Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Aréna A je to tady. Přišla moje chvíle. Po cestě se ještě trochu protahuji, protože moje svaly dostanou velmi brzy pořádně zabrat. Pokud ten kdo je proti mně nepadne po první ráně, ale to se moc často nestává a i když je to pro mě příjemný výsledek tak publikum to většinou moc neocení. Chtějí vidět pořádnou rvačku když už si za to zaplatili. Stejně tak k tomu patří jak nadávky tak i povzbuzovaní. Každý tu má své oblíbence a ty druhé zatracuje. Je to pro mě velmi známý hluk a lehce se usměji když to všechno slyším. Však už mě tolikrát podceňovali abych nakonec jako poslední dokázala stát na nohou. Pak konečně uvidím kdo mi teď bude dělat terč pro moje údery. Kývnutím hlavy pozdravím svojí starou soupeřku. Není to poprvé kdy proti sobě tady stojíme a nejspíš ani naposledy. Většinu zápasů jsme vyhrála já, ale nebylo to vždy lehké, tak uvidíme jak to půjde tentokrát a co si na mě nachystala nového. Ani já jsem nezahálela a mám nějaké své triky schované v rukávu, které na ní mohu vytáhnout. Nejdřív, ale zamávám divákům kolem zápasiště. Jen ať si to pořádně vychutnají. Pak několikrát udeřím pěstmi o sebe a postavím se do střehu. Ruce zvednuté, těžiště uprostřed těla, pozorná, ale uvolněná. Sleduji oči Needle a odhaduji jaký bude její první krok zatím co kolem sebe kroužíme. | ||
| |||
2971.jpg){kind=icon} | Čuba která kouše Vzpomínky na frontu jsem se dlouho snažil vytěsnit. Mluvil jsem o ní nejvíc s otcem. Ten chápal. Časem jsem přišel i na to že není třeba slov. Jen tichého pochopení že noční můry nedají spát a je lepší do noci se sklenkou kvalitního bourbonu sedět v knihovně a zírat na plameny. Nebýt sám ve tmě která vede do prachu zákopů. Stačilo to. Dva veteráni. Možná každý jiné války a jiného věku ale na tom se nic nemění. Válka se nemění. Pak přišel Edgar a jeho nabídka. Vzpomínky se nestaly jen bolestí ale také výhodou. Lidé, které jsem lovil byli šílenci, vrazi a zločinci. Nebyli to ale vojáci. Neuměli uvažovat jako já a zkušenosti a odolnost jim také chyběla. Nejen díky tomu, co se očividně nazývá procitnutí jsem tedy byl unikátní Edgarova investice. Tak jsem si to alespoň rád představoval.
Přemýšlím a sedím ve sklepní místnosti. Zvykám si na zápach a poslouchám rány z průmyslu nad mojí hlavou. Díky tomu je tahle místnost tak dobrá. Nikdo neuslyší křik a nadávky. Vedle sebe mám vědro s vodou, které jsem si přinesl. Naberu si naběračku a usrknu. Únavou a dalšími věcmi vyschlá ústa ocení doušek jako životodárný nektar. Ještě jednou, opatrně ať se mi neudělá zle. Pak vidím že se muž probírá. Natáhnu si zpět šátek a čekám. Zamrká a začne chrlit nadávky. Sedím a klidně je poslouchám. Když skončí vstanu. V ruce mám jeho nůž. Protočím s ním a podívám se na něj.
„To se dalo čekat. Vzhledem k vaší reakci na mou přítomnost ve voze určitě. Dobře. Jsem čuba. Jenže vy jste v mém doupěti. Zkusme to jinak. Nejdřív vám dám ochutnat toho co bude následovat a pak se uvidí, zda zvládnete své názory přehodnotit.“ Stojím mu za zády. Kroutí hlavou, aby na mě viděl. Očekává bolest od čepele nože. Kdepak chlapče. Tohle nebude tak jednoduché. Já nezačínám pomalu. Trhnu židlí a položím ho na zem. Tak abych jí nepoškodil. Nechci, aby měl možnost se uvolnit. Vezmu špinavý hadr, který jsem našel v rohu sklepení. Než se naděje přitisknu mu ho na obličej. Pak popadnu vědro. Bez sebemenšího zaváhání začnu vodu lít na jeho obličej. Tuhle metodu jsem viděl v zajateckých táborech nejednou a při vyslýchání byla vždy velice efektivní i na vojáky. Několikrát jsem jí i sám už prováděl. Půl vědra je pryč když ho chytnu a vytáhnu židli zase na nohy. Servu mu hadr z obličeje.
