Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
2971.jpg){kind=icon} | Na hranici možností Než mi dojde že jsem ho nestihl dohonit už se mé tělo automaticky vyhoupne do dveří vozu. Vypadá překvapeně, jak jinak. Drožka drkotá po dlažbě a já se ptám. Čekám na jeho odpověď, když se vymrští jako had. Nečekal jsem to a ani takovou rychlost. Hloupost. Než stihnu udělat cokoliv dalšího mé tělo přepne na automat. Automat notně vylepšený bílým práškem. Čepel mi sjede po tváři a cítím lepkavou krev která teče z rány. Kůže i šátek na obličeji je rozřízlá, tohle budu těžko vysvětlovat. Pokud budu ještě schopný cokoliv vysvětlovat. Musím ho nože zbavit. Jinak nepřežiju. Moje šavle je v tomhle úzkém prostoru na nic. Usměju se sebevědomě když se čepel zabodne do čalounění. Pěst mi ale úsměv zase rychle smaže. Sevření kolem krku sílí a cítím, jak přicházím o zbytky vzduchu. Před očima se mi zatmívá, snažím se ho odkopnout a odtrhnout prsty ale je moc silný. Pak se na mě štěstí alespoň trochu usměje a dveře povolí. Visím zády nad ubíhajícím chodníkem. Ignoruji, kde jsme nebo zda se kolem ozývají překvapené výkřiky. Klobouk letí pryč a litovat ho budu později. Snaží se vypáčit dýku ze dřeva. Měl mě vykopat ven. Jeho chyba. Našponuji celé tělo a vrhnu se zpět. Rychle vytáhnu pistoli. Střílet není čas ani prostor. Chytím ji za hlaveň a cítím její váhu v ruce. Pokovaná rukověť končí oblým výstupkem. Rozmáchnu se jako kyjem. Rychle zvážím, jak je ke mně natočený. Jedná rána provizorním obuškem do zátylku by ho měla vyřadit. Musím si ale být jistý. Jinak půjdu po rukou co se snaží vyprostit nůž. Klidně mu ty hnáty zpřelámu. To ho naučí. Úder do zápěstí by měl k něčemu takovému stačit. Doufám, že si vozka pořád nevšiml, co se děje, má pozornost se totiž poté zaměří na něj…
| ||
| |||
 | Vylučovací metoda je zcela legitimní způsob zklidnění mysli aneb zapomeň, Benedikte... Hariel byl jenom sen. "Volno uprostřed testování prototypu... to zní ještě nesmyslněji než -" těžko najít něco dost absurdního, "suchý déšť a nebo nudný výzkum," sfouknu přirovnání zcela bezbolestně tím prvním, co mi přijde na jazyk. "Už aby to bylo..." A kdy už tam budem, zítra, brzy? Nejsem netrpělivý, jen se nemůžu dočkat - dobře, možná trochu jsem. Jeho přirozená vstřícnost ohledně zkouškového mi hodně uleví, a snadno odkývu, že napoprvé, samozřejmě, že všechny zkoušky udělám napoprvé, nic jiného můj harmonogram ani sebeúcta nedovolí. Cítím jistou ne neopodstatněnou potřebu dokazovat, že na tu školu patřím. "Dobře - a děkuju velice moc," a možná bych se ho mohl zeptat, jak moc dobře zná lidi na univerzitě - nemůže neznat - třeba by mi poradil, co s panem Greenem, kde nemám šance vůbec žádné, ale... i bez Greena mám předmětů dost, a Heinz už si se mnou dneska užil své. Podruhé za odpoledne ho pokoušet nějakou svou hloupostí opravdu nechci. Z věšáku z dveří stáhnu svůj kabát, ne moc pečlivě ho zapnu, však je venku krásně, hodím brašnu přes rameno... "Přeji hezký večer," rozloučím už se jenom, ani moc nečekám odpověď. Seběhnu schody, proplížím se kolem vrátného, a ano, venku je přesně tak příjemně, jak jsem čekal. Nadechnu se zhluboka svěžího vzduchu, něco ve mně by se nejraději rozběhlo kupředu, a něco jiného by ještě s větší chutí padlo na postel a zavřelo oči, sotva bych stačil skopnout boty. Někdy si cestou odněkud někam rád vytáhnu knížku a s občasným, ale ve skutečnosti ne moc častým karambolem se proplétal ulicemi, ale je tma a já si ve skutečnosti musím pospíšit. U Horáce se kuchyň vždy vyznačovala spíš kvantitou než kvalitou, ale vlastně vaří docela obstojně, zvlášť když se tam za obrovskými hrnci otáčí Horác osobně, a já bych teď snědl snad i tu herku, co se kolem právě proploužila s výrazem někoho, kdo se sám ochotně naservíruje na něčí talíř... i s kopytama. Mám hodně nad čím přemýšlet, ale už