Andor.cz - Dračí doupě online

Vera De Lacey

Místnost se plní vyházenými papíry a knihami. Není čas je pořádně do detailu procházet. Je ti jasné, že byste nad tím strávily i ve dvou věky a šance, že tam v nich najdeš zmínku o skříňce, nebo plánech se i tobě jeví dosti malá. Alespoň vše prohlédneš, jestli něco nevypadá jako plány s razítkem Dohertyho společnosti, ale ne… nikde nic takového mezi těmi papíry nenalézáš.

Trezor před vámi už ale představuje problém, ale zároveň zdánlivě největší šanci. Elyse na něj bezradně hledí a jen kroutí hlavou. „Já… já nevím. Neznám popravdě ani jeho datum narozenin, natož matky." Sklopí nejistě hlavu, jako kdyby se za to snad měla stydět. Ty však neváháš a zkusíš alespoň těch několik čísel. Philipovy narozeniny. Střelka mechanismu se otočí. Jednou doleva, pak doprava a zase doleva a tak dál. Vyzkoušíš kombinaci jak s číslicemi, tak jednotlivými čísly, ale i tak… nic. Sejf se ani nehne.

Druhý pokus. Narozeniny Philipovy matky. Střelka se opět několikrát pohne a…. Nic.

„Já nevím… nevím. Zkuste… Co já vím. Datum vaší svatby a nebo… číslo domu a nebo jedna, dva, tři, čtyři.“ Chodí Elyse po pokoji jako šelma v kleci a přehrabuje se papíry, jestli v nich přeci jen něco nenajde, zatímco zkoušíš další možné kombinace. „Nemohli bysme to nějak… vypáčit?“ Vzhlédne k tobě zoufale Elyse s rukama plnýma papírů. Nejsi sice žádný technik, ale něco ti říká, že otevřít sejf až tak snadné nebude. Od toho je to sejf. Zkoušíš i tak dál kombinace. Založené číslo stránky rozečtené knihy anebo prostě jen, co tě napadne, nebo zaujme na náhodné sbírce papírů a zpráv. Philip jen dál tiše a přísně hledí na ten nepořádek, který mu v pracovně tvoříte. Pak ti ale padne pohled na jednu z účetních knih. V kožené vazbě je vyražený zlacený letopočet. Je to loňský rok, ale tak proč to nezkusit. Už si zkoušela i šílenější kombinace.

Doleva... doprava... Vytočíš těch pár čísel, když v tom...

*cvak*

Sejf se otevře a odhalí svůj obsah. Nejsou zde žádné plány, ale je tam několik zlatých cihel, docela obstojný peněžní obnos a tam kdesi vzadu se cosi zlatě leskne. Prvně si myslíš, že je to další z cihel, ale pak si všimneš jemného reliéfu. Natáhneš se dovnitř a vytáhneš krabičku. Je menší, asi jako krabice na doutníky. Vypadá zlacená a velmi jemně, až filigránově detailně zdobená. Je zamčená a mechanismus na ní nepoznáváš. Nevypadá to, že by tam byla klíčová dírka ani nějaká možnost odklapnutí západky. Nic takového. Jen, co ji chytneš do rukou, podivně se ti rozbrní.

Benedikt Tskilekwa

Heinz tě po očku sleduje a popisuje štítky směsí, zatímco z tebe pomalu vycházejí slova, nad kterými by ostatní obyčejní lidé pozvedli minimálně obočí anebo se poklepali na čelo. Nejspíš by podobná historka neměla ani příliš úspěchu u místní církve. Vlastně, těžko říct, kdo by tomu byl schopen věřit. Možná nakonec jen ty.

„Babylón. Hmm.“ Zamručí Heinz a otočí se na tebe. „Ještě bych pochopil, že podobné sny byste mohl mít díky trávení přehnaného času nad historickou literaturou, ale spojené s anděly? A koho myslíte tím On? Boha?“ Nakrčí obočí a opře se bokem o pracovní stůl a překříží ruce na hrudi.

„Víte, v životě se dějí lidem zvláštní věci. Nechci odsuzovat někoho jen kvůli tomu, že má příliš živé sny. Ostatně hranice mezi géniem a bláznem je někdy až nepříjemně tenká. Možná právě proto, že něčí mysl funguje na hranici možností, je schopna přicházet s novými nápady a pokrokem. Kdo ví. Je takové nepsané tajemství, že většina úspěšných vynálezců by klidně zapadla mezi osazenstvo nějakého soukromého sanatoria. Věřte mi. Znám je.“ Mrkne na tebe spiklenecky.

