Andor.cz - Dračí doupě online

Verše: Zkouška… čeho vlastně?

„Dobře,“ přikývnu. „Věřím ti.“

Musíme si důvěřovat. Když bojujete bok po boku, nezbývá než věřit, že je pro vás ten druhý ochoten riskovat krk stejně jako vy pro něj… a proto se na sebe musíme umět spolehnout. Není to vždycky snadné – ale zkoušky snadné být nemají. Co přesně chce generál vidět? Určitě ho nezajímá, jenom jestli se dostaneme k uloženému žezlu. Chce vědět jak, to je pravděpodobnější, ale nemůžu se zbavit pocitu, že se mi nedaří zodpovědět na položenou otázku. Prudce vydechnu. Ještě na okamžik se zaposlouchám do okolí, než vykročím směrem, který Ramiel vybral. Ví, co dělá, o tom nepochybuji. Nebo se snažím nepochybovat, protože důvěra – ano, důvěra je klíčová. I teď.

„Není to zvláštní?“ zeptám se Ramiela. I když jsem odhodlána jeho otázku ignorovat, nezabráním si v tom věnovat mu pohled přes rameno. „Stráže jsou všude. Proč ne právě na místě, kam se máme dostat? Hm, pěkný trik,“ pousměji se, když zámek ve dveřích poslušně cvakne. „Zůstaň na pozoru. Mohly by tu být jiné mechanismy ochrany…“

Je to podezřele jednoduché. Když pomineme, že se plácám jako ryba na souši, dosud se nestalo nic, co by opravdu vyzkoušelo naše schopnosti nebo reakce. Možná se nás generál rozhodl mučit narůstající paranoiou… Ne, tomu nevěřím. Ta opravdová zkouška musí teprve přijít – nebo jsme ji po cestě minuli.  

Rychlým pohledem přelétnu místnosti. Východ je tu, zdá se, jenom jeden. Nemůžu se zbavit dojmu, že to tady vypadá spíše jako kobka než pokladnice. Možná za to může ten sarkofág… Pokynu Ramielovi, ať pro všechny případy zůstane u dveří a sama zamířím hlouběji do místnosti. Otočím se dokola. Napůl doufám, že žezlo bude ležet na pozlaceném trůnu nebo ho bude svírat rukavice zlatého brnění, ale pak se přeci jenom obrátím k sarkofágu. Krátce se podívám na Ramiela – opravdu myslíš, že bude tam? –, kývnu a pak se vší silou opřu do kamenného víka.  

♬♬♬♬♬

Tóny tklivé melodie opět nabírají na síle a stejně tak i svět kolem tebe se přestává rozplývat do mlhy.

Jedna nota střídá druhou…

Vidíš samu sebe, jak ležíš v přikrývkách. Kůže je bledá a orosená kapkami potu. Zapadlé oči zavřené. Ústa lehce pootevřená. Peřina se pravidelně, skoro neznatelně zdvihá s každým mělkým nádechem. Temnou místnost osvětluje jen nažloutlé světlo lampy. Vedle tebe leží opět nějaký tác s jídlem, ale je ti jasné, že toho se už nikdo nedotkne.  

Otevřou se dveře a vejde dovnitř sestra. Vypadá to, že spěchá. Rozhlédne se. Udělá pár kroků k lůžku a vezme tě za ruku. Tvář se jí zkřiví do nervózního výrazu. Položí ti ruku na čelo, pak prsty nahmátne puls na zápěstí a jen pevně semkne rty. Rychle vstane a vyběhne z místnosti. Ani za sebou nezamkne.

Čas se poněkud natáhne. Zůstáváš soustředěná na svou melodii a svět kolem se ti někdy rozvlní do mlžného oparu.

☩

Do místnosti vejde několik lidí. Doktor Hart v doprovodu několika sester. Přiklekne ke tvému lůžku a vytáhne stetoskop, kterým si tě poslechne. Prohlédne tě a jen zakroutí nespokojeně hlavou. O něčem se krátce se sestrami baví, ale nic z toho neslyšíš. Vše pohlcuje tvá píseň. Doktor Hart otevře brašnu a vytáhne z ní injekci, do které nabere čirou tekutinu. Píchne ji do bledé paže, ale to je tak vše. Nic se nezmění. Přijde ti, že nádechy naopak ještě více zpomalily.

