Andor.cz - Dračí doupě online

Vera De Lacey

„Že by?“ Oplatí ti úsměv Elyse, než si zase začne prohlížet skříňku ve tvých rukou. „Ale nevypadá to, že by se to dalo jen tak lehce otevřít. Hmm, třeba jsou to jen nějaké šperky. Kdo ví.“ Pokrčí rameny. „Jaká to vlastně byla nakonec kombinace?“ Otočí se k otevřenému sejfu. „Už jsem myslela, že to nikdy nenajdeme. Tedy... měli jsme štěstí.“ Úlevně se usměje a pak jen souhlasně pokýve, když zmíníš ty zamčené šuplíky.

„Myslím, že Thomas by to mohl nějak vypáčit. I kdybychom ten zatracený stůl měli rozštípat, tak to ven dostaneme. Toho bych se nebála.“

Ruce s krabičkou ti stále brní a zároveň cítíš, jak je tělo unavené. Musíš se na chvíli posadit. Dlouhá noc a spousta stresu se na tobě podepsala. A to sis myslela, že společenská událost u Chesterleyhových bude tím nejnáročnějším zážitkem večera. Sedíš na Philipově židli a vidíš ten nepořádek kolem vás. Vypadá to jako kdyby se tu prohrabovala parta zlodějů a možná to není tak daleko od pravdy.

Ode dveří se ozve zaklepání a otevřou se. Stojí v nich váš majordomus. Je to už starší muž. Upravený a vždy s přísným výrazem ve tváři. Pracoval pro Philipa už v době, co jste se poznali a jistě také už mnoho let před tím. Stále si totiž ve Philipově domácnosti. Ač jeho žena, většina služebných zde jsou zde déle než ty a sloužili vždy tvému manželovi. Pouze v Elyse a Thomasovi si našla své spojence na tomto jinak cizím území.

„Ehm… paní? Přišel vám dopis.“ Odkašle si majordomus, zatímco v ruce drží tác s dopisem a vyřezávaným nožem na dopisy. Je vidět, jak přimhouří oči a přelétne celé tohle boží dopuštění nesmlouvavým pohledem. Je ti jasné, jak to celé musí vypadat. Vypadá to, že chce něco říct, ale pak zase zavře ústa a jen se zhluboka nadechne. Elyse jen udělá krok dozadu a svěsí stydlivě hlavu.

„Hledáte něco? Nebylo by možná vhodnější počkat na návrat pana De Laceyho?“ Zeptá se chladně a bodne do tebe svůj přísný pohled. „Nechám ho…“ Rozhlédne se kolem, než se mu podaří najít jeden z ne tak zaházených stolků. Dojde k němu. Pečlivě složí na něm rozházené papíry a vedle nich položí tác s dopisem, když v tom si všimneš, jak se jeho oči upřou na otevřený, tajný sejf. Stiskne pevně rty a podívá se na tebe, jak tam stojíš uprostřed haldy papírů se zlatou schránkou v ruce.

„… Paní…“ Dostane ze sebe nakonec a vidíš, že ho to stojí značné přemáhání, než opustí místnost stejně rychle jako přišel.

„Možná nakonec doufám, že ten váš vévoda ještě žije. Tohle… Tohle se mi vůbec nelíbilo.“ Hlesne Elyse pobledlá v obličeji.

Majordomus

Návrat k vlastnímu vědomí je bolestný. Krutý. Surový. Nechci tady být, nechci být Delilah. Vzpomínka, jakkoliv zvláštní a děsivá, mnou stále rezonuje a já se cítím... Podvedená a zrazená, že opět končí aniž bych věděla, co bylo dál... Nemusím se rozhlížet kolem, abych věděla, kde jsem a kdo jsem. Sedím na posteli a chvěji se zimou, ovšem tentokrát už nemám deku, pod kterou bych se mohla schovat před světem a všudypřítomným vlhkým chladnem zalézajícím skrze kůži snad až ke kostem. V cele vládne husté šero, nepřátelské a tísnivé, prosycené zápachem plísně a lidského zoufalství.

