Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Zpátky u lékaře Phelia Boulder Rozloučíš se s Fiskem a vyrazíš do víru ranního Jeruzaléma. Není problém se zastavit v nějakém podniku, kde se schází povětšinou lidé vracející se domů z nočních směn. Tedy ti zámožnější. Většina chudších dělníků se spokojí s pouličními krámky s občerstvením. Sedíš u stolu a dopřáváš si vydatnou snídani. Chuťově to není nic moc, ale žaludek to zalepí na docela dlouho. Všímáš si, že jsi jedna z mála, která si tu dává pivo takto z rána, ale co je ti po nich. Je to vhodná tečka za vydatnou snídaní.
Spokojená a posilněná se vydáš za Dianou. Tuhle cestu máš už docela dost nachozenou za posledních čtyřiadvacet hodin. Teď už ale ulice působí rozhodně přívětivěji, jak jsou ozářené ranním sluncem a ne ponořené do temnoty. Dorazíš ke známým dveřím s nenápadnou cedulkou. Zaklepeš a chvíli se nic neděje, než nakonec přeci jen zaslechneš zvuky z druhé strany.
Dveře se otevřou a stojí v nich Diana. Zjevně nevyspalá, rozcuchaná a s kruhy pod očima. Dveře nejprve obezřetně pootevře a až teprve, když tě uvidí, dovolí si je otevřít dokořán. „Boulder!“ Vyhrkne, když tě uvidí. "Tak… Tak… Pojď dovnitř.“ Rychle ti pokyne a zavře za tebou dveře. Evidentně to nechce řešit na ulici.
„Bála jsem se, že je to policie. Jak to šlo?“ Zeptá se tě tiše. „Budeme to muset dnes zkusit znovu?“
| ||
| |||
| Domácí péče Vera De Lacey Jacobson odejde, aniž by cokoliv namítal. Jeho pohled ale mluvil za vše. Přesto… ty jsi zde paní domu a on si to zajisté moc dobře uvědomuje, jinak by vás tu jen tak bez námitek nenechal.
Operace sira Essingtona proběhla bez komplikací. Jeho stav je vážný, ale stabilizovaný a v současné chvíli se úspěšně zotavuje. Dnes bude na žádost rodinného lékaře předán do domácí péče.
Stojí tam krátká zpráva, která však není nikým podepsána a ani orazítkována. Nejspíše není pravidlem, že nemocnice poskytuje tak důvěrné informace jen na základě dobrého slova. „Takže?“ Nevydrží to už Elyse, která tě napjatě sleduje.
„Dobře… to už ho dnes propustí? Tedy, zvláštní, ale asi ví, co dělají.“ Pokrčí rameny a sehne se, aby posbírala část rozházených papírů. „Chtěla jste ještě prohlédnout Philipovu ložnici? Víte co, když vás tu vidím, tak se tu posaďte a chvíli si odpočiňte. Potřebujete to. Těch pár šuplíků můžu prohledat sama a třeba tam nějaký ten klíček ke stolu bude. Doufám. Myslím, že Jacobsona by trefilo, kdyby odtud slyšel štípání dřeva. Ačkoliv… nebyla by to žádná škoda.“ Ušklíbne se poněkud krutě a odsune židli, aby ses na ni mohla posadit. Jakkoliv by si ráda tohle celé pátrání zvládla sama, cítíš, že ta nabízená židle je opravdu hodně lákavá. Tohle nebyla běžná probděná noc, po které se člověk s rozbřeskem přeci jen zvládne oklepat a zase tak nějak fungovat, ale něco mnohem náročnějšího. Ruce se ti třesou a cítíš i slabost v nohách. O žízni nemluvě.
„Nechcete alespoň čaj nebo kávu? Nebo něco jiného? Dám vám pro ně poslat.“ Počká nekompromisně Elyse, až se usadíš a pak zmizí dveřmi na chodbu. Ty zůstaneš sama, než je ti zhruba za deset minut donesené poručené občerstvení. Zpoza oken se začne ozývat kapání kapek vody. Začíná hustě pršet a opět jako by byla hluboká noc. Najednou máš ale zvláštní pocit. Jako kdyby tě někdo sledoval. Ano, Philip v loveckém úboru na tebe upírá svůj pohled, ale to nebude ono. Za okny se cosi mihne, ale to jistě byl jen déšť. Unavená mysl, která si jen potřebuje odpočinout. A nebo…
| ||
| |||
| Nekrolog Delilah Blair Flanagan Zůstáváš na místě. Tác třískne o zem, ale tebou to ani necukne. Je to trochu jako ozvěna z jiného světa. Stejně jako vzpomínky Dumah. A ty, jako kdyby si stála mezi tím. Mezi temným světem Delilah v podzemní cele sanatoria a mezi světem v oblacích plným zlaté záře, ve kterém žila Dumah. Zůstala si zaseknutá někde na pomezí a jakoby si nepatřila ani tam a ani onam.
