Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Sám Benedikt Tskilekwa Stojíte tam a máš pocit, že se svět tak trochu houpe. Tohle bylo nečekané. Očekával si všelico, ale zrovna tohle…
„Ano Elke.“ Kývne Burton souhlasně, když zmíníš její jméno. Pozorně tě poslouchá a sem tam přikývne. Neskáče ti do řeči, ačkoliv to zvládáš tak trochu sám. Drmolíš slova rychle až někdy jazyk nestíhá proud myšlenek, které ti letí hlavou.
„Dobře, říkáte kolem páté. Vrátného se zeptáme. Nemusíte se bát. A neříkala náhodou, kam má namířeno? Proč třeba nepočkala na místě? Bylo by to jistě snazší.“ Čeká na tvou odpověď a pak jen zakroutí hlavou. „Nevím, co bylo v těch dokumentech. V tomto vám pomůžu. Každopádně pan Jansenn postrádá jak dané dokumenty, tak slečnu Elke. Samozřejmě bychom našli rádi především ji.“
Když nabídneš svou pomoc, Burton si tě jen změří pohledem. „Ne, mladíku, myslím, že vy byste se měl soustředit na studium. Pokud ji stejně brzy nenajdeme, předáme celou záležitost policii. Nemusíte se bát, že bychom to podcenili.“ Je patrné, že věří tomu, co říká, ačkoliv o schopnostech policie hledat pohřešované osoby Jeruzaléma si slyšel už i ty a je to úspěšnost hodná loterie.
„Každopádně děkuji za informace. Kdybyste si ještě na něco vzpomněl, co by nám mohlo pomoci, můžete se zastavit u pana Jansenna a říci to někomu ze služebnictva, pokud bych tam přímo nebyl. Děkuji pane… Benedikte. Hezký den.“ Dotkne se svého cylindru a po jistém zaváhání, kudy jít, vykročí chodbou pryč od tebe. Naštěstí pro něj jde správně. Ozvěna jeho kroků každou vteřinou slábne, než se vytratí úplně. Vratislaw tu není. Elke je nezvěstná...
Zůstaneš tam stát sám. Naprosto sám.
| ||
| |||
 | Kapka krve
„… pomoc!“ vyrazím ze sebe.
Zalituji toho takřka okamžitě, když se dveře otevřou a hned se zase zabouchnou. Hlavou mi bouřlivě zavíří myšlenky, ale žádnou z nich se mi nepodaří uchopit. Znovu se zazmítám ve vzduchu. Na otázkou muže odpovím jenom zaúpěním. Kopnu nohou do vzduchu – snad s úmyslem ho trefit. Musím… něco udělat, napovídá mi zdivočelý tlukot vlastního srdce s neochvějnou jistotou. Do nosu mě udeří vůně krve. Té zvláštně nasládlé krve, která voní zlatem, ale jistě je stejně rudá jako ta vévodova.
Musím… něco… udělat…
Musím – se soustředit! Uklidnit se. Přimět se zhluboka nadechnout, to bych měla. Neházet sebou jako můra umírající na okenním parapetu, zoufale třepetající křídly, neschopna se znovu zvednout. Zavřu oči. Stejně jako předtím uprostřed hořících trosek vzducholodi. Z jednoho tlukotu srdce se tam staly dva. Dokázala jsem – Něco jsem tam dokázala, vždyť si to pamatuji, a možná bych něco dokázala i teď, kdybych se jenom dokázala soustředit. Na vůni, na krev, na maskovaného cizince. Ani nevím, o co se přesně snažím. O všechno, o cokoliv. Hlavně ať mě pustí! Hned. Jako bych potáhla za zbloudili rudou nitku na suknici šatů a prudce ji vyškubla.
No tak…
SOUSTŘEĎ SE!
