Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Pěkně prosím hezky koukám? A když to nebude stačit, udělám vám uzel na levém mozkovém laloku? Nepatrná naděje, že mi otevře někdo mladý, nebo alespoň někdo, komu bych se mohl odvážit nabídnout podíl z drobných ve své kapse, se rychle rozplyne. Kdepak, tohle je důstojný muž a profesionál. Vidět se jeho očima není zvlášť lichotivé. A mně zbývá přesně to co vždycky: neochvějná zdvořilost, snaha o dobrý dojem a... aha, to je všechno. Navíc bych vážně potřeboval nějakou jasnější představu, a nejlépe návod, jak se na takových místech chovat a co na podobné lidi platí - tady praxe dost zoufale schází. Právě teď bych bral taky sklenici vody a na chvíli si natáhnout nohy, ale to zdaleka není tak naléhavé jako obava, že se přede mnou ty masivní, hezky zdobené dveře zase zavřou. Ano, zase jednou se mi připomnělo, proč se před univerzitou motá tolik drožek... ale komu kdy uškodilo pár kroků navíc! Jsem zvyklý. "Pane," pozdravím lehkou úklonou hlavy, "děkuji za vaši laskavost, ale nejdu za panem Sulkowskim, ale za jeho synem, Vratislawem. Jsem Benedikt Tskilekwa, jeho spolužák ze školy." Jak moc vysvětlovat, aby už to dávalo smysl, ale nebylo to moc, nebo zbytečně nevyznívalo jako přemlouvání... takový majordomus je prostředník s tou nejpozoruhodnější pravomocí. "Vyřídíte mu, prosím, že jsem tady? Často pracujeme spolu," na ten obrat jsem hrdý, zní dokonale přirozeně a neměl by mu uškodit, "bude vědět, kdo jsem. Stačí říct Benedikt," přidám obvyklý omluvný úsměv - s tím příjmením vážně budu muset něco udělat. Nebo si pořídit jmenovky. Nebo ho začít používat v překladu z jazyka svých předků - i tak bych ho musel opakovat víc než jednou, to se vsadím, ale stalo by se zaručeně nezapomenutelným. S bezděčnou naléhavostí pátrám v jeho tváři, když vyslovím Vratislawovo jméno - je v pořádku, ano? Neděje se nic špatného, není v nemilosti svého otce, nepřejel ho fiakr ani nedostal horečku... neblouzní o andělech ani nestrávil posledních dvacet čtyři hodin u rýsovacího prkna? Musím si být jistý... | ||
| |||
 | Dlouhá cesta do Zahrad Benedikt Tskilekwa V hlavě jako by ti vybuchl ohňostroj možností. Žádná z nich ale nestojí na pevných základech. Na něčem tak chabém by si nikdy svou vědeckou práci nevystavěl. Ne, ani ty. Ale život má k uzavřeným laboratorním podmínkám daleko a dnes ti to dychtivě dokazuje celou svou šíří. Je to chaos. Prostě chaos.
Vyrazíš. Proplétáš se mezi studenty, kteří si žijí své životy. Dle smíchu a všeobecného veselí asi spíše šťastné, ale je ti jasné, že v každém životě se vždy najdou i stíny. Kráčet údolím stínů… tak to říkali v kostele? Vyjdeš na plácek před univerzitní budovou a opět se ztratíš v ulicích Jeruzaléma. Do Zahrad k Vratislawovu domu je to trochu procházka. Nejsnazší by bylo si vzít drožku anebo strávit pár hodin na cestě. Jeruzalém není až tak malé město, ale je otázka, jak moc dnes chceš rozhazovat.
Nakonec se přeci jen dostaneš do Zahrad. Domy zde připomínají paláce, pokud je vůbec vidíš, protože většina je schovaná za vysokými masivními zdmi a dle korun roztodivných stromů obklopená parky a zahradami. Dům patřící Vratislawově rodině je na kraji Zahrad. Ke tvé smůle na tom vzdálenějším. V porovnání s ostatními sídly nepůsobí tak obřím dojmem, ale i tak je život v něčem takovém pro tebe hodně vzdálenou představou.
Projdeš menší zahradou vedoucí k domu, než přes jednoduchý mechanismus zazvoníš zvonkem uvnitř. Netrvá to dlouho a masivní, dřevěné dveře se otevřou. Je v nich postarší muž se světlými, upravenými vousy a krátce střiženými vlasy. Na sobě má černý oblek a celkově působí dosti upraveným dojmem.