Čas běží. Opět. Zatímco sedíš, ležíš, nebo přecházíš po cele v chladném šeru, vracíš se vzpomínkami k těm několika podivným snům na život, který patřil jiné ženě. Při tom, čím více o tom přemýšlíš, tím více nacházíš podobností mezi ní a tebou. Jak je tohle ale možné, pokud ten generál říkal pravdu? Pokud skutečně po jejich skonu následuje…
Dle jídel, která byla donášená s železnou pravidelností, ti bylo jasné, že muselo uplynout několik dní. Poslední den tě začal sužovat nepříjemný kašel. Zatím to bylo jen občasné pokašlávání a škrávání v krku, ale bylo ti jasné, že se to v současných podmínkách může rozvinout do horších příznaků. Chlad a vlhkost udělali své, a nakonec udolali i tebe. Ačkoliv si měla tentokrát kvalitnější šaty než dříve, stále nebylo o co stát a po nocích si se třásla zimou.
Jednoho nejspíše večera si slyšela kroky na chodbě. Byl to Sturges. Neviděla si ho od toho okamžiku, kdy tě sem dovedl po té scéně u Fernsbyho. „Dobrý večer, tak pojďte. Fernsby by vás rád zase viděl.“ Povzdechne si viditelně otrávený a ani se to příliš nesnaží skrývat. „Žádné hlouposti, ano?“ Začíná to už být docela automatizované upozornění. Vyvede tě ven a na tvé případné dotazy jen kroutí zamítavě hlavou. Nevypadá to, že by se dnes chtěl nějak vybavovat. Ostatně, na druhé straně chodby si všimneš, jak ze schodů sbíhá známá postava. Fernsby.
Otočí se na vás a ušklíbne se. V rukou má noviny. Dojde před vámi pár kroky ke dveřím jeho pracovny, na kterou máš tak živé vzpomínky a počká u dveří. Tobě věnuje jen krátký pohled, ale nic neřekne. Nevypadá, že je v nejlepším rozpoložení. Místo toho se otočí na zřízence. "Sturgesi, dneska ji polož rovnou na lehátko. Nemám čas na zbytečnosti.“ Odsekne a otevře dveře. „Ehm, dobře.“ Sturges tě chytí pevně za paži a dovede k lehátku, kde už se houpou v očekávání popruhy. Netrvá to dlouho a jsi opět znehybněná. Žádné prosby, slova, na nic nereagují. Ležíš na lehátku stejně jako Marlene před několika dny. Fernsby na tebe opovržlivě shlédne a pak se otočí za zřízence. „To bude zatím vše.“ Řekne krátce a Sturges ochotně zase zmizí na chodbě.
Fernsby si dlouze povzdechne a prohrábne slámové vlasy. „Tak… zdvořilosti stranou. Odteď bude náš vztah čistě… profesionální. Ovšem ještě před tím pro vás něco mám. Takovou drobnost.“ Natáhne se pro noviny. Kterými krátce zalistuje. „Ah, tady to je.“ Šeptne a pak ti před obličejem podrží hustě popsanou stránku.