„Změnil jste názor nebo mám pokračovat. Tohle je teprve začátek.“ Podívám se chladným pohledem do jeho očí které pravděpodobně zažili jednu z nejhorších věcí v životě.
| ||
| |||
 | ... Elke?! Zákon schválnosti, to je věc... on a gravitace, vždycky je na ně spolehnutí. Potřebuju poznámky z poslední hodiny. Neznám tu zase tolik lidí, kterým bych si mohl spolehlivě říct, a zároveň byly dostatečně k něčemu. Jednoho z nich, kterého bych snad požádat mohl, sice zahlédnu, ale když to začnu s neznámým studentem vzdávat, už nemůžu najít ani toho... a Burton jako bonus. Jestli já neměl raději včas prchnout a spolehnout se na učebnici. Nemůže to tam být zase tak špatně. Nenadšený, ale ne příliš překvapený se otočím k tomu otrapovi, a zdvořile přikývnu. "Těší mě, pane Burtone... stačí Benedikte, jsem zvyklý. Pojďte tamhle třeba, touhle dobou je tu vždycky blázinec." Možná bych si měl to příjmení vážně trochu zcivilizovat. Burton je starší než obvyklí poslíčci, co mě občas tahají z postele, když někdo z personálu nepřijde do práce a honem se hledá záskok, určitě jindy vyřizuje důležitější záležitosti - takže tuším, že budu žádán obratem. Ach jo! Dobře, načasování mohlo být horší, z Vratislawa jsem sice mírně běsný, ale ať se děje cokoli, těžko mu ve skutečnosti dokážu pomoct, v nejhorším za ním zaběhnu večer; ale radost nemám ani trochu. Hlavu už mám plnou úvah, jestli se vůbec vracet domů a nebo poběžím rovnou na směnu, a tak mě doopravdy překvapí, s čím se Burton vytasí. "Slečna Krasinski... myslíte Elke?" ujistím se bezděčně. "Ano, byla tam, zdržela se nějakou dobu, ale pak odešla s tím, že dokumenty chce předat přímo panu Heinzovi a vrátí se později." Otevřu pusu a zavřu. Ptát se, jestli je v pořádku, je nesmysl. Vlastně všechno, co bych teď rád vykřikoval nahlas, je hrozný nesmysl. Prsty si zajedu do vlasů v dokonale bezradném gestu. "Počkejte, zkusím alespoň spočítat, kolik bylo hodin... zaskočil jste mě. Byl jsem si jistý, že mě jdete nahnat do práce, tohle je..." Naléhavě se na něj podívám. "Byly ty dokumenty tak důležité, aby ji... ale nikdo přeci nemohl tušit, co nese... Elke by... kdyby ona, přeci ani nedorazí do laboratoře..." Vrazím si pomyslný pohlavek. "Omlouvám se." Nadechni se. Řekni co můžeš, nespekuluj. "Vůbec jsem se nedíval na hodiny. Snad bude vědět vrátný, já bych odhadoval, že odcházela kolem páté." V hlavě mám úplné prázdno. Nějak nosím lidem kolem sebe smůlu. Jeden plán dnešního dne - zeptat se Elke, jestli jí něco říká jméno Nuriel, a tak nenápadně jsem si maloval, že to zvládnu... chtěl jí podstrčit něco malého na usmířenou... můžu škrtnout. Nad souvislostí s dokumenty doopravdy nepřemýšlím, daleko větší strach mám z toho, jaká nebezpečí hrozí v ulicích mladým hezkým dívkám. "Můžu nějak pomoct...? Jakkoli?" Záleží mi na ní mám nejspíš napsané na čele písmeny čitelnými i z protější strany chodby, ale to je tak to poslední, co mě trápí. Co když za to můžu já? Vůbec se nemám pod kontrolou. Měl bych se zavřít někam do sklepa a občas si nechat podstrčit pode dveřmi porci palačinek. Kdo ví, co se jí mohlo v hlavě vylíhnout za nápad. Kdo ví, čeho se týkaly ty dokumenty! Připadám si, jako by mě někdo praštil po hlavě traverzou. Jak může sakra Burton vypadat tak klidný? Taky ji musel znát! | ||
| |||
 | Koželužna Jacob White Rozpářeš polstrování sedaček a nařežeš z něj vhodné, pevné pruhy, kterými pak svážeš svého nového přítele. Zatímco mu poutáš zápěstí k sobě, letí ti hlavou vzpomínky na frontu. Tohle skutečně umí člověka vrátit v čase. Některé věci se ale nezapomínají. Spokojeně ohodnotíš pevnost pout, která je více než ucházející. I kdyby se probral, jen tak snadno se z toho nedostane. Fronta uměla lidi naučit plno věcí. Změnit. Doma se o tom ale příliš nehovořilo. Ani Agnes si neřekl vše, jakkoliv byla chápavým a tichým posluchačem. Některé z těch historek by si raději ani nepřiznával sám sobě. Některé by bylo lepší zapomenout…
Vyšvihneš se na kozlík a práskneš opratěmi. Koně pohodí hlavami a drožka se rozjede. Déšť nepřestává a cítíš, jak ti studená voda stéká za krk a pod těžký plášť, ale není to nic horšího než trocha nepohodlí. Tvůj cestující to za chvíli bude mít mnohem horší.
