Andor.cz - Dračí doupě online

Mlčím, jen se mdle ušklíbnu. Nemám, co bych mu k tomu řekla, a tak raději mlčím. Tisknu k sobě rty, zatímco se tváří natočím zpátky k Fernsbymu a napjatě pozoruji, co dělá. V mysli mi stále příliš živě vystupují kontury kleští a skalpelů a je to právě tohle, co mě přinutí se začít na lehátku ošívat a kroutit. Marně. Popruhy mě nepustí ani o píď. Frustrovaně vydechnu, ovšem to už má Fernsby hotovo. Trochu se mi uleví, byť… Opravdu jen trochu. K čemu má ty hadičky? Srdce mi nepříjemně poskočí.

„Jako by snad záleželo na tom, co si o vás myslím,“ zamumlám. Vzorky. Krev. Hádám, že to mohlo být horší, ale… Necítím se dobře, je mi slabo i bez toho. Přesto se ani nepohnu, když se jehla přiblíží k mé kůži a hladce jí projde přímo do naběhlé žíly. Trochu to štípne, ovšem nic víc. Přesto tak trochu vyděšeně sleduji vlastní krev proudící hadičkou až k nachystané nádobě a…

„Počkat, přeci mě tu… Nemůžete odejít a nechat mě…“ zavolám za ním. Vždyť… Co když se někde zapomene, něco se stane, vykrvácím tady! Už těch šest ampulek nebo kolik jich bylo vypadalo děsivě, tohle ovšem… Zabije mě! A jakkoliv se mě v mé cele často zmocňovaly černé myšlenky, tak právě teď a v tuhle chvíli mi došlo, jak moc se vlastně ve skutečnosti vlastní smrti bojím.

Světla zablikají a já mám co dělat, abych sebou v první chvíli netrhla. Přinutím se nadechnout a zase vydechnout, hlavně… Hlavně musím zůstat v klidu. Co mi zbývá jiného? Fernsby odchází pryč a já zůstávám v chladné vyšetřovně úplně sama. Tedy… Možná ne tak úplně… Místnost se na pár úderů srdce opět ponoří do tmy, a když se světla znovu s cvaknutím rozsvítí, spatřím provazce hustého temného dýmu stékající ze stropu dolů.

Srdce mi buší, ovšem tentokrát… Tentokrát je to jiné. Nezmítám se ani nekřičím o pomoc. Naopak. To, co ucítím… Je záblesk úlevy. Pokud mě někdo hledá… Polknu. Naděje je nebezpečná věc a já tohle celé… Stále nechápu.
„Jsme v sanatoriu doktora Harta, drží mě v suterénu Hartova sanatoria,“ vyhrknu naléhavě, opakuji ta slova jako mantru, sotva se kouř přede mnou aspoň trochu ustálí v pokřivené siluetě stojícího člověka.

Delilah Blair Flanagan

„Hmm, stále tak nerozhodná.“ Nakloní s mlasknutím hlavu na stranu Fernsby a jen si tě krátce prohlédne. „Dobře, jak chcete. Vy mi tu s oblibou pořád zmiňujete bibli, tak bude jen příhodné vybrat třeba tohle. Že, Angelo?“ Pousměje se, zatímco pár kroky odejde ke svému pracovnímu stolu, na který odloží noviny.

„Ah, stále tak zvědavá?“ Otočí se na tebe přes rameno a na rtech mu hraje pobavený úšklebek. „Přece si nechcete zkazit překvapení.“ Dojde k umyvadlu a začne si mýt ruce. Voda tiše šumí a Fernsby si do toho spokojeně pobrukuje. Otře si ruce do ručníku vedle a stále za doprovodu pobrukování si začne chystat své nástroje. Přijde ti, že to musí trvat snad věčnost. Nakonec cinkání přeci jen ustane a Fernsby si vedle lehátka přistaví kovový stolek, na kterém je několik skleněných lahviček s již nějakým průhledným obsahem a nějaké hadičky.