jsem prostě unavený. Docela cíleně nechávám myšlenky kroužit si po svém, nejčastěji si poletují kolem Elke a Hariela, kde asi selžu na celé čáře v obou případech, v prvním proto, že vážně nevím, jak se udobřovat, opravdu jsem uvažoval o kytce? Nikdy jsem skutečně nevěřil, že holky o ten nesmysl stojí, vždyť se to jen na chvíli někam postaví a pak vyhodí - a u Hariela pořád ještě nevidím směr k objevu čehokoli, víc mě zaujaly jeho schopnosti a dění kolem. A křídla, ovšem, křídla... že bych napřel svou pozornost k létání... považoval jsem za dokázané, že pro člověka nelze jen tak sestrojit samonosný aparát, ale určitě jsou jiné cesty... Vyhnu se hloučku lehce přiopilých dělníků, zuřivě diskutujících o čemsi, z čeho pochytím jen pár slov o neschopném předákovi a velkém množství úrazů - možná spíš než o nesmyslná křídla bych se měl zajímat o skutečnou praxi - no uvidíme... jak se blížím k Jižnímu předměstí, a pachy ve vzduchu jsou syrovější a lidé kolem hůř oblečení, mívám většinou podobné sklony. Ale také vím, jsem si tím jistý, že vylepšit něco systémově bude i pro ně ve finále lepší, než se zabývat jednotlivostmi. Horác už je za rohem a moje vysněná postel - tedy slamník na kousku půdy, kterou jsem si pro sebe zabral a upravil - za dalšími pěti, když mě zaujme hlasitě se hádající pár před vchodem jednoho z domů přes ulici. Častý obrázek, jistě. Oba nejspíš trochu napití, on vyčítající, ona lehce shrbená ve strachu, kdy přiletí rána, ale stejně odhodlaná vyčítat jemu... Uhnu na okraj chodníku, abych nepřekážel, opřu se o oprýskanou omítku domu, napůl ukrytý ve stínu. Byla by hezká, kdyby se trochu upravila a usmála, možná dokonce není o tolik starší než já, a on taky, kdyby mu někdo z tváře vyhladil ten naštvaný škleb... určitě byly chvíle, kdy jim to spolu slušelo. Asi bych taky chtěl, aby mi to... teda, čas na nějaké románky ve skutečnosti nemám, ale... Elke je tak pěkná... Tak, Harieli, tady nemáme co zkazit. Experiment je středobodem veškerého výzkumu. Když něco ve mně stále sveřepě tvrdí, že to bylo víc než vzpomínka a my dva spolu máme něco společného, tak si odbydeme tuhle trapnou epizodku, o které se nikdy nikdo nedozví, nebude se o ní mluvit, zapomeneme na ni... ano? 'Vzpomeň si, proč jsi ji měl rád,' dívám se na toho muže, na to něco v něm, u čeho by stačilo, aby se jen maličko pohnulo a zapadlo na správné místo. Jako kolečko v hodinovém stroji a nebo závit na citlivém přístroji, který bude pracovat přesně tak dobře, jak do sebe jednotlivé kusy zapadnou. Snažím se vybavit si co nejlíp ten pocit v Harielovi... pro něj tak samozřejmý, on spíš měl problém to lidem kolem sebe nedělat, já, provinilý absurdností té snahy, cítím intenzivně zrníčka písku pod prsty, drolící se z laciné omítky, unavené nohy, vlastní nicotnost, občas se mi ti dva ztrácí, když mezi námi projdou lidé, ale stejně se na okamžik soustředím plně na něj. 'Tak úžasný budeš mít život, když si to budeš vždycky pamatovat!' | ||
| |||
 | Temné stíny Mlčím, jen se mdle ušklíbnu. Nemám, co bych mu k tomu řekla, a tak raději mlčím. Tisknu k sobě rty, zatímco se tváří natočím zpátky k Fernsbymu a napjatě pozoruji, co dělá. V mysli mi stále příliš živě vystupují kontury kleští a skalpelů a je to právě tohle, co mě přinutí se začít na lehátku ošívat a kroutit. Marně. Popruhy mě nepustí ani o píď. Frustrovaně vydechnu, ovšem to už má Fernsby hotovo. Trochu se mi uleví, byť… Opravdu jen trochu. K čemu má ty hadičky? Srdce mi nepříjemně poskočí. | ||
| |||
 | Nové vzorky Delilah Blair Flanagan „Hmm, stále tak nerozhodná.“ Nakloní s mlasknutím hlavu na stranu Fernsby a jen si tě krátce prohlédne. „Dobře, jak chcete. Vy mi tu s oblibou pořád zmiňujete bibli, tak bude jen příhodné vybrat třeba tohle. Že, Angelo?“ Pousměje se, zatímco pár kroky odejde ke svému pracovnímu stolu, na který odloží noviny.