Tupě zírám na tác s miskou jídla visící ve vzduchu a snad mne i napadne, že bych měla vstát a vzít si ho, přesto... Nehnu se ani když dopadne s hlasitým břinknutím na zem. Polévka se rozlije. Jeden krajíc chleba odlétne bokem, na špinavou zem. Můj výraz se ani na malou chvíli nezmění. Oči mě pálí a v hlavě zvoní bolest svírající ji v příliš utaženém okruží, přesto se cítím tak zvláštně otupěle a unaveně, jak ze mě opadl všechen ten stres a vypětí ze situace, které mne Fernsby vystavil.

Převážím se dozadu a ztěžka dopadnu zády na matraci. Sotva se tak stane, přivřu oči a dlouze - roztřeseně - vydechnu. Ponořím se zpátky do vzpomínky Dumah ve snaze pochopit, čeho jsem to byla svědkem, co se stalo... Mám k tomu spoustu času. Celou věčnost, protože tady... Ah, tady žádný čas není. Tady jsem jen já, čtyři stěny, ticho a tma. A vtíravé myšlenky na to... Že i smrt je lepší než tohle. Že to znovu nezvládnu. Že v té malé cele zešílím. Zestárnu. Že... Celé je to o to horší, že tentokrát už vím, co mě zde čeká.

Všechno má svoji cenu. Důsledky. Dopady.

Nakonec... Jsme si podobnější více, než jsem si myslela... Dumah...

♪♫♫♪

Phelia Boulder

„Hmm, skvělé.“ Povytáhne Fisk obočí a působí lehce překvapeně. Sedne za stůl a začne částku přepočítávat. Jde mu to rychle. Za chvíli jen pokývá hlavou a oddělí patřičný obnos, který posune k tobě. „Tady, Boulder. Je radost s tebou pracovat.“ Ušklíbne se, zatímco si zbytek peněz poposune k sobě.

„Ah, ten zápas. Slyšel jsem o něm, takže jsem s tím tak trochu počítal. Na druhou stranu. Myslím, že do týdne by si mohla být zase volná, hmm? Možná u Ezry to zvládneš. Ten si to zařídí. Ale další kola..? Tohle není místní amatérský ženský přebor jako vždycky.“ Zasměje se chraplavě a jeho gorily se k němu poslušně přidají. „No, dej vědět, až se ti zase uvolní ruce a sroste čelist. Byla by škoda, aby zahálely. No ne?“ Ušklíbne se jedovatě.

„Tak hodně štěstí Boulder.“ Rozloučí se s tebou. Nezvedá se. Jen tě pobaveně sleduje, zatímco opouštíš tu jeho smradlavou noru.

Vyjdeš na ulici lehčí o pěknou sumičku, ale zase s výhledem, že by se ti ji mohlo podařit získat zpátky. Tedy, když ti bude přát štěstí. Snad možná taky i ty zastavené Dianiny nástroje, ale taky to můžeš nechat na ní. Je to od začátku ostatně jen její problém.

Den je před tebou a je jen na tobě, jak s ním naložíš, než bude navečer čas na to se dostavit do Ezrovy arény.

Jacob White

♬♬♬♬♬

Ten muž ti je už od pohledu podezřelý, a tak na nic nečekáš. Vyrazíš svižným krokem ke svému cíli. Slyšíš bubnování vody na tvůj klobouk a těžké boty sem tam rozstříknou nově vznikající kaluže vody na dlažbě. Nevšímáš si toho. Jsi soustředěný na jediné, nebo spíše jediného. Chceš ho zastavit ještě před tím, než nastoupí do vozu, ale vidíš, že to nebude tak snadné stihnout. Už drží kliku od dveří, které otevírá.

Rozeběhneš se.

Muž nastoupí do vozu, který se začne pomalu rozjíždět. V poslední chvíli doběhneš k drožce, chytíš se dveří a vyhoupneš se, zatímco se rozjíždí. Díky dešti a klapotu podkov na dlažbě tě vozka nejspíše nezaregistroval a tak se dostaneš dovnitř, aniž by vůz zastavoval.

Kdo tě ale zaregistroval je muž jedoucí ve voze. Na viditelně plešaté hlavě má stále ještě naražený klobouk a těžký plášť halí široká ramena a viditelně rozložitou postavu. Je ti jasné, že to pod pláštěm ale nebude tuk. „Co ste zač?!“  Překvapeně zamrká, ale to už sedíš naproti němu. I v těch pár slovech je patrný jeho silný přízvuk.

