Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Přednáška... z čehože? Doslova a do písmene nejsem po přednášce o nic chytřejší než před ní. Jen utahaný, jako bych ji osobně odvykládal a ještě u toho kroužil kolečka po celé aule. Po vyděšeném pohledu do poznámek zjišťuju, že nejlepší by to bylo vytrhnut a začít znovu. Nevím, co jsem si sliboval od takového zkoumání - a proč to nenechal na nějakou méně náročnou hodinu - což o to, bylo to strašně zajímavé a vím teď přesně, koho bych rád poznal víc, jestli jim budu samozřejmě stát za druhý pohled, ale důkaz ničeho to není. Jen dojem, kterému se stále zdráhám doopravdy uvěřit, zatímco cosi ve mně to bere za hotovou věc a rádo by se posunulo v úvahách dál... hrůza tak moc nevědět, na čem jsem, jak zjistit pravdu a jak ji správně otestovat. S věcmi nebo vzorci je to jednodušší, ale lidé...? Se vzorci je to jednodušší kdykoli jindy. "Ano pane, nastuduju," netroufám si ke Greenovi málem ani zvednout pohled. Což... není fér. On podváděl a já abych se plížil kanálama? Ani jsem to nikomu neřekl, co to trochu ocenit, minimálně absencí nějakého... pošklebování? Ale přesně to teď mám chuť udělat - odplížit se. Nejspíš jsem nebyl z dohledu zase tak moc a on teď přesně ví, že jsem úplně v háji. Snad jsem si dobře zapamatoval toho písmáka z první lavice, čím dřív ho odchytím, tím líp, třeba bude ochotný mě to nechat opsat. Ale Vratislaw má přednost, a když je Green vhodně zabavený nešťastníkem, který vypadá přesně tak zoufale, jak já se cítím, div nevyběhnu za asi-Vratislawovým-přítelem. "Zdravím..." Je nejmíň o tři roky starší, oblečený příliš dobře a nadšený z mojí existence ani za nehet. Nerad bych ho popudil a tak na poslední chvíli ještě z neformálního oslovení přejdu do vykání, které by se mu snad mohlo zamlouvat lépe. "Jste tuším jedním z přátel Vratislava Sulkowskiho," řeknu, a kdo ví, jestli i on podle vidění nezná mě. "Měli jsme se dneska setkat," vezmu to proto raději přes nicneříkající výmluvu, "jenže vůbec se neukázal," protože mu přeci nemůžu vykládat nic, z čeho by se mohly vyrojit kdo ví jaké drby, už vůbec ne o rozepřích s otcem, jeho plánech... "Mám o něj tedy jisté obavy... byl bych vám opravdu vděčný za jakékoli zprávy," držím se popruhu svojí tašky, zdvihám k němu hlavu s úsměvem, a... ty zprávy dobré, ano? Ať za tím není nic horšího než domácí vězení, nebo podobně neškodná kratochvíle příliš přísného otce. Samozřejmě těžko říct, jestli měl příležitost něco zaslechnout, ale vždycky mi přišlo, že v Zahradách se drby šíří tak rychle, jako by mezi domy kmitala celá hejna poštovních holubů. | ||
| |||
 | Džentlmen Vera De Lacey Kroužíte po pracovně tak trochu, jako kdybyste tančili waltz. Ty si udržuješ patřičný odstup, zatímco ten maskovaný muž se jej snaží zkrátit. Truhličku tiskneš na hruď a rozhodně se jí nehodláš vzdát, ale příliš možností zde nemáš. Udělá další krok. Ty ustoupíš. Pak se jeho pohled stočí stranou. Na kraji stolu je tam odložený rozložený papír z dopisu z nemocnice. Vezme ho do rukou a přečte si jeho znění. Neměnná maska nedává tušit, co se mu při tom asi honí hlavou.
