Andor.cz - Dračí doupě online

Střídavě mne budí záchvaty suchého krk drásajícího kašle a horečka stravující mé tělo, nejsem schopná ani rozlišovat, co je sen a co skutečnost. Doléhají ke mně hlasy, temné připomínky všeho, co se stalo, rezonují mojí myslí a vrací se zpátky s tichou ozvěnou. Vidím je, rozmazané siluety střídající se v šeru u mé postele v rychlém sledu za sebou.

Těžce dýchám, sípavě oddechuji, schoulená pod peřinou nemám, jak se tomu bránit. Oči se mi lesknou, marně hledám vhodná slova i dech, způsob, jak je odehnat. Hlava mne třeští, ve spáncích duní tlukot vlastního neklidného srdce. Chvílemi mám pocit jako by mi… Jako by mi něco unikalo, něco, někdo, nevím…

S roztřeseným výdechem na chvíli zavřu oči, a když je opět otevřu… Chvíli na ni jen bez dechu hledím, s očima rozevřenýma dokořán. Stojí tam. Tak skutečná. Tak krásná. Obrovská křídla se rozpínají po pokoji. Dumah, dere se mi na jazyk, když se ke mně pomalým krokem blíží. Místo toho se opět jen rozkašlu, nemám už ani sílu si zakrýt ústa dlaní.

Nebojím se, když ke mne vztáhne ruku. Podvolím se tomu doteku a s ním i čemukoliv, co přináší.

Pokoj se v dalším okamžiku ztratí.

Představuji si, že já s ním.

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Jídlo je doslova na dosah. Snažíš se do sebe něco dostat, ale bez pomoci je to opravdu sisyfovský úkol. Většinu vybryndáš díky roztřeseným rukám a neustávajícímu kašli kolem sebe. Ale i těch pár doušků horké polévky se dá považovat za úspěch. Naprosto vysílená něčím tak triviálním zase padneš na polštář a brzy tě horečnaté stavy odnesou zase do nevědomí prokládaného halucinacemi.

☩

„Posloucháš mě vůbec?! Tak něco řekni, zatraceně!“ Slyšíš křik Bartholomewa jako tenkrát.

„Jsme tady, lady. Váš nový domov.“ Přátelský a uklidňující hlas doktora Harta, než si poznala i jeho druhou stránku.

„Tak rychle. Možná jste zvyklá, že na vás na večírcích v Zahradách neustále někdo čeká, ale tady jste v Greenhillu. Nikdo tu na vás čekat nebude!“ Podrážděný tón sestry Meeksové se zabodne do tvých uší.

 „Dumah, já…“ Nejistý šepot Kamaelova hlasu.

„Všichni se budeme zodpovídat ze svých hříchů. Já, oni… I vy.“ Zahalený muž na tebe ze šera pokoje hledí jako tehdy.

„Rád vás poznávám. Jsem Theodor Fernsby. Místní.. služebník boží.“ Ten hlas by si poznala kdekoliv, stejně jako tvář jeho usmívajícího se majitele.

„K..d…e… to… j…s..“ Tichý, skoro až nesrozumitelný šepot stínu ve tmě.

„Dumah, byla to jen iluze. Omlouvám se, že tě to tak zasáhlo. Některé scénáře jsou někdy… příliš reálné.“ Melodický hlas uklánějícího se muže v bílém.

„Proto jsem dnes zde. Abych tě požádal, zda budeš mou kotvou nadcházejících v bouřích.“ Stojí u dveří, o které se opírá jako tehdy u okna a hledí na tebe zlatým pohledem.

„Hlavně to berte s nadhledem. Koneckonců, nejsme nic víc než jen hromádky kostí."

☩

A pak... Pak ji vidíš, jak tam stojí. Vysoká žena oděná do lehké zbroje. Je krásná. Světle rudé vlasy spadají kolem tváře s jemnými rysy. Zlatá tetování se jí táhnou po celém těle, přes bradu, až na spodní ret. Dva páry popelavě šedých křídel se pnou do stran a vyplňují skoro celý pokoj. Je to ohromující pohled. Dojde neslyšně k tobě a shlédne na tebe. V jejích očích se přelévá tekuté zlato. Skoro neznatelně se pousměje a položí ti ruku na čelo.