Voda ti kape z trojcípého klobouku, zatímco mu ukážeš svou tajnou zbraň, která umí rozvázat jazyk většině Jeruzaléma. Stříbrný odznak tajné policie. Muž k němu skloní pohled a jen přimhouří naštvaně oči. „A to je co?!“ Zavrčí, zatímco zmíníš pana Webera.

„Hmmmh.“ Zamručí hluboce a pokýve hlavou. Vypadá to, že teď přijde čas na otázky. Když v tom se cosi kovově zaleskne. Ten muž je rychlejší, než působí. Ani nevíš odkud, ale v momentě se mu v ruce objevil nůž, který musel vytáhnout někde ze svého kabátu a jímž se po tobě ohnal. Naštěstí se ti povedlo dostatečně včas zareagovat a chytit jeho ruku tak, aby si svedl ránu nožem stranou. Ale i tak si utržil ošklivou ránu na tváři. Krev se vyhrnula, zatímco si muže odkopl zpátky na jeho místo. Raději ani nedomýšlet, jak by si skončil, kdyby ses před nějakou dobou neposilnil a trochu nepopohnal znavené tělo. Tady se počítala každá setina vteřiny. Tvůj protivník, ale na nic nečekal. Vrhnul se na tebe.

Pokusil se tě bodnout do břicha, ale tobě se podařilo mu ruku stočit stranou, a tak čepel místo tvých útrob rozpárala čalounění sedačky. Nůž se zasekl do dřeva a podařilo se ti mu ho vyrazit z ruky. Muž ale na nic nečekal a uštědřil ti pořádnou ránu pěstí do tváře, až se ti na moment zablesklo před očima. Rozhodně to nebyl amatér. Chytil tě za krk a zatlačil na bok drožky. Silné ruce ti nekompromisně svíraly krk, když v tom se dveře s vámi otevřely. Ztratil si oporu za tělem a částečně tak zůstal viset z jedoucí drožky. Prudký déšť ti dopadal na tvář. Klobouk ti kamsi odletěl. Muž tě pustil. Nejspíš nestál o to, abyste oba vypadli na dlažbu. Místo toho se nahnul zpátky do drožky a natáhl se pro svůj nůž. Evidentně to nechtěl protahovat.   

Muž v drožce

Dumah

♬♬♬♬♬

Zjištění posledních pár okamžiků tebou ještě stále silně rezonují, ale Kamaelův klid je skutečně nakažlivý. Je ti jasné, že tohle je jedna z těch velkých životních křižovatek, kde každá z cest vede někam naprosto jinam. Je těžké si vybrat. Přesto někam se vydat musíš. Nelze jen přešlapovat na místě. Prsty kloužeš po strunách nástroje, který ti nabízí útěchu v této těžké chvíli. Posbíráš své myšlenky i odhodlání a učiníš rozhodnutí. Jestli je to dobré rozhodnutí, ukáže až čas, ale tak je to v životě se vším. Budoucnost je vepsaná pouze ve hvězdách.

Kamael stojí dál u okna opřený o stěnu a tiše hledí ven do tmy. Čeká. Když promluvíš, stočí k tobě svůj zlatý pohled. Chladný výraz, který tam měl před chvílí se změní. V jeho tváři nejprve přelétne lehké překvapení a pak… je to úleva? Radost? Pousměje se, než zase po tvých slovech zvážní. Vypadá to, že chce prvně něco namítat, ale pak jen lehce zavrtí hlavou a opět na tebe pevně pohlédne a udělá krok k tobě.

„Dobře, Dumah. Slibuji. Přísahám na své věčné jméno, že ti to připomenu. Vždy…“ Zarazí se a šlehne pohledem kamsi za tebe.

*ťuk, ťuk, ťuk…*

☩

*ťuk…*

„Večeře.“ Ozve se zpoza dveří.

Otvor na dveřích se otevře a dovnitř je prostrčen tác s jídlem. Sedíš na posteli. Všude kolem je šero. Ne to konejšivé jako během nocí ve Zlatém městě, ale to nepříjemné a cizí. Je ti zima a cítíš, jak tě oči štípou od už dávno zaschlých slz. Jsi tu sama. Pouze tam za dveřmi teď čeká nějaká ze sester, která ti donesla jídlo. Ačkoliv, nazývat to jídlem chce jistou dávku fantazie.

