Andor.cz - Dračí doupě online

Phelia Boulder

S penězi v kapse vyrazíš opět do ulic. Kdyby ostatní věděli, jakou částku ta otrhaná osoba u sebe má, jistě by tě nenechávali jen tak jakoby nic projít kolem sebe. Ty ale kráčíš s jistotou sobě vlastní a stejně tak ostatní si hledí svého. Z někoho jako ty koukají problémy a problémy nikdo nechce. Alespoň většinou.

Vůně čerstvého pečiva tě láká, ale nejdříve ses rozhodla zajít za Fiskem. Je důležité držet se vlastních priorit. Projdeš několik ulic, než se opět dostaneš k známému místu. Není to ani dvacet čtyři hodin, co si zde byla naposledy. Takto ráno tohle místo působí vcelku upraveně. Jako vždy zajdeš do postranní uličky a zaklepáš. Jako vždy zkontrolují tvou totožnost a jako vždy tě pustí dovnitř.

Fisk tam není, ale jeden z jeho nohsledů pro něj okamžitě zajde. Chvíli to trvá, než se dveře nad protějšími schody otevřou a dovnitř vejde známý muž.

Vera De Lacey

Místnost se plní vyházenými papíry a knihami. Není čas je pořádně do detailu procházet. Je ti jasné, že byste nad tím strávily i ve dvou věky a šance, že tam v nich najdeš zmínku o skříňce, nebo plánech se i tobě jeví dosti malá. Alespoň vše prohlédneš, jestli něco nevypadá jako plány s razítkem Dohertyho společnosti, ale ne… nikde nic takového mezi těmi papíry nenalézáš.

Trezor před vámi už ale představuje problém, ale zároveň zdánlivě největší šanci. Elyse na něj bezradně hledí a jen kroutí hlavou. „Já… já nevím. Neznám popravdě ani jeho datum narozenin, natož matky." Sklopí nejistě hlavu, jako kdyby se za to snad měla stydět. Ty však neváháš a zkusíš alespoň těch několik čísel. Philipovy narozeniny. Střelka mechanismu se otočí. Jednou doleva, pak doprava a zase doleva a tak dál. Vyzkoušíš kombinaci jak s číslicemi, tak jednotlivými čísly, ale i tak… nic. Sejf se ani nehne.

Druhý pokus. Narozeniny Philipovy matky. Střelka se opět několikrát pohne a…. Nic.

„Já nevím… nevím. Zkuste… Co já vím. Datum vaší svatby a nebo… číslo domu a nebo jedna, dva, tři, čtyři.“ Chodí Elyse po pokoji jako šelma v kleci a přehrabuje se papíry, jestli v nich přeci jen něco nenajde, zatímco zkoušíš další možné kombinace. „Nemohli bysme to nějak… vypáčit?“ Vzhlédne k tobě zoufale Elyse s rukama plnýma papírů. Nejsi sice žádný technik, ale něco ti říká, že otevřít sejf až tak snadné nebude. Od toho je to sejf. Zkoušíš i tak dál kombinace. Založené číslo stránky rozečtené knihy anebo prostě jen, co tě napadne, nebo zaujme na náhodné sbírce papírů a zpráv. Philip jen dál tiše a přísně hledí na ten nepořádek, který mu v pracovně tvoříte. Pak ti ale padne pohled na jednu z účetních knih. V kožené vazbě je vyražený zlacený letopočet. Je to loňský rok, ale tak proč to nezkusit. Už si zkoušela i šílenější kombinace.

Doleva... doprava... Vytočíš těch pár čísel, když v tom...

*cvak*

Sejf se otevře a odhalí svůj obsah. Nejsou zde žádné plány, ale je tam několik zlatých cihel, docela obstojný peněžní obnos a tam kdesi vzadu se cosi zlatě leskne. Prvně si myslíš, že je to další z cihel, ale pak si všimneš jemného reliéfu. Natáhneš se dovnitř a vytáhneš krabičku. Je menší, asi jako krabice na doutníky. Vypadá zlacená a velmi jemně, až filigránově detailně zdobená. Je zamčená a mechanismus na ní nepoznáváš. Nevypadá to, že by tam byla klíčová dírka ani nějaká možnost odklapnutí západky. Nic takového. Jen, co ji chytneš do rukou, podivně se ti rozbrní.