„Vy se znáte s vévodou…“ Pohlédne na tebe a nechá papír proklouznout mezi prsty a spadnout na zem. Něco ti říká, že tohle nebyla otázka. „Mohl jsem to tušit. Proto celé tohle…“ Rozmáchne rukou po nepořádku v přeházené Philipově kanceláři. „Začínám mít pocit, že se váš manžel už nevrátí, že?“ Nakloní hlavu lehce na stranu a udělá další krok.
„Nepotřebuji vaše zlato ani peníze. Kdybych je chtěl, už bych si je vzal. Tak trochu jsem doufal, že se tu nebudete takto ráno motat a budete vyspávat do oběda jako každá druhá ženuška tady v Zahradách, ale trochu jste mi to zkomplikovala, lady. Víte, trpělivost není mou silnou stránkou a některé věci nesnesou odkladu.“ Udělá další krok a prstem při tom přejede po hraně stolu, kolem kterého teď kroužíte.
„Džentlmen? Ts, vy mi ale lichotíte. Ale ne... Bohužel pro vás… “ Zastaví se a pohlédne na tebe nehnutě. „… nejsem vůbec džentlmen.“ Natáhne ruku tvým směrem, jako kdyby se tě chtěl na dálku dotknout, když v tom ti krabičku z rukou vyrve neviditelná síla. Jako by se zpoza masky na okamžik v otvorech pro oči cosi zlatě zablesklo. Je to tak nečekané, že to s tebou smýkne dopředu a ty padneš na všechny čtyři. Tvé reakce jsou díky únavě také zpomalené, takže ti chvíli trvá pochopit, co se vůbec stalo. Muž na tebe jen krátce shlédne, truhličku držíc v rukou, než se beze slova otočí a vykročí směrem k oknu.
| ||
| |||
| Jen týden Delilah Blair Flanagan Co horšího by se mohlo stát… Usínáš s touto myšlenkou a propadáš se do nevědomí. Nejsou zde sny, nic. Jen svět na chvíli zhasne, než opět otevřeš oči. Stále je tu šero. Za dveřmi už tě čeká tác s jídlem. Překvapivě to vypadá o poznání lépe, než tvé běžné menu zde na této cele. Nějaké maso, brambory a dokonce i silný vývar. Těžko říct, kdo v tom má prsty, ale byla by škoda něčím takovým pohrdnout. Ne, že by si na to měla vyloženě chuť. Je ti zle. Cítíš se slabá a cítíš tíhu na hrudi, jako kdyby ti na ní sedělo něco, co ti znemožňovalo se pořádně a bezbolestně nadechnout.
Musíš vstávat pomalu. Tělo se ještě ze ztráty krve rozhodně nevzpamatovalo, a tak jsi za každý prudší pohyb potrestána závratí. Sem tam ti v zorném poli vykvete černý květ, ale naštěstí neomdléváš. Můžeš se najíst, pokud chceš, ačkoliv to pro tebe bude výkon dne. Tělo se klepe zimnicí a máš pocit, že vše kolem tebe je ledové. Kašel, který rezonuje tvým tělem, také nezní dobře. Vůbec nezní dobře.
A čas běží.
☩
Více spíš, než bdíš. Posledních několik jídel, jakkoliv vonících, tě už nepřimělo vstát z postele. Neměla si na to síly. Tvůj stav se začal zhoršovat. Moc dobře si to cítila, ale nemohla si s tím nic dělat. Ne tady na tomto místě.
„Už nějakou dobu tady jen tak leží.“ Slyšíš mužský hlas, ve kterém poznáváš Sturgese.
„Hmm, vypadá to na zápal plic. To se stává. Nedá se s tím nic dělat.“ Odpoví mu nevzrušeně ženský hlas, jistě jedné ze sester.