Chvíli ruka na druhé straně dveří drží prostrčený tác a pokud ho brzy nechytneš, prostě ho pustí na zem. Ty tam jsou dny kvalitního jídla a ubytování pod patronátem otce Fernsbyho. Opět je zpět okoralý chleba a nějaká vyvařená zelenina s pár kousky šlachovitého masa.

Jsi opět zpět.

Delilah.

Benedikt Tskilekwa

„Opravdu dává?“ Podiví se Heinz viditelně potěšený tvými slovy.

„Tak toho svého přítele pozdravujte. Snad mu to pomůže.“ Pobaveně dodá a pak odnese výsledky vaší společné práce ke kabinetu s chemikáliemi, kde je začne ukládat dovnitř do polic na příslušná místa. Ty se zatím věnuješ úklidu pracovní plochy a skutečně brzy je vše tam, kde by to mělo být. Další úspěšný den v laboratoři, která přežila bez úhony. Tedy až na pár střepů. Tiché tikání a klapání přístrojů, které přežily další den, najednou působí jako nenápadné díky.  

„Ano, vypadá to, že se nám už poněkud připozdilo. Ne, v pořádku Tskilekwo. Myslím, že dneska už jste toho sám v laboratoři naseděl až až. Někdo jako vy nevypadá, že by si užíval pouze práci v ústranní od ostatních lidí. Jsou tací…. Ale vy mezi ně určitě nepatříte.“ Pousměje se. „Běžte si domů odpočinout. Navíc… máte ještě nějaké věci na řešení s vaším přítelem.“ Usměje se na tebe zpoza dveří kabinetu, které zrovna zavírá.

„Já tu ještě chvíli zůstanu. Je teprve osm hodin, to den teprve začíná a musím ještě vyřešit nějaké papíry. Kdybyste ale potřeboval nějaké to volno, stačí říct. Pokud tu den dva nebudete, nic se nestane.“ Mávne na tebe rukou, aby si už pomalu šel. Jestli je osm hodin, tak snad když si pospíšíš ještě u Horáce stihneš otevřenou kuchyň. Něco teplého a vydatného by se dnes hodilo. Jen se nikde nezakecat. Začneš si pobírat své věci, aby ses vydal na cestu do města, zatímco se Heinz začne probírat věcmi na svém pracovním stole.

Už už jsi prakticky ve dveřích, když na tebe Heinz zavolá. „Ehm, Tskilekwo. Náhodou tu dnes nikdo nebyl? Čekal jsem na nějaké dokumenty a už tu dávno měly být.“ Otočí se na tebe, obočí svraštělé.

 „No, nevadí. To se vás netýká. Nebudu vás už zdržovat. Mazejte domů.“ Zamručí, posadí se na židli ke stolu a zesílí plamen lampy, aby lépe viděl na papíry rozložené před sebou.

Trvalo to jenom celou noc…

Noc ubíhá za zvuku otáčející se střelky sejfu, papírů šelestících ve vzduchu a knih dopadajících na zem. Nenacházíme nic, co by nám aspoň napovědělo, točíme se v kruzích, přesto zkouším všechny možné i nemožné kombinace – narozeniny příbuzných i přítel, historické události, bitvy, o nichž se Philip vyjádřil obdivně, oblíbené citáty z bible, nebo třeba i datum naší svatby. Pořád nic. Chvílemi ztrácím naději a mám sto chutí odebrat se do postele, pak se takřka na prahu dveří obracím a zkouším ještě pár čísel, ale i ta mi odpovídají jenom hluchým tónem. Špatně. Zkus to znovu. A tak to zkouším. Pořád dokola to zkouším znovu, i když se to zdá nekonečné a beznadějné.

A pak, když už něžné sluneční paprsky pronikají okny Philipovy pracovny, se konečně ozve vítězoslavné cvaknutí. Zarazím se. Napřed se mi tomu ani nechce věřit, jenom se zadívám na pootevřená dvířka sejfu, které jen tak poskočí a ukážou mi to, co celou dobu skrývaly. Zlaté cihly jenom přelétnu pohledem. Kdyby se něco pokazilo – a teď se může pokazit úplně všechno –, byl by to slušný plán B, ale teď mi pohled padne na krabičku zastrčenou v rohu. Natáhnu se pro ni a opatrně ji vytáhnu.

