Andor.cz - Dračí doupě online

Dumah

♬♬♬♬♬

Zjištění posledních pár okamžiků tebou ještě stále silně rezonují, ale Kamaelův klid je skutečně nakažlivý. Je ti jasné, že tohle je jedna z těch velkých životních křižovatek, kde každá z cest vede někam naprosto jinam. Je těžké si vybrat. Přesto někam se vydat musíš. Nelze jen přešlapovat na místě. Prsty kloužeš po strunách nástroje, který ti nabízí útěchu v této těžké chvíli. Posbíráš své myšlenky i odhodlání a učiníš rozhodnutí. Jestli je to dobré rozhodnutí, ukáže až čas, ale tak je to v životě se vším. Budoucnost je vepsaná pouze ve hvězdách.

Kamael stojí dál u okna opřený o stěnu a tiše hledí ven do tmy. Čeká. Když promluvíš, stočí k tobě svůj zlatý pohled. Chladný výraz, který tam měl před chvílí se změní. V jeho tváři nejprve přelétne lehké překvapení a pak… je to úleva? Radost? Pousměje se, než zase po tvých slovech zvážní. Vypadá to, že chce prvně něco namítat, ale pak jen lehce zavrtí hlavou a opět na tebe pevně pohlédne a udělá krok k tobě.

„Dobře, Dumah. Slibuji. Přísahám na své věčné jméno, že ti to připomenu. Vždy…“ Zarazí se a šlehne pohledem kamsi za tebe.

*ťuk, ťuk, ťuk…*

☩

*ťuk…*

„Večeře.“ Ozve se zpoza dveří.

Otvor na dveřích se otevře a dovnitř je prostrčen tác s jídlem. Sedíš na posteli. Všude kolem je šero. Ne to konejšivé jako během nocí ve Zlatém městě, ale to nepříjemné a cizí. Je ti zima a cítíš, jak tě oči štípou od už dávno zaschlých slz. Jsi tu sama. Pouze tam za dveřmi teď čeká nějaká ze sester, která ti donesla jídlo. Ačkoliv, nazývat to jídlem chce jistou dávku fantazie.

Chvíli ruka na druhé straně dveří drží prostrčený tác a pokud ho brzy nechytneš, prostě ho pustí na zem. Ty tam jsou dny kvalitního jídla a ubytování pod patronátem otce Fernsbyho. Opět je zpět okoralý chleba a nějaká vyvařená zelenina s pár kousky šlachovitého masa.

Jsi opět zpět.

Delilah.

Benedikt Tskilekwa

„Opravdu dává?“ Podiví se Heinz viditelně potěšený tvými slovy.

„Tak toho svého přítele pozdravujte. Snad mu to pomůže.“ Pobaveně dodá a pak odnese výsledky vaší společné práce ke kabinetu s chemikáliemi, kde je začne ukládat dovnitř do polic na příslušná místa. Ty se zatím věnuješ úklidu pracovní plochy a skutečně brzy je vše tam, kde by to mělo být. Další úspěšný den v laboratoři, která přežila bez úhony. Tedy až na pár střepů. Tiché tikání a klapání přístrojů, které přežily další den, najednou působí jako nenápadné díky.  

„Ano, vypadá to, že se nám už poněkud připozdilo. Ne, v pořádku Tskilekwo. Myslím, že dneska už jste toho sám v laboratoři naseděl až až. Někdo jako vy nevypadá, že by si užíval pouze práci v ústranní od ostatních lidí. Jsou tací…. Ale vy mezi ně určitě nepatříte.“ Pousměje se. „Běžte si domů odpočinout. Navíc… máte ještě nějaké věci na řešení s vaším přítelem.“ Usměje se na tebe zpoza dveří kabinetu, které zrovna zavírá.

