Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Báječné dobrodružství na dosah! Koukám na všechno to balení s jistou... ano, hrdostí a skoro úlevou. Chce do toho jít, je odhodlaný, samozřejmě, že to zvládne! A přesto o něj mám určité obavy. Nedovede si představit, co ho čeká, když věci půjdou špatně - zato já až moc dobře. Necítím se v pravém smyslu slova odpovědný za rozhodnutí, které teď činí, je nevyhnutelné, je potřebné pro jeho duši, která musí dostat šanci růst a rozvíjet se, ne zdechnout někde na nějaké pitomé, zbytečné akademii, v salámu ať si skončí ti, co nejsou dost dobří pro nic jiného - ale připadám si odpovědný právě za to: za varování. Být hlasem té druhé strany, i když to v jedné chvíli při jeho potřeštěnosti znamená ho povzbuzovat a ve druhé zrazovat. "Vratislawe," musím se zasmát, zatímco pobíhá sem a tam, "nezapomeň anatomický atlas," protože na ten bys vydělával měsíc, příteli, "a věř, že jsem zcela na tvé straně! Jestli stačí taková drobnost k útěku, jako zabavit toho vousáče, jsem tvůj člověk, a ještě ti pomůžu odtáhnout kufry. Teď ale na chvíli zastav," skočím ze stolu, popadnu ho a našteluju zpátky k židli. "Sedni si a poslouchej mě. Nezabere to ani dvě minuty a pak vyrazíme." Chci, aby moje slova vnímal s nejvyšší naléhavostí, a tak si před něj dřepnu, popadnu jeho ruce do svých a zadívám se mu do očí. "Poslouchej mě," řeknu, co nejklidněji, abych do jeho rozervaného a hektického rozpoložení vnesl trochu racionality a klidu. "Jsem na tvojí straně. Víš, že jsem. Naprosto a zcela a pomůžu ti, jak budu moct. Teď i později." Posloucháš? Dobře. "Chceš dál studovat a věnovat se vědě. Přichází velké ALE a vyslechni si ho - ne, vážně, poslouchej. Než za sebou zabouchneš dveře, musíš si být jistý, že neumřeš hlady na ulici. Že tě tajně podpoří matka, tvoji přátelé a nebo třeba vzdálenější příbuzní - a nebo že ti alespoň umožní sehnat dobře placené místo slučitelné se studiem. Uvědom si, prosím, jak skutečně žiju. Kdyby mi univerzitu neplatil pan Jannsen, a neumožnil mi plánovat si směny podle přednášek, nezvládnu to. Ani tak se nikdy dost nenajím, nikdy nemám na všechny knížky, které bych potřeboval, nikdy nejezdím drožkou a když potřebuju nové boty, začnu ubírat z večeří." A taky jsem si na tyhle věci před ním nikdy nestěžoval, a teď mi to připadá vážně trochu... ne, musí si to uvědomit. Musí mu proniknout do hlavy, co možná bude muset snášet. I když si to nedovede představit, tu beznaděj, přes jakou se musím průběžně přenášet, ta bezvýchodnost postavení, věku, kvalifikace... ale on by snad mohl doučovat, napadají mě okamžitě možná řešení, má na to vychování, jméno i vhodné šaty... vždyť on by průměrnou směnu třeba v továrně ani nezvládl, není zvyklý... to je jedno. Musí mu dojít, že cena za tenhle útěk může být velká. Já ve skutečnosti o jeho možnostech představu moc nemám, třeba to vůbec nemusí být tak zlé a jen se nastěhuje o pár domů dál a vysměje se mi teď za přehnané strachy... "Mám obrovskou výhodu, že neplatím nájem a naši mě hlady ve skutečnosti umřít nenechají, kdyby něco," pousměju se, "ale Vratislawe... tady jde o tebe. Musíš si