Andor.cz - Dračí doupě online

Z Alexanderova povídání i náhlého odtáhnutí zůstane jen neurčitý vjem na okraji vědomí, který se ztratí v okamžiku, kdy se přehoupnu přes hranu a ponořím se do uklidňující černé nicoty hlubin spánku. Čas opět plyne, tentokrát ovšem jinak. Vše je zahalené příkrovem spánku, mysl občas vypluje k hladině ovšem nikdy se nenadechne, jako by vždy po pár tempech klesla zpátky ke dnu. Je tam klid. Tma. Ticho. Žádné sny, žádné myšlenky, žádný strach, žádná bolest. Jen ten úlevný pocit klidu.

* * *

Chvíli jen mžourám do denního světla, kterému jako by mé oči za všechen ten čas bolestně odvykly. Je to tak.. Zvláštní pocit. Mělo by to být samozřejmostí, přesto mne sluneční paprsky v kombinaci s čerstvých vzduchem - vánkem, který se mi otře o tvář - dokonale rozhodí. Natolik, že mi až po chvíli dojde, že nemusím bojovat o každý nádech, nesípám ani nechrčím, dokonce mne ve světě bdících nevítá další záchvat bolestivého kašle. Dlouze - lačně - se nadechnu... A odkašlu si. Ne, rozhodně jsem se neprobudila zázračně zdravá, přesto...

Zkusmo pohnu rukou, zatnu na chvíli prsty do přikrývky a pootočím ji v zápěstích. Pohled na tenká vyhublá předloktí bolí. Pod bledou kůží se rýsují obrysy kostí a připomínají mi, jak křehká a slabá nyní jsem. Je mi z toho úzko, z pomyšlení na to, co se mnou v sanatoriu provedli. Jsem jen... Jsem jen hromádka kostí.

Hlas, co se bez varování ozve ze strany, mne poleká. Drobně sebou škubnu a otočím tím směrem hlavu. Zamrkám. Snad ani nevím, koho jsem tam čekala, ovšem muže v turbanu ne. Snad bych mu měla odpovědět, ano, to je slušnost, přesto... Mé myšlenky rázně utne, když se představí. Karem! To jméno... To jméno si pamatuji. Zmiňovala ho Adri-ta snědá žena. Alyia? Alexander! Ovšem v místnosti nikoho z nich nevidím, jen cizince ze vzdálených zemí orientu.
"T-těší mě, pane, ano... Ano, cítím se lépe, než si pamatuji," hlesnu nejistě v odpověď. Jak Karem dál pokračuje, dojde mi, proč jsem se nemohla probrat a... Jak dlouho jsem asi spala? "Dobře, ano," vypadne ze mne poněkud roztržitě, když kývnu hlavou. Hutnou tekutinu vonící po anýzu bez protestů spolykám do poslední kapky. Než ovšem stačím v duchu doříct, že to není tak strašné, tvář se mi zkřiví odporem z nečekané hořkosti, kterou o to lačněji zapiji podávaným čajem.

Lepší. Mnohem lepší.

Dlouze vydechnu, mimoděk si olíznu rty a podívám se opět po... Mém ošetřujícím lékaři? Jeho Alexander myslel, když mi říkal, že jsem v těch nejlepších rukách? Znovu si odkašlu, spíše aby se mi lépe mluvilo než cokoliv jiného.
"Je to mnohem lepší, než... Než předtím. Už nemám pocit jako by mi někdo seděl na hrudi," vydoluji ze sebe. Nejistě zvednu jednu z rukou, abych se dotkla vlastní tváře. Protřela si oči. Mám trochu pocit, jako bych se pohybovala v medu, vzduch klade větší odpor než by měl a tělo jako by na mé pokyny reagovalo opožděně. "Uhm, já... Já nevím. Bolí mě... Oči, ale... To asi ze světla a... Cítím se pořád tak... Slabá," dodám. "Asi... Bych Vám měla poděkovat? Tedy určitě, promiňte, pane... Pane Asghare..." vyhrknu rozpačitě.

Prsty nechám zaklesnou do pramene vlasů, který nechám rozprostřít se po přikrývce. Pohled na vlastní zničené vlasy mne bolel už v sanatoriu, nyní ... Povzdechnu si. V tom zvuku je ta otupělá smířenost - smířená otupělost? Žiju. Na ničem jiném teď nezáleží.

