Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | ... Elke?! Zákon schválnosti, to je věc... on a gravitace, vždycky je na ně spolehnutí. Potřebuju poznámky z poslední hodiny. Neznám tu zase tolik lidí, kterým bych si mohl spolehlivě říct, a zároveň byly dostatečně k něčemu. Jednoho z nich, kterého bych snad požádat mohl, sice zahlédnu, ale když to začnu s neznámým studentem vzdávat, už nemůžu najít ani toho... a Burton jako bonus. Jestli já neměl raději včas prchnout a spolehnout se na učebnici. Nemůže to tam být zase tak špatně. Nenadšený, ale ne příliš překvapený se otočím k tomu otrapovi, a zdvořile přikývnu. "Těší mě, pane Burtone... stačí Benedikte, jsem zvyklý. Pojďte tamhle třeba, touhle dobou je tu vždycky blázinec." Možná bych si měl to příjmení vážně trochu zcivilizovat. Burton je starší než obvyklí poslíčci, co mě občas tahají z postele, když někdo z personálu nepřijde do práce a honem se hledá záskok, určitě jindy vyřizuje důležitější záležitosti - takže tuším, že budu žádán obratem. Ach jo! Dobře, načasování mohlo být horší, z Vratislawa jsem sice mírně běsný, ale ať se děje cokoli, těžko mu ve skutečnosti dokážu pomoct, v nejhorším za ním zaběhnu večer; ale radost nemám ani trochu. Hlavu už mám plnou úvah, jestli se vůbec vracet domů a nebo poběžím rovnou na směnu, a tak mě doopravdy překvapí, s čím se Burton vytasí. "Slečna Krasinski... myslíte Elke?" ujistím se bezděčně. "Ano, byla tam, zdržela se nějakou dobu, ale pak odešla s tím, že dokumenty chce předat přímo panu Heinzovi a vrátí se později." Otevřu pusu a zavřu. Ptát se, jestli je v pořádku, je nesmysl. Vlastně všechno, co bych teď rád vykřikoval nahlas, je hrozný nesmysl. Prsty si zajedu do vlasů v dokonale bezradném gestu. "Počkejte, zkusím alespoň spočítat, kolik bylo hodin... zaskočil jste mě. Byl jsem si jistý, že mě jdete nahnat do práce, tohle je..." Naléhavě se na něj podívám. "Byly ty dokumenty tak důležité, aby ji... ale nikdo přeci nemohl tušit, co nese... Elke by... kdyby ona, přeci ani nedorazí do laboratoře..." Vrazím si pomyslný pohlavek. "Omlouvám se." Nadechni se. Řekni co můžeš, nespekuluj. "Vůbec jsem se nedíval na hodiny. Snad bude vědět vrátný, já bych odhadoval, že odcházela kolem páté." V hlavě mám úplné prázdno. Nějak nosím lidem kolem sebe smůlu. Jeden plán dnešního dne - zeptat se Elke, jestli jí něco říká jméno Nuriel, a tak nenápadně jsem si maloval, že to zvládnu... chtěl jí podstrčit něco malého na usmířenou... můžu škrtnout. Nad souvislostí s dokumenty doopravdy nepřemýšlím, daleko větší strach mám z toho, jaká nebezpečí hrozí v ulicích mladým hezkým dívkám. "Můžu nějak pomoct...? Jakkoli?" Záleží mi na ní mám nejspíš napsané na čele písmeny čitelnými i z protější strany chodby, ale to je tak to poslední, co mě trápí. Co když za to můžu já? Vůbec se nemám pod kontrolou. Měl bych se zavřít někam do sklepa a občas si nechat podstrčit pode dveřmi porci palačinek. Kdo ví, co se jí mohlo v hlavě vylíhnout za nápad. Kdo ví, čeho se týkaly ty dokumenty! Připadám si, jako by mě někdo praštil po hlavě traverzou. Jak může sakra Burton vypadat tak klidný? Taky ji musel znát! | ||
| |||
 | Koželužna Jacob White Rozpářeš polstrování sedaček a nařežeš z něj vhodné, pevné pruhy, kterými pak svážeš svého nového přítele. Zatímco mu poutáš zápěstí k sobě, letí ti hlavou vzpomínky na frontu. Tohle skutečně umí člověka vrátit v čase. Některé věci se ale nezapomínají. Spokojeně ohodnotíš pevnost pout, která je více než ucházející. I kdyby se probral, jen tak snadno se z toho nedostane. Fronta uměla lidi naučit plno věcí. Změnit. Doma se o tom ale příliš nehovořilo. Ani Agnes si neřekl vše, jakkoliv byla chápavým a tichým posluchačem. Některé z těch historek by si raději ani nepřiznával sám sobě. Některé by bylo lepší zapomenout…
Vyšvihneš se na kozlík a práskneš opratěmi. Koně pohodí hlavami a drožka se rozjede. Déšť nepřestává a cítíš, jak ti studená voda stéká za krk a pod těžký plášť, ale není to nic horšího než trocha nepohodlí. Tvůj cestující to za chvíli bude mít mnohem horší.