„Vzpomeň si.“  

A svět se ztratí v zlatém záblesku.

Benedikt Tskilekwa

Stojíš před svým spolužákem a dochází ti, že byste nemohli být odlišnější. Tvé vyspravované oblečení působí proti jeho, jistě šitému na míru, snad ještě nuzněji než běžně. Ani nevíš, jestli na tebe hledí odsuzujícím pohledem anebo si to už v hlavě celé převracíš. Mluvit s Vratislawem i přes váš třídní rozdíl ti jde rozhodně snáz po letech přátelství, ale tohle není ten případ. Univerzitní půda ale uměla zjevně spojit lidé různých světů. Samozřejmě za odpovídající poplatek.

„Ano, znám Vratislawa.“ Nakrčí obočí a zavzpomíná. „Ale jistě, viděl jsem vás párkrát spolu. Ty jsi ten jeho… podržtaška.“ Pousměje se pobaveně.

„Hmm, neukázal? A co je mi po tom? Nejsem žádná Vratislawova chůva. Je to jeho problém, že zamešká přednášky.“ Odsekne a zavrtí hlavou, ale pak se zamyslí.

„Každopádně, nevím nic určitého. Zaslechl jsem ráno jen, že je nemocný. To je vše.“ Pokrčí rameny. „Měl by sis to zapisovat za vás oba, jestli to má dohnat.“ Ušklíbne se, aniž by se zeptal na tvé jméno. Aspoň ti ale už neříká podržtaško. „Jestli to bylo vše, mám jiné věci na starost.“ Naposledy se na tebe podívá, než se otočí a odkráčí chodbou, kde se k němu brzy připojí jiný, dobře oblečený mladík, se kterým se začnou pobaveně bavit a krátce se na tebe otočí přes ramena, než se rozesmějí.

Phelia Boulder

Večer se blíží a s tím i čas tvého zápasu. Zbytek dne strávíš poměrně v klidu. Připravuješ se na svůj zápas jak fyzicky, tak mentálně. Ne nadarmo se říká, že minimálně půlka vítězství je v hlavě. Ačkoliv to není tvoje poprvé i tak s postupujícími hodinami cítíš jistou nervozitu. Ostatně jako vždy. Není to jen tak. Ne, dnes. Je ti jasné, že půjde o hodně, a i když tohle by mělo být více takové zahřívací kolo, není nikdy nic jisté. Ne, v zápasnickém ringu.

Za okny je už tma. Hodiny nekompromisně naznačují, že se blíží tvůj čas. Slyšíš, jak se budova začíná plnit lidmi a čekáš na to, až pro tebe někdo přijde.

„Boulder? Ano? Jste na řadě.“ Nakoukne do šatny nějaký mladý kluk, který zůstane stát ve dveřích a doprovodí tě ke vstupu do arény. Vidíš, že je plno. Ve světle plynových lamp se tu tísní spousta lidí dychtících po nějaké té akci. Je tu rozhodně plněji než při klasických zápasech, kterých si se účastnila. Nejspíš bude mít turnaj dobrou reklamu. Slyšíš různé hovory a pokřiky. Některé i tvým směrem, ačkoliv mnoho jich není povzbudivých. Nevypadá to, že by převážně pánské osazenstvo bylo zvědavé na ženu v aréně.

Nastoupíš do ringu, kde už stojí uprostřed rozhodčí a naproti tobě je známá tvář. Needle. Už si ji nějaký ten pátek neviděla. Prý byla mimo město a sbírala zkušenosti jinde. Teď je ale viditelně zpět. Má snědou pleť a delší, tmavě hnědé vlasy, které má u hlavy do přiléhavých copů, aby se jí v boji nepletly do cesty. Prohlíží si tě pichlavýma šedýma očima. Na rozdíl od tebe je na její adresu slyšet více povzbudivých zvolání. Přeci jen její tvář ani po praxi v aréně nevypadá tak špatně jako tvoje. Asi ví, jak schytávat rány, a především je vykrývat. Její fanouškovská základna je tedy rozhodně větší než tvá, ale je ti jasné, že to není tím, že by pánové obdivovali její schopnosti, spíše něco jiného. Jen pohodí hlavou na pozdrav a ušklíbne se.