Benedikt Tskilekwa

„Univerzitní? Hmm, teoreticky… Myslel jsem, že v Úřednické by nájmy byly nižší, ale zase mít školu blíž se taky hodí. Třeba to nebude až tak hrozné. Uvidíme. Dobrý nápad, Bene!“ Zazubí se na tebe Vratislaw. Chvíli to vypadá, že tě chce plácnout po rameni, ale s tím těžkým kufrem si to raději zase rozmyslí.

„Tedy, tolik možností. Asi bude ale nejlepší prvně sehnat nějakou drožku, pokoj v penzionu na pár nocí, a především se zbavit téhle hromady, jak říkáš. Uff, asi jo… mám pocit, že jsem tam skutečně musel přidat pár olověných ingotů!“ Zašklebí se napůl pobaveně a napůl strhaně.

„Pana Heinze? Jako v té laboratoři? Ehm, je to… bezpečné? Víš, že tohle je teď celý můj majetek, Bene.“ Nejistě se na tebe Vratislaw otočí, když navrhneš všechno hodit k nic netušícímu Heinzovi. Každopádně ale nijak více neprotestuje. Mávneš na drožku a kočí skutečně potáhne opratě a zastaví kousek od vás.

„Dobrý den, pánové. Prosím, nastupte si.“ Seskočí z kozlíku a pomůže vám s kufry do vozu. Dle ochoty je vidět, že jste skutečně v Zahradách, kde je servis na jiné úrovni ale stejně tak i ceny. Drožka je čistá s pohodlným měkkým čalouněním. Nasednete a pak se odsune okénko vedoucí ke kočímu.

„Kam byste si přáli zavézt, pánové?“ Zeptá se vás zdvořile a ty mu zadáš adresu. „Zajisté, jak si přejete.“ Zavře se opět okénko a vy máte s Vratislawem soukromí.

„Tedy… a místo, kde i vaří. To je asi rozumné. Nikdy jsem nevařil. Kolik pokojů myslíš, že budeme potřebovat? Určitě jeden na studovnu s knihovnou, pak tvou ložnici, mou… Možná nějaký přijímací salónek s posezením, kdyby přišly návštěvy. A zahrada… To asi ne. Ale balkón by se hodil. Třeba bude poblíž nějaká dobrá kavárna. To by bylo skvělé.“ Začíná přemýšlet nahlas Vratislaw, zatímco se s vámi kočár blíží ulicemi do Univerzitní čtvrti, kde už je laboratoř, kterou si včera za tmy opouštěl.

Drožka zastaví a vy jste na místě. Vratislaw zaplatí kočímu příslušný obnos s nějakým drobným spropitným k tomu a ten vám ochotně pomůže vytáhnout těžké kufry. Stojíte před tobě známou budovou. Každý se chopíte jednoho kufru a vydáte se pomalu, ale jistě dovnitř.

Ve vrátnici opět sedí starý vrátný. Nespí, ale jako vždy si čte denní tisk. „Dobré dopoledne, pánové.“ Pozdraví vás a zkoumavým pohledem si přeměří Vratislawa, který jde vedle tebe.

„Pan Heinz tu teď není. Někam asi před hodinou odběhl.“ Dodá vzápětí, pro tebe docela podstatnou informaci. Na druhou stranu klíč od laboratoře máš, takže to není něco, co by tě mohlo zastavit.

Delilah Blair Flanagan

Alexander se při tvých slovech zachmuří. „Slyšel jsem o praktikách podobných zařízení, ale… Každopádně žádného muže, který by se představil tímto jménem, jsem tam nepotkal. Hlavně spěte, ať je vám brzy lépe. Pak mi povíte víc.“ Postaví se a natáhne se k tobě, aby ti opět upravil přikrývku, která se ti částečně svezla, zatímco si pila čaj. Přetáhne ti ji přes ramena, zatímco má ve tváři ten tak povědomý nečitelný výraz, který ale přeci jen po tvých slovech na moment povolí, když zmíníš jméno ze vzpomínek. Překvapeně zamrká, chvíli to vypadá, že se mu koutek povytáhne do úsměvu, ale pak se od tebe rychle odtáhne, jako kdyby si pálila. To už ale odplouváš do říše spánku.