„Nedělejte si z toho hlavu Tskilekwo. Myslím, že váš přítel se z toho dostane. Možná to byla jen nějaká epizoda přepracované mysli. Můžete na ni zapomenout a dělat, že se nikdy nestala.“ Pokrčí rameny jakoby nic, než se na tebe pousměje a zvedne ruku ke spánku, na který si poklepe ukazováčkem. „A nebo… zkuste přemýšlet. Někdy k nám přichází geniální nápady převlečené do podivných snů jen protože lidská mysl umí být pěkně záludná. Nemůžeme prostě vidět vzorec, plán, nebo rovnici, ačkoliv už tam někde třeba je. Ne, podvědomí nám to musí naservírovat se vší pompou jako v divadle. Přemýšlejte. Třeba se v tom vašem snu dá najít něco, co můžete využít. Něco, co vás povede.“ Kývne na tebe, než se zarazí a nuceně si odkašle. „Tedy ten váš přítel, samozřejmě.“ Ušklíbne se pod vousy a přejede prstem po již zašpuntovaných zkumavkách a nádobách.

„Takže to bychom měli… Sedm… Osm…. Dvanáct... Dvacet. Vypadá to, že jsme hotoví. Vidíte, ani to nebolelo.“ Řekne a ty si všimneš, že šero za okny už vystřídala hustá tma. Dnes to byl skutečně přesčas a to si ani neměl večeři.

Kdo hledá, najde?

Ve dveřích se zarazím. Na okamžik mám pocit, že přede mnou opravdu stojí Philip, sleduje mě těma chladně modrýma očima a odsuzuje každý můj krok, ale je to jenom obraz. Nic víc. S ostrým píchnutím u srdce odvrátím pohled. Tolik jsem si přála… Podobné myšlenky je ovšem lepší si nedovolit. Rychlým krokem vyrazím ke stolu. Prohlédám všechny šuplíky ochotné se mi otevřít a těmi zbylými aspoň zalomcuji. Někde tady přece musí být klíč! Prozatím pokračuji dál. Zběžně pročítám jména uvedená na podepsaných smlouvách, a dokonce se nestydím nakouknout do dopisů. Mrtví nárok na soukromí nemají… obzvláště ne můj muž.

Nikde to nenacházím. Projít všechny ty důležitě vyhlížející lejstra bude trvat věčnost. S těžkým povzdechem dosednu do křesla pána domu, promnu si oči a už přemýšlím, jakou výmluvu bych mohla použít pro zámečníka. Možná by to mohl rozbít Thomas? Když Elyse promluví a s cvaknutím otevře dřevěný panel, okamžitě vyskočím na nohy. Dobře, tohle už začíná vypadat slibně…!

„Netuším,“ zatřepu hlavou, přičemž přejdu k sejfu a prohlédnu si otevírací mechanismus. Teď by mě teprve zajímalo, jak tohle vysvětlím zámečníkovi! Ne, že bych byla ochotná nějakého povolat; vévoda by asi nebyl rád, kdyby se kolem tohohle motalo více lidí… „Jeho narozeniny?“ nadhodím. Philip byl přesně ten typ člověka, u kterého bych se ani nedivila, že používá zrovna tohle jako kombinaci. „Napadá tě nějaké jiné významné… datum? Událost? Možná narozeniny jeho matky,“ zamumlám napůl sama pro sebe, přičemž už otáčím číselky, abych vyzkoušela obě čísla.

Kamael moji poslední poznámku přejde – je to tak lepší. Rozhodně lepší. Neměla jsem to vůbec říkat nahlas. Naštěstí se nic hrozného neděje, byť… Povytáhnu obočí, když se rozejde k oknu, aby se podíval ven. V ulicích se nic neděje, je tu klid, a to mi vyhovuje.

„Ne, nečekám nikoho,“ odpovím s lehkým zmatením v hlase, „a neohlášené návštěvy také nemívám, takže nehrozí, že by někdo nečekaně přišel,“ dodám pro jistotu, když sleduji tu náhlou změnu jeho chování – a nejen chování. Světla zareagují na krátký posunek ruky mého hosta a místnost se bez varování ponoří do tmy. Nikoliv té opravdové černé noční temnoty, jaká vládla ve světě smrtelných, ale přesto…Nyní již Kamaela sleduji s jistou zvědavostí, tma mi nevadí – spíše naopak. Cítím se v ní dobře a ani můj zrak tím výrazně netrpí, naopak vše utone v příjemných tlumených tónech, a přesto stále zřetelných konturách.

Naštěstí díky tomu není patrný můj výraz, když mi dojde, jak moc nehorázný byl můj návrh. Kamael by z toho mohl mít problém, ostatně my oba. Dokud nemám tetování a on svolení se mnou mluvit o věcech týkajících se mé nové pozice… Nadechnu se, ale nakonec ze mne nevyjde ani hlásky. Nerozporuji mu to. Kamael jistě ví, co dělá a já mu věřím – stejně jako on nyní prokazuje svoji důvěru vloženou ve mně. Přesto se z toho cítím trochu nesvá. Ve svém nitru vím, co je správné a co ne - a tohle není. Existují jisté hranice a pravidla, která existují z dobrých důvodů, přesto se nyní vydáváme do zakázaných vod.