Benedikt Tskilekwa

Heinz tě po očku sleduje a popisuje štítky směsí, zatímco z tebe pomalu vycházejí slova, nad kterými by ostatní obyčejní lidé pozvedli minimálně obočí anebo se poklepali na čelo. Nejspíš by podobná historka neměla ani příliš úspěchu u místní církve. Vlastně, těžko říct, kdo by tomu byl schopen věřit. Možná nakonec jen ty.

„Babylón. Hmm.“ Zamručí Heinz a otočí se na tebe. „Ještě bych pochopil, že podobné sny byste mohl mít díky trávení přehnaného času nad historickou literaturou, ale spojené s anděly? A koho myslíte tím On? Boha?“ Nakrčí obočí a opře se bokem o pracovní stůl a překříží ruce na hrudi.

„Víte, v životě se dějí lidem zvláštní věci. Nechci odsuzovat někoho jen kvůli tomu, že má příliš živé sny. Ostatně hranice mezi géniem a bláznem je někdy až nepříjemně tenká. Možná právě proto, že něčí mysl funguje na hranici možností, je schopna přicházet s novými nápady a pokrokem. Kdo ví. Je takové nepsané tajemství, že většina úspěšných vynálezců by klidně zapadla mezi osazenstvo nějakého soukromého sanatoria. Věřte mi. Znám je.“ Mrkne na tebe spiklenecky.

„Nedělejte si z toho hlavu Tskilekwo. Myslím, že váš přítel se z toho dostane. Možná to byla jen nějaká epizoda přepracované mysli. Můžete na ni zapomenout a dělat, že se nikdy nestala.“ Pokrčí rameny jakoby nic, než se na tebe pousměje a zvedne ruku ke spánku, na který si poklepe ukazováčkem. „A nebo… zkuste přemýšlet. Někdy k nám přichází geniální nápady převlečené do podivných snů jen protože lidská mysl umí být pěkně záludná. Nemůžeme prostě vidět vzorec, plán, nebo rovnici, ačkoliv už tam někde třeba je. Ne, podvědomí nám to musí naservírovat se vší pompou jako v divadle. Přemýšlejte. Třeba se v tom vašem snu dá najít něco, co můžete využít. Něco, co vás povede.“ Kývne na tebe, než se zarazí a nuceně si odkašle. „Tedy ten váš přítel, samozřejmě.“ Ušklíbne se pod vousy a přejede prstem po již zašpuntovaných zkumavkách a nádobách.

„Takže to bychom měli… Sedm… Osm…. Dvanáct... Dvacet. Vypadá to, že jsme hotoví. Vidíte, ani to nebolelo.“ Řekne a ty si všimneš, že šero za okny už vystřídala hustá tma. Dnes to byl skutečně přesčas a to si ani neměl večeři.

Kdo hledá, najde?

Ve dveřích se zarazím. Na okamžik mám pocit, že přede mnou opravdu stojí Philip, sleduje mě těma chladně modrýma očima a odsuzuje každý můj krok, ale je to jenom obraz. Nic víc. S ostrým píchnutím u srdce odvrátím pohled. Tolik jsem si přála… Podobné myšlenky je ovšem lepší si nedovolit. Rychlým krokem vyrazím ke stolu. Prohlédám všechny šuplíky ochotné se mi otevřít a těmi zbylými aspoň zalomcuji. Někde tady přece musí být klíč! Prozatím pokračuji dál. Zběžně pročítám jména uvedená na podepsaných smlouvách, a dokonce se nestydím nakouknout do dopisů. Mrtví nárok na soukromí nemají… obzvláště ne můj muž.

Nikde to nenacházím. Projít všechny ty důležitě vyhlížející lejstra bude trvat věčnost. S těžkým povzdechem dosednu do křesla pána domu, promnu si oči a už přemýšlím, jakou výmluvu bych mohla použít pro zámečníka. Možná by to mohl rozbít Thomas? Když Elyse promluví a s cvaknutím otevře dřevěný panel, okamžitě vyskočím na nohy. Dobře, tohle už začíná vypadat slibně…!