Úmrtní oznámení „Tak co, už jste si vybrala nové jméno?“ Pronese jakoby nic a s tichým zašustěním papíru noviny opět zavře.
| ||
| |||
 | Když je venku taková tma... to už si asi nebudu moct cestou číst...? Alespoň při uklízení že nic nezkazím - sice sám cítím, že už ruce nemám tak šikovné, jako když jsem sem přišel, ale není to rozdíl tak velký, abych nemohl pokračovat. Cítím v sobě zvláštní neochotu odejít. Nechci opouštět tohle místo, je mi dobře v Heinzově přítomnosti. Ta určitá vnitřní nejistota, která provází postupné poznávání lidí, a která opatrně zkoumá a ptá se, zda dokáží dostát očekáváním a jestli na ně nejsou mé vnitřní nároky příliš velké - hloupě a nesprávně velké - tady jako by byla konečně upokojena. Je vlastně vtipné, že díky záležitostem zcela osobním. "Tak teď nevím, jestli to byla poklona," zabrblám, jen nevážně nespokojeně. "Já že bych si neužíval v laboratoři? No dobře, něco na tom bude," připustím. "Ať chci nebo ne, pořád je tu práce a škola. A že bych potřeboval být zrovna u papírování... to nechám povolanějším," uculím se nevinně. Jestli se v něčem skutečně nevyznám, hlava mi u toho vypíná a zažívám pocity frustrující nejistoty a hlubokého nepochopení, tak právě u papírování. Jako by se nestačilo na všem prostě domluvit. Naštěstí, jak správně podotkl, obchází mě takové věci většinou uctivým obloukem, nevysoký věk má svoje výhody. Bohatě mi stačí občasná nutnost sepisovat hlášení a nebo podepisovat v práci... tamto něco, co chtějí podepsat. S uspokojením přehlédnu čistý stůl. "Děkuju za tu nabídku volna, schovám si ji, až bude nějaké náročnější zkouškové," to dává smysl, ne? "Mám to náhodou vypočítané, aby mi do sebe všechno pěkně zapadalo. A tady jsem obzvlášť rád," pokrčím vesele rameny. Snová záležitost mého přítele se stala nenáročnou prací a vlivem Heinzových slov méně naléhavou a daří se mi nad ní přemýšlet už docela v klidu. Stále netuším, co je jádrem celé té vzpomínky, ale až se vyspím, s odtupem a čistou hlavou, a přetřesené tím speciálním způsobem, který spánek tak dobře umí, se to třeba - "No ovšem!" ťuknu se do hlavy. "Úplně jsem vám o tom zapomněl říct. Tedy ani tak nezapomněl," pohlédnu ke dveřím, jako bych čekal, že se už už otevřou, "jako jsem nepředpokládal, že se to zatím nevyřeší. Byla tu Elke, služebná pana Jannsena, s nějakými papíry. Ale nechat je tu nechtěla a mluvila o tom, že přijde později, aby je mohla předat přímo vám." Tázavě na něj pohlédnu. Nemám tam ještě zaběhnout? Byla by to pořádná procházka, ale co už, jestli je to důležité... | ||
| |||
 | Úkol splněn Já se k jeho pobaveného smíchu nepřidám jako ti jeho patolízalové. Nepotřebuji mu lézt do zadku abych si zvýšila postavení. Popravdě jsem trochu v pokušení mu předvést jak žena jako já umí bojovat. Bych ty dva složila dřív než by si uvědomili co je srazilo, ale to by se Fiskovi asi moc nelíbilo a nemá smysl se zbytečně nervovat před večerem. Takhle to dopadá když jsem hladová. Raději vezmu svojí výplatu a pokrčím rameny. "Uvidíme jak se mi bude dařit," rozloučím se s ním a konečně vypadnu ven. Nakonec se rozhodnu, že můj žaludek má přednost před vším ostatním a jdu se najíst. Diana prostě musí ještě chvíli počkat a dál se užírat starostmi. Však ona to zvládne. Třeba si pak dvakrát rozmyslí si půjčovat od lichváře a já budu mít o starost méně. Peníze mě hřejí v kapse a já chvilku jdu po hlavní ulici než zabočím do uliček dělnické čtvrti. Sice bych si mohla dovolit něco lepšího, ale nepotřebuji zbytečně rozhazovat. Raději si toho dám víc než něco co mi podráždí jazyk, ale za chvilku budu mít zase hlad. Stačí mi levný hostinec kde si dám pivo a kaši a vejce. Dost aby mě to zasytilo na polovinu dne. Pustím se do toho a za chvilku už vyškrabuji poslední zbytky z misky. Všechno to spláchnu pořádnými loky piva. Ještě chvilku posedím než se to všechno usadí. Konečně se cítím dobře. Plný břich a zábava před sebou. Všechno příjemné ale končí a já se musím zvednout z lavice. Další zastávka je dům doktorky abych jí oznámila jak to dopadlo s Fiskem. | ||
| |||
 | Nepřítel lidstva komorník
Jakmile se usadím v křesle pána domu, skřínka mi klesne do klína. Oči se mi zavírají. Poprvé za celou dobu mi dochází, že jsem opravdu unavená… Vydechnu. Tělo těžkne. Myšlenky zpomalují. Stačilo by mi zalézt pod peřinu, zavřít oči a odevzdat se slastné říši snů – nebo také nočních můr, na tom by ani nezáleželo. Úplně v nejlepším případě by se mi nezdálo nic. Nic o pádu, nic o vzducholodi, nic o chrámu. Nechystám se spát. Za chvíli přijde vzkaz z nemocnice a pak… Opravdu se tam chystám jet? Snad se mi hlavou bleskne uvědomění, jak strašlivě se to nehodí, ale nechávat někoho v nemocnici mi připadá zvláštně nemístné. Měla bych mu aspoň přinést květiny. A tu skřínku…
„Byl to minulý –,“ chystám se bezmyšlenkovitě odpovědět Elyse, když v tom se ode dveří ozve zaklepání.