„A Fernsby nic neříkal? Neměli bysme ji třeba… přeložit někam jinam? Nebo nasadit nějakou léčbu?“
„Ještě jsem ho o tom neinformovala, ale… nevím, jestli to k něčemu bude. Podívejte se na ni. Ta už má před sebou tak pár dnů. Týden, když bude mít smůlu.“ Odpoví zřízenci suše sestra a položí ti ruku na čelo. Je ledová.
„Tak ale mohli bychom ji alespoň přemístit na ten druhý pokoj. Jestli to bude jen pár dnů, tak ať… No, víte, jak to myslím.“ Zaváhá Sturges a chvíli je ticho, než sestra opět promluví.
„To ano… mohli. Máte pravdu. Víte co, přeneste ji tam. Já o tom celém informuji otce Fernsbyho. Poslední dobou vypadá dost zaneprázdněn.“ Odpoví mu a uslyšíš její vzdalující se kroky. Oči se ti opět unaveně zavřou.
☩
Cítíš, jak tě někdo pokládá do postele a zastýlá teplou peřinou. „Měla byste zkusit něco sníst. Jinak se z toho nedostanete.“ Položí Sturges na stůl vedle tvé postele tác s jídlem a horkým čajem. „Máte tam také nějaké prášky, co mi dala sestra. Prý proti bolesti… Já už musím jít.“ Pohlédne na tebe krátce, než se otočí a opustí tě. Svět kolem je stále poněkud rozmazaný, ale poznáváš to zde. Je to tvůj známý pokoj, kde si strávila týden svého pobytu díky Fernsbyho ne tak nezištné štědrosti. Na nočním stolku u hlavy ti svítí lampa a je na něj položená miska s polévkou, kalíšek s nějakými prášky a hrnek s horkým čajem. Jakkoliv je to blízko, zdá se to teď až nedosažitelně daleko. Cože to říkali? Maximálně týden?
| ||
| |||
| Přednáška z matematiky Benedikt Tskilekwa Sedíš v lavici a posloucháš přednášku. Tedy, alespoň se tak tváříš. Tvá mysl i soustředění bloudí mezi úvahami a snahou se soustředit na ostatní. Trvá to a je to samý pokus omyl. Skoro už to začínáš vzdávat, než se přeci jen dostaví podivný pocit. Je to celé zvláštní, nevidíš žádné světlo, obrazy a ani neslyšíš v hlavě něčí myšlenky. Někteří studenti ale tvou pozornost přitáhnou více než jiní. Prostě jsou zajímavější. Netušíš ale, proč tomu tak je. Támhle ten mladík v první lavici, co tak zuřivě zapisuje už kolikátou poznámku. Anebo tam ten, který hledí z okna a pohupuje obratně perem mezi prsty, absolutně nedávajíc pozor na to, co se vám zde profesor snaží vysvětlit. Podobně jako ty. Jejich myšlenky číst nedokážeš, ale cítíš, že je u nich možnost… volby?
„Tak a do příště si nastudujte kapitolu devět. Praktickou část si vyzkoušejte sami. Na další hodině dostanete pár příkladů k procvičení, tak to nepodceňte.“
Ani nevíš, jak ale hodina skončila. Pohlédneš na papír před sebou a s hrůzou zjistíš, že tam nemáš nic než jen pár nesmyslných poznámek. Za to na tabuli, to je jiný příběh. Máš pocit, že je více bílá než černá. Pan profesor se dnes asi docela rozvášnil a nejspíše už i něco smazal, protože nejsi absolutně schopen chytit nit toho, co se tam v řeči rozmanitých matematických symbolů odehrává. Je to jako otevřít knihu uprostřed. Velmi složitou knihu. Naštěstí další přednáška z matematiky je až za tři dny. Snad to tedy nějak doženeš.
Ostatní studenti se začínají zvedat, brát si své věci. Pár opozdilců ještě dopisuje rychle poslední poznámky a fouká na papír, aby inkoust rychle zaschnul. Energie z mnohých pohledů po přednášce vyprchala a vidíš i několik, kteří se tváří vyloženě nešťastně.
