Andor.cz - Dračí doupě online

Poslat ho pryč? To by mě ani nenapadlo. Byť tedy neohlášená neformální návštěva mi zní tak trochu jako taková skrytá zkouška, ovšem nijak jeho slova nerozporuji. Namísto toho jen zvednu hlavu a opětovně krátce kývnu hlavou, ovšem nijak ho nepřerušuji. Tentokrát jsem to já, kdo poslouchá vysvětlení toho druhého. Když zmíní iluzi a to ostatní... Nu, na okamžik si připadám ještě hloupěji než před chvílí kvůli tomu... Jak vážně jsem to brala. Jak jsem se tím nechala pohltit a jak moc jsem zpanikařila na jejím konci, když do mě uhodilo zlaté světlo. Rozhodně jsem to mohla zvládnout lépe, byť se mi i sám Lucifer omluvil za to, jak moc skutečné to bylo.

Nicméně v povídání Kamaela se neskrývá pokárání ani osten výtky, spíše naopak. Je to vážně... Chválí mě? Udělala jsem tedy správně? Přemýšlím nad tím, kolik a co mu k tomu musel říci Lucifer a čím díle nad tím dumám... Tím více mne to zajímá. Nicméně Kamael se narovná, výraz v jeho tváři se s nádechem maličko změní a já zpozorním.

A pak to řekne.

Něco, o čem jsem byla už od vstupu do arény přesvědčená, že nikdy nenastane.

Přistihnu se, že na něj hledím, zatímco ve tváři se mi zračí ten výraz nefalšovaného údivu. Zřejmě si mé mlčení vysvětlí trochu jinak a... Vážně mě on žádá o to, abych to neodmítala hned, ale promyslela si to? Zamrkám. A to jsem myslela, že mě dnes už nic nemůže překvapení. Drobně trhnu hlavou a rychle si zastrčím neposlušné vlasy povlávající podél obličeje za uši. Na rtech se objeví úsměv a koutky mi zacukají, jak ho musím krotit, abych si zachovala aspoň nějaké zdání... Já vlastně ani nevím čeho. Ovšem pocit radosti a úlevy je tak opojný, že na okamžik zaplaví moji mysl i tělo.

Nadechnu se. Na okamžik nastane další ticho. Mimoděk si vzpomenu na jeho výraz, když o mne hovořil prve. Dumah, tichá smrt.

"Není, co bych si měla rozmýšlet," řeknu se vší vážností, kterou si ta věta zaslouží, ačkoliv udržet si zádumčivý a stejně vážný výraz se mi příliš nedaří. Možná to sice natahuji zbytečně, ale... Kamael si to tak trochu zaslouží. "Přijímám tu nabídku."

Dumah

Kamael tě nepřerušuje. Pozorně a poněkud nehnutě poslouchá. Až když domluvíš, kývne lehce hlavou. „To rád slyším, Dumah. A není důvod být nervózní. Tohle už není žádný test. Jen poněkud neohlášená neformální návštěva. Kdykoliv mě můžeš poslat pryč, ačkoliv bych ocenil, kdyby si mě alespoň před tím vyslechla. Nebude toho zase tolik.“ Řekne o něco mírněji, zatímco klopíš pohled ke stolu.

„Dlužím ti předně vysvětlení, proč se na něco takového vůbec ptám. Sama Dumah víš, jak to celé probíhalo. Ty i ostatní jste věděli, že jde o iluzi. Často jsou naše jednání v tomto případě zkreslená. Většina vidí jen svůj cíl. Splnění úkolu, který dostali. Vědí, že jejich životy ani životy ostatních nejsou v sázce, a tak prostě… řekněme, že někteří se nechávají poněkud unést. Je to pro ně hra. Smrtelníci těm malým říkají.. ehm děti? Občas mám pocit, že někteří zde jsou také ještě dětmi. Potřebují čas. Možná pár století. Někteří možná věčnost.“ Pousměje se a stočí pohled krátce k oknu, než zase zvážní.

„Jednali by tak na opravdovém bitevním poli? Ne. Zcela určitě ne. Má pak tedy takový test správnou vypovídající hodnotu?“ Zmlkne na chvíli, snad jako kdyby čekal tvou odpověď, než po chvíli opět pokračuje.