být jistý, že jestli selžou přátelé a rodina, jestli bude problém s prací a budeš klepat kosu v nějakém kamrlíku, a nebudeš mít ani na svíčky, aby ses utěšil při čtení... že to bude stát za to." Bude, ujišťuje ho můj pohled. Ale taky doufám, že se stejnou neochvějnou jistotou říká, že by bylo zcela přirozené a snad i rozumné... tolik nepospíchat, a že já ho docela určitě za to odsuzovat nebudu. Nikdo rozumný! Tohle řešení je krajnost, a to bývá možná zábavné při chemických pokusech, ale ne v životě. Sám mám sklony k impulzivním rozhodnutím, což o to, a je vážně hrůza, že teď musím být na té opatrné straně, ale bývají založená na intuici, a ta je jak známo zkratkou rozumu již nakrmeného patřičnými zkušenostmi. Ne že by jich sám neměl spoustu... ale ne o věcech, o kterých teď rozhoduje. Je to tak zvláštní! Vratislaw je starší než já, ale teď si tak vedle něj vůbec nepřipadám. Jen jsem připravený na obojí - s elánem a nadšením vyskočit na nohy a pokračovat v útěku - stejně jako si se vší pečlivostí uhladit rozjařenou srst a pomoct mu probrat opravdu všechny možnosti s klidem hodným kamenné sochy - ale teda že to dá práce! | ||
| |||
 | Skutečné odhodlání? Benedikt Tskilekwa „To si nemusel. Jsem v pořádku. V rámci možností.“ Ušklíbne se Vratislaw hořce. „Aaah, u Greena? To ti nezávidím, ale tak… jestli to někdo má šanci dohnat, jsi to ty.“ Opře se do opěradla židle a vzhlédne k tobě, který se posadíš na stůl vedle něj.
"Co budu dělat? Nooo, to Bene nevím. Tedy… zvažuji možnosti.“ Vydechne dlouze a zakloní hlavu, prohlížejíc si zamyšleně kazetový strop. „S otcovou vůli je slučitelné jen jediné. Vojenská akademie, ale na to mu kašlu. Říkal jsem ti to už včera v kavárně. Nehodlám skákat, jak on píská. Co… Co jak vzdám?“ Zaostří zamračený pohled opět na tebe. „Já nic nevzdávám, ale… ale není to tak snadné, jak si myslíš. I kdybych chtěl, nemůžu se odtud sám prostě jen tak dostat….“ A pak se zarazí. „Sám… ale já tu nejsem sám!“ Bleskne se mu v očích nová naděje.
„Bene! Tebe mi sem poslalo snad samo nebe! A nebo peklo!“ Zasměje se a energicky se postaví, div neshodí židli, na které před chvílí seděl. „Dej mi chvíli! Sbalím si nějaké věci. Ty pak zabavíš pana Colemana a já se odtud nepozorovaně vytratím!“ Ani nečeká na tvou odpověď a vrhne se ke skříni, ze které začne vyhazovat nějaké svršky. „Budu prostě žít jako ty. Ty jsi svobodný a děláš si co chceš. Taky budu! Nepotřebuji otcovy peníze ani zázemí. Postarám se o sebe sám. Tak!“ Kývne a dodá si trochu kuráže. „Však jak jsme to včera řešili v kavárně. Sám jsi to říkal, Bene… Se skutečným odhodláním nejde neuspět!“ V očích mu plane přesně ten zápal, který si tam včera viděl po tvé malé intervenci.
„Ještě tady… A.. Tohle bude trochu těžké…“ Zabalí pár dalších věcí, než se zataví před plnou knihovnou. „No, co … tak třeba…“ Zamumlá a vybere několik svazků, které vloží k ostatním věcem Běhá kolem tebe a snaží se svůj život sbalit do dvou obyčejných zavazadel. Tobě by k tomu stačilo s přehledem jedno, ale zrovna Vratislawovi? Stačí se jen rozhlédnout po tom pokoji, aby ti bylo jasné, že většinu svého života nechává za sebou.