Projedeš několika ulicemi a dojedeš na místo. Větší budova se tváří jako koželužna a vzduchem se tak nese nepříjemný zápach, který se s touto výrobou pojí. Nejspíše tu toto řemeslo skutečně bude provozováno. Ovšem tebe zajímá sklep, který je pod částí budovy a jenž si měl možnost kdysi osobně vidět. Když si začínal u Edgara, byly ti ukázány mnohé úkryty a důležitá místa ve městě, které jako člen tajné policie můžeš v případě potřeby využít.
Zastavíš s vozem v krytém přístavku, z nějž vedou do budovy jednoduché, dřevěné dveře. Samozřejmě jsou zamčené, ale ty víš, že klíč je schovaný hned vedle za uvolněnou cihlou. Chvíli ji sice hledáš, ale nakonec se ti zadaří. Odemkneš dveře do chodby, kterou zrovna prochází muž. Pracovní kalhoty, špinavá košile, párátko v zubech. Jen se na tebe překvapeně podívá, ale pak, co ukážeš odznak, jen kývne a pokračuje dál svou cestou. Vzduch je čistý. Je na čase přepravit tvůj náklad dolů do sklepa.
Ač je vchod do sklepa prakticky jen přes chodbu, máš co dělat, aby si tam bezvládné tělo dotáhl. Je to skutečně kus chlapa a to, že je jak hadrová panenka, tvým snahám příliš nepomáhá.
Dešťové kapky na tvé tváři nahradil pot, zatímco si ho s těžkým heknutím dostal na židli. Jste ve sklepě. Lomené oblouky a tlusté kamenné zdivo. Skříň s nějakými zásobami. Základní zbraně, oblečení, psací potřeby i nějaké to trvanlivé jídlo. U stěny je stůl připomínající klasické dělnické ponky. Dokonce i některé náčiní je tam naprosto totožné, jiné je více… z medicínské oblasti. Stěny této místnosti musí zjevně hodně pamatovat.
Muž spoutaný na židli chroptí, krvavá slina mu kape na zem, ale vypadá to, že se pomalu začíná probouzet. Vytáhneš rozechvělou rukou krabičku a nabereš opět trochu bílého prášku. Jakkoliv tvé tělo je po dlouhém dni a večeru zbídačené, ucítíš další vlnu energie, která podobné pocity diskomfortu zase rychle zažene do kouta. Tohle bude ještě zábava.
