Andor.cz - Dračí doupě online

Choulím se na posteli pod dekou a při každém nádechu cítím ostrý drát stahující svoji smyčku. Odhodlání a vůle, kterými se mi povedlo přimět zvednout se a vpravit do sebe aspoň trochu jídla, už jsou dávno pryč. Sotva se zvládnu převalit na druhý bok a udržet aspoň chvíli oči otevřené. Budím se zbrocená ledovým potem se zuby jektajícími v návaly zimnice, někdy naopak cítím, jak celá hořím a tělem otřásají záškuby dávivého kašle. Takové to je, cítit na jazyku vlastní smrt? Dosud jsem o tom jen četla, ale žádný řádek kterékoliv knihy, která mi prošla rukama se nedal srovnat s tím, jak jsem se doopravdy cítím. Co prožívám.

Občas mám pocit jako bych viděla v rohu své cely stát Bartholomewe. Shlíží na mě z vrchu a usmívá se. Šeptá mi do ucha, že si za to všechno můžu sama, že jsem se měla spokojit s tím, co jsem měla. Že jsem měla poslouchat a vážit si toho, jakou má můj život cenu. Bez něj už nejsem nic. Někdy jako bych koutkem oka zahlédla i Fernsbyho. Jeho chladný pohled. Semknuté rty. Nemluví, ale jako by říkal to samé. A občas... V posledních dnech... Stojí tam Dumah. Smutně se usmívá a brouká tiše melodii, po které se mi zavírají víčka a vše se utápí ve vzduchoprázdné temnotě. Je to jako vznášet se uprostřed temného oceánu, bezvládne, drcena ze všech stran tlakem nedovolujícím dýchat... A přitom nezemřít.

Nevím, co z toho je horší.

* * *

Matně vnímám rozhovor nad sebou samou, který mne vytáhne z dřímot. Odtažitý hlas sestry, studený a mrazivý stejně jako její dotek, se mi zarývá do mysli. Ta slova, kterými tak snadno a lehce zhodnotí můj stav a podobna soudci vynášejícímu rozsudek i ona rozhodne. Sedm dní, nejvýše. Sedm dní, než to moje tělo vzdá a já vydechnu naposledy. Jakmile to řekne, nejsem schopná se soustředit na nic jiného. Mělo by se mi možná ulevit, ale neděje se tak. Necítím... Necítím vůbec nic. Jen prázdno a únavu.

Nejdříve... Nejdříve jsem se utěšovala tím, že mne Fernsby potřebuje. Zvrácená útěcha, přesto to dávalo mému životu aspoň nějakou pochmurnou hodnotu a smysl. Ovšem čím hůře mi bylo... Tím více mi docházelo, jak moc jsem se spletla. Tohle byl konec. Delilah... Ta aspoň dostala náhrobek na hřbitově Rosehill. Angela zemřel na zápal plic v zatuchlém pokoji a ztratí se. Nikdo si nevzpomene, nikdo ji nebude hledat. Slyším kroky, silueta sestry zmizí z mého zorného pole a já se pohroužím zpátky do spárů černého těžkého spánku.

* * *

Mžourám zarudlýma skelnýma očima na Sturgese. Co to dělá? Pootevřu suché rty, ale místo otázky se jen rozkašlu. Malátně sleduji, jak pokládá na stolek vedle mé hlavy tác a dává mi instrukce. Nečekala jsem, že ze všech lidí na světě bude on ten jediný, ve kterém na sklonku života uvidím světlo. Dohnaly ho snad výčitky svědomí? Nezáleží na tom. Ležím bezvládně ještě nějakou dobu poté, co opustí místnosti a snažím se přesvědčit, že má smysl to aspoň zkusit.

