Andor.cz - Dračí doupě online

Co všechno si pamatuješ? probleskne mi hlavou, ovšem ta myšlenka vzápětí utone v přívalu dalších, které mne záhy rychle stáhnout zpátky do temných míst, odkud tělo sice vytáhla má vlastní smrt, ovšem mysl nikoliv. Fernsby by se přeci mého těla nikdy nevzdal. Stále je pro mne tak lehké vybavit si jeho výraz, když nabral do zkumavek mou krev a spatřil její zlaté odlesky. Ani ve smrti by mne nenechal jít, skončila bych na jeho stole a... Alexův hlas mne vtáhne zpátky mezi měkké polštáře a vůni skořice. Poslouchám ho a chci mu věřit, opravdu chci, ale stále se mne drží stín pochyb jako jed kolující v žilách.

Alexander Morley. To jméno znám, je mi povědomé, ačkoliv ze snahy vybavit si odkud ho znám mne akorát tak rozbolí hlava. Ovšem pak vysloví další jméno, jehož zvuk je jako šlehnutí rákosky přes neposlušné prsty. Angela. "Otec Fernsby... Přinutil mě si vybrat nové jméno," hlesnu a mimoděk se kousnu do rtu. Starý zlozvyk z dětství, matka s guvernantkou mne za to vždy peskovaly. "Delilah nechali zemřít," dodám tiše, a snad to neříkám ani tak Alexandrovi jako spíše sobě.

Má pravdu, samozřejmě že má pravdu, na jazyku mne sice pálí přehršel nevyřčených slov, ovšem víčka mi těžknou únavou stále více a bojovat s tím je tak... Náročné. Stejně jako udržet pozornost, soustředěnost jen na jednu věc. Zvláště, když mne pohled samotný na rudovlasého muže tolik... Rozptyluje a na povrch oceánu chaosu vyplouvá neustále to jedno jediné jméno. Kamael. Zvláště... Zvláště když zachytím tu tichou větu. Nebo ne? Možná si to jen představuji?

Hledal jsi mě? Chtěl jsi najít Dumah?

Ta slova polknu, ovšem do očí mi pronikne naléhavost propletená s bolavým ostnem naděje. Znovu těžce polknu, když zhodnotí můj současný stav a snad se i krátce zachmuřím, jak mne myšlenky zase zanesou na tisíc let odsud. Co se stalo, když se Dumah vrátila do svého těla? Vrátila se? Proto Kamael s jejím tělem odletěl, aby ho ve Zlatém městě vyléčili, aby se mohla... Soustřeď se. Okřiknu sama sebe, když se přistihnu, že opět nepřítomně na Alexandera hledím a oči se mi lesknou. Krátce kývnu hlavou. Věřím mu... Komu jinému bych teď mohla věřit než jemu? Na rtech se mi mihne nejistý úsměv, než...

... pořád se mi chce tak spát...

Jeho ujištění mi dovolí zavřít víčka Postará se o mě, ochrání mě... "Děkuji ti. Za všechno, Kamaeli..." zamumlám nepřítomně, když pootočím hlavu, propadajíc se do laskavé náruče černého hlubokého spánku.

Tím jediným slovem k sobě přitáhnu pozornost snědé ženy i rudovlasého muže, avšak jejich reakce nemohou být rozdílnější. Nechuť ženy tu se mnou zůstat samotná je tak patrná, že si jí všimnu i přes vyčerpání, které se mne stále zarputile drží jako by mi kolovalo žilami namísto krve. Cítím, jak se mi srdce neklidně rozbuší, když ke mne exotická kráska na chvíli stočí svoji pozornost a naše pohledy se střetnou. Provedla jsem jí něco? Co se děje? Pohledem sklouznu po jejích zdobených pažích zpátky k tváři a... Oči se mi na chvíli rozšíří překvapením. Nebo snad poznáním? Aréna... Kopí... Iluze... Na jazyk se mi dere jméno z dávných časů, ovšem namísto toho se opět rozkašlu. Na hrudi mne stále pálí a každý hlubší nádech doprovází nepěkné zasípání, ovšem...

Bolest je dobrá, dokud cítím, tak žiju.

Trochu se mi uleví, když se do místnosti vrátí Ka-, ne Alex, tak se jmenuje. Je pro mne tak těžké smýšlet o něm jinak, i když vím, že to doopravdy není on. Snad abych na toho muže stále tak nehleděla, sklouznu pohledem ke konvici s... Miskami? Takovou soupravu jsem viděla kdysi na jednom obraze, avšak naživo poprvé.
Když se ke mně Alex náhle nakloní a ještě si zavolá na pomoc Alyiu, zatvářím se v první... Nejistě, tváří mi probleskne záchvěv úzkosti, když si vzpomenu na Sturgese držícího mne za ramena, aby mne mohl Fernsby snadněji připoutat k lehátku. Tohle je jiné, úplně jiné, přesto cítím tu stejnou ubíjející bezmoc z toho, že... Nezmůžu nic. Nezvládla bych se ani posadit, natož se napít čaje. S námahou vydechnu, cítím jak mne z té změny pozice bolí ochablé svaly.

Sotva znatelně kývnu hlavou, zatímco sleduji blížící se kalíšek k mým rtům. Ta vůně je zvláštní, cizí, stejně jako celé tohle místo, přesto se nevzpouzím a poslušně se zkouším napít. Ač mám žízeň, nejde to tak lehce, musím čaj polykat jen po troškách. Překvapí mne i jeho chuť, silná a sladká zároveň, zanechávající na patře stejně výraznou chuť cukru. Po pravdě z toho mám pocit ještě větší žízně, ačkoliv horká tekutina aspoň na chvíli zažene drásavý pocit v krku.

Pohledem střelím k dlani svírající Alexovo rameno a opět mnou prošlehne ten divný pocit. Vyslechnu si jejich krátkou domluvu - kdo je Karem? Měla bych ho znát? Mimoděk si vzpomenu na tetelivý obrys muže vystupujícího z dýmu a stínů... Mohl by snad... Ale... Je toho tolik, co nevím... Než se stačím dobrat nějaké myšlenky, Alyia opouští místnost - skoro mi připadá jako by ode mne utíkala, což ve mne zanechává ještě větší zmatek.
Opět kývnu hlavou na znamení souhlasu, když se mne Alex zeptá na další čaj, tentokrát se zdráhám tomu pohlédnout mu do té bolestně známé a přitom cizí tváře, avšak neubráním se tomu, když mi přikládá kalíšek k popraskaným rtům. Tentokrát mi čaj klouže krkem trochu snadněji, byť stále musím být opatrná a dopřávat si jen malé doušky.

Sotva polknu poslední lok, hlava mi znaveně klesne do polštáře. Přesto k Alexovi natočím tvář a pozoruji ho, jak se s kalíškem odtahuje. Opět mnou prostupuje ta otupující malátnost, únava tlačící na víčka. Statečně s ní ovšem bojuji, aspoň... Jen chvíli. "Jsem ráda... Že jsi v pořádku," vypadne ze mne bezmyšlenkovitě. Hlas mám mdlý, rozbolavělý a zdrsnělý zápalem svírajícím mi hruď ve svých zaťatých spárech. "Tedy... Jste... Ty... Ne, vy, erh..." slova klopýtají stejně jako splašené myšlenky a utonou nakonec v dalším ošklivém zakašlání.

S námahou roztřeseně vydechnu, zatímco stále neobratně škobrtám v tom smotku vzpomínek a myšlenek, ve které se mi během dnů strávených v horečnatém spánku protkaným blouzněním - změnila má mysl. Po věčnosti strávené v malé temné cele jsem stále nemohla... Cele... Sanatoriu... "Fernsby... Otec Fernsby... Bude mě hledat... Tělo," vypadne ze mne náhle a bez varování, s naléhavostí a strachem, když celý ten zamotaný uzel rozsekne s děsivou přesností skalpel zabodávající se do těla Meeksové.

Jacob White

♬♬♬♬♬

„Hmm, špinavá práce. Nikdy by mě nenapadlo, že by se Weber do něčeho takového namočil.“ Zamručí tvůj spolucestující, zatímco s vámi drožka projíždí ulicemi Jeruzaléma. Všimneš si, že ačkoliv ve se ve tváři snaží působit klidně, křečovitě svírá lem svého kabátu. Řeč těla lidi vždy prozradí.

Vystoupíte u destilerie. Zaplatíš vozkovi příslušnou sumu a pak vyrazíte k vysoké budově, nad kterou se tyčí kouřící komín. Za vámi se rozezní klapot podkov, jak se drožka rozjede hledat další zákazníky. Déšť je nepříjemný a začínáš cítit lezavou zimu, která se vkrádá pod tvé oblečení. Je to buďto psím počasím, zraněními, vysílením anebo nemilosrdným mixem tohoto všeho. Pokračuješ ale dál. Tohle tě dnes nezastaví.   

Dojdete ke dveřím, které po otevření hned vzbudí množství otázek. Tohle nevypadá jako místo, kam chodí běžná pracovníci lihovaru. To ani zdaleka. To, že tu něco smrdí si cítil už dávno a tvé podezření pod tlakem dalších důkazů jen sílí. Alexej ti po jistém zaváhání předá klíč. Je na něm patrné, že ho to příliš nepotěšilo, ale tím spíše z toho máš dobrý pocit. Sehraješ u zámku to malé divadlo, než se vydáte společně dál. Projdete prázdnou chodbou a pak do jedněch dveří. Jsou odemčené. Alexej vezme ze stěny pověšenou lucernu. Je jich tam několik, takže se neupejpáš a vezmeš si svou. Pro jistotu.

Za dveřmi jsou… Schody? Zase schody. Ano, vypadá to, že odtud není moc jiných východů. Nezbývá tedy než jít opět dolů. Opět do podzemí. Sestupujete po kovaných schodech. Světlo luceren osvětluje cihlové stěny. Vaše těžké kroky rozechvívají železnou konstrukci a až nepříjemně na ní drnčí. Cítíš ve vzduchu vlhkost, zápach chemikálií a ještě něčeho povědomého. Něco, co tak dobře znáš.

Sejdete dolů. Je tu tma. Světlo luceren osvětluje rozlehlou místnost. Vidíš zde několik kovových kabinetů, kde se za sklem zalesknou nějaké kovové nástroje. Je zde také stůl. Podlouhlý, kovový. U jedné ze stěn vidíš složitou soustavu rozmanitých baněk, křivulí a hořáků. Co tě ale zarazí nejvíce je temný stín, kterého si všimneš, když se otočíš. Vypadá to jako černý pytel, který někdo zavěsil ke stropu.

Světlo lucerny se přesune jeho směrem a ty to vidíš. Je to tělo. Lidské tělo. Zavěšené za nohy na háku, jak nějaké prase na porážce. Ruce má svázané za zády a přivázané k háku nahoře. Je nahé. Pokožka je bledá, mrtvolně bílá. Světlo lucerny klesne. Na krku je rozšklebená hluboká rána. Někdo prořízl většinu tkání až na kost. Překvapivě čistý řez, ozve se tvá analytická mysl. Krev po sobě zanechala na tváři rudou krustu a zakryla tak většinu rysů. Pouze vytřeštěné oči v ní svítí, ačkoliv už jsou matné a mrtvé. Jakoby si v té zaschlé hmotě na moment viděl lehký zlatý záblesk odraženého světla lucerny.

„Myslím, že si ten klíč zase vezmu, pane.“ Usměje se Alexej nevzrušeně a natáhne ruku. „Pan Ackerby tu nemá rád návštěvy.“ Další dveře vedoucí do místnosti se otevřou. Stojí v nich vysoký muž, útlé postavy. Na sobě má plášť a kapuci, z pod které vyčuhuje několik pramenů černých vlasů. Tvář má převázanou obvazy a skoro až z ní svítí dvojice šedo modrých očí. Dle vyboulenin na bocích pláště ti je jasné, že bude ozbrojen. Mlčí. Tázavě se otočí na Alexeje, který hned vykřikne.

„Sejmi ho!“

Zerachiel

♬♬♬♬♬

„Píše? Já nevím… Prokletí…bla bla… zatracení… Něco o králi králů, ale rozhodně tu není nic o tom, kde tohle zastavit! Proč by to tam vůbec psali, když nás tu chtějí utopit jako koťata?“ Ramielovi do hlasu prosakuje jistá dávka paniky, zatímco vám voda začíná omývat kotníky. Jak moc věrohodná ta iluze asi bude? Je těžké se v tom neztratit a nezačít vnímat tíhu situace, jakkoliv ti rozum napovídá, že nic z toho není reálné. Voda tě studí na lýtkách a boty ti nepříjemně těžknou při každém kroku. Zatím se to jeví reálné až moc.

Ramiel zkusí natáhnout ruku ke kamennému kvádru, který vám zatarasil cestu, ale ten se ani nepohne. „Huuff, normálně by to šlo.“ Zamračí se nespokojeně a pak se ohlédne po tobě. „Ne, zeď neprobořím, ani tam s tím nehnu.“ Vydechne rezignovaně a stejně jako ty se začne rozhlížet kolem. Někde něco přeci musí být. Někde musí být cesta jak z toho všeho ven!

„Ano? Doufám, že máš nějaký geniální plán anděli.. ne vody ani geniálních plánu, ale… krve, což se teď skvěle hodí, protože já ne.“ Houkne na tebe, zatímco už máte vodu ke kolenům. A ty plán skutečně máš. „Cože?!“ Překvapeně pohlédne nejdříve na sarkofág a pak na tebe a zamyslí se.

„Ano… to by… mohlo jít. Co nám taky ksakru zbývá?!“ Vydá se k tobě. Rychle se brodí stoupající vodou. Musíte si pospíšit. Voda přibývá rychle a je jen otázka času, než nateče i do sarkofágu. Ramiel dojde k tobě a mávne rukou. Mumifikované tělo ze sarkofágu vyletí bez jakékoliv piety a spadne se šplouchnutím kamsi do vody u stěny. Zvedne s tvou pomocí kamenné víko a opře ho na jedné polovině sarkofágu.

„Jestli tohle nebude fungovat, bude to dost nepříjemné. Snad Lucifer ví, kdy přestat.“ Povzdechne si a vyhoupne se do sarkofágu, do kterého se přitiskne k jedné ze stran.

„Tak pojď, Zerachiel. Snad se sem vejdeme.“ Natáhne ruku, aby ti pomohl a když se položíš vedle něj pohne krátkým gestem dlaní a víko se se zvukem drhnutí kamene o kámen začne nad vámi zavírat. Poslední zbytky světla zmizí a najednou je tma. Naprostá tma. Je tu docela těsno pro dva lidi oděné ve zbrojích. Musíte ležet na bocích, abyste se tam vedle sebe vešli. Slyšíte svůj dech i bijící srdce. Až teď slyšíš i jeho. Najednou ucítíš, jak ti na ruku ze stěny stéká pramínek vody. Vnímáš, jak se Ramiel nadechne a proud ustane. Žijete. Neslyšíte už žádné burácení vody. Hrobka musí být už plně pod vodou. Je tu ticho…

Benedikt Tskilekwa

„Ano, spolu! Mohl by sis kdykoliv půjčit mé učebnice a já zase tvoje poznámky. Určitě by to šlo! Stačí sehnat nějaké rozumné ubytování. Však už nejsme malí kluci, no ne? Mít vlastní bydlení… Nikdo ti neříká, co dělat a nedělat. Řídit si prostě jen svůj život bez příkazů a zákazů ostatních. To musí být určitě skvělé.“ Zasní se Vratislaw, kterého to nové dobrodružství zjevně naplňuje pořádným elánem do života.

Už je ale na čase tu hromadu fantaskní teorie uvést také do té ošemetnější části. Praxe. Jste s Vratislawem domluveni. Coleman tě vyvede z pokoje a patrně si nevšimne napěchovaných, ale dobře ukrytých zavazadel. Provádí tě chodbou zpátky k jednomu ze schodišť, když v tom se vrhneš na svůj ďábelský plán.

Coleman se zarazí, když si začneš stěžovat na roztrženou tkaničku, ale kromě nevěřícně povytaženého obočí nic neříká. „Eh… jistě.“ Odfrkne si, zatímco klečíš uprostřed chodby na koleni a snažíš se tvářit, že si opravuješ zrádnou tkaničku. Naštěstí pro tebe Coleman není zvědavý na tvé problémy. Ostentativně tě přehlíží, a tak se nemusíš ani příliš strachovat, že by si všiml, že tam jen cosi šmrdolíš mezi prsty, aby se neřeklo.  

„Samozřejmě, že i má pozice vyžaduje vhodné vzdělání.“ Skloní k tobě krátce pohled a je na něm vidět, že z konverzace s náctiletým mladíkem není příliš nadšený. „Doplněk k přednáškám? Myslím, pane, že si to špatně vykládáte. Tohle není nějaký… doplněk. Chápu ale, že se v podobných záležitostech tolik nemůžete orientovat.“ Semkne rty, ale nevypadá to, že by s tebou chtěl zapříst rozhovor. Nakonec sám uznáš, že tkanička už musela být alespoň pětkrát převázána a je na čase vyrazit. Coleman nevypadá jako člověk, který má dnes dobrou náladu. Pokud vůbec někdy.

Pokračujete dolů do přízemí, kde tě Coleman vezme jedněmi méně nápadnými dveřmi dále do domu. Dřevěné obložení stěn zmizí. Stěny jsou zde klasicky omítnuté a vše najednou působí jako místo, které je ti přeci jen bližší. Ve vzduchu se nese vůně z kuchyně, kde se musí zajisté chystat oběd. Slyšíš také cinkání nádobí a tlumený hovor. Minete několik lidí. Jistě dalších služebných rodiny Sulkowski.

 Jedna z žen nese koš s prádlem a na Colemana se vesele usměje, ten zachovává vážný výraz, zatímco tě dovede ke dveřím, které otevře a vidíš za nimi východ přímo do ulice. „Rád jsem vás poznal, pane… ehm. Hezký den.“ Rozloučí se s tebou suše a nekompromisně za tebou zabouchne dveře. Jsi venku. Teď ještě, aby si nebyl jediný.

Nezbývá než to zjistit. Vyrazíš na místo, které jste si domluvili s Vratislawem. Roh ulice, za kterou je pak majestátní náměstí s ozdobnou fontánou. Podobných míst v Zahradách je nespočet. Slyšíš jen z dálky zurčení vody a prochází zde draze oblečení lidé. Čekáš. Nejdřív tam nikoho nevidíš, než si všimneš postavy mladíka, který zápasí s těžkými zavazadly a vleče je k tobě.

Delilah Blair Flanagan

Nadechneš se a dostaneš ze sebe s obtížemi to jedno jediné slovo. Vidíš, jak se oba pohledy rychle stočí tvým směrem. Žena na tebe hledí s překvapením, obočí povytažené. Naproti tomu muži se rozleje ve tváři úleva.

„Jste vzhůru! Jistě, čaj. Samozřejmě. Dojdu hned pro nějaký čerstvý.“ Zvedne se rychle vysoký muž, kterého žena oslovovala jako Alexe. „Prosím, nenamáhejte se. Za chvíli budu zpátky.“ Pousměje se na okamžik, než se otočí na ženu vedle něj. „Alyio, počkej tu s ní.“

„Alexi, ale já…“ Jen krátký nekompromisní pohled, který tak připomíná generálův, stačí, aby Alyia další slova spolkla. „Jistě.“ Kývne, ačkoliv je patrné jisté přemáhání. Aexova postava ti zmizí z dohledu a zůstane tam pouze ta exoticky vyhlížející žena. Skloní k tobě zamyšlený pohled a povzdechne si. Nic neříká. Stojí tam a čeká. Po chvíli se obejme rukama otočí se ustaraně ke dveřím. Vidíš, jak její holé paže pokrývá jemné tetování a několik zlatých náramků, které jsou na jedné z rukou spojené zdobenými řetízky s prstenem osazeným rudým broušeným drahokamem.

Čas běží, ale nevypadá to, že žena by na tebe chtěla mluvit. Na druhou stranu se také necítíš příliš v hovorné náladě. V krku máš sucho a na hrudi tě s nádechy pravidelně pálí. Avšak i tohle je lepší než nic. Než smrtelná nicota a chlad.

Otevřou se dveře a uslyšíš rychlé kroky. Vrátil se a v rukou nese tác s konvicí a šálky. Postaví jej na jeden ze stolků a do kalíšku, který ti spíše připomíná misku, než klasický porcelánový šálek s ouškem, na jaké si zvyklá nalije trochu horké tekutiny.

„Alyio, pomoz mi prosím.“ Nakloní se k tobě Alex a vezme tě jemně za ramena, aby tvé tělo trochu nadzvedl a s pomocí Alyii podložil některými z nespočtu barevných polštářů, které jsou kolem tebe. Slyšíš tiché cinkání Alyiných šperků, zatímco ti oba pomáhají se alespoň trochu posadit. Dochází ti, že bez jejich pomoci by si v tomto stavu neměla šanci. „Děkuji.“ Poděkuje Alex Alyii a ta se na něj jen krátce usměje.

„Tak, snad to takto bude lepší. Už by to nemělo být tak horké.“ Natáhne se pro ten podivný šálek Alex, aby ti s ním pomohl k ústům. Dým nad šálkem v sobě nese bylinnou vůni s tóny tymiánu a máty. Napiješ se. Musíš pomalu, ale nakonec se ti podaří pár doušky vypít celý obsah. V ústech ti zůstane chuť bylin a cukru.

„Zajdu říct Karemovi, že se už probrala. Počkám na tebe s večeří Alexi.“ Položí Alyia ruku Alexovi na rameno a ten jen souhlasně kývne. „Pak přijdu.“

 Žena vás opustí a ty zde zůstaneš sama s neznámým mužem.

„Dáte si ještě jeden?“ Zvedne se, aniž by čekal na tvou odpověď a doplní šálek dalším čajem, aby ti s ním případně opět opatrně pomohl, pokud by ses chtěla napít.

Do sítě tajemství

Dívám se na muže a snažím se nesyknout bolestí při každém pohybu. Těším se na jód, obvaz a teplou koupel. Celé tělo potřebuje uvolnit a zrelaxovat. Potřebuji odpočinek jako sůl. Dostat se z následků bílého prášku a sehnat oblečení i zbraň co jsem za tuhle spanilou jízdu ztratil. Sice jsou to hodiny, co jsem seděl v luxusním salónku, ale můžou to být taky celé měsíce. Nevnímal bych rozdíl. Nakonec se mu rozhodnu odpovědět. Mluvení mě udrží čilým a jeho popostrčí snad tím správným směrem.

„Ne byl zabit zblízka, nožem nebo něčím podobným. Velice brutálně a nelítostně. Nejen on ale i jeho manželka a hlavně děti. Nemyslím si, že zbraň držel přímo Weber. Někoho najal. Mohl to být i jiný z jeho společníků ale stopy vedou přímo k vašemu šéfovi.“ Pronesu chladně a schválně upravuji fakta tak aby seděla k mému narativu. Protože pak z něj třeba něco vypadne. Jméno nějakého ranaře, se kterým Weber spolupracoval nebo jiného komplice. Otevřenost je oboustranná mince a nervy má nepochybně v kýblu i když se snaží tvářit že ne. Ať už vyzradí cokoliv nebo nic dorazíme k destilerii.

„Děkuji.“ Pokynu vozkovi a vložím mu do dlaně požadovanou částku se solidním zpropitným a vyrazíme k destilerii. Procházím jí a cítím se stísněně. Vypadá to tu ale až podivně prázdně. Můj společník má naštěstí od všeho klíče. Překvapí mě ale ten od zázemí. Neříkal, že tam nechodí? Proč má od Weberovi tajné skrýše vlastně klíč? Něco tady nehraje. Přes šátek můj úšklebek nevidí. Něco mi říká že bych ho měl omráčit a svázat. To ale neudělám. Zatím. První ale taky rozhodně nepůjdu. Mrknu na šerou chodbu. Bude lepší za námi zavřít, pro všechno případy.

„Myslím, že raději půjdu až jako druhý. Poprosím ten klíč. Může to být důkaz a vůbec… pro všechny případy.“ Čekám jakoukoliv reakci. Pokud ale poslechne následuji ho do chodby. Pomalu a ostražitě. Když míjím otevřené dveře opatrně je za námi zavřu. Tak abych měl přehled o dění přede mnou. Stejným postupem i vložím klíč do zámku a otočím jím. Tak aby to vypadalo že jsem zamkl, ale to doopravdy neudělám. Doufám, že jsou dveře dobře udržované. Pak by to nemusel poznat. Hlavně když mu výhled kryju tělem. Kdokoliv by nás pronásledoval bude klíč stejně mít. Takhle se sem ale budou moci rychle dostat i Edgarovi muži nebo já se budu schopný rychle dostat ven.