„C..o? Co?“ Mumlá muž neartikulovaně, zatímco zvedne hlavu a snaží se zaostřit na své okolí. Když se mu to povede, jen se na tebe zamračí a trhne párkrát pouty. K ničemu mu to ale není. „Ty hajzle! Co si myslíš, že…“ Rozhlédne se a začíná mu zjevně docházet, kde je. „Nic ti neřeknu. Seš jen policejní čubka. Nic víc! Naser si!“ Tak možná ne. Nejspíš mu asi nedochází, do čeho se ve skutečnosti dostal. To vlastně málokomu, kdo se zapletl s tajnou policií. Příliš reálných historek o vašich aktivitách Jeruzalémem nekolovalo. Ze zjevných důvodů.
| ||
| |||
| Hledaná Benedikt Tskilekwa Rozloučíš se s tím zbohatlickým mladíkem, který na tvou poznámku jen pokrčí rameny. Buďto mu Vratislaw příliš nepřirostl k srdci anebo jen skvěle hraje svou roli sebestředného spratka. Nic dalšího ohledně Vratislawa nevíš a můžeš se jen dohadovat, zda je skutečně nemocný a pokud ano, jestli v tom nemáš prsty tak trochu ty. Pochyby ti víří hlavou stejně jako studenti na chodbě. Vypadá to, že část míří na nějaké další přednášky a jiní se prostě jen baví. Setkávání na akademické půdě je totiž skvělou záminkou k tomu si prostě jen přátelsky poklábosit s přáteli.
Hledáš mezi více či méně známými tvářemi toho studenta z první lavice, když v tom ti někdo zaklepe na rameno. Otočíš se a uvidíš muže ve středních letech. Má na sobě plášť a cylindr. Na první pohled to ale nepůsobí jako oděv vrchních deseti procent, ale odhaduješ ho na nějakého úředníka, nebo někoho ze střední vrstvy. Přijde ti ale lehce povědomý, ačkoliv si ho nedovedeš ani za mák zařadit.
„Pan Tsile.. wa?“ Nakrčí čelo a vytáhne malý papírek, na který zamžourá. Svraští obočí a pak jen zakroutí hlavou. „Tskilekwa… Ehm, promiňte.“ Podaří se mu to vyslovit až na druhý pokus. „Jsem pan Burton, sloužím v domácnosti pana Janssena. Měl byste chvíli, prosím?“ Ano, proto ti jeho tvář přišla povědomá. Musel si ho tam už někdy zahlédnout, ačkoliv jste spolu jistě nemluvili.
Odejdete společně trochu stranou od hlasitého davu. Naštěstí univerzita je opravdu rozlehlá a někdy ti i po době zde strávené stále připomíná bludiště. Není tedy problém tu najít nějaké klidnější místo, kde vás nebude rušit smích a hlasité průpovídky studentů. Zůstanete stát v jedné z chodeb, která vede k laboratořím a servisním prostorám.
„Pane… Ts… No, ehm pane.“ Vzdá další marný boj s tvým netradičním jménem pan Burton. „Potřebuji se vás zeptat, jestli nevíte, kde je slečna Krasinski? Včera se prý s vámi viděla v laboratoři, ale nevrátila se. Měla doručit nějaké dokumenty vašemu nadřízenému, ale ty se také postrádají. Neříkala vám náhodou, kam jde? Rádi bychom vyloučili nějaké nedorozumění, než kontaktujeme policii.“ Hledí na tebe s naprosto neutrálním výrazem jako kdyby se ptal, kde najde místního krejčího.