Tvůj objekt zájmu, ten sebevědomě se tvářící mladý šlechtic, se už také zvedl a vykročil ke dveřím. Musíš si tedy pospíšit, aby si ho co nejrychleji dohnal.
„Tskilekwo, počkejte. Týká se to i vás.“ Zvýší hlas profesor Green, když kolem něj spěcháš z auly. „Doufám, že jste si dnes psal dobré poznámky. Tahle kapitola totiž není v učebnici zrovna ideálně vysvětlená, jak jsem vás ostatně varoval.“ Vidíš, jak se pobaveně pousměje a pak se posadí na židli, zatímco k němu přijde další student a začne se na něco horečnatě vyptávat. Nemáš ale času nazbyt. Tvůj spolužák už zmizel za dveřmi. Vydáš se tedy za ním.
„Hmm? Potřebuješ něco?“ Otočí se na tebe mladík a sjede tě poněkud skeptickým pohledem. Kolem vás proudí studenti, ale nikdo vám nevěnuje příliš pozornosti. Vratislaw nikde není, jak už si tak trochu čekal. Profesor Paul Green 
| ||
| |||
 | Čest džentlmena zloděje?
Při pohledu na maskovaného cizince se mi rozbuší srdce. Napůl jsem doufala, že se mi to zdá. Že mi i tentokrát odpoví leda kapky deště bubnující na parapet pod otevřeným oknem a zakreslující tmavé tečky na krásné dřevěné parkety. Uchopím zlatou skřínku do rukou a přitisknu si ji na hruď, jako bych ji byla ochotna chránit vlastním životem… a já… možná… jsem? Závisí na ní mnoho. Můj život. Všechno, co bude následovat. Buďto mi koupí vévodovu pomoc, nebo mě pošle rovnou do vězení. V tom lepším případě. Nemůžu o ni přijít, prostě nemůžu. Přišla bych o všechno. Ohlédnu se ke dveřím. Výmluvný to pohyb očí, který mu nemohl uniknout, ale pak se přinutím podívat na něj. Jediné, co mě drží na místě, je vědomí, že je rychlejší.
Je to zvrácený tanec. Když on udělá krok vpřed, já udělám krok vzad. Když už se zády málem dotýkám knihovny, udělám krok do strany jako v tanečním sále a dostanu se tak na druhou stranu stolu. Nemyslím si opravdu, že by to pro něj byla opravdová překážka, kdepak; jenom se nechávám vést tím tenounkým hláskem v mé hlavě, i když vím, že přesně to nesmím. Teď není vhodná chvíle krčit se v rohu jako vystrašené venkovské děvče, teď musím na něco přijít.
„Pane!“ vypálím, aniž bych dopředu věděla, co chci říct. Znovu zacouvám. Možná, kdybych se dostala až ke dveřím, podaří se mi poslepu nahmatat kliku a otevřít je. Možná. Nespoléhám na to, snad se jenom pokouším koupit si čas, aby mi někdo přišel na pomoc, nebo – nebo? Nevím. V hlavě mám prázdno. Celou svou pozorností, vším, co mi po té těžké a dlouhé noci zbylo, se upínám na muže přede mnou. „Jestli víte, co je ta schránka zač, pak víte, že vám ji nemohu dát. Prosím. Zdáte se být džentlmen, přece byste… neublížil bezbranné ženě,“ další krok vzad. „Co by udělalo šťastným vás? Vezměte si cokoliv jiného. Peníze. Zlatých cihel, kolik unesete. Slibuji, že vás v tom případě nebude nikdo pronásledovat. Můžete odsud odejít, jako by se nic nestalo.“ | ||
| |||