„Netuším,“ zatřepu hlavou, přičemž přejdu k sejfu a prohlédnu si otevírací mechanismus. Teď by mě teprve zajímalo, jak tohle vysvětlím zámečníkovi! Ne, že bych byla ochotná nějakého povolat; vévoda by asi nebyl rád, kdyby se kolem tohohle motalo více lidí… „Jeho narozeniny?“ nadhodím. Philip byl přesně ten typ člověka, u kterého bych se ani nedivila, že používá zrovna tohle jako kombinaci. „Napadá tě nějaké jiné významné… datum? Událost? Možná narozeniny jeho matky,“ zamumlám napůl sama pro sebe, přičemž už otáčím číselky, abych vyzkoušela obě čísla.

Kamael moji poslední poznámku přejde – je to tak lepší. Rozhodně lepší. Neměla jsem to vůbec říkat nahlas. Naštěstí se nic hrozného neděje, byť… Povytáhnu obočí, když se rozejde k oknu, aby se podíval ven. V ulicích se nic neděje, je tu klid, a to mi vyhovuje.

„Ne, nečekám nikoho,“ odpovím s lehkým zmatením v hlase, „a neohlášené návštěvy také nemívám, takže nehrozí, že by někdo nečekaně přišel,“ dodám pro jistotu, když sleduji tu náhlou změnu jeho chování – a nejen chování. Světla zareagují na krátký posunek ruky mého hosta a místnost se bez varování ponoří do tmy. Nikoliv té opravdové černé noční temnoty, jaká vládla ve světě smrtelných, ale přesto…Nyní již Kamaela sleduji s jistou zvědavostí, tma mi nevadí – spíše naopak. Cítím se v ní dobře a ani můj zrak tím výrazně netrpí, naopak vše utone v příjemných tlumených tónech, a přesto stále zřetelných konturách.

Naštěstí díky tomu není patrný můj výraz, když mi dojde, jak moc nehorázný byl můj návrh. Kamael by z toho mohl mít problém, ostatně my oba. Dokud nemám tetování a on svolení se mnou mluvit o věcech týkajících se mé nové pozice… Nadechnu se, ale nakonec ze mne nevyjde ani hlásky. Nerozporuji mu to. Kamael jistě ví, co dělá a já mu věřím – stejně jako on nyní prokazuje svoji důvěru vloženou ve mně. Přesto se z toho cítím trochu nesvá. Ve svém nitru vím, co je správné a co ne - a tohle není. Existují jisté hranice a pravidla, která existují z dobrých důvodů, přesto se nyní vydáváme do zakázaných vod.

„Ah, ty se jen tak nevidí,“ vydechnu překvapeně při pohledu na broušený kámen v jeho dlani. Vím, co to je a k čemu slouží, přesto jsem nečekala, že Kamael vytáhne zrovna myšlenkový krystal jako by to byla nějaká trepka.
Poté zvážním, protože tohle začíná být… O co jde? Co se stalo? Jaké události? Kousnu se do vnitřku rtu.„Rozumím. Nikomu nic neřeknu, přísahám na své věčné jméno,“ kývnu hlavou, zatímco mi hlavou víří myšlenky. Dnešní den se stával zvláštnějším a podivnějším. Záhady mne vždy přitahovaly, ale tentokrát jsem z toho neměla dobrý pocit. Stalo se něco, co utajili před zbytkem Zlatého města a bylo to dost vážné na to, že to tak mělo i nadále zůstat.

Krátce vydechnu ve snaze se připravit na to, co mne může ve vzpomínce z krystalu čekat. Poté naposledy krátce pohlédnu Kamaelovi do tváře, působí… Klidně. A pokud se tak cítí on, měla bych také. Zvláštní to povaha. Koutky se mi nepatrně pozvednou, poté už ovšem se soustředěným výrazem sáhnu na krystal a ponořím se do výjevu, který mi nabízí.