Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
2971.jpg){kind=icon} | Zadostiučinění Nebudu si nalhávat že se mi s každou ranou a křupnutím víc nerozšíří úsměv na tváři. Možná bych ve slabší chvíli i přiznal že jsem něco takového už sakra potřeboval. Někdo ve mně sice hlodá červíček pochybností, jestli jsem to nepřehnal, ale ať jde do háje. Ten zmetek mě chtěl zabít a zaslouží si každou ránu. To, co přijde potom co se vzbudí bude pro něj mnohem horší. Mnohem, mnohem horší.
Celou dobu jsem přemýšlel, zda je vozka jeho komplic a vrhne se na mě taky nebo jen nevinný člověk kterého najal, aby ho někam dovezl. Jeho výraz a úprk mě přesvědčí že druhá varianta je ta pravděpodobnější. Když seskočí z kozlíku pustí k podlaze bezvládné tělo mého... svědka. Vyskočím otevřenými dveřmi na ulici. Nohy mi div nepodklouznou po mokré dlažbě. Chytnu se boku drožky a zakřičím za ním z plna hrdla.
„Stůjte. Jsem od policie Nového Jeruzaléma a potřebuji s vámi mluvit! Pokud nezastavíte budete mít vážné problémy. Vraťte se sem!“ Moc dobře vím, jak vypadám. Bledý, rozseknutý šátek mi visí na tváři i kabát skrápí čerstvá krev. Zápasem pocuchané vlasy mokré od deště. V ruce svírám pistoli se zkrvavenou rukovětí. Nemířím na něj ale. Doufám že ho, ale výkřik zastaví. Pokud ne zase tolik se toho neděje. Možná ani není důležitý. Možná ho budu schopný najít podle toho kde si ten vzadu drožku objednal. To z něj dostanu, stejně jako spoustu dalších věcí.
Zajímalo by mě, kolik pozornosti jsme na sebe přilákali. Nechci, aby mě někdo poznal. Neměl by ale. Ušpiněný a vyčerpaný moc Jacoba Whita ze Zahrad doopravdy nepřipomínám. Oblečení jen podtrhuje že ke šlechtě nepatřím. Nadechnu se a podívám se na ležící tělo. Kolik mám času, než se začne probírat. Docela dost. Přesto ho chci co nejrychleji svázat a narvat mu roubík. Pak vymyslet místo kde si promluvíme. Na tváři se zase mihne úsměv. Natáhnu ruku a upravím si šátek tak aby co nejlépe zakrýval spodní část obličeje. Nechci, aby mě někdo poznal. Doopravdy ne. Pak mi dojde že se vozkovi nemám, jak identifikovat. Odznak vypadl při prvním úderu. Dívám se po podlaze, a nakonec zachytím odlesk. Sehnu se a seberu ho. Dobře. Edgar by mě doopravdy nepochválil, kdybych ho ztratil. Tak co rozhodl se ten posera přijít nebo prchá ulicí dál?
| ||
| |||
 | Střípky v nás Sturgesova tichá slova se ve mna na chvíli zaseknou a vzdme se ve mne vlna rozporuplných emocí. Jedna má část... To ví. O kolik snadnější by bylo zavřít oči a uniknout už navždy z této noční můry? Ale kam? A... Co by se se mnou stalo? Mysl mi na chvíli nabídne pohled na zohavené tělo vrchní sestry. Z té představy je mi úzko... Chci žít... Chci... Chci se dozvědět víc, chci znovu kráčet po ulicích Zlatého města. Upínám se k tomu přání - myšlence prostupující vše. Ah, Stugesi... Kéž bys jen tušil... Tklivá pomalá melodie konejší, kolébá podobna náruči pohupující novorozencem, proniká do každého koutku a skuliny setmělého domu. Můj svět se utápí ve tmě za zavřenými víčky, zatímco prsty kloužou po strunách a rozechvívají tělo nástroje. Nechávám se unášet tóny a nic víc pro tu chvíli neexistuje. * * * Nocí se rozléhá klid a mír ukolébavky tišící rozjitřené myšlenky, ponoukající ke chvíli odpočinku všechno živé v dosahu. Zpívám, když kráčím ulicí s Kamaelem po boku a za námi zůstává jen prázdné ticho. Podívám se po něm a úsměv na jeho rtech mě zahřeje více než zlatá záře opaleskující nad naším domovem. Je to kacířská myšlenka, přesto si ji na okamžik podržím a ponechám než od něj odvrátím pohled. * * * Je to právě Kamaelovo ujišťování, které ve mne rozechvívá nevyřčené obavy jako když nervózně drnkáte nehtem o napnutou strunu. Přemýšlím, koho se nyní snaží o tom přesvědčit - zda mne nebo sebe. "Věřím," smířeně kývnu hlavou a pohledem zalétnu k nekonečné oblačné pláni. Na místo dalších slov se jen pousměji, zpoza rtů mi na okamžik vybublá krátké uchechtnutí. Ano, co horšího by se mohlo stát... * * * Nijak se Sturgesovi nebráním, v jeho náruči visím zplihle podobna rozbité hadrové panence, kterou dítě mrsklo do kouta a objevila ji až chůva při úklidu. Zamrkám, cítím se v tu chvíli dezorientovaně, trvá mi pár úderů srdce než si uvědomím, kde to jsem. Husté vše pohlcující šero a nepřívětivá zima prokousávající se tělem. I postel je studená, tvrdá. Zůstanu ležet přesně tak, jak mne Sturges položí, mělce dýchám a z toho pohybu se mi lehce točí hlava. | ||
| |||
 | Pokušitel (ale jen trochu a v mezích slušnosti, samozřejmě) S plným žaludkem se usíná dobře a naštěstí nejsem tak nepříčetný, abych si nepověsil a nevykartáčoval šaty na zítřek. Je to bída, už abych pomalu začal uvažovat nad novými. A taky nad novou přikrývkou, když jsme u toho, jestli on ten vzduch zvenčí nezačíná být až moc svěží. Měl bych zítra s sebou vzít knihy, které už nepotřebuju, a odnést je do antikvariátu poblíž univerzity, tam půjdou na odbyt snadno, a když je nechám do komise, dostanu víc... jenže je tak těžké se s nimi loučit... Když se však otvorem ve střeše dívám na hvězdy, a bezděčně si promítám i ty neviděné do černoty doškových tašek a skládám patřičná souhvězdí, praktické záležitosti jdou stranou a nejde nepřemýšlet, jakým nejvhodnějším způsobem zahájím svůj průzkum; ale stále víc také uvažuju nad vztahem mezi Harielem a sebou. Mysl kolem různých možností krouží mimořádně opatrně, protože vjem zosobnění byl tak neuvěřitelně intenzivní... ale začít si namlouvat, že jsem anděl... copak někdo příčetný vůbec věří na minulé životy...? Chtěl bych to umět pustit z hlavy, napřed se musím ujistit, že jsem vůbec nějak působil a nebyla to náhoda, ale nejde to, zoufale to nejde. Je to příliš úžasná a velká a nebezpečná věc. Jestli vůbec... třikrát uá. Ráno mám stejné štěstí jako večer, podaří se mi domem proplížit bez toho, aby mě zastihla Malachi a nebo někdo další, kdo by si chtěl povídat a hlavně vytáhnout ze mě pár drobných. Je to vážně bída. Vysvětlit jim, že vzdělávat se má smysl, že víc peněz už dávat nemůžu a vzít další práci taky ne, se začíná stávat nadlidským úkolem. Možná najednou řešitelným... že...? Za tu myšlenku se stydím skoro celou cestu do školy. To by bylo tak špatné na tolik způsobů! A tak omamně příjemné... přemýšlet o tom můžu, dovolím si nakonec, protože ono se tomu dá vyhnout dost těžko. Stejně jako když si kupuju mandlový pletenec v pekárně cestou. S datlemi nic neměli, škoda. Nebo možná dobře, neb se nakupuje podle ceny a ne podle chutí získaných ve snech. Kdybych jí vnukl, že už jsem platil... šlo by to? Potřeba si to vyzkoušet je nesmírná. Ne abych ji ošidil, to ani náhodou. Ale hrozně by mě to zajímalo. ... a že jsem to mohl zkusit a peníze nechat na pultě, mi dojde, až když jsem dávno pryč. V aule si najdu místo, kde nebudu moc dobře vidět, a ještě se šikovně posunu, abych seděl za dvojicí dobře rostlých mladých mužů v kvalitních oblecích. Tohle místo je úžasné, miluju dotyk do jemna ohlazeného dřeva a tu zvláštní vůni ve vzduchu, která jako by se kolem mě s útěchou ovíjela. Nezáleží na malichernostech... jenom na vědění. Na pokroku. Cestě vpřed. Ovšem je smutnou pravdou, že Green se povznášet odmítá a upřímně mě nesnáší - a když se nad tou naší trapnou epizodkou zamýšlím, tuším, že i za ní se skrývá Hariel. Třeba ta schopnost vůbec není má, jen se na mě nějak... ehm, nalepil... vždyť já se u Greena docela určitě o nic nepokoušel... Dívám se na tabuli a dumám, jestli jsou studenti mimořádně vhodný, nebo naopak mimořádně nevhodný objekt mého průzkumu. Jejich mysli by byly jistě přístupnější. Ale většina z nich je z dobře situovaných rodin, dosah by byl velký a ovlivnění možná trvalé, snad bych si měl najít pro začátek nějaké staříky... Posloupnost se nazývá konvergentní, pokud má... začnu psát na úplně špatné místo poznámek a soustavou šipek se přesunu o kousek dál. ...vlastní (reálnou) limitu A... Je dobré, nebo špatně znamení, že tu Vratislaw není? Přestanu hledat jeho a prozkoumám zátylky, profily a tváře kvůli některému z jeho bližších známých. Ha, tamhle vpředu, jak on se jmenuje, vtělení sebevědomí a účesů moderních tak, že má zaručeně vlastního holiče a tlupu špehů - hned po přednášce za ním zaběhnu, snad bude něco vědět. Znovu se zadívám na tabuli. Dobré, zatím všemu rozumím. Jen si dávám velký pozor, abych na Greena zvlášť nemyslel, představuju si mezi námi tlustou skleněnou zeď a pro jistotu se na něj ani nedívám. Hlavně už žádné incidenty. ... ale třeba bych mohl zatím zjistit, jestli lidi kolem sebe nějak... vnímám? Harriel přeci cítil, jestli je v nich potenciál, nebo jen hromada slámy, ve které se každá dobrá věc ztratí. Uměl bych je cítit i já...? Většina je tady vážně chytrá, mělo by to jít snadno! Nevím sice přesně jak na to, jestli mám svou mysl nějak rozprostřít, otevřít, zpřístupnit... ale je ti jasné, Benedikte, že máloco je náchylnější na nějaké namlouvání si a autosugesce, než takovéhle pokusy o pasivní vjemy... to je jedno, stejně to zkouším. Zkoumám, hledám způsob, snažím se obléct do způsobu, jakým to cítil Hariel. Jen bych se nerad propadl stejně hluboko jako on, kdy pro tu hromadu vjemů a úvah o lidech občas pomalu nevěděl, co se kolem děje. | ||
| |||
 | Host do domu Vera De Lacey Neznámý hlas tě překvapí. Otočíš se a uvidíš vysokou zahalenou postavu. Na hlavě má kápi a je oblečený v tmavém, dlouhém kabátu, který halí většinu jeho těla. Jeho tvář nevidíš. Je ukrytá za zdobenou, koženou maskou. Na moment se ve světle zpoza ní zableskne záře odražená od jeho očí, než udělá krok tvým směrem a roztáhne ruce v mírumilovném gestu, jako kdyby se ti chtěl uklonit. I na tom krátkém pohybu je patrné, že se pohybuje pružně jako kočka na lovu a tiše. Nezvykle tiše.
„Myslím, lady, že představení dnes ráno s prominutím vynechám. Omluvte mé způsoby. Mám za sebou skutečně dlouhou noc a už bych to měl brzo rád z krku. Víte, spánek potřebuje každý. Překvapivě i já. Buďte ke mně milosrdná. Přece mi nebudete dělat problémy?“ Jeho hlas je hluboký a svým způsobem uklidňující, jakkoliv se to k neznámému zahalenému vetřelci příliš nehodí. Zastaví se a hledí na tebe, než mu pohled sklouzne na zlatou skříňku.
„Váš manžel má skutečně specifický vkus na sběratelské předměty. Škoda jen, že se ho tak úplně netýkají. Jistě mu ale taková drobnost nebude chybět. Má tu svou spanilou ženu a spoustu... zlatých cihel, jak tak vidím. To nejednoho muže udělá šťastným.“ Udělá další krok a jeden z papírů mu zašustí pod botou.
„Tak mladá a už hledá dopisy od milenek? Nebo snad od milenců?“ Máš pocit, že v jeho hlase zní pobavení. Zůstane stát na místě pár metrů od tebe. Vítr proudící sem otevřeným oknem povlává cípy jeho pláště i rozházenými papíry, zatímco za okny dál bubnuje hustý déšť. Na chodbě je ticho. Jste tu jen vy dva. Alespoň zatím.
„Tu skříňku, prosím.“ Natáhne ruku v černé rukavici. „A prosím, nepokoušejte se volat o pomoc. Musel bych vás umlčet, a to by se vám jistě nelíbilo.“ Teď už v jeho hlase není ani stopa po pobavení jako před chvílí. Je ti jasné, že to myslí smrtelně vážně.
„Takže… lady De Lacey… Prosím… Tu skříňku.“ Sklopí hlavu a rozevře dlaň. Maskovaný muž 
| ||
| |||
| Dostaneš ze sebe těch pár slov a Sturges se jen syčivě nadechne. „Možná by to pro vás bylo lepší.“ Zamumlá skoro nesrozumitelně, ale ty jeho slovům moc dobře rozumíš. Bylo by skutečně lepší zemřít, než být tady? A co by bylo pak?
Jedete dál. Světla na chodbě se míhají a rozmazávají do zlatých, táhlých šmouh. Občas ti přijde, že spíše letíš, než že se vezeš. Ten pocit lehkosti a určitého odosobnění je v jistém smyslu stejně děsivý jako příjemný. Míjíte další světlo.
První záblesk. Vzpomínáš na Zlaté město.
Druhý záblesk. Na Dumah.
Třetí záblesk. Na hřejivé teplo.
☩
Sedíš sama ve svém domě. Všude je přítmí a nebýt zlaté záře mihotající se na nočním nebi, byla by zde úplná tma. Cítíš se tu v bezpečí. Doma. V rukou máš jeden ze svých nástrojů a hraješ. Hraješ pomalou, táhlou melodii, která kolébá ke spánku.
☩
Melodie se změní. Zvuky nástroje nahradí tvůj hlas. Procházíš ulicí plnou hliněných domků a zpíváš. Lidé uléhají ke spánku, případně usínají uprostřed rozdělané práce. Je noc. Nad hlavou se ti třpytí myriády hvězd. Kamael kráčí vedle tebe zahalený do nenápadného pláště. Podíváš se na něj. On tvůj pohled opětuje a lehce se usměje.
☩
„Vysvětlím to před tribunálem. Nemusíš se bát.“ Šeptá s chlácholivým úsměvem, ale v očích má starost, kterou není schopen skrýt. Stojíte na jedné z mnoha vyhlídek Zlatého města. „Bude to v pořádku, Dumah. Věříš mi, že?“ Nakloní se k tobě, než spustí ruku z tvého ramene a otočí se k zábradlí, za kterým je jen nekonečná planina mraků. „Už jsme si prošli těžšími věcmi. Co nejhoršího se může stát?“ Otočí se přes rameno a křivě se pousměje jako vždy, když zlehčuje situaci, do které se vrhá po hlavě.
☩
„Tak pojďte.“ Cítíš, jak tě zvednou něčí ruce. Ani nevíš, kdy tě odpoutali. Sturges tě zvedne a položí zpátky do tvé postele. Je tu tma. Žádné světlo lamp. Žádná zlatá záře, do které by si mohla utéct. Nic. Jen zima. Tedy… po chvíli zaznamenáš, že na tvém těle něco přistálo. Je to deka. Teplá deka, která ti snad pomůže udržet tu trochu tělesného tepla, které ti zbývá.
„Hmm, měla byste to snazší bez ní, ale… vaše volba.“ Všimneš si, že na tebe Sturges hledí, ale v tom výrazu je něco zvláštního. O něčem usilovně přemýšlí, ale pak jen zavrtí hlavou, otočí se na patě a zmizí. Slyšíš jen zvuk klíče v zámku, než opět nastane nerušené ticho. V hlavě ti jen doznívá těch několik krátkých záblesků podobných ozvěně, která každým odrazem o něco zeslábne.
| ||
| |||
| Na přednášku Benedikt Tskilekwa Sedíš u jídla a přemýšlíš. Tolik možností. Tolik věcí, které by si byl schopen ovlivnit. Napadá tě spousta možností, ačkoliv si svou záhadnou sílu použil zatím pouze dvakrát, přesto je možnost ovlivňovat druhé lidské životy lákavá. Velmi lákavá. Poskládat svět podle vlastní představy tak, aby byl ještě lepší. Zní to až skoro kacířsky, ale jak by mohlo být, když Hariel byl služebníkem božím. A co ty?
Vidlička zakrojí do masa, které se rozpadá na vlákna, jen se ho dotkneš. Prostě nejlepší v Jeruzalémě.
Večeře je výborná. Chutná o to víc, když je to po celém dni práce zasloužené jídlo. Dáš si něco dobrého k pití a nakonec zaplatíš. V kapse ti dnes cinká o trochu více šekelů. Jistě, ještě jsou tam ty, které Vratislaw zapomenul v kavárně. Měl by si ho potkat zítra na přednášce, tak snad si to všechno vyříkáte.
Odebereš se na kutě. Není to nic luxusního. To ani zdaleka ne, ale nemůžeš si stěžovat. Tedy, mohl by si, ale k ničemu by to příliš nebylo. Brzy usneš spánkem spravedlivých a odpluješ do říše snů, které voní po datlích a prachu.
☩
Ráno vstaneš jako vždy se slunce rozbřeskem. Většina tu vstává brzy a nějaké zaspání tu tak nehrozí. Nachystáš se a vyrazíš. Do Univerzitní čtvrti je to docela procházka, ale je to dobrá ranní rozcvička. Navíc si ještě mladý. Energie máš na rozdávání. Jistě by se hodila také nějaká snídaně, aby den pěkně, chutně začal. Na čaj s koláčky z kavárny můžeš zatím jen tiše vzpomínat, ale třeba tam poté zajdete s Vratislawem. Stačí přeci jen ve správnou chvíli nadhodit dobrý návrh nebo myšlenku.
☩
Kolem tebe šuměl tichý, ale živý hovor. Seděl si za stolem v aule Jeruzalémské univerzity. Skrz vysoká okna sem proniká sluneční světlo, které zalívá dřevěný interiér. Dýchá tu ze všeho historie a asi nejenom díky tomu, že si uvědomíš, kolik lidí už tu sedělo před tebou. Tohle místo je skutečně staré.
„Dobrý den. Tak… uklidněte se.“ Došel do místnosti tvůj dobře známý profesor matematiky a křída se rozběhla po tabuli a začala psát dlouhou rovnici.
„Tak, jistě jste už slyšeli o cauchyovské posloupnosti….“
A přednáška začne…
| ||
| |||
| Hodiny před zápasem Phelia Boulder „Vážně? To je skvělé!“ Vyhrkne Diana. „Jistě, to se nějak… zařídí. Teď už mám čas s tím něco udělat.“ Kývne o něco soustředěněji.
„Zápas? Dobře, nemusíš se bát Boulder. Odteď máš u mě péči zdarma. To je to nejmenší, co můžu udělat. Děkuji… opravdu.“ Pohlédne ti vděčně do očí a kývne. Vypadá jako kdyby z ní spadlo velké závaží. Viditelně pookřála. Barva se jí do tváří ještě nevrátila, ale to chce jistě čas. „Tak pacienti by se hodili, ale … víš jak. Přát si dostatek práce v tomto oboru není úplně…“ Pokrčí rameny a nechá větu nedokončenou. „A o jaký zápas jde? Zase něco u Ezry?“ Zeptá se tě mezi řečí, než nakonec jen mávne rukou.
„V tom případě tě už nebudu zdržovat. Měla by sis odpočinout, nebo se jakkoliv připravit. Hmm, nevím. Rozcvičit?“ Pousměje se, aniž by o tomto tématu příliš věděla. Víš sama, že se o zápasech příliš ráda nebaví. Sice má díky tomu práci, ale patrně to není něco, co by ji fascinovalo.
„Budu ti držet palce, Boulder a kdyby něco. Jsem tu. Samozřejmě bez poplatků. Ještě jednou díky.“ Usměje se, zatímco se rozloučíte u dveří. Otevře je a ty můžeš opět vyjít na ulici. Ještě jednou se zpoza nich na tebe usměje a pak je zavře. Slunce příjemně hřeje a nasycený žaludek spokojeně mlčí. Máš před sebou většinu dne a je už jen na tobě, jak jej strávíš. Hodiny ale utíkají a na zápasy se pozdě nechodí. Zvláště, pokud se v nich účastníš sama.
| ||
| |||
 | Vetřelec?
„Dobře,“ stačím říct, než Elyse znovu zmizí za dveřmi. „Já to zatím… zkusím.“
Nad tím, že nemá stání, jenom potřesu hlavou. Nedivím se jí. Sázky jsou velké; nemůžeme si dovolit teď prohrát. Kdyby na mě po dlouhé noci nezačala dopadat únava, sama bych tu pochodovala jako tygr v kleci. Místo toho však dosednu do křesla, zhluboka se nadechnu a skloním se k šuplíkům. Jeden po druhém je vyzkouším. Frustrovaně tisknu rty, když se mi nepodaří vtlačit klíč do zámku. Tenhle to není, ten druhý také ne a do třetice všeho dobrého a zlého… se ozve vítězoslavné cvaknutí. Díky bohu. Zaváhám. Trochu se bojím podívat, vždyť co když tam plány Dohertyho společnosti nejsou, co když nejsou nikde, ale pak se odvážím. Po rtech mi přeběhne úlevný úsměv, když zevnitř vytáhnu černý tubus.
Vypadá to více než slibně. Honem z něj vytáhnu arch papíru, rozložím ho na stolu a chvíli se snažím rozuzlit, co se na něm může asi rýsovat. Má to něco společného s tou skřínkou? Nejsem si jistá, vlastně na tom ani nezáleží, hlavně že mají… správné razítko. A ony mají. Projede mnou úleva tak silná, že bych se v té chvíli mohla rozplakat. Až teď mi dochází, že vévodovu slovu opravdu věřím. Pomůže mi, vím to. Kde přesně beru tu jistotu, netuším, snad za to může ten podivný sen, ale… bude to v pořádku.
Až na to, že úlevu následuje chlad. Teď už to není jenom pocit, že mě někdo sleduje, teď ten někdo stojí přímo za mnou. Vyskočím na nohy tak prudce, až se mohutná židle nebezpečně zhoupne a možná i dopadne na podlahu s hlasitou ránou, a – otočím se. Přímo za hlasem. Připravena pohlédnout tomu někomu do očí. Pokud tam vůbec je.
„Cože?“ přejde mi přes rty zmateně, protože mi jeho slova napřed nedávají smysl. Mám… něco, co mi nepatří? V druhém okamžiku padnu pohledem na zlatou skřínku a ochranitelsky na ní spočinu konečky prstů. „Kdo jste?“
Zdá se mi to, nezdá… Nevím. Možná jsem jenom usnula na křesle a teď – teď se mi zdá divoký sen, ale na to srdce v hrudi tluče moc opravdově a hlava mi třeští, jako by se měla každou chvílí rozpadnout na kusy. Možná jsem se zbláznila, možná ne. Prozatím budu předpokládat, že ne. | ||
| |||
| Pomoc v nedohlednu Ne! Ne, ještě ne! prolétne mi hlavou zoufale, když se přízrak z nočních můr začne opět rozplývat. "Jeruzalém!" málem vykřiknu a na okamžik to vypadá jako by se postava přeci jen ustálila. Ovšem dlouho to nevydrží. "Delilah, Delilah Flana..." dodám rychle, ovšem než to stačím dořeknout, tak světlo opět zabliká a... Je to pryč. Ať to bylo cokoliv. Ať to byl kdokoliv. A byla to vlastně správná odpověď? Lady Flanagan měla svoji noticku v novinách o nešťastném skonu. Přestala existovat. Já přestala existovat... | ||
| |||
| Vše na jednom místě Vera De Lacey Brzy je ti donesen stříbrný podnos, na kterém je zdobený čajový servis a talířek s úhledně nakrájeným okurkovým sendvičem. Čaj sladce voní a pokojem se line lákavá vůně bergamotu. Dopřeješ si šálek čaje a trochu se posilníš. Únava nemizí, ale připadáš si alespoň o něco více v klidu. Zprávy z nemocnice jsou pozitivní. První část vévodova požadavku už máš. A najít ty plány bude jistě jen otázka času. Musí být v tom stole.
Pohyb za oknem tě přiměje rychle vstát, ačkoliv toho záhy lituješ. Naštěstí je Philipův stůl vedle tebe a nabídne ti potřebnou oporu. Dojdeš k oknu a otevřeš jej. Ofoukne tě studený, vlhký vzduch. Hustě venku prší, ale nic zvláštního nevidíš. Nedaleké okrasné stromy se kývou ve větru. Cesta kolem domu je prázdná. Nikde není ani živáčka. Ani ptáci v takovém počasí nelétají. Zavoláš do deště jednoduchou otázku a… *kap kap* odpovědí ti je jen kapání dešťových kapek na parapet.
„Paní! Mám nějaké klíče. Třeba to jeden z nich bude.“ Ozve se náhle od dveří, ve kterých stojí Elyse a v ruce má pár malých klíčků přidělaných na kovovém kroužku. „Ještě se tam pro jistotu zajdu podívat, kdyby nepasovaly. Nechci, abychom to protahovaly, když tu teď Jacobson čmuchá.“ Dodá a vloží ti klíče do ruky, než zase za sebou zavře dveře a zmizí na chodbě.
Zůstaneš s klíčky v rukou a od okna tě ovane studený závan vzduchu. Není nad čím přemýšlet. Dojde ke stolu, kde hned jeden zkusíš. Nic…
Druhý… zase nic.
Třetí… cvak
Šuplík se otevře a odhalí svůj obsah. Je prázdný. Až na černý tubus, který se v něm při otevření převalí ze strany na stranu. Otevřeš jej. Je v něm několik srolovaných archů papíru. Když jeden z nich vytáhneš vidíš nějaký složitý nákres mechanismu, který ti nic neříká a pak v pravém spodním rohu je razítko Dohertyho společnosti. ... .. .
„Myslím, lady, že máte něco, co vám nepatří.“
| ||
