Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Nový Jeruzalém – Probuzení

Příspěvků: 2780
Hraje se Jindy  Vypravěč Elea je onlineElea
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Vera De Lacey je offline, naposledy online byla 20. května 2024 12:47Vera De Lacey
 Postava Mitzrael je offline, naposledy online byla 17. dubna 2024 8:46Mitzrael
 Postava Dumah je offline, naposledy online byla 20. května 2024 18:46Dumah
 Postava Jacob White je offline, naposledy online byla 17. dubna 2024 8:46Jacob White
 Postava Delilah Blair Flanagan je offline, naposledy online byla 20. května 2024 18:46Delilah Blair Flanagan
 Postava Zerachiel je offline, naposledy online byla 20. května 2024 12:47Zerachiel
 
Benedikt Tskilekwa - 02. října 2022 22:15
dfasdfa2416.jpg
Plán s velkým P, co je celý vachrlatý a nejspíš k ničemu, vlastně i to P se dost krčí...

Neříkala nic, jenom že se vrátí, pane Burtone... Co říct dál. Že jsem jí dal pusu a ona za sebou práskla dveřmi? Nevěřím příliš, že utekla kvůli tomu - dokonce mě ani nenapadne se nějak zvlášť obviňovat, že kdyby čekala dál, nemuselo se teď rozbíhat pátrání. Možná jí to bylo hloupé, možná i méně příjemné, než jsem podle všeho toho popichování a úsměvů a provokací myslel, doufal, očekával - ale neuvěřil bych nikdy, že by ze mě měla strach, nebo jen pouhé obavy.
Ale možná i jí se něco... zdálo... Tak strašně bych ji potřeboval konfrontovat s jménem Nuriel!

Opřu se o stěnu, do jemna ohlazené dřevo skoro jako by hřálo. Zadívám se jedním z vysokých oken ke slunci, ale co je venku příliš nevnímám; jen se dívám na roztančené částečky prachu ve slunečních paprscích. V hlavě už se poskládalo několik více či méně rozumných scénářů, o to nic - ale až kus za rozumem udýchaně klopýtá mysl rozjitřená obavami a nejistotou a ta potřebuje svůj čas.
Měl bych se jít učit, říká ryzí rozum, protože nenadělám nic. Skutečně ne - s jedním ani s druhým. Marnost, s jakou se budu pokoušet k Vratislawovi dostat přes komorníka, i absurdita, s jakou bych procházel Elkinu předpokládanou trasu, ve mně předem vyvolávají pocit frustrující únavy a zmaru.
Mohl bych alespoň nějak rozumně naplánovat pokusy se svou údajnou schopností, ale jakkoli si nemyslím, že by se na jistých případech v Jižní čtvrti daly nadělat ještě nějaké škody, stejně si teď netroufám.
Možná bych se měl někomu svěřit, poradit se... to bych chtěl strašně moc - ale Heinz po včerejšku nepřipadá v úvahu, příliš věřil mému zdravému rozumu, tomu racionálnímu ve mně, co by tak rádo mělo navrch - ale co dobře ví, kdy kapitulovat. Malachi... je stará, zažila všechno na světě, vždycky je tak ochotná říct něco moudrého... ale tohle ji tak dalece přesahuje... možná přeci jen kostel, třeba existují odborníci na anděly, jen bych měl tentokrát "o svém příteli" mluvit méně nejapně...

Ale vlastně plán mám a to je na tom to krásné, že v nějakém ideálním případě zahrne Vratislawa i Elke současně.
Hmm. Jak jen by bylo praktické umět zapůsobit tou zvláštní mocí i sám na sebe. Třeba by se mi všechno co vím dokázalo srovnat v hlavě způsobem, že by i Plán vypadal méně jako věžička ze sirek, která se sesype sotva někdo drkne kolenem do stolu.
Zamrkám. Zrnka prachu se ve skutečnosti nepohybují náhodně... ale statistická fyzika je tak zmatený obor... už se znám natolik dobře, abych věděl, že rozum někdy musí kapitulovat před citem, takže... omlouvám se, makrosvěte, Cauchyovská posloupnosti i anorganická chemie IIa - ooo hrůzo, Heinz měl pravdu! Potřebuju k životu víc než laboratoř.
Takže vzhůru za Vratislawem, i kdybych se měl přes majordoma prokousat.
 