„Ano, i ne. Dovoluje nám odlišit ty, kteří to berou vážně a ty, kteří do toho ještě nedozráli. A ty, Dumah, jsi jedna z mála, která to brala vážně. A dle toho, co si mi zde řekla, nepochybuji o tom, že jsi to byla skutečně ty. Tvé pravé já.“ Rozplete prsty na stole, narovná se v ramenou a nadechne se.

„Proto bych ti chtěl nabídnout místo pod mým velením.“  Pronese zvučným hlasem těch pár těžce uvěřitelných slov. Chvíli je ticho, než trochu nejistě semkne rty a ztiší hlas. „Samozřejmě, máš plné právo mou nabídku odmítnou. Pochopím to. Přesto… ocenil bych, kdyby sis to nechala projít hlavou a hned to nezavrhovala. Pokud tedy…“ Pátravě k tobě vzhlédne s povytáhnutým obočím a nechá větu nedokončenou. Viditelně čeká na tvá další slova.

Benedikt Tskilekwa

„No, to vidím, Tskilekwo.“ Povzdechne si Heinz a dojde k tobě. Překvapivě v jeho hlase nezní nějaké naštvání, ani nic podobného. Alespoň zatím. „Hmm, vidím, že alespoň něco jste stihl.“ Vytáhne několik lahviček s již namíchanými roztoky z přepravky a podrží jednu proti světlu.

„Ano, ano… byly to jen nějaké formality. Kdyby se dala věda bez zbytečné úředničiny, byl by svět mnohem snazší. Věřte mi. Jednou to taky poznáte. Ale…“ Vezme jednu z kádinek, do které si sesypával špatně navážené vzorky, samozřejmě pouze ty, u kterých nehrozilo, že spolu vesele nezreagují. „… ještě vás před tím čeká nějaká práce.“ Povytáhne obočí, ale pak kádinku položí zpět na stůl bez jakýchkoliv dalších komentářů.

„Vidiny? Vzpomínka? Tskilekwo a ten váš… ehm přítel, je si jistý, že se před tím něčeho nenadýchal, nebo si něčím nepomohl? Tyhle věci se nestávají jen tak. V lepším případě je to jen nějaký sen z únavy, v horším začínající psychická choroba. Myslím, že byste si měl především odpočinout Tskilekwo. Tohle není o tom, že byste to neměl v hlavě, ale jasná nepozornost.“ Ukáže na kádinku se zbytky, které jsou na vyhození.

„Myslím, že vám dám pár dnů volna. Stejně tu teď nic nehoří.“ Pousměje se pod vousy zjevně spokojený svým ostrovtipem. „No, ale teď se na to podíváme. Pomůžu vám, ať tu nejste celý večer.“ Uvolní si vázanku, rozepne manžetové knoflíčky na rukávech košile, které vyhrne a postaví se vedle tebe.

„Podal byste mi titrační baňku? A nařeďte dvacetiprocentní kyselinu chloristou.“ Řekne jakoby nic a podívá se na papír, kde si zakroužkoval nejisté vzorce. „Myslíte kyselinu wolframovou?“ Mlaskne. „No, možná jsem to dvojité W měl napsat trochu čitelněji.“ Nakrčí rty, ale pak papír zase položí zpátky na stůl. „Dáme se do toho. Otázky se vyřeší během ostrého procesu. Jako vždy.“ Usměje se spokojeně a vrhne se společně s tebou na práci.

A skutečně, společně vám jde práce mnohem lépe od ruky. Můžeš si všimnout, že Heinz moc dobře ví co dělá. Většinou ani nekouká na papír, jen se s tebou vždy ujistí, že pracujete na tom stejném. Dostáváš instrukce, připomínky i zajímavé tipy na vychytávky na usnadnění procesu. Je to skutečně inspirativní spolupráce. Snad jen, zažít to jiný den, užil by sis to mnohem více.

„A… o čem se tomu vašemu kamarádovi zdálo?“ Zeptá se jen tak mimoděk Heinz, zatímco přelévá jeden z už namíchaných roztoků do zkumavky.  