Rychle zvednu hlavu. Majordomus! Pod přísným pohledem muže se v křesle napřímím, jako bych správným postojem dokázala napravit tu paseku tady. Ano, vypadá to tady příšerně, ale aspoň sedím vzpřímeně, jak se sluší a patří. Stejně jako on se podívám na otevřený sejf. Zalituji, že jsem ho ve chvilce prozřetelnosti nezavřela, ale ani to by nepomohlo s rozházenými lejstry a knihami, které uprostřed noci létaly všemi směry. Nevypadá to dobře, přiznávám, ale pořád jsem přece – paní domu. A měla bych se tak chovat, nebo se tak alespoň snažit chovat, když už působím jako lupič za bílého dne.
„Obávám se, že tato záležitost nesnesla odkladu,“ odpovím co nejklidnějším hlasem. Neuvěří mi, to je mi jasné, ale nahlas to popřít si přeci jenom nedovolí… nebo ano? „Děkuji, pane Jacobsone. Kdybyste byl tak laskavý a – ano, nechte to tam. Děkuji.“
Až když se za ním zacvaknou dveře, se odvážím znovu nadechnout. Ten umí koukat! Měli by ho posadit do soudní místnosti, stačil by mu jediný pohled a viník by se přiznal ze všech svých hříchů. V uších mi zní tlukot vlastního srdce, ruce se mi třesou a hlava bolí. Opravdu bych si měla odpočinout, ale… Teď bych neusnula, i kdybych třeba chtěla. Musím toho udělat ještě tolik. A především se postarat, že u toho soudu opravdu neskončím. Vytáhnu se na nohy, položím skřínku přímo doprostřed stolu a po cestě k dopisu zvednu ze země účetní knihu s loňským rokem. U snídaně ji aspoň prolistuji. Trocha lehké četby po ránu ještě nikdy nikomu neuškodila a navíc – použil Philip rok, kdy sejf koupil, nebo v tom bylo něco hlubšího?
„No,“ řeknu tiše, přičemž zlomím pečeť dopisu a pečlivě ho rozevřu, „to teď zjistíme… Požádala jsem je v nemocnici, aby mi poslali zprávu, až se dostane z operačního sálu. Poslední dobou nebudím dobrý dojem,“ dodám už spíše sama pro sebe. Milenka, zlodějka, vražedkyně. To se mi ta přízviska kupí. | ||
| |||
| Jako lupiči Vera De Lacey „Že by?“ Oplatí ti úsměv Elyse, než si zase začne prohlížet skříňku ve tvých rukou. „Ale nevypadá to, že by se to dalo jen tak lehce otevřít. Hmm, třeba jsou to jen nějaké šperky. Kdo ví.“ Pokrčí rameny. „Jaká to vlastně byla nakonec kombinace?“ Otočí se k otevřenému sejfu. „Už jsem myslela, že to nikdy nenajdeme. Tedy... měli jsme štěstí.“ Úlevně se usměje a pak jen souhlasně pokýve, když zmíníš ty zamčené šuplíky. „Myslím, že Thomas by to mohl nějak vypáčit. I kdybychom ten zatracený stůl měli rozštípat, tak to ven dostaneme. Toho bych se nebála.“
Ruce s krabičkou ti stále brní a zároveň cítíš, jak je tělo unavené. Musíš se na chvíli posadit. Dlouhá noc a spousta stresu se na tobě podepsala. A to sis myslela, že společenská událost u Chesterleyhových bude tím nejnáročnějším zážitkem večera. Sedíš na Philipově židli a vidíš ten nepořádek kolem vás. Vypadá to jako kdyby se tu prohrabovala parta zlodějů a možná to není tak daleko od pravdy.
