Andor.cz - Dračí doupě online

Všechno je tak... Těžké. Chtít nestačí, pořád jsem tak moc zesláblá, že i samotné pootevření očí je heroický počin. Přesto když se mi konečně podaří rozehnat mžitky před očima a zaostřit... Hltám pohledem jeho tvář rámovanou rudými vlasy, ostré rysy i tmavé oči. Jizva je nová, přesto ho v tu chvíli dělá o to skutečnějšího. Opravdového. Na okamžik se mi uleví. Poslední vzpomínka Dumah mnou stále rezonuje, natolik silně a palčivě... Spatřit znovu jeho tvář je jako balzám na všechnu tu bolest.
Sípavě se nadechnu k odpovědi, ovšem oheň v plicích mi nedovolí vydat ani hlásku. Rozkašlu se, zoufale lapám po dechu, ovšem tíha na hrudi ne a ne polevit. Zachvátí mne znovu strach, ta neodbytná úzkost, že... Stále umírám, že tohle celé je jen výplod blouznící mysli, že...

... svět se znovu rozplyne v nicotu prodchnutou hřejivou vůní pryskyřice...

* * *

Opět slyším hlasy, nejdříve vzdálené, pak zase velmi blízké... Poslední dobou už procitám snad jen do rozhovorů, které nejsou určeny pro mé uši. Karem... Alex... Ta jména jsou mi tak cizí, přesto... Tentokrát se mi daří pootevřít oči celkem rychle. Ložnice mi je povědomá, a cizí zároveň. Ten pokoj je natolik jiný oproti tomu, v čem jsem celý život vyrůstala... Oproti mojí domácnosti... Oproti všemu, co jsem znala. Matka by to jistě nazvala nevkusným a přeplácaným...

Těžce polknu a pootočím drobně hlavu, abych spatřila siluetu muže, kterého tak dobře znám, a přesto je pro mne cizincem. Cítím zvláštní pocit rozpolcenosti a možná i drobné bodnutí tam kdesi uvnitř, když spatřím na jeho rameni ženskou dlaň. Mladá žena stojící vedle něj je jako tenhle pokoj, zvláštní a křiklavá. Rysy jemné krásné tváře mi připadají známé, přesto nejsem schopná z unavené mysli vydolovat odkud.

Alya. Alex.

Opakuji si v duchu ta slova. Jména cizinců se známou tváří.

Nadechnu se a nos mi naplní ta uklidňující kořeněná vůně. V krku stále cítím sucho, přesto se pokusím skrze rozdrásané hrdlo protlačit aspoň pár slov, které zní... No asi tak, jak se cítím. A působím. Ach bože. Nevím, z čeho se cítit hůř. Že umírám, nebo že na to vypadám... "Č-čaj," zakrákorám a musím znovu polknout. Na žádné dlouhé proslovy se zatím opravdu necítím.

Zeruch

Vyjdeš ven z jeskyně. Sluneční paprsky se opřou do tvého těla. Hřejí dnes skoro stejně jako záře Zlatého města. Za chvíli budeš mít příležitost to ostatně porovnat. Dnes už tě ve světě smrtelníků nečekají žádné úkol. Naopak je to den, kdy se můžeš vrátit na nebesa. Zpátky do města plného ruchu.

Roztáhneš křídla a vzlétneš. Křídla prorážejí vzduch a ty stoupáš k mrakům. Cestu už znáš. Tetování na tvé ruce na chvíli zahřeje a dříve nepropustná clona mraků se lehce rozestoupí. Prolétneš jimi, než konečně ucítíš na tvářích hřejivé teplo Zlatého města, které doslova vyživuje tvé tělo. Ne, tohle se skutečně nedá srovnat s tím světem tam dole. Dosedneš na jednu z plošin, které jsou rozeseté kolem Zlatého města. Nikdo zde dnes není. Nikdo se nevydává tam dolů a ani se nevrací. Za hradbami, ale už i takto z dálky vidíš sem tam projít postavu.

