," zašeptám než zvrátím hlavu dozadu a dotknu se okraje bazénku temenem hlavy. Rusé vlasy se kolem mne ve vodě rozprostřou, vznáší se mezi snítkami bylin. "Nikdy jsem nevěřila, že mi bude tolik chybět něco jako... Horká lázeň," zamumlám vzápětí neadresně, než se přinutím se zase narovnat a opláchnout si tvář.

Verše: To, co je třeba

Když Ramiel znovu promluví, stisknu rty a na okamžik zavřu oči. Má pravdu, věděla jsem to předtím a vím to i teď. Dohadovat se o tom naše šance nezvýší, právě naopak. Nelíbí se mi to, jemu také ne, ale musíme se soustředit na úkol. Ať to stojí, co to stojí. Oba víme, jak bychom se zachovali, kdyby to bylo doopravdy. Ani nevím, proč váhám. Snad právě protože to hlava odmítá vážně, je to těžší. Ano, byla by to čest sloužit v jednotce generála Kamaela, ale… skutečnosti, které bych jindy považovala za samozřejmě, teď zvláštně tíží srdce. Naprázdno polknu. Položím ruku na tu Ramielovu a přikývnu, i když to nevidí. Ale možná ucítí takřka nepatrný pohyb ramen.

„Dobře,“ vydechnu. „Tak… uvolni se. Nebude to bolet a za chvíli jsi venku. Ramieli, taky jsem nakonec,“ zdůrazním škádlivě a pokusím se přitom usmát, i když se mi hruď sevře, „ráda, že jsi tady se mnou byl ty.“

… a pak se zaposlouchám do tlukotu jeho srdce. Vnímám každičký úder, jako by byl můj vlastní. Cítím krev proudící mu v žilách a život s ní spjatý. Postarám se, aby to nebolelo, to pro něj udělat můžu. Bude to jako usnout. Napřed tok zpomalím. Ponořím do něj ruce a pochytám rudé provázky. Teprve, když mysl vypne, je zastavím úplně. Smrt je to rychlá, snadná… A až moc opravdová.

Opravdu mi připadá, jako bych ho… Proboha. Pustím Ramielovu dlaň. Nechám ji sklouznout z ramene dolů. Dech se mi nebezpečně zachvěje, ale nedovolím si propadnout tomu drásavému pocitu. Je to tak správné, věděli jsme to oba. A navíc musí šetřit vzduch, musím… se soustředit na to, co je důležité. Úkol, který je třeba splnit. Ostatně jako vždycky. Hřbetem ruky si přejedu po tváři – jenom tak pro jistotu – a zvednu oči ke kamennému víku. Bude to fungovat, zopakuji si i tentokrát. Musí.

Benedikt Tskilekwa

„Tak dobře. Do laboratoře. Tam je asi stejně jen tak někdo neukradne.“ Souhlasí s tebou Vratislaw, zatímco se vláčíte se zavazadly ke vchodu do budovy. Tam už v prostorné vstupní chodbě narazíte na vrátného, který je kromě dozoru nad budou také možným zdrojem informací.

„O Elke?“ Zabručí si ten muž pod vousy a složí noviny. „Ah, jistě, vy myslíte tu mladou dívku, co sem občas chodí. Samozřejmě, ta od Jannsena. Bohužel, nic nového nevím. Už jsem říkal tomu… Pánovi, co také pracuje pro Jannsena, že jsem ji tu naposledy viděl včera kolem… Myslím, že kolem páté odpoledne. Odcházela docela ve spěchu a nesla s sebou nějaké papíry. Myslel jsem, že jste se s ní viděl. Měla jít do laboratoře pana Doofenshmirtze. Nebyla tam snad?“ Upře na tebe tázavý pohled z pod hustého obočí a druhý podobný cítíš od Vratislawa vedle tebe. „Každopádně to bylo naposledy, co jsem ji viděl. Je mi to líto, ale víc vám nepomůžu. Nikomu.“ Pokrčí rameny a noviny zašustí.

„Ehm, pane… Děkujeme za tu informaci. Chtěl bych se zeptat, čtete i tu dvoustranu s inzercí?“ Udělá krok vpřed Vratislaw a velmi slušně položí svou otázku.

„Ne, většinou ne. Proč mladíku?“ Nakrčí vrátný čelo.

„Říkal jsem si, zda byste nebyl tak laskavý a nemohl nám ji… poskytnout. Potřeboval bych sehnat nějaké věci. Pro studium.“ Dodá pohotově Vratislaw.

„No… vlastně, proč ne. K ničemu mi není.“ Vytáhne z novin vrátný požadované listy a podá je Vratislawovi, který se vděčně usměje a vezme si je. „Děkuji, to nám určitě pomůže.“ Skoro máš až pocit, že ho nepoznáváš. Rozhodně to není ten arogantní Vratislaw, který uměl dávat ostentativně najevo své postavení, když měl na to náladu.

„Tak… půjdeme to vynést nahoru?“ Otočí se na tebe Vratislaw stále s nevyprchaným elánem.

„A myslel TU Elke?“ Šeptne ti do ucha zvídavě, když se k tobě přitočí, než se chopí svého kufru.