„Dobrý den, pane. Mohu vám pomoci?“ Přeměří si tě pohledem, ve kterém se zračí jisté pochyby. „Ehm, vchod pro služebnictvo je za rohem. Možná jste chtěl tam?“ Povytáhne husté obočí.
„Pan Sulkowski dnes stejně nepřijímá návštěvy. Je na obchodním jednání. Pokud skutečně něco potřebujete… mohu mu nechat vzkaz.“ Vypadá to, že se s poslední nabídkou docela musí přemáhat, ale je to profesionál. Čeká, co na to řekneš a pak ti dle potřeby donese psací sadu. „S kým, že mám tu čest?“ Zeptá se ještě krátce, než to začne vypadat, že se s tebou chce rozloučit a těžké dveře opět zavřít. Majordomus  | ||
| |||
| První kola Phelia Boulder Nachytáš se. Přítomnost Needle pro tebe není žádným překvapením. Dalo se čekat, že v prvních kolech tě nepostaví proti šampiónům arény. Snad s trochou štěstí se tam probojuješ. Ovšem prvně to nesmíš pokazit dnes večer. Needle se postaví na svou část arény a pak na pokyn rozhodčího dojdete doprostřed ringu. Tentokrát není třeba domluva o tom, že to bude čestný boj. Žádná pravidla nejsou.
Ozve se gong, který zahájí zápas. Needle se ušklíbne a odhalí řadu bílých zubů. To tě zarazí, protože víš, že minimálně pár zubů jí chybělo, stejně jako prakticky každému zápasníkovi. Pokud nezemřete na nějaké vnitřní krvácení, nebo přímo v ringu, často vás čeká vcelku rychlý život pouze na měkké stravě, pokud je vaše kariéra skutečně dlouhá anebo máte fakt smůlu. Tohle skutečně není povolání snů. Spíše nutnost.
Na úvahy, kde přišla tvá oponentka k novým zubům, ale není čas. Tvým směrem totiž míří pravý hák. Zablokuješ ho jen tak tak. Je rychlá. Zatraceně rychlá. Vyměníte si několik úderů. Je ti jasné, že tě teprve testuje, ale máš pocit, že už teď do toho jde naplno. Rozhodně ti nedává moc prostoru pro jakoukoliv iniciativu. Musela se zatraceně zlepšit za dobu, co jste se neviděly. Až nepříjemně. Bolestivě vyhekneš, když tě nabere kolenem do břicha a pak ucítíš její ostrý loket.
Rozhodčí vás na moment odtrhne, než začne druhé kolo.
„Tak pojď!“ Zkřiví rty ve vítězoslavném úšklebku a pak prostě… vykryješ jeden úder, aby tě vzápětí do hlavy praštila její druhá pěst. Před očima se ti zableskne a padneš na zem. V ústech cítíš krev. Těžce se zvedáš na kolena, zatímco ti do dlaně vypadnou dva bílé zkrvavené zuby. Další do sbírky.
Verše: Klidné místo Zeruch You will seek Me and find Me when you search for Me with all your heart.
Klečíš v jeskyni a v dlani se ti leskne pár krystalů. Další do sbírky. Vzduch je zde chladný a nasáklý vodou. Ostatně po několika místech na stěnách stéká několik lesklých pramínků. V kamenech se sem tam zalesknou další blyštivé drahokamy. Tohle je skutečně pokladnice. Cítíš se tu spokojeně. Ve světě smrtelníků není klidnějších míst. Jeden pár křídel máš složený tak, aby ti příliš nepřekážely. Byla to příjemná zastávka ještě před tím, než se vydáš zpátky na nebesa. Zlaté město, tam už takový klid není. Navíc je to vždycky příjemný bonus, když si s sebou můžeš donést nějaký ten suvenýr.