Řád - 02. října 2022 21:11
iko489.jpg

Verše: Úkol hodný anděla krve


Zerachiel



„Ano, Lucifer je v tomhle dost hračička.“ Vzhlédne Ramiel stejně jako ty k hvězdné obloze. „A potrpí si na detaily. Možná až zbytečně moc. Ještě řekni, na co potřebuješ, aby i v iluzi seděla všechna souhvězdí? Neprosto přesně. Jako tam v jejich světě.“ Pousměje se, zatímco hledíte na nespočet poblikávajících hvězd, než pak stočí tvář k tobě. „Tedy až tam na tu…“ Ukáže prstem na jednu zlatě zářící hvězdu, která je na nebi zdánlivě osamocená. „… ale to jen tak mezi námi.“ Šeptne k tobě spiklenecky a pak se rozhlédne kolem sebe, kde nikdo kromě vás ale není. „Námi všemi.“

 

„Hmmh, jen škrábnutí.“ Odfrkne po tvé poznámce, než vzneseš své námitky. Stočí k tobě modré oči a nakrčí nespokojeně rty. „Hádat se tady není zrovna záruka nenápadnosti. Hmm, raději budu bojovat boje, které můžu vyhrát.“ Povzdechne si rezignovaně. „Co mám s tebou dělat? Tvá pověst tě už předchází Zerachiel. Dobře, půjdeme společně, ale snaž se nechovat moc jako slon v porcelánu. Ano? Počkám na tebe nahoře.“ V očích se mu pobaveně blýskne. Přitáhne si kápi více do čela, než se rozběhne a ladně, bez jediného zvuku vyskočí. Noha by mu měla dopadnout zase na zem, ale místo toho se odrazí od prázdného vzduchu, a to celé zopakuje ještě několikrát. Temná postava se míhá v šeru u zdi, než zmizí nahoře hradeb. Vypadá to, že tohle skutečně nebude úkol ušitý zrovna tobě na míru. Naproti tomu Ramiel vypadá, že si vede nad míru dobře.

 

Musíš se tedy dostat nějak nahoru. Schody v dohledu nikde nejsou. Zbývá tedy jen jediné. Lézt po zdi. Naštěstí je dostatečně hrubá a členitá na to, aby ti to nedělalo až tak velký problém. Ačkoliv je to smrtelné tělo, stále si zachovává značnou část vaší vrozené obratnosti i síly, což si před chvíli mohla i vidět.

 

Zatímco se blížíš k vrcholu. Vykloní se zpoza hradeb temná postava a pak se převáží a spadne. Tělo kolem tebe proletí a ty z něj ucítíš vůni krve, než dole dopadne bezvládně do prachu. Už jen kousek. Vyhoupneš se přes okraj a po chvilkovém rozhlížení si všimneš Ramiela, který už čeká nedaleko. Přikrčený tak, aby nebyl na první pohled patrný pro případně hlídkující stráže.

 

„Ve věži jich je sedm.“ Šeptne a ukáže na jednu z věží, která je součástí opevnění a přes kterou vede jedna z možných cest ke zdem paláce. „Když už jdeme společně, bude lepší se jich zbavit a nemít je pak v zádech. Takže, anděli krve, tohle by mělo být něco pro tebe. Jsem hned za tebou.“ Pokyne ti rukou k věži, ve které se viditelně svítí a přes okno můžeš vidět, jak se tam pohybuje několik ozbrojených stráží.    


 
Řád - 01. října 2022 23:14
iko489.jpg

Jen trocha vody


Jacob White



Muž si jen pohrdlivě odfrkne, zatímco na něj klidně mluvíš. „Zkoušej si, co chceš… Neřeknu ti nic! Nic!...Ahh!“ Postavíš se za něj a trhneš židlí. Jen překvapeně vyjekne, zatímco židli i s ním položíš za zem. Armáda lidi naučí vycházet s málem. Na co složité nářadí a všemožné ostré a rozpálené vynálezy. Tobě stačí voda a hadr. I tak jednoduchá kombinace umí rozvázat jazyk většině vězňů. Máš jediné štěstí, že zatím si byl vždy jen v pozici toho, co vodu lil a ne toho, který se topil.

 

Tvoje boty rozstříknou kaluž vody, která se vytvořila kolem ležícího těla. Slyšíš, jak kašle, chroptí a lapá po dechu pod tím špinavým hadrem. Vypadá to, že si tu musel užít. Strhneš mu hadr z mokrého obličeje, ve kterém je konečně to, co si tam chtěl vidět. Strach.