Je na čase se vydat domů. Projdeš jednou z vysokých bran, zajišťujících spíše symbolický vstup do města a ponoříš se do ulic. Úhledné ulice s vysokými domy, bílé fasády i zdobené střechy, na kterých se sem tam něco zlatě zaleskne. Míjíš skupinky dalších takových jako ty, jak tu procházejí. Debatují a smějí se. Nejsou však oděni do zbrojí ale vzdušných, pohodlných rób. Někteří se na tebe usmějí na pozdrav, jiní tě skutečně i pozdraví, když je míjíš. Město žije.

Delilah Blair Flanagan

Snažíš se sevřít ruku v pěst. Nejdřív se nic neděje. Je to spíše jen zbožné přání, než se ti navrátí alespoň nějaký cit do ruky a skutečně… ucítíš, jak se prsty pomalu a ztuhle pohnou. Snad to není jen hra tvé fantazie, ale ne… zopakuješ to ještě jednou a opět ucítíš, jak se tvé nehty dotknou dlaně. Nadechneš se. Jde to ztěžka opravdu ztěžka. Jako kdyby si měla na hrudi obrovský balvan. Ve vzduchu je cítit dým. Vůně exotických bylin a sladké pryskyřice. To ale teď není podstatné. Nic z toho. Napneš své síly a rozlepíš oči. Nejdříve tě oslní nazlátlé světlo, které postupně slábne, jak si tvé oči přivykají na místní světelné podmínky. Světlo je zde vlastně docela tlumené a v teplých, hřejivých barvách. Podobné barvy vidíš všude kolem, ale svět je ještě rozmazaný. Stejně tak temný stín, který se nad tebou sklání.

Zamrkáš. Oči se opět o něco přizpůsobí. Černá se vytrácí a nahrazuje ji tmavě rudá barva vlasů, které lemují protáhlý obličej s ostrými rysy. Tmavě hnědé, skoro až černé oči na tebe přimhouřeně hledí. Čelo nakrčené. Vypadá jako tehdy, tedy až na jizvu, která se mu táhne na pravé tváři, ale jinak je… jako on…  

„Delilah? Slyšíte mě?“ Poposedne si a stáhne ruku, kterou držel na přikrývce ležící ti na hrudi. Jakkoliv by si ráda odpověděla, máš strašně sucho v krku a když se opět nadechneš, celé tvé tělo zachvátí vlna kašle znějícího podobně jako u Harta v sanatoriu. Snažíš se nadechnout, ale jde to velmi obtížně. Svět se zase začne pomalu rozplývat do teplých hřejivých odstínů. „Del…“ Slyšíš ještě, než tvé vědomí opět odpluje.

☩

„Jak je na tom?“ Slyšíš ženu promlouvající nedaleko tebe.

„Hmmh, ještě se neprobudila. Karem říkal, že to chce čas. Přežila koneckonců vlastní smrt, ale… Nevím…“ Povzdechne si ten známý lehce monotónní hlas.

„Měl by sis jít také odpočinout Alexi. Udělali jsme, co jsme mohli. Potřebuješ také myslet na sebe.“

Rozlepíš oči a vidíš, že jsi stále v tom stejném pokoji. Prostorné ložnici, která je pro tebe nezvykle orientálně zařízený. Většina věcí je zde ve stylu nábytku i dekorací z Jižních provincií. Vše je laděno do teplých tónů a je zde množství zdobných zlacených ornamentů a tmavých lakovaných dřev. Ležíš ve velké měkké posteli a kolem tebe je množství barevných, lesklých polštářů. Ve vzduchu je stále cítit ta exotická vůně pálené pryskyřice. Není to nic silného, co by dráždilo ke kašli. Naopak.