| ||
| |||
| Plán s velkým P, co je celý vachrlatý a nejspíš k ničemu, vlastně i to P se dost krčí... Neříkala nic, jenom že se vrátí, pane Burtone... Co říct dál. Že jsem jí dal pusu a ona za sebou práskla dveřmi? Nevěřím příliš, že utekla kvůli tomu - dokonce mě ani nenapadne se nějak zvlášť obviňovat, že kdyby čekala dál, nemuselo se teď rozbíhat pátrání. Možná jí to bylo hloupé, možná i méně příjemné, než jsem podle všeho toho popichování a úsměvů a provokací myslel, doufal, očekával - ale neuvěřil bych nikdy, že by ze mě měla strach, nebo jen pouhé obavy. Ale možná i jí se něco... zdálo... Tak strašně bych ji potřeboval konfrontovat s jménem Nuriel! Opřu se o stěnu, do jemna ohlazené dřevo skoro jako by hřálo. Zadívám se jedním z vysokých oken ke slunci, ale co je venku příliš nevnímám; jen se dívám na roztančené částečky prachu ve slunečních paprscích. V hlavě už se poskládalo několik více či méně rozumných scénářů, o to nic - ale až kus za rozumem udýchaně klopýtá mysl rozjitřená obavami a nejistotou a ta potřebuje svůj čas. Měl bych se jít učit, říká ryzí rozum, protože nenadělám nic. Skutečně ne - s jedním ani s druhým. Marnost, s jakou se budu pokoušet k Vratislawovi dostat přes komorníka, i absurdita, s jakou bych procházel Elkinu předpokládanou trasu, ve mně předem vyvolávají pocit frustrující únavy a zmaru. Mohl bych alespoň nějak rozumně naplánovat pokusy se svou údajnou schopností, ale jakkoli si nemyslím, že by se na jistých případech v Jižní čtvrti daly nadělat ještě nějaké škody, stejně si teď netroufám. Možná bych se měl někomu svěřit, poradit se... to bych chtěl strašně moc - ale Heinz po včerejšku nepřipadá v úvahu, příliš věřil mému zdravému rozumu, tomu racionálnímu ve mně, co by tak rádo mělo navrch - ale co dobře ví, kdy kapitulovat. Malachi... je stará, zažila všechno na světě, vždycky je tak ochotná říct něco moudrého... ale tohle ji tak dalece přesahuje... možná přeci jen kostel, třeba existují odborníci na anděly, jen bych měl tentokrát "o svém příteli" mluvit méně nejapně... Ale vlastně plán mám a to je na tom to krásné, že v nějakém ideálním případě zahrne Vratislawa i Elke současně. Hmm. Jak jen by bylo praktické umět zapůsobit tou zvláštní mocí i sám na sebe. Třeba by se mi všechno co vím dokázalo srovnat v hlavě způsobem, že by i Plán vypadal méně jako věžička ze sirek, která se sesype sotva někdo drkne kolenem do stolu. Zamrkám. Zrnka prachu se ve skutečnosti nepohybují náhodně... ale statistická fyzika je tak zmatený obor... už se znám natolik dobře, abych věděl, že rozum někdy musí kapitulovat před citem, takže... omlouvám se, makrosvěte, Cauchyovská posloupnosti i anorganická chemie IIa - ooo hrůzo, Heinz měl pravdu! Potřebuju k životu víc než laboratoř. Takže vzhůru za Vratislawem, i kdybych se měl přes majordoma prokousat. | ||
| |||
| Verše: Úkol hodný anděla krve Zerachiel „Ano, Lucifer je v tomhle dost hračička.“ Vzhlédne Ramiel stejně jako ty k hvězdné obloze. „A potrpí si na detaily. Možná až zbytečně moc. Ještě řekni, na co potřebuješ, aby i v iluzi seděla všechna souhvězdí? Neprosto přesně. Jako tam v jejich světě.“ Pousměje se, zatímco hledíte na nespočet poblikávajících hvězd, než pak stočí tvář k tobě. „Tedy až tam na tu…“ Ukáže prstem na jednu zlatě zářící hvězdu, která je na nebi zdánlivě osamocená. „… ale to jen tak mezi námi.“ Šeptne k tobě spiklenecky a pak se rozhlédne kolem sebe, kde nikdo kromě vás ale není. „Námi všemi.“
„Hmmh, jen škrábnutí.“ Odfrkne po tvé poznámce, než vzneseš své námitky. Stočí k tobě modré oči a nakrčí nespokojeně rty. „Hádat se tady není zrovna záruka nenápadnosti. Hmm, raději budu bojovat boje, které můžu vyhrát.“ Povzdechne si rezignovaně. „Co mám s tebou dělat? Tvá pověst tě už předchází Zerachiel. Dobře, půjdeme společně, ale snaž se nechovat moc jako slon v porcelánu. Ano? Počkám na tebe nahoře.“ V očích se mu pobaveně blýskne. Přitáhne si kápi více do čela, než se rozběhne a ladně, bez jediného zvuku vyskočí. Noha by mu měla dopadnout zase na zem, ale místo toho se odrazí od prázdného vzduchu, a to celé zopakuje ještě několikrát. Temná postava se míhá v šeru u zdi, než zmizí nahoře hradeb. Vypadá to, že tohle skutečně nebude úkol ušitý zrovna tobě na míru. Naproti tomu Ramiel vypadá, že si vede nad míru dobře.