Projedeš několika ulicemi a dojedeš na místo. Větší budova se tváří jako koželužna a vzduchem se tak nese nepříjemný zápach, který se s touto výrobou pojí. Nejspíše tu toto řemeslo skutečně bude provozováno. Ovšem tebe zajímá sklep, který je pod částí budovy a jenž si měl možnost kdysi osobně vidět. Když si začínal u Edgara, byly ti ukázány mnohé úkryty a důležitá místa ve městě, které jako člen tajné policie můžeš v případě potřeby využít.
Zastavíš s vozem v krytém přístavku, z nějž vedou do budovy jednoduché, dřevěné dveře. Samozřejmě jsou zamčené, ale ty víš, že klíč je schovaný hned vedle za uvolněnou cihlou. Chvíli ji sice hledáš, ale nakonec se ti zadaří. Odemkneš dveře do chodby, kterou zrovna prochází muž. Pracovní kalhoty, špinavá košile, párátko v zubech. Jen se na tebe překvapeně podívá, ale pak, co ukážeš odznak, jen kývne a pokračuje dál svou cestou. Vzduch je čistý. Je na čase přepravit tvůj náklad dolů do sklepa.
Ač je vchod do sklepa prakticky jen přes chodbu, máš co dělat, aby si tam bezvládné tělo dotáhl. Je to skutečně kus chlapa a to, že je jak hadrová panenka, tvým snahám příliš nepomáhá.
Dešťové kapky na tvé tváři nahradil pot, zatímco si ho s těžkým heknutím dostal na židli. Jste ve sklepě. Lomené oblouky a tlusté kamenné zdivo. Skříň s nějakými zásobami. Základní zbraně, oblečení, psací potřeby i nějaké to trvanlivé jídlo. U stěny je stůl připomínající klasické dělnické ponky. Dokonce i některé náčiní je tam naprosto totožné, jiné je více… z medicínské oblasti. Stěny této místnosti musí zjevně hodně pamatovat.
Muž spoutaný na židli chroptí, krvavá slina mu kape na zem, ale vypadá to, že se pomalu začíná probouzet. Vytáhneš rozechvělou rukou krabičku a nabereš opět trochu bílého prášku. Jakkoliv tvé tělo je po dlouhém dni a večeru zbídačené, ucítíš další vlnu energie, která podobné pocity diskomfortu zase rychle zažene do kouta. Tohle bude ještě zábava.
„C..o? Co?“ Mumlá muž neartikulovaně, zatímco zvedne hlavu a snaží se zaostřit na své okolí. Když se mu to povede, jen se na tebe zamračí a trhne párkrát pouty. K ničemu mu to ale není. „Ty hajzle! Co si myslíš, že…“ Rozhlédne se a začíná mu zjevně docházet, kde je. „Nic ti neřeknu. Seš jen policejní čubka. Nic víc! Naser si!“ Tak možná ne. Nejspíš mu asi nedochází, do čeho se ve skutečnosti dostal. To vlastně málokomu, kdo se zapletl s tajnou policií. Příliš reálných historek o vašich aktivitách Jeruzalémem nekolovalo. Ze zjevných důvodů.
| ||
| |||
| Hledaná Benedikt Tskilekwa Rozloučíš se s tím zbohatlickým mladíkem, který na tvou poznámku jen pokrčí rameny. Buďto mu Vratislaw příliš nepřirostl k srdci anebo jen skvěle hraje svou roli sebestředného spratka. Nic dalšího ohledně Vratislawa nevíš a můžeš se jen dohadovat, zda je skutečně nemocný a pokud ano, jestli v tom nemáš prsty tak trochu ty. Pochyby ti víří hlavou stejně jako studenti na chodbě. Vypadá to, že část míří na nějaké další přednášky a jiní se prostě jen baví. Setkávání na akademické půdě je totiž skvělou záminkou k tomu si prostě jen přátelsky poklábosit s přáteli.
Hledáš mezi více či méně známými tvářemi toho studenta z první lavice, když v tom ti někdo zaklepe na rameno. Otočíš se a uvidíš muže ve středních letech. Má na sobě plášť a cylindr. Na první pohled to ale nepůsobí jako oděv vrchních deseti procent, ale odhaduješ ho na nějakého úředníka, nebo někoho ze střední vrstvy. Přijde ti ale lehce povědomý, ačkoliv si ho nedovedeš ani za mák zařadit.