| ||
| |||
2971.jpg){kind=icon} | Další kroky Dobře, ten vůz musel někdo zavolat k destilerii. To je vcelku jasné. Pokud bude třeba najdu ho později. Otázka je, aby později bylo. Na tom teď musím pracovat jako první věc. Je mi jasné že se Edgarovi můj výstup nebude líbit. Jenže to je jeho smůla. Zatím na sebe vše zapadá. Vyšetřoval jsem vraždu a hledal stopy, v zahradě mě přepadli. Zraněný jsem se snažil stopovat vraha. Nepovedlo se snažil jsem zjískat informace v hospodě. Kde taky jinde. Tam vědí hodně. Vrátil jsem se na místo činu a hledal dál. Našel jsem útržek papíru, stopy vloupání a dostal radu od služebnictva. Ta mě dovedla k destilerii. Kdo čekal že muž zareaguje tak agresivně. Já rozhodně ne. Dotknu se mimoděk rozřízlé tváře. To znamená že ho musím vyslechnout. Lva jsem doopravdy zvažoval jako první možnost. Slíbil jsem, že podám informace. Potom co jsem na sebe ale takto upozornil by to mohlo přinést nevhodnou pozornost na to místo ještě víc. Úkryty tajné policie se zdají jako nejvhodnější možnost. Přesto mě tam celkem rychle najde někdo, kdo by se zbytečně vyptával. Na to varianty mám ne ale na to, že mě bude zdržovat od práce. Nic není dokonalého, ale je čas se začít hýbat. Zásoby mé energie ani prášku nejsou nekonečné. Zhluboka se nadechnu a skočím do vozu. Muž je mimo sebe. Dobře. Schovám odznak zpět do kapsy a rozhlédnu se po kabině. Vezmu nůž zaražený do sedačky a několika řezy z potahů uříznu pruhy. Svazovat jsem se učil už v armádě. Důstojníci občas chtěli někoho z nepřátel. Kvůli informacím nebo večerní zábavě. Nikdo neodmlouval. Jen se nikomu nechtělo hlídat za dveřmi, když jedno či druhé probíhalo. Ten křik budil i nejdrsnější muže ve snech ještě dlouho potom. Ke smůle toho muže v bezvědomí jsem nejen hlídal ale také se učil. City stranou ale jeden nikdy neví, co se mu bude hodit. Svážu mu ruce i nohy. Dalším pruhem spojím pouta k sobě, aby se nemohl moc hýbat. Poslední poslouží jako roubík. Spokojeně zhodnotím svou práci a zavřu za sebou dveře. Pak se vyšvihnu na kozlík. Popoženu koně. Nakonec se rozhodnu pro blízký úkryt policie. Bude to alespoň vypadat že se nic neděje. Zachovám se jako hodný pes a budu se tvářit že pánovi nemočím do pantoflů. Pokud vím tak bude mít i přístřešek pro vozy. Tam schovám tělo a dostanu ho do domu nepozorovaně. Tedy alespoň před zraky z ulice. Pak ho posadím na židli hezky ve sklepě, kde je co nejméně slyšet. Než ho proberu dám si ještě dávku. Cítím, jak mé tělo opět přemáhá únava i zranění. Doufám, že bude poslední. Netuším kolik toho ještě snesu. Moc ale ne. Jenže si při přípravě a čekání nemohu dovolit usnout. Pak začne práce. Taková, ze které ani jeden z nás nebude nadšený. Jenže já alespoň budu na správné straně nože.
| ||
| |||
| Ta správná motivace Vera De Lacey Zvedáš se. Těžký župan se ti zavlní kolem nohou, jak se pár kroky rozběhneš a skočíš na záda muže před tebou. Maskovaný návštěvník tohle rozhodně nečekal. Neuhnul se ti tedy a ty ses mu obtočila kolem těla, jak nejlépe si mohla. Vidět tuhle scénu teď někdo další, tak už o tobě za jeden večer v Zahradách bude kolovat tolik zvěstí, že budeš místní legenda. Je to zvláštní, ale i když seš tomu muži takto blízko, tak z něj nic necítíš. Žádný parfém, pot, třeba i jen odér oblečení. Ne, prostě nic.
Z plna hrdla se rozkřičíš a snažíš se dostat ke krabičce. Muž se tě ale nesnaží setřást, ani s tebou prostě nepraštit o stěnu, což by se dosti nabízelo. Ne, místo toho se do tvého křiku pobaveně rozesměje.