Musíš se tedy dostat nějak nahoru. Schody v dohledu nikde nejsou. Zbývá tedy jen jediné. Lézt po zdi. Naštěstí je dostatečně hrubá a členitá na to, aby ti to nedělalo až tak velký problém. Ačkoliv je to smrtelné tělo, stále si zachovává značnou část vaší vrozené obratnosti i síly, což si před chvíli mohla i vidět.
Zatímco se blížíš k vrcholu. Vykloní se zpoza hradeb temná postava a pak se převáží a spadne. Tělo kolem tebe proletí a ty z něj ucítíš vůni krve, než dole dopadne bezvládně do prachu. Už jen kousek. Vyhoupneš se přes okraj a po chvilkovém rozhlížení si všimneš Ramiela, který už čeká nedaleko. Přikrčený tak, aby nebyl na první pohled patrný pro případně hlídkující stráže.
„Ve věži jich je sedm.“ Šeptne a ukáže na jednu z věží, která je součástí opevnění a přes kterou vede jedna z možných cest ke zdem paláce. „Když už jdeme společně, bude lepší se jich zbavit a nemít je pak v zádech. Takže, anděli krve, tohle by mělo být něco pro tebe. Jsem hned za tebou.“ Pokyne ti rukou k věži, ve které se viditelně svítí a přes okno můžeš vidět, jak se tam pohybuje několik ozbrojených stráží.
| ||
| |||
| Jen trocha vody Jacob White Muž si jen pohrdlivě odfrkne, zatímco na něj klidně mluvíš. „Zkoušej si, co chceš… Neřeknu ti nic! Nic!...Ahh!“ Postavíš se za něj a trhneš židlí. Jen překvapeně vyjekne, zatímco židli i s ním položíš za zem. Armáda lidi naučí vycházet s málem. Na co složité nářadí a všemožné ostré a rozpálené vynálezy. Tobě stačí voda a hadr. I tak jednoduchá kombinace umí rozvázat jazyk většině vězňů. Máš jediné štěstí, že zatím si byl vždy jen v pozici toho, co vodu lil a ne toho, který se topil.
Tvoje boty rozstříknou kaluž vody, která se vytvořila kolem ležícího těla. Slyšíš, jak kašle, chroptí a lapá po dechu pod tím špinavým hadrem. Vypadá to, že si tu musel užít. Strhneš mu hadr z mokrého obličeje, ve kterém je konečně to, co si tam chtěl vidět. Strach.
„D…dobře! Co…co po mě chcete?“ Vyhrkne, než se zase rozkašle. „Já stejně nic nevím. Pracuju… Pracuju pro Webera jako předák. Duma. Jmenuju se Alexej Duma. Neděláme nic ilegálního jen… jen se prostě ten alkohol trochu vylepšuje. Tohle ale není přece tak strašný zločin?!“
Uslyšíš zaklepání a pak se dveře otevřou. Je tam ten muž, kterého si potkal na chodbě. Dojde k tobě a nevzrušeným pohledem přelétne zmáčeného a spoutaného muže ležícího na zemi. „Šéf posílá dopis.“ Přehodí párátko mezi zuby na druhou stranu a podá ti jednoduchou bílou obálku. „Kdyby něco… víš kde mě hledat.“ Pohlédne na tebe, než se otočí a vykročí k východu ze sklepa stejně nezaujatě jako přišel. „Voda je kdyžtak na dvoře.“ Ušklíbne se přes rameno, než zmizí za dveřmi.
Otevřeš obálku a na složeném papíru je jen jedno slovo rukopisem, který si nedávno měl možnost vidět.
Hlášení „Ne, další vodu už ne! Co po mě ještě chcete?!“ Ozývá se za tebou mužský křik.
| ||