Všechno mě urputně bolí a ruce se mi třesou, když se snažím vytáhnout do sedu. Hlava se mi točí a další záchvat kašle mi vžene do očí slzy. Sedím v předklonu, ztěžka oddechuji a jsem jen kousek od toho se opět zhroutit zpátky do peřin. Šaty se mi lepí k zádům, stejně jako prameny urousaných vlasů k tváři.
S vypětím všech sil spustím nohy z postele, abych se snáze dokázala natočit k nočnímu stolku. Léky. Čaj. Polévka. Je mi příšerně zle a snad bych byla nejraději, kdybych z té postele upadla a praštila se hlavou o roh stolku. Když se mi podaří přeci jen sevřít mezi prsty kalíšek s léky, poprvé pocítím něco jako... Záblesk naděje. Na okamžik. Vsypu si obsah kalíšku do úst, ale v puse mám příliš vyprahlo na to, abych je dokázala spolknout. Hořká pachuť mi obrátí žaludek. Oběma rukama se natáhnu po hrnku s čajem, křečovitě ho sevřu mezi prsty. Část se mi podaří vylít ještě než ho vůbec dostanu ke rtům, ovšem skoro celý zbytek hrnku do sebe lačně naliju bez ohledu na to, jak je horký.

Hrnek i s tou trochou čaje v další chvíli skončí s třísknutím na zemi, když mi vyklouzne z prstů v okamžiku, kdy se ho snažím položit zpátky na tác. Polévka... Polévka voní a já vím, že musím něco sníst... Přesto lžíce je pro mé ruce příliš těžká a já jsem příšerně nemotorná... Zvládnu se k misce jen naklonit a sotva trochu vývaru usrknout, než se zhroutím zpátky na polštář, zkroucená kašlem a vyčerpáním.

Možná... Možná... Až... Se zase prospím...

Lady

Když muž zničehonic zvedne vzkaz z nemocnice, vycítím příležitost. Ani mě nenapadne namítat, že je to soukromé. Teď to není důležité. Dokonce ani to, co se stalo Philipovi, teď není důležité. Udělám další krok vzad a poslepu se pokusím nahmatat kliku dveří. Musím pryč. Musím se odsud dostat – ale to už se ke mně maskovaný cizinec natáhne a vytrhne mi zlatou skřínku z rukou. Ne, počkat, tak to není; nevytrhne mi ji, nikdy nepřekoná vzdálenost mezi námi. Skřínka mi vyplave z rukou tak prudce, až ztratím rovnováhu. Jindy bych to snad dokázala ustát, ale teď špatně došlápnu a nohy se mi podlomí.

„Ne,“ přejde mi přes rty zoufale, „počkejte!“

Nepřemýšlím. Možná, kdybych si dovolila zastavit a nadechnout se, prohlédnout skrze temnotu stahující se nade mnou jako mračna bouře, došlo by mi, jakou dělám hloupost, ale možná ne, možná bych si poháněna zoufalstvím odmítla něco takového připustit. Teď by nic nebylo dost hloupé, aby mě to odradilo. Dlaní nahmatám hranu stolu. Vytáhnu se na nohy a co nejrychleji se vrhnu vpřed. Počkejte…! Natáhnu se. V tom prvním okamžiku chci muže prostě jenom chytit za rameno a přimět ho se ohlédnout, ale někdy během posledního úderu srdce si to rozmyslím a skočím mu na záda. Obtočím se mu kolem těla končetinami jako vycpaná chobotnice v přírodovědeckém muzeu.

„Pomoc!“ zakřičím mu tím správným vřešťákem dámy v nesnázích do ucha, zatímco se ho držím co nejpevněji, neochotna se ho pustit. „Dejte mi tu –“ natáhnu se jednou rukou po skřínce.

Vera De Lacey

Kroužíte po pracovně tak trochu, jako kdybyste tančili waltz. Ty si udržuješ patřičný odstup, zatímco ten maskovaný muž se jej snaží zkrátit. Truhličku tiskneš na hruď a rozhodně se jí nehodláš vzdát, ale příliš možností zde nemáš. Udělá další krok. Ty ustoupíš. Pak se jeho pohled stočí stranou. Na kraji stolu je tam odložený rozložený papír z dopisu z nemocnice. Vezme ho do rukou a přečte si jeho znění. Neměnná maska nedává tušit, co se mu při tom asi honí hlavou.

„Vy se znáte s vévodou…“ Pohlédne na tebe a nechá papír proklouznout mezi prsty a spadnout na zem. Něco ti říká, že tohle nebyla otázka. „Mohl jsem to tušit. Proto celé tohle…“ Rozmáchne rukou po nepořádku v přeházené Philipově kanceláři. „Začínám mít pocit, že se váš manžel už nevrátí, že?“ Nakloní hlavu lehce na stranu a udělá další krok.