Needle

Jacob White

Tvůj hlas se rozlehne ulicí, ale velkou část z něj překryje hluk silného lijáku. Běžící muž se přesto ohlédne přes rameno a v jeho očích můžeš vidět jen paniku a strach. Nezastavuje. Utíká dál. Nechává tě tam i s vozem, který nejspíše bude jeho jedinou obživou, ale pud sebezáchovy je v tuto chvíli silnější. Déšť ti smývá krev tekoucí z rozřízlé tváře a všimneš si v dálce nějaké dvojice nejspíše dělníků, která velmi rychle stočila směr pryč z této ulice. Nevypadá to, že by tu dnes někdo chtěl hrát na hrdinu, a i lidská zvědavost nabírá na síle jen pokud jsou v dostatečném houfu.

Muž ve voze se neprobírá. Ze rozbitého spánku a nosu mu teče krev, ale vypadá živý. Dýchá ztěžka a poněkud přerývavě, ale dýchá, a to je hlavní. Přemýšlíš, kam teď s ním. Tajná policie má i několik míst tady v této čtvrti, kam by ses mohl zašít, ale většinou tam někdo od nich bude, ať už se bude tvářit jako majitel zapadlého krámku s látkami anebo prostě jen bude hlídat prázdné skladiště. Svoje místa nenecháváte bez dozoru a je ti jasné, že pokud už by si narazil na nějaké na první pohled prázdné, o to více očí se bude ve skutečnosti dívat. Je otázkou, jak moc tohle celé potřebuješ utajit před Edgarem, protože k němu se to pak jistě donese.

Zapřažení koně nervózně pohazují hlavami, ale vůz stojí. Stéká po něm voda stejně jako po tobě a po všech podobných nešťastnících, které zastihl takový marast po cestě do práce. Variant, kde muže vyslechnout je hned několik, buďto skutečně v nějaké skrýši tajné policie, nebo přímo ve voze anebo je tu ještě třetí varianta, která by ale zahrnovala návrat do Rudého lva. Jistě by se ale dalo nakonec přijít i s něčím jiným. Jen ne všechno bude dostupné hned a rychle. Stojíš na ulici a zvažuješ své možnosti. Vše má své pro a proti a čas běží.

Rozhodneš se alespoň najít svůj odznak, který při tvém zápase ve vozu někam zapadl. Naštěstí nevypadl na ulici při tvém kaskadérském kousku, ale prostě jen spadl na dřevěnou podlahu drožky, kde ho najdeš povalovat kousek od bezvládného těla neznámého muže. Zastudí tě v rukách, když si ho bereš zpátky. Odznak, který vzbuzuje respekt i strach u většiny obyvatel Jeruzaléma, včetně tebe.

Choulím se na posteli pod dekou a při každém nádechu cítím ostrý drát stahující svoji smyčku. Odhodlání a vůle, kterými se mi povedlo přimět zvednout se a vpravit do sebe aspoň trochu jídla, už jsou dávno pryč. Sotva se zvládnu převalit na druhý bok a udržet aspoň chvíli oči otevřené. Budím se zbrocená ledovým potem se zuby jektajícími v návaly zimnice, někdy naopak cítím, jak celá hořím a tělem otřásají záškuby dávivého kašle. Takové to je, cítit na jazyku vlastní smrt? Dosud jsem o tom jen četla, ale žádný řádek kterékoliv knihy, která mi prošla rukama se nedal srovnat s tím, jak jsem se doopravdy cítím. Co prožívám.

Občas mám pocit jako bych viděla v rohu své cely stát Bartholomewe. Shlíží na mě z vrchu a usmívá se. Šeptá mi do ucha, že si za to všechno můžu sama, že jsem se měla spokojit s tím, co jsem měla. Že jsem měla poslouchat a vážit si toho, jakou má můj život cenu. Bez něj už nejsem nic. Někdy jako bych koutkem oka zahlédla i Fernsbyho. Jeho chladný pohled. Semknuté rty. Nemluví, ale jako by říkal to samé. A občas... V posledních dnech... Stojí tam Dumah. Smutně se usmívá a brouká tiše melodii, po které se mi zavírají víčka a vše se utápí ve vzduchoprázdné temnotě. Je to jako vznášet se uprostřed temného oceánu, bezvládne, drcena ze všech stran tlakem nedovolujícím dýchat... A přitom nezemřít.