„Víte, posledně se ukázalo, že ta příměs ve vaší krvi je poněkud nestabilní, na což jsem přišel až příliš pozdě. Nepříjemné, ale tak naštěstí ne neřešitelné. Budu si tedy dnes jen potřebovat nabrat trochu více vzorků. Nic víc. Co se tak tváříte, Angelo? Myslela jste si, že vás tu budu pitvat zaživa? Ale no tak. Mám pocit, že si o mě myslíte jen to nejhorší.“ Vyhrne ti rukáv a nahmátne žílu jako posledně. Ruka už se za ty skoro dva týdny dávno zahojila. Jehla si ale i tak najde vcelku rychle cestu žilní stěnou a brzy hadičkou začne proudit tmavě rudá tekutina.

„Tak, tohle chvíli zabere. Nebudete se zlobit, když vás tu chvíli nechám o samotě, že Angelo? V poslední době nevím, kde mi hlava stojí, takže se vám nemohu věnovat tolik, jak bych chtěl, ale jistě mi to prominete.“ Vysvětluje stále poněkud chladně, zatímco ještě něco dělá s nádobou, do které stéká tvá krev a mísí se nejspíše s nějakým médiem. „A moc se mi tu necukejte. Byla byste sama proti sobě, kdyby se vám to uvolnilo.“ Vzhlédne krátce k tobě, zatímco zajistí kanylu ve tvé ruce. Narovná se a vyrazí ke dveřím.

Dny plynou a já s nimi. Přežívám ve vzpomínkách a myšlenkách vzdálených podzemí sanatoria na celá milénia, zaměstnávám svoji mysl otázkami, na které neznám odpověď. Všudypřítomný chlad a lezavá zima mě nutí často přecházet po cele ve snaze se aspoň trochu zahřát. Nepomáhá to. Jsem unavená, prochladlá a poslední tečkou za vším je nepříjemný pocit v krku měnící se v kašel. Zatím to není tak hrozné, ale to je jen otázka času. Tady není doktor, který by mi předepsal tlumící sirup ani nikdo, kdo by mě zastlal pod peřinu a nosil mi horké čaje. A já... Já se bojím, toho... Že tu... A čím víc se na to snažím nemyslet, tím vtíravější ta představa je.

Kroky blížící se ke dveřím tentokrát neznamenají sestru ani další příděl mizerného jídla, ale Sturgese, mého osobního dozorce. Očividně. A já už vím, co to znamená i bez jeho vysvětlení. "Dobrý večer, Sturgesi," zachraptím, až si z toho musím odkašlat a tentokrát ten zvuk nezní kdovíjak dobře. Vyhledám pohledem jeho tvář, ovšem uhne přede mnou očima, jen aby mi nemusel ten pohled opětovat a jakkoliv se mnou dál mluvit. Na chodbě pochopím proč, když spatřím Fernsbyho scházejícího po schodech dolů. Ďábel nikdy nespí, co? Stačí mi jediný pohled na kněze a vím, že se Sturgesem vážně jít nechci.

Ale nemám na výběr. Ani teď - ani potom. Staré známé lehátko čeká a přes veškeré mé snahy mě k němu Sturges stejně dovleče a udělá svoji práci. Kůže mě svědí a chvíli se mi zle dýchá - nesnáším ten pocit bezmoci. Děsí mě. Stejně jako to, když opět zůstanu s Fernsbym sama v místnosti. Tón jeho hlasu vypovídá za vše, zbytek pak dokresluje, jak si v jeho očích momentálně stojím. Dost bídně. A můžu si za to jen a jen sama... Chvíli myslím na Marlene. Doufám, že se má dobře. Že celé tohle... Nebylo jen prázdné gesto.

Fernsby listuje v novinách, které přede mne vzápětí nastaví, abych i já viděla, co se v nich píše. Chvíli mhouřím oči ve snaze zaostřit, pobyt v šeru se na mě poznamenal, oči mám zarudlé, podrážděné a v houšti drobných písmenek se mi zle orientuje. Svoji pozornost zaměřím k rámečku, který mi... Ah. Rysy v mé tváři ztvrdnou. Zpoza rtů mi unikne překvapený výdech, když... Když pochopím o jakou část novin se jedná. O jakou rubriku. A co se v ní píše...