 

„D…dobře! Co…co po mě chcete?“ Vyhrkne, než se zase rozkašle. „Já stejně nic nevím. Pracuju… Pracuju pro Webera jako předák. Duma. Jmenuju se Alexej Duma. Neděláme nic ilegálního jen… jen se prostě ten alkohol trochu vylepšuje. Tohle ale není přece tak strašný zločin?!“

 

Uslyšíš zaklepání a pak se dveře otevřou. Je tam ten muž, kterého si potkal na chodbě. Dojde k tobě a nevzrušeným pohledem přelétne zmáčeného a spoutaného muže ležícího na zemi. „Šéf posílá dopis.“ Přehodí párátko mezi zuby na druhou stranu a podá ti jednoduchou bílou obálku. „Kdyby něco… víš kde mě hledat.“ Pohlédne na tebe, než se otočí a vykročí k východu ze sklepa stejně nezaujatě jako přišel. „Voda je kdyžtak na dvoře.“ Ušklíbne se přes rameno, než zmizí za dveřmi.

 

Otevřeš obálku a na složeném papíru je jen jedno slovo rukopisem, který si nedávno měl možnost vidět.

 

Hlášení


„Ne, další vodu už ne! Co po mě ještě chcete?!“ Ozývá se za tebou mužský křik.


 
Řád - 01. října 2022 22:35
iko489.jpg

Sám


Benedikt Tskilekwa



Stojíte tam a máš pocit, že se svět tak trochu houpe. Tohle bylo nečekané. Očekával si všelico, ale zrovna tohle…

 

„Ano Elke.“ Kývne Burton souhlasně, když zmíníš její jméno. Pozorně tě poslouchá a sem tam přikývne. Neskáče ti do řeči, ačkoliv to zvládáš tak trochu sám. Drmolíš slova rychle až někdy jazyk nestíhá proud myšlenek, které ti letí hlavou.

 

„Dobře, říkáte kolem páté. Vrátného se zeptáme. Nemusíte se bát. A neříkala náhodou, kam má namířeno? Proč třeba nepočkala na místě? Bylo by to jistě snazší.“ Čeká na tvou odpověď a pak jen zakroutí hlavou. „Nevím, co bylo v těch dokumentech. V tomto vám pomůžu. Každopádně pan Jansenn postrádá jak dané dokumenty, tak slečnu Elke. Samozřejmě bychom našli rádi především ji.“

 

Když nabídneš svou pomoc, Burton si tě jen změří pohledem. „Ne, mladíku, myslím, že vy byste se měl soustředit na studium. Pokud ji stejně brzy nenajdeme, předáme celou záležitost policii. Nemusíte se bát, že bychom to podcenili.“ Je patrné, že věří tomu, co říká, ačkoliv o schopnostech policie hledat pohřešované osoby Jeruzaléma si slyšel už i ty a je to úspěšnost hodná loterie.

 

„Každopádně děkuji za informace. Kdybyste si ještě na něco vzpomněl, co by nám mohlo pomoci, můžete se zastavit u pana Jansenna a říci to někomu ze služebnictva, pokud bych tam přímo nebyl. Děkuji pane… Benedikte. Hezký den.“ Dotkne se svého cylindru a po jistém zaváhání, kudy jít, vykročí chodbou pryč od tebe. Naštěstí pro něj jde správně. Ozvěna jeho kroků každou vteřinou slábne, než se vytratí úplně. Vratislaw tu není. Elke je nezvěstná...

 

Zůstaneš tam stát sám. Naprosto sám.


 
Vera De Lacey - 01. října 2022 19:23
verasad0029495.jpg

Kapka krve


Zalapám po vzduchu. Ruce mi sklouznou poramenech muže, jak se ho snažím udržet. Jeho krku, paží, pláště… Špičkou nohy zašmátrám na podlaze, ale neviditelná síla mě nemilosrdně nadzvedne ještě o kus výš, až se bezmocně vznáším ve vzduchu. Vyjeknu. Zoufale se vzpírám tomu zvláštnímu tlaku, vyděšená k smrti. Tohle přece není možné. Tak ráda bych věřila, že to není možné, ale naneštěstí to možné je, všechno je to možné. Děje se to. Tady a teď, předtím v troskách vzducholodi, v tom zvláštním snu a možná… před několika týdny, když…  

 

„… pomoc!“ vyrazím ze sebe.

 

Zalituji toho takřka okamžitě, když se dveře otevřou a hned se zase zabouchnou. Hlavou mi bouřlivě zavíří myšlenky, ale žádnou z nich se mi nepodaří uchopit. Znovu se zazmítám ve vzduchu. Na otázkou muže odpovím jenom zaúpěním. Kopnu nohou do vzduchu – snad s úmyslem ho trefit. Musím… něco udělat, napovídá mi zdivočelý tlukot vlastního srdce s neochvějnou jistotou. Do nosu mě udeří vůně krve. Té zvláštně nasládlé krve, která voní zlatem, ale jistě je stejně rudá jako ta vévodova.