☩

Spíš. Je to hluboký a klidný spánek. Neruší ho žádné sny, pouze sem tam vypluje tvé vědomí blíže k hladině a ty tak vnímáš tlumenou ozvěnu světa tam nahoře. Občas máš pocit, jako by tu s tebou někdo byl. Pohyboval se kolem tebe. Letmý dotyk na čele, či rukou. Sem tam zaslechneš nesrozumitelný šepot více hlasů. Párkrát také zvonivé cinkání šperků. Cítíš vůně koření a pryskyřice. Občas máš pocit, že snad i vnímáš na jazyku sladkou chuť doprovázenou bylinnou hořkostí, která zůstává na patře. Stále se však neprobouzíš. Pokaždé zase sklouzneš do konejšivé náruče hlubokého spánku.    

☩

Cítíš vůni čerstvého vzduchu a vánek, který tě chladí na tvářích. Otevřeš oči. Konečně. Oslní tě denní světlo, které do pokoje proniká oknem, které je otevřené. Závěsy povlávají nadnášené vzduchem proudícím do pokoje. Nadechneš se. Pálení v krku a nucení ke kašli je o poznání slabší. Jde to také o poznání snáz. Jako kdyby ti někdo odstranil z hrudi těžký balvan. Cítíš se rozhodně lépe, ale i tak stále vnímáš slabost, odrážející se v rychlosti tvých pohybů. Tvá ruce ležící na přikrývce jsou bledé a vyhublé. Vidíš, jak se pod bílou kůží rýsují obrysy kostí.

„Dobré ráno, paní.“ Ozve vedle postele hluboký hlas. Otočíš se a vidíš tam staršího muže, jak něco připravuje v miskách na tácku. Má pěstěný plnovous a na hlavě něco, co rozhodně nepřipomíná běžné pokrývky hlavy nosené v Jeruzalémě, přesto už si takové párkrát zahlédla. Především na společenských událostech, kam byli pozváni velvyslanci a významné osobnosti z Jižních provincií.

„Jak se dnes cítíte? Doufám, že už lépe.“ Vezme jednu z misek do ruky a dojde k tobě. „Jsem Karem Asghar, váš… ošetřující lékař.“ Skloní hlavu. V jeho slovech je znát cizí přízvuk, ale nevnímáš, že by mu jakkoliv ujížděla gramatika. Zastaví se a chvíli na tebe hledí.

„Skvělé, vidím, že už se vám dýchá znatelně lépe. Zánět v těle se nám podařilo dostat pod kontrolu. Tady…“ Natáhne k tobě ruce s miskou, ve které je tmavá tekutina s konzistencí sirupu vonící po anýzu. „Vypijte to. Není to zrovna nejchutnější, ale je to účinné. Myslím také, že už nebude třeba tišících aditiv, když už jsme se zbavili toho nejhoršího kašle. Alespoň jste si ale odpočinula.“ Sleduje tě očima, které působí poněkud přísně, ačkoliv tón jeho hlasu to ani v nejmenším nenaznačuje. Obsah misky se zdá nejprve sladký, než se dostaví nepříjemná silná hořkost.

Verše: Čekání

Teď už mi podoba smrtelníka nepřipadá jako zajímavé oživení zkoušky. Zaskřípu zuby nad nesmyslnou tíhu víka. Jasně cítím Ramielovu moc, jak kamennou deku podepře a uleví mi. Jindy by to jistě zvládl i sám… ale teď si musíme pomoct. Pomalu, hlavně ho neupusťme. Něco mi říká, že rozdrcený palec by v Luciferově iluze bolel snad ještě víc než dobře mířený šíp do zad. Společnými silami zapřeme víko o okraj sarkofágu. Dobře, dobře, to by šlo…

„Bude to fungovat,“ vyrazím ze sebe s námahou.

Připouštět si jakoukoliv jinou variantu nepřipadá v úvahu. Musíme věřit. Nedovoluji si propadnout panice, ani když mi divoce buší na dveře a snaží se je probořit beranidlem; s každým krokem ji brzdím a dávám si záležet, abych nedovolila srdci roztlouct se příliš rychle.

Popadnu dech, zkontroluji váček se smaragdem a naposledy se rozhlédnu po místnosti. Nic jiného mě nenapadá, takže to bude fungovat. Musí. Otočím hlavu k Ramielovi a pohlédnu mu do očí. Odhodlaně přikývnu. Zvládneme to. Chytím se nabízené ruky a nechám si pomoct do sarkofágu. Když mě do nosu udeří zápach smrtí, v zátylku mě výmluvně zamrazí. Snažím se ignorovat, že se mi zachvěje dech a že se Ramiela přidržím podstatně déle, než by bylo docela tak nutné.