☩

Do dveří vstoupí někdo, koho moc dobře znáš. Fernsby se tváří, jako kdyby vůbec netušil, o co tu jde. Doktor Hart se zvedne a začne s ním hovořit. Ačkoliv nic neslyšíš, výrazy jejich tváří a rázná gesta jasně napovídají, že se doktor Hart zlobí. Fernsbyho samolibý úšklebek je najednou ten tam. Sestry uhýbají pohledem, zatímco si Hart bere Fernsbyho na chodbu. Dveře se za nimi prudce zavřou, až sebou sestry trhnou.

☩

Je to vysilující. Tóny se protahují a sem tam vypadáváš z rytmu. Svět se na okrajích zase propadá do šedé, rozostřené mlhy. Nakonec nejspíš ani i ty nedokážeš smrti unikat věčně.

☩

Vidíš chodbu. Je to chodba v přízemí sanatoria. Několika okny sem dopadá sluneční světlo. Na lehátku vezou tvé tělo. Je překryté bílou plachtou. Míří k širokým dveřím. Otevřou je a vše kolem vyplní bílé světlo, které se sem prodere ze světa tam venku. Obklopí tě a zůstane jen bílá. Doznívají poslední tóny tvé písně.

☩

„Du… Delilah?“ Slyšíš jakoby z dálky hlas, který je ti tak známý. Tak dobře známý. Cítíš teplo. Jako by cosi uvnitř tebe zaplálo malým plaménkem, z kterého se začalo rozlévat teplo do ledových končetin. Pomalu, ale jistě, bílá záře ustupuje a ty vnímáš tlukot svého srdce.  

Plán a hlášení

Sedím a sleduji ho skeptickým pohledem. Lže a říká pravdu. Do jaké míry jde o jeho vlastní krk a do jaké o něco víc nedokážu odhadnout. Přemýšlím usilovně co udělat. Vlézt s ním do destilerie může být to poslední co udělám. Ideální místo pro to se mě zbavit. Chytré. Jak chytrý ale budu já. Potřebuji to vědět. Chci to vidět. Nedokážu se zastavit, když přede mnou leží otázky, na které můj mozek potřebuje odpověď. Pokud ale vejdu do tajné místnosti v destilerii dozví se o tom Weber a začne zahlazovat stopy? Jak moc chytrý je? Nevím o tom muži prakticky nic stejně jako o ostatních spolupracovnících zesnulého Kenworthyho. Musím dostat odpovědi nebo mi praskne hlava. Dobře. Půjdu ale ne nepřipravený. Ne sám. Rád bych poslal zprávu do Lva, ale to není dobrý nápad. Hlavně to nejde udělat nenápadně.

„Dobře, děkuji. Vidím, že jste dostal rozum. Pokud budete spolupracovat určitě se vám podaří své jméno očistit. Pravda vyjde najevo. Pokud by tu seděl místo vás Weber určitě se pokusí vinu svalit na někoho z podřízených. Víte, jak to chodí.“ Pokusím se ho dostat do přátelštější atmosféry. „Vyrazíme. Jen musím zařídit pár věcí. Bude to chvilka.“

Popadnu do ruky brk a rychle napíšu hlášení Edgarovi. Bude to nebezpečné ale musím to zkusit. Schovávat se před jeho pozorností a neposlouchat by bylo mnohem náročnější. Co si budeme povídat. Přemýšlím, co napsat a pak přiložím hrot k papíru.

Na místě činu jsem našel stopy podivné zlaté tekutiny. Kenworthy pravděpodobně zranil pachatele. Sledoval jsem stopu do jeho zahrady. Tam na mě zaútočila neznámá osoba. Zraněný jsem ji následoval do chudých částí města. Bohužel se jí podařilo zmizet. Vyptával jsem se, ale stopu se nepodařilo opět najít. Proto jsem se vydal zpět do sídla hraběte.

V jeho pracovně jsem nalezl skrytý trezor. Bohužel ho někdo vykradl. Podle policistů nikoho vstoupit neviděli. Našel jsem útržek papíru, který ukazuje na spojitost s jedním z jeho obchodních partnerů. Panem Weberem. Služebnictvo vypovídá že se ve vile často ukazoval a v poslední době s hrabětem vedl spory. Vydal jsem se po této stopě a našel Weberova předáka. Ten potvrzuje mé podezření. Byl s hrabětem zapletený do podvodných obchodů. Pravděpodobně se všechno odehrávalo v destilerii Coleburn. Předák ví o tajné místnosti a dovede mě tam.

Nevím, zda se nejedná o past. Už na mě byl několikrát veden útok. Prosím o posily, které by v případě nouze mohly zasáhnout.