 | Hodiny před zápasem Rozloučím se s Dianou a od jejího domu to vezmu nejkratší cestou rovnou k Ezrovi do arény. Vyřídila jsem všechno co jsme měla rozdělaného a nyní se mohu soustředit jenom a výhradně na následující události. Nebyla jsem pryč ani moc dlouho a už se zase vracím. Celá budova je nyní docela tichá. Není tu moc co na práci, ale večer to bude vypadat zcela jinak. Bude tu halas, bude to tu vřít a bude to tady tělo na tělo krve chtivých občanů. Už se na to docela těším, ale ten klid tady mi právě teď nevadí. Ty chvíle než to celé vypukne mám také ráda. To očekávání, stupňující se napětí a svaly třesoucí se už na akci. Ba chvilku se zastavím na ochozu a podívám se do arény. Vzpomínám na boje, které jsem tady měla a představuji si další, které mě ještě čekají. Nakonec se odvrátím a projdu zadem na dvůr. Kromě spousty harampádí je tady i plácek na kterém se dá cvičit a čas od času si tu i trochu zaskotačit mezi zápasy. Odložím si a začnu se protahovat než se pustím do své obvyklé sestavy cviků za zahřátí abych se pak pustila do stínového boje. Projdu si všechny své oblíbené údery a chvaty několikrát dokola. Čas plyne rychle a než se naději je pomalu čas se jít chystat. Mám ještě dvě hodiny než to vypukne, takže se opláchnu u sudu s dešťovou vodou, dám si něco lehkého k jídlu a jdu si zabrat lavici do odpočívárny než se tam přiženou další bojovníci. Pak už jenom stačí vyčkat až zavolají moje jméno a budu moci nastoupit. | ||
| |||
2971.jpg){kind=icon} | Zadostiučinění Nebudu si nalhávat že se mi s každou ranou a křupnutím víc nerozšíří úsměv na tváři. Možná bych ve slabší chvíli i přiznal že jsem něco takového už sakra potřeboval. Někdo ve mně sice hlodá červíček pochybností, jestli jsem to nepřehnal, ale ať jde do háje. Ten zmetek mě chtěl zabít a zaslouží si každou ránu. To, co přijde potom co se vzbudí bude pro něj mnohem horší. Mnohem, mnohem horší.
Celou dobu jsem přemýšlel, zda je vozka jeho komplic a vrhne se na mě taky nebo jen nevinný člověk kterého najal, aby ho někam dovezl. Jeho výraz a úprk mě přesvědčí že druhá varianta je ta pravděpodobnější. Když seskočí z kozlíku pustí k podlaze bezvládné tělo mého... svědka. Vyskočím otevřenými dveřmi na ulici. Nohy mi div nepodklouznou po mokré dlažbě. Chytnu se boku drožky a zakřičím za ním z plna hrdla.
„Stůjte. Jsem od policie Nového Jeruzaléma a potřebuji s vámi mluvit! Pokud nezastavíte budete mít vážné problémy. Vraťte se sem!“ Moc dobře vím, jak vypadám. Bledý, rozseknutý šátek mi visí na tváři i kabát skrápí čerstvá krev. Zápasem pocuchané vlasy mokré od deště. V ruce svírám pistoli se zkrvavenou rukovětí. Nemířím na něj ale. Doufám že ho, ale výkřik zastaví. Pokud ne zase tolik se toho neděje. Možná ani není důležitý. Možná ho budu schopný najít podle toho kde si ten vzadu drožku objednal. To z něj dostanu, stejně jako spoustu dalších věcí.
