Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Verše: Ariadnina nit
„Čtvrt hodinu by to vydržet mělo,“ odpovím po chvíli.
Krátce zalituji, že jsem krev v jejich žilách nepodržela déle, ale to už bych riskovala, že se neprobudí… a možná by to tak bylo lepší. Snadno bych je mohla dokončit. Když však procházím mezi bezvládnými těly, nakonec dýku zastrčím na své místo. Je to zbytečné, ať už jsou to jenom iluze nebo ne, prostě si musíme pospíšit a najít klenot včas. Kývnu na Ramiela a vyrazíme.
Jako stíny pokračujeme hlouběji do srdce paláce. Přivykáme si rytmu toho druhého. Začínáme bojovat spolu, ne jenom každý zvlášť. V jednu chvíli hodím dýku po muži, který se mu dostane za záda, a on mi to oplatí neméně včasným zásahem, když se na mě sběhnou hned tři naráz. To není ani trochu fér, hoši! Ale my taky nehrajeme fér. Vlastně se dobře bavím. Lidská těla by byla docela zajímavou inovací tréningů… Zachováváme si mnohé z našich schopností, naší rychlostí a síly, a přece cítím, že je to těžší než jindy. Přesně o tolik těžší, aby to bylo ještě zábavné.
„Tamtudy?“ podívám se na chodbu, zrovna když se snažím zavřít dveře skříně, do které jsme schovali omráčená těla. Pod kůží mě začíná svrbět netrpělivost. Nevíme, kam jdeme… a jestli vůbec jdeme správně, ale zároveň nemáme moc jiných možností. Ukazatele k pokladnici nevedou, na cestu se zeptat nemůžeme. „Před dveřmi pokladnice by měly stát stráže, viď?“ zeptám se Ramiela po chvíli chůze.
Na každé křižovatce se zaposlouchám, jestli neuslyším tlukot srdce někoho bdělého. Klidný, avšak ne moc klidný. Při nejhorším o nich budeme vědět dřív než oni o nás, v tom lepším případě by nás mohli dovést až k našemu cíli. A pokud ne, vždycky můžeme pokračovat náhodně. Jednou doleva, podruhé doprava – a tak dál, dokud něco nebo někoho nenajdeme. | ||
| |||
 | Čím že je vydlážděná cesta do pekel...? Ano, pane majordome, přesně tak, z univerzity. Výmluvně si nadhodím brašnu na rameni, div papír nezašustí a nevysype se pár mouder na podlahu. Na to jeho indisponován mě ani nenapadne začít navrhovat, že přijdu později. Naopak. "To budete moc laskav. Počkám." No jistěže počkám, co jiného... jen klid, Benedikte. Jsem tu poprvé a jsem skutečně rád, že jsem nemusel přemlouvat služebné a nebo dokonce testovat odolnost fasády. Je to tady pěkné bludiště, kdo ví, jestli bych dřív já našel Vratislawa, nebo bych byl vynesen v zubech - i kdyby se mi náhodou povedlo najít vhodné pootevřené okno. Ten dům je snad vážně větší zevnitř! Vratislawův pokoj je skvělý, ale přelétnu po něm pohledem jen letmo. A jé... možnost, kterou jsem v úvahu bral jen letmo a neochotně, ale nevěřil jí skutečně, vždyť... pan Sulkowski jen nepochybně šlechtic a gentleman - ale to mu očividně nebránilo sáhnout ke stejným prostředkům, jakými si vyřizují účty otcové s nezdárnými dětmi v Jižní čtvrti. Pořád je ale lepší než jiné a tak k němu přistoupím blíž málem s úlevou. "Bál jsem se o tebe," přiznám. "Když ses ráno neukázal, představoval jsem si kdo ví co se neděje. Na školu se snad raději ani neptej, úplně mi dneska na přednášce vypnul mozek - a protože zákon schválnosti je neomylný," pokusím se usmát, "bylo to zrovna u Greena." Napůl už jsem byl rozhodnutý mu všechno povědět: o svém vidění, obavách, asi-schopnostech, plánovaném testování, prostě o všem - ale když ho vidím, rázem to zavrhnu. Teď má svých starostí dost, a ne malých. Nic by mu nebylo vzdálenější, než tak abstraktní problémky, jako ty moje. A jestli by ocenil, že zdroj jeho potíží vlastně přilétl zvenčí... těžko říct. "Ale to už se dožene, o to nic... teď jde o tebe a o větší věci než jedna přednáška." Spal vůbec? Snad ano. Nejspíš tu běhá jako lev v kleci, výchova se tluče s touhou po vědění, vím přesně, co bych mu chtěl říct, ale... ten pokoj je opravdu hrozně