Andor.cz - Dračí doupě online

Verše: Zkouška trpělivosti

… pitomec!

Přísahám bohu, tahle zkouška se týká jediného – a tedy toho, jak dlouho vydržím Ramielovi nevrazit. Ještě že na něj teď už nedosáhnu… Zhluboka se nadechnu. Odhodlaně vzhlédnu k hradbám. Jenom chvíli mapuji, kudy bude snadné vylézt a čemu bych se měla naopak vyhnout, než se po nerovném reliéfu zdi vydám nahoru. Nedávám si pozor zdaleka tolik, kolik bych měla. Rychle se přesvědčím, čeho všeho je tohle tělo schopné, a neváhám toho využít. Nepřidržuji se vystouplého kamení, spíše přeskakuji z jednoho vhodného místa na druhé a co nejrychleji stoupám.

Podívám se dolů. Na padající rudý provázek, který každou chvíli odnese závan větru. Nekomentuji to, jenom zlatavýma očima přelétnu hradbu a přesunu se za Ramielem. Stejně jako on se nakrčím. Nebo možná ne stejně jako on, připadám si přitom nešikovně, nejspíše přitom i vypadám nešikovně, ale aspoň netrčím jako rudý trám v temnotě.

„Hmm,“ udělám, když mi pokyne ke věži. Na jazyk se mi už dere námitka; nechat za sebou cestičku krve by mohlo přilákat nežádoucí pozornost, ale znovu si připomenu, kdo z nás je tady odborník na nenápadnost. Já to nejsem, to je nám jasné asi oběma. Pokud to on považuje za nejlepší cestu… věřím mu, i když to touhu mu vrazit zvláštně posiluje. „Tak dobře.“

Prsty nahmatám sadu vrhacích dýk připnutou k opasku a jednu z nich sevřu v ruce. To, že mi chybí schopnost si je prostě vyvolat, nahlas neřeknu. Ale chybí. A jak! Neuspěchaným krokem se vydám ke věži. Teprve těsně u vchodu se napřímím, zády se přilepím na chladivý kámen a zavřu oči. Zaposlouchám se do ticha noci. Chvíli mi v uších zní jenom vítr, ale pak z ticha začne vyvstávat jeden tlukot srdce za druhým. Buch, buch, buch. S lidmi to není těžké, stačí se jenom soustředit. Zpomalit proud jejich krve, až se jim začne motat hlava a zatmívat před očima. Posečkat těch pár vteřin, které přemění nevolnost a nejistotu ve ztrátu vědomí. Napočítám do tří, než pokynu Ramielovi, ať mě následuje, a vejdu do věže, připravena rychlou ranou dýky dokončit kohokoliv, kdo nedal přednost menšímu šlofíkovi. Ale vlastně to nepředpokládám.

Benedikt Tskilekwa

„Za Vratislawem?“ Pohlédne na tebe pátravě, ale už s takovým despektem jako dříve. Přeci jen působíte docela jako vrstevníci. Alespoň věkově. „Mladý pán je poněkud zdravotně… ehm indisponován, ale pokud říkáte, že spolu pracujete. Předpokládám, že jste někdo z univerzity.“ Padne mu pohled na tvou tašku s knihami, která tomuto celému přeci jen dodává jistý punc věrohodnosti.

„Dobře, zeptám se mladého pána, jestli vás přijme. Počkejte zde.“ A s tím před tebou zavře masivní dveře. Není asi běžným zvykem nechávat návštěvy čekat přímo venku, ale naštěstí pro tebe je počasí dnes příjemné. Chvíli to trvá, než se dveře přeci jen otevřou. Je za nimi tobě už známý muž.

„Mladý pán vás přijme. Máte prý pro něj nějaké velmi důležité studijní materiály.“ Zabodne se do tebe zase ten pátravý pohled, ale vyloženě důkaz po tobě na místě nežádá. Uvede tě dovnitř domu. Otevře se před tebou velká vstupní hala se tmavým dřevěným schodištěm. Na zdech jsou obrazy vyobrazující lidi, které neznáš. Na jednom však poznáš Vratislawa. Je to portrét. Asi ani ne tak starý. Nejvýše rok dva. Vypadá skoro jako tehdy včera, když jste se rozešli v restauraci, jen jeho vlasy působí více upraveným dojmem a také má na sobě formálnější oděv.