U postele sedí vysoký muž. Už jsi ho viděla. Tohle je potřetí, ačkoliv máš pocit, že ho znáš mnohem déle. Kamael.. Ne, není to Kamael, i když jako by mu z oka vypadl. Je oblečený v černé volné košili a tmavých kalhotách. Rudé vlasy nemá tak dlouhé jako generál, ale i tak mu spadají pod ramena. Vzhlíží k ženě, která stojí vedle něj. Její ruka spočívá na jeho rameni. Je oblečená do volných lehkých šatů bez rukávů. Pro tebe působí více jako noční košile než šaty. Jsou zdobené exotickými vzory a zlatými řetízky. Stejné výrazné ozdoby má vpletené i v tmavě hnědých vlasech a na uších se jí houpají dlouhé zlaté náušnice. Je jí pleť je opálená do sněda a ve tváři má jemné rysy. Rysy, které jsou ti také povědomé…

„Možná máš pravdu Alyio. Mohl bych si dát trochu čaje.“ Usměje se ženu unaveně muž, kterého před tím oslovila jako Alexe a začne se pomalu zvedat.

Alyia

Jacob White

Tolik možností. Tolik variant. Přemýšlíš, kterou z nich si za současné situace vybrat, ale jedno je jisté, jakmile lovecký pes zachytí stopu, už ho od ní jen těžko odtrhnou. Rozhodneš se tedy pokračovat. Dokončit rozdělanou práci. Přijít tomu za každou cenu na kloub, i když to bude jistě znamenat vyšší míru rizika. Ovšem podobné věci se tak nějak pojí s tvou prací pro tajnou policii, takže to není něco, s čím by si nepočítal. Každý den může být ten poslední.

„Jistě, určitě. Děkuju.“ Kývá souhlasně hlavou Alexej a vypadá to, že jste skutečně domluveni. Teď ještě zařídit to nezbytné papírování. Ach ano, ani tajné policii se jistá byrokracie nevyhnula. Sepíšeš svou zprávu a papír vložíš do obálky, kterou zapečetíš. Dopis předáš muži s párátkem v ústech a ten jen přikývne. Nic víc není třeba dodávat.

Vrátíš se ke svému vězni. Přeříznutí pout je otázka vteřiny, ale i tak krátký časový úsek se nepříjemně natáhne, když očekáváš možný útok. Ten však nepřijde. Alexej se postaví a vykašle ještě trochu vody z plic. Teď ho vlastně vidíš poprvé takto zblízka stát. Když se teď tyčí vedle tebe, je nejméně o hlavu vyšší a také dosti širší. Rozhodně působí jako někdo, s kým se nikdo rozumný nechce dostat do křížku.

„Nemusíte se bát.“ Pohlédne na tebe a promne si zápěstí. Vydáte se tedy ven. Alexej se rozhlíží kolem sebe, než nakonec venku zjevně pozná, kde že jste to vůbec byli. Zastavíte jednu z drožek, do které nastoupíte. Díky nepřestávajícímu lijáku nikomu nepřijde zvláštní, že je Alexej tak mokrý. Posadíš se na sedačku Alexej naproti tobě. Vůz se s vámi rozjede.

Konečně máš chvíli klidu. Tělo ji využívá velmi ochotně. Až příliš. Opět se ozve bolest rozseklá tvář, ale to není nic oproti bolesti z rozdrásané hrudi. Nejspíš to bude chtít nějaké stehy, desinfekci a obvázat. Minimálně. Ale na to teď není čas. Drožka se s vámi kodrcá směrem ke Coleburn destilce, když v tom Alexej prolomí poklidné ticho.

„A… jak přesně umřel Kenworthy? Weber ho zastřelil?“ Zeptá se krátce. Je to jeho jediná otázka za celou cestu, ale pokud mu neodpovíš, nenaléhá na tebe. Zjevně dostatečně chápe svou situaci.

Dojedete na místo. Z komínů se valí pára a v destilerii je už svižnější denní provoz. Pořád ale prší. Vystoupíte a Alexej si se zamručením povytáhne límec ke krku. „Tak… tudy.“ Vydá se společně s tebou kolem destilerie až k jedněm dveřím na jejím kraji. Vypadají jako každé druhé. První věc, ale co tě zarazí je, když Alexej vytáhne poměrně masivní ocelový klíč. Takové patří k bezpečnostním zámkům, ne k obyčejným dveřím do fabriky. Otočí jím, než zámek cvakne. Dveře se otevřou a vidíš, že z druhé strany jsou opatřené ocelovými výztužemi. Alexej se tváří jakoby nic.