pěkný. Knihovna, za kterou bych dal nevím co, v zimě mu okny dovnitř zaručeně nenasněží a v poledne mu na stole přistál teplý oběd. Já bych na jeho místě ochotně riskoval ztrátu toho všeho, jen abych mohl studovat dál a věnovat se vědě. Ale pobízet k tomu samému jeho... to přece nemohu, nesmím, není zvyklý, netuší, co by ho čekalo. Jakkoli mohu být přesvědčený, že by za to po překonání prvotních obtíží byl rád. "Hrozně mě mrzí, že se k tomu postavil takhle," řeknu neradostně. Bez přemýšlení se vyhoupnu na stůl, u kterého se usadil, úplně jako kdyby to byla jen lavice na univerzitě. Jen se tu nedá tak dobře houpat nohama. "Co budeš dělat? Vratislawe, byl bys naprosto skvělý teoretický fyzik, tím jsem si jistý. Máš to v sobě," hlavně nic neprováděj, Harieli, stačilo! "ale budeš dobrý i ve spoustě jiných věcí..." To mi jde přes jazyk trochu hůř, ale i to je pravda... ach jo. "A některé z nich... by jistě byly slučitelné s otcovou vůlí..." Ach jo! Ale dobré je to, svým způsobem - nestalo se nic, co by nebylo... jednak řešitelné, jednak jsem to nebyl já, kdo mu ublížil. Uvažovat, že by mu udělalo lépe, kdyby o sobě neznal pravdu... snad udělalo, na chvíli. A pak by celý život prožil s bolavou nespokojeností zahryznutou někde u srdce; jen tušené možnosti a nenaplněný potenciál jsou jako pomalu působí jed... "Vážně to tak snadno vzdáš?" vyletí ze mě tentokrát se vší upřímností. | ||
| |||
 | Verše: Toulky palácem Zerachiel Ramiel se jen potěšeně pousměje, když souhlasíš a pak se vydá za tebou. Neslyšně. Nevědět, že tam je, máš pocit, že se po hradbách plížíš sama. Dostaneš se až ke zdi. Skrz malé okénko vidíš pohyb na druhé straně. Opřeš se o zeď a zavřeš oči. Soustředíš se. Tvé smysly nejprve vnímají svět kolem tebe. Vítr, tlumené zvuky z věže, chladný dotyk kamene na tvých zádech. Než se tyto vjemy oslabí natolik, že zůstane jen tlukot srdce, a ne pouze jednoho. K rytmu tvého se přidá sedm dalších. Pouze Ramielovo ani takto nevnímáš. Jako kdyby tam nebyl a nebo žádné neměl.
Pohneš krví v jejich tělech. Stačí trochu zpomalit oběh. Podržet krev, aby se začala motat hlava, než se ozve tlumený pád těla a pak další… a další. Otevřeš oči. Ramiel se opírá o stěnu nedaleko a jen přikývne, když posunkem naznačíš, že je na čase jít dovnitř. Otevřeš dveře a vidíš několik bezvládných těl. Někteří se sesuli u stěny, jiní nebyli tak šťastní a slabost je zastihla uprostřed místnosti. Všichni ale dýchají.
„Působivé.“ Pokývá Ramiel uznale hlavou, překročí jedno tělo a podřepne k druhému muži, který celý pobledlý leží uprostřed místnosti. Dle zbroje to bude někdo výše postavený. „Jak dlouho takto vydrží? Myslím, že až se vzbudí, budou mít docela dost otázek. A my asi trochu problém, ale tak… Aspoň máme důvod spěchat.“ Pokrčí rameny a narovná se. „Raději půjdeme. Dokud máme čas.“ Otočí se a tebe krátce, než se vydá ke dveřím vedoucím dál k paláci.
☩
Jste na jedné z chodeb. Místo je to honosné. Sice bledne ve srovnání se vzletnou architekturou Zlatého města a celkově působí mnohem méně vzdušným dojmem, ale i tak je zde patrné množství ozdobných reliéfů, masivních kamenných oblouků a vytesaných soch. Minuli jste už několik stráží. Díky Ramielovi jste o nich věděli už s předstihem a nebyl tak problém je společně vyřídit, ať už tvými schopnostmi nebo po staru. Ramiel se přizpůsobil tvému nenásilnému postupu a stejně jako ty se snaží nepřátele spíše omráčit. V boji na blízko je efektivní. Překvapivě efektivní. Využívá spíše obratnosti a rychlosti než hrubé síly, ale to ho nečiní nijak méně nebezpečným. Ty však za ním příliš nezaostáváš. S vaším výcvikem a schopnostmi jste jako dva stíny, které si nemilosrdně pročišťují cestu královským palácem. Jedna jednotka… dvě… Těla uklízíte, kam se dá a jen doufáte, že se proberou, až budete mít váš úkol splněný.