Ode dveří se ozve zaklepání a otevřou se. Stojí v nich váš majordomus. Je to už starší muž. Upravený a vždy s přísným výrazem ve tváři. Pracoval pro Philipa už v době, co jste se poznali a jistě také už mnoho let před tím. Stále si totiž ve Philipově domácnosti. Ač jeho žena, většina služebných zde jsou zde déle než ty a sloužili vždy tvému manželovi. Pouze v Elyse a Thomasovi si našla své spojence na tomto jinak cizím území. „Ehm… paní? Přišel vám dopis.“ Odkašle si majordomus, zatímco v ruce drží tác s dopisem a vyřezávaným nožem na dopisy. Je vidět, jak přimhouří oči a přelétne celé tohle boží dopuštění nesmlouvavým pohledem. Je ti jasné, jak to celé musí vypadat. Vypadá to, že chce něco říct, ale pak zase zavře ústa a jen se zhluboka nadechne. Elyse jen udělá krok dozadu a svěsí stydlivě hlavu.
„Hledáte něco? Nebylo by možná vhodnější počkat na návrat pana De Laceyho?“ Zeptá se chladně a bodne do tebe svůj přísný pohled. „Nechám ho…“ Rozhlédne se kolem, než se mu podaří najít jeden z ne tak zaházených stolků. Dojde k němu. Pečlivě složí na něm rozházené papíry a vedle nich položí tác s dopisem, když v tom si všimneš, jak se jeho oči upřou na otevřený, tajný sejf. Stiskne pevně rty a podívá se na tebe, jak tam stojíš uprostřed haldy papírů se zlatou schránkou v ruce.
„… Paní…“ Dostane ze sebe nakonec a vidíš, že ho to stojí značné přemáhání, než opustí místnost stejně rychle jako přišel.
„Možná nakonec doufám, že ten váš vévoda ještě žije. Tohle… Tohle se mi vůbec nelíbilo.“ Hlesne Elyse pobledlá v obličeji. Majordomus 
| ||
| |||
 | Delilah Návrat k vlastnímu vědomí je bolestný. Krutý. Surový. Nechci tady být, nechci být Delilah. Vzpomínka, jakkoliv zvláštní a děsivá, mnou stále rezonuje a já se cítím... Podvedená a zrazená, že opět končí aniž bych věděla, co bylo dál... Nemusím se rozhlížet kolem, abych věděla, kde jsem a kdo jsem. Sedím na posteli a chvěji se zimou, ovšem tentokrát už nemám deku, pod kterou bych se mohla schovat před světem a všudypřítomným vlhkým chladnem zalézajícím skrze kůži snad až ke kostem. V cele vládne husté šero, nepřátelské a tísnivé, prosycené zápachem plísně a lidského zoufalství. | ||
| |||
| Úkol splněn Phelia Boulder „Hmm, skvělé.“ Povytáhne Fisk obočí a působí lehce překvapeně. Sedne za stůl a začne částku přepočítávat. Jde mu to rychle. Za chvíli jen pokývá hlavou a oddělí patřičný obnos, který posune k tobě. „Tady, Boulder. Je radost s tebou pracovat.“ Ušklíbne se, zatímco si zbytek peněz poposune k sobě.
„Ah, ten zápas. Slyšel jsem o něm, takže jsem s tím tak trochu počítal. Na druhou stranu. Myslím, že do týdne by si mohla být zase volná, hmm? Možná u Ezry to zvládneš. Ten si to zařídí. Ale další kola..? Tohle není místní amatérský ženský přebor jako vždycky.“ Zasměje se chraplavě a jeho gorily se k němu poslušně přidají. „No, dej vědět, až se ti zase uvolní ruce a sroste čelist. Byla by škoda, aby zahálely. No ne?“ Ušklíbne se jedovatě.