Nejvyšší čas spát

Přikývnu. Snadno si dokážu Philipa představit, jak žárlí na pozornost věnovanou důležitějším a bohatším, ale… nad tím se ani nepozastavím. Přijmu to jako fakt, zatímco se pokouším poskládat si obrázek o vévodovi. Slovo nehoda mi v hlavě zacinká varovnými zvonky. Neměla bych ho soudit. Nevím o tom zdaleka dost; možná jsem jenom paranoidní, nebo je snadné si představit, že by se někdo uchýlil ke stejnému hříchu jako já.

Pod zavřenými víčky se znovu blýskají události dneška, znovu ty samé obrazy, které bych tak zoufale potřebovala dostat z hlavy ven. Ponořím se pod hladinu. Obklopí mě slastné ticho přetnuté jenom bublavým dechem unikající mi skrze rty. Konečně ze sebe dostat popel je příjemné… ale nedokážu to všechno zastavit. Stále to ve mně žije. Stále se ve mně chvěje obava o muže v nemocnici, stále se vracím ke věcem schovaným v pracovně.

„Pomoz mi s vlasy,“ pobídnu Elyse, přičemž se natáhnu pro mýdlo. „Děkuji.“

Napřed ze sebe smyju dnešek. Opláchnu si tváře, důkladně si namydlím kůži a spláchnu šumivý šampón ze špinavých vlasů. Teprve pak vylezu z vany ven, usuším se, nanesu několik krémů a obléknu se do bílé noční košile a těžkého saténového županu. Teď by byla ideální chvíle odebrat se do ložnice… vyspat se po dlouhém dni, ale nohy mě odhodlaně nesou k pracovně. Potřebuji zjistit, jestli tam opravdu jsou věci, které hledá vévoda.

„Jestli chceš jít spát,“ otočím se na Elyse přede dveřmi, „můžeš… Zvládnu to.“

Nebudu ji nutit, aby mi pomáhala. A nebudu ji ani bránit, pokud bude chtít zůstat, přesto… pro mě tahle místnost znamená pramálo, ale dovedu si představit, že v sobě může skrývat nepříjemné vzpomínky. Natáhnu se a krátce stisknu Elysino rameno, než se otočím ke dveřím a – pustím se do hledání.

Světelné orby naplní místnost měkkým světlem, které vlastně zase tak často nepoužívám. Místnost tak působí o něco útulněji, když jí provádím Kamaela až ke stolu. Vší silou vůle se přitom snažím působit klidně a uvolněně, i když mi připadá, že mi to vůbec, ale vůbec nejde. O nic nejde, ne? Ovšem… Přišel osobně a… Možná právě o něco jde a… Svým způsobem mne vnitřně rozčiluje, že nejsem schopná z jeho tváři a chování cokoliv vyčíst. Na to nejsem příliš zvyklá.

Chvíli mlčky čelím jeho pohledu, čekám a cítím se trochu jako odsouzenec na smrt, než se dočkám odpovědi. A vlastně nejen té. „To je v pořádku, neměla jsem na dnešní den již nic v plánu a… Děkuji,“ pousměji se, byť chvíli váhám, zda jen zkrátka nevěděl, co říct nebo se mu můj domov skutečně líbí. Vlastně je zvláštní – aspoň na okamžik – vidět toho nepřístupného generála, kterému není nic dost dobré… Takhle. Přesto mi to dodá trochu jistoty. Přejdu tak k opačné straně stolu a usadím se přímo naproti němu.

Z Lucifera mám úplně stejný pocit, a tak chápavě kývnu hlavou na souhlas, zatímco pozorně naslouchám slovům Kamaela. Všimnu si, jak pohledem sklouzává k mé sbírce, vnímám jeho vlastní vnitřní neklid. V soukromí je… Jiný. Oči mu planou vnitřním ohněm, který jako by prošlehával do andělsky zlaté, takřka cítím horkost, která z něj sálá. Nebo si ji jen představuji? Ovšem v tu samou chvíli sklopím přistiženě pohled. Neměla bych si představovat vůbec nic. Tak je to správně.

Nadechnu se, získávám trochu času k promyšlení odpovědi na otázku… Která mě zaskočila. Čekala jsem všemožné, tohle ne.