Delilah Blair Flanagan

„Hmm… ztratila jste dost své váhy, ale nemusíte se bát. Bude to chtít jen čas a vhodnou, vyváženou stravu. Jste mladá, nejlepší roky máte ještě před sebou. Viděl jsem mnohem horší případy. Ty lidi byste za rok nepoznala.“ Usměje se na tebe Karem vlídně, zatímco tě podpírá.

Nakonec se zase posadíš a cítíš se hned jistější. I taková krátká chvíle ti dala docela zabrat, ale nezbývá než bojovat. Dle slov tvého nového lékaře to chce jen čas. Toho si v posledních dnech měla skutečně hodně. „Ano? Už jste se setkaly? Pravda, Alyia tam byla tehdy s Alexanderem, když jste se probudila. Jsem rád, že paměť nebyla dotčená. To je dobré vědět. Kdybyste ale zaznamenala nějaké halucinace, přeludy, nebo záblesky světla v zorném poli, řekněte mi to. Může jít ještě o dozvuky vašeho stavu.“ Přejde zase do lékařské věcnosti, ale tvá další slova ho donutí se přeci jen pobaveně pousmát. „Nemusíte se bát, že si teď musíte vybrat pouze jednu z těch věcí. Tak krutí nejsme. Samozřejmě koupel i jídlo nebude problém zajistit. Dobře, tedy. Koupel první. Domluvím v kuchyni, aby vám připravili něco vhodného vzhledem k vašemu stavu. Počkejte zde. Alyia se pro vás zastaví.“ Kývne na rozloučenou a pak tě opustí. Zůstaneš sama v neznámém pokoji. Konečně si ho můžeš lépe prohlédnout. Skutečně to vypadá, jako kdyby tě někdo přesunul někam daleko za hranice Jeruzaléma. Nábytek, výzdoba i vůně linoucí se vzduchem, to vše je pro tebe nové a exotické.

Uběhne nějaký čas, než se ozve zaklepání. Dveře se otevřou a do pokoje vstoupí žena, kterou si už viděla. Alyia. Stejně jako toho večera má na sobě zdobené šaty, které by většina místních žen považovala za naprosto nevhodné. Ona je ale nese s hrdostí a nevypadá to, že by jakkoliv zaváhala ani při tvém pohledu.

„Dobré ráno… Karem říkal, že se už cítíte na koupel. Jsem tu, abych vám pomohla. Bude to třeba.“ Vidíš, že oproti tomu večeru, kdy jsi ji zahlédla poprvé se z jejího hlasu vytratila ta jistá hřejivost a nahradila ji chladná formálnost. Přesto se ale netváří, že by si jí byla na obtíž. Prostě jen… působí velmi chladně až odměřeně. Konečně něco, s čím by místní dámy souhlasily. Zastaví se ve dveřích a zamyšleně si tě prohlédne. „Hmm, moment, asi bude snazší, když…“ Zvedne omluvně ruku a zase zmizí, aby se po pár minutách objevila před sebou vezla kolečkové křeslo. Dojede s ním k tvé posteli a pomůže se ti do něj posadit.

„Mám vás oslovovat Angelo, nebo Delilah?“ Zeptá se tě, zatímco tě veze ven z pokoje. Nevypadá to, že by ji to činilo nějaké velké problémy. Převeze tě chodbou o několik dveří dál, kde otevře dveře. Nejdříve projdete menší místností, která vypadá jako převlékárna, než za otevře druhé dveře na protější stěně. Před vámi se otevře místnost, která je vydlážděná velkými kachlemi ze světlého mramoru a podivně stupňovitá. Není zde příliš zlacených a honosných zdobných prvků jako v koupelnách u bohatých aristokratů tohoto města. Naopak vše působí jednoduše a čistě. Uprostřed místnosti je něco, co připomíná spíše malý bazén než vanu. Na hladině se houpou sušené byliny a okvětní plátky, které provoňují celý prostor. Cítíš výrazně cedr a nějakou neznámou květinovou vůni. Dýchá se ti tu o poznání lépe.

Zerachiel

„Příště se polepším.“ Uchechtne se Ramiel tlumeně, ale pak nastane zase nepříjemné ticho. Doslova hrobové. V hlavě ti běží myšlenky, které ale současnou situace příliš neosvětlují. Možní nějaké jsou, ale vybrat tu správnou je těžký úkol. Nakonec se jedné chytneš. Ta, díky které byste měli přežít oba dva. Ano, to by jistě šlo. Je to možnost…

„Hmm, sama si odpovídáš, Zerachiel. Koupilo by nám to pouze trochu času. A až by… pokud by bylo pozdě, umřeli bychom oba dva. Byl by konec. Selhali bychom. Jsem pro to zvýšit šance, jak nejvíce v tuhle chvíli můžeme a to tak… No, už jsem to řekl.“ Ramiel mluví pomalu a klidně. Spíše šeptá. Vaše hlasy rezonují v těsném sarkofágu a vzduch každým nádechem těžkne.

„Víš… neudělal bych to jinak. Být tohle reálná situace, stále by to bylo nejlepší možné řešení. Sama dobře víš, že smrt pro nás nic neznamená, Zerachiel. Je to jen… taková nepříjemnost. Zdržení. Nic víc. Jsme vojáci. S tímto se počítá.“ Jeho hlas zní až příliš smířeně. Skoro jako kdyby to pro něj nebyla až tak nová situace anebo možná je jen dobrý herec.