 

Musím… něco… udělat…

 

Musím – se soustředit! Uklidnit se. Přimět se zhluboka nadechnout, to bych měla. Neházet sebou jako můra umírající na okenním parapetu, zoufale třepetající křídly, neschopna se znovu zvednout. Zavřu oči. Stejně jako předtím uprostřed hořících trosek vzducholodi. Z jednoho tlukotu srdce se tam staly dva. Dokázala jsem – Něco jsem tam dokázala, vždyť si to pamatuji, a možná bych něco dokázala i teď, kdybych se jenom dokázala soustředit. Na vůni, na krev, na maskovaného cizince. Ani nevím, o co se přesně snažím. O všechno, o cokoliv. Hlavně ať mě pustí! Hned. Jako bych potáhla za zbloudili rudou nitku na suknici šatů a prudce ji vyškubla.

 

No tak…

 

SOUSTŘEĎ SE!

 

* * *

I hear the sound, echoes beneath

Angels and skylines meet

And I'm straining to reach

The light on the surface

Light on the other side

 

I feel the pages turning

I see the candle burning down

Before my eyes, before my wild eyes

 

* * *

 

„Tak teď mi začínají chybět křídla,“ prohodím nevážně ke svému společníkovi, když společně staneme před hradbami. Vyšplhat po nich jistě nebude jednoduché, ale mám dobrou náladu; boj v lidské podobě nabízí zajímavou výzvu. Ruce si založím na bocích a zakloním hlavu. Pousměji se. Na okamžik si očima dovolím vyjet až k hvězdné obloze. Jedno musím Luciferovi nechat, dal si záležet, tohle je… Na výhled ve Zlatém městě to nemá, ale rozhodně bych to nezatracovala. „Dostaneš nás nahoru?“

 

* * *

 

„Smaragd z uloženého žezla, dobře.“

 

S dlaní položenou na srdci se ukloním. Zvědavý pohled mi znovu sklouzne k serafínovi. Napřed jsem z jeho přítomnosti byla nesvá; potkat bratra z prvního kůru je nečekaná čest. Teď už mi však dochází, že bych neměla být nervózní ani tak z usmívajícího se Lucifera jako z věčně zamračeného Kamaela. Tváří se takhle generál vždycky? A měla bych ještě šanci dostat se do jeho jednotky, kdybych tuhle otázku vyslovila nahlas? Raději pomlčím.

 

„Děkuji, generále,“ pousměji se přeci jenom, odhodlána nenechat se zviklat jeho výrazem. Je to jenom zkouška, ani ne první a jistě ani ne poslední, a koneckonců… zní to zajímavě. Když už nic jiného bude o čem vyprávět. Nebo o kom. Nuriah zezelená závistí. Krátce pohlédnu Luciferovi do očí, než přikývnu. Jsem připravena.

 

* * *

 

„A to jsem si zrovna říkala, jestli by s tím nechtěl přijít na cvičiště,“ prohodím. „Působí to velmi opravdově. Až do poslední rány.“ Jenom žertuji, samozřejmě, tohle bych po někom z prvního kůru nikdy nechtěla, ale možnost prožít si jakýkoliv scénář a vyzkoušet jakoukoliv situaci má bezesporu něco do sebe.

 

Avšak žerty mě dokonale přejdou poté, co se Ramiel rozhodne, že půjde sám. Zamrkám. Myslíš to vážně…? V jednom s ním souhlasím; tohle není druh úkolu, který bych dostávala často. Možná právě proto chtějí vědět, jak si poradím, nebo nás možná zkoušejí, jestli dokážeme spolupracovat. Těžko říct. Jsem anděl krve, probůh. Když už mě někam pošlou, je to, protože tam poteče krev, ale… Klid. Odolám pokušení vynadat Ramielovi do pitomců, i když by si to teď zasloužil, a jenom zatřesu hlavou.

 

„Krvácíš,“ připomenu mu klidným hlasem. „Jindy bych ti možná dala za pravdu, ale dnes tu jsme v tělech smrtelníků. Musíme spolupracovat. Na,“ zaváhám, „nenápadnost, řekněme, jsi tu odborník ty, ale potřebuješ někoho, kdo ti bude krýt záda.“

 
Phelia Boulder - 30. září 2022 16:18
webp8651.net-resizeimage

Aréna



A je to tady. Přišla moje chvíle. Po cestě se ještě trochu protahuji, protože moje svaly dostanou velmi brzy pořádně zabrat. Pokud ten kdo je proti mně nepadne po první ráně, ale to se moc často nestává a i když je to pro mě příjemný výsledek tak publikum to většinou moc neocení. Chtějí vidět pořádnou rvačku když už si za to zaplatili. Stejně tak k tomu patří jak nadávky tak i povzbuzovaní. Každý tu má své oblíbence a ty druhé zatracuje. Je to pro mě velmi známý hluk a lehce se usměji když to všechno slyším. Však už mě tolikrát podceňovali abych nakonec jako poslední dokázala stát na nohou.