* * * I hear the sound, echoes beneath Angels and skylines meet And I'm straining to reach The light on the surface Light on the other side
I feel the pages turning I see the candle burning down Before my eyes, before my wild eyes
* * *
„Tak teď mi začínají chybět křídla,“ prohodím nevážně ke svému společníkovi, když společně staneme před hradbami. Vyšplhat po nich jistě nebude jednoduché, ale mám dobrou náladu; boj v lidské podobě nabízí zajímavou výzvu. Ruce si založím na bocích a zakloním hlavu. Pousměji se. Na okamžik si očima dovolím vyjet až k hvězdné obloze. Jedno musím Luciferovi nechat, dal si záležet, tohle je… Na výhled ve Zlatém městě to nemá, ale rozhodně bych to nezatracovala. „Dostaneš nás nahoru?“
* * *
„Smaragd z uloženého žezla, dobře.“
S dlaní položenou na srdci se ukloním. Zvědavý pohled mi znovu sklouzne k serafínovi. Napřed jsem z jeho přítomnosti byla nesvá; potkat bratra z prvního kůru je nečekaná čest. Teď už mi však dochází, že bych neměla být nervózní ani tak z usmívajícího se Lucifera jako z věčně zamračeného Kamaela. Tváří se takhle generál vždycky? A měla bych ještě šanci dostat se do jeho jednotky, kdybych tuhle otázku vyslovila nahlas? Raději pomlčím.
„Děkuji, generále,“ pousměji se přeci jenom, odhodlána nenechat se zviklat jeho výrazem. Je to jenom zkouška, ani ne první a jistě ani ne poslední, a koneckonců… zní to zajímavě. Když už nic jiného bude o čem vyprávět. Nebo o kom. Nuriah zezelená závistí. Krátce pohlédnu Luciferovi do očí, než přikývnu. Jsem připravena.
* * *
„A to jsem si zrovna říkala, jestli by s tím nechtěl přijít na cvičiště,“ prohodím. „Působí to velmi opravdově. Až do poslední rány.“ Jenom žertuji, samozřejmě, tohle bych po někom z prvního kůru nikdy nechtěla, ale možnost prožít si jakýkoliv scénář a vyzkoušet jakoukoliv situaci má bezesporu něco do sebe.
Avšak žerty mě dokonale přejdou poté, co se Ramiel rozhodne, že půjde sám. Zamrkám. Myslíš to vážně…? V jednom s ním souhlasím; tohle není druh úkolu, který bych dostávala často. Možná právě proto chtějí vědět, jak si poradím, nebo nás možná zkoušejí, jestli dokážeme spolupracovat. Těžko říct. Jsem anděl krve, probůh. Když už mě někam pošlou, je to, protože tam poteče krev, ale… Klid. Odolám pokušení vynadat Ramielovi do pitomců, i když by si to teď zasloužil, a jenom zatřesu hlavou.
„Krvácíš,“ připomenu mu klidným hlasem. „Jindy bych ti možná dala za pravdu, ale dnes tu jsme v tělech smrtelníků. Musíme spolupracovat. Na,“ zaváhám, „nenápadnost, řekněme, jsi tu odborník ty, ale potřebuješ někoho, kdo ti bude krýt záda.“ | ||
| |||
 | Aréna A je to tady. Přišla moje chvíle. Po cestě se ještě trochu protahuji, protože moje svaly dostanou velmi brzy pořádně zabrat. Pokud ten kdo je proti mně nepadne po první ráně, ale to se moc často nestává a i když je to pro mě příjemný výsledek tak publikum to většinou moc neocení. Chtějí vidět pořádnou rvačku když už si za to zaplatili. Stejně tak k tomu patří jak nadávky tak i povzbuzovaní. Každý tu má své oblíbence a ty druhé zatracuje. Je to pro mě velmi známý hluk a lehce se usměji když to všechno