„Nepotřebuji vaše zlato ani peníze. Kdybych je chtěl, už bych si je vzal. Tak trochu jsem doufal, že se tu nebudete takto ráno motat a budete vyspávat do oběda jako každá druhá ženuška tady v Zahradách, ale trochu jste mi to zkomplikovala, lady. Víte, trpělivost není mou silnou stránkou a některé věci nesnesou odkladu.“ Udělá další krok a prstem při tom přejede po hraně stolu, kolem kterého teď kroužíte.

„Džentlmen? Ts, vy mi ale lichotíte. Ale ne... Bohužel pro vás… “ Zastaví se a pohlédne na tebe nehnutě. „… nejsem vůbec džentlmen.“ Natáhne ruku tvým směrem, jako kdyby se tě chtěl na dálku dotknout, když v tom ti krabičku z rukou vyrve neviditelná síla. Jako by se zpoza masky na okamžik v otvorech pro oči cosi zlatě zablesklo. Je to tak nečekané, že to s tebou smýkne dopředu a ty padneš na všechny čtyři. Tvé reakce jsou díky únavě také zpomalené, takže ti chvíli trvá pochopit, co se vůbec stalo. Muž na tebe jen krátce shlédne, truhličku držíc v rukou, než se beze slova otočí a vykročí směrem k oknu.    

Delilah Blair Flanagan

Co horšího by se mohlo stát… Usínáš s touto myšlenkou a propadáš se do nevědomí. Nejsou zde sny, nic. Jen svět na chvíli zhasne, než opět otevřeš oči. Stále je tu šero. Za dveřmi už tě čeká tác s jídlem. Překvapivě to vypadá o poznání lépe, než tvé běžné menu zde na této cele. Nějaké maso, brambory a dokonce i silný vývar. Těžko říct, kdo v tom má prsty, ale byla by škoda něčím takovým pohrdnout. Ne, že by si na to měla vyloženě chuť. Je ti zle. Cítíš se slabá a cítíš tíhu na hrudi, jako kdyby ti na ní sedělo něco, co ti znemožňovalo se pořádně a bezbolestně nadechnout.

Musíš vstávat pomalu. Tělo se ještě ze ztráty krve rozhodně nevzpamatovalo, a tak jsi za každý prudší pohyb potrestána závratí. Sem tam ti v zorném poli vykvete černý květ, ale naštěstí neomdléváš.  Můžeš se najíst, pokud chceš, ačkoliv to pro tebe bude výkon dne. Tělo se klepe zimnicí a máš pocit, že vše kolem tebe je ledové. Kašel, který rezonuje tvým tělem, také nezní dobře. Vůbec nezní dobře.

A čas běží.

☩

Více spíš, než bdíš. Posledních několik jídel, jakkoliv vonících, tě už nepřimělo vstát z postele. Neměla si na to síly. Tvůj stav se začal zhoršovat. Moc dobře si to cítila, ale nemohla si s tím nic dělat. Ne tady na tomto místě.

„Už nějakou dobu tady jen tak leží.“ Slyšíš mužský hlas, ve kterém poznáváš Sturgese.

„Hmm, vypadá to na zápal plic. To se stává. Nedá se s tím nic dělat.“ Odpoví mu nevzrušeně ženský hlas, jistě jedné ze sester.

„A Fernsby nic neříkal? Neměli bysme ji třeba… přeložit někam jinam? Nebo nasadit nějakou léčbu?“

„Ještě jsem ho o tom neinformovala, ale… nevím, jestli to k něčemu bude. Podívejte se na ni. Ta už má před sebou tak pár dnů. Týden, když bude mít smůlu.“ Odpoví zřízenci suše sestra a položí ti ruku na čelo. Je ledová.

„Tak ale mohli bychom ji alespoň přemístit na ten druhý pokoj. Jestli to bude jen pár dnů, tak ať… No, víte, jak to myslím.“ Zaváhá Sturges a chvíli je ticho, než sestra opět promluví.

„To ano… mohli. Máte pravdu. Víte co, přeneste ji tam. Já o tom celém informuji otce Fernsbyho. Poslední dobou vypadá dost zaneprázdněn.“ Odpoví mu a uslyšíš její vzdalující se kroky. Oči se ti opět unaveně zavřou.