„Ah, stále tak zvědavá?“ Otočí se na tebe přes rameno a na rtech mu hraje pobavený úšklebek. „Přece si nechcete zkazit překvapení.“ Dojde k umyvadlu a začne si mýt ruce. Voda tiše šumí a Fernsby si do toho spokojeně pobrukuje. Otře si ruce do ručníku vedle a stále za doprovodu pobrukování si začne chystat své nástroje. Přijde ti, že to musí trvat snad věčnost. Nakonec cinkání přeci jen ustane a Fernsby si vedle lehátka přistaví kovový stolek, na kterém je několik skleněných lahviček s již nějakým průhledným obsahem a nějaké hadičky.
„Víte, posledně se ukázalo, že ta příměs ve vaší krvi je poněkud nestabilní, na což jsem přišel až příliš pozdě. Nepříjemné, ale tak naštěstí ne neřešitelné. Budu si tedy dnes jen potřebovat nabrat trochu více vzorků. Nic víc. Co se tak tváříte, Angelo? Myslela jste si, že vás tu budu pitvat zaživa? Ale no tak. Mám pocit, že si o mě myslíte jen to nejhorší.“ Vyhrne ti rukáv a nahmátne žílu jako posledně. Ruka už se za ty skoro dva týdny dávno zahojila. Jehla si ale i tak najde vcelku rychle cestu žilní stěnou a brzy hadičkou začne proudit tmavě rudá tekutina.
„Tak, tohle chvíli zabere. Nebudete se zlobit, když vás tu chvíli nechám o samotě, že Angelo? V poslední době nevím, kde mi hlava stojí, takže se vám nemohu věnovat tolik, jak bych chtěl, ale jistě mi to prominete.“ Vysvětluje stále poněkud chladně, zatímco ještě něco dělá s nádobou, do které stéká tvá krev a mísí se nejspíše s nějakým médiem. „A moc se mi tu necukejte. Byla byste sama proti sobě, kdyby se vám to uvolnilo.“ Vzhlédne krátce k tobě, zatímco zajistí kanylu ve tvé ruce. Narovná se a vyrazí ke dveřím.
Když v tom světla v pokoji zablikají. Fersby se zarazí s rukou na klice, nakrčí čelo a vzhlédne. „Co se to tady…?“ Slyšíš, jak šeptne, ale pak jen zavrtí hlavou a zmizí na chodbě. Chvíli se nic neděje, než světla opět zablikají a ty si všimneš, jak se u stropu začíná převalovat černý dým, který se v hustých provazcích začíná spouštět dolů a nabírat kontury pokřivené siluety.
| ||
| |||
| Respice in pace Dny plynou a já s nimi. Přežívám ve vzpomínkách a myšlenkách vzdálených podzemí sanatoria na celá milénia, zaměstnávám svoji mysl otázkami, na které neznám odpověď. Všudypřítomný chlad a lezavá zima mě nutí často přecházet po cele ve snaze se aspoň trochu zahřát. Nepomáhá to. Jsem unavená, prochladlá a poslední tečkou za vším je nepříjemný pocit v krku měnící se v kašel. Zatím to není tak hrozné, ale to je jen otázka času. Tady není doktor, který by mi předepsal tlumící sirup ani nikdo, kdo by mě zastlal pod peřinu a nosil mi horké čaje. A já... Já se bojím, toho... Že tu... A čím víc se na to snažím nemyslet, tím vtíravější ta představa je. | ||
| |||
| Zpátky do ulic Benedikt Tskilekwa „Dobře, schovejte. Jen nepočítejte, že vám nějaké dám, pokud budeme třeba uprostřed testování prototypu.“ Upozorní tě vážně Heinz zpoza stolu. „Dejte mi pak s předstihem rozpis vašich zkoušek, ať vím, jak rozplánovat další kroky v tom vašem… zkouškovém. Samozřejmě počítám, že vše splníte na první pokus.“ Otočí se na tebe a z jeho očí je patrné, že jediné, co očekává je souhlasné kývání.