slyším. Však už mě tolikrát podceňovali abych nakonec jako poslední dokázala stát na nohou. Pak konečně uvidím kdo mi teď bude dělat terč pro moje údery. Kývnutím hlavy pozdravím svojí starou soupeřku. Není to poprvé kdy proti sobě tady stojíme a nejspíš ani naposledy. Většinu zápasů jsme vyhrála já, ale nebylo to vždy lehké, tak uvidíme jak to půjde tentokrát a co si na mě nachystala nového. Ani já jsem nezahálela a mám nějaké své triky schované v rukávu, které na ní mohu vytáhnout. Nejdřív, ale zamávám divákům kolem zápasiště. Jen ať si to pořádně vychutnají. Pak několikrát udeřím pěstmi o sebe a postavím se do střehu. Ruce zvednuté, těžiště uprostřed těla, pozorná, ale uvolněná. Sleduji oči Needle a odhaduji jaký bude její první krok zatím co kolem sebe kroužíme. | ||
| |||
2971.jpg){kind=icon} | Čuba která kouše Vzpomínky na frontu jsem se dlouho snažil vytěsnit. Mluvil jsem o ní nejvíc s otcem. Ten chápal. Časem jsem přišel i na to že není třeba slov. Jen tichého pochopení že noční můry nedají spát a je lepší do noci se sklenkou kvalitního bourbonu sedět v knihovně a zírat na plameny. Nebýt sám ve tmě která vede do prachu zákopů. Stačilo to. Dva veteráni. Možná každý jiné války a jiného věku ale na tom se nic nemění. Válka se nemění. Pak přišel Edgar a jeho nabídka. Vzpomínky se nestaly jen bolestí ale také výhodou. Lidé, které jsem lovil byli šílenci, vrazi a zločinci. Nebyli to ale vojáci. Neuměli uvažovat jako já a zkušenosti a odolnost jim také chyběla. Nejen díky tomu, co se očividně nazývá procitnutí jsem tedy byl unikátní Edgarova investice. Tak jsem si to alespoň rád představoval.
Přemýšlím a sedím ve sklepní místnosti. Zvykám si na zápach a poslouchám rány z průmyslu nad mojí hlavou. Díky tomu je tahle místnost tak dobrá. Nikdo neuslyší křik a nadávky. Vedle sebe mám vědro s vodou, které jsem si přinesl. Naberu si naběračku a usrknu. Únavou a dalšími věcmi vyschlá ústa ocení doušek jako životodárný nektar. Ještě jednou, opatrně ať se mi neudělá zle. Pak vidím že se muž probírá. Natáhnu si zpět šátek a čekám. Zamrká a začne chrlit nadávky. Sedím a klidně je poslouchám. Když skončí vstanu. V ruce mám jeho nůž. Protočím s ním a podívám se na něj.
„To se dalo čekat. Vzhledem k vaší reakci na mou přítomnost ve voze určitě. Dobře. Jsem čuba. Jenže vy jste v mém doupěti. Zkusme to jinak. Nejdřív vám dám ochutnat toho co bude následovat a pak se uvidí, zda zvládnete své názory přehodnotit.“ Stojím mu za zády. Kroutí hlavou, aby na mě viděl. Očekává bolest od čepele nože. Kdepak chlapče. Tohle nebude tak jednoduché. Já nezačínám pomalu. Trhnu židlí a položím ho na zem. Tak abych jí nepoškodil. Nechci, aby měl možnost se uvolnit. Vezmu špinavý hadr, který jsem našel v rohu sklepení. Než se naděje přitisknu mu ho na obličej. Pak popadnu vědro. Bez sebemenšího zaváhání začnu vodu lít na jeho obličej. Tuhle metodu jsem viděl v zajateckých táborech nejednou a při vyslýchání byla vždy velice efektivní i na vojáky. Několikrát jsem jí i sám už prováděl. Půl vědra je pryč když ho chytnu a vytáhnu židli zase na nohy. Servu mu hadr z obličeje.