Ve své mysli pocítím podivné prázdno jako by uvnitř mne opravdu něco umřelo. V ústech pocítím železitou pachuť krve jak si v tu samou chvíli prokousnu vnitřek rtu a palčivá bolest mi připomene, že věrná manželka a milující dcera možná zemřely, ale já tu stále jsem. Plánoval to takhle Bartolomew? Mělo to takhle dopadnou od začátku? Hlupák. Právě přišel o jedinou možnost, jak dosáhnout na otcův majetek a zároveň se vyhřívat v paprscích Dohertyho přízně. Ač se snažil, za dobu našeho manželství jsme nezplodili žádného potomka. O to jsem se postarala zase já, věrná manželka. Žije vůbec ještě? Doufám, že ano, a že ho to bolí stejně jako nyní mne. Rosehill. 28. září. Cítím se mizerně, ale v suchých očí se neuroní byť jediná slza, byť mě o to více pálí. Takhle jednoduché to je... Aby někdo uvěřil...

Z myšlenek mne vytáhne opět Fernsbyho hlas.

"Melanie, Angela, Darlene, cokoliv vám udělá radost, pokud už s Hartem stejně nemáte v papírech dávno zapsané nějaké jiné jméno," vypravím ze sebe monotónně, zatímco tvář nakloním na opačnou stranu než je kněz. Ke konci věty se rozkašlu, a tak nakonec místo dovětku "co na tom záleží" jen ztěžka polknu.

"Co bude teď?" přinutím se zeptat záhy, byť... Chci slyšet odpověď? Ať už teď znamená během následujících pár minut nebo týdnů...

Benedikt Tskilekwa

„Dobře, schovejte. Jen nepočítejte, že vám nějaké dám, pokud budeme třeba uprostřed testování prototypu.“ Upozorní tě vážně Heinz zpoza stolu.

„Dejte mi pak s předstihem rozpis vašich zkoušek, ať vím, jak rozplánovat další kroky v tom vašem… zkouškovém. Samozřejmě počítám, že vše splníte na první pokus.“ Otočí se na tebe a z jeho očí je patrné, že jediné, co očekává je souhlasné kývání.

„Ostatně takové triviálnosti by vám neměly způsobit nějaké vážnější potíže.“ Odfrkne si, zatímco se chystáš odejít a ve zkratce ještě zmíníš návštěvu Elke.

„Aha, jistě. Nejspíš se tedy zastaví zítra. V pořádku, nelamte si tím hlavu Tskilekwo. Donese mi to jistě někdo zítra. Teď už ale běžte. Začíná se připozdívat.“ Mávne rukou a vypadá to, že už ti nehodlá věnovat další pozornost.

☩

Opustíš laboratoř, ve které si strávil velkou část dnešního dne. Nohy máš poněkud strnulé a v žaludku kručí. Projdeš kolem vrátného, který je stále stejný a tiše poklimbává s podepřenou bradou. Vyjdeš ven a opře se do tebe vlahý noční vzduch. Dnes to vypadá na krásnou noc. Měsíc svítí na obloze, a i přes světelný smog zahlédneš několik jasnějších hvězd. Ulice jsou o něco méně zalidněné než během dne, ale stále je tu vcelku živo. Rozhodně nemáš chodník sám pro sebe. Ze silnice se ozývá klapot podkov na kamenném dláždění a míjí tě drožky i luxusnější kočáry odvážející své cestující domů, nebo naopak na místa, kde to žije. A ano, jsou v Jeruzalémě místa, která začínají s příchodem tmy teprve tepat tím správným životem. Ovšem, to není nic pro studenty. Tedy… alespoň oficiálně.

Vyrazíš tedy ulicí a už je jen na tobě, kam tě nohy dnes večer zanesou.