„Aha, jistě. Nejspíš se tedy zastaví zítra. V pořádku, nelamte si tím hlavu Tskilekwo. Donese mi to jistě někdo zítra. Teď už ale běžte. Začíná se připozdívat.“ Mávne rukou a vypadá to, že už ti nehodlá věnovat další pozornost.
☩
Opustíš laboratoř, ve které si strávil velkou část dnešního dne. Nohy máš poněkud strnulé a v žaludku kručí. Projdeš kolem vrátného, který je stále stejný a tiše poklimbává s podepřenou bradou. Vyjdeš ven a opře se do tebe vlahý noční vzduch. Dnes to vypadá na krásnou noc. Měsíc svítí na obloze, a i přes světelný smog zahlédneš několik jasnějších hvězd. Ulice jsou o něco méně zalidněné než během dne, ale stále je tu vcelku živo. Rozhodně nemáš chodník sám pro sebe. Ze silnice se ozývá klapot podkov na kamenném dláždění a míjí tě drožky i luxusnější kočáry odvážející své cestující domů, nebo naopak na místa, kde to žije. A ano, jsou v Jeruzalémě místa, která začínají s příchodem tmy teprve tepat tím správným životem. Ovšem, to není nic pro studenty. Tedy… alespoň oficiálně.
Vyrazíš tedy ulicí a už je jen na tobě, kam tě nohy dnes večer zanesou.
| ||
| |||
| Zpátky u lékaře Phelia Boulder Rozloučíš se s Fiskem a vyrazíš do víru ranního Jeruzaléma. Není problém se zastavit v nějakém podniku, kde se schází povětšinou lidé vracející se domů z nočních směn. Tedy ti zámožnější. Většina chudších dělníků se spokojí s pouličními krámky s občerstvením. Sedíš u stolu a dopřáváš si vydatnou snídani. Chuťově to není nic moc, ale žaludek to zalepí na docela dlouho. Všímáš si, že jsi jedna z mála, která si tu dává pivo takto z rána, ale co je ti po nich. Je to vhodná tečka za vydatnou snídaní.
Spokojená a posilněná se vydáš za Dianou. Tuhle cestu máš už docela dost nachozenou za posledních čtyřiadvacet hodin. Teď už ale ulice působí rozhodně přívětivěji, jak jsou ozářené ranním sluncem a ne ponořené do temnoty. Dorazíš ke známým dveřím s nenápadnou cedulkou. Zaklepeš a chvíli se nic neděje, než nakonec přeci jen zaslechneš zvuky z druhé strany.
Dveře se otevřou a stojí v nich Diana. Zjevně nevyspalá, rozcuchaná a s kruhy pod očima. Dveře nejprve obezřetně pootevře a až teprve, když tě uvidí, dovolí si je otevřít dokořán. „Boulder!“ Vyhrkne, když tě uvidí. "Tak… Tak… Pojď dovnitř.“ Rychle ti pokyne a zavře za tebou dveře. Evidentně to nechce řešit na ulici.
„Bála jsem se, že je to policie. Jak to šlo?“ Zeptá se tě tiše. „Budeme to muset dnes zkusit znovu?“
| ||
| |||
| Domácí péče Vera De Lacey Jacobson odejde, aniž by cokoliv namítal. Jeho pohled ale mluvil za vše. Přesto… ty jsi zde paní domu a on si to zajisté moc dobře uvědomuje, jinak by vás tu jen tak bez námitek nenechal.
Operace sira Essingtona proběhla bez komplikací. Jeho stav je vážný, ale stabilizovaný a v současné chvíli se úspěšně zotavuje. Dnes bude na žádost rodinného lékaře předán do domácí péče.