 ☩

Cítíš, jak tě někdo pokládá do postele a zastýlá teplou peřinou. „Měla byste zkusit něco sníst. Jinak se z toho nedostanete.“ Položí Sturges na stůl vedle tvé postele tác s jídlem a horkým čajem.

Benedikt Tskilekwa

Sedíš v lavici a posloucháš přednášku. Tedy, alespoň se tak tváříš. Tvá mysl i soustředění bloudí mezi úvahami a snahou se soustředit na ostatní. Trvá to a je to samý pokus omyl. Skoro už to začínáš vzdávat, než se přeci jen dostaví podivný pocit. Je to celé zvláštní, nevidíš žádné světlo, obrazy a ani neslyšíš v hlavě něčí myšlenky. Někteří studenti ale tvou pozornost přitáhnou více než jiní. Prostě jsou zajímavější. Netušíš ale, proč tomu tak je. Támhle ten mladík v první lavici, co tak zuřivě zapisuje už kolikátou poznámku. Anebo tam ten, který hledí z okna a pohupuje obratně perem mezi prsty, absolutně nedávajíc pozor na to, co se vám zde profesor snaží vysvětlit. Podobně jako ty. Jejich myšlenky číst nedokážeš, ale cítíš, že je u nich možnost… volby?   

„Tak a do příště si nastudujte kapitolu devět. Praktickou část si vyzkoušejte sami. Na další hodině dostanete pár příkladů k procvičení, tak to nepodceňte.“

Ani nevíš, jak ale hodina skončila. Pohlédneš na papír před sebou a s hrůzou zjistíš, že tam nemáš nic než jen pár nesmyslných poznámek. Za to na tabuli, to je jiný příběh. Máš pocit, že je více bílá než černá. Pan profesor se dnes asi docela rozvášnil a nejspíše už i něco smazal, protože nejsi absolutně schopen chytit nit toho, co se tam v řeči rozmanitých matematických symbolů odehrává. Je to jako otevřít knihu uprostřed. Velmi složitou knihu. Naštěstí další přednáška z matematiky je až za tři dny. Snad to tedy nějak doženeš.

Ostatní studenti se začínají zvedat, brát si své věci. Pár opozdilců ještě dopisuje rychle poslední poznámky a fouká na papír, aby inkoust rychle zaschnul. Energie z mnohých pohledů po přednášce vyprchala a vidíš i několik, kteří se tváří vyloženě nešťastně.  

Tvůj objekt zájmu, ten sebevědomě se tvářící mladý šlechtic, se už také zvedl a vykročil ke dveřím. Musíš si tedy pospíšit, aby si ho co nejrychleji dohnal.

„Tskilekwo, počkejte. Týká se to i vás.“ Zvýší hlas profesor Green, když kolem něj spěcháš z auly. „Doufám, že jste si dnes psal dobré poznámky. Tahle kapitola totiž není v učebnici zrovna ideálně vysvětlená, jak jsem vás ostatně varoval.“ Vidíš, jak se pobaveně pousměje a pak se posadí na židli, zatímco k němu přijde další student a začne se na něco horečnatě vyptávat. Nemáš ale času nazbyt. Tvůj spolužák už zmizel za dveřmi. Vydáš se tedy za ním.

Čest džentlmena zloděje?

Při pohledu na maskovaného cizince se mi rozbuší srdce. Napůl jsem doufala, že se mi to zdá. Že mi i tentokrát odpoví leda kapky deště bubnující na parapet pod otevřeným oknem a zakreslující tmavé tečky na krásné dřevěné parkety. Uchopím zlatou skřínku do rukou a přitisknu si ji na hruď, jako bych ji byla ochotna chránit vlastním životem… a já… možná… jsem? Závisí na ní mnoho. Můj život. Všechno, co bude následovat. Buďto mi koupí vévodovu pomoc, nebo mě pošle rovnou do vězení. V tom lepším případě. Nemůžu o ni přijít, prostě nemůžu. Přišla bych o všechno. Ohlédnu se ke dveřím. Výmluvný to pohyb očí, který mu nemohl uniknout, ale pak se přinutím podívat na něj. Jediné, co mě drží na místě, je vědomí, že je rychlejší.