Phelia Boulder

Rozloučíš se s Fiskem a vyrazíš do víru ranního Jeruzaléma. Není problém se zastavit v nějakém podniku, kde se schází povětšinou lidé vracející se domů z nočních směn. Tedy ti zámožnější. Většina chudších dělníků se spokojí s pouličními krámky s občerstvením. Sedíš u stolu a dopřáváš si vydatnou snídani. Chuťově to není nic moc, ale žaludek to zalepí na docela dlouho. Všímáš si, že jsi jedna z mála, která si tu dává pivo takto z rána, ale co je ti po nich. Je to vhodná tečka za vydatnou snídaní.

Spokojená a posilněná se vydáš za Dianou. Tuhle cestu máš už docela dost nachozenou za posledních čtyřiadvacet hodin. Teď už ale ulice působí rozhodně přívětivěji, jak jsou ozářené ranním sluncem a ne ponořené do temnoty. Dorazíš ke známým dveřím s nenápadnou cedulkou. Zaklepeš a chvíli se nic neděje, než nakonec přeci jen zaslechneš zvuky z druhé strany.

Dveře se otevřou a stojí v nich Diana. Zjevně nevyspalá, rozcuchaná a s kruhy pod očima. Dveře nejprve obezřetně pootevře a až teprve, když tě uvidí, dovolí si je otevřít dokořán. „Boulder!“ Vyhrkne, když tě uvidí. "Tak… Tak… Pojď dovnitř.“ Rychle ti pokyne a zavře za tebou dveře. Evidentně to nechce řešit na ulici.

„Bála jsem se, že je to policie. Jak to šlo?“ Zeptá se tě tiše. „Budeme to muset dnes zkusit znovu?“

Vera De Lacey

Jacobson odejde, aniž by cokoliv namítal. Jeho pohled ale mluvil za vše. Přesto… ty jsi zde paní domu a on si to zajisté moc dobře uvědomuje, jinak by vás tu jen tak bez námitek nenechal.
„Aha…“ Vydechne Elyse a viditelně se drží, aby ti nenakukovala přes rameno. Otevřeš dopis a vytáhneš přeložený kus papíru.

Operace sira Essingtona proběhla bez komplikací. Jeho stav je vážný, ale stabilizovaný a v současné chvíli se úspěšně zotavuje. Dnes bude na žádost rodinného lékaře předán do domácí péče.

Stojí tam krátká zpráva, která však není nikým podepsána a ani orazítkována. Nejspíše není pravidlem, že nemocnice poskytuje tak důvěrné informace jen na základě dobrého slova. „Takže?“ Nevydrží to už Elyse, která tě napjatě sleduje.

„Dobře… to už ho dnes propustí? Tedy, zvláštní, ale asi ví, co dělají.“ Pokrčí rameny a sehne se, aby posbírala část rozházených papírů.

„Chtěla jste ještě prohlédnout Philipovu ložnici? Víte co, když vás tu vidím, tak se tu posaďte a chvíli si odpočiňte. Potřebujete to. Těch pár šuplíků můžu prohledat sama a třeba tam nějaký ten klíček ke stolu bude. Doufám. Myslím, že Jacobsona by trefilo, kdyby odtud slyšel štípání dřeva. Ačkoliv… nebyla by to žádná škoda.“ Ušklíbne se poněkud krutě a odsune židli, aby ses na ni mohla posadit. Jakkoliv by si ráda tohle celé pátrání zvládla sama, cítíš, že ta nabízená židle je opravdu hodně lákavá. Tohle nebyla běžná probděná noc, po které se člověk s rozbřeskem přeci jen zvládne oklepat a zase tak nějak fungovat, ale něco mnohem náročnějšího. Ruce se ti třesou a cítíš i slabost v nohách. O žízni nemluvě.