„Tak pojďte.“ Ukáže dovnitř, kde je zatím vidět jen šerá chodba bez oken.    

Zerachiel

„No, zvláštní to je. Rozhodně se s tebou hádat nebudu, ale… Můžeš to pak Luciferovi vytknout, že mu tenhle malý detail ujel.“ Prohodí v žertu, než odemkne zámek. „Hodí se.“ Vzhlédne k tobě, než se postaví a vydáte se dovnitř.

„Jistě, na stráži. Jako vždy. Nemusíš se bát.“ Povzdechne si začne si prohlížet výzdobu místa, stojíc poblíž dveří. Ty se mezitím přiblížíš k sarkofágu. Že by bylo skutečně tam? Takhle na očích? Letí ti hlavou série pochybností. Ohlédneš se na Ramiela, který se s pažemi založenými na hrudi kochá místní výzdobou a příliš tvému bezpečí nevěnuje pozornost. Chvíli to trvá, než se ohlédne a všimne si tvého propalujícího pohledu. „Co?“ Rozhodí rukama. Nevypadá to, že by k celé situaci měl něco více na srdci.

Zapřeš se do víka sarkofágu. Je těžké. Je to masivní kamenný blok, kterým by jeden člověk neměl šanci pohnout, ale Lucifer měl jistě pravdu v tom, že vám nakonec nechal něco více z vašich schopností, takže přeci jen se po jistém, zadýchaném úsilí kámen pohne. Uslyšíš drhnutí kamene o kámen, než těžké víko s hlasitým bouchnutím spadne na zem, aby konečně odhalilo obsah sarkofágu.

Do nosu tě udeří zatuchlina. Vidíš kostlivce potaženého kůží. Je tam nabalzamovaná mrtvola. Vyschlá pergamenová kůže pokrývá kosti a ústa jsou otevřená dokořán, spodní čelist vyvrácená do strany. Je oděný v nějakém dříve jistě honosném rouchu, které je už dnes ale více zaprášeným zbytkem, který se na několika místech rozpadá. Na hrudi svírá v rukou zlaté žezlo, v jehož hlavici je zasazen zelený, lesklý kámen.

Najednou se ozve další hlasité bouchnutí. Ramiel automaticky uskočí dozadu. Otočíš se a vidíš, že místo dveří už je na místě jen masivní kamenný blok.

„Hmm, mám z toho špatný pocit.“ Zamručí Ramiel a otočí se na tebe. „Víš, ta výzdoba není nic moc originální, ale psali tu něco o nějakém prokletí všech bezvěrců, kteří se opováží rušit klid a tak dále a dále. Je to taková klasika, na kterou si smrtelníci potrpí, ale možná na tom tentokrát něco bude.“ Jako v odpověď se ozve všude kolem vás tiché cvakání doprovázené zlověstným hučením.

„Ano, dost špatný pocit.“ Šeptne Ramiel, zatímco se rozhlíží po stropě místnosti a stěnách zpoza kterých se zvuky ozývají.

Najednou se ze stěn u stropu začnou s hučením valit proudy vody. Je to jako pětice vodopádů, které zalévají vše pod nimi.

„Ale no tak! Takhle by to nefungovalo!“ Zaprotestuje podrážděně Ramiel, ale není vám to nic platné. Voda začíná stoupat a místnost nemá jediný únikový východ.

Benedikt Tskilekwa

„Ah… atlas? Jasně, dobrý nápad!“ Zastaví se Vratislaw u knihovny a ukazováčkem přejede přes seřazené hřbety knih, než se na jedné z nich zastaví. „Tady.“ Vytáhne velkou knihu a přidá ji k ostatním. Překvapeně zamrká, když ho zastavíš, ale poslechne tě, ačkoliv poněkud neochotně. Posadíš ho na židli a dřepneš si před něj. Jen povytáhne obočí a lehce se zamračí. „Ne… nechceš mi teď kázat, Bene, že ne?“ Dojde mu, jak vážně celá tahle vaše situace vypadá. Pak už ale začneš vysvětlovat. Nechá tě domluvit a vidíš, že se mu s každým tvým slovem o něco uleví. Nejspíš se skutečně bál, že se mu to budeš snažit rozmluvit.