Zastavíte se na jedné z mnoha křižovatek. Už poněkolikáté se opakuje stejný scénář. Vlastně vůbec nevíte, kam jdete, ale Ramiel nevypadá, že by tím byl jakkoliv vyveden z míry. Rozhlédne se, aby si ověřil, že je vzduch čistý a pak se si popotáhne bezděčně rukavici. „Hmm, tak třeba… tudy.“ Mlaskne a vydá se sebejistě doprava.
| ||
| |||
| Hra na pravdu a lež Jacob White Hledíš na svého vězně. Stále je mokrý, ale už se mu podařilo chytit ztracený dech. Probodáváš ho pohledem a hledáš jakékoliv zaváhání. Uhnutí pohledem. Nejisté trhnutí mimickými svaly. Cokoliv, co by prozradilo, že ti muž před tebou neříká pravdu.
„Nevím, proč jsem na vás zaútočil. Lekl jsem se. O tajné policii jsem slyšel jen to nejhorší. Nemůžete se mi divit. Prostě jsem… jednal impulzivně.“ … Lež…
„No, trochu ho vylepšujeme. V zadní části výrobny. Všechno nemusí být klasická whisky. Dá se to dobarvit, přidat trochu lihu. Prostě trochu snížit náklady. Nic víc. Zase to musí být pitelný, že? Lidi to stejně nepoznají. Ještě si pochvalují, jak to chutná. Neděláme vlastně nic špatného.“ … Pravda…
„Kenworthy? On… on je majitelem. To je všechno, co vím. Nikdy jsem ho nepotkal. Já jsem jen… obyčejný předák. Nic víc!“ … Lež…
„Cože? Kenworthy je mrtvý?! Ale… ale… Jaké vraždy? Kdy se to stalo? Já jsem nic neprovedl! Jsem nevinný! V tomhle nejedu. Ať už to udělal kdokoliv, já ne. Byl jsem celou noc v destilce a… Weber. Určitě za to může Weber! Tu zlatou věc jsem viděl u něj! Já ani nevím, co to je. Prosím, vždyť musí být jasné, že jsem nic takového nemohl provést!“ … směsice polopravd… V něčem je upřímný, ale máš pocit, že se i přes svou hysterii v jistých chvílích podezřele kontroluje. Možná je to ale jen tím, že přemýšlí a kalkuluje, jak to celé hodit na svého zaměstnavatele.
„Vím… vím, kam Weber v destilce chodí. Nikdo z dělníků tam nesmí. Jestli chcete, zavedu vás tam. Hlavně, ale nahlaste, že jsem v tom nevinně. A že jsem spolupracoval! Ano?“ Upře na tebe naléhavý pohled.
| ||
| |||
| Verše: Zkouška trpělivosti
… pitomec!
Přísahám bohu, tahle zkouška se týká jediného – a tedy toho, jak dlouho vydržím Ramielovi nevrazit. Ještě že na něj teď už nedosáhnu… Zhluboka se nadechnu. Odhodlaně vzhlédnu k hradbám. Jenom chvíli mapuji, kudy bude snadné vylézt a čemu bych se měla naopak vyhnout, než se po nerovném reliéfu zdi vydám nahoru. Nedávám si pozor zdaleka tolik, kolik bych měla. Rychle se přesvědčím, čeho všeho je tohle tělo schopné, a neváhám toho využít. Nepřidržuji se vystouplého kamení, spíše přeskakuji z jednoho vhodného místa na druhé a co nejrychleji stoupám.
Podívám se dolů. Na padající rudý provázek, který každou chvíli odnese závan větru. Nekomentuji to, jenom zlatavýma očima přelétnu hradbu a přesunu se za Ramielem. Stejně jako on se nakrčím. Nebo možná ne stejně jako on, připadám si přitom nešikovně, nejspíše přitom i vypadám nešikovně, ale aspoň netrčím jako rudý trám v temnotě.