„Dobře, mám vše. Nech se Colemanem doprovodit. Řeknu mu, ať tě vyvede vchodem pro služebnictvo a já se dostanu ven hlavním vchodem. Sejdeme se na rohu ulice. Dobře, bene?“ Čeká Vratislaw dychtivě na tvůj souhlas.
| ||
| |||
| Verše: Skoro u cíle Zerachiel „Jistě, tamtudy.“ Na rozdíl od tebe Ramiel nevypadá, že by ani na chvíli pochyboval. Buďto musel někde vidět mapu, nebo byl jen zatraceně dobrý herec. Pořád to bylo alespoň něco, čeho jste se mohli chytit. „Před dveřmi, za dveřmi. Stráže jsou tady všude. Mám pocit, že Lucifer nám tady přidal trochu na zábavnosti. Ale tak nestěžuji si.“ Protáhne si krk a otočí se do chodby, kterou chtěl jít. „Tak pojď. Už jsme určitě blízko.“ Mávne na tebe a vyrazíte společně chodbou.
Ještě projdete trojicí křížících se chodeb, kde i tentokrát Ramiel s neochvějnou jistotou vybere vaši cestu. „Věř mi, Zerachiel. Vím, co dělám.“ Pousměje se, zatímco zabočíte doleva. Tentokrát je to vcelku klidná cesta. Zhruba deset stráží. Nic, co by vaší nové sehrané bojové jednotce dělalo velké problémy.
Pokračujete dál, když v tom se před vámi otevře pohled na vysoké dvoukřídlé dveře. Rozhodně vypadají jinak než ty, které jste tu doposavad měli možnost vidět. „No podívejme se na to. Tohle by mohlo být ono.“ Usměje se spokojeně Ramiel a vyrazí k nim. „A žádné stráže. Že bychom byli špatně?“ Ušklíbne se na tebe přes rameno, než se opře do jednoho z křídel, které se ani nepohne.
„Hmm, zamčeno.“ Odfrkne si a skloní se k zámku, po kterém přejede jemně prsty. „Ještěže nemusíme hledat klíče.“ Položí na něj dlaň a zavře oči. Na chvíli ustrne. Když v tom se ozve *cvak*
„Myslím, že nás Lucifer trochu podcenil.“ Usměje se spokojeně, zatímco se podruhé opře do dveří, které se už tentokrát pohnou a otevřou vám pohled na obrovský sál. Vysoký strop je podpírám kromě zdí i sloupy, které jsou po obvodu celého sálu. Na stěnách jsou vytesané různé nápisy a scenérie. Vidíte množství truhlic a zdobených schránek. Vše má své místo a nic tu není poházené. Uprostřed místnosti je pak kamenný sarkofág. Ramiel za vámi zavře dveře a opráší si ruce.
„Tak jsme zde. Kde by to asi mohlo být? Hmm, těžká otázka.“ Uchechtne se tiše a založí ruce na hrudi, zatímco do tebe zabodne pobavený pohled.
| ||
| |||
 | Verše: Ariadnina nit
„Čtvrt hodinu by to vydržet mělo,“ odpovím po chvíli.
Krátce zalituji, že jsem krev v jejich žilách nepodržela déle, ale to už bych riskovala, že se neprobudí… a možná by to tak bylo lepší. Snadno bych je mohla dokončit. Když však procházím mezi bezvládnými těly, nakonec dýku zastrčím na své místo. Je to zbytečné, ať už jsou to jenom iluze nebo ne, prostě si musíme pospíšit a najít klenot včas. Kývnu na Ramiela a vyrazíme.
Jako stíny pokračujeme hlouběji do srdce paláce. Přivykáme si rytmu toho druhého. Začínáme bojovat spolu, ne jenom každý zvlášť. V jednu chvíli hodím dýku po muži, který se mu dostane za záda, a on mi to oplatí neméně včasným zásahem, když se na mě sběhnou hned tři naráz. To není ani trochu fér, hoši! Ale my taky nehrajeme fér. Vlastně se dobře bavím. Lidská těla by byla docela zajímavou inovací tréningů… Zachováváme si mnohé z našich schopností, naší rychlostí a síly, a přece cítím, že je to těžší než jindy. Přesně o tolik těžší, aby to bylo ještě zábavné.
„Tamtudy?“ podívám se na chodbu, zrovna když se snažím zavřít dveře skříně, do které jsme schovali omráčená těla. Pod kůží mě začíná svrbět netrpělivost. Nevíme, kam jdeme… a jestli vůbec jdeme správně, ale zároveň nemáme moc jiných možností. Ukazatele k pokladnici nevedou, na cestu se zeptat nemůžeme. „Před dveřmi pokladnice by měly stát stráže, viď?“ zeptám se Ramiela po chvíli chůze.