„Zníš trochu jako moje matka.“ Ušklíbne se nakonec, když domluvíš. „Narovinu, nemyslím si, že mi příbuzní nějak pomůžou. Alespoň ne hned. Pokud opustím dům, bude z toho skandál. Rodina se to bude snažit ututlat a budu za černou ovci. Vyděděnce. Naštěstí má otec ještě pár dalších schopnějších dědiců, tak snad si nezaplatí někoho, kdo by mě sem dotáhl zpátky. Jistě, chápu, bude to obnášet nějakou práci, ale toho se nebojím. Třeba se mi podaří získat nějakou podobnou práci v laboratoři jako ty Bene.“ Pousměje se a viditelně si zachovává mladickou naději a nerozvážnost.

 „Navíc, nemusíš se bát. Už jsem se připravil. Nemysli si, že odtud budu odcházet s prázdnými kapsami. Nějaký majetek patří také mně. Nenosím jméno Sulkowski jen tak.“ Zvedne hrdě bradu a ty v něm zase na moment poznáváš toho mladého aristokrata.

„Budu mít dostatek na zaplacení prvního semestru a snad i nějaký ten život v Jeruzalémě na pár měsíců. Asi tedy ne v Zahradách ale… Určitě se bude dát ve městě pronajmout nějaký byt, nebo dům.“ Zamyslí se a pak mu v očích zajiskří. „No jistě! Mohli bychom bydlet spolu! Podělit se o nájem! To bych pak určitě taky něco ušetřil!“ Sevře ti ruce a široce se usmívá.

„Tedy… je to možnost. Každopádně odtud odcházím.“ Kývne rozhodně. „A jistý si jsem Bene. Od toho našeho rozhovoru v kavárně si sem na sto procent jistý!“  

„Dej mi ještě chvíli. Dobalím poslední věci. Pak zavolám Colemana a potkáme se venku, jak jsme se domluvili. Tohle bude prostě skvělé!“ Blýskne zářivým úsměvem a pustí se do cpaní dalších věcí do už tak přeplněných zavazadel.

Nakonec je vše připraveno. Vratislaw vypadá, že se sice asi trochu pronese, ale pořád lepší toho zabalit víc, než to tady nechat. Dojde ke dveřím a zatáhne za provázek. Zanedlouho se ozve zaklepání.

„Pane Colemane, už jste hotovi se studiem. Prosím, doprovoďte tady pana Tskilekwu zase ven a… Tentokrát bude jistě vhodnější použít východ pro služebnictvo.“ Otočí se na tebe s povýšeným pohledem, ne nepodobným tomu, jak na tebe hned hleděl ten mladík na chodbě, kterého si měl za Vratislawova přítele.

... vše je propojené, jako bych i v přítomnosti byla svázaná minulostí, vedena po cestách, které jsem už tolikrát prošla, odsouzena k neustálému opakování cyklu bolesti, zmaru i vykoupení. Melodie popěvku zůstává, ovšem scéna se tentokrát mění. Pohled na vlastní umírající já je stejně bolestný a úmorný jako prve, ač... Dumah byla i ve smrti krásná, zatímco Delilah... ne, já... Já jsem přeci Delilah... Hromádka kostí potažená bledou kůží, černé kruhy kolem očí a houšť rusých vlasů slepených potem a mastnotou.

Držím se své písně stůj, co stůj, byť její rytmus i tóny klopýtají a je čím dál těžší se na ni soustředit skrze to, co se děje kolem. Vidím Harta i sbor sester, spěchají zachránit to, co ze mne zbylo. Marně, byť chvíli čekám na zázrak, na ten okamžik, kdy mne injekce vpravená do těla zázračně vrátí zpátky a já opět procitnu do své noční můry. Nedaří se to. Mé tělo opouští zbytky sil, pozdě, doktore Harte, příliš pozdě... Pohled na vcházejícího Fernsbyho mne opět vyhodí z rytmu, ovšem o to silněji a odhodlaněji se poté do melodie položím. Broukám ji, dokola a dokola, i když Hart rozhazuje rukama a vyvádí Fernsbyho pryč. Ten jeho výraz, ten okamžik, kdy zmizel z jeho tváře ten samolibý úsměv... Ten si podržím jako cenu útěchu.