Stojí tam krátká zpráva, která však není nikým podepsána a ani orazítkována. Nejspíše není pravidlem, že nemocnice poskytuje tak důvěrné informace jen na základě dobrého slova. „Takže?“ Nevydrží to už Elyse, která tě napjatě sleduje.
„Dobře… to už ho dnes propustí? Tedy, zvláštní, ale asi ví, co dělají.“ Pokrčí rameny a sehne se, aby posbírala část rozházených papírů. „Chtěla jste ještě prohlédnout Philipovu ložnici? Víte co, když vás tu vidím, tak se tu posaďte a chvíli si odpočiňte. Potřebujete to. Těch pár šuplíků můžu prohledat sama a třeba tam nějaký ten klíček ke stolu bude. Doufám. Myslím, že Jacobsona by trefilo, kdyby odtud slyšel štípání dřeva. Ačkoliv… nebyla by to žádná škoda.“ Ušklíbne se poněkud krutě a odsune židli, aby ses na ni mohla posadit. Jakkoliv by si ráda tohle celé pátrání zvládla sama, cítíš, že ta nabízená židle je opravdu hodně lákavá. Tohle nebyla běžná probděná noc, po které se člověk s rozbřeskem přeci jen zvládne oklepat a zase tak nějak fungovat, ale něco mnohem náročnějšího. Ruce se ti třesou a cítíš i slabost v nohách. O žízni nemluvě.
„Nechcete alespoň čaj nebo kávu? Nebo něco jiného? Dám vám pro ně poslat.“ Počká nekompromisně Elyse, až se usadíš a pak zmizí dveřmi na chodbu. Ty zůstaneš sama, než je ti zhruba za deset minut donesené poručené občerstvení. Zpoza oken se začne ozývat kapání kapek vody. Začíná hustě pršet a opět jako by byla hluboká noc. Najednou máš ale zvláštní pocit. Jako kdyby tě někdo sledoval. Ano, Philip v loveckém úboru na tebe upírá svůj pohled, ale to nebude ono. Za okny se cosi mihne, ale to jistě byl jen déšť. Unavená mysl, která si jen potřebuje odpočinout. A nebo…
| ||
| |||
| Nekrolog Delilah Blair Flanagan Zůstáváš na místě. Tác třískne o zem, ale tebou to ani necukne. Je to trochu jako ozvěna z jiného světa. Stejně jako vzpomínky Dumah. A ty, jako kdyby si stála mezi tím. Mezi temným světem Delilah v podzemní cele sanatoria a mezi světem v oblacích plným zlaté záře, ve kterém žila Dumah. Zůstala si zaseknutá někde na pomezí a jakoby si nepatřila ani tam a ani onam.
Čas běží. Opět. Zatímco sedíš, ležíš, nebo přecházíš po cele v chladném šeru, vracíš se vzpomínkami k těm několika podivným snům na život, který patřil jiné ženě. Při tom, čím více o tom přemýšlíš, tím více nacházíš podobností mezi ní a tebou. Jak je tohle ale možné, pokud ten generál říkal pravdu? Pokud skutečně po jejich skonu následuje…
Dle jídel, která byla donášená s železnou pravidelností, ti bylo jasné, že muselo uplynout několik dní. Poslední den tě začal sužovat nepříjemný kašel. Zatím to bylo jen občasné pokašlávání a škrávání v krku, ale bylo ti jasné, že se to v současných podmínkách může rozvinout do horších příznaků. Chlad a vlhkost udělali své, a nakonec udolali i tebe. Ačkoliv si měla tentokrát kvalitnější šaty než dříve, stále nebylo o co stát a po nocích si se třásla zimou.
Jednoho nejspíše večera si slyšela kroky na chodbě. Byl to Sturges. Neviděla si ho od toho okamžiku, kdy tě sem dovedl po té scéně u Fernsbyho. „Dobrý večer, tak pojďte. Fernsby by vás rád zase viděl.“ Povzdechne si viditelně otrávený a ani se to příliš nesnaží skrývat. „Žádné hlouposti, ano?“ Začíná to už být docela automatizované upozornění. Vyvede tě ven a na tvé případné dotazy jen kroutí zamítavě hlavou. Nevypadá to, že by se dnes chtěl nějak vybavovat. Ostatně, na druhé straně chodby si všimneš, jak ze schodů sbíhá známá postava. Fernsby.