Na každé křižovatce se zaposlouchám, jestli neuslyším tlukot srdce někoho bdělého. Klidný, avšak ne moc klidný. Při nejhorším o nich budeme vědět dřív než oni o nás, v tom lepším případě by nás mohli dovést až k našemu cíli. A pokud ne, vždycky můžeme pokračovat náhodně. Jednou doleva, podruhé doprava – a tak dál, dokud něco nebo někoho nenajdeme. | ||
| |||
| Čím že je vydlážděná cesta do pekel...? Ano, pane majordome, přesně tak, z univerzity. Výmluvně si nadhodím brašnu na rameni, div papír nezašustí a nevysype se pár mouder na podlahu. Na to jeho indisponován mě ani nenapadne začít navrhovat, že přijdu později. Naopak. "To budete moc laskav. Počkám." No jistěže počkám, co jiného... jen klid, Benedikte. Jsem tu poprvé a jsem skutečně rád, že jsem nemusel přemlouvat služebné a nebo dokonce testovat odolnost fasády. Je to tady pěkné bludiště, kdo ví, jestli bych dřív já našel Vratislawa, nebo bych byl vynesen v zubech - i kdyby se mi náhodou povedlo najít vhodné pootevřené okno. Ten dům je snad vážně větší zevnitř! Vratislawův pokoj je skvělý, ale přelétnu po něm pohledem jen letmo. A jé... možnost, kterou jsem v úvahu bral jen letmo a neochotně, ale nevěřil jí skutečně, vždyť... pan Sulkowski jen nepochybně šlechtic a gentleman - ale to mu očividně nebránilo sáhnout ke stejným prostředkům, jakými si vyřizují účty otcové s nezdárnými dětmi v Jižní čtvrti. Pořád je ale lepší než jiné a tak k němu přistoupím blíž málem s úlevou. "Bál jsem se o tebe," přiznám. "Když ses ráno neukázal, představoval jsem si kdo ví co se neděje. Na školu se snad raději ani neptej, úplně mi dneska na přednášce vypnul mozek - a protože zákon schválnosti je neomylný," pokusím se usmát, "bylo to zrovna u Greena." Napůl už jsem byl rozhodnutý mu všechno povědět: o svém vidění, obavách, asi-schopnostech, plánovaném testování, prostě o všem - ale když ho vidím, rázem to zavrhnu. Teď má svých starostí dost, a ne malých. Nic by mu nebylo vzdálenější, než tak abstraktní problémky, jako ty moje. A jestli by ocenil, že zdroj jeho potíží vlastně přilétl zvenčí... těžko říct. "Ale to už se dožene, o to nic... teď jde o tebe a o větší věci než jedna přednáška." Spal vůbec? Snad ano. Nejspíš tu běhá jako lev v kleci, výchova se tluče s touhou po vědění, vím přesně, co bych mu chtěl říct, ale... ten pokoj je opravdu hrozně pěkný. Knihovna, za kterou bych dal nevím co, v zimě mu okny dovnitř zaručeně nenasněží a v poledne mu na stole přistál teplý oběd. Já bych na jeho místě ochotně riskoval ztrátu toho všeho, jen abych mohl studovat dál a věnovat se vědě. Ale pobízet k tomu samému jeho... to přece nemohu, nesmím, není zvyklý, netuší, co by ho čekalo. Jakkoli mohu být přesvědčený, že by za to po překonání prvotních obtíží byl rád. "Hrozně mě mrzí, že se k tomu postavil takhle," řeknu neradostně. Bez přemýšlení se vyhoupnu na stůl, u kterého se usadil, úplně jako kdyby to byla jen lavice na univerzitě. Jen se tu nedá tak dobře houpat nohama. "Co budeš dělat? Vratislawe, byl bys naprosto skvělý teoretický fyzik, tím jsem si jistý. Máš to v sobě," hlavně nic neprováděj, Harieli, stačilo! "ale budeš dobrý i ve spoustě jiných věcí..." To mi jde přes jazyk trochu hůř, ale i to je pravda... ach jo. "A některé z