„Ha… hah…. Lady, podcenil jsem vás.“ Dosměje se, zatímco na něm stále visíš a snažíš se dostat k truhličce v jeho rukách. „Nečekal jsem, že jste až tak motivovaná.“ Natáhne ruku se zlatou truhličkou před sebe, dál od tvých rukou. Jak se k ní snažíš dostat, v zápalu boje ho jeden z tvých pěstěných, dlouhých nehtů škrábne do kůže na krku a zanechá za sebou krvavý šrám. „Tss, ale, jak už jsem říkal, nemám na takovéto kratochvíle čas.“ Vyprchá z jeho hlasu předchozí pobavení a místo toho cítíš, jak tvé ruce i tělo nekompromisně zvedá neviditelná síla a odtahuje tě od něj vzhůru. Vzneseš se nahoru, špičky ti jen zakmitají ve vzduchoprázdnu. Visíš uprostřed pokoje bez jakékoliv podpory a ten muž stojí asi dva metry od tebe. Neměnná maska k tobě tiše vzhlíží a v její temnotě se sem tam něco zlatě zaleskne, když v tom trhne pohledem ke dveřím.
„Paní…?“ Ozve se nejistý hlas Elyse a dveře se pootevřou, než ale může dveře naplno otevřít a vidět, co se zde děje, mužova volná ruka vystřelí jejich směrem a vidíš jen, jak se zase prudce zavřou jakoby pod úderem beranidla. „Paní… Paní? Co se děje?!“
„Těší vás, že mi tak komplikujete plány?“ Zavrčí ten muž podrážděně, zatímco tebe do nosu udeří vůně jeho krve. Je to podivně známá vůně…
Verše: Nezvyklá zkouška Zerachiel They rush on the city,
„Neměla by si to tak komplikovat. Dostanu se tam a ty počkáš zde.“ Hledí na tebe z pod černé kápě modré oči Ramiela a několik pramenů uhlově černých vlasů mu spadá kolem tváří. Je zde v lidské podobě stejně jako ty. Oděný pouze do odlehčené tmavé zbroje. Z jeho zbraní je viditelný pouze meč s mírně zahnutým ostřím a tesák u pasu. Stojíte u vysoké zdi paláce, který se nad vámi tyčí naproti nočnímu nebi. Je to fascinující podívaná. Každičký detail, každý vjem, vše vypadá tak reálně. Kdyby si sama nebyla před několika okamžiky v aréně Zlatého města, kde ses potkala s Luciferem a Kamaelem, který hledal vhodné členy do své jednotky, nevěřila by si, že nejsi zpátky ve světě smrtelníků.
☩
„Nezapomeňte. Budete tam jako smrtelníci. Běžné zbraně smrtelníků vás mohou zranit, stejně tak i vaše těla budou podobná jejich křehkým schránkám. Vaše schopnosti… si ponecháte. Do jisté míry. Vaším úkolem bude donést z pokladnice…hmm, co třeba? Jistě, tak třeba smaragd z uloženého žezla. To, jak to uděláte, už necháme na vás.“ Usmál se Lucifer široce a v očích mu problesklo pobavené očekávání. Byl vysoký, bílé vlasy se mu vlnily na zdobené zlato bílé zbroji a na jeho tváři se táhly jemné linie zlatého tetování. Nestávalo se často, abyste potkali osobně někoho ze serafínů a jeho přítomnost zde byla o to větším překvapením. Vedle něj stál zasmušilý muž, generál Kamael, naproti Luciferovi byl oděn do černo zlaté zbroje a působil celkově temnějším dojmem, jakkoliv za to nejspíše mohl především jeho chladný výraz. Pouze vlasy barvy ohně a žhnoucí zlaté oči, kterými vás pozorně pozoroval, z tohoto obrázku poněkud vystupovaly.
„Hodně štěstí.“ Popřál vám neutrálně generál, než se Lucifer jemně dotknul tvého čela a svět se ztratil ve zlaté záři.