Je to zvrácený tanec. Když on udělá krok vpřed, já udělám krok vzad. Když už se zády málem dotýkám knihovny, udělám krok do strany jako v tanečním sále a dostanu se tak na druhou stranu stolu. Nemyslím si opravdu, že by to pro něj byla opravdová překážka, kdepak; jenom se nechávám vést tím tenounkým hláskem v mé hlavě, i když vím, že přesně to nesmím. Teď není vhodná chvíle krčit se v rohu jako vystrašené venkovské děvče, teď musím na něco přijít.

„Pane!“ vypálím, aniž bych dopředu věděla, co chci říct. Znovu zacouvám. Možná, kdybych se dostala až ke dveřím, podaří se mi poslepu nahmatat kliku a otevřít je. Možná. Nespoléhám na to, snad se jenom pokouším koupit si čas, aby mi někdo přišel na pomoc, nebo – nebo? Nevím. V hlavě mám prázdno. Celou svou pozorností, vším, co mi po té těžké a dlouhé noci zbylo, se upínám na muže přede mnou. „Jestli víte, co je ta schránka zač, pak víte, že vám ji nemohu dát. Prosím. Zdáte se být džentlmen, přece byste… neublížil bezbranné ženě,“ další krok vzad. „Co by udělalo šťastným vás? Vezměte si cokoliv jiného. Peníze. Zlatých cihel, kolik unesete. Slibuji, že vás v tom případě nebude nikdo pronásledovat. Můžete odsud odejít, jako by se nic nestalo.“

Zadostiučinění

Nebudu si nalhávat že se mi s každou ranou a křupnutím víc nerozšíří úsměv na tváři. Možná bych ve slabší chvíli i přiznal že jsem něco takového už sakra potřeboval. Někdo ve mně sice hlodá červíček pochybností, jestli jsem to nepřehnal, ale ať jde do háje. Ten zmetek mě chtěl zabít a zaslouží si každou ránu. To, co přijde potom co se vzbudí bude pro něj mnohem horší. Mnohem, mnohem horší.

Celou dobu jsem přemýšlel, zda je vozka jeho komplic a vrhne se na mě taky nebo jen nevinný člověk kterého najal, aby ho někam dovezl. Jeho výraz a úprk mě přesvědčí že druhá varianta je ta pravděpodobnější. Když seskočí z kozlíku pustí k podlaze bezvládné tělo mého... svědka. Vyskočím otevřenými dveřmi na ulici. Nohy mi div nepodklouznou po mokré dlažbě. Chytnu se boku drožky a zakřičím za ním z plna hrdla.

„Stůjte. Jsem od policie Nového Jeruzaléma a potřebuji s vámi mluvit! Pokud nezastavíte budete mít vážné problémy. Vraťte se sem!“ Moc dobře vím, jak vypadám. Bledý, rozseknutý šátek mi visí na tváři i kabát skrápí čerstvá krev. Zápasem pocuchané vlasy mokré od deště. V ruce svírám pistoli se zkrvavenou rukovětí. Nemířím na něj ale. Doufám že ho, ale výkřik zastaví. Pokud ne zase tolik se toho neděje. Možná ani není důležitý. Možná ho budu schopný najít podle toho kde si ten vzadu drožku objednal. To z něj dostanu, stejně jako spoustu dalších věcí.

Zajímalo by mě, kolik pozornosti jsme na sebe přilákali. Nechci, aby mě někdo poznal. Neměl by ale. Ušpiněný a vyčerpaný moc Jacoba Whita ze Zahrad doopravdy nepřipomínám. Oblečení jen podtrhuje že ke šlechtě nepatřím. Nadechnu se a podívám se na ležící tělo. Kolik mám času, než se začne probírat. Docela dost. Přesto ho chci co nejrychleji svázat a narvat mu roubík. Pak vymyslet místo kde si promluvíme. Na tváři se zase mihne úsměv. Natáhnu ruku a upravím si šátek tak aby co nejlépe zakrýval spodní část obličeje. Nechci, aby mě někdo poznal. Doopravdy ne. Pak mi dojde že se vozkovi nemám, jak identifikovat. Odznak vypadl při prvním úderu. Dívám se po podlaze, a nakonec zachytím odlesk. Sehnu se a seberu ho. Dobře. Edgar by mě doopravdy nepochválil, kdybych ho ztratil. Tak co rozhodl se ten posera přijít nebo prchá ulicí dál?

Sturgesova tichá slova se ve mna na chvíli zaseknou a vzdme se ve mne vlna rozporuplných emocí. Jedna má část... To ví. O kolik snadnější by bylo zavřít oči a uniknout už navždy z této noční můry? Ale kam? A... Co by se se mnou stalo? Mysl mi na chvíli nabídne pohled na zohavené tělo vrchní sestry. Z té představy je mi úzko... Chci žít... Chci... Chci se dozvědět víc, chci znovu kráčet po ulicích Zlatého města. Upínám se k tomu přání - myšlence prostupující vše. Ah, Stugesi... Kéž bys jen tušil...

♪♫♫♪

Tklivá pomalá melodie konejší, kolébá podobna náruči pohupující novorozencem, proniká do každého koutku a skuliny setmělého domu. Můj svět se utápí ve tmě za zavřenými víčky, zatímco prsty kloužou po strunách a rozechvívají tělo nástroje. Nechávám se unášet tóny a nic víc pro tu chvíli neexistuje.

* * *

Nocí se rozléhá klid a mír ukolébavky tišící rozjitřené myšlenky, ponoukající ke chvíli odpočinku všechno živé v dosahu. Zpívám, když kráčím ulicí s Kamaelem po boku a za námi zůstává jen prázdné ticho. Podívám se po něm a úsměv na jeho rtech mě zahřeje více než zlatá záře opaleskující nad naším domovem. Je to kacířská myšlenka, přesto si ji na okamžik podržím a ponechám než od něj odvrátím pohled.

* * *

Je to právě Kamaelovo ujišťování, které ve mne rozechvívá nevyřčené obavy jako když nervózně drnkáte nehtem o napnutou strunu. Přemýšlím, koho se nyní snaží o tom přesvědčit - zda mne nebo sebe. "Věřím," smířeně kývnu hlavou a pohledem zalétnu k nekonečné oblačné pláni. Na místo dalších slov se jen pousměji, zpoza rtů mi na okamžik vybublá krátké uchechtnutí. Ano, co horšího by se mohlo stát...

* * *

Nijak se Sturgesovi nebráním, v jeho náruči visím zplihle podobna rozbité hadrové panence, kterou dítě mrsklo do kouta a objevila ji až chůva při úklidu. Zamrkám, cítím se v tu chvíli dezorientovaně, trvá mi pár úderů srdce než si uvědomím, kde to jsem. Husté vše pohlcující šero a nepřívětivá zima prokousávající se tělem. I postel je studená, tvrdá. Zůstanu ležet přesně tak, jak mne Sturges položí, mělce dýchám a z toho pohybu se mi lehce točí hlava.

Opožděně si uvědomím, že studený závan nahradilo něco jiného. Měkkého. Teplého. Deka, kterou mě dozorce přikryl. Malátně pohnu hlavou a celá se do ní instinktivně zabalím, přitáhnu si ji blíže k prochladlému tělu a schoulím se pod ní. Cítím na sobě Sturgesův upřený pohled, který mu trochu zmateně oplácím. Jeho slova ve mne navzdory dece zanechávají ten nepříjemný zimomřivý pocit. Polknu. Chtěla bych se zeptat, jak to myslí... Ale já moc dobře vím, jak to myslel...

Přesto...

"Děkuji, Sturgesi," hlesnu tiše k jeho vzdalujícím se zádům. Za co vlastně? Že se zachoval milosrdně? Nebo prodloužil mé trápení? A záleží na tom? V další chvíli se za ním zavřou dveře a já se ocitnu opět sama. Ačkoliv... Opravdu sama nejsem. Ne. Mám Dumah. Její vzpomínky. Nemotorně si přetáhnu deku málem až přes hlavu a jeden cíp si složím pod tváří namísto polštáře. Nohy mám pokrčené, přitáhnuté k tělu ležícímu na boku. Oči už déle nevydržím mít otevřené, a tak... S tím nebojuji. Dýchám. Škrábavý pocit v krku mne nutí si odkašlat. Jsem... Jsem tak moc unavená... Vím, že bych se měla... Napít. Doplnit tekutiny. To se má dělat, ne? Myslím. Ale nenacházím už sílu na nic...

Přesto mi v uších zní krom vlastního tlukotu srdce Kamaelův hlas.

"Co horšího by se mohlo stát?"