Dopíšu poslední větu a zkontroluji celý text. Pravdy i lži se v něm prolínají. Pokud mě někdo z Edgarových mužů sledoval celou dobu bude to sedět alespoň okrajově. Nezbývá doufat, že neslyšel můj rozhovor v zahradách. Tak blízko by ale být neměl. Pokud něco selže alespoň můžu doufat v zásah tajné policie. Když vyrazíme a odešlu dopis hned budu mít navíc dost času pohrát si s důkazy, jak bude třeba. Je to dobrý plán. Dobré plány jdou sice do háje nejrychleji ale co se dá dělat. Takový je život. Složím papír do obálky a naliju na ní trochu vosku ze svíčky. Obtisknu do něj svůj prsten. Drobná série rytin slouží zároveň jako určení toho, kdo dopis zapečetil. Služební odznak, který necvičené oko nerozliší od druhého, ale v řadách tajné policie je jasné, kdo je kdo.

„Hlášení. Prosím, aby bylo doručeno co nejrychleji. Obsahuje informace o současném případu.“ Vyběhnu po schodech a vložím obálku do rukou zmocněnce. Pak se na patě otočím a sejdu zase do sklepe. Nožem přeřežu pouta a dávám si pozor na jakýkoliv náznak útoku. Pak nezbývá než vyrazit. V jedné kapse schovávám nůž a v druhé pistoli. Vždy alespoň jedna ruka na zbrani. Můžeme vyrazit.

„Nic nezkoušejte prosím. Nebylo by to moudré.“ Pronesu ještě k muži, než vyrazíme na ulici abych chytil nejbližší drožku, která nás odveze zpátky k destilerii.

Benedikt Tskilekwa

„To si nemusel. Jsem v pořádku. V rámci možností.“ Ušklíbne se Vratislaw hořce. „Aaah, u Greena? To ti nezávidím, ale tak… jestli to někdo má šanci dohnat, jsi to ty.“ Opře se do opěradla židle a vzhlédne k tobě, který se posadíš na stůl vedle něj.

"Co budu dělat? Nooo, to Bene nevím. Tedy… zvažuji možnosti.“ Vydechne dlouze a zakloní hlavu, prohlížejíc si zamyšleně kazetový strop. „S otcovou vůli je slučitelné jen jediné. Vojenská akademie, ale na to mu kašlu. Říkal jsem ti to už včera v kavárně. Nehodlám skákat, jak on píská. Co… Co jak vzdám?“ Zaostří zamračený pohled opět na tebe. „Já nic nevzdávám, ale… ale není to tak snadné, jak si myslíš. I kdybych chtěl, nemůžu se odtud sám prostě jen tak dostat….“ A pak se zarazí. „Sám… ale já tu nejsem sám!“ Bleskne se mu v očích nová naděje.

„Bene! Tebe mi sem poslalo snad samo nebe! A nebo peklo!“ Zasměje se a energicky se postaví, div neshodí židli, na které před chvílí seděl.

„Dej mi chvíli! Sbalím si nějaké věci. Ty pak zabavíš pana Colemana a já se odtud nepozorovaně vytratím!“ Ani nečeká na tvou odpověď a vrhne se ke skříni, ze které začne vyhazovat nějaké svršky. „Budu prostě žít jako ty. Ty jsi svobodný a děláš si co chceš. Taky budu! Nepotřebuji otcovy peníze ani zázemí. Postarám se o sebe sám. Tak!“ Kývne a dodá si trochu kuráže. „Však jak jsme to včera řešili v kavárně. Sám jsi to říkal, Bene… Se skutečným odhodláním nejde neuspět!“ V očích mu plane přesně ten zápal, který si tam včera viděl po tvé malé intervenci.

„Ještě tady… A.. Tohle bude trochu těžké…“ Zabalí pár dalších věcí, než se zataví před plnou knihovnou. „No, co … tak třeba…“ Zamumlá a vybere několik svazků, které vloží k ostatním věcem Běhá kolem tebe a snaží se svůj život sbalit do dvou obyčejných zavazadel. Tobě by k tomu stačilo s přehledem jedno, ale zrovna Vratislawovi? Stačí se jen rozhlédnout po tom pokoji, aby ti bylo jasné, že většinu svého života nechává za sebou.

„Dobře, mám vše. Nech se Colemanem doprovodit. Řeknu mu, ať tě vyvede vchodem pro služebnictvo a já se dostanu ven hlavním vchodem. Sejdeme se na rohu ulice. Dobře, bene?“ Čeká Vratislaw dychtivě na tvůj souhlas.