☩
„Nic ve zlém Zerachiel, ale nepůsobíš zrovna jako někdo, kdo je zkušený v tom nenechat se odhalit.“ Ušklíbne se Ramiel a sjede si rukou ke straně krku, kde se mu táhne krvavý šrám od vašeho posledního střetu s hlídkou. Cítíš tu charakteristickou vůni krve, která je pro každého tak jedinečná a ukládáš si ji do paměti. „Lucifer a ty jeho zatracený triky. Budu si s ním o tom pak muset promluvit.“ Odfrkne si, ale oči žhnou spíše vzrušením z akce než, že by na něm byla patrná frustrace. „Půjdu sám.“ Pohlédne na tebe a rozhodně kývne, jako kdyby si to sám hned odsouhlasil. Ramiel  Lucifer Kamael
| ||
| |||
| Brý vodpoledne, panstvo! Snadno hezounovi jeho slova odkývu. Ano, podržtaška, to jsem já. Cokoli. Vážně není z těch, jejichž názory by mě budily ze spaní. Jestli bych si někdy přál vyrovnat se jim původem a majetkem, pak tehdy, když se nedokážu dopočítat v týdenním příjmu kvůli učebnicím, nebo nestihnu úplně všechny přednášky, co bych si přál absolvovat. Dobře, občas taky, když jdu spát bez večeře. Ale to jsou jen... věci... a jsem poslední, kdo by tvrdil, že nejsou důležité. A když si nás teď tak ostře uvědomuju vedle sebe, on by ten oblek přeci jenom měl vystoupat po žebříčku priorit... ale to skutečně důležité je někde jinde a tam on se ani neblíží. Nenechám se odfouknout stranou první přirozenou vlnou odporu, pobídnu ho spíš gestem než slovy 'ano, já vím, samozřejmě - prosím?' A on se nechá pohnout alespoň k něčemu. "Rozumím, to je nemilé... snad to nebude nic vážného. Děkuju moc," odpovím mu s neochvějným úsměvem. Už dávno jsem zjistil, že když podobné typy zahrnu náznaky sympatií navzdory jejich pohrdání, dost často se ten odpor zlomí a pak už, někdy příště a někdy třeba hned, se najednou začnou chovat... mnohem líp. Nevím, jestli mám úplně myšlenky dnes hrát podobné divadélko, co vlastně ani není skutečné předstírání, vždyť oni jsou ve skutečnosti často mnohem skvělejší, než předvádějí navenek... Když zachytím jejich pohledy, jen se pobaveně zakřením v odpověď a ťuknu si do pomyslné čepice tím úplně správným gestem továrenského dělníka. Jižní předměstí zdraví Zahrady! Ale pomyšlení na ně už nemám. Jestli je Vratislaw nemocný, je dvojnásob mrzuté, že ty poznámky nemám - v tom má hezoun bohužel naprostou pravdu. Začnu honem v davu hledat toho mládence z první lavice. Stejně bych se s ním chtěl seznámit, to harielovské ve mně tvrdilo, že to stojí za to, tak schválně, jak bude působit na vlastní oči, beztak už jsme se museli potkat, jenom... kde je? A zatímco po něm pátrám, velmi pomalu a neochotně, zato s nemalým děsem, mi dochází, že... Nechci na to myslet. Ale jestli je Vratislaw opravdu nemocný... tak kdo ví, jestli jsem to nějak nechtě nezpůsobil já. Třeba ty zdánlivě jemné zásahy, údajná oprava nedokonalých koleček uvažování, jemné postrčení, jsou ve skutečnosti dramatickým zásahem do subtilní, a tak málo prozkoumané konstituce lidské mysli, se kterou se dotyčná nedokáže vyrovnat. Co jsem si vůbec myslel, že dělám?! Ale Green je přeci v pořádku, připomenu si honem, ale tam... to bylo něco jiného... Tohle nejsou obavy, kterých bych se teď mohl snadno zbavit. Napřed poznámky, umíním si. Dají mi legitimní důvod k návštěvě. Jak jen se teď to volné odpoledne, plánované s tak provinilým pocitem, hodí. Ale musím se ujistit, že jsem mu to nezpůsobil já... a hlavně do té doby nic neprovádět. | ||