nich... by jistě byly slučitelné s otcovou vůlí..." Ach jo! Ale dobré je to, svým způsobem - nestalo se nic, co by nebylo... jednak řešitelné, jednak jsem to nebyl já, kdo mu ublížil. Uvažovat, že by mu udělalo lépe, kdyby o sobě neznal pravdu... snad udělalo, na chvíli. A pak by celý život prožil s bolavou nespokojeností zahryznutou někde u srdce; jen tušené možnosti a nenaplněný potenciál jsou jako pomalu působí jed... "Vážně to tak snadno vzdáš?" vyletí ze mě tentokrát se vší upřímností. | ||
| |||
| Verše: Toulky palácem Zerachiel Ramiel se jen potěšeně pousměje, když souhlasíš a pak se vydá za tebou. Neslyšně. Nevědět, že tam je, máš pocit, že se po hradbách plížíš sama. Dostaneš se až ke zdi. Skrz malé okénko vidíš pohyb na druhé straně. Opřeš se o zeď a zavřeš oči. Soustředíš se. Tvé smysly nejprve vnímají svět kolem tebe. Vítr, tlumené zvuky z věže, chladný dotyk kamene na tvých zádech. Než se tyto vjemy oslabí natolik, že zůstane jen tlukot srdce, a ne pouze jednoho. K rytmu tvého se přidá sedm dalších. Pouze Ramielovo ani takto nevnímáš. Jako kdyby tam nebyl a nebo žádné neměl.
Pohneš krví v jejich tělech. Stačí trochu zpomalit oběh. Podržet krev, aby se začala motat hlava, než se ozve tlumený pád těla a pak další… a další. Otevřeš oči. Ramiel se opírá o stěnu nedaleko a jen přikývne, když posunkem naznačíš, že je na čase jít dovnitř. Otevřeš dveře a vidíš několik bezvládných těl. Někteří se sesuli u stěny, jiní nebyli tak šťastní a slabost je zastihla uprostřed místnosti. Všichni ale dýchají.
„Působivé.“ Pokývá Ramiel uznale hlavou, překročí jedno tělo a podřepne k druhému muži, který celý pobledlý leží uprostřed místnosti. Dle zbroje to bude někdo výše postavený. „Jak dlouho takto vydrží? Myslím, že až se vzbudí, budou mít docela dost otázek. A my asi trochu problém, ale tak… Aspoň máme důvod spěchat.“ Pokrčí rameny a narovná se. „Raději půjdeme. Dokud máme čas.“ Otočí se a tebe krátce, než se vydá ke dveřím vedoucím dál k paláci.
☩
Jste na jedné z chodeb. Místo je to honosné. Sice bledne ve srovnání se vzletnou architekturou Zlatého města a celkově působí mnohem méně vzdušným dojmem, ale i tak je zde patrné množství ozdobných reliéfů, masivních kamenných oblouků a vytesaných soch. Minuli jste už několik stráží. Díky Ramielovi jste o nich věděli už s předstihem a nebyl tak problém je společně vyřídit, ať už tvými schopnostmi nebo po staru. Ramiel se přizpůsobil tvému nenásilnému postupu a stejně jako ty se snaží nepřátele spíše omráčit. V boji na blízko je efektivní. Překvapivě efektivní. Využívá spíše obratnosti a rychlosti než hrubé síly, ale to ho nečiní nijak méně nebezpečným. Ty však za ním příliš nezaostáváš. S vaším výcvikem a schopnostmi jste jako dva stíny, které si nemilosrdně pročišťují cestu královským palácem. Jedna jednotka… dvě… Těla uklízíte, kam se dá a jen doufáte, že se proberou, až budete mít váš úkol splněný.
Zastavíte se na jedné z mnoha křižovatek. Už poněkolikáté se opakuje stejný scénář. Vlastně vůbec nevíte, kam jdete, ale Ramiel nevypadá, že by tím byl jakkoliv vyveden z míry. Rozhlédne se, aby si ověřil, že je vzduch čistý a pak se si popotáhne bezděčně rukavici. „Hmm, tak třeba… tudy.“ Mlaskne a vydá se sebejistě doprava.
| ||