„Tak hodně štěstí Boulder.“ Rozloučí se s tebou. Nezvedá se. Jen tě pobaveně sleduje, zatímco opouštíš tu jeho smradlavou noru.
Vyjdeš na ulici lehčí o pěknou sumičku, ale zase s výhledem, že by se ti ji mohlo podařit získat zpátky. Tedy, když ti bude přát štěstí. Snad možná taky i ty zastavené Dianiny nástroje, ale taky to můžeš nechat na ní. Je to od začátku ostatně jen její problém.
Den je před tebou a je jen na tobě, jak s ním naložíš, než bude navečer čas na to se dostavit do Ezrovy arény.
| ||
| |||
| Odznak který každý zná Jacob White Ten muž ti je už od pohledu podezřelý, a tak na nic nečekáš. Vyrazíš svižným krokem ke svému cíli. Slyšíš bubnování vody na tvůj klobouk a těžké boty sem tam rozstříknou nově vznikající kaluže vody na dlažbě. Nevšímáš si toho. Jsi soustředěný na jediné, nebo spíše jediného. Chceš ho zastavit ještě před tím, než nastoupí do vozu, ale vidíš, že to nebude tak snadné stihnout. Už drží kliku od dveří, které otevírá.
Rozeběhneš se.
Muž nastoupí do vozu, který se začne pomalu rozjíždět. V poslední chvíli doběhneš k drožce, chytíš se dveří a vyhoupneš se, zatímco se rozjíždí. Díky dešti a klapotu podkov na dlažbě tě vozka nejspíše nezaregistroval a tak se dostaneš dovnitř, aniž by vůz zastavoval.
Kdo tě ale zaregistroval je muž jedoucí ve voze. Na viditelně plešaté hlavě má stále ještě naražený klobouk a těžký plášť halí široká ramena a viditelně rozložitou postavu. Je ti jasné, že to pod pláštěm ale nebude tuk. „Co ste zač?!“ Překvapeně zamrká, ale to už sedíš naproti němu. I v těch pár slovech je patrný jeho silný přízvuk.
Voda ti kape z trojcípého klobouku, zatímco mu ukážeš svou tajnou zbraň, která umí rozvázat jazyk většině Jeruzaléma. Stříbrný odznak tajné policie. Muž k němu skloní pohled a jen přimhouří naštvaně oči. „A to je co?!“ Zavrčí, zatímco zmíníš pana Webera.
„Hmmmh.“ Zamručí hluboce a pokýve hlavou. Vypadá to, že teď přijde čas na otázky. Když v tom se cosi kovově zaleskne. Ten muž je rychlejší, než působí. Ani nevíš odkud, ale v momentě se mu v ruce objevil nůž, který musel vytáhnout někde ze svého kabátu a jímž se po tobě ohnal. Naštěstí se ti povedlo dostatečně včas zareagovat a chytit jeho ruku tak, aby si svedl ránu nožem stranou. Ale i tak si utržil ošklivou ránu na tváři. Krev se vyhrnula, zatímco si muže odkopl zpátky na jeho místo. Raději ani nedomýšlet, jak by si skončil, kdyby ses před nějakou dobou neposilnil a trochu nepopohnal znavené tělo. Tady se počítala každá setina vteřiny. Tvůj protivník, ale na nic nečekal. Vrhnul se na tebe.
Pokusil se tě bodnout do břicha, ale tobě se podařilo mu ruku stočit stranou, a tak čepel místo tvých útrob rozpárala čalounění sedačky. Nůž se zasekl do dřeva a podařilo se ti mu ho vyrazit z ruky. Muž ale na nic nečekal a uštědřil ti pořádnou ránu pěstí do tváře, až se ti na moment zablesklo před očima. Rozhodně to nebyl amatér. Chytil tě za krk a zatlačil na bok drožky. Silné ruce ti nekompromisně svíraly krk, když v tom se dveře s vámi otevřely. Ztratil si oporu za tělem a částečně tak zůstal viset z jedoucí drožky. Prudký déšť ti dopadal na tvář. Klobouk ti kamsi odletěl. Muž tě pustil. Nejspíš nestál o to, abyste oba vypadli na dlažbu. Místo toho se nahnul zpátky do drožky a natáhl se pro svůj nůž. Evidentně to nechtěl protahovat. Muž v drožce
| ||