„Nechcete alespoň čaj nebo kávu? Nebo něco jiného? Dám vám pro ně poslat.“ Počká nekompromisně Elyse, až se usadíš a pak zmizí dveřmi na chodbu. Ty zůstaneš sama, než je ti zhruba za deset minut donesené poručené občerstvení. Zpoza oken se začne ozývat kapání kapek vody. Začíná hustě pršet a opět jako by byla hluboká noc. Najednou máš ale zvláštní pocit. Jako kdyby tě někdo sledoval. Ano, Philip v loveckém úboru na tebe upírá svůj pohled, ale to nebude ono. Za okny se cosi mihne, ale to jistě byl jen déšť. Unavená mysl, která si jen potřebuje odpočinout. A nebo…

Delilah Blair Flanagan

Zůstáváš na místě. Tác třískne o zem, ale tebou to ani necukne. Je to trochu jako ozvěna z jiného světa. Stejně jako vzpomínky Dumah. A ty, jako kdyby si stála mezi tím. Mezi temným světem Delilah v podzemní cele sanatoria a mezi světem v oblacích plným zlaté záře, ve kterém žila Dumah. Zůstala si zaseknutá někde na pomezí a jakoby si nepatřila ani tam a ani onam.

Čas běží. Opět. Zatímco sedíš, ležíš, nebo přecházíš po cele v chladném šeru, vracíš se vzpomínkami k těm několika podivným snům na život, který patřil jiné ženě. Při tom, čím více o tom přemýšlíš, tím více nacházíš podobností mezi ní a tebou. Jak je tohle ale možné, pokud ten generál říkal pravdu? Pokud skutečně po jejich skonu následuje…

Dle jídel, která byla donášená s železnou pravidelností, ti bylo jasné, že muselo uplynout několik dní. Poslední den tě začal sužovat nepříjemný kašel. Zatím to bylo jen občasné pokašlávání a škrávání v krku, ale bylo ti jasné, že se to v současných podmínkách může rozvinout do horších příznaků. Chlad a vlhkost udělali své, a nakonec udolali i tebe. Ačkoliv si měla tentokrát kvalitnější šaty než dříve, stále nebylo o co stát a po nocích si se třásla zimou.

Jednoho nejspíše večera si slyšela kroky na chodbě. Byl to Sturges. Neviděla si ho od toho okamžiku, kdy tě sem dovedl po té scéně u Fernsbyho. „Dobrý večer, tak pojďte. Fernsby by vás rád zase viděl.“ Povzdechne si viditelně otrávený a ani se to příliš nesnaží skrývat. „Žádné hlouposti, ano?“ Začíná to už být docela automatizované upozornění. Vyvede tě ven a na tvé případné dotazy jen kroutí zamítavě hlavou. Nevypadá to, že by se dnes chtěl nějak vybavovat. Ostatně, na druhé straně chodby si všimneš, jak ze schodů sbíhá známá postava. Fernsby.

Otočí se na vás a ušklíbne se. V rukou má noviny. Dojde před vámi pár kroky ke dveřím jeho pracovny, na kterou máš tak živé vzpomínky a počká u dveří. Tobě věnuje jen krátký pohled, ale nic neřekne. Nevypadá, že je v nejlepším rozpoložení. Místo toho se otočí na zřízence.

"Sturgesi, dneska ji polož rovnou na lehátko. Nemám čas na zbytečnosti.“ Odsekne a otevře dveře. „Ehm, dobře.“ Sturges tě chytí pevně za paži a dovede k lehátku, kde už se houpou v očekávání popruhy. Netrvá to dlouho a jsi opět znehybněná. Žádné prosby, slova, na nic nereagují. Ležíš na lehátku stejně jako Marlene před několika dny. Fernsby na tebe opovržlivě shlédne a pak se otočí za zřízence. „To bude zatím vše.“ Řekne krátce a Sturges ochotně zase zmizí na chodbě.

Fernsby si dlouze povzdechne a prohrábne slámové vlasy. „Tak… zdvořilosti stranou. Odteď bude náš vztah čistě… profesionální. Ovšem ještě před tím pro vás něco mám. Takovou drobnost.“ Natáhne se pro noviny. Kterými krátce zalistuje. „Ah, tady to je.“ Šeptne a pak ti před obličejem podrží hustě popsanou stránku.