„Kým jiným bych měla být?“ zvednu k němu pohled a měkce se pousměji. „To, že mi náš Pán dal smrt do vínku není důvod k tomu, abych ji vyhledávala. Životy smrtelníků jsou tak… Křehké a pomíjivé. Brát jim je jen z rozmaru, protože můžeme, protože je to pro nás jednodušší a rychlejší… Je marnivé. Bezohledné. Mým úkolem nebylo přinést tomu ležení smrt, ale pouze najít kopí. Postarala jsem se tedy o to, aby mi nikdo z těch lidí nestál v cestě ani mi nebránil,“ vysvětluji a připadám si u toho trochu hloupě, že tu poučuji někoho jako je Kamael. Snad proto ke konci svých slov na okamžik rozpačitě zabodnu pohled do stolu, abych aspoň na chvíli utekla před tím jeho.

Dumah

♬♬♬♬♬

„Chápu, měl jsem dát vědět předem. Omlouvám se.“ Pronese, zatímco projde kolem tebe do domu. Z jeho hlasu nejsi schopná vyčíst, jestli to myslí vážně, nebo je to jen zdvořilostní formalita. Generál Kamael je stále velkou, nečitelnou záhadou.

Vejde dovnitř a rozhlédne se. Pomalu a pozorně si prohlédne celé své okolí, zatímco si odepne přezku pláště, který si sundá a přehodí přes ruku. Místnost ozáříš několika světelnými orby, které jsou umístěné v ozdobných držácích podobných jemně tepaným klíckám. Teplé, tlumené světlo rozežene šero a osvětlí velkou část tvé nemalé sbírky. Ukážeš Kamaelovi ke stolu, kolem kterého je několik židlí. „Děkuji.“ Kývne a jednu z nich si odsune, aby se na ni posadil.

Složí ruce na stole a chvíli tě prostě jen pozoruje, než přimhouří zamyšleně oči a uhne pohledem. „Ne, děkuji. Nechci tě tu příliš zdržovat. Když už jsem tu jako neohlášená návštěva.“ Odpoví a zase se zahledí na nástroje, které tu máš vyskládané.  „Krásný dům.“ Hlesne krátce, než se mu vrátí zase formální tón.

„Přemýšlel jsem a vyslechl si i Luciferovy rady. On.. Nevím jak to dělá, ale vyzná se v ostatních lépe než kdokoliv, koho znám.“ Zavrtí hlavou, než na tebe zase upře svůj pohled a proplete prsty na stole.

„Vím, že si kopí nezískala, ale to ostatně nebyl hlavní účel. Ne, důležitá byla cesta a ne cíl. To jsi jistě už slyšela mnohokrát. Je to poněkud otřepaná fráze.“ Pousměje se neznatelně a zase mu oči zvědavě zabloudí k hudebním nástrojům nad tvou hlavou, než je opět sklopí k tobě.

„Chtěl jsem se tě zeptat, Dumah, jaký si měla dnes pocit z dnešního zážitku v aréně? Nemyslím tím teď… ten konec, ale celkově, jak si byla spokojená se svým postupem do té doby. Musím říct, že to byl dost netradiční postup. Většinou jsme vídali ty více… přímé a méně, jak to říct, šetrné.“ Chvíli patrně hledal ta správná slova.

V domě mě přivítá ničím nerušené ticho a klid sálající z hladkých stěn. Svým způsobem se mi uleví, když se ocitnu v hájemství vlastního domova. Stáhnu ze sebe zbroj i se zbytkem oblečení, které vyměním za šedivou řízu z měkkého příjemného materiálu, který klouže po kůži. Přemýšlení nad tím, čím zabavím nepokojnou mysl i ruce dále mne ovšem zbaví zaklepání na dveře. Krátké leč nepřeslechnutelné. Zastavím se uprostřed pohybu na kolik je to nezvyk. Návštěvy příliš nemívám, spíše sporadicky, a tak... Srdce mi poskočí. Takže? Stojí za dveřmi někdo, kdo mi sdělí verdikt dnešní zkoušky?