Zajímalo by mě, kolik pozornosti jsme na sebe přilákali. Nechci, aby mě někdo poznal. Neměl by ale. Ušpiněný a vyčerpaný moc Jacoba Whita ze Zahrad doopravdy nepřipomínám. Oblečení jen podtrhuje že ke šlechtě nepatřím. Nadechnu se a podívám se na ležící tělo. Kolik mám času, než se začne probírat. Docela dost. Přesto ho chci co nejrychleji svázat a narvat mu roubík. Pak vymyslet místo kde si promluvíme. Na tváři se zase mihne úsměv. Natáhnu ruku a upravím si šátek tak aby co nejlépe zakrýval spodní část obličeje. Nechci, aby mě někdo poznal. Doopravdy ne. Pak mi dojde že se vozkovi nemám, jak identifikovat. Odznak vypadl při prvním úderu. Dívám se po podlaze, a nakonec zachytím odlesk. Sehnu se a seberu ho. Dobře. Edgar by mě doopravdy nepochválil, kdybych ho ztratil. Tak co rozhodl se ten posera přijít nebo prchá ulicí dál?
| ||
| |||
 | Střípky v nás Sturgesova tichá slova se ve mna na chvíli zaseknou a vzdme se ve mne vlna rozporuplných emocí. Jedna má část... To ví. O kolik snadnější by bylo zavřít oči a uniknout už navždy z této noční můry? Ale kam? A... Co by se se mnou stalo? Mysl mi na chvíli nabídne pohled na zohavené tělo vrchní sestry. Z té představy je mi úzko... Chci žít... Chci... Chci se dozvědět víc, chci znovu kráčet po ulicích Zlatého města. Upínám se k tomu přání - myšlence prostupující vše. Ah, Stugesi... Kéž bys jen tušil... Tklivá pomalá melodie konejší, kolébá podobna náruči pohupující novorozencem, proniká do každého koutku a skuliny setmělého domu. Můj svět se utápí ve tmě za zavřenými víčky, zatímco prsty kloužou po strunách a rozechvívají tělo nástroje. Nechávám se unášet tóny a nic víc pro tu chvíli neexistuje. * * * Nocí se rozléhá klid a mír ukolébavky tišící rozjitřené myšlenky, ponoukající ke chvíli odpočinku všechno živé v dosahu. Zpívám, když kráčím ulicí s Kamaelem po boku a za námi zůstává jen prázdné ticho. Podívám se po něm a úsměv na jeho rtech mě zahřeje více než zlatá záře opaleskující nad naším domovem. Je to kacířská myšlenka, přesto si ji na okamžik podržím a ponechám než od něj odvrátím pohled. * * * Je to právě Kamaelovo ujišťování, které ve mne rozechvívá nevyřčené obavy jako když nervózně drnkáte nehtem o napnutou strunu. Přemýšlím, koho se nyní snaží o tom přesvědčit - zda mne nebo sebe. "Věřím," smířeně kývnu hlavou a pohledem zalétnu k nekonečné oblačné pláni. Na místo dalších slov se jen pousměji, zpoza rtů mi na okamžik vybublá krátké uchechtnutí. Ano, co horšího by se mohlo stát... * * * Nijak se Sturgesovi nebráním, v jeho náruči visím zplihle podobna rozbité hadrové panence, kterou dítě mrsklo do kouta a objevila ji až chůva při úklidu. Zamrkám, cítím se v tu chvíli dezorientovaně, trvá mi pár úderů srdce než si uvědomím, kde to jsem. Husté vše pohlcující šero a nepřívětivá zima prokousávající se tělem. I postel je studená, tvrdá. Zůstanu ležet přesně tak, jak mne Sturges položí, mělce dýchám a z toho pohybu se mi lehce točí hlava. | ||
| |||