„Pandořina skřínka?“ vzhlédnu k Elyse s pobaveným pousmáním. „Netuším,“ opatrně ji nakloním ve svých rukách, abych si prohlédla ten zvláštní mechanismus, „ale něco cenného, jinak by o to vévoda tolik nestál. “

Jak se asi otevírá? Prsty mě z ní brní a mám problém od ní odtrhnout oči, ale po celé noci pátrání nemám sílu zabývat se další záhadou. Snad by to mohlo mít něco společného s tím snem, který se teď nad ránem zdá jako výmysl vyděšené mysli. Zatřesu nad sebou hlavou.

„Ty plány,“ připomenu nám oběma, „budou nejspíše v tom stole. Myslíš, že by Thomas zvládl ty zamčené šuplíky…“ trhnu neurčitě rameny, jak si sama nedokážu představit, jak by se to mělo udělat, „vypáčit? Možná bychom to mohly zkusit i samy. Nebo tady – nebo u Philipa v ložnici – musí být klíček, to by asi bylo lepší. Nenapadá tě něco?“

Odznak který budí strach

Nic, nic a nic. Nevím vlastně co jsem čekal. Že vystaví nějaké podivné věci přímo na obdiv? To by bylo hloupé ale zase bych to nebyl já abych okolí neobhlédl. Když se spustí déšť natáhnu dlaň a nechám na ní spadnout pár těžkých kapek. To ještě chybělo. Mám bouřky a deštivé dny rád. Ne ale tolik pokud jsem na ulici a mám vyšetřovat, hledat nebo honit svůj cíl. Zapnu několik přezek na svém kabátci. Vlhkost přes kožený kabát nepronikne. Zbytek těla je chráněný kloboukem a šátkem. Pak uvidím muže v oblečení, které rozhodně nevypadá jako dělnické. Vlastně alespoň v něčem se na mě štěstí usmálo. Pokud vede ven vůz nepochybně to může být jeden z předáků nebo mistrů. Vyrazím směrem k němu rychlým krokem. Zbraně teď nejsou vidět, a i když možná nevypadám zrovna reprezentativně nečekám, že by si myslel, že jdu vůz přepadnout. To bych musel být ještě o špetku bláznivější, než jsem teď.

Vůz mě mine a zamíří do ulic Nového Jeruzaléma. Co v něm asi bylo? To se jen tak nedozvím. Sledovat ho by ale byl výstřel do tmy. To si úplně nemůžu dovolit. Hlavně až bych zjistil že se ženu za dodávkou alkoholu pro nějaký podnik v Zahradách. Není čas ztrácet čas. Když uvidím záblesk stříbrných hodinek ušklíbnu se sám pro sebe. Tohle nebude obyčejný člověk z chudých poměrů. Mezi chudinou by se na něj kvůli něčemu takovému sesypali jako krysy a moc by z něj nezbylo. Navíc by něco drahého pravděpodobně sám prodal, aby měl alespoň na jídlo nebo alkohol. Záleží, zda by ho víc trápilo břicho nebo samotný život.

Přemýšlím, zda se nějak snažit zastírat kdo jsem. Na přetvářku ale nemám náladu. Něco ve mně stejně křičí že bych ho měl přimáčknou ke zdi, namířit mu zbývající pistoli do obličeje a začít se vyptávat rychle a efektivně. Vím, ale že to není rozumný nápad. Rozhodně není. To z něj ale nedělá nápad méně lákavý.

„Dobré ráno.“ Začnu a vyndám z kapsy odznak tajné policie. Možná by byl raději za přimáčknutí ke zdi. „Mám na vás pár důležitých otázek. Můžeme začít třeba tím, že mi povíte, zda se v budově nachází pan Weber.“ Rychle vypálím první otázku. Nedat mu šanci přemýšlet, argumentovat že se mnou nechce mluvit nebo cokoliv. Rovnou se začít ptát a nenechat opadnout první nervozitu z toho že ho našel někdo prosazující vůli Sedmi v Jeruzalému. Pokud nezačne utíkat zabere to. Něco ve mně si sice přeje, aby začal, ale přesto bych raději kdybych se něco dozvěděl.