K mému překvapení za dveřmi ovšem nestojí jen tak někdo, ale sám... Generál. Zamrkám, výraz v jeho tváři mi příliš nepomáhá. "Ah, jistě, tedy... Ano, zajisté, promiňte, jen jsem nečekala... Takovou návštěvu," ustoupím ze dveří bokem, zatímco mimoděk zatěkám očima mezi postavou rusovlasého Kamaela a zahradou před domem. Oproti jiným ta moje postrádá... Péči. Je pustá, drží se v ní zarytě jen pár kusů zeleně v podobě stromů s barevnými plody a divokého býlí, které přežije vše - i mně.

Sám dům je pěkný jako každý tady, kámen zdobený reliéfy, velká prosklená okna - ty v přízemí tvoří i nebarevné vitráže kombinující čiré sklo s různými odstíny šedé a světlých pastelových barev. V celém přízemí tak vytváří za dne díky pronikající záři zvláštní mozaiku na stěnách. Vnitřek je zařízen skromně, účelně, se zvláštní absencí čehokoliv živého. Jedinou zvláštností jsou hudební nástroje, takové, které jsou ve Zlatém městě dostupné a povolené včetně pár, které jsem získala v lidském světě. Každý z nich má své místo, na komodě, v knihovně, na stěně, v rohu místnosti. Jinak je přízemí tvořeno převážně prostornou místností s vysokým stropem určenou pro odpočinek a návštěvy. Celý prostor má tvar elka, přičemž se stáčí dozadu za schodištěm.

Je zde šero, prostor nechám osvětlit až opožděně, když Kamaela pozvu dovnitř. Nedá se říci, že by tu byl nepořádek, což se mi uleví, byť... Jsem z toho stále poněkud nesvá. Poukážu na místo k sednutí u vyřezávaného stolu z masivu, kolem kterého stojí šest podobně zdobených židlí s polstrovanými zády i podsedáky. Uprostřed stolu stojí váza suchých růží. Další místo k sednutí nabízí zákoutí knihovny, kde je pohodlně působící křeslo i sófa, ale... To mi přijde příliš... Neformální? To je to slovo?

"Mohu něco nabídnout?" zeptám se s mírným opožděním.

Vera De Lacey

„Essington?“ Zaváhá Elyse, zatímco stojíte v koupelně, kterou se valí oblaka lehké páry a zamlžují zbytečně velká zrcadla. „Popravdě toho moc nevím. Jen, že je nejnovějším členem Rady, kde nahradil svého bratra. To bylo… dva roky zpět? Jeho starší bratr byl dobře známý v celém Jeruzalémě. Byl velmi, ehm jak to říct, populární? Skvělý řečník, co uměl strhnout davy. A… docela hezký.“ Usmála se poněkud zasněně. „Byla ho škoda. Prý nějaká nehoda. Jeho pohřeb byl ale společenskou událostí roku. Psalo se o něm ve všech novinách a myslím, že ještě dlouho se o něm v Zahradách mluvilo. Tyhle věci umí fascinovat. Trochu morbidní, že. Tehdy byl asi nejviditelnější osobou z Rady, ale vévoda… nevím, nejspíš nebude moc jako jeho bratr, protože se o něm prakticky nic neví. Nikde se moc neukazuje ani jsem o toho o něm moc nečetla. Ani si nevybavím, jak vypadá.“ Pokrčí rameny a zamyslí se.

„Samozřejmě má velký majetek a vliv, ale to jde tak asi ruku v ruce se jménem jeho rodiny. Myslím, že Philip Essingtony moc nemusel. Měla jsem pocit, že žárlil, ale tak ačkoliv je jméno De Lacey v Jeruzalému známé, není to nic oproti Essingtonům… A nebo Farnhamům, ale to je už opravdu něco jiného.“ Zavrtí hlavou a pak poskládá šaty, které si odložila a odnese je i se všemi šperky, které ti zbyly. „Jistě donesu.“ Řekne ještě ve dveřích, než tě nechá v koupelně samotnou.

Máš čas na to přemýšlet. Za okny vidíš ve tmě se pohupující větve nedalekého stromu. Jinak je tu ticho. Sladká vůně květin naplňuje vzduch kolem tebe a snaží se smýt napětí z posledního večera, jakkoliv je to beznadějný úkol. To, čím sis prošla, je ještě příliš živé. Ten pád, ten požár, ten… chrám…