Nevím, co z toho je horší.

* * *

Matně vnímám rozhovor nad sebou samou, který mne vytáhne z dřímot. Odtažitý hlas sestry, studený a mrazivý stejně jako její dotek, se mi zarývá do mysli. Ta slova, kterými tak snadno a lehce zhodnotí můj stav a podobna soudci vynášejícímu rozsudek i ona rozhodne. Sedm dní, nejvýše. Sedm dní, než to moje tělo vzdá a já vydechnu naposledy. Jakmile to řekne, nejsem schopná se soustředit na nic jiného. Mělo by se mi možná ulevit, ale neděje se tak. Necítím... Necítím vůbec nic. Jen prázdno a únavu.

Nejdříve... Nejdříve jsem se utěšovala tím, že mne Fernsby potřebuje. Zvrácená útěcha, přesto to dávalo mému životu aspoň nějakou pochmurnou hodnotu a smysl. Ovšem čím hůře mi bylo... Tím více mi docházelo, jak moc jsem se spletla. Tohle byl konec. Delilah... Ta aspoň dostala náhrobek na hřbitově Rosehill. Angela zemřel na zápal plic v zatuchlém pokoji a ztratí se. Nikdo si nevzpomene, nikdo ji nebude hledat. Slyším kroky, silueta sestry zmizí z mého zorného pole a já se pohroužím zpátky do spárů černého těžkého spánku.

* * *

Mžourám zarudlýma skelnýma očima na Sturgese. Co to dělá? Pootevřu suché rty, ale místo otázky se jen rozkašlu. Malátně sleduji, jak pokládá na stolek vedle mé hlavy tác a dává mi instrukce. Nečekala jsem, že ze všech lidí na světě bude on ten jediný, ve kterém na sklonku života uvidím světlo. Dohnaly ho snad výčitky svědomí? Nezáleží na tom. Ležím bezvládně ještě nějakou dobu poté, co opustí místnosti a snažím se přesvědčit, že má smysl to aspoň zkusit.

Všechno mě urputně bolí a ruce se mi třesou, když se snažím vytáhnout do sedu. Hlava se mi točí a další záchvat kašle mi vžene do očí slzy. Sedím v předklonu, ztěžka oddechuji a jsem jen kousek od toho se opět zhroutit zpátky do peřin. Šaty se mi lepí k zádům, stejně jako prameny urousaných vlasů k tváři.
S vypětím všech sil spustím nohy z postele, abych se snáze dokázala natočit k nočnímu stolku. Léky. Čaj. Polévka. Je mi příšerně zle a snad bych byla nejraději, kdybych z té postele upadla a praštila se hlavou o roh stolku. Když se mi podaří přeci jen sevřít mezi prsty kalíšek s léky, poprvé pocítím něco jako... Záblesk naděje. Na okamžik. Vsypu si obsah kalíšku do úst, ale v puse mám příliš vyprahlo na to, abych je dokázala spolknout. Hořká pachuť mi obrátí žaludek. Oběma rukama se natáhnu po hrnku s čajem, křečovitě ho sevřu mezi prsty. Část se mi podaří vylít ještě než ho vůbec dostanu ke rtům, ovšem skoro celý zbytek hrnku do sebe lačně naliju bez ohledu na to, jak je horký.

Hrnek i s tou trochou čaje v další chvíli skončí s třísknutím na zemi, když mi vyklouzne z prstů v okamžiku, kdy se ho snažím položit zpátky na tác. Polévka... Polévka voní a já vím, že musím něco sníst... Přesto lžíce je pro mé ruce příliš těžká a já jsem příšerně nemotorná... Zvládnu se k misce jen naklonit a sotva trochu vývaru usrknout, než se zhroutím zpátky na polštář, zkroucená kašlem a vyčerpáním.

Možná... Možná... Až... Se zase prospím...