„Já tu ještě chvíli zůstanu. Je teprve osm hodin, to den teprve začíná a musím ještě vyřešit nějaké papíry. Kdybyste ale potřeboval nějaké to volno, stačí říct. Pokud tu den dva nebudete, nic se nestane.“ Mávne na tebe rukou, aby si už pomalu šel. Jestli je osm hodin, tak snad když si pospíšíš ještě u Horáce stihneš otevřenou kuchyň. Něco teplého a vydatného by se dnes hodilo. Jen se nikde nezakecat. Začneš si pobírat své věci, aby ses vydal na cestu do města, zatímco se Heinz začne probírat věcmi na svém pracovním stole.

Už už jsi prakticky ve dveřích, když na tebe Heinz zavolá. „Ehm, Tskilekwo. Náhodou tu dnes nikdo nebyl? Čekal jsem na nějaké dokumenty a už tu dávno měly být.“ Otočí se na tebe, obočí svraštělé.

 „No, nevadí. To se vás netýká. Nebudu vás už zdržovat. Mazejte domů.“ Zamručí, posadí se na židli ke stolu a zesílí plamen lampy, aby lépe viděl na papíry rozložené před sebou.

Trvalo to jenom celou noc…

Noc ubíhá za zvuku otáčející se střelky sejfu, papírů šelestících ve vzduchu a knih dopadajících na zem. Nenacházíme nic, co by nám aspoň napovědělo, točíme se v kruzích, přesto zkouším všechny možné i nemožné kombinace – narozeniny příbuzných i přítel, historické události, bitvy, o nichž se Philip vyjádřil obdivně, oblíbené citáty z bible, nebo třeba i datum naší svatby. Pořád nic. Chvílemi ztrácím naději a mám sto chutí odebrat se do postele, pak se takřka na prahu dveří obracím a zkouším ještě pár čísel, ale i ta mi odpovídají jenom hluchým tónem. Špatně. Zkus to znovu. A tak to zkouším. Pořád dokola to zkouším znovu, i když se to zdá nekonečné a beznadějné.

A pak, když už něžné sluneční paprsky pronikají okny Philipovy pracovny, se konečně ozve vítězoslavné cvaknutí. Zarazím se. Napřed se mi tomu ani nechce věřit, jenom se zadívám na pootevřená dvířka sejfu, které jen tak poskočí a ukážou mi to, co celou dobu skrývaly. Zlaté cihly jenom přelétnu pohledem. Kdyby se něco pokazilo – a teď se může pokazit úplně všechno –, byl by to slušný plán B, ale teď mi pohled padne na krabičku zastrčenou v rohu. Natáhnu se pro ni a opatrně ji vytáhnu.

„Pandořina skřínka?“ vzhlédnu k Elyse s pobaveným pousmáním. „Netuším,“ opatrně ji nakloním ve svých rukách, abych si prohlédla ten zvláštní mechanismus, „ale něco cenného, jinak by o to vévoda tolik nestál. “

Jak se asi otevírá? Prsty mě z ní brní a mám problém od ní odtrhnout oči, ale po celé noci pátrání nemám sílu zabývat se další záhadou. Snad by to mohlo mít něco společného s tím snem, který se teď nad ránem zdá jako výmysl vyděšené mysli. Zatřesu nad sebou hlavou.

„Ty plány,“ připomenu nám oběma, „budou nejspíše v tom stole. Myslíš, že by Thomas zvládl ty zamčené šuplíky…“ trhnu neurčitě rameny, jak si sama nedokážu představit, jak by se to mělo udělat, „vypáčit? Možná bychom to mohly zkusit i samy. Nebo tady – nebo u Philipa v ložnici – musí být klíček, to by asi bylo lepší. Nenapadá tě něco?“