„Pan Tsile.. wa?“ Nakrčí čelo a vytáhne malý papírek, na který zamžourá. Svraští obočí a pak jen zakroutí hlavou. „Tskilekwa… Ehm, promiňte.“ Podaří se mu to vyslovit až na druhý pokus. „Jsem pan Burton, sloužím v domácnosti pana Janssena. Měl byste chvíli, prosím?“ Ano, proto ti jeho tvář přišla povědomá. Musel si ho tam už někdy zahlédnout, ačkoliv jste spolu jistě nemluvili.
Odejdete společně trochu stranou od hlasitého davu. Naštěstí univerzita je opravdu rozlehlá a někdy ti i po době zde strávené stále připomíná bludiště. Není tedy problém tu najít nějaké klidnější místo, kde vás nebude rušit smích a hlasité průpovídky studentů. Zůstanete stát v jedné z chodeb, která vede k laboratořím a servisním prostorám.
„Pane… Ts… No, ehm pane.“ Vzdá další marný boj s tvým netradičním jménem pan Burton. „Potřebuji se vás zeptat, jestli nevíte, kde je slečna Krasinski? Včera se prý s vámi viděla v laboratoři, ale nevrátila se. Měla doručit nějaké dokumenty vašemu nadřízenému, ale ty se také postrádají. Neříkala vám náhodou, kam jde? Rádi bychom vyloučili nějaké nedorozumění, než kontaktujeme policii.“ Hledí na tebe s naprosto neutrálním výrazem jako kdyby se ptal, kde najde místního krejčího.
| ||
| |||
| Další kroky Dobře, ten vůz musel někdo zavolat k destilerii. To je vcelku jasné. Pokud bude třeba najdu ho později. Otázka je, aby později bylo. Na tom teď musím pracovat jako první věc. Je mi jasné že se Edgarovi můj výstup nebude líbit. Jenže to je jeho smůla. Zatím na sebe vše zapadá. Vyšetřoval jsem vraždu a hledal stopy, v zahradě mě přepadli. Zraněný jsem se snažil stopovat vraha. Nepovedlo se snažil jsem zjískat informace v hospodě. Kde taky jinde. Tam vědí hodně. Vrátil jsem se na místo činu a hledal dál. Našel jsem útržek papíru, stopy vloupání a dostal radu od služebnictva. Ta mě dovedla k destilerii. Kdo čekal že muž zareaguje tak agresivně. Já rozhodně ne. Dotknu se mimoděk rozřízlé tváře. To znamená že ho musím vyslechnout. Lva jsem doopravdy zvažoval jako první možnost. Slíbil jsem, že podám informace. Potom co jsem na sebe ale takto upozornil by to mohlo přinést nevhodnou pozornost na to místo ještě víc. Úkryty tajné policie se zdají jako nejvhodnější možnost. Přesto mě tam celkem rychle najde někdo, kdo by se zbytečně vyptával. Na to varianty mám ne ale na to, že mě bude zdržovat od práce. Nic není dokonalého, ale je čas se začít hýbat. Zásoby mé energie ani prášku nejsou nekonečné. Zhluboka se nadechnu a skočím do vozu. Muž je mimo sebe. Dobře. Schovám odznak zpět do kapsy a rozhlédnu se po kabině. Vezmu nůž zaražený do sedačky a několika řezy z potahů uříznu pruhy. Svazovat jsem se učil už v armádě. Důstojníci občas chtěli někoho z nepřátel. Kvůli informacím nebo večerní zábavě. Nikdo neodmlouval. Jen se nikomu nechtělo hlídat za dveřmi, když jedno či druhé probíhalo. Ten křik budil i nejdrsnější muže ve snech ještě dlouho potom. Ke smůle toho muže v bezvědomí jsem nejen hlídal ale také se učil. City stranou ale jeden nikdy neví, co se mu bude hodit. Svážu mu ruce i nohy. Dalším pruhem spojím pouta k sobě, aby se nemohl moc hýbat. Poslední poslouží jako roubík. Spokojeně zhodnotím svou práci a zavřu za sebou dveře. Pak se vyšvihnu na kozlík. Popoženu koně. Nakonec se rozhodnu pro blízký úkryt policie. Bude to alespoň vypadat že se nic neděje. Zachovám se jako hodný pes a budu se tvářit že pánovi nemočím do pantoflů. Pokud vím tak bude mít i přístřešek pro vozy. Tam schovám tělo a dostanu ho do domu nepozorovaně. Tedy alespoň před zraky z ulice. Pak ho posadím na židli hezky ve sklepě, kde je co nejméně slyšet. Než ho proberu dám si ještě dávku. Cítím, jak mé tělo opět přemáhá únava i zranění. Doufám, že bude poslední. Netuším kolik toho ještě snesu. Moc ale ne. Jenže si při přípravě a čekání nemohu dovolit usnout. Pak začne práce. Taková, ze které ani jeden z nás nebude nadšený. Jenže já alespoň budu na správné straně nože.
| ||