„Změnil jste názor nebo mám pokračovat. Tohle je teprve začátek.“ Podívám se chladným pohledem do jeho očí které pravděpodobně zažili jednu z nejhorších věcí v životě.
| ||
| |||
 | ... Elke?! Zákon schválnosti, to je věc... on a gravitace, vždycky je na ně spolehnutí. Potřebuju poznámky z poslední hodiny. Neznám tu zase tolik lidí, kterým bych si mohl spolehlivě říct, a zároveň byly dostatečně k něčemu. Jednoho z nich, kterého bych snad požádat mohl, sice zahlédnu, ale když to začnu s neznámým studentem vzdávat, už nemůžu najít ani toho... a Burton jako bonus. Jestli já neměl raději včas prchnout a spolehnout se na učebnici. Nemůže to tam být zase tak špatně. Nenadšený, ale ne příliš překvapený se otočím k tomu otrapovi, a zdvořile přikývnu. "Těší mě, pane Burtone... stačí Benedikte, jsem zvyklý. Pojďte tamhle třeba, touhle dobou je tu vždycky blázinec." Možná bych si měl to příjmení vážně trochu zcivilizovat. Burton je starší než obvyklí poslíčci, co mě občas tahají z postele, když někdo z personálu nepřijde do práce a honem se hledá záskok, určitě jindy vyřizuje důležitější záležitosti - takže tuším, že budu žádán obratem. Ach jo! Dobře, načasování mohlo být horší, z Vratislawa jsem sice mírně běsný, ale ať se děje cokoli, těžko mu ve skutečnosti dokážu pomoct, v nejhorším za ním zaběhnu večer; ale radost nemám ani trochu. Hlavu už mám plnou úvah, jestli se vůbec vracet domů a nebo poběžím rovnou na směnu, a tak mě doopravdy překvapí, s čím se Burton vytasí. "Slečna Krasinski... myslíte Elke?" ujistím se bezděčně. "Ano, byla tam, zdržela se nějakou dobu, ale pak odešla s tím, že dokumenty chce předat přímo panu Heinzovi a vrátí se později." Otevřu pusu a zavřu. Ptát se, jestli je v pořádku, je nesmysl. Vlastně všechno, co bych teď rád vykřikoval nahlas, je hrozný nesmysl. Prsty si zajedu do vlasů v dokonale bezradném gestu. "Počkejte, zkusím alespoň spočítat, kolik bylo hodin... zaskočil jste mě. Byl jsem si jistý, že mě jdete nahnat do práce, tohle je..." Naléhavě se na něj podívám. "Byly ty dokumenty tak důležité, aby ji... ale nikdo přeci nemohl tušit, co nese... Elke by... kdyby ona, přeci ani nedorazí do laboratoře..." Vrazím si pomyslný pohlavek. "Omlouvám se." Nadechni se. Řekni co můžeš, nespekuluj. "Vůbec jsem se nedíval na hodiny. Snad bude vědět vrátný, já bych odhadoval, že odcházela kolem páté." V hlavě mám úplné prázdno. Nějak nosím lidem kolem sebe smůlu. Jeden plán dnešního dne - zeptat se Elke, jestli jí něco říká jméno Nuriel, a tak nenápadně jsem si maloval, že to zvládnu... chtěl jí podstrčit něco malého na usmířenou... můžu škrtnout. Nad souvislostí s dokumenty doopravdy nepřemýšlím, daleko větší strach mám z toho, jaká nebezpečí hrozí v ulicích mladým hezkým dívkám. "Můžu nějak pomoct...? Jakkoli?" Záleží mi na ní mám nejspíš napsané na čele písmeny čitelnými i z protější strany chodby, ale to je tak to poslední, co mě trápí. Co když za to můžu já? Vůbec se nemám pod kontrolou. Měl bych se zavřít někam do sklepa a občas si nechat podstrčit pode dveřmi porci palačinek. Kdo ví, co se jí mohlo v hlavě vylíhnout za nápad. Kdo ví, čeho se týkaly ty dokumenty! Připadám si, jako by mě někdo praštil po hlavě traverzou. Jak může sakra Burton vypadat tak klidný? Taky ji musel znát! | ||
| |||
| Koželužna Jacob White Rozpářeš polstrování sedaček a nařežeš z něj vhodné, pevné pruhy, kterými pak svážeš svého nového přítele. Zatímco mu poutáš zápěstí k sobě, letí ti hlavou vzpomínky na frontu. Tohle skutečně umí člověka vrátit v čase. Některé věci se ale nezapomínají. Spokojeně ohodnotíš pevnost pout, která je více než ucházející. I kdyby se probral, jen tak snadno se z toho nedostane. Fronta uměla lidi naučit plno věcí. Změnit. Doma se o tom ale příliš nehovořilo. Ani Agnes si neřekl vše, jakkoliv byla chápavým a tichým posluchačem. Některé z těch historek by si raději ani nepřiznával sám sobě. Některé by bylo lepší zapomenout…
Vyšvihneš se na kozlík a práskneš opratěmi. Koně pohodí hlavami a drožka se rozjede. Déšť nepřestává a cítíš, jak ti studená voda stéká za krk a pod těžký plášť, ale není to nic horšího než trocha nepohodlí. Tvůj cestující to za chvíli bude mít mnohem horší.