„Prosím, tudy.“ Pokyne ti sluha a vede tě schody do patra. Projdete dlouhou chodbou, než se zastaví u jedněch z mnoha dveří. Zaklepe.

„Ano… pusť ho dovnitř.“ Ozve se tlumeně hlas zpoza dveří.

„Prosím, pane.“ Majordomus sáhne na kliku, otevře a pustí tě úslužně dál.

 Vejdeš do místnosti, která je rozlehlá. Ne sice jako Heinzova laboratoř, ale rozhodně je tu mnohem více místa, než někdo jako ty nebo Vratislaw potřebuje. Jednu ze stěn lemuje dřevěná knihovna plná rozličných svazků knih. Je zde také pracovní stůl, na kterém jsou nějaké knihy otevřené a patrně rozečtené. U stěny je pak velká postel s vyřezávaným čelem. Vratislaw stojí uprostřed místnosti. Je oblečený v kalhotách, vestě a bílé košili. Působí dosti neupraveným dojmem. Rozcuchané vlasy i poněkud pomuchlané oblečení. Co tě ale zarazí hned je fialovo modrá podlitina, která se mu táhne na lícní kosti pod pravým okem.   

„Benedikte? Co tady děláš?“ Vyhrkne překvapeně a dojde k tobě. „Chtěl jsem se ti ozvat, ale nešlo to. Ne po tom, co se stalo včera… Otec je ignorant. Ignorant! Prý mám se školou útrum. To tak… ale… no… možná na tom něco bude.“ Zajede si prsty do rozcuchaných vlasů. „Naštěstí tu teď není. Jinak by tě sem nepustili. Jak… jak bylo na přednášce?“ Zeptá se tě posmutněle a posadí se na židli u svého pracovního stolu.

Vyšší dobro

Jak jsem čekal. Hrubiána z ulic Jeruzaléma tohle rozmluví docela rychle. Usměji se pod šátkem a to nevidí. Možná by si to spletl se sadismem nebo potěšením z mučení. Není to tak. Jsem rád že se rozmluvit rychle a nemusím pokračovat. Účel světí prostředky. Možná mu to teď nedochází ale prokázal jsem mu službu. Metody, co používám zanechají psychické šrámy, to určitě jenže mnoho jiných by sáhlo k práci s nožem, kleštěmi nebo něčem horším. Pro pracujícího člověka to znamená konec. Bez prstů končíš. Vyhodí tě z práce a skončíš na ulici. Jsi k ničemu. Jen další žebrák, co zemře hlady, na nemoci nebo nůž někoho ještě zoufalejšího. Až odtud odejde… pokud odtud odejde, bude se moci vrátit ke starému životu. To je pro něj skutečné vítězství i když teď si to ještě neuvědomuje.

Když se chystám na další otázku vyruší mě spojka z tohoto úkrytu. Přikývnu hlavou.

„Hned jak tu skončím napíšu vše do zprávy. Děkuji.“ Pokývnu na něj. Uvědomím si, že jemu se možná líbí, co se tu děje. Možná chtěl jsem popíchnout vyděšeného muže přede mnou. Kdo ví. Mě na tom, co Edgar najímá za lidi nesejde. Pokud mi nestojí v cestě. Odložím obálku s jednoduchou instrukcí na stůl vedle psacích potřeb a vrátím se k muži. Dobře, předák. Tomu věřím ale nejvíc mě zaujme to vylepšování alkoholu.

„Dobře, řekněme že ti věřím, ale mám tři otázky. Rozhodnou o tom, jak tento rozhovor bude pokračovat.“ Sleduji ho pronikavým pohledem a čekám na jakýkoliv náznak lži. Čím ve větším stresu je tím pravděpodobněji to na něm bude znát. „Takže Alexeji. První otázka. Pokud jsi obyčejný předák. proč jsi se mě pokusil zabít? Druhá otázka zní, čím a kde ten alkohol vylepšujete také by se hodilo vědět proč? Poslední a neméně důležitá. Jak je s tím vším spojený hrabě Kenworthy?“ Přijdu o krok blíž a zadívám se mu přímo do očí. Sleduji, jestli se nějak neuvolnil i když o tom velice pochybuji.