„Hmm,“ udělám, když mi pokyne ke věži. Na jazyk se mi už dere námitka; nechat za sebou cestičku krve by mohlo přilákat nežádoucí pozornost, ale znovu si připomenu, kdo z nás je tady odborník na nenápadnost. Já to nejsem, to je nám jasné asi oběma. Pokud to on považuje za nejlepší cestu… věřím mu, i když to touhu mu vrazit zvláštně posiluje. „Tak dobře.“
Prsty nahmatám sadu vrhacích dýk připnutou k opasku a jednu z nich sevřu v ruce. To, že mi chybí schopnost si je prostě vyvolat, nahlas neřeknu. Ale chybí. A jak! Neuspěchaným krokem se vydám ke věži. Teprve těsně u vchodu se napřímím, zády se přilepím na chladivý kámen a zavřu oči. Zaposlouchám se do ticha noci. Chvíli mi v uších zní jenom vítr, ale pak z ticha začne vyvstávat jeden tlukot srdce za druhým. Buch, buch, buch. S lidmi to není těžké, stačí se jenom soustředit. Zpomalit proud jejich krve, až se jim začne motat hlava a zatmívat před očima. Posečkat těch pár vteřin, které přemění nevolnost a nejistotu ve ztrátu vědomí. Napočítám do tří, než pokynu Ramielovi, ať mě následuje, a vejdu do věže, připravena rychlou ranou dýky dokončit kohokoliv, kdo nedal přednost menšímu šlofíkovi. Ale vlastně to nepředpokládám. | ||
| |||
| Za přítelem Benedikt Tskilekwa „Za Vratislawem?“ Pohlédne na tebe pátravě, ale už s takovým despektem jako dříve. Přeci jen působíte docela jako vrstevníci. Alespoň věkově. „Mladý pán je poněkud zdravotně… ehm indisponován, ale pokud říkáte, že spolu pracujete. Předpokládám, že jste někdo z univerzity.“ Padne mu pohled na tvou tašku s knihami, která tomuto celému přeci jen dodává jistý punc věrohodnosti.
„Dobře, zeptám se mladého pána, jestli vás přijme. Počkejte zde.“ A s tím před tebou zavře masivní dveře. Není asi běžným zvykem nechávat návštěvy čekat přímo venku, ale naštěstí pro tebe je počasí dnes příjemné. Chvíli to trvá, než se dveře přeci jen otevřou. Je za nimi tobě už známý muž.
„Mladý pán vás přijme. Máte prý pro něj nějaké velmi důležité studijní materiály.“ Zabodne se do tebe zase ten pátravý pohled, ale vyloženě důkaz po tobě na místě nežádá. Uvede tě dovnitř domu. Otevře se před tebou velká vstupní hala se tmavým dřevěným schodištěm. Na zdech jsou obrazy vyobrazující lidi, které neznáš. Na jednom však poznáš Vratislawa. Je to portrét. Asi ani ne tak starý. Nejvýše rok dva. Vypadá skoro jako tehdy včera, když jste se rozešli v restauraci, jen jeho vlasy působí více upraveným dojmem a také má na sobě formálnější oděv.
„Prosím, tudy.“ Pokyne ti sluha a vede tě schody do patra. Projdete dlouhou chodbou, než se zastaví u jedněch z mnoha dveří. Zaklepe.
„Ano… pusť ho dovnitř.“ Ozve se tlumeně hlas zpoza dveří.
„Prosím, pane.“ Majordomus sáhne na kliku, otevře a pustí tě úslužně dál.
Vejdeš do místnosti, která je rozlehlá. Ne sice jako Heinzova laboratoř, ale rozhodně je tu mnohem více místa, než někdo jako ty nebo Vratislaw potřebuje. Jednu ze stěn lemuje dřevěná knihovna plná rozličných svazků knih. Je zde také pracovní stůl, na kterém jsou nějaké knihy otevřené a patrně rozečtené. U stěny je pak velká postel s vyřezávaným čelem. Vratislaw stojí uprostřed místnosti. Je oblečený v kalhotách, vestě a bílé košili. Působí dosti neupraveným dojmem. Rozcuchané vlasy i poněkud pomuchlané oblečení. Co tě ale zarazí hned je fialovo modrá podlitina, která se mu táhne na lícní kosti pod pravým okem.
„Benedikte? Co tady děláš?“ Vyhrkne překvapeně a dojde k tobě. „Chtěl jsem se ti ozvat, ale nešlo to. Ne po tom, co se stalo včera… Otec je ignorant. Ignorant! Prý mám se školou útrum. To tak… ale… no… možná na tom něco bude.“ Zajede si prsty do rozcuchaných vlasů. „Naštěstí tu teď není. Jinak by tě sem nepustili. Jak… jak bylo na přednášce?“ Zeptá se tě posmutněle a posadí se na židli u svého pracovního stolu.
| ||