Zerachiel

„Jistě, tamtudy.“ Na rozdíl od tebe Ramiel nevypadá, že by ani na chvíli pochyboval. Buďto musel někde vidět mapu, nebo byl jen zatraceně dobrý herec. Pořád to bylo alespoň něco, čeho jste se mohli chytit. „Před dveřmi, za dveřmi. Stráže jsou tady všude. Mám pocit, že Lucifer nám tady přidal trochu na zábavnosti. Ale tak nestěžuji si.“ Protáhne si krk a otočí se do chodby, kterou chtěl jít. „Tak pojď. Už jsme určitě blízko.“ Mávne na tebe a vyrazíte společně chodbou.

Ještě projdete trojicí křížících se chodeb, kde i tentokrát Ramiel s neochvějnou jistotou vybere vaši cestu. „Věř mi, Zerachiel. Vím, co dělám.“ Pousměje se, zatímco zabočíte doleva. Tentokrát je to vcelku klidná cesta. Zhruba deset stráží. Nic, co by vaší nové sehrané bojové jednotce dělalo velké problémy.

Pokračujete dál, když v tom se před vámi otevře pohled na vysoké dvoukřídlé dveře. Rozhodně vypadají jinak než ty, které jste tu doposavad měli možnost vidět. „No podívejme se na to. Tohle by mohlo být ono.“ Usměje se spokojeně Ramiel a vyrazí k nim. „A žádné stráže. Že bychom byli špatně?“ Ušklíbne se na tebe přes rameno, než se opře do jednoho z křídel, které se ani nepohne.

„Hmm, zamčeno.“ Odfrkne si a skloní se k zámku, po kterém přejede jemně prsty. „Ještěže nemusíme hledat klíče.“ Položí na něj dlaň a zavře oči. Na chvíli ustrne. Když v tom se ozve *cvak*

„Myslím, že nás Lucifer trochu podcenil.“ Usměje se spokojeně, zatímco se podruhé opře do dveří, které se už tentokrát pohnou a otevřou vám pohled na obrovský sál. Vysoký strop je podpírám kromě zdí i sloupy, které jsou po obvodu celého sálu. Na stěnách jsou vytesané různé nápisy a scenérie. Vidíte množství truhlic a zdobených schránek. Vše má své místo a nic tu není poházené. Uprostřed místnosti je pak kamenný sarkofág. Ramiel za vámi zavře dveře a opráší si ruce.

„Tak jsme zde. Kde by to asi mohlo být? Hmm, těžká otázka.“ Uchechtne se tiše a založí ruce na hrudi, zatímco do tebe zabodne pobavený pohled.

Verše: Ariadnina nit

„Čtvrt hodinu by to vydržet mělo,“ odpovím po chvíli.

Krátce zalituji, že jsem krev v jejich žilách nepodržela déle, ale to už bych riskovala, že se neprobudí… a možná by to tak bylo lepší. Snadno bych je mohla dokončit. Když však procházím mezi bezvládnými těly, nakonec dýku zastrčím na své místo. Je to zbytečné, ať už jsou to jenom iluze nebo ne, prostě si musíme pospíšit a najít klenot včas. Kývnu na Ramiela a vyrazíme.

Jako stíny pokračujeme hlouběji do srdce paláce. Přivykáme si rytmu toho druhého. Začínáme bojovat spolu, ne jenom každý zvlášť. V jednu chvíli hodím dýku po muži, který se mu dostane za záda, a on mi to oplatí neméně včasným zásahem, když se na mě sběhnou hned tři naráz. To není ani trochu fér, hoši! Ale my taky nehrajeme fér. Vlastně se dobře bavím. Lidská těla by byla docela zajímavou inovací tréningů… Zachováváme si mnohé z našich schopností, naší rychlostí a síly, a přece cítím, že je to těžší než jindy. Přesně o tolik těžší, aby to bylo ještě zábavné.  

„Tamtudy?“ podívám se na chodbu, zrovna když se snažím zavřít dveře skříně, do které jsme schovali omráčená těla. Pod kůží mě začíná svrbět netrpělivost. Nevíme, kam jdeme… a jestli vůbec jdeme správně, ale zároveň nemáme moc jiných možností. Ukazatele k pokladnici nevedou, na cestu se zeptat nemůžeme. „Před dveřmi pokladnice by měly stát stráže, viď?“ zeptám se Ramiela po chvíli chůze.

Na každé křižovatce se zaposlouchám, jestli neuslyším tlukot srdce někoho bdělého. Klidný, avšak ne moc klidný. Při nejhorším o nich budeme vědět dřív než oni o nás, v tom lepším případě by nás mohli dovést až k našemu cíli. A pokud ne, vždycky můžeme pokračovat náhodně. Jednou doleva, podruhé doprava – a tak dál, dokud něco nebo někoho nenajdeme.