„Ah, ty se jen tak nevidí,“ vydechnu překvapeně při pohledu na broušený kámen v jeho dlani. Vím, co to je a k čemu slouží, přesto jsem nečekala, že Kamael vytáhne zrovna myšlenkový krystal jako by to byla nějaká trepka.
Poté zvážním, protože tohle začíná být… O co jde? Co se stalo? Jaké události? Kousnu se do vnitřku rtu.„Rozumím. Nikomu nic neřeknu, přísahám na své věčné jméno,“ kývnu hlavou, zatímco mi hlavou víří myšlenky. Dnešní den se stával zvláštnějším a podivnějším. Záhady mne vždy přitahovaly, ale tentokrát jsem z toho neměla dobrý pocit. Stalo se něco, co utajili před zbytkem Zlatého města a bylo to dost vážné na to, že to tak mělo i nadále zůstat.

Krátce vydechnu ve snaze se připravit na to, co mne může ve vzpomínce z krystalu čekat. Poté naposledy krátce pohlédnu Kamaelovi do tváře, působí… Klidně. A pokud se tak cítí on, měla bych také. Zvláštní to povaha. Koutky se mi nepatrně pozvednou, poté už ovšem se soustředěným výrazem sáhnu na krystal a ponořím se do výjevu, který mi nabízí.

Něco ve mne si navzdory předchozí nejistotě a neklidu užívá tuhle kratičkou chvíli, kdy mám navrch nad někým takovým jako je... On. Jistě, je to jen pomíjivý pocit, něco, co by se mohlo ve vteřině změnit, přesto... Mne to vlastně překvapí. Jako by ve mne Kamael zažehl pověstnou jiskru něčeho, co tam bylo vždy, jen jsem o tom dosud nevěděla. I mne po tváři splyne uvolněný úsměv, reakce mého nového velitele je příliš nakažlivá než abych tomu odolala. Můj velitel... Zní to tak zvláštně. Prohlížím si ho a... Udělala jsem opravdu dobře? Myslím, že ano. Věřím v to.

"To opravdu řekl?" podivím se, když mi odhalí ten podlý Luciferův plán, jak... Ah, tak proto Kamael přišel osobně a ještě v dnešní večer? Najednou to celé dává smysl a serafín si tím ode mne vyslouží o to větší obdiv a vděk. Už jen z důvodu, že jsem díky němu měla možnost vidět i trochu jinou tvář toho vždy přísného a odměřeného generála, který mne přivítal ještě před několika hodinami v aréně. "Není se za co omlouvat, bylo to náročné... Pro nás všechny," potřesu hlavou a tentokrát se už nevyhýbám pohledu na něj. Ještě chvíli, aspoň pár okamžiků, než si vzpomene na to, že by si měl nasadit zpátky svoji tvář...

Vstanu po jeho vzoru, loučí se rychle - skoro jako by před něčím utíkal. Nebo před někým? Přede mnou? Přesto váhá - takřka bolestně - až se mi dere na jazyk otázka, kam se poděla panská rozhodnost? Přenesu váhu z nohy na nohu, chvíle ticha, která nastane je takřka elektrizující.
"Nevadí mi to," vyhrknu dříve, než se mlčení změní v hradbu ženoucí Kamaela pryč ze dveří. Na okamžik se zarazím, odkašlu si. Tak... Ještě jednou. Lépe. Pomaleji. "Tedy, chci tím říci... Klidně to můžeme probrat teď. Nebo cokoliv jiného," dodám mile, možná... Možná trochu ostýchavě, nechci, aby to vyznělo... Kdovíjak. Jen...

Je to můj velitel. Měli bychom se trochu poznat, no ne?

Dumah

Koutky ti cukají, zatímco hledíš na Kamaela, který ti při posledních slovech doslova visí na rtech a je patrné, jak je pro něj teď obtížné zachovávat vážnou tvář. Čeká. Je však vidět, že čekání není jeho silná stránka. Oči mu trochu více zažhnou a ťukne prstem nervózně o stůl, než se zarazí při uvědomění, co udělal a raději ruku stáhne do klína. Vložíš do slov ještě dramatickou pauzu, než nakonec… Souhlasíš.

A pak se Kamael široce usměje. Není to ten jeho rezervovaný úsměv, který je stěží patrný na jinak nehybné tváři. Ne, tohle je upřímný úsměv se silnou dávkou úlevy. „Děkuji, Dumah.“ Dodá potěšeně.