Projedeš několika ulicemi a dojedeš na místo. Větší budova se tváří jako koželužna a vzduchem se tak nese nepříjemný zápach, který se s touto výrobou pojí. Nejspíše tu toto řemeslo skutečně bude provozováno. Ovšem tebe zajímá sklep, který je pod částí budovy a jenž si měl možnost kdysi osobně vidět. Když si začínal u Edgara, byly ti ukázány mnohé úkryty a důležitá místa ve městě, které jako člen tajné policie můžeš v případě potřeby využít.
Zastavíš s vozem v krytém přístavku, z nějž vedou do budovy jednoduché, dřevěné dveře. Samozřejmě jsou zamčené, ale ty víš, že klíč je schovaný hned vedle za uvolněnou cihlou. Chvíli ji sice hledáš, ale nakonec se ti zadaří. Odemkneš dveře do chodby, kterou zrovna prochází muž. Pracovní kalhoty, špinavá košile, párátko v zubech. Jen se na tebe překvapeně podívá, ale pak, co ukážeš odznak, jen kývne a pokračuje dál svou cestou. Vzduch je čistý. Je na čase přepravit tvůj náklad dolů do sklepa.
Ač je vchod do sklepa prakticky jen přes chodbu, máš co dělat, aby si tam bezvládné tělo dotáhl. Je to skutečně kus chlapa a to, že je jak hadrová panenka, tvým snahám příliš nepomáhá.
Dešťové kapky na tvé tváři nahradil pot, zatímco si ho s těžkým heknutím dostal na židli. Jste ve sklepě. Lomené oblouky a tlusté kamenné zdivo. Skříň s nějakými zásobami. Základní zbraně, oblečení, psací potřeby i nějaké to trvanlivé jídlo. U stěny je stůl připomínající klasické dělnické ponky. Dokonce i některé náčiní je tam naprosto totožné, jiné je více… z medicínské oblasti. Stěny této místnosti musí zjevně hodně pamatovat.
Muž spoutaný na židli chroptí, krvavá slina mu kape na zem, ale vypadá to, že se pomalu začíná probouzet. Vytáhneš rozechvělou rukou krabičku a nabereš opět trochu bílého prášku. Jakkoliv tvé tělo je po dlouhém dni a večeru zbídačené, ucítíš další vlnu energie, která podobné pocity diskomfortu zase rychle zažene do kouta. Tohle bude ještě zábava.
„C..o? Co?“ Mumlá muž neartikulovaně, zatímco zvedne hlavu a snaží se zaostřit na své okolí. Když se mu to povede, jen se na tebe zamračí a trhne párkrát pouty. K ničemu mu to ale není. „Ty hajzle! Co si myslíš, že…“ Rozhlédne se a začíná mu zjevně docházet, kde je. „Nic ti neřeknu. Seš jen policejní čubka. Nic víc! Naser si!“ Tak možná ne. Nejspíš mu asi nedochází, do čeho se ve skutečnosti dostal. To vlastně málokomu, kdo se zapletl s tajnou policií. Příliš reálných historek o vašich aktivitách Jeruzalémem nekolovalo. Ze zjevných důvodů.
| ||
