Andor.cz - Dračí doupě online

Vetřelec?

„Dobře,“ stačím říct, než Elyse znovu zmizí za dveřmi. „Já to zatím… zkusím.“

Nad tím, že nemá stání, jenom potřesu hlavou. Nedivím se jí. Sázky jsou velké; nemůžeme si dovolit teď prohrát. Kdyby na mě po dlouhé noci nezačala dopadat únava, sama bych tu pochodovala jako tygr v kleci. Místo toho však dosednu do křesla, zhluboka se nadechnu a skloním se k šuplíkům. Jeden po druhém je vyzkouším. Frustrovaně tisknu rty, když se mi nepodaří vtlačit klíč do zámku. Tenhle to není, ten druhý také ne a do třetice všeho dobrého a zlého… se ozve vítězoslavné cvaknutí. Díky bohu. Zaváhám. Trochu se bojím podívat, vždyť co když tam plány Dohertyho společnosti nejsou, co když nejsou nikde, ale pak se odvážím. Po rtech mi přeběhne úlevný úsměv, když zevnitř vytáhnu černý tubus.

Vypadá to více než slibně. Honem z něj vytáhnu arch papíru, rozložím ho na stolu a chvíli se snažím rozuzlit, co se na něm může asi rýsovat. Má to něco společného s tou skřínkou? Nejsem si jistá, vlastně na tom ani nezáleží, hlavně že mají… správné razítko. A ony mají. Projede mnou úleva tak silná, že bych se v té chvíli mohla rozplakat. Až teď mi dochází, že vévodovu slovu opravdu věřím. Pomůže mi, vím to. Kde přesně beru tu jistotu, netuším, snad za to může ten podivný sen, ale… bude to v pořádku.

Až na to, že úlevu následuje chlad. Teď už to není jenom pocit, že mě někdo sleduje, teď ten někdo stojí přímo za mnou. Vyskočím na nohy tak prudce, až se mohutná židle nebezpečně zhoupne a možná i dopadne na podlahu s hlasitou ránou, a – otočím se. Přímo za hlasem. Připravena pohlédnout tomu někomu do očí. Pokud tam vůbec je.

„Cože?“ přejde mi přes rty zmateně, protože mi jeho slova napřed nedávají smysl. Mám… něco, co mi nepatří? V druhém okamžiku padnu pohledem na zlatou skřínku a ochranitelsky na ní spočinu konečky prstů. „Kdo jste?“

Zdá se mi to, nezdá… Nevím. Možná jsem jenom usnula na křesle a teď – teď se mi zdá divoký sen, ale na to srdce v hrudi tluče moc opravdově a hlava mi třeští, jako by se měla každou chvílí rozpadnout na kusy. Možná jsem se zbláznila, možná ne. Prozatím budu předpokládat, že ne.  

Ne! Ne, ještě ne! prolétne mi hlavou zoufale, když se přízrak z nočních můr začne opět rozplývat. "Jeruzalém!" málem vykřiknu a na okamžik to vypadá jako by se postava přeci jen ustálila. Ovšem dlouho to nevydrží. "Delilah, Delilah Flana..." dodám rychle, ovšem než to stačím dořeknout, tak světlo opět zabliká a... Je to pryč. Ať to bylo cokoliv. Ať to byl kdokoliv. A byla to vlastně správná odpověď? Lady Flanagan měla svoji noticku v novinách o nešťastném skonu. Přestala existovat. Já přestala existovat...

Myšlenky a úvahy postupně ztrácí na jasných konturách stejně jako svět kolem společně kapající krví. Předtím jsem se musela přemáhat, abych zůstala v klidu ležet, ovšem nyní... Cítím, jak se mi do rukou i nohou vlévá pocit malátné lehkosti doprovázený strašlivou zimou. Nevím, jak dlouho tam ležím, mám pocit, že celou... Věčnost... Přesto na Fernsbyho příchod zareaguji jen pohybem hlavy, která se mi zhoupne ke straně. Matně vnímám, jak vytahuje kanylu, přivírám u toho oči. Moc... Bylo to moc?... Prsty mám tak ledové, že je vůbec necítím.

Hovor obou mužů ke mně doléhá z dálky i blízka zároveň, na okamžik mám pocit jako by jej slyšela skrze neviditelnou bublinu. Svět se při každém pokusu zaostřit mění v abstraktní čmáranici. Připadám si jako... Papír. Stejně křehká a lehká. Letící vlaštovka těsně před tím než dopadne na vodní hladinu a klesne ke dnu. Zvláštní představa... Lehátko se rozjede a to mne vrátí aspoň na chvíli zpátky do nepříjemné současnosti. Rozkašlu se, v krku mě ještě chvíli poté zůstane nepříjemně pálit.

Pokusím se zaostřit na Sturgese tlačícího lehátko chodbou, ovšem nedaří se mi to. "Prosím... Je mi... Tam... Zima. Myslím... Bojím se, že umřu, Sturgesi," nešťastně zakňourám jeho směrem. Ztěžka vydechnu a pohled upřu ke stropu, ke světlům, která visí v chodbě. Před mým zrakem se jedno po druhém rozplizne, rozmaže v neurčitou záři... Zlatou záři? Jen k ní napřáhnout ruku a dotknout se jí, nechat se prostoupit všeobjímajícím teplem připomínajícím útočiště Zlatého města. Na světě neexistovalo místo, kde bych si přála být více... Než právě tam.

Vera De Lacey

Brzy je ti donesen stříbrný podnos, na kterém je zdobený čajový servis a talířek s úhledně nakrájeným okurkovým sendvičem. Čaj sladce voní a pokojem se line lákavá vůně bergamotu. Dopřeješ si šálek čaje a trochu se posilníš. Únava nemizí, ale připadáš si alespoň o něco více v klidu. Zprávy z nemocnice jsou pozitivní. První část vévodova požadavku už máš. A najít ty plány bude jistě jen otázka času. Musí být v tom stole.

Pohyb za oknem tě přiměje rychle vstát, ačkoliv toho záhy lituješ. Naštěstí je Philipův stůl vedle tebe a nabídne ti potřebnou oporu. Dojdeš k oknu a otevřeš jej. Ofoukne tě studený, vlhký vzduch. Hustě venku prší, ale nic zvláštního nevidíš. Nedaleké okrasné stromy se kývou ve větru. Cesta kolem domu je prázdná. Nikde není ani živáčka. Ani ptáci v takovém počasí nelétají. Zavoláš do deště jednoduchou otázku a… *kap kap* odpovědí ti je jen kapání dešťových kapek na parapet.

„Paní! Mám nějaké klíče. Třeba to jeden z nich bude.“ Ozve se náhle od dveří, ve kterých stojí Elyse a v ruce má pár malých klíčků přidělaných na kovovém kroužku. „Ještě se tam pro jistotu zajdu podívat, kdyby nepasovaly. Nechci, abychom to protahovaly, když tu teď Jacobson čmuchá.“ Dodá a vloží ti klíče do ruky, než zase za sebou zavře dveře a zmizí na chodbě.

Zůstaneš s klíčky v rukou a od okna tě ovane studený závan vzduchu. Není nad čím přemýšlet. Dojde ke stolu, kde hned jeden zkusíš. Nic…

Druhý… zase nic.

Třetí… cvak

Šuplík se otevře a odhalí svůj obsah. Je prázdný. Až na černý tubus, který se v něm při otevření převalí ze strany na stranu. Otevřeš jej. Je v něm několik srolovaných archů papíru. Když jeden z nich vytáhneš vidíš nějaký složitý nákres mechanismu, který ti nic neříká a pak v pravém spodním rohu je razítko Dohertyho společnosti.

Máš vše.

Máš vše, co po tobě vévoda chtěl a teď už to jistě vše zařídí. Už se nebudeš muset bát dalšího rána.

„Myslím, lady, že máte něco, co vám nepatří.“


Ozve se zpoza tebe klidný mužský hlas....

Jacob White

V ústech cítíš železitou chuť krve z rozbitého rtu. Visíš v dešti, který tě studí na odhalené kůži. Muž mizí zpátky do drožky. Není na co čekat. Zapřeš se a vrhneš se zpět do drožky. Právě v čas, protože tvůj spolucestující už vytáhl nůž ze sedačky. Není čas na to ho nějak efektivně jednou ranou omráčit. Zaimprovizuješ tedy a prostě ho praštíš vší silou pistolí do tváře. První rána. Z pusy mu vystříkne směs krvavých slin a máš pocit, že si viděl i jeden zub. Rána ho rozhodně neomráčila, ale rozhodila natolik, že svůj útok nožem nebyl schopen dokončit.  

Přehodíš svou zbraň obratně do druhé ruky a uvolněnou rukou chytneš hned útočníkovu paži držící nůž. Druhá rána pistolí do jeho hlavy. Začíná to vypadat, že se karta obrátila. Muž vypadá otřesený, ale stále je schopen ze svého vykřesat pořádnou sílu. Zatlačí na tebe horda svalů, která tě povalí na lavici, zatímco je on nad tebou.

„Ty… zkurvenej… sráči!“ Syčí a tobě do obličeje dopadají kapky jeho krve. „Je s tebou ámen!“

„Co se to tam děje?“ Otevře se okénko od vozky, který už zjevně zaznamenal, že je vzadu nějaký ruch. Muž nad tebou se po něm otočí, a ty využiješ situace. Třetí rána. Něco křupne. Tentokrát se ti ho podaří zasáhnout do spánku. Muž zachroptí, oči se mu protočí a padne na zem mezi sedačky.

„Co… Coo… Prrr!“ Ozývá se od vozky a hned na to sebou vůz trhne, jak prudce zastavil. Na nepatrnou chvíli je ticho. Jen kapky deště bubnují na střechu, než uvidíš, jak za okénkem klopýtá pryč od vozu vyděšený vozka a rozhlíží se poplašeně po ulici. K jeho smůle v tomto marastu je tato ulice prakticky vylidněná, a tak mu rychle dochází, že nemá smysl volat o pomoc. Otočí se tedy na patě a pokusí se utéct do jedné z nedalekých bočních uliček mezi továrnami.

Benedikt Tskilekwa

Procházíš ulicemi Jeruzaléma, které se postupně mění, jak jeho obyvatelé žijící v dané oblasti chudnou. Univerzitní čtvrť je výkladní skříní Jeruzaléma hned po Zahradách, ale to není místo, odkud pocházíš. Ne, tady to nazýváš domovem.

„..příště sem bez peněz nelez!“

Z jednoho podniku zrovna vyhodili otrhaného chlápka na ulici, kde tvrdě přistál na chodníku. Dle toho, jak se pomalu sbíral, tak už byl nejspíš trochu zpracovaný.

„Hajzl jeden.“ Odplivl si na něj muž stojící ve dveřích a zase zmizel do podniku.

Ano, lidé zde jsou různí. Dobří i špatní. Ale to je tak jistě všude. V Zahradách to nebude jiné. Jen to bude o něco více navoněné.

Pokračuješ dál a přemítáš nad vším, co se ti dnes stalo. Co Vratislav? Co Elke? A co Hariel? Zatím se nezdá, že by ti Heinzova rada příliš pomohla, ač se v tom celém snažíš najít nějaký smysl horem dolem. Nové technologie ani plány se ti v mysli neobjevují. Místo toho však zaslechneš křik.

Muž se ženou, hádající se na ulici. Skutečně nic nezvyklého. To naznačuje i to, že ostatní kolemjdoucí tuhle scénu ostentativně ignorují. Možná snad jen volí o něco bezpečnější odstup. Zastavíš se pohlédneš na ně. Rozhádaný pár. Ničím zajímavý. Přesto pro tebe ano. Ideální experiment.

Zaměříš se na toho muže. Jako by svět kolem o něco více ztichl anebo ho prostě jen tak nevnímáš. Tvé soustředění je totiž potřeba někde jinde. Stejně jako tehdy u Vratislava i teď poskládáš těch několik slov a přehodíš kolečko na jinou dráhu. Ačkoliv… více ti to připomíná práci Hariela, jakkoliv mu to tehdy v Babylonu nakonec příliš nevyšlo. Pohled se ti trochu zamlží a zavrávoráš. Musíš se přidržet stěny, aby si nespadl na zem. Ale…

Naproti tobě se hádka zastavila. Tedy minimálně muž vypadá poněkud zaraženě, zatímco jeho manželka využila situace a zasypává jej konečně svými argumenty. Vypadá to, že už spolu nějaký ten pátek budou a má toho dost na srdci. Muž se jí snaží oponovat, ale ten tam je ten zápal, a i jeho postoj nevypadá, že jí každou chvíli jednu natáhne. Nakonec jen ona zavrtí hlavou a vejde do domu. Muž ji následuje. Rozhodně to vypadá, že se něco stalo. To, jestli to bude ku prospěchu věci, můžeš bez širšího kontextu jen doufat. Myšlenka to byla však pozitivní, tak snad to skutečně pomůže.

U Horáce už je doslova za rohem, takže i sem cítíš vůni teplého jídla. Došel by si to i poslepu. Otevřeš dveře a přivítá tě lokál, který je z části zaplněný. Není tu dnes večer nacpáno, ale zase si nemůžou stěžovat, že by byla nouze o klientelu. Oproti kavárně v Univerzitní čtvrti působí poněkud omšele, ale na druhou stranu tady vaří nejlepší hovězí na víně v Novém Jeruzalémě.

Pár prázdných stolů se najde, nemáš problém se někde usadit a poručit si jídlo. Případně si ho můžeš vzít také s sebou, než půjdeš na kutě. Výhody toho být štamgastem. Zítra tě čekají nějaké přednášky brzy dopoledne, ale pak už máš volný den. Výhledy to nebyly špatné. To ani zdaleka.   

Delilah Blair Flanagan

Černý dým se začne spouštět ze stropu a v místnosti se ochladí. Jako kdyby vysával teplo ze všeho v okolí. Ovládnutí prvotního pudu utéct od toho všeho co možná nejdál tě stojí velkou část duševních sil. Hlavně se moc prudce nepohnout.

Postava se opět zformuje nedaleko tebe a je ti jasné, že na tebe hledí, ačkoliv v té mase vířícího dýmu nic jako oči nevidíš. Opakuješ těch pár slov stále dokola. Vidíš, jak se místo, kde nejspíš má ta bytost tvář, stočí k tvé ruce a pohlédne na kanylu, kterou pomalu proudí tvá krev do jedné z nádob.

„…Měs..to…“ Slyšíš zase ten hlas, který jakoby přicházel neznámo odkud. Vidíš, jak se postava opět začíná pomalu rozplývat a mizet. Skloní hlavu a její kontury opět naberou na chvíli pevnější rysy, jakkoliv se to u neustále se měnícího dýmu dá takto těžko nazvat. Přesto najednou působí zase o něco hmotněji.

„..Jmé..no..“ Zasyčí přerývavě podivný hlas, zatímco na tebe postava upřeně hledí. Její kontury ale už opět pozbývají ostrosti. Dým začíná řídnou. Trvá to jen pár vteřin, než světla opět zablikají a místnost je prázdná. Jsi tu opět jen ty, tvá odkapávající krev a vůně pálených bylin.

Trvá to nepříjemně dlouho, co se zde nic neděje. Prostě jen čekáš a čekáš, než se dveře konečně přeci jen otevřou. „Tak, co? Stále živá? Vidím, že jste si vzala mou radu k srdci.“ Promluví Fernsby, který k tobě dojde. Je ti už pořádná zima a cítíš slabost a jistou lehkost spojenou se ztrátou většího množství krve.

„Tedy, tohle bude určitě stačit. Bohatě.“ Sáhne po tvé ruce, aby vytáhl kanylu a ošetřil ránu. Pořád jsou u něj patrné jisté zvyky typické pro odborně vzdělané lékaře. Nějaký pouliční řezník z ulice by něco takového nikdy neprovedl. Převáže ti ruku a pak ti sáhne na čelo a prohlédne zorničky.

„Hmm, zatraceně, možná to bylo trochu víc…“ Zašeptá a nespokojeně nakrčí rty, zatímco ti hledí do očí, které mají trochu problém zaostřit na svět kolem. „Sturgesi, odvezte ji do jejího pokoje. Můžete ji tam vzít tady na lehátku. Myslím, že ta chvíli nikam nepůjde.“ Zavolá.

„Jen takto, pane? Do toho pokoje? Nemyslíte, že by bylo lepší ji umístit do toho předchozího? V tomhle stavu…“ Slyšíš Sturgesův nejistý hlas. „Ale, nepřehánějte. Však se z toho dostane. Zas tak hrozné, jak se tváří, to není. Nikdo vás tu navíc neplatí od přemýšlení Sturgesi. Dělejte, co říkám.“ Odsekne mu Fernsby. „Dobře.“ Dostane ze sebe značně zaraženě Sturges a pak ucítíš trhnutí, jak se s tebou svět rozjede.

Chvilka klidu?

„Na žádost rodinného lékaře,“ zopakuji nám oběma ta klíčová slova. „Pochybuji, že se vévodovi chce sedět v nemocnici,“ ale pak nad tím jenom pokrčím rameny. „Každopádně je to dobrá zpráva. Jednak to znamená, že je ve stavu, který by to umožňoval, a jednak mají Essingtoni přístup k nejlepším lékařům ve městě…“

A možná si bude doma připadat bezpečněji, napadne mě. Včera to koneckonců nemusela… být nehoda. Sotva mi ta slova projedou myslí, před očima se mi zatmí a svět se zhoupne. Stačím se dlaní zachytit o stolek vedle dveří, než docela ztratím rovnováhu. Jsem v pořádku! Opravdu. Myšlenky mi v hlavě zavíří. Neumím se s tou představou popasovat, natož ji dotáhnout do potřebných podrobností, ale vévoda toho nepochybně schopen je. Přikývnu. Ani mě nenapadne se hádat. Opravdu bych si potřebovala sednout, a tak se nechám navést do židle, lokty si položím na chladivou desku stolu a podepřu si bolavou hlavu. Zavřu oči. Byť mi to uleví, slastně bezesná černota se po mě nenatáhne, a tak nějak tuším, že bych se teď spát stejně nepřiměla. Dnešek jsem zřejmě odsouzena probdít jako chodící mrtvola.

„Čaj s mlékem, kdybys byla tak hodná,“ nenechám se dlouho přesvědčovat. „A něco malého k jídlu.“ Když všechno selže, trocha cukru by mě mohla postavit na nohy… Jedna z mála výhod mého nečekaného ovdovění: nemusím si teď hlídat linii.

Když o pár minut později již sedím s hřejivým šálkem v rukách a nepříliš přítomným pohledem pozoruji zlatou schránku na stole, najednou mám pocit, že… nejsem sama. Napřímím se. Očima přelétnu ke dveřím, jako bych čekala, že se každou chvíli otevřou, ale ani se nepohnou. Nikdo nepřichází, kdepak. Ovšem za oknem se něco pohne… Vystřelím na nohy, až se mi znovu zamotá hlava a musím se znovu přidržet stolu. Nepochybně se mi to jenom zdá, musí to tak být, a přesto se přistihnu, jak otevírám okno a rozhlížím se po deštivé zahradě. Opravdu se mi to jenom zdálo?

„Haló?“

Na hranici možností