„Už jsem se bál, že měl Lucifer pravdu, že na to nekývneš. Ačkoliv, když o tom teď přemýšlím…“ Nakrčí zamyšleně rty, ale pak jen s úsměvem zakroutí hlavou, až mu pramen vlasů spadne do tváře a on ho jen mimoděk zase shrne dozadu. „Myslím, že dnes zkoušel nejenom tebe. Heh, mohl jsem si to myslet. Každý máme nějakou zálibu.“ Uchechtne se pobaveně a stiskne ruku v pěst, zjevně stále ještě pod vlnou emocí, které tahle situace uvolnila.

„Ehm, ale to teď není podstatné. Omlouvám se. Nechal jsem se trochu unést.“ Pousměje se omluvně, o něco formálněji a s každou další vteřinou působí zase o něco více jako generál Kamael, kterého znáš.

„Děkuji ti Dumah za projevenou důvěru. Věřím, že ji nezklamu. Mohla by si zítra ráno přijít do Háje Nesmrtelných? Potřeboval bych s tebou probrat to, co se od nás výhledově očekává.“ Počká na tvé vyjádření a pak se postaví. „Nebudu tě už zdržovat. Už tak jsem ti jistě ukradl dost času a určitě nestojíš o to, abych tu vysedával celý večer.“ Natáhne se pro svůj plášť, který při příchodu přehodil přes opěradlo židle vedle.

„Každopádně asi bych měl…“ Zarazí se a přendá plášť do druhé ruky, zatímco se rozhlédne po místnosti. „… jít. Ano, měl bych jít.“ Kývne souhlasně na vlastní slova a ukáže tázavě směrem ke dveřím vedoucím na ulici, než k nim vykročí.

Vera De Lacey

Elyse ti pomůže při tvé až nezvykle běžné rutinně. Nebýt špinavé vody ve vaně a načernalého vlhkého otisku tvé dlaně na jednom ze zdobných umyvadel, bylo by to vše jako vždy. Přesto si po vynoření z vody můžeš všimnout dalších podlitin, které se ti barví na těle a jsou jen tichou připomínkou toho, že dnešní večer se skutečně stal.

Oblékneš se do připraveného oblečení a přepásáš těžký, lesklý župan v pase tak, že nakonec působí jako vcelku úhledné dlouhé šaty. Elyse ti je v patách i s rozsvícenou lampou, když opouštíš koupelnu a míříš dlouhou chodbou k známým dveřím. Měkké nazouvací střevíčky, přípomínající spíše trochu papuče, tiše dopadají na dřevěné parkety, které sem tam pod vašimi kroky zavrzají. Všudypřítomné obrazy na stěnách jsou plné tváří sledujících vaše kroky, ale také i loveckých výjevů, nebo prostých zátiší.

Nakonec stanete před Philipovou pracovnou. Je odemčená. Elyse trochu zaváhá, ale pak jen zavrtí hlavou. „Pomůžu vám.“ Řekne rozhodně a společně vejdete do místa, které bylo takovým menším královstvím tvého zesnulého manžela. Hned naproti vám ho vidíš, jakmile projdete do místnosti. Hledí na tebe z obrazu. Výraz má vážný a na sobě má lovecký úbor a ve stejném duchu je laděn i zbytek obrazu. Nevíš o tom, že by si Philip až tak liboval v lovu, ale působilo to dostatečně prestižně a na to si potrpěl. Jeho oči vás sledují, zatímco se dáte do práce.

Je tu množství papírů. Spousta knih s čísly a smluv i obyčejné korespondence, které ti nic moc neříkají. Samozřejmostí je zde také bar s alkoholem a sklenkami připravenými na to, až dostane pán domu chuť na něco ostřejšího, případně bude nutné pohostit návštěvu. Nenalézáš ale to, co potřebuješ. Nic, co by odpovídalo vévodovu popisu. Několik šuplíků u pracovního stolu je ale zamčených a je to pořádný masivní kus dřeva, takže ti je jasné, že na to bude třeba hrubá síla anebo někdo, kdo se vyzná v zámcích. Elyse obchází stěny pokoje a poklepává na panely z exotického dřeva, které tvoří jeho zdobné obložení.

„Myslím, že tady…“ Zastaví se u jednoho a zmáčkne ho, aby pak v reakci na její dotyk kus dřevy povyskočil a odklopil se. „Všichni si dávají podobné věci do pracoven, ale nikdo nechce, aby byly všem na očích. Každý musí něco schovat.“ Pousměje se a otevře dřevěný panel, za kterým je mosazný sejf.

„Viděla jsem jednou, jak ho Philip spěšně zavíral, ale nepamatovala jsem si už, kde přesně to bylo. Naštěstí to není až tak dobře schované.“ Dodá spokojeně, než se zahledí na otvírací mechanismus. „Ale, jaká je kombinace to skutečně netuším.“ Otočí se zpátky na tebe, jako kdyby si snad měla tuhle spásnou informaci.