„Tady.“ Ukáže na jeden z malých černých rámečků. Znáš je. Je to pravidelná rubrika….

Úmrtní oznámení

Lady Delilah Blair Flanagan

Paní Delilah Blair Flanagan, manželka Barholomew Flanagana, dcera Charlese Blaine Dohertyho a Evelynn Doherty, náhle zemřela ve věku 26 let. Věrná manželka a milovaná dcera bude pochována na hřbitově Rosehill v pátek 18. září.

„Tak co, už jste si vybrala nové jméno?“ Pronese jakoby nic a s tichým zašustěním papíru noviny opět zavře.

Nepřítel lidstva komorník

Jakmile se usadím v křesle pána domu, skřínka mi klesne do klína. Oči se mi zavírají. Poprvé za celou dobu mi dochází, že jsem opravdu unavená… Vydechnu. Tělo těžkne. Myšlenky zpomalují. Stačilo by mi zalézt pod peřinu, zavřít oči a odevzdat se slastné říši snů – nebo také nočních můr, na tom by ani nezáleželo. Úplně v nejlepším případě by se mi nezdálo nic. Nic o pádu, nic o vzducholodi, nic o chrámu. Nechystám se spát. Za chvíli přijde vzkaz z nemocnice a pak… Opravdu se tam chystám jet? Snad se mi hlavou bleskne uvědomění, jak strašlivě se to nehodí, ale nechávat někoho v nemocnici mi připadá zvláštně nemístné. Měla bych mu aspoň přinést květiny. A tu skřínku…

„Byl to minulý –,“ chystám se bezmyšlenkovitě odpovědět Elyse, když v tom se ode dveří ozve zaklepání.

Rychle zvednu hlavu. Majordomus! Pod přísným pohledem muže se v křesle napřímím, jako bych správným postojem dokázala napravit tu paseku tady. Ano, vypadá to tady příšerně, ale aspoň sedím vzpřímeně, jak se sluší a patří. Stejně jako on se podívám na otevřený sejf. Zalituji, že jsem ho ve chvilce prozřetelnosti nezavřela, ale ani to by nepomohlo s rozházenými lejstry a knihami, které uprostřed noci létaly všemi směry. Nevypadá to dobře, přiznávám, ale pořád jsem přece – paní domu. A měla bych se tak chovat, nebo se tak alespoň snažit chovat, když už působím jako lupič za bílého dne.

„Obávám se, že tato záležitost nesnesla odkladu,“ odpovím co nejklidnějším hlasem. Neuvěří mi, to je mi jasné, ale nahlas to popřít si přeci jenom nedovolí… nebo ano? „Děkuji, pane Jacobsone. Kdybyste byl tak laskavý a – ano, nechte to tam. Děkuji.“

Až když se za ním zacvaknou dveře, se odvážím znovu nadechnout. Ten umí koukat! Měli by ho posadit do soudní místnosti, stačil by mu jediný pohled a viník by se přiznal ze všech svých hříchů. V uších mi zní tlukot vlastního srdce, ruce se mi třesou a hlava bolí. Opravdu bych si měla odpočinout, ale… Teď bych neusnula, i kdybych třeba chtěla. Musím toho udělat ještě tolik. A především se postarat, že u toho soudu opravdu neskončím. Vytáhnu se na nohy, položím skřínku přímo doprostřed stolu a po cestě k dopisu zvednu ze země účetní knihu s loňským rokem. U snídaně ji aspoň prolistuji. Trocha lehké četby po ránu ještě nikdy nikomu neuškodila a navíc – použil Philip rok, kdy sejf koupil, nebo v tom bylo něco hlubšího?

„No,“ řeknu tiše, přičemž zlomím pečeť dopisu a pečlivě ho rozevřu, „to teď zjistíme… Požádala jsem je v nemocnici, aby mi poslali zprávu, až se dostane z operačního sálu. Poslední dobou nebudím dobrý dojem,“ dodám už spíše sama pro sebe. Milenka, zlodějka, vražedkyně. To se mi ta přízviska kupí.