| Pokušitel (ale jen trochu a v mezích slušnosti, samozřejmě) S plným žaludkem se usíná dobře a naštěstí nejsem tak nepříčetný, abych si nepověsil a nevykartáčoval šaty na zítřek. Je to bída, už abych pomalu začal uvažovat nad novými. A taky nad novou přikrývkou, když jsme u toho, jestli on ten vzduch zvenčí nezačíná být až moc svěží. Měl bych zítra s sebou vzít knihy, které už nepotřebuju, a odnést je do antikvariátu poblíž univerzity, tam půjdou na odbyt snadno, a když je nechám do komise, dostanu víc... jenže je tak těžké se s nimi loučit... Když se však otvorem ve střeše dívám na hvězdy, a bezděčně si promítám i ty neviděné do černoty doškových tašek a skládám patřičná souhvězdí, praktické záležitosti jdou stranou a nejde nepřemýšlet, jakým nejvhodnějším způsobem zahájím svůj průzkum; ale stále víc také uvažuju nad vztahem mezi Harielem a sebou. Mysl kolem různých možností krouží mimořádně opatrně, protože vjem zosobnění byl tak neuvěřitelně intenzivní... ale začít si namlouvat, že jsem anděl... copak někdo příčetný vůbec věří na minulé životy...? Chtěl bych to umět pustit z hlavy, napřed se musím ujistit, že jsem vůbec nějak působil a nebyla to náhoda, ale nejde to, zoufale to nejde. Je to příliš úžasná a velká a nebezpečná věc. Jestli vůbec... třikrát uá. Ráno mám stejné štěstí jako večer, podaří se mi domem proplížit bez toho, aby mě zastihla Malachi a nebo někdo další, kdo by si chtěl povídat a hlavně vytáhnout ze mě pár drobných. Je to vážně bída. Vysvětlit jim, že vzdělávat se má smysl, že víc peněz už dávat nemůžu a vzít další práci taky ne, se začíná stávat nadlidským úkolem. Možná najednou řešitelným... že...? Za tu myšlenku se stydím skoro celou cestu do školy. To by bylo tak špatné na tolik způsobů! A tak omamně příjemné... přemýšlet o tom můžu, dovolím si nakonec, protože ono se tomu dá vyhnout dost těžko. Stejně jako když si kupuju mandlový pletenec v pekárně cestou. S datlemi nic neměli, škoda. Nebo možná dobře, neb se nakupuje podle ceny a ne podle chutí získaných ve snech. Kdybych jí vnukl, že už jsem platil... šlo by to? Potřeba si to vyzkoušet je nesmírná. Ne abych ji ošidil, to ani náhodou. Ale hrozně by mě to zajímalo. ... a že jsem to mohl zkusit a peníze nechat na pultě, mi dojde, až když jsem dávno pryč. V aule si najdu místo, kde nebudu moc dobře vidět, a ještě se šikovně posunu, abych seděl za dvojicí dobře rostlých mladých mužů v kvalitních oblecích. Tohle místo je úžasné, miluju dotyk do jemna ohlazeného dřeva a tu zvláštní vůni ve vzduchu, která jako by se kolem mě s útěchou ovíjela. Nezáleží na malichernostech... jenom na vědění. Na pokroku. Cestě vpřed. Ovšem je smutnou pravdou, že Green se povznášet odmítá a upřímně mě nesnáší - a když se nad tou naší trapnou epizodkou zamýšlím, tuším, že i za ní se skrývá Hariel. Třeba ta schopnost vůbec není má, jen se na mě nějak... ehm, nalepil... vždyť já se u Greena docela určitě o nic nepokoušel... Dívám se na tabuli a dumám, jestli jsou studenti mimořádně vhodný, nebo naopak mimořádně nevhodný objekt mého průzkumu. Jejich mysli by byly jistě přístupnější. Ale většina z nich je z dobře situovaných rodin, dosah by byl velký a ovlivnění možná trvalé, snad bych si měl najít pro začátek nějaké staříky... Posloupnost se nazývá konvergentní, pokud má... začnu psát na úplně špatné místo poznámek a soustavou šipek se přesunu o kousek dál. ...vlastní (reálnou) limitu A... Je dobré, nebo špatně znamení, že tu Vratislaw není? Přestanu hledat jeho a prozkoumám zátylky, profily a tváře kvůli některému z jeho bližších známých. Ha, tamhle vpředu, jak on se jmenuje, vtělení sebevědomí a účesů moderních tak, že má zaručeně vlastního holiče a tlupu špehů - hned po přednášce za ním zaběhnu, snad bude něco vědět. Znovu se zadívám na tabuli. Dobré, zatím všemu rozumím. Jen si dávám velký pozor, abych na Greena zvlášť nemyslel, představuju si mezi námi tlustou skleněnou zeď a pro jistotu se na něj ani nedívám. Hlavně už žádné incidenty. ... ale třeba bych mohl zatím zjistit, jestli lidi kolem sebe nějak... vnímám? Harriel přeci cítil, jestli je v nich potenciál, nebo jen hromada slámy, ve které se každá dobrá věc ztratí. Uměl bych je cítit i já...? Většina je tady vážně chytrá, mělo by to jít snadno! Nevím sice přesně jak na to, jestli mám svou mysl nějak rozprostřít, otevřít, zpřístupnit... ale je ti jasné, Benedikte, že máloco je náchylnější na nějaké namlouvání si a autosugesce, než takovéhle pokusy o pasivní vjemy... to je jedno, stejně to zkouším. Zkoumám, hledám způsob, snažím se obléct do způsobu, jakým to cítil Hariel. Jen bych se nerad propadl stejně hluboko jako on, kdy pro tu hromadu vjemů a úvah o lidech občas pomalu nevěděl, co se kolem děje. | ||
| |||
| Host do domu Vera De Lacey Neznámý hlas tě překvapí. Otočíš se a uvidíš vysokou zahalenou postavu. Na hlavě má kápi a je oblečený v tmavém, dlouhém kabátu, který halí většinu jeho těla. Jeho tvář nevidíš. Je ukrytá za zdobenou, koženou maskou. Na moment se ve světle zpoza ní zableskne záře odražená od jeho očí, než udělá krok tvým směrem a roztáhne ruce v mírumilovném gestu, jako kdyby se ti chtěl uklonit. I na tom krátkém pohybu je patrné, že se pohybuje pružně jako kočka na lovu a tiše. Nezvykle tiše.
„Myslím, lady, že představení dnes ráno s prominutím vynechám. Omluvte mé způsoby. Mám za sebou skutečně dlouhou noc a už bych to měl brzo rád z krku. Víte, spánek potřebuje každý. Překvapivě i já. Buďte ke mně milosrdná. Přece mi nebudete dělat problémy?“ Jeho hlas je hluboký a svým způsobem uklidňující, jakkoliv se to k neznámému zahalenému vetřelci příliš nehodí. Zastaví se a hledí na tebe, než mu pohled sklouzne na zlatou skříňku.
„Váš manžel má skutečně specifický vkus na sběratelské předměty. Škoda jen, že se ho tak úplně netýkají. Jistě mu ale taková drobnost nebude chybět. Má tu svou spanilou ženu a spoustu... zlatých cihel, jak tak vidím. To nejednoho muže udělá šťastným.“ Udělá další krok a jeden z papírů mu zašustí pod botou.
„Tak mladá a už hledá dopisy od milenek? Nebo snad od milenců?“ Máš pocit, že v jeho hlase zní pobavení. Zůstane stát na místě pár metrů od tebe. Vítr proudící sem otevřeným oknem povlává cípy jeho pláště i rozházenými papíry, zatímco za okny dál bubnuje hustý déšť. Na chodbě je ticho. Jste tu jen vy dva. Alespoň zatím.
„Tu skříňku, prosím.“ Natáhne ruku v černé rukavici. „A prosím, nepokoušejte se volat o pomoc. Musel bych vás umlčet, a to by se vám jistě nelíbilo.“ Teď už v jeho hlase není ani stopa po pobavení jako před chvílí. Je ti jasné, že to myslí smrtelně vážně.
„Takže… lady De Lacey… Prosím… Tu skříňku.“ Sklopí hlavu a rozevře dlaň. Maskovaný muž
| ||