A čas...

... čas se táhne dál podobně jako jednotlivé tóny. Tančím na okraji propasti a nohy se mi začínají smekávat. Jsem možná paní Smrti, ale ani já tenhle boj o vlastní duši nedokážu vést věčně... Svět se pomalu rozplývá a rozostřuje, cítím že už nadále nedokážu držet tempo se svojí písní, uniká mi, vzdaluje se mi a slábne v tichých ozvěnách šeptajících, že....

Pod bílou plachtou spatřím obrysy vlastního zbědovaného těla. Vezou mě pryč, pryč z toho pekla... Za širokými dveřmi nečeká Fernsbyho pitevna, které jsem se tak obávala, ale... Světlo mne oslepí - ne, pohltí a vtáhne. Není už nic jiného. A já... Já se mu podvolím, přestanu se zoufale sápat po další a další sloce... Je konec.

Píseň utichne a já se vytratím s ní.

* * *

Hlas proplétající se každou mou vzpomínkou na tou, kterou jsem byla mne vytáhne zpátky ze světla. Ovšem... Neříká její jméno. Ale moje. Delilah. Srdce mi poskočí jako když uhodí zvon a teplem se začne rozlévat příjemné teplo navracejícího se života. Tlukot vlastního srdce se mnou rozléhá, cítím další úder, a pak ještě jeden, znovu a znovu... Pootevřu rty a zalapám po dechu. Vzduch. Plní mi plíce a nutí mě k dalšímu nádechu.

Přesto nejsem schopná přestat myslet na nic jiného než... Ten hlas. Pohnu prsty, zatnu je, zatímco se snažím prodrat skrze ustupující bílou záři. Urputně se sápu po kontrole nad vlastním tělem. Musím... Musím ho vidět. Nutím své tělo k pohybu a oči k tomu, aby konečně prohlédly skrze závoj světa.

Verše: Zkouška… čeho vlastně?

„Dobře,“ přikývnu. „Věřím ti.“

Musíme si důvěřovat. Když bojujete bok po boku, nezbývá než věřit, že je pro vás ten druhý ochoten riskovat krk stejně jako vy pro něj… a proto se na sebe musíme umět spolehnout. Není to vždycky snadné – ale zkoušky snadné být nemají. Co přesně chce generál vidět? Určitě ho nezajímá, jenom jestli se dostaneme k uloženému žezlu. Chce vědět jak, to je pravděpodobnější, ale nemůžu se zbavit pocitu, že se mi nedaří zodpovědět na položenou otázku. Prudce vydechnu. Ještě na okamžik se zaposlouchám do okolí, než vykročím směrem, který Ramiel vybral. Ví, co dělá, o tom nepochybuji. Nebo se snažím nepochybovat, protože důvěra – ano, důvěra je klíčová. I teď.

„Není to zvláštní?“ zeptám se Ramiela. I když jsem odhodlána jeho otázku ignorovat, nezabráním si v tom věnovat mu pohled přes rameno. „Stráže jsou všude. Proč ne právě na místě, kam se máme dostat? Hm, pěkný trik,“ pousměji se, když zámek ve dveřích poslušně cvakne. „Zůstaň na pozoru. Mohly by tu být jiné mechanismy ochrany…“

Je to podezřele jednoduché. Když pomineme, že se plácám jako ryba na souši, dosud se nestalo nic, co by opravdu vyzkoušelo naše schopnosti nebo reakce. Možná se nás generál rozhodl mučit narůstající paranoiou… Ne, tomu nevěřím. Ta opravdová zkouška musí teprve přijít – nebo jsme ji po cestě minuli.  