Odznak který budí strach

Nic, nic a nic. Nevím vlastně co jsem čekal. Že vystaví nějaké podivné věci přímo na obdiv? To by bylo hloupé ale zase bych to nebyl já abych okolí neobhlédl. Když se spustí déšť natáhnu dlaň a nechám na ní spadnout pár těžkých kapek. To ještě chybělo. Mám bouřky a deštivé dny rád. Ne ale tolik pokud jsem na ulici a mám vyšetřovat, hledat nebo honit svůj cíl. Zapnu několik přezek na svém kabátci. Vlhkost přes kožený kabát nepronikne. Zbytek těla je chráněný kloboukem a šátkem. Pak uvidím muže v oblečení, které rozhodně nevypadá jako dělnické. Vlastně alespoň v něčem se na mě štěstí usmálo. Pokud vede ven vůz nepochybně to může být jeden z předáků nebo mistrů. Vyrazím směrem k němu rychlým krokem. Zbraně teď nejsou vidět, a i když možná nevypadám zrovna reprezentativně nečekám, že by si myslel, že jdu vůz přepadnout. To bych musel být ještě o špetku bláznivější, než jsem teď.

Vůz mě mine a zamíří do ulic Nového Jeruzaléma. Co v něm asi bylo? To se jen tak nedozvím. Sledovat ho by ale byl výstřel do tmy. To si úplně nemůžu dovolit. Hlavně až bych zjistil že se ženu za dodávkou alkoholu pro nějaký podnik v Zahradách. Není čas ztrácet čas. Když uvidím záblesk stříbrných hodinek ušklíbnu se sám pro sebe. Tohle nebude obyčejný člověk z chudých poměrů. Mezi chudinou by se na něj kvůli něčemu takovému sesypali jako krysy a moc by z něj nezbylo. Navíc by něco drahého pravděpodobně sám prodal, aby měl alespoň na jídlo nebo alkohol. Záleží, zda by ho víc trápilo břicho nebo samotný život.

Přemýšlím, zda se nějak snažit zastírat kdo jsem. Na přetvářku ale nemám náladu. Něco ve mně stejně křičí že bych ho měl přimáčknou ke zdi, namířit mu zbývající pistoli do obličeje a začít se vyptávat rychle a efektivně. Vím, ale že to není rozumný nápad. Rozhodně není. To z něj ale nedělá nápad méně lákavý.

„Dobré ráno.“ Začnu a vyndám z kapsy odznak tajné policie. Možná by byl raději za přimáčknutí ke zdi. „Mám na vás pár důležitých otázek. Můžeme začít třeba tím, že mi povíte, zda se v budově nachází pan Weber.“ Rychle vypálím první otázku. Nedat mu šanci přemýšlet, argumentovat že se mnou nechce mluvit nebo cokoliv. Rovnou se začít ptát a nenechat opadnout první nervozitu z toho že ho našel někdo prosazující vůli Sedmi v Jeruzalému. Pokud nezačne utíkat zabere to. Něco ve mně si sice přeje, aby začal, ale přesto bych raději kdybych se něco dozvěděl.

Phelia Boulder

S penězi v kapse vyrazíš opět do ulic. Kdyby ostatní věděli, jakou částku ta otrhaná osoba u sebe má, jistě by tě nenechávali jen tak jakoby nic projít kolem sebe. Ty ale kráčíš s jistotou sobě vlastní a stejně tak ostatní si hledí svého. Z někoho jako ty koukají problémy a problémy nikdo nechce. Alespoň většinou.

Vůně čerstvého pečiva tě láká, ale nejdříve ses rozhodla zajít za Fiskem. Je důležité držet se vlastních priorit. Projdeš několik ulic, než se opět dostaneš k známému místu. Není to ani dvacet čtyři hodin, co si zde byla naposledy. Takto ráno tohle místo působí vcelku upraveně. Jako vždy zajdeš do postranní uličky a zaklepáš. Jako vždy zkontrolují tvou totožnost a jako vždy tě pustí dovnitř.

Fisk tam není, ale jeden z jeho nohsledů pro něj okamžitě zajde. Chvíli to trvá, než se dveře nad protějšími schody otevřou a dovnitř vejde známý muž.