Svět se ponoří do temnoty. Na hruď mi dopadne tíha tisíce nocí. Nebojím se, snažím se sebe sama přesvědčit, ale teď ve tmě, za zvuku pečlivě dávkovaných nádechů a zrychlených tlukotů srdce to však není tak snadné jako před chvíli. Opravdovost iluze se mi dostává pod kůži. Nemůže se nám doopravdy nic stát, vím to, to jenom tahle situace… Raději bych bojovala proti přesile nepřátel, i kdybychom neměli šanci. To bychom mohli dělat aspoň něco, ne jenom doufat, že další nádech nebude zároveň náš poslední.  

„Soustřeď se,“ připomenu Ramielovi. Ruku mu položím na rameno. Přinejmenším to teď můžu udělat. „Vzduch nám vydrží dost dlouho. Musí mít mechanismus, jakým tu vodu dostat ven z místnosti… stačí, když to vydržíme jenom do chvíle, kdy se spustí.“ Doufám.

Co všechno si pamatuješ? probleskne mi hlavou, ovšem ta myšlenka vzápětí utone v přívalu dalších, které mne záhy rychle stáhnout zpátky do temných míst, odkud tělo sice vytáhla má vlastní smrt, ovšem mysl nikoliv. Fernsby by se přeci mého těla nikdy nevzdal. Stále je pro mne tak lehké vybavit si jeho výraz, když nabral do zkumavek mou krev a spatřil její zlaté odlesky. Ani ve smrti by mne nenechal jít, skončila bych na jeho stole a... Alexův hlas mne vtáhne zpátky mezi měkké polštáře a vůni skořice. Poslouchám ho a chci mu věřit, opravdu chci, ale stále se mne drží stín pochyb jako jed kolující v žilách.

Alexander Morley. To jméno znám, je mi povědomé, ačkoliv ze snahy vybavit si odkud ho znám mne akorát tak rozbolí hlava. Ovšem pak vysloví další jméno, jehož zvuk je jako šlehnutí rákosky přes neposlušné prsty. Angela. "Otec Fernsby... Přinutil mě si vybrat nové jméno," hlesnu a mimoděk se kousnu do rtu. Starý zlozvyk z dětství, matka s guvernantkou mne za to vždy peskovaly. "Delilah nechali zemřít," dodám tiše, a snad to neříkám ani tak Alexandrovi jako spíše sobě.

Má pravdu, samozřejmě že má pravdu, na jazyku mne sice pálí přehršel nevyřčených slov, ovšem víčka mi těžknou únavou stále více a bojovat s tím je tak... Náročné. Stejně jako udržet pozornost, soustředěnost jen na jednu věc. Zvláště, když mne pohled samotný na rudovlasého muže tolik... Rozptyluje a na povrch oceánu chaosu vyplouvá neustále to jedno jediné jméno. Kamael. Zvláště... Zvláště když zachytím tu tichou větu. Nebo ne? Možná si to jen představuji?

Hledal jsi mě? Chtěl jsi najít Dumah?

Ta slova polknu, ovšem do očí mi pronikne naléhavost propletená s bolavým ostnem naděje. Znovu těžce polknu, když zhodnotí můj současný stav a snad se i krátce zachmuřím, jak mne myšlenky zase zanesou na tisíc let odsud. Co se stalo, když se Dumah vrátila do svého těla? Vrátila se? Proto Kamael s jejím tělem odletěl, aby ho ve Zlatém městě vyléčili, aby se mohla... Soustřeď se. Okřiknu sama sebe, když se přistihnu, že opět nepřítomně na Alexandera hledím a oči se mi lesknou. Krátce kývnu hlavou. Věřím mu... Komu jinému bych teď mohla věřit než jemu? Na rtech se mi mihne nejistý úsměv, než...

... pořád se mi chce tak spát...

Jeho ujištění mi dovolí zavřít víčka Postará se o mě, ochrání mě... "Děkuji ti. Za všechno, Kamaeli..." zamumlám nepřítomně, když pootočím hlavu, propadajíc se do laskavé náruče černého hlubokého spánku.

Tím jediným slovem k sobě přitáhnu pozornost snědé ženy i rudovlasého muže, avšak jejich reakce nemohou být rozdílnější. Nechuť ženy tu se mnou zůstat samotná je tak patrná, že si jí všimnu i přes vyčerpání, které se mne stále zarputile drží jako by mi kolovalo žilami namísto krve. Cítím, jak se mi srdce neklidně rozbuší, když ke mne exotická kráska na chvíli stočí svoji pozornost a naše pohledy se střetnou. Provedla jsem jí něco? Co se děje? Pohledem sklouznu po jejích zdobených pažích zpátky k tváři a... Oči se mi na chvíli rozšíří překvapením. Nebo snad poznáním? Aréna... Kopí... Iluze... Na jazyk se mi dere jméno z dávných časů, ovšem namísto toho se opět rozkašlu. Na hrudi mne stále pálí a každý hlubší nádech doprovází nepěkné zasípání, ovšem...

Bolest je dobrá, dokud cítím, tak žiju.

Trochu se mi uleví, když se do místnosti vrátí Ka-, ne Alex, tak se jmenuje. Je pro mne tak těžké smýšlet o něm jinak, i když vím, že to doopravdy není on. Snad abych na toho muže stále tak nehleděla, sklouznu pohledem ke konvici s... Miskami? Takovou soupravu jsem viděla kdysi na jednom obraze, avšak naživo poprvé.
Když se ke mně Alex náhle nakloní a ještě si zavolá na pomoc Alyiu, zatvářím se v první... Nejistě, tváří mi probleskne záchvěv úzkosti, když si vzpomenu na Sturgese držícího mne za ramena, aby mne mohl Fernsby snadněji připoutat k lehátku. Tohle je jiné, úplně jiné, přesto cítím tu stejnou ubíjející bezmoc z toho, že... Nezmůžu nic. Nezvládla bych se ani posadit, natož se napít čaje. S námahou vydechnu, cítím jak mne z té změny pozice bolí ochablé svaly.

Sotva znatelně kývnu hlavou, zatímco sleduji blížící se kalíšek k mým rtům. Ta vůně je zvláštní, cizí, stejně jako celé tohle místo, přesto se nevzpouzím a poslušně se zkouším napít. Ač mám žízeň, nejde to tak lehce, musím čaj polykat jen po troškách. Překvapí mne i jeho chuť, silná a sladká zároveň, zanechávající na patře stejně výraznou chuť cukru. Po pravdě z toho mám pocit ještě větší žízně, ačkoliv horká tekutina aspoň na chvíli zažene drásavý pocit v krku.

Pohledem střelím k dlani svírající Alexovo rameno a opět mnou prošlehne ten divný pocit. Vyslechnu si jejich krátkou domluvu - kdo je Karem? Měla bych ho znát? Mimoděk si vzpomenu na tetelivý obrys muže vystupujícího z dýmu a stínů... Mohl by snad... Ale... Je toho tolik, co nevím... Než se stačím dobrat nějaké myšlenky, Alyia opouští místnost - skoro mi připadá jako by ode mne utíkala, což ve mne zanechává ještě větší zmatek.
Opět kývnu hlavou na znamení souhlasu, když se mne Alex zeptá na další čaj, tentokrát se zdráhám tomu pohlédnout mu do té bolestně známé a přitom cizí tváře, avšak neubráním se tomu, když mi přikládá kalíšek k popraskaným rtům. Tentokrát mi čaj klouže krkem trochu snadněji, byť stále musím být opatrná a dopřávat si jen malé doušky.

Sotva polknu poslední lok, hlava mi znaveně klesne do polštáře. Přesto k Alexovi natočím tvář a pozoruji ho, jak se s kalíškem odtahuje. Opět mnou prostupuje ta otupující malátnost, únava tlačící na víčka. Statečně s ní ovšem bojuji, aspoň... Jen chvíli. "Jsem ráda... Že jsi v pořádku," vypadne ze mne bezmyšlenkovitě. Hlas mám mdlý, rozbolavělý a zdrsnělý zápalem svírajícím mi hruď ve svých zaťatých spárech. "Tedy... Jste... Ty... Ne, vy, erh..." slova klopýtají stejně jako splašené myšlenky a utonou nakonec v dalším ošklivém zakašlání.

S námahou roztřeseně vydechnu, zatímco stále neobratně škobrtám v tom smotku vzpomínek a myšlenek, ve které se mi během dnů strávených v horečnatém spánku protkaným blouzněním - změnila má mysl. Po věčnosti strávené v malé temné cele jsem stále nemohla... Cele... Sanatoriu... "Fernsby... Otec Fernsby... Bude mě hledat... Tělo," vypadne ze mne náhle a bez varování, s naléhavostí a strachem, když celý ten zamotaný uzel rozsekne s děsivou přesností skalpel zabodávající se do těla Meeksové.

Jacob White

♬♬♬♬♬

„Hmm, špinavá práce. Nikdy by mě nenapadlo, že by se Weber do něčeho takového namočil.“ Zamručí tvůj spolucestující, zatímco s vámi drožka projíždí ulicemi Jeruzaléma. Všimneš si, že ačkoliv ve se ve tváři snaží působit klidně, křečovitě svírá lem svého kabátu. Řeč těla lidi vždy prozradí.

Vystoupíte u destilerie. Zaplatíš vozkovi příslušnou sumu a pak vyrazíte k vysoké budově, nad kterou se tyčí kouřící komín. Za vámi se rozezní klapot podkov, jak se drožka rozjede hledat další zákazníky. Déšť je nepříjemný a začínáš cítit lezavou zimu, která se vkrádá pod tvé oblečení. Je to buďto psím počasím, zraněními, vysílením anebo nemilosrdným mixem tohoto všeho. Pokračuješ ale dál. Tohle tě dnes nezastaví.   

Dojdete ke dveřím, které po otevření hned vzbudí množství otázek. Tohle nevypadá jako místo, kam chodí běžná pracovníci lihovaru. To ani zdaleka. To, že tu něco smrdí si cítil už dávno a tvé podezření pod tlakem dalších důkazů jen sílí. Alexej ti po jistém zaváhání předá klíč. Je na něm patrné, že ho to příliš nepotěšilo, ale tím spíše z toho máš dobrý pocit. Sehraješ u zámku to malé divadlo, než se vydáte společně dál. Projdete prázdnou chodbou a pak do jedněch dveří. Jsou odemčené. Alexej vezme ze stěny pověšenou lucernu. Je jich tam několik, takže se neupejpáš a vezmeš si svou. Pro jistotu.

Za dveřmi jsou… Schody? Zase schody. Ano, vypadá to, že odtud není moc jiných východů. Nezbývá tedy než jít opět dolů. Opět do podzemí. Sestupujete po kovaných schodech. Světlo luceren osvětluje cihlové stěny. Vaše těžké kroky rozechvívají železnou konstrukci a až nepříjemně na ní drnčí. Cítíš ve vzduchu vlhkost, zápach chemikálií a ještě něčeho povědomého. Něco, co tak dobře znáš.

Sejdete dolů. Je tu tma. Světlo luceren osvětluje rozlehlou místnost. Vidíš zde několik kovových kabinetů, kde se za sklem zalesknou nějaké kovové nástroje. Je zde také stůl. Podlouhlý, kovový. U jedné ze stěn vidíš složitou soustavu rozmanitých baněk, křivulí a hořáků. Co tě ale zarazí nejvíce je temný stín, kterého si všimneš, když se otočíš. Vypadá to jako černý pytel, který někdo zavěsil ke stropu.

Světlo lucerny se přesune jeho směrem a ty to vidíš. Je to tělo. Lidské tělo. Zavěšené za nohy na háku, jak nějaké prase na porážce. Ruce má svázané za zády a přivázané k háku nahoře. Je nahé. Pokožka je bledá, mrtvolně bílá. Světlo lucerny klesne. Na krku je rozšklebená hluboká rána. Někdo prořízl většinu tkání až na kost. Překvapivě čistý řez, ozve se tvá analytická mysl. Krev po sobě zanechala na tváři rudou krustu a zakryla tak většinu rysů. Pouze vytřeštěné oči v ní svítí, ačkoliv už jsou matné a mrtvé. Jakoby si v té zaschlé hmotě na moment viděl lehký zlatý záblesk odraženého světla lucerny.

„Myslím, že si ten klíč zase vezmu, pane.“ Usměje se Alexej nevzrušeně a natáhne ruku. „Pan Ackerby tu nemá rád návštěvy.“ Další dveře vedoucí do místnosti se otevřou. Stojí v nich vysoký muž, útlé postavy. Na sobě má plášť a kapuci, z pod které vyčuhuje několik pramenů černých vlasů. Tvář má převázanou obvazy a skoro až z ní svítí dvojice šedo modrých očí. Dle vyboulenin na bocích pláště ti je jasné, že bude ozbrojen. Mlčí. Tázavě se otočí na Alexeje, který hned vykřikne.

„Sejmi ho!“