Rychlým pohledem přelétnu místnosti. Východ je tu, zdá se, jenom jeden. Nemůžu se zbavit dojmu, že to tady vypadá spíše jako kobka než pokladnice. Možná za to může ten sarkofág… Pokynu Ramielovi, ať pro všechny případy zůstane u dveří a sama zamířím hlouběji do místnosti. Otočím se dokola. Napůl doufám, že žezlo bude ležet na pozlaceném trůnu nebo ho bude svírat rukavice zlatého brnění, ale pak se přeci jenom obrátím k sarkofágu. Krátce se podívám na Ramiela – opravdu myslíš, že bude tam? –, kývnu a pak se vší silou opřu do kamenného víka.  

♬♬♬♬♬

Tóny tklivé melodie opět nabírají na síle a stejně tak i svět kolem tebe se přestává rozplývat do mlhy.

Jedna nota střídá druhou…

Vidíš samu sebe, jak ležíš v přikrývkách. Kůže je bledá a orosená kapkami potu. Zapadlé oči zavřené. Ústa lehce pootevřená. Peřina se pravidelně, skoro neznatelně zdvihá s každým mělkým nádechem. Temnou místnost osvětluje jen nažloutlé světlo lampy. Vedle tebe leží opět nějaký tác s jídlem, ale je ti jasné, že toho se už nikdo nedotkne.  

Otevřou se dveře a vejde dovnitř sestra. Vypadá to, že spěchá. Rozhlédne se. Udělá pár kroků k lůžku a vezme tě za ruku. Tvář se jí zkřiví do nervózního výrazu. Položí ti ruku na čelo, pak prsty nahmátne puls na zápěstí a jen pevně semkne rty. Rychle vstane a vyběhne z místnosti. Ani za sebou nezamkne.

Čas se poněkud natáhne. Zůstáváš soustředěná na svou melodii a svět kolem se ti někdy rozvlní do mlžného oparu.

☩

Do místnosti vejde několik lidí. Doktor Hart v doprovodu několika sester. Přiklekne ke tvému lůžku a vytáhne stetoskop, kterým si tě poslechne. Prohlédne tě a jen zakroutí nespokojeně hlavou. O něčem se krátce se sestrami baví, ale nic z toho neslyšíš. Vše pohlcuje tvá píseň. Doktor Hart otevře brašnu a vytáhne z ní injekci, do které nabere čirou tekutinu. Píchne ji do bledé paže, ale to je tak vše. Nic se nezmění. Přijde ti, že nádechy naopak ještě více zpomalily.

☩

Do dveří vstoupí někdo, koho moc dobře znáš. Fernsby se tváří, jako kdyby vůbec netušil, o co tu jde. Doktor Hart se zvedne a začne s ním hovořit. Ačkoliv nic neslyšíš, výrazy jejich tváří a rázná gesta jasně napovídají, že se doktor Hart zlobí. Fernsbyho samolibý úšklebek je najednou ten tam. Sestry uhýbají pohledem, zatímco si Hart bere Fernsbyho na chodbu. Dveře se za nimi prudce zavřou, až sebou sestry trhnou.

☩

Je to vysilující. Tóny se protahují a sem tam vypadáváš z rytmu. Svět se na okrajích zase propadá do šedé, rozostřené mlhy. Nakonec nejspíš ani i ty nedokážeš smrti unikat věčně.

☩

Vidíš chodbu. Je to chodba v přízemí sanatoria. Několika okny sem dopadá sluneční světlo. Na lehátku vezou tvé tělo. Je překryté bílou plachtou. Míří k širokým dveřím. Otevřou je a vše kolem vyplní bílé světlo, které se sem prodere ze světa tam venku. Obklopí tě a zůstane jen bílá. Doznívají poslední tóny tvé písně.

☩

„Du… Delilah?“ Slyšíš jakoby z dálky hlas, který je ti tak známý. Tak dobře známý. Cítíš teplo. Jako by cosi uvnitř tebe zaplálo malým plaménkem, z kterého se začalo rozlévat teplo do ledových končetin. Pomalu, ale jistě, bílá záře ustupuje a ty vnímáš tlukot svého srdce.