„Pravda je totiž taková že právě jeho smrt mě přivedla do vaší destilerie. Nebýt tvého útoku možná bych chtěl Webere jen vyslechnout a probrat s ním jeho propojení s hrabětem. Jenže nos téhle čuby se očividně nepletl. Nejsi totiž právě zapojený do problémů s vylepšováním alkoholu ať jde o pančování nebo přidávání zlaté podivné látky. Jsi zapletený do vraždy Hraběte ze Zahrad a celé jeho rodiny.“

Dobře, s podivnou zlatou to byl výstřel od boku. Něco mi ale říká že by to mohlo být ono. Zlatá věc, kterou v sobě měla se spojí se vzpomínkami na můj minulý život. Tam jsem taký krvácel zlato. Bylo by naivní čekat že naše krev není spojená s Ophiriem. Nějak. Pokud je pravda že probíhá experimenty na někom jako jsme my… co jiného by mělo být výsledkem? Možná doopravdy jen pančují ale nemyslím si to. Na to je tenhle chybějící kousek skládačky až moc hezky zapadající na místo. Navíc věřím že pokud ho něco vyvede z rovnováhy je to právě zpráva o smrti Kenworthyho. Potenciálně je zapletení do smrti šlechtice rozsudek smrti. Nikdo nebude řešit kdo z níže postavených co provedl. Policie to hodí na kohokoliv. Jen aby se případ uzavřel. Nikoho nezajímá osud jednoho mravence z nižší nebo střední třídy. Ne když jde o záležitosti Zahrad.

Phelia Boulder

Nachytáš se. Přítomnost Needle pro tebe není žádným překvapením. Dalo se čekat, že v prvních kolech tě nepostaví proti šampiónům arény. Snad s trochou štěstí se tam probojuješ. Ovšem prvně to nesmíš pokazit dnes večer. Needle se postaví na svou část arény a pak na pokyn rozhodčího dojdete doprostřed ringu. Tentokrát není třeba domluva o tom, že to bude čestný boj. Žádná pravidla nejsou.

Ozve se gong, který zahájí zápas. Needle se ušklíbne a odhalí řadu bílých zubů. To tě zarazí, protože víš, že minimálně pár zubů jí chybělo, stejně jako prakticky každému zápasníkovi. Pokud nezemřete na nějaké vnitřní krvácení, nebo přímo v ringu, často vás čeká vcelku rychlý život pouze na měkké stravě, pokud je vaše kariéra skutečně dlouhá anebo máte fakt smůlu. Tohle skutečně není povolání snů. Spíše nutnost.

Na úvahy, kde přišla tvá oponentka k novým zubům, ale není čas. Tvým směrem totiž míří pravý hák. Zablokuješ ho jen tak tak. Je rychlá. Zatraceně rychlá. Vyměníte si několik úderů. Je ti jasné, že tě teprve testuje, ale máš pocit, že už teď do toho jde naplno. Rozhodně ti nedává moc prostoru pro jakoukoliv iniciativu. Musela se zatraceně zlepšit za dobu, co jste se neviděly. Až nepříjemně. Bolestivě vyhekneš, když tě nabere kolenem do břicha a pak ucítíš její ostrý loket.

Rozhodčí vás na moment odtrhne, než začne druhé kolo.

„Tak pojď!“ Zkřiví rty ve vítězoslavném úšklebku a pak prostě…  vykryješ jeden úder, aby tě vzápětí do hlavy praštila její druhá pěst. Před očima se ti zableskne a padneš na zem. V ústech cítíš krev. Těžce se zvedáš na kolena, zatímco ti do dlaně vypadnou dva bílé zkrvavené zuby. Další do sbírky.

Zeruch

You will seek Me and find Me when you search for Me with all your heart.
Jeremiah 29:13

Klečíš v jeskyni a v dlani se ti leskne pár krystalů. Další do sbírky. Vzduch je zde chladný a nasáklý vodou. Ostatně po několika místech na stěnách stéká několik lesklých pramínků. V kamenech se sem tam zalesknou další blyštivé drahokamy. Tohle je skutečně pokladnice. Cítíš se tu spokojeně. Ve světě smrtelníků není klidnějších míst. Jeden pár křídel máš složený tak, aby ti příliš nepřekážely. Byla to příjemná zastávka ještě před tím, než se vydáš zpátky na nebesa. Zlaté město, tam už takový klid není. Navíc je to vždycky příjemný bonus, když si s sebou můžeš donést nějaký ten suvenýr.