Pak konečně uvidím kdo mi teď bude dělat terč pro moje údery. Kývnutím hlavy pozdravím svojí starou soupeřku. Není to poprvé kdy proti sobě tady stojíme a nejspíš ani naposledy. Většinu zápasů jsme vyhrála já, ale nebylo to vždy lehké, tak uvidíme jak to půjde tentokrát a co si na mě nachystala nového. Ani já jsem nezahálela a mám nějaké své triky schované v rukávu, které na ní mohu vytáhnout. Nejdřív, ale zamávám divákům kolem zápasiště. Jen ať si to pořádně vychutnají. Pak několikrát udeřím pěstmi o sebe a postavím se do střehu. Ruce zvednuté, těžiště uprostřed těla, pozorná, ale uvolněná. Sleduji oči Needle a odhaduji jaký bude její první krok zatím co kolem sebe kroužíme.
 
Jacob White - 30. září 2022 14:40
gorsilverarm_young_aristocrat_from_victorian_era_blonde_short_h_245b5d481e0f489fa110297324ba4c9e(3)2971.jpg

Čuba která kouše


Vzpomínky na frontu jsem se dlouho snažil vytěsnit. Mluvil jsem o ní nejvíc s otcem. Ten chápal. Časem jsem přišel i na to že není třeba slov. Jen tichého pochopení že noční můry nedají spát a je lepší do noci se sklenkou kvalitního bourbonu sedět v knihovně a zírat na plameny. Nebýt sám ve tmě která vede do prachu zákopů. Stačilo to. Dva veteráni. Možná každý jiné války a jiného věku ale na tom se nic nemění. Válka se nemění. Pak přišel Edgar a jeho nabídka. Vzpomínky se nestaly jen bolestí ale také výhodou. Lidé, které jsem lovil byli šílenci, vrazi a zločinci. Nebyli to ale vojáci. Neuměli uvažovat jako já a zkušenosti a odolnost jim také chyběla. Nejen díky tomu, co se očividně nazývá procitnutí jsem tedy byl unikátní Edgarova investice. Tak jsem si to alespoň rád představoval.

 

Přemýšlím a sedím ve sklepní místnosti. Zvykám si na zápach a poslouchám rány z průmyslu nad mojí hlavou. Díky tomu je tahle místnost tak dobrá. Nikdo neuslyší křik a nadávky. Vedle sebe mám vědro s vodou, které jsem si přinesl. Naberu si naběračku a usrknu. Únavou a dalšími věcmi vyschlá ústa ocení doušek jako životodárný nektar. Ještě jednou, opatrně ať se mi neudělá zle. Pak vidím že se muž probírá. Natáhnu si zpět šátek a čekám. Zamrká a začne chrlit nadávky. Sedím a klidně je poslouchám. Když skončí vstanu. V ruce mám jeho nůž. Protočím s ním a podívám se na něj.

 

„To se dalo čekat. Vzhledem k vaší reakci na mou přítomnost ve voze určitě. Dobře. Jsem čuba. Jenže vy jste v mém doupěti. Zkusme to jinak. Nejdřív vám dám ochutnat toho co bude následovat a pak se uvidí, zda zvládnete své názory přehodnotit.“ Stojím mu za zády. Kroutí hlavou, aby na mě viděl. Očekává bolest od čepele nože. Kdepak chlapče. Tohle nebude tak jednoduché. Já nezačínám pomalu. Trhnu židlí a položím ho na zem. Tak abych jí nepoškodil. Nechci, aby měl možnost se uvolnit. Vezmu špinavý hadr, který jsem našel v rohu sklepení. Než se naděje přitisknu mu ho na obličej. Pak popadnu vědro. Bez sebemenšího zaváhání začnu vodu lít na jeho obličej. Tuhle metodu jsem viděl v zajateckých táborech nejednou a při vyslýchání byla vždy velice efektivní i na vojáky. Několikrát jsem jí i sám už prováděl. Půl vědra je pryč když ho chytnu a vytáhnu židli zase na nohy. Servu mu hadr z obličeje.

 

„Změnil jste názor nebo mám pokračovat. Tohle je teprve začátek.“ Podívám se chladným pohledem do jeho očí které pravděpodobně zažili jednu z nejhorších věcí v životě.

 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.41223502159119 sekund

na začátek stránky