Otočí se na vás a ušklíbne se. V rukou má noviny. Dojde před vámi pár kroky ke dveřím jeho pracovny, na kterou máš tak živé vzpomínky a počká u dveří. Tobě věnuje jen krátký pohled, ale nic neřekne. Nevypadá, že je v nejlepším rozpoložení. Místo toho se otočí na zřízence. "Sturgesi, dneska ji polož rovnou na lehátko. Nemám čas na zbytečnosti.“ Odsekne a otevře dveře. „Ehm, dobře.“ Sturges tě chytí pevně za paži a dovede k lehátku, kde už se houpou v očekávání popruhy. Netrvá to dlouho a jsi opět znehybněná. Žádné prosby, slova, na nic nereagují. Ležíš na lehátku stejně jako Marlene před několika dny. Fernsby na tebe opovržlivě shlédne a pak se otočí za zřízence. „To bude zatím vše.“ Řekne krátce a Sturges ochotně zase zmizí na chodbě.
Fernsby si dlouze povzdechne a prohrábne slámové vlasy. „Tak… zdvořilosti stranou. Odteď bude náš vztah čistě… profesionální. Ovšem ještě před tím pro vás něco mám. Takovou drobnost.“ Natáhne se pro noviny. Kterými krátce zalistuje. „Ah, tady to je.“ Šeptne a pak ti před obličejem podrží hustě popsanou stránku.
Úmrtní oznámení „Tak co, už jste si vybrala nové jméno?“ Pronese jakoby nic a s tichým zašustěním papíru noviny opět zavře.
| ||
| |||
| Když je venku taková tma... to už si asi nebudu moct cestou číst...? Alespoň při uklízení že nic nezkazím - sice sám cítím, že už ruce nemám tak šikovné, jako když jsem sem přišel, ale není to rozdíl tak velký, abych nemohl pokračovat. Cítím v sobě zvláštní neochotu odejít. Nechci opouštět tohle místo, je mi dobře v Heinzově přítomnosti. Ta určitá vnitřní nejistota, která provází postupné poznávání lidí, a která opatrně zkoumá a ptá se, zda dokáží dostát očekáváním a jestli na ně nejsou mé vnitřní nároky příliš velké - hloupě a nesprávně velké - tady jako by byla konečně upokojena. Je vlastně vtipné, že díky záležitostem zcela osobním. "Tak teď nevím, jestli to byla poklona," zabrblám, jen nevážně nespokojeně. "Já že bych si neužíval v laboratoři? No dobře, něco na tom bude," připustím. "Ať chci nebo ne, pořád je tu práce a škola. A že bych potřeboval být zrovna u papírování... to nechám povolanějším," uculím se nevinně. Jestli se v něčem skutečně nevyznám, hlava mi u toho vypíná a zažívám pocity frustrující nejistoty a hlubokého nepochopení, tak právě u papírování. Jako by se nestačilo na všem prostě domluvit. Naštěstí, jak správně podotkl, obchází mě takové věci většinou uctivým obloukem, nevysoký věk má svoje výhody. Bohatě mi stačí občasná nutnost sepisovat hlášení a nebo podepisovat v práci... tamto něco, co chtějí podepsat. S uspokojením přehlédnu čistý stůl. "Děkuju za tu nabídku volna, schovám si ji, až bude nějaké náročnější zkouškové," to dává smysl, ne? "Mám to náhodou vypočítané, aby mi do sebe všechno pěkně zapadalo. A tady jsem obzvlášť rád," pokrčím vesele rameny. Snová záležitost mého přítele se stala nenáročnou prací a vlivem Heinzových slov méně naléhavou a daří se mi nad ní přemýšlet už docela v klidu. Stále netuším, co je jádrem celé té vzpomínky, ale až se vyspím, s odtupem a čistou hlavou, a přetřesené tím speciálním způsobem, který spánek tak dobře umí, se to třeba - "No ovšem!" ťuknu se do hlavy. "Úplně jsem vám o tom zapomněl říct. Tedy ani tak nezapomněl," pohlédnu ke dveřím, jako bych čekal, že se už už otevřou, "jako jsem nepředpokládal, že se to zatím nevyřeší. Byla tu Elke, služebná pana Jannsena, s nějakými papíry. Ale nechat je tu nechtěla a mluvila o tom, že přijde později, aby je mohla předat přímo vám." Tázavě na něj pohlédnu. Nemám tam ještě zaběhnout? Byla by to pořádná procházka, ale co už, jestli je to důležité... | ||