Lady

Když muž zničehonic zvedne vzkaz z nemocnice, vycítím příležitost. Ani mě nenapadne namítat, že je to soukromé. Teď to není důležité. Dokonce ani to, co se stalo Philipovi, teď není důležité. Udělám další krok vzad a poslepu se pokusím nahmatat kliku dveří. Musím pryč. Musím se odsud dostat – ale to už se ke mně maskovaný cizinec natáhne a vytrhne mi zlatou skřínku z rukou. Ne, počkat, tak to není; nevytrhne mi ji, nikdy nepřekoná vzdálenost mezi námi. Skřínka mi vyplave z rukou tak prudce, až ztratím rovnováhu. Jindy bych to snad dokázala ustát, ale teď špatně došlápnu a nohy se mi podlomí.

„Ne,“ přejde mi přes rty zoufale, „počkejte!“

Nepřemýšlím. Možná, kdybych si dovolila zastavit a nadechnout se, prohlédnout skrze temnotu stahující se nade mnou jako mračna bouře, došlo by mi, jakou dělám hloupost, ale možná ne, možná bych si poháněna zoufalstvím odmítla něco takového připustit. Teď by nic nebylo dost hloupé, aby mě to odradilo. Dlaní nahmatám hranu stolu. Vytáhnu se na nohy a co nejrychleji se vrhnu vpřed. Počkejte…! Natáhnu se. V tom prvním okamžiku chci muže prostě jenom chytit za rameno a přimět ho se ohlédnout, ale někdy během posledního úderu srdce si to rozmyslím a skočím mu na záda. Obtočím se mu kolem těla končetinami jako vycpaná chobotnice v přírodovědeckém muzeu.

„Pomoc!“ zakřičím mu tím správným vřešťákem dámy v nesnázích do ucha, zatímco se ho držím co nejpevněji, neochotna se ho pustit. „Dejte mi tu –“ natáhnu se jednou rukou po skřínce.

Vera De Lacey

Kroužíte po pracovně tak trochu, jako kdybyste tančili waltz. Ty si udržuješ patřičný odstup, zatímco ten maskovaný muž se jej snaží zkrátit. Truhličku tiskneš na hruď a rozhodně se jí nehodláš vzdát, ale příliš možností zde nemáš. Udělá další krok. Ty ustoupíš. Pak se jeho pohled stočí stranou. Na kraji stolu je tam odložený rozložený papír z dopisu z nemocnice. Vezme ho do rukou a přečte si jeho znění. Neměnná maska nedává tušit, co se mu při tom asi honí hlavou.

„Vy se znáte s vévodou…“ Pohlédne na tebe a nechá papír proklouznout mezi prsty a spadnout na zem. Něco ti říká, že tohle nebyla otázka. „Mohl jsem to tušit. Proto celé tohle…“ Rozmáchne rukou po nepořádku v přeházené Philipově kanceláři. „Začínám mít pocit, že se váš manžel už nevrátí, že?“ Nakloní hlavu lehce na stranu a udělá další krok.

„Nepotřebuji vaše zlato ani peníze. Kdybych je chtěl, už bych si je vzal. Tak trochu jsem doufal, že se tu nebudete takto ráno motat a budete vyspávat do oběda jako každá druhá ženuška tady v Zahradách, ale trochu jste mi to zkomplikovala, lady. Víte, trpělivost není mou silnou stránkou a některé věci nesnesou odkladu.“ Udělá další krok a prstem při tom přejede po hraně stolu, kolem kterého teď kroužíte.

„Džentlmen? Ts, vy mi ale lichotíte. Ale ne... Bohužel pro vás… “ Zastaví se a pohlédne na tebe nehnutě. „… nejsem vůbec džentlmen.“ Natáhne ruku tvým směrem, jako kdyby se tě chtěl na dálku dotknout, když v tom ti krabičku z rukou vyrve neviditelná síla. Jako by se zpoza masky na okamžik v otvorech pro oči cosi zlatě zablesklo. Je to tak nečekané, že to s tebou smýkne dopředu a ty padneš na všechny čtyři. Tvé reakce jsou díky únavě také zpomalené, takže ti chvíli trvá pochopit, co se vůbec stalo. Muž na tebe jen krátce shlédne, truhličku držíc v rukou, než se beze slova otočí a vykročí směrem k oknu.