Andor.cz - Dračí doupě online

Výstřely ve tmě

Mám klič, mám plán a co víc si přát. Nenechám se ale ukolébat pocitem klidu a ostražitě sleduji své okolí. Kam až to sestupujeme? Jak moc pod úrovní čtvrti tohle musí být. Jak a kolik to stálo vybudovat. Všechny ty otázky se mi hodí hlavou, ale neptám se. Pokud by znal odpovědi nepodělí se. Ukázalo by to, že ví víc, než se tváří. Už tak si pravdu přibarvoval. Uvidíme, co bude dál.

Pak vejdeme do místnosti a mě dojde že je něco špatně. Pokud by jeho historka byla pravdivá rozhodně by na visící tělo nereagoval tak v klidu. Zableskne se a mě je jasné že to bude další člověk jako já. Další probuzený. Jsem na správné stopě ale se špatným mužem přede mnou. Už se k němu chystám vykročit, když v tom se otočí a osloví mě. Jeho výraz i postoj se změní. Jenže to on neví, proti komu stojí. Zraněný pes zahnaný do kouta kouše nejlépe. Usměju se na jeho prosbu. Právě prozradil, kdo za tím doopravdy stojí. Jeho sebejistota je hloupá.

Koutkem oka pozoruji otevírající se dveře a vcházející postavu. Jsem tu. On řekl jméno. Jeho užitečnost klesá. Ten podivný muž je ozbrojený. Je čas se bránit. To rozhodnutí padne ještě, než drahý předák vykřikne. Nenechám nic v náhodě. Je čas. Jsou věci, které lidi kolem mě uvidí jen jednou. Tajemství, která si vezmou do hrobu. Už několikrát jsem to zkoušel. Jsem připravený tasit. Už to není náhoda jako tenkrát v hostinci. Je to řízený proces. Spojení vědomí. Dosáhnutí určitého stupně spojení. Teď už konečně ale začínám tušit s čím.

Nemusím formovat nové zbraně jako tomu učinil Mitzrael. Už tam jsou. Natáhnu ruku směrem k zakuklenému muži. Jako bych na něj chtěl vystřelit jen prsty. Cítím, jak mnou prochází vlna horka. Víc opojná než bílý prášek ukrytý v krabičce. Krásnější než sluneční paprsky za letního rána. Hřejivější než večer u krbu. Je to dar, který nebyl určený pro lidi. Požehnání mocí větší, než si obyčejný smrtelník dokáže představit. Přesto mi byly dány. Jsem hoden jimi manipulovat. Připraven rozsévat smrt.

Když má ruka dokončí pohyb je v ní zlatem vykládaná zbraň. Nemusím ji plnit prachem ani nabíjet kulí je dokonale připravená taková jaká je. V druhé ruce je její identická kopie. Ta je připravená věnovat se předákovi tohohle temného místa. Zakuklenec ale první. Lehce stisknu spoušť. Spíš myšlenkou než prstem a plamen který dřív obýval čepel planoucího meče se vyřítí vpřed jako záblesk světla. Jasný, dokonalý a takový co nemine toho na jehož tělo se má snést má zloba.

Verše: Šetřit vzduchem

Ležíme ve tmě, v mrtvolném tichu a ve vlhkém, do duše prosakujícím chladu. Tlukot srdce odpočítává vteřiny, ale čas mi proklouzává mezi roztřesenými prsty. Nevím, kolik ho uběhlo. Nedovolila bych si hádat. Mohla to být celá věčnost stejně jako pouhých několik desítek minut. Zavřu pevně oči, jako by tma za víčky byla milosrdnější než ta kolem nás. A možná je, ale mysl mě stejně navrací zpátky do této chvíle. Jakkoliv si opakuji, že je hloupé se bát, že je to jenom noční můra, která mi drnká na již tak napnuté nervy, je těžké tomu uvěřit.

Když Ramiel promluví, i já se pokusím pohnout hlavou, abych na něj viděla. Ostře se nadechnu, abych ho s tím poslala někam, ale dlaň na paži mě zarazí. Myslí to vážně. A co je horší, má pravdu. Úkol musí být splněn, to víme oba. Za každou cenu. Kolikrát jsem tahle slova už slyšela, kolikrát jsem si je sama opakovala, kolikrát jsem se přesvědčila o jejich bezvýhradné pravdivosti…? Přesto mi teď v uších zní zvláštně hluše, jako by na nich bylo něco špatně. Vždyť to není ani skutečné! Chce generál slyšet, že bych to zvládla udělat? Někde hluboko uvnitř vím, že bych to zvládla, že bych měla, že by to tak bylo správné, protože úkol je vždycky důležitější než naše úkoly, ale… ale… Nechtěla bych, ani teď nechci, a přece nechávám ta slova viset ve vzduchu, přemýšlím nad nimi a snažím se v nich najít skulinku, která by mi dovolila to udělat. Protože není na vybranou – a je – a není.

„To jsi teda měl,“ prohodím, přičemž se mi skoro podaří pobaveně pousmát. Copak se sluší nepodat dámě pomocnou ruku? Ne, teď mu to opravdu nevyčítám, je to spíše přátelské poškádlení než cokoliv jiného. Předtím mě to naštvalo, zbytečně nás to zdrželo, ale byla to jenom taková… hra. Celé je to jenom hra. „Ramieli…“

… přece tě nezabiju kvůli hře.

Zarazím se včas, abych to nevyslovila nahlas. Jakkoliv opravdově to všechno působí – od zrychleného tlukotu srdce, přes kapky vody výhružně stékající po vnitřních stěnách sarkofágu, po nepříjemné ticho, v němž zaniká i ta poslední špetka naděje, že se odsud dostaneme živí –, hlava dobře ví, že je to jenom iluze. I kdybychom tady zemřeli, nebylo by to doopravdy. Ramielovi bych neublížila, pořád by to byl on, ale… pamatoval by si to. Můžu si namlouvat, že mě brzdí představa budoucí spolupráce, a možná to tak je. I když se občas chová jako nehorázný pitomec. Bezděčně zatřesu hlavou, než rozetnu ticho mezi námi.  

„… můžu zpomalit tvé srdce, až ztratíš vědomí,“ navrhnu tichým hlasem. „Spotřeboval bys tak méně vzduchu, koupilo by nám to… trochu času.“ Třeba by to Luciferovi stačilo. Třeba… „Jsme v téhle hře spolu.“

Poslušně se snažím vyhovět jeho požadavkům jako příkladný pacient. Verdikt je naštěstí mírný, avšak zatáhnutí závěsů kvituji s jistým zklamáním. Šero mým očím sice dělá lépe, ovšem vidět po tak dlouhé době sluneční světlo byl neskutečný balzám na moji duši. Uklidňuje mě, že tohle šero je... Měkké, ne ta studený nepřátelská tma zírající ze všech koutků malé místnosti.
"Celou dobu mne drželi na samotce v podzemí sanatoria," potvrdím tiše Karemovi jeho domněnku o příkladné péči, která mi byla poskytována. ... za trest, kvůli tomu, co jsem provedla, co jsem udělala, dopovím v duchu pochmurně raději sklouznu pohledem zpátky ke svým vlasům.

Ah. Počkat... Co? Teď? Hned? překvapí mne náhlý vývoj konverzace, kdy se během okamžiku Karem rozhodne přejít od teorie k činům. Nedá mi dokonce ani prostor o tom popřemýšlet - ostatně jeho výraz, se kterým mne sleduje, mi dává jasně najevo, jak moc mám asi na výběr. "Uhm, dobře tedy," souhlasím nejistě. Nadechnu se i k dalším slovům, ovšem jeho další odpověď mi dokonale sebere vítr z plachet. Vrátill se? Kvůli mě? Tedy, vím, že ne kvůli mě, ale kvůli Dumah, přesto...

Zamrkám, to už totiž Karem shrnuje bokem přikrývku, pod kterou jsem se celou dobu choulila. Košile, do které mne někdo musel obléknout, je zvláštní, podobná té, které jsem viděla... Kdysi... Ve snu. Byl to sen? Ne, nemyslím si, že to byl sen, bylo to něco... Mnohem víc. Při pohledu na nabízenou ruku snědého muže zaváhám, přesto se za ni opatrně zachytím a pokusím se přitáhnout. Posadit se a dostat nohy z postele je pro mne těžké a náročné, zadýchám se u toho jako bych snad měla běžet přes celé Zahrady.

"Vypadám... Jako kostlivec," vypadne ze mne nešťastně a zhrozeně zároveň sotva spatřím své bledé tenké nohy. Ten pohled je mi vysloveně odporný. Tohle jsem já. Srdce se mi rozbuší. Matka mi vždy opakovala, že dáma se o sebe musí starat – že musím o sebe dbát, protože reprezentuji rodinu a jednou budu i tu svoji. Bartholomew si na to také potrpěl, musel být u toho, když jsem si vybírala šaty na večer, musel vše schválit a kontrolovat. Musela jsem vypadat podle jeho představ, pěkná, nikoliv vyzývavá, vše muselo být… Dokonalé. On. Já. My společně. Ne snad, že bych si z toho někdy dělala těžkou hlavou, ovšem... Ne, teď na to nechci myslet. Teď ne.

Ztěžka polknu a kývnu hlavou. "Uuuuf..." vydechnu námahou. Nebýt pomoci Karema, nezvládla bych to. Přesto nyní stojím na rozechvělých nohou.

Je to tak divné. Mám pocit, že se mi lehce točí hlava a třesou se mi nohy v kolenou. Přesto se pokusím takhle nějakou chvíli udržet, přenést váhu z nohy na nohu a zpátky. Je mi zima na záda. "To jsem... To jsem ráda," trochu se mi uleví. Zvládla jsem tohle. Zvládnu... Všechno. Budu zase chodit a bude mi dobře. Dostanu se z toho. Poté se s jeho pomocí zase posadím - no, nebudu lhát, takhle se cítím lépe, ovšem už se nehrnu do toho, abych zapadla zpátky do polštářů. Užívám si toho, že sedím a že si zase připadám trochu více jako člověk a ne rozbitá panenka.

Vzápětí se mi naskytne náročná volba. Jídlo? Koupel? Rozum velí se nejdříve najíst, ovšem nutkavá potřeba ze sebe smýt zážitky posledních dní jsou silnější. "Ah, ano... Alyia, vím, o kom mluvíte," kývnu hlavou. Vzpomínám si na ni, samozřejmě, stejně jako na její... Zvláštní reakci. "Já... Ráda bych se vykoupala. Ale jídlo chci také zkusit, aspoň trochu. Po koupeli...?" zkusím to vyjednat. Hezky jedno po druhém. Malé krůčky pryč ze zajetí vlastní bezmoci.

Delilah Blair Flanagan

„Hmm, ano. Můžete prosím chvíli nemrkat? Dívejte se nahoru. Teď doprava… A teď doleva.“ Nakloní se Karem k tobě, natočí tvůj obličej k sobě a prohlídne si tvé oči. „Není patrné žádné zarudnutí a ani otok. Nemusíte se bát. Je to skutečně, jak říkáte. Dejte tomu čas.“ Zvedne se a dojde k oknu, přes které zatáhne těžké závěsy. Bolest očí poleví, jakmile se pokoj ponoří do šera.

„Ta slabost je pochopitelná. Vaše tělo si prošlo těžkou nemocí a navíc… nebyla jste vůbec v dobrém stavu, už když jsme se k vám dostali. Předpokládám, že péče toho… místa, kde jste byla, byla velmi nedostatečná. Leckteré věznice jsou na tom lépe.“ Odfrkne si pohoršeně a přejde pár kroky po pokoji, sledujíc tě, jak si prohlížíš své vlasy.

„Obávám se, že koupel vám budu moci dovolit, až budete schopná se alespoň s pomocí postavit.  Je to především pro vaše bezpečí. Ale chápu, že by vám to pomohlo. Možná… Zkusme to. Alespoň si udělám lepší představu o vašem stavu.“ Kývne rozhodně a postaví se vedle tvé postele. Nevypadá to, že by ti dával příliš možností to odmítnout, ačkoliv možná by si mohla… Jen ten jeho přísný pohled tuto možnost poněkud znesnadňuje. „A nemusíte mi děkovat. Jsem lékař. Je mojí povinností pomáhat nemocným. Navíc, jste důvod, proč se Alexandr po letech vrátil na tohle místo.“

Shrne opatrně přikrývku z tvého těla. Vidíš, že máš na sobě světle modrou košili s bílými výšivkami podobnými těm, které si tehdy ve snu viděla u Alexandra, když jsi ho viděla poprvé. Natáhne ruku, aby ses za ni mohla chytit a pomůže ti se nejdříve posadit a pak posunout na kraj postele. Je to namáhavé, ale s jeho oporou to zvládneš.

Svěsíš bosé nohy nad zem a vidíš, že vypadají dost podobně jako tvé ruce. „Takže, připravena? Počkám, až kývnete.“ Řekne klidně a čeká, až se budeš cítit na to, se postavit na ty nezvyklé útlé nohy.

Když už se odhodláš a vyhoupneš z postele, ucítíš ihned nával slabosti. Zatočí se ti hlava a podlomí kolena. Naštěstí je tam Karem, který tě jistě drží a nenechá spadnout. Až po chvíli nabereš zase trochu jistotu a s vypětím sil se postavíš. Vrávoravě, ale stojíš. Karen tě stále podpírá, ale jen spokojeně pokývá hlavou. „Myslím, že jste na tom lépe, než jsem čekal, paní. Tak… až se budete potřebovat zase posadit, řekněte.“ Odvětí pomalu a počká, než ti pomůže se opět posadit na měkkou postel.

„Skvělé, zotavujete se velmi dobře. Dala byste si možná něco k jídlu? Nebo snad mám nechat připravit tu koupel? Nemusíte se bát, požádám Alyiu, aby na vás dohlédla a pomohla vám. Už jste se myslím setkaly.“   

Zerachiel

♬♬♬♬♬

Ležíte ve tmě. Absolutní tmě. Sarkofág je utěsněný, takže sem neproniká ani paprsek světla a zároveň ani trocha vody. Po Ramielově zásahu se víko sarkofágu lehce posunulo tak, že už těsnil dokonale. To ale neznamenalo, že jste ze všeho venku. Trochu se musíš zavrtět, aby si uvolnila ruku a položila ji na Ramielovo rameno. Tedy, nic nevidíš, takže nejdříve poslepu nahmátneš část zbroje na pažích, než pokračuješ výše, až se dostaneš k ramenu.

„Jistě… Máš pravdu.“ Šeptne. „Šetřit vzduchem.“ Dodá pak jen krátce, než zase utichne. Je patrné, že i někdo jako on, chápe závažnost celé situace, a tak skutečně mlčí. Dýchá pomalu, rytmus srdce zpomaluje do poklidnějšího tempa. Musíte čekat. Čekat.

Uběhlo, ani nevíš kolik času. Vzduch kolem vás začíná nepříjemně těžknout. Nic se ale nemění. Zatím jste neslyšeli žádné hučení vody, které by naznačovalo, že se daly odčerpávací mechanismy do pohybu. Kámen je stále studený a nepohodlný. Rozhodně je to schránka dělaná pro mrtvé a ne živé.

Uslyšíš, jak se Ramiel syčivě nadechne a vnímáš, jak rytmus jeho srdce výrazně zrychlil. Chvíli je zase ticho, než se zavrtí a dle zvuků patrně otočí hlavu tvým směrem.

„Zerachiel, myslím… Myslím, že budu potřebovat tvoji pomoc.“ Zní až nezvykle vážně. „Nevíme, jak dlouho tady budeme ještě zavření a… a důležité je splnit úkol. To zvládne i jeden z nás. Ten druhý je v tuhle chvíli jen na obtíž. Pokud… pokud by tu byl jen jeden, má mnohem víc času. K mé smůle jsi ten se smaragdem ty.“ Skoro vidíš ten jeho úšklebek.

„Můžeme si namlouvat, že se to zlepší. Stihne. Ale čím déle to nebudeme řešit, tím horší to bude.“ Nadechne se dlouze. Sama vnímáš každý svůj nádech. Rozhodně už nejsou tak snadné jako dříve. Ačkoliv se nadechuješ, zdá se jako kdyby vzduch řídnul a ztrácel svou důležitou esenci.

„Měla by si mě poslat z téhle hry ven. Udělal bych to sám, ale… No je tu dost těsno na moje zbraně a bylo by to.. špinavé. Tedy, litovala by si toho hlavně ty.“ Tentokrát cítíš na sobě jeho ruku ty. Zavadí ti omylem o vlasy, než ti stiskne paži.

„Nakonec nelituji, že tu mám s sebou anděla krve. Aspoň to bude… no asi míň nepříjemné než ostří. Tedy, pokud se mi nechceš celou dobu tajně pomstít. Heh, sakra, asi jsem ti měl pomoct na tu zeď.“ Zní lehkovážně a pobaveně jako vždy, ačkoliv tohle téma není vůbec veselé. Odmlčí se.

Z Alexanderova povídání i náhlého odtáhnutí zůstane jen neurčitý vjem na okraji vědomí, který se ztratí v okamžiku, kdy se přehoupnu přes hranu a ponořím se do uklidňující černé nicoty hlubin spánku. Čas opět plyne, tentokrát ovšem jinak. Vše je zahalené příkrovem spánku, mysl občas vypluje k hladině ovšem nikdy se nenadechne, jako by vždy po pár tempech klesla zpátky ke dnu. Je tam klid. Tma. Ticho. Žádné sny, žádné myšlenky, žádný strach, žádná bolest. Jen ten úlevný pocit klidu.

* * *

Chvíli jen mžourám do denního světla, kterému jako by mé oči za všechen ten čas bolestně odvykly. Je to tak.. Zvláštní pocit. Mělo by to být samozřejmostí, přesto mne sluneční paprsky v kombinaci s čerstvých vzduchem - vánkem, který se mi otře o tvář - dokonale rozhodí. Natolik, že mi až po chvíli dojde, že nemusím bojovat o každý nádech, nesípám ani nechrčím, dokonce mne ve světě bdících nevítá další záchvat bolestivého kašle. Dlouze - lačně - se nadechnu... A odkašlu si. Ne, rozhodně jsem se neprobudila zázračně zdravá, přesto...

Zkusmo pohnu rukou, zatnu na chvíli prsty do přikrývky a pootočím ji v zápěstích. Pohled na tenká vyhublá předloktí bolí. Pod bledou kůží se rýsují obrysy kostí a připomínají mi, jak křehká a slabá nyní jsem. Je mi z toho úzko, z pomyšlení na to, co se mnou v sanatoriu provedli. Jsem jen... Jsem jen hromádka kostí.

Hlas, co se bez varování ozve ze strany, mne poleká. Drobně sebou škubnu a otočím tím směrem hlavu. Zamrkám. Snad ani nevím, koho jsem tam čekala, ovšem muže v turbanu ne. Snad bych mu měla odpovědět, ano, to je slušnost, přesto... Mé myšlenky rázně utne, když se představí. Karem! To jméno... To jméno si pamatuji. Zmiňovala ho Adri-ta snědá žena. Alyia? Alexander! Ovšem v místnosti nikoho z nich nevidím, jen cizince ze vzdálených zemí orientu.
"T-těší mě, pane, ano... Ano, cítím se lépe, než si pamatuji," hlesnu nejistě v odpověď. Jak Karem dál pokračuje, dojde mi, proč jsem se nemohla probrat a... Jak dlouho jsem asi spala? "Dobře, ano," vypadne ze mne poněkud roztržitě, když kývnu hlavou. Hutnou tekutinu vonící po anýzu bez protestů spolykám do poslední kapky. Než ovšem stačím v duchu doříct, že to není tak strašné, tvář se mi zkřiví odporem z nečekané hořkosti, kterou o to lačněji zapiji podávaným čajem.

Lepší. Mnohem lepší.

Dlouze vydechnu, mimoděk si olíznu rty a podívám se opět po... Mém ošetřujícím lékaři? Jeho Alexander myslel, když mi říkal, že jsem v těch nejlepších rukách? Znovu si odkašlu, spíše aby se mi lépe mluvilo než cokoliv jiného.
"Je to mnohem lepší, než... Než předtím. Už nemám pocit jako by mi někdo seděl na hrudi," vydoluji ze sebe. Nejistě zvednu jednu z rukou, abych se dotkla vlastní tváře. Protřela si oči. Mám trochu pocit, jako bych se pohybovala v medu, vzduch klade větší odpor než by měl a tělo jako by na mé pokyny reagovalo opožděně. "Uhm, já... Já nevím. Bolí mě... Oči, ale... To asi ze světla a... Cítím se pořád tak... Slabá," dodám. "Asi... Bych Vám měla poděkovat? Tedy určitě, promiňte, pane... Pane Asghare..." vyhrknu rozpačitě.

Prsty nechám zaklesnou do pramene vlasů, který nechám rozprostřít se po přikrývce. Pohled na vlastní zničené vlasy mne bolel už v sanatoriu, nyní ... Povzdechnu si. V tom zvuku je ta otupělá smířenost - smířená otupělost? Žiju. Na ničem jiném teď nezáleží.

Benedikt Tskilekwa

„Univerzitní? Hmm, teoreticky… Myslel jsem, že v Úřednické by nájmy byly nižší, ale zase mít školu blíž se taky hodí. Třeba to nebude až tak hrozné. Uvidíme. Dobrý nápad, Bene!“ Zazubí se na tebe Vratislaw. Chvíli to vypadá, že tě chce plácnout po rameni, ale s tím těžkým kufrem si to raději zase rozmyslí.

„Tedy, tolik možností. Asi bude ale nejlepší prvně sehnat nějakou drožku, pokoj v penzionu na pár nocí, a především se zbavit téhle hromady, jak říkáš. Uff, asi jo… mám pocit, že jsem tam skutečně musel přidat pár olověných ingotů!“ Zašklebí se napůl pobaveně a napůl strhaně.

„Pana Heinze? Jako v té laboratoři? Ehm, je to… bezpečné? Víš, že tohle je teď celý můj majetek, Bene.“ Nejistě se na tebe Vratislaw otočí, když navrhneš všechno hodit k nic netušícímu Heinzovi. Každopádně ale nijak více neprotestuje. Mávneš na drožku a kočí skutečně potáhne opratě a zastaví kousek od vás.

„Dobrý den, pánové. Prosím, nastupte si.“ Seskočí z kozlíku a pomůže vám s kufry do vozu. Dle ochoty je vidět, že jste skutečně v Zahradách, kde je servis na jiné úrovni ale stejně tak i ceny. Drožka je čistá s pohodlným měkkým čalouněním. Nasednete a pak se odsune okénko vedoucí ke kočímu.

„Kam byste si přáli zavézt, pánové?“ Zeptá se vás zdvořile a ty mu zadáš adresu. „Zajisté, jak si přejete.“ Zavře se opět okénko a vy máte s Vratislawem soukromí.

„Tedy… a místo, kde i vaří. To je asi rozumné. Nikdy jsem nevařil. Kolik pokojů myslíš, že budeme potřebovat? Určitě jeden na studovnu s knihovnou, pak tvou ložnici, mou… Možná nějaký přijímací salónek s posezením, kdyby přišly návštěvy. A zahrada… To asi ne. Ale balkón by se hodil. Třeba bude poblíž nějaká dobrá kavárna. To by bylo skvělé.“ Začíná přemýšlet nahlas Vratislaw, zatímco se s vámi kočár blíží ulicemi do Univerzitní čtvrti, kde už je laboratoř, kterou si včera za tmy opouštěl.

Drožka zastaví a vy jste na místě. Vratislaw zaplatí kočímu příslušný obnos s nějakým drobným spropitným k tomu a ten vám ochotně pomůže vytáhnout těžké kufry. Stojíte před tobě známou budovou. Každý se chopíte jednoho kufru a vydáte se pomalu, ale jistě dovnitř.

Ve vrátnici opět sedí starý vrátný. Nespí, ale jako vždy si čte denní tisk. „Dobré dopoledne, pánové.“ Pozdraví vás a zkoumavým pohledem si přeměří Vratislawa, který jde vedle tebe.

„Pan Heinz tu teď není. Někam asi před hodinou odběhl.“ Dodá vzápětí, pro tebe docela podstatnou informaci. Na druhou stranu klíč od laboratoře máš, takže to není něco, co by tě mohlo zastavit.

Delilah Blair Flanagan

Alexander se při tvých slovech zachmuří. „Slyšel jsem o praktikách podobných zařízení, ale… Každopádně žádného muže, který by se představil tímto jménem, jsem tam nepotkal. Hlavně spěte, ať je vám brzy lépe. Pak mi povíte víc.“ Postaví se a natáhne se k tobě, aby ti opět upravil přikrývku, která se ti částečně svezla, zatímco si pila čaj. Přetáhne ti ji přes ramena, zatímco má ve tváři ten tak povědomý nečitelný výraz, který ale přeci jen po tvých slovech na moment povolí, když zmíníš jméno ze vzpomínek. Překvapeně zamrká, chvíli to vypadá, že se mu koutek povytáhne do úsměvu, ale pak se od tebe rychle odtáhne, jako kdyby si pálila. To už ale odplouváš do říše spánku.

☩

Spíš. Je to hluboký a klidný spánek. Neruší ho žádné sny, pouze sem tam vypluje tvé vědomí blíže k hladině a ty tak vnímáš tlumenou ozvěnu světa tam nahoře. Občas máš pocit, jako by tu s tebou někdo byl. Pohyboval se kolem tebe. Letmý dotyk na čele, či rukou. Sem tam zaslechneš nesrozumitelný šepot více hlasů. Párkrát také zvonivé cinkání šperků. Cítíš vůně koření a pryskyřice. Občas máš pocit, že snad i vnímáš na jazyku sladkou chuť doprovázenou bylinnou hořkostí, která zůstává na patře. Stále se však neprobouzíš. Pokaždé zase sklouzneš do konejšivé náruče hlubokého spánku.    

☩

Cítíš vůni čerstvého vzduchu a vánek, který tě chladí na tvářích. Otevřeš oči. Konečně. Oslní tě denní světlo, které do pokoje proniká oknem, které je otevřené. Závěsy povlávají nadnášené vzduchem proudícím do pokoje. Nadechneš se. Pálení v krku a nucení ke kašli je o poznání slabší. Jde to také o poznání snáz. Jako kdyby ti někdo odstranil z hrudi těžký balvan. Cítíš se rozhodně lépe, ale i tak stále vnímáš slabost, odrážející se v rychlosti tvých pohybů. Tvá ruce ležící na přikrývce jsou bledé a vyhublé. Vidíš, jak se pod bílou kůží rýsují obrysy kostí.

„Dobré ráno, paní.“ Ozve vedle postele hluboký hlas. Otočíš se a vidíš tam staršího muže, jak něco připravuje v miskách na tácku. Má pěstěný plnovous a na hlavě něco, co rozhodně nepřipomíná běžné pokrývky hlavy nosené v Jeruzalémě, přesto už si takové párkrát zahlédla. Především na společenských událostech, kam byli pozváni velvyslanci a významné osobnosti z Jižních provincií.

„Jak se dnes cítíte? Doufám, že už lépe.“ Vezme jednu z misek do ruky a dojde k tobě. „Jsem Karem Asghar, váš… ošetřující lékař.“ Skloní hlavu. V jeho slovech je znát cizí přízvuk, ale nevnímáš, že by mu jakkoliv ujížděla gramatika. Zastaví se a chvíli na tebe hledí.

„Skvělé, vidím, že už se vám dýchá znatelně lépe. Zánět v těle se nám podařilo dostat pod kontrolu. Tady…“ Natáhne k tobě ruce s miskou, ve které je tmavá tekutina s konzistencí sirupu vonící po anýzu. „Vypijte to. Není to zrovna nejchutnější, ale je to účinné. Myslím také, že už nebude třeba tišících aditiv, když už jsme se zbavili toho nejhoršího kašle. Alespoň jste si ale odpočinula.“ Sleduje tě očima, které působí poněkud přísně, ačkoliv tón jeho hlasu to ani v nejmenším nenaznačuje. Obsah misky se zdá nejprve sladký, než se dostaví nepříjemná silná hořkost.

Verše: Čekání

Teď už mi podoba smrtelníka nepřipadá jako zajímavé oživení zkoušky. Zaskřípu zuby nad nesmyslnou tíhu víka. Jasně cítím Ramielovu moc, jak kamennou deku podepře a uleví mi. Jindy by to jistě zvládl i sám… ale teď si musíme pomoct. Pomalu, hlavně ho neupusťme. Něco mi říká, že rozdrcený palec by v Luciferově iluze bolel snad ještě víc než dobře mířený šíp do zad. Společnými silami zapřeme víko o okraj sarkofágu. Dobře, dobře, to by šlo…

„Bude to fungovat,“ vyrazím ze sebe s námahou.

Připouštět si jakoukoliv jinou variantu nepřipadá v úvahu. Musíme věřit. Nedovoluji si propadnout panice, ani když mi divoce buší na dveře a snaží se je probořit beranidlem; s každým krokem ji brzdím a dávám si záležet, abych nedovolila srdci roztlouct se příliš rychle.

Popadnu dech, zkontroluji váček se smaragdem a naposledy se rozhlédnu po místnosti. Nic jiného mě nenapadá, takže to bude fungovat. Musí. Otočím hlavu k Ramielovi a pohlédnu mu do očí. Odhodlaně přikývnu. Zvládneme to. Chytím se nabízené ruky a nechám si pomoct do sarkofágu. Když mě do nosu udeří zápach smrtí, v zátylku mě výmluvně zamrazí. Snažím se ignorovat, že se mi zachvěje dech a že se Ramiela přidržím podstatně déle, než by bylo docela tak nutné.

Svět se ponoří do temnoty. Na hruď mi dopadne tíha tisíce nocí. Nebojím se, snažím se sebe sama přesvědčit, ale teď ve tmě, za zvuku pečlivě dávkovaných nádechů a zrychlených tlukotů srdce to však není tak snadné jako před chvíli. Opravdovost iluze se mi dostává pod kůži. Nemůže se nám doopravdy nic stát, vím to, to jenom tahle situace… Raději bych bojovala proti přesile nepřátel, i kdybychom neměli šanci. To bychom mohli dělat aspoň něco, ne jenom doufat, že další nádech nebude zároveň náš poslední.  

„Soustřeď se,“ připomenu Ramielovi. Ruku mu položím na rameno. Přinejmenším to teď můžu udělat. „Vzduch nám vydrží dost dlouho. Musí mít mechanismus, jakým tu vodu dostat ven z místnosti… stačí, když to vydržíme jenom